neděle 17. ledna 2016

Dračí prokletí - Kapitola 4


Max si podrážděně povzdechl, když za Fangem, který stál před místností, uviděl Blaise. I když byly jeho dlouhé, spletené vlasy bílé jako padlý sníh, pokožku měl stejně olivovou jako Max, navzdory Blaisově Albinismu. Na první pohled by je leckdo považoval za příbuzné – což jim všem dobře sloužilo, jelikož to bránilo jejich nepřátelům využívat je proti sobě navzájem. „Bratře, jako vždycky máš mizerné načasování.“

Ačkoliv by měl být Blaise ve svém lidském vtělení prakticky slepý, po jeho tváři se pomalu roztáhl úsměv, který vypovídal o tom, že ví, že Max není sám. „Je snad to, co cítím, vůně fajnové dračice v období páření? Jsi šťastnej drak, kámo. Není divu, že jsi chtěl soukromí.“
Max, vyvedený z míry tou vulgární narážkou, tiše hrozivě zavrčel, což byl unikátní zvuk, který vydával jejich druh. Varování, které rodiče používají na své nezvedené děti předtím, než začnou řvát. „Tohle je moje družka! Omluv se.“
I když to nebylo v jeho povaze, Blaise okamžitě couvnul. Ale jen proto, že byli rodina a Max byl nejstarší.
Jinak už by teď spolu bojovali.
„Odpusť mi, Strah Draga.“ Blaise použil formální termín pro dračí družku. „Zdá se, že se se mnou můj bratr nepodělil o dobré zprávy.“ Blaise se ušklíbl Maxovým směrem. „Kdybych to věděl, poslal bych svatební dar.“
„Jelikož jsme se stali druhy staletí předtím, než ses narodil, zaplatil bych za to, abych tohle viděl.“
Blaisovi poklesla čelist. „A ty ses mi o tom zapomněl zmínit? To jako vážně?“
Fang ho poplácal po zádech. „No neříkal jsem ti, že na tebe čeká překvápko?“
„Pěkné.“ Blaise Fangovým směrem vyslal pohled slibující pomstu. „Pamatuj, vlku. Odplata je děvka.“
Fang si odfrkl. „Co můžu říct? Moje žena si vždycky stěžuje, že jsem to nejnevychovanější z jejích dětiček. A to, že k nim patří i Dev, mluví za vše.“ Jeho znervózňující úsměšek se ještě rozšířil. „A když už o tom mluvíme, padám zpátky dolů, abych vám lidi nechal prostor, ať se můžete plácat v tomhle svěžím pekle. Dejte mi vědět, kdyby bylo později potřeba ukrýt nějaká těla, nebo kdyby tu byly krvavé stříkance, které bych musel vyčistit... pokuste se nenadělat skvrny. Nechci poslouchat, jak Quinn otravuje kvůli nové výmalbě.“
Seraphina zatěkala očima z jednoho druhu draka ke druhému, než se pomalu přiblížila k Blaisovi a očichala ho. Zvláštní. Byl cítit víc jako člověk, než jako drak.
„Hej! Já se koupal,“ řekl Blaise a zahrál uraženého, když od ní ucouvl.
„Vy jste opravdu příbuzní.“
Max se nad její ohromenou nedůvěrou ušklíbl. „Naše matka byla stejně vybíravá jako Amazonka v říji, a měla morálku toulavé kočky.“
Upřela na něj pohled. „Což je jediný způsob, jak jsi ty mohl být někdy považován za vhodného pro jednu z nás.“
Blaise ostře vtáhl dech. „Kruci, Maxi, je pohotová. Líbí se mi.“
 Obě poznámky ignoroval. „Proč jsi tady, Blaisi?“
„Přišel jsem tě varovat ohledně něčeho docela významného... ale jak o tom teď tak přemýšlím, možná už je pozdě.“
„A?“
„Někdo se dostal k moci Smaragdové desky. Ta částečně prolomila Merlinovo kouzlo kolem Terre Derrière le Voile a málem vypustila velké zlo zpět do Myddangeardu.“
Seraphina se zamračila, když Max tiše zaklel kvůli tomu, jak těsně se minula potencionální katastrofa. „Zpátky kam?“
„Midden-guardu,“ zopakoval Max pomalu to staroanglické slovo. „Ty jej znáš jako Oecumene... svět obývaný lidstvem. Tuhle říši.“
„A Merlin?“
„Můj šéf v Avalonu,“ vysvětlil Blaise.
Max věděl, že jí to nebude dávat žádný smysl, jelikož pocházela z dávné doby, která předcházela Artuše a všechny legendy, které obklopovaly tohoto středověkého feyského krále a jeho dvůr. „To je alternativní dimenze, podobná té, do které jsi byla vykázána.“
Spadla jí brada a tváře jí zbarvilo rozhořčení. V očích se jí zračilo známé opovržení, které se mu kdysi propalovalo až do hloubi duše. „Ty parchante! Tys věděl, že jsem byla uvězněna a přesto jsi mě tam nechal hnít celou věčnost?“
