středa 11. listopadu 2015

Dračí prokletí - Prolog



Arkádie, 2986 př. n. l.


Jsme po smrti nebo v pekle?
Maxis, který se Illariona pokoušel vyvést ze špinavé kobky, ve které ho drželi víc týdnů, než dokázal spočítat, na svého bratra zavrčel. Sakra, jeho malý bratříček byl pěkně těžký na někoho, kdo se živil převážně polními myšmi a pšenicí.
Sklapni, utrhl se na něj Max v myšlenkách. Jestli nemůžeš pomoct, neruš mě, když se pokouším zachránit tvou šupinatou, bezcennou kůži před tou lidskou havětí.
Nevím, proč si tak stěžuješ. Lidé nejsou zase tak špatní. Já sám je mám docela rád... chutnají jako kuřata.

Navzdory nebezpečí, které je obklopovalo, a navzdory jeho hořkému vzteku nad jejich nejčerstvější „rozkošnou“ situací a zradou, která je sem dostala, měl Max co dělat, aby zadržel smích. Nechte to na Illarionovi a on bude sršet vtipem i v té nejhorší možné chvíli, jakou si jen dokážete představit. Ale koneckonců to proto riskoval život, šupiny a drápy, aby zachránil Illariona, i když ho všechny jeho dračí smysly varovaly, aby bratra opustil a staral se o svůj vlastní prokletý zadek.
Víš, příliš mi to neusnadňuješ.
Promiň. Illarion se pokusil použít svoje lidské nohy k chůzi, ale slabé, neznámé přívažky se pod ním podlomily. Jak na těchhle tenoučkých věcech vůbec udrží rovnováhu? Zamračil se na Maxe. Jak to děláš ty?
Jsem napružený... a naprosto odhodlaný žít tak dlouho, aby dostal ty, kteří jim tohle udělali, a zabil je.
A všechny ty ubohé démony, kteří podstoupili tolik potíží, aby tě uvěznili v jeskyni. Budou pěkně zklamaní, až zjistí, že jejich úsilí vyšlo naprázdno.
Max si frustrovaně povzdechl. U všech bohů Illy, přísahám, že jestli nepřestaneš s těmi nesmysly, nechám tě tu.
Illarion vystřízlivěl. Sevřel pěst v Maxových dlouhých, zacuchaných vlasech a přiměl ho setkat se s jeho pohledem. Jdi, bratře. Takhle nejsem nic jiného než přítěž pro tebe a tvoji svobodu a my oba to víme. Když zůstaneme spolu, chytí nás. Ty sám máš šanci znovu spatřit denní světlo.
Max zpevnil své sevření kolem slabého lidského těla svého bratra a pevně se Illarionovi zadíval do očí. Bylo děsivé shlížet do modrých lidských očí namísto těch bratrových obvyklých žlutých, podobných hadím. Dívat se do tváře muže, ne draka. To, co jim proti jejich vůli udělali, bylo špatné mnoha způsoby.
Bez jejich svolení na ně byla uvalena kletba, byli zajati a spojeni s lidskou duší, kterou ani jeden z nich nechápal, ani ji nedokázal pohodlně nést.
Jednoho dne byli cele Draky, a ten další...
Lidmi.
Ale i když neměli stejnou podobu, pořád měli to samé srdce a duši. A jedna věc se nikdy nezmění.
Jsme drakomai! A my nikdy neopouštíme svoje kinikoi. A ty to víš!
Možná po dosažení plnoletosti nežijí společně, ani nesdílí obydlí, ale když zazní Křik Prokletých, jsou svou ctí vázáni všimnout si toho a bojovat společně, dokud neporazí jakoukoliv hrozbu...
Nebo dokud je nerozdělí smrt.
Illarion zamrkal, když klopýtl a upadl, přičemž Maxe stáhl sebou. Proč nám tohle udělali? Nestačí snad, že nás ze sportu loví a zabíjejí? Že nás celá staletí zotročují? Co ještě může ta lidská verbež po našem druhu chtít?
Max nepromluvil, když svému bratrovi znovu pomáhal na nohy a potácel se s ním k úzkému otvoru, který, jak doufal, vedl do lesa, kde by si mohli najít přístřeší. Odpověď by Illariona neutěšila o nic víc, než utěšila jeho. Spíš by ho neuvěřitelně nasrala.
Byli jen bezcitným experimentem, kterým se král Lycaon pokusil zachránit své bezcenné, ukňourané syny, kteří byli prokleti bohem Apollonem, aby zemřeli o svých sedmadvacátých narozeninách. I když Max dokázal respektovat toho muže proto, že nechtěl přijít o své děti kvůli kletbě, která s královou rodinou neměla co dočinění, a kterou díky záštiplnému starověkému bohu nesla královnina pokrevní linie, nelíbilo se mu, jaké prostředky Lycaon použil k objevení léku.
Dokonce i teď si vybavoval pohled na zuřivého akádského boha Dagona v jeho zčernalé zboji, když ho díky svým tajuplným schopnostem uvěznil.
„To bylo snadné, Drakosi,“ vydechl bůh, zatímco s ním Maxis bojoval a dělal, co mohl, aby se osvobodil. „Měl bys mi za to, co dělám, poděkovat. Udělám z tebe něco lepšího. Silnějšího.“
Ale tohle nebylo ani jedno z toho. Ještě nikdy se necítil tak slabý nebo zranitelný.
Tak ztracený. 
A to nejhorší bylo probudit se před svým ‚dvojčetem‘. Lidským mužem patřícím k tomuto tělu, jehož duše byla jaksi spojena s tou jeho. Na rozdíl od Maxe nebyl ten člověk dost silný na to, aby přežil kouzlo, které na ně Dagon použil. Pravděpodobně proto, že se Dagon neobtěžoval zjistit si, jakým druhem drakomai Maxis je, než na něj seslal své kouzlo.
Magie s Maxovým prokletým druhem nikdy nespolupracovala příliš dobře. To proto byli původně zplozeni a předurčeni k jejich posvátným povinnostem.
Slabý, naříkající člověk zemřel v agónii jen pár hodin po seslání kouzla, když se jeho tělo pokusilo přijmout dračí podobu. I když si Max přeměnu v člověka také zrovna neužíval, přežil ji.
Stěží.
Jen by si přál, aby mohl ovládat impulz, který ho měnil z člověka v draka a zpátky. Ty příšerné přeměny přicházely v náhodných intervalech bez předchozího varování. Což ho v dohledné budoucnosti udrží na zemi, jelikož to poslední co chtěl, bylo být ve vzduchu ve chvíli, kdy se jeho křídla promění v paže, které ho na nebi neudrží.
„Támhle jsou!“
Max zasyčel, když za nimi uslyšel lidi. Pokusil se proti nim použít svou moc, ale takto...
Mu byla k ničemu.
Illarionovy oči se rozšířily panikou. Běž! Nech mě tu.
Nikdy! Raději při pokusu o útěk zemřu po tvém boku, než abych obětoval tvůj život, abych zachránil svůj. Neopustím tě, bratříčku.
Po Illarionově tváři stekla jediná slza, když je obklíčili lidé, znovu zajali a spoutali jako zvířata, jimiž byli. Max bojoval, jak nejlépe dokázal. Ale jelikož ve skutečnosti nevěděl, jak své lidské tělo používat, nebylo mu to k ničemu. 
Během několika minut byli odtažení zpátky do jejich temné, špinavé klece, kde na ten stejný příšerný osud čekali další druhy.
Experimenty bohů a lidí.
Znechucený a rozzuřený Max svíral bratra v náručí a chránil ho, jak nejlépe mohl, zatímco ti ubozí tvorové kolem nich hlasitě vyli o milost a smrt.
Co s námi bude, Maxisi?
Upřímně? Neměl ponětí. Ale jedna věc mu byla naprosto jasná. Jsme drakomai. Jsme kinikoi. A i kdybych měl zabít každého člověka a boha v tomhle vesmíru, nad ním i pod ním, přísahám ti, bratříčku, že budeš znovu létat modrou oblohou, k čemuž jsme byli zrozeni. My oba získáme svobodu a přežijeme jejich příšernou kletbu. Nikdo nás nezastaví.
Ale i ve chvíli, kdy ta slova vyslovoval, věděl, co tím Illarion myslí. Některé věci bylo snadnější vyslovit než udělat.
A bez ohledu na upřímné úmysly a čistá srdce, některé sliby prostě nemohou být dodrženy. Žárlivé Sudičky byly kruté, zahořklé mrchy, které z lidí i zvířat dělaly lháře. Neznaly slitování a už vůbec žádné neprojevily nikomu z jejich druhu.
„Přežilo to?“
Max ztuhl při zvuku hlasu krále Arkádie, který se přiblížil k jejich zrezivělé kleci. Byl to chraplavý tón, který se Max ke své nejhlubší lítosti naučil rozeznat.
„Ano, Veličenstvo. Obě zvířata, která byla spojena s princi, přežila a jsou nedotčená. Měli bychom je teď zabít?“
Maxe zamrazilo.

„Ne!“ zařval král. „Jsou také mými syny. I když se narodili jako bestie, pořád jsou to také potomci mé královské krevní linie, ať už jejich srdce patří mým synům nebo těm tupým příšerám, které s nimi byly spojeny. Jsou vším, co mi zbylo po mé drahé Mysene, a já bych ji nikdy nezneuctil. Přiveď mi je, abych mohl sevřít v náručí krev mě a mojí padlé královny. Chci se setkat se svými vlčími a dračími syny a přivítat je do tohoto světa.“ 

12 komentářů:

  1. To bude zajímavé, díky za překlad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Perfektní ! ! ! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci ! ! ! Jste zlatíčka ! ! !

    OdpovědětVymazat
  3. Skvělé :-) Díky moc za překlad. Iva

    OdpovědětVymazat
  4. Dakujem, ze ste zacali s prekladom. GabiM

    OdpovědětVymazat
  5. Vďaka,teším sa na pokračovanie.

    OdpovědětVymazat
  6. Srdečná vďaka za preklad a pokračovanie v sérii... :-);-)

    OdpovědětVymazat