čtvrtek 28. ledna 2016

Dračí prokletí - Kapitola 5


„Tys nakrmil dětmi svoje démony, zatímco jsme byly pryč? Zbláznil ses?“ Nala, která stála uprostřed nejasně osvětlené místnosti, zírala na Kessara s otevřenými ústy. I když se nad ní rudooký démon tyčil, odmítla se jím nechat zastrašit. Zvlášť teď, když byla tak naštvaná.
Nakrmil dětmi svoje démony. Tohle jí pořád dokola běželo hlavou, jelikož nemohla uvěřit tomu, že udělal něco tak hloupého sotva pět minut poté, co ho nechala samotného.
Tahle záležitost byla mnohem vážnější, než dokázal odhadnout. Seraphině nemohl jít po krku jen tak někdo.
Ten někdo by musel mít obrovskou armádu.
A on měl sotva pár tisíc démonů.

Vysmál se jejímu hněvu. „Měla bys okamžitě začít používat jiný tón, jinak tě připíšu na náš jídelní lístek. Nezapomínej, že nebýt mojí dobré vůle, pořád bys sbírala ptačí hovna na tom otevřeném poli, na kterém tě vaši bohové nechali shnít.“
„A ty se ocitneš přímo uprostřed obrovské bouře sraček, jestli se to Seraphina dozví! Teď už tě ke svému druhovi nezavede. Můžeš zapomenout na to, že ho najdeš.“
„To ani nebude muset. Jakmile ovládneme její potěr, dokážou pro nás vyčenichat jejího dárce spermatu. Je to mnohem jednodušší a rychlejší řešení, než to tvoje.“ Jeho rty zvlnil pomalý, ďábelsky samolibý úšklebek. „Kromě toho, ona se nevrátila. Myslím, že nás zradila.“
Nala se musela hodně snažit, aby na toho bastarda neobrátila oči v sloup, ale vzhledem k tomu, co udělal člence jejího kmene, která naposledy udělala tu chybu, nechtěla pokoušet démonovu trpělivost. I když možná byla basilinna a divoká bojovnice, pro starověkého démona a jeho děsivé schopnosti nebyla žádnou protivnicí. Což ji jen ještě víc vytočilo.
Ona a její kmen kdysi přiměly samotné bohy prchat v hrůze. Ale gallu byli zcela jiní. Byli zrozeni jen proto, aby ničili pantheony a trhaly bohy na kusy.
Což z nich dělalo extrémně smrtící bestie, dokonce i pro skytské Amazonky. Jediná členka jejího kmene, která by proti nim mohla obstát, byla Seraphina. Nikdo si nebyl tak docela jistý tím, proč. I když byla Seraphina vždycky velice šikovná, při spojení s jejím drakem se stalo něco, co vykoplo její schopnosti na úplně novou úroveň.
Od té doby…
To proto je Zeus uvrhl do kamene. Byl to jediný způsob, jak jim zabránit v porážce řeckých bohů, proti kterým bojovaly.
 „Můj pane?“
Oba se otočili ke Kessarovu zástupci Namtarovi, který se k nim nervózně blížil, což nevěstilo nic dobrého.
Zvláště pro Namtara. Nala, vděčná, že se Kessarův hněv stočil jiným směrem, si nad démonovým načasováním povzdechla úlevou.
Uklonil se Kessarovi a hlasitě polkl, zatímco mu po tmavé, karamelové pleti stékala kapička potu. Bylo zřejmé, že by byl raději kdekoliv jinde na světě než právě teď a právě tady.
Odkašlal si a konečně na Kessara promluvil. „Máme menší problém, můj pane.“
Výraz na Kessarově tváři vypovídal o tom, že ho jen krůček dělí od spáchání vraždy. „A to?“
„Ty děti...“
„Proměnily se v gallu.“
Namtar pomalu zavrtěl hlavou. „Ne, můj pane. Ukázalo se, že jsou vůči kousnutí gallu imunní.“
Nala si nebyla jistá, kdo z nich je tím prohlášením víc ohromený. „Cože?“ zašeptala dřív, než si to mohla promyslet.
Namtar šlehl pohledem jejím směrem. „Nejsou to tak docela Řekové. Stejně jako nejsou tak docela vrykolakas-kynigos. Zdají se být něčím odlišným. Nejsme si jistí čím.“
Tohle slovo už velmi dlouho neslyšela. Bylo to pojmenování, které kdysi Řekové používali pro její druh.
Kessar ignoroval její otázku a přistoupil blíž. Červená barva jeho očí potemněla, když se na ni zašklebil. „Jakou informaci o svých šampionech jsi nám zatajila?“
Ztěžka polkla. „Žádnou... přísahám!“
Kessar jejímu popření odmítal uvěřit. Bylo to příliš příhodné. Jak by to mohla nevědět? Byli to členové jejího kmene, narodili se v něm. Žili s ní celé roky poté, co jejich otec prchnul. Jejich matka byla její nejlepší šampionkou.
Nala jisté věděla, koho a co ukrývala mezi svým lidem.
Kessar naštvaně zamířil ze svého malého trůnního sálu do cely, kde drželi Seraphininy děti. Cestou si tiše mumlal pod vousy, že měl ji a její amazonský kmen nechat shnít tam, kde byli. Od doby, kdy Daimoni gallu lovili a používali jejich krev a duše, aby se mohli pohybovat na denním světle, byli vyhnáni do podzemí a v podstatě vyhynulí.
Během posledních několika let hrál Kessar a hrstka jeho loajálních démonů se svými bývalými nepřáteli smrtící hru na schovávanou. A to všechno jen kvůli „malému“ nedorozumění mezi ním a Strykerem, které se týkalo toho, kdo koho zabil, kdy a jak. A drobnému faktu, že si Stryker vzal osobně, že Kessar šel po jeho ženě, dceři... a, no, také po něm.
Ačkoliv to, proč to toho