Ironie jejího spravedlivého hněvu ho pobavila. „Opět bych ti rád připomenul, jak jsme se rozešli. Prosil jsem tě, abys šla se mnou a vytvořila se mnou rodinu, která by žila v klidu, společně, daleko od zkorumpované politiky tvého kmene. Souhlasila jsi, že je špatná. Ale co jsi udělala? Předhodila jsi mě své královně a svěřila mě do její něžné milující péče. Takže mi řekni, proč bych měl vzdorovat tvým bohům, kteří tě potrestali za její rebelii, a riskovat svůj život, abych tě osvobodil poté, co jsi mi udělala?“
Seraphina mu chtěla připomenout, že je jeho družkou, což ale byla dvousečná zbraň. Jak po něm mohla chtít, aby se postavil bohům, aby ji ochránil, když se ona odmítla postavit svojí vlastní basillinně, která ani zdaleka neměla takovou moc?
Měl pravdu. Měla se za něj postavit, namísto aby ho vydala všanc něčemu, o čem i tehdy věděla, že je špatné.
Kvůli čemuž byla ještě naštvanější. Ne na něj, ale na sebe... chtěla se na něj vrhnout kvůli tomu, že ji přinutil se takhle cítit, že jí připomenul hanbu, kterou si sebou nesla za její podíl v parodii na jeho nespravedlivé odsouzení a potrestání.
„Nenávidím tě! Kdyby nešlo o moje děti, nebyla bych tady.“
Max jí věnoval chladný, hořký úsměšek. „Kdyby nešlo o moje dráčata, už bych tě zabil.“
Ta smutná část se týkala toho, že o tom nepochybovala. Koneckonců byl zvířetem. Podlým plazem. Jeho chladnokrevná, nemilosrdná přirozenost způsobila, že byl označen jako Dračí prokletí.
Do téhle šlamastyky ji dostalo to, že si ho spletla s člověkem. Už nikdy si nesměla dovolit znovu zapomenout na to, že v něm není nic lidského. Možná nosil lidskou kůži, ale jeho srdce bylo a vždycky bude patřit okřídlenému drakovi.
Drakovi, který se nenarodil z matčina teplého, milujícího lůna, ale z chladného, prázdného vejce.
Jako dítě nikdy nebyl chován a opečováván. Chráněn či milován. Sotva pár minut po jeho osamělém narození, kdy si prodrápal cestu ze svého vejce, poprvé zabil, aby mohl žít. Vlezl si do mrtvého těla své oběti, aby se trochu zahřál, zatímco ožíral její vnitřnosti.
Maxis byl zplozen bez jakéhokoliv pochopení lásky, soucitu či slušnosti. Znal jen hierarchii, kde bytosti podléhali potravnímu řetězci – potravnímu řetězci ve kterém se držel na první příčce. Každá bytost kráčející po této planetě byla na jeho jídelníčku, každá by podlehla jeho neskutečným bojovým dovednostem. Nikdo a nic ho neděsilo. Nechával za sebou krvavou cestu lidských a arkádských těl.
Snažila se na to nemyslet, aby jí nebylo špatně. Podívala se na nově příchozího, který se jaksi zdál být víc lidský než Maxis. Dračí druh jí byl znám, ale o mandragorách toho moc nevěděla. Magická aura, kterou vládl, však byla nezaměnitelná. On, stejně jako Maxis, oplýval úžasnými schopnostmi. „O jakém velkém zlu to hovoříš?“
„Morgen le Fey. Znáš ji?“
Zavrtěla hlavou.
„Tak to máš štěstí,“ zamumlal Blaise tiše. Pak už hlasitěji řekl: „Je spřízněná s Tuatha Dé Danann, a je to temná sidhská královna.“
„Kdybys jí někdy měla zkřížit cestu, raději by ses jí měla vyhnout.“ Maxisův tón byl věcný a suchý. „I když jsi Arkádka, vzala by ti srdce stejně jako ta naše a použila je pro svá kouzla.“
„Když už o tom mluvíme... kde je Illarion?“
Max na ni vrhl mrazivý pohled, než odpověděl na Blaisovu otázku. „Odpočívá. Když už jsi tady, můžu tě požádat o laskavost?“
„Samozřejmě.“
„Dohlédneš na něj, než vyřídím záležitost se svojí dračicí?“
Blaise se zamračil. „O co jde?“
„Je to osobní a já bych do toho raději své bratry nezatahoval.“
 Seraphina v Blaisových levandulových očích spatřila dračí světlo, když si uvědomil, že Max má v úmyslu vrhnout se do něčeho velice nebezpečného. Sám.
„Maxi –“
„Nenamáhej se. Tohle je něco, co musím udělat, aniž by se mi některý z vás pletl do cesty a otravoval mě. Illarion se pořád přizpůsobuje tomuhle světu a času. Právě teď nemůže zůstat sám.“
Blaise se zašklebil. „Až na Montyho Pythona a několik dalších filmových sérií, nemám s tímhle časovým obdobím žádné zkušenosti a ty to víš.“
„Vím.“
Když se k ní Maxis znovu obrátil, zaváhala. Nedělej to. Neodpustí ti to.
Tak znovu, už mě nenávidí. Jaký v tom bude rozdíl?
V duchu ho viděla na dně jámy, ve které ho nechala, když ho naposledy viděla v její vesnici. Polomrtvého. Krvácejícího kvůli ní a kvůli tomu, co udělala.
Ano, byl nesmrtelný, ale mohl být zabit.
To bylo to, co mu tehdy málem udělali a také to, co měli v úmyslu udělat mu i teď. Vzít mu jeho moc a jeho dračí srdce a použít je proti tomuhle Strykerovi.
Je to zvíře. Obětuj ho pro své děti a skonči to.
Chladnokrevně. Nemilosrdně.
Takový je on i celý jeho druh.
Přesto v jejích vzpomínkách její druh takový nebyl. Nebyla to dračí bestie, která ji pronásledovala ve snech, a kvůli které jí do očí vstupovaly slzy, kdykoliv si vzpomněla na jejich společnou minulost. Byl to nesmělý muž, který byl zvědavý na její svět. Muž, který byl laskavý a přemýšlivý navzdory jeho chladnému zrození. Takový, který se pokoušel vyjít s jejím kmenem, aby ji potěšil. Kvůli tomu se zbavil svého oděvu a dračích zvyklostí a přijal jejich styl oblékání i způsoby. Na tři roky odložil své drápy i divoké chování a dělal, co mohl, aby potlačil všechno, o čem věděl, že by její kmenové sestry mohlo naštvat. 
Ale ony vůči němu byly nemilosrdné. Provokovaly ho a urážely. Ponižovaly. Zavrhli jej dokonce i jejich muži a postarali se o to, aby nebyl součástí čehokoliv, co dělali.
Nedokážeš to pochopit. Jsi jen pitomé zvíře. Dokonce po něm házeli kamení a klacky, aby ho odehnali, kdykoliv se k nim přiblížil. Jako by byl vrána nebo nějaká podobná otravná havěť, o kterou nestojí.
Ani jedinkrát si jí na to nepostěžoval. Prostě v tichosti odešel s hlavou vztyčenou. Jen v očích se mu zračila jeho bolest.
To proto se ze všech sil snažil neukázat se jim ve své skutečné podobě. Namísto toho zůstával ve svém lidském těle, dokud toho byl fyzicky schopen. Dokud nebyl tak slabý a nemocný, že už to dál nemohl vydržet. Pak vyhledal soukromí, aby se mohl proměnit a na krátko si oddychnout a vyspat se. Nějaké tmavé a odlehlé místo, aby nikdo z jejího kmene nespatřil jeho skutečné tělo. Jako by to, kým doopravdy byl, bylo nějak nepřirozené a groteskní.
Nedovolené.
Za celou její dlouhou existenci byl Maxis jediný, kdo pro ni podstoupil takovou oběť. Jediný, kdo postavil její potřeby nad své vlastní.
A dal jí dvě největší požehnání jejího života. Hadyn byl stejný jako jeho otec, a to nejen svou formou a způsoby. Byl také stejně loajální a čestný. Potřebou chránit to, co miloval nade vše ostatní, jako by to byly posvátné předměty.  
Na rozdíl od Maxise a jeho bratrů byly obě jejich děti Arkády. Narodily se jako lidé a byly trénovány k tomu, aby se staly zabijáky draků stejně jako ona a její lid. Nala a ostatní cítili morbidní vzrušení z toho, že oni oba byli těmi nejlepšími lovci jejich kmene.
Když Edena poprvé zabila, oslavili to s ohromným škodolibým nadšením, které dodnes jednu část Seraphininy duše znechucovalo.
Když teď o tom tak přemýšlela, Max se jí dosud nezeptal na základní formu svých dětí.  Bylo mu to jedno. Byli jeho potomky, což bylo vše, na čem mu záleželo. Ne na tom, zda jsou Arkádi či Katagariáni.
Bez ohledu na to, v jaké se narodily formě, byli jeho. A proto byly cennější než jeho život. I když to byly naprostí cizinci, se kterými se nikdy nesetkal.
A její lidé se opovažovali jeho nazývat zvířetem. Svým vlastním způsobem toho věděl o lásce a slušnosti mnohem víc, než kterýkoliv jiný muž, kterého kdy potkala.
V tu chvíli učinila rozhodnutí, o kterém věděla, že ho rozzuří. Ale on už toho kvůli její hlouposti vytrpěl dost. Nebude sledovat, jak ho bezdůvodně popravují. Ne když věděla, že tomu, i jemu samotnému, může pomoci.
„Blaisi? Jestli máš svého bratra rád, nedovol mu odejít. Chce se jít postavit démonovi, který má v úmyslu ho zabít a znovu ustanovit vládu Sumerských démonů.“
Max tiše zaklel, když se Blaise postavil tak, aby zablokoval dveře.
„Nezapomněl ses snad zmínit o tomhle menším, celkem významném detailu, bratře?“
Maxis si ztěžka povzdechl. „Nezapomněl. Úmyslně jsem ho vynechal.“
Blaise zaprskal. „Pekelný detail k vynechání. Nechtěl bys to trochu rozvést?“
„Vlastně ne. Jestli mě teď omluvíš...“
Blaise úplně zablokoval dveře. „Nenuť mě zavolat Kerrigana. Já ti možná zadek nakopat nedokážu, ale jemu by se to podařit mohlo.“
„To není vtipné. Nemám času nazbyt. Teď uhni, nebo ti pomůžu. A věř mi, že ty modřiny se ti líbit nebudou.“
„Proč? Vážně chceš takhle ošklivě umřít?“
Max se tiše, ďábelsky zachechtal. „Nejsem mandragora, Blaisi. Máš vůbec ponětí, jak už je to dlouho, co jsem zabil ve své skutečné podobě? Jak moc mi to chybí? Až příliš dlouho jsem byl nucen žít v kleci. Chtějí boj? Mají ho mít. To kvůli němu jsem byl zplozen. Jestli chtějí skutečného draka, pak říkám, že jednoho dostanou. A rozhodně to nebude ani z poloviny takový zkurvený polokrevník, s jakými dosud bojovali. Dám jim ochutnat můj ohnivý vztek, než je pošlu rovnou do jejich vlastních pekel.“
Seraphina se při těch vrčivých slovech zachvěla. Měl pravdu. Viděla ho v jeho skutečné podobě jen jednou a vyděsilo jí to natolik, že jí slíbil, že už se v její přítomnosti nikdy nepromění. I když zabila desítky Katagariánů a jiných druhů draků, ve srovnání s ním nebyli nic. Drakomai byli těmi nejstaršími a nejvražednějšími z jejich druhu. Byli tak mocní, že i když Nala dělala všechno, co mohla, aby ho přinutila k proměně, dokázal si zachovat svou lidskou podobu. Bez ohledu na bolest, kterou mu způsobovali. Nanejvýš z něj proti jeho vůli dostali jeho křídla, která se mu rozprostřela nad zády.
Nic víc.
Nedovedla si představit, jaké to je, jít proti němu v bitvě. Muselo to být děsivé.
Ale Blaise se ani nehnul a dál blokoval východ. Bylo to komické, no vážně. „Dobrá tedy. Celého tě zakrvácím a naštvu Quinna, jelikož bude muset přemalovat celou místnost.“
Max si frustrovaně povzdechl. „U všech bohů přísahám, že...“ Zvedl Blaise do vzduchu a postavil ho o kus dál, aby mohl projít. Když vyrazil ke dveřím, Blaise vydal pronikavý, strašidelný výkřik.
Max se s divokým zavrčením otočil zpátky k němu a překryl Blaisova ústa dlaní. „Přestaň s tím!“
Blaise ho kousl.
Maxis proklel svého bratra a urazil jejich společnou matku, než ruku odtrhl. „Nemůžu uvěřit tomu, žes tohle udělal!“
Neměla ani ponětí o tom, co vlastně udělal, dokud se dveře s prásknutím neotevřely a neobjevil se za nimi další mužský drak. Tenhle byl maličko vyšší než Maxis a dlouhé hnědé vlasy měl protkané kaštanovými odlesky. Vlasy měl rozcuchané spánkem. I když byl dospělý a svalnatý, mračil se na něj jako malé, navztekané dítě, které se zlobí proto, že jej probudili.
Když si uvědomil, že se nejedná o bezprostřední hrozbu, promnul si oči... to gesto jí hodně připomnělo Hadyna po ránu.
Co tu k čertu vy dva pacholci děláte? Myslel jsem, že na vás útočí. V mysli jí zašeptal mužský hlas, jako by jí tam ta slova přímo promítl. Poškrábal si strniště na tváři.
Blaise strčil do Maxise. „Měl v plánu utéct a jít do boje proti démonům na vlastní pěst kvůli své dračí paní. Jdi na to a řekni mu, jak je pitomý. Já to zkoušel, ale on je příliš hloupý na to, aby mě poslechl.“
Drak na to vyklenul obočí. Jeho ostrý, ocelový pohled si ji prohlédl a pak se zúžil touhou po krvi, která ji děsila. Zavrtěl hlavou, frustrovaně si povzdechl a zamračeně se vrátil pohledem zpátky k Maxisovi. Takže teď už ji můžu zabít?
Seraphině se rozšířily zorničky, když ustoupila. „Promiň?“
„Ne!“ vyštěkl Maxis. „A přestaň se mě na to ptát.“
Nově příchozí ji naprosto ignoroval a vzhlédl ke stropu. To není fér. Já přišel o svou Edilyn a tahle děvka přesto žije a ještě se vrátila? Proč, bohové? Proč?
V čelisti mu cukalo, když pohlédl na Blaise. Nemohli bychom provést nějaký přesun duší? Dát duši mojí družky do jejího těla?
„Možná.“
Max na ně zavrčel. „Přestaňte s tím! Vy oba! Nebudete hýbat s její duší.“
Drak, který dál mluvil jen prostřednictvím svých myšlenek, se ušklíbl a ukázal na Seraphinu. Nechápu, proč ji pořád chráníš. Nikdy k tvým dveřím nepřinesla nic víc než naprosté utrpení a nekonečné peklo. Řekl jsi mi, že se na tebe sotva podívala, když jste žili spolu. Takže proč chceš nyní na její příkaz tak horlivě zemřít? Nech ji shnít v jakémkoliv bordelu, do kterého se zamotala. Dobře jí to poslouží a bude to také vše, co si zaslouží.
Seraphina sebou trhla při vyslovení pravdy, kterou si dosud neuvědomila a na kterou Maxis nepoukázal. K její věčné hanbě měl Illarion pravdu a ona opravdu na svého druha sotva kdy pohlédla, když sdíleli domov.
„Illarione, dost! Je matkou mých dětí a já ti nedovolím říct proti ní jediné další slovo.“
Illarionovi spadla brada. Zplodil jsi s ní děti? Zbláznil ses? Jeho pohled opustil Maxisův a střetl se s jejím s odporem, ze kterého ji zamrazilo. Namísto zachraňování jejich rasy, jsi měl podříznout té nevděčné děvce hrdlo a sežrat její nenarozené mladé, dokud jsi měl šanci, Maxisi. Ušetřil bys nás tak všechny utrpení a zármutku, které nám od té doby způsobili. Nemluvě o zkaženém trávení a vředech.
Přejel Seraphinu dalším ledovým pohledem. Buď vděčná, že jsi jeho družkou. Je to brání mým rukám v tom, abych ti vyrval srdce a pochutnal si na něm... Arkádko. Způsob, jakým jí to slovo plivl do mysli, zněl jako ta nejsprostší urážka.
 „Kdyby jich nebylo, Illarione, nikdy bys nepotkal svou Edilyn.“
Illarion zamrkal a odtrhl pohled. Tímhle si moc nepomáháš, bratře. Jen jsi mi připomenul, proč je všechny nenávidím a jak mi ji krutě vzali... a teď, v jakém pekelném šílenství ses to zase ocitl?
Max na  něj zíral. „Jsi jediná žijící bytost, která se mnou může takhle mluvit a neskončí přitom vykuchaná na podlaze.“
„No, jo,“ řekl Blaise podrážděně. „Proč má tuhle výhodu? To byste mi měli důkladně osvětlit.“
Illarion vrhl na Seraphinu další nepříjemný pohled, než zodpověděl Blaisovu otázku. Než ses narodil, Blaisi, byl jsem tím, kdo našel Maxe poté, co jej její kmen téměř vykastroval a zaživa stáhl z kůže. Nasadili mu náhubek a zvláštní obojek, který mu zabránil jakkoliv využívat jeho magii. Dokonce se nemohl ani proměnit, aby se vyléčil. Kdybych ho tehdy nenašel, byl by zemřel. Pochybuji, že by v tom stavu, v jakém byl, přežil další tři hodiny.
Blaise ostře vtáhl dech nad tím, co to znamenalo, zatímco Seraphina účastně zavřela oči bolestí a hrůzou. Co Illarion nevěděl, bylo to, jak sama sebe nenáviděla za svou roli v tom všem. Nesnášela se mnohem víc, než by to kdy dokázal on. Byla to chvíle, která ji pronásledovala dnem i nocí. Obzvláště pokaždé, když se podívala do tváře svým dětem a musela jim vysvětlovat, proč s nimi není jejich otec.
Proč to vše byla její vina a proč by ho z toho nikdy neměli obviňovat. Věděli, že ona jej nevinní. Jak by mohla?
Illarion se zašklebil a začal kolem ní kroužit. Kdyby ho našli nepřátelé, vykuchali by ho a mučili ještě víc. Neříkám, že by to bylo horší, jelikož nikdo mu nemohl ublížit hůře než ty a tvůj kmen.
„Dost,“ vydechla, neschopná to snést.
Ale on s ní neměl slitování. Dokonce mu přišpendlili křídla k zemi.
„Přestaň!“ zavrčel Max.
 Teď na ni zíral i Blaise. Co mohla říct? Že to údajně neměli v plánu udělat? Že bojovala se svými sestrami, aby jim zabránila mučit jejího druha, a že přestala jen ze strachu, že potratí své děti? Byla šokovaná jejich činy vůči Maxisovi stejně jako jeho bratři.
Ale nedokázala to zastavit. Po pravdě? Nikdy se přes pocit bezmoci z toho dne nedostala. Vědomí, jak málo má nad vším kontroly. Byla to nejtvrdší lekce jejího života.
Maxis se protlačil mezi svými bratry a přešel k ní. K jejímu naprostému údivu ji jemné chytil za bradu a zvedl její pohled ke svému utrápenému. „Má křídla zase srostla.“
Za dvě stě let. Nechala tě napospas tvým nepřátelům, před kterými jsi nemohl utéct, dokud jsi nebyl schopen znovu létat.
Podíval se přes rameno na Illariona. „Naučilo mě to být silnějším bojovníkem. Už to nech být. Tohle není o mě ani o minulosti. Je to o mých dráčatech a jejich dnešním přežití.“
Illarion se přesunul za Maxisova záda. Položil dlaň na bratrovo rameno. Jsi jediný rodič, kterého jsem kdy poznal. A jsi můj nejlepší přítel. Nenechám tě jít do boje samotného.
Blaise přikývl. „Tři draci jsou lepší než jeden.“
Max si odfrkl a spustil ruku ze Seraphininy tváře. „Dva draci a mandragora.“
„Co přesně je mandragora?“ zeptala se, jelikož si nebyla tak docela jistá, jaký je mezi nimi rozdíl.
„Jsou to potomci draků svedených Adoni, kteří je chtěli zkrotit. Zrozeni z lůna Adoni matky, byli nejprve hybridy dvou ras... dokud se z nich nestal separátní druh.“
Blaise přikývl. „Můj otec byl vůdcem mandragor krále Uthera Pendragona. Když jsem se narodil a vypadal takhle –“ Zvedl ruku a ukázal si na obličej. „– má démonská matka se rozhodla, že pro svého zvláštního mandragorského syna nemá využití. Předala mě mému otci, který mě pak vzal do lesů a nechal mě tam zemřít.“
„To je mi líto.“
Pokrčil rameny. „Nemusí. Dostal jsem se přes to. A vzhledem k okouzlující osobnosti mojí matky a temperamentu mého och-tak-laskavého otce, jsem rád, že jsem se jich obou zbavil. Obvykle lidem tvrdím, že o svých rodičích nic nevím a nic víc nedodávám. Je to snazší, než se potýkat s jejich soucitem kvůli něčemu, co je mi vlastně úplně fuk.“
Stejně jako Maxis. Ani jeho nikdy neobtěžovalo vědomí, že jeho matka opustila své hnízdo a nechala ho buď zemřít, nebo přežít na vlastní pěst. Což o něm Seraphina nevěděla, dokud neuviděl jednu z žen jejího kmene kojit dítě.
Zastavil se na své cestě a zvědavě na ni zíral. „Co to tomu ubohému dítěti dělá?“  
Seraphina se jeho šokované otázce zasmála. „Kojí ho.“
Zmateně se zamračil, když se znovu podíval na Seraphinu. „Proč? Je nemocné?“
Seraphina se zarazila, když k němu vzhlédla a uvědomila si, že to myslí vážně. „Tohle matky dělávají, aby nakrmily své mladé. Tebe takhle nekojila?“
„Ne. Nikdy. Kdykoliv jsem byl nemocný, krmili mě démony. Svou matku jsem potkal jen jednou, když jsem se vrátil do hnízda, abych pohřbil svou kůži a ona tam seděla na dalších vejcích. Nejdřív jsem si myslel, že je to vetřelec. Když jsem se ji pokusil vyhnat, usekla mi za trest křídla a řekla mi, kým je.“
Nyní byla naprosto ohromená ona sama. Nedokázala si to, co popisoval, vůbec představit. „Proč tě opustila?“
Byl jí stejně zmaten, jako byla ona jím. „Proč by měla zůstat?“
Zděšená, se nervózně zasmála jeho neschopnosti porozumět základní lidské slušnosti a tomu, jakou roli hrají rodiče při vývoji svých dětí. „Aby tě nakrmila. Oblékla. Ochránila.“
„Byl jsem zcela drakomasem. Nepotřeboval jsem oblečení. Jídlo jsem si našel sám a byl jsem více než schopen utíkat a skrývat se, nebo bojovat, s čímkoliv, co mě sledovalo.“ V jeho hlase neznělo vůbec žádné nepřátelství či odsouzení vůči jeho rodičům. Jen prosté přijetí. Tohle pro něj bylo to, co matky dělají.
Porodila své děti a nechala je, ať se o sebe postarají sami. Jestli žili nebo zemřeli, bylo jen a pouze na nich.
Seraphina se to snažila ze všech sil pochopit. Ale jako zvíře on nemohl porozumět tomu, proč je tím tak zmatená.
 Když zamířili k jejímu stanu, naposledy se na kojící matku ohlédl. „Jestli budeme mít děti, budeš moje dráčata taky takhle kojit?“
Jaká to zvláštní otázka. „Samozřejmě.“
Po jeho pohledné tváři se pomalu roztáhl úsměv.
Naklonila nad tou zvláštností hlavu na stranu. „Co je?“
„Jsem rád, že má dráčata budou mít Arkádskou matku. Snad mi bohové konečně odpustili.“
„Za co?“
„Že jsem přežil to, co mě mělo zabít.“
Nikdy ve skutečnosti nepochopila, co tím mínil a on jí to odmítl vysvětlit.
Nyní se Seraphina dívala na tři dračí bratry, kteří nikdy nepoznali matčin jemný, milující dotek. Kteří nikdy nepoznali, co znamená skutečná rodina. To, s čím měla ona sama tolik zkušeností. Její vlastní rodina byla brutálně zavražděna při dračím nájezdu, když dovršila čtrnáct let. Posledním skutkem její matky bylo to, že obalila svůj dračí plášť kolem Seraphiny a vystrčila ji na malý kopeček, kde na ni draci nedosáhli. Byl vyrobený z kůží draků, které její matka zabila, a ochránil její mladé tělo před dračím ohněm, když srovnávali její vesnici se zemí.
Ale ten skutek vystavil její matku jejich zuřivosti a útoku.
Zemřela v agónii, dělajíc to nejlepší, aby zachránila své dcery a kmen.
To proto Seraphina Katagariány tolik nenáviděla a přísahala, že je uvidí v jejich hrobech.
Když se dozvěděla, že byla s jedním z nich spárována...
„Zabij mě.“ Maxis jí podal jeho vlastní dýku ve tvaru dračí hlavy a lehl si zpátky do postele s rukama rozpaženýma a s odhaleným hrdlem. „Jestli tohle spojení nedokážeš vystát, pak nás od něj oba osvoboď. Raději budu mrtvý, než abych byl odsouzen nemít žádnou úlevu.“
Zuřivě zavrčela a obkročmo se na něj posadila, naprosto odhodlaná přijmout jeho nabídku. Ale když pohlédla do jeho klidných, vnímavých lidských očí, které očekávaly její smrtící ránu, nedokázala to udělat. I když, stejně jako její matka před ní, zabila v bitvách nespočet draků, nikdy nezavraždila člověka.
Ne chladnokrevně.
Jako by jí četl myšlenky, nebojácně překryl její ruku tou svojí a přitiskl si čepel k hrdlu. Ta blízko, že prolil vlastní krev.
„Dokonči to, drakobijko. Osvoboď se od kletby Sudiček.“
Její pohled sklouzl z jeho očí k jizvám na jeho těle, které získal v bitvách s jejími vlastními lidmi. Každá myšlenka v její mysli na ni křičela, aby mu vzala život, aby s ním skoncovala přímo tady a teď.
Je to zvíře. Nepřítel...
Svaly se mu napjaly, když vtiskl čepel hlouběji do svého krku.
Se svým bojovým pokřikem odervala dýku od jeho hrdla a odhodila ji pryč. Pak zabořila ruce do jeho vlasů a políbila ho, překulila se na posteli tak, aby byl on nad ní.
Jeho tělo bylo zabořené mezi jejíma nohama, ale byl úplně klidný, zatímco na ni zíral dolů a čekal, jestli nezmění názor.
Chtěla ho proklít. Nenávidět. Ale ztratila pro ty zmučené, bolestí naplněné oči své srdce. Pro sladkost jeho rtů a vlasy barvy medu protkané malými copánky a peřím. Nedotýkal se jí jako zvíře. Dotýkal se jí jako něžný muž, který viděl jen ji a nikoho jiného.
S vědomím, že je oba odsuzuje k nejisté budoucnosti, se roztřeseně nadechla. „Dokonči spojení, draku. Ať s námi mají bohové slitování.“
Ale neměli. Nikdy.
Místo toho měli perverzní potěšení z toho, že mezi ně každičký den vráželi další a další klín, dokud Maxis neměl dost jí a jejích lidí a neodešel se srdcem roztříštěným její zradou.
Společně s matčinou smrtí to byl ten nejhorší okamžik jejího života.
Dokud nezjistila, že utekl z jejího kmene, hloupě si myslela, že jeho smrt či nepřítomnost bude úlevou. Že její život bude stejný jako předtím, než se s ním setkala, že bude znovu všechno v pořádku.
Nebylo. Na místo toho ji to skoro zničilo.
Příliš pozdě si uvědomila, co držela v rukou a co neviděla. Co pro ni její dračí lord ve skutečnosti znamenal. Kolik úžasného vnesl do jejího života.
Dračí lovecká výprava jí během jediné kruté noci sebrala rodinu a dětskou nevinnost. Ale jediný, divoký dračí lord jí vzal duši i srdce. Naučil ji znovu se usmívat a milovat.
Věřit.
Ale hlavně ji naučil se smát a žít způsobem, o jakém netušila, že je možný.
Pak, jedním jediným skutkem, který ho měl zachránit, ji zahnal zpět do temnoty, zanechal ji tam samotnou a zlomenou.
Ale dokonce ani za to jej nemohla vinit. Snesl toho víc, než by jakákoliv bytost měla.
Oči se jí zalily slzami, když k němu znovu vzhlédla a všechny ty vzpomínky ji zaplavily, jako by to bylo poprvé. Byl teď stejně krásný jako tehdy. „Bohové, myslela jsem, že tohle bude snazší.“
„Co?“
„Poslat tě na smrt. Znovu.“ Seraphina se kousla do rtu a podívala se z jednoho na druhého. „Nevím, co mám dělat, Maxisi. I když nemohou použít naše děti pro kouzlo, které chtějí provést, Nala je vykuchá, jestli zklamu a nedoručím jí srdce Dračího prokletí.“
Proč on? Zeptal se Illarion.
Pokrčila rameny. „Kouzlo vyžaduje srdce otce naší rasy. Prvorozený Apollita – drak, který má první krev.“
Dračí prokletí.
Max se setkal s Illarionovým pohledem. Měli tajemství, které sdíleli po pět tisíc let. Nebyli svázáni jen krví své matky. Byli svázáni také jedním princem a divokou krutostí jednoho pantheonu.
Blaise si odkašlal. „Víš... byl jsem vychován poblíž královské děvky feyských pitomců a viděl jsem ošklivé věci, které všem prováděla. Podrazy. Lži. Polopravdy, a tak dále. Takže musím položit jednoduchou otázku... Obtěžoval se někdo zjistit, co tohle kouzlo vlastně udělá, když už jednou bude provedeno?“
Max se hořce zasmál. „Mám o tom dost dobrou představu, jestli vážně chtějí Hadynovu Smaragdovou desku.“
Blaisovy oči se při té zmínce vykulily. „V kombinaci s tím, co střežíš ty – “
A s tvým srdcem, dokončil Illarion.
„Prásk!“ Blaise vydal zvuk, jako když něco exploduje a rozhodil rukama.
Seraphina se zamračila. „Tak docela nechápu, co tím chcete říct.“
Max se setkal s jejím pohledem. „Oni nejen, že plánují zničení tohohle Strykera. Mají v úmyslu osvobodit Ničitelku, znovu sjednotit bohy Chaosu a znovuobnovit starý řád.“
Blaise přikývl. „Jestli v tomhle uspějí, zlatíčko, zabijí nejen tvoje děti. Zabijí také každou bytost, která má v sobě třeba jen drobeček světlé energie.“

Illarion si tiše povzdechl. Což znamená nás všechny a také všechny, které milujeme, a pár těch, které ani nemáme rádi.

23 komentářů:

  1. Dekuji moc za dalsi kapitolu @-}-- :-D

    OdpovědětVymazat
  2. Jste neklepší. Strašně moc děkuju :)

    OdpovědětVymazat
  3. Tenhle pribeh asi na neco navazuje, ze ano? Co bych si mela precist, abych byla v obrazu?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ak sa nemylim tak Syn nikoho.

      Vymazat
  4. Moc a moc děkuji za překlad a korekturu další kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  5. vdaka za skvely preklad a korekciu dalsej kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  6. Skvělé! Děkuju moc za překlad a korekci! :)

    OdpovědětVymazat
  7. Perfektní!!! Díky moc za překlad a korekci další kapitolky!!!

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za pokračovanie. Super preklad a korekcia. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Skvela kapitola. Dakujem za preklad.

    OdpovědětVymazat
  10. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  11. Moc díky za nový překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Ďakujem veľmi pekne za ďalšiu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  13. děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  14. Super překlad! Děkuji :-)

    OdpovědětVymazat
  15. moc díky za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  16. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za překlad

    OdpovědětVymazat
  18. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  19. úžasné!!! tak to jsem opravu zvědavá, jak to bude dál!! velké díky všem!!!

    OdpovědětVymazat