čtvrtek 17. prosince 2015

Dračí prokletí - Kapitola 3



Max pomalu zamrkal, když ho Seraphinina slova zasáhla jako rána kladivem. Celou minutu nemohl dýchat, zatímco k němu zvolna putovala a on si uvědomoval jejich plný význam. „Děti?“
„Syn a dcera.“
Místnost se s ním zatočila. Jo, tak přesně tohle měla na mysli. Nepochopil ji špatně.
Max se natáhl a podepřel se dlaní o zeď, jak se snažil přijmout to, co mu sdělila.
Byl otcem.
„Nerozumím tomu.“
„Stalo se to tu noc před tvou vzpourou...“

Jeho vzpourou. Pěkný výběr slov, jen co je pravda. Překroucená pravda o tom, co se doopravdy stalo. Zkreslený obraz skutečnosti. Jistě. Jen z něj v tomhle všem udělejte toho špatného chlápka.
Proč ne?
Nikdy se nic nezmění. A přesně tohle bylo důvodem, proč odešel a nechal za sebou ten jediný skutečný domov, který kdy poznal. Proč neměl na výběr. Pro ně, pro ni, nebyl nic víc než bezduché zvíře, které muselo být ovládnuto a svázáno. Něco, co musejí strčit do klece a krmit zbytky od stolu.
Nebo zlomyslně utratit.
Musel odejít dřív, než mu seberou poslední zbytky jeho zdravého rozumu, spolu s tím co zbylo z jeho roztříštěné hrdosti.
Celou tu dobu si hloupě myslel, že už mu vzala úplně všechno.
A teď tohle. Skrývala před ním jeho děti. Nenáviděla jeho a jeho dědictví natolik, že ho záměrně držela dál od jejich životů, takže tam nemohl být a účastnit se výchovy svých vlastních dráčat.
Max zaťal zuby, když se jím prohnala bolest. „Proč jsi mi to neřekla?“
„Chtěla jsem... tu noc... víš... a pak jsi byl pryč. Neměla jsem způsob, jak tě najít.“
Protože těhotné dračice nemohou cestovat časem a on nechal její amazonskou vesnici daleko za sebou, přísahajíc, že se nikdy nevrátí k ní nebo do jejího světa. Ona byla tím jediným důvodem, proč se zdržoval ve starověkém Řecku.
A odvážil se tam jen kvůli Prokletému Křiku jeho bratra, který ho povolal do války z jeho vlastního domova a časové linie.
Po Hadynově brutální smrti měl v úmyslu nechat tu časovou linii a zemi daleko za sebou... ale v Maxově nejtemnější hodině ho našla. Tehdy si na malou chvíli bláhově myslel, že mu byla seslána, aby utěšila jeho bolest...
Nemohl se plést víc. Seraphina nebyla nikdy ničím jiným, než jeho vlastním soukromým peklem.
„Mohla jsi za mnou poslat jednu ze svých sester,“ vyplivl to nenáviděné slovo.
„Udělala jsem to. Obdivuhodně jsi zastřel svou stopu. Nikdo nebyl schopný tě najít.“
Což bylo jen dobře. Byl tehdy tak naštvaný, že by je s největší pravděpodobností zabil dřív, než by stihly promluvit. Jen čas a vzdálenost – a totální šok – mu dovolily je dnes v noci ušetřit.
Těžce polkla, než znovu promluvila. „Byl bys na své děti hrdý, Maxisi. Ctí nás oba.“
Ta slova mu probodla srdce jako dýka. „Jejich jména?“
„Hadyn a Edena.“
Tiše si v mysli ta jména zopakoval a dovolil, aby jej zalilo teplo otcovské lásky, zatímco se snažil si představit, jak asi vypadají. Jací jsou.
Jestli ho nenávidí tolik, jako on nenáviděl svého vlastního otce. Ale na Maxovu obranu – jeho nepřítomnost byla zapříčiněna jen jeho nevědomostí. Ne nenávistí a odporem, které mu projevoval jeho otec.
„Pojmenovala jsi ji po své matce?“ zašeptal.
Přikývla. „A Hadyn na počest tvého bratra, který zemřel den předtím, než jsme se setkali.“
Nemohl uvěřit, že si zapamatovala bratrovo jméno. Zmínil se před ní o Hadynovi pouze jednou, ve chvíli velké slabosti v den prvního výročí Hadynovy smrti. Nikdy dřív a ani nikdy potom.
„Kde jsou teď?“
„Nala je ukryla. Dala se dohromady s démonem, který požaduje, aby mu bylo doručeno Dračí prokletí. Když tě jim nepřivedu, zabijí děti.“
Max tiše zaklel. Nala věděla o jeho značce dračího prokletí, které prozrazovalo jeho zatracené dědictví a kletbu, jen díky noci, ve které ho Sera vydala své královně k veřejnému potrestání a posměchu.
Mimoděk sebou trhnul, když si vybavil hořké detaily toho, na co se snažil ze všech sil nemyslet.  „Proč jsi jí tedy neřekla, kdo jsem, když tady byla?“
„Uvědomila jsem si to, až když už byla pryč. Ne že by na tom záleželo. Stejně bych tě jí nevydala. Ne potom, co se stalo minule.“
Jo, jasně. Její loajalita vůči té děvce byla nezlomná. Tu lekci pochopil tím nejdrsnějším způsobem, jaký si lze představit. „Odpusť, že je mi zatěžko tomu uvěřit.“
Alespoň měla tolik slušnosti, že sklopila pohled. „Byl jsi opakovaně varován, co se stane, jestli nepřestaneš brojit proti našim zákonům. Prosila jsem tě, abych ses před nimi sklonil.“
„Jsem drakomai!“ zavrčel. „Zrozený v posvátné náruči bohů, kojený mateřským mlékem démonů! Nejsem pes, který musí být držen na vodítku a nucen k poslušnosti. Dokonce ani před královnou.“
„Ne, to rozhodně nejsi.“ Vstoupila mu do náruče a on cítil, jak jeho odhodlání slábne.
A co hůř? Jeho pud sebezáchovy mizel ještě rychleji.
Sakra.
Vystoupila na špičky, přitiskla ňadra k jeho hrudi a zabořila mu svou elegantní dlaň do vlasů. Její dlouhé, jemně modelované nehty ho zaškrábaly na kůži, díky čemuž ztuhl ještě víc. Zoufale toužil po té poslední věci, kterou by s ní měl dělat.
Chtěl ji proklít a ustoupit, ale polapila ho svým kouzlem Sirény.
Byl v jejím objetí bezmocný. Vždycky byl vůči jejím nástrahám bezmocný.  
„Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, Maxisi. Kdybych mohla vzít zpět své činy, odešla bych s tebou, když jsi mě žádal, abych opustila kmen. A máš pravdu. Měla jsem za tebe bojovat. Ty bys to pro mě udělal.“
Ano, udělal. S každičkou uncí životní síly, kterou měl.
Kdyby jen i ona byla tak loajální vůči němu.
Dokonce i teď si musel bránit, aby se jí nedotkl. Aby zůstal naprosto nehybný a zahalený v nenávisti, kterou potřeboval cítit. Chránila ho před tím, aby mu znovu ublížila. Nejen, že by mu vyrvala srdce z hrudi, ještě by ho jím vlastnoručně nakrmila. „Zemřel bych pro tebe.“
Čelo se jí stáhlo ve smutném zamračení, zatímco mu prsty projížděla jemné vlasy v zátylku. Ten pohyb vysílal jemné mrazení do celého jeho těla a uváděl do vytržení všechny jeho hormony. „Stýská se mi po tvých copáncích a peří. S těmi krátkými vlasy a zvláštním oblečením vypadáš divně. Ale neméně divoce nebo hezky.“
Jemu se stýskalo po dnech, kdy si hloupě myslel, že by mohli mít společnou budoucnost. Kdy pošetile věřil, že ho miluje, a že je stejně oddaná jejich poutu, jako byl on sám. „Řekni mi o tom démonovi, který drží moje dráčata. Proč po mě jde?“
„Protože jsi drakomai, a oni věří, že střežíš nějaký předmět, který ten démon potřebuje k pomstě vůči Daimonovi jménem Stryker. Démon ukradl něco s názvem Smaragdinová deska a –“
 „Myslíš Smaragdová deska?“
Pokrčila rameny. „Nevím. Je to zelené. Je to důležité?“
Jestli je to důležité? Nedokázal uvěřit, že se na to ptá.
Sžíravě se na ni podíval. „Jelikož obsahuje slova, která dokážou zvrátit stvoření světa... tak trochu ano.“
Z tváří jí vyprchala barva. „Myslíš to vážně?“
„Nikdy bych nežertoval o konci veškeré existence, nebo o něčem, co by mohlo otevřít posvátné brány a rozpoutat na této zemi nejrůznější druhy pekel... ta deska byla tím, co chránil můj bratr. Za co Hadyn obětoval svůj život.“
Spustila ruku. „Takže o té věci něco víš?“
„Znám ji. Hadyn mi nikdy nedovolil ji spatřit. To je prokletí mojí rasy. Chráníme svá tajemství pře všemi. Dokonce i před pokrevními příbuznými.“
Seraphina tiše zamrkala, když jí ta slova připomněla její zradu. Bohužel to nebyla povaha jejího druhu. Ale měl pravdu. Drakomai byli šlechtěni, aby se stali strážci a ochránci posvátných objektů bohů a fey. Měli ve své DNA pevně zakořeněnou touhu divoce bránit cokoliv, co spadá pod jejich ochranu. Nedovolit nikomu jim tu věc vzít, dokud v jejich těle zůstává byť jen špetka života. Potřeba dodržet dohodu byla tak silná, že byli známí schopností regenerace končetin a dokonce i hlavy, aby mohli pokračovat v boji proti nepříteli, který se jim snaží sebrat to, co jim bylo svěřeno.
Jejich vůli žít a chránit nebylo podobného vůbec nic. Skutečně byli těmi nejdivočejšími a nejvěrnějšími bytostmi, které kdy byly zrozeny.
A ona to všechno necitelně zahodila kvůli skupince děvek, které postrádaly veškeré chápání skutečné loajality.
Jsem nána pitomá.
Přála si, aby mohla změnit to, co se mezi nimi stalo. Pohnula rukou, aby se dotkla místa na jeho stehně, kde byl označen jako mladý drakomas.
Popadl ji za zápěstí, aby jí zabránil se ho dotknout. Ty oříškově zlaté oči ji sežehly svou divokou krásou, která k jejímu Maxisovi vždycky patřila. Jak kdy mohla dát čemukoliv přednost před ním?
„Kde jsou moje dráčata?“ Podle jeho tónu poznala, že má v úmyslu si pro ně jít. Sám. Ale to byla koneckonců přirozenost šelem.
„Zabijí tě.“
Odfrkl si. „Můžou to zkusit.“
Vždycky statečný.
Vždycky hloupý.
„Jsi jeden. Jich je mnoho.“
Přesto v jeho nebojácných zuřivých očích dál zářilo to staré světlo. Draka nemohlo odradit vůbec nic, když už si vytyčil směr.
Dokonce ani to, že to byl směr sebevražedný.
„Draki mě neděsí. Byl jsem zrozen jako drakomas dlouho předtím, než byli oni stvořeni nebo porozeni. Nejsem polokrevný. Jsem čistokrevný plod vejce mé démonské matky. Jestli si myslí, že mě mohou zastavit, nechám je ukázat mi to nejlepší z nich a pak si je opeču nad jámou jejich vlastní arogantní pitomosti.“
Natáhla se vzhůru a vzala jeho tvář do dlaní. „Ale byl jsi spojen s Apollitským princem. Ta krev a podoba tě oslabují. Vědí, jak tě přinutit k proměně a zamknout tě v tomhle křehkém těle, ve kterém nemůžeš bojovat se vší drakomaskou silou.“ Hrdlo jí ucpaly slzy, když se minulost pomstychtivě vrátila a ona si vzpomněla, co udělali jejímu hrdému druhovi.“ „Nemohu sledovat, jak ti to udělají znovu. Sotva jsem přežila tvou poslední trýzeň.“
Ztuhl, když se mu do očí vrátila zuřivost a tvář mu potemněla, což ji varovalo, že se sotva drží lidské podoby. „Tak to jsme dva.“
Z oka jí vyklouzla slza, když ji zaplavily další vzpomínky. Na chvíli ho spatřila takového, jaký byl, když se potkali. Zabalený do kožešin a kůží arkádských zvěrolovců, které porazil, když se ho hloupě pokoušeli zabít, seděl v koutě malé krčmy a o samotě pil. Jeho dlouhé, tmavě blond vlasy poutaly tenké stuhy, do kterých byla vpletená mnohá trácká a gerakinská pírka. Jeho krásná tvář byla pomalovaná stejně jako tisíce dalších barbarských tváří spirálovitými keltskými nebo piktskými vzory.
V té době si o nich nic nemyslela, protože o jeho druhu nic nevěděla. Neuvědomila si, že ta pírka v jeho vlasech jsou trofeje ze zvěroloveckých strážců, kteří ho kdysi ze sportu lovili a nalezli v něm mnohem hodnotnějšího protivníka, než byly jejich vypilované bojové schopnosti připravené zvládnout. Místo toho se domnívala, že je z nějakého lidského kočovného kmene ze stepí, který prochází skytským teritoriem.
Její amazonské sestry se vmísily do davu pijácké nory, aby si našly partnery, kteří je s opileckým veselím dychtivě vítali.
Smutkem stižený Maxis při jejich příchodu dokonce ani nevzhlédl. S utrápenýma zlatýma očima si mezi prsty pohrával se stříbrným řetězem. S řetězem, který na sobě stále nesl skvrny krve jeho zabitého bratra.
Když se přiblížila k jeho malému stolku, vrhl po ní varovný pohled, kterým jasně říkal, že chce být sám. Měla ho poslechnout.
Místo toho ji ta odměřená arogance nutila jít k němu všemu zdravému rozumu navzdory. Samozřejmě nebylo na škodu, že měl vypracované tělo a tu nejkrásnější tvář ze všech zdejších mužů. Ještě lepší bylo, že jí ty dlouhé ruce a nohy napovídaly, že bude mnohem vyšší než průměrní muži. Což vždycky považovala za žádoucí a sexy. Neodolatelné.
Nejlepší ze všeho ale bylo, že se kolem něj vznášela aura divokého, krvežíznivého válečníka. Barbarského bojovníka. Skutečný dračí meč na stole vedle jeho ruky to jen potvrzoval. Kdyby nebyla ve spárech svého pářícího cyklu, možná by mu dokázala odolat.
Místo toho vykročila vpřed s přirozenou amazonskou smělostí, zatlačila ho do židle a obkročmo se posadila na to dlouhé, svalnaté tělo.
 Když mu sklouzla přes stehna a dosedla na jeho klín, hlasitě vydechl a ona té výhody využila a zaútočila na jeho pootevřená ústa. Zabořila ruce do jeho přepychových, jemných, pírky protkaných vlasů a vychutnávala si ty úžasné rty a šikovný jazyk. Maxis se plně poddal jejímu objetí a pozornosti. Odtrhl se od jejího polibku jen na tak dlouho, aby zaplatil majiteli krčmy za svoje pití a najal si jednu z jejich oikemat – malých pokojíků – aby tam měli soukromí.
Byla to ta nejúžasnější noc jejího života. Podle jeho výdrže, zručnosti, schopností a jizev měla poznat, že není člověk. Ale po pravdě, byla příliš vděčná, že našla muže, který konečně dokázal nasytit bolestivý hlad uvnitř ní, než aby se nad tím zamýšlela.
Krátce po rozbřesku se nazí, prudce oddechující a stále propletení konečně zarazili, aby se občerstvili. Ve chvíli, kdy se místností začalo krást denní světlo, oba se odtáhli, když je začaly pálit dlaně a objevily se jejich značky.
Šokovaná a zděšená těkala pohledem ze své dlaně na tu jeho, aby si potvrdila svou největší obavu. „Ty jsi zvěrolovec?“
Zaváhal, než odpověděl. „Ne tak docela.“
Zamračila se a tiše si přála, aby alespoň oba byli ze stejné větve jejího druhu, že to bylo to, co myslel svou záhadnou odpovědí. Jelikož se narodili jako lidé, kteří během puberty zjistili, že mohou měnit podobu, mnozí z jejího druhu odmítali svou zvířecí přirozenost. „Arkád?“
„Ne.“
Tím krátkým popřením její strach ztrojnásobil. Drazí bohové, prosím, ať to není pravda. Tím dalším, hořce opovrhovaným slovem se téměř zadusila. „Katagarián?“
„Ne.“
Ne? Se ztěžklým žaludkem dokázala vymyslet už jen jednu další příšernou možnost. „Člověk?“ zkusila to znovu.
Zavrtěl hlavou.
Tak co krucinál zbývá? Neměl tesáky, takže určitě nemohl být Daimon ani Apollita.
Co věděla, tak se žádný zvěrolovec nikdy nestal druhem boha nebo démona...
Zděšeně na něj zírala. „Nerozumím tomu.“ Znovu si prohlédla jejich značky, byly identické. Ani jedna tam předtím nebyla. Rozhodně to byli unikátní značky Draků. „Jestli nejsi Arkád, Katagarián, ani člověk, tak co jsi? Jak spolu můžeme být spojeni?“
Díky triu ďábelských děvek, které nás oba nenávidí a závidí nám každý náš nádech.“
Pak jí vysvětlil, že on je vzácným, skutečně narozeným drakem, který byl zajat a deformován starověkým bohem a králem, který stvořil její rasu, aby zachránil své syny před strašlivou smrtí, kterou zahynula jeho žena.
Že on byl tím první dračím zvěrolovcem stvořený spojením muže a zvířete. A že on přesně ví, co ta značka znamená.
Buď mohli přijmout pouto, o které nežádali, nebo on zůstane impotentní, a oni oba budou po zbytek svých životů neplodní.
Což nebyla absolutně žádná volba, jelikož byl nesmrtelným drakomasem zrozeným ze zapovězeného a prokletého svazku démonky a jednoho totálního debila.
A teď, o staletí později, tady stáli jako odvěcí nepřátelé.
On, který se narodil jako drakomas.
A ona, která se narodila jako arkádská dračice, která byla vázána přísahou dopadnout a zabít všechny katagariánské draky, které dokáže najít.
A to byl jen začátek rozdílů mezi nimi – spolu s nezanedbatelnou maličkostí, že on je drakem, který stál na počátku její rasy. Dračí prokletí – bytost, za jejíž zabití by každý zvěrolovec prodal svou duši.
Další značku na jeho těle nespatřila dřív, než stvrdili svůj svazek, a Maxis se nezačal oblékat. V tu chvíli její zrak padl na znak draka plazícího se z jeho vejce, který byl skrytý v chloupcích na jeho levém stehně. Okamžitě pochopila jeho význam.
Maxis byl označený jako Drakos – první z jejich druhu, který zabíjel jiné zvěrolovce s chladnokrevnou krutostí. Říkalo se, že vraždil bezdůvodně.
Zvíře, jež chtěli všichni zvěrolovci stáhnout z kůže, aby získali odměnu. Jeho život byl tím prvním, který Omegrion – rada, která vládla jejím lidem – odsoudil k smrti.
A on byl jejím druhem.
Otcem jejích dětí.
Původcem její rasy.
Serafina zamrkala nad krutostí Sudiček, které s ní vážně vyjebaly. Pak polkla, než znovu promluvila. „Vím, že zatímco přirozeností mého druhu je shromažďovat se a držet pospolu, bojovat jako skupina, tvůj druh je samotářský. Ale –“
Přerušilo ji náhlé zaklepání na dveře.
Frustrovaně zavrčela, zatímco se Maxis pohnul, aby na ně odpověděl.
Otevřel dveře, za kterými se objevil vlk zezdola. „Vzhledem k tomu, co jsi řekl předtím, než ses odešel se svou družkou odklidit sem, jsem se chtěl ujistit, že jsi pořád ještě naživu, a...“ Ustoupil stranou, aby jim ukázal tu poslední věc, o které si kdy myslela, že ji uvidí.

Přízračně bledou a vzácnou mandragoru.

14 komentářů:

  1. No super! Děkuji za překlad a korekci :) ❤

    OdpovědětVymazat
  2. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za řeklad a korekci :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  5. Skvělé!!! Díky moc za překlad a korekci !!!

    OdpovědětVymazat
  6. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky moc za překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat
  8. Vďaka za preklad a teším sa na pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Diky za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc díky za novou kapitolu

    OdpovědětVymazat
  11. Děkuji za překlad :-)
    Pavla

    OdpovědětVymazat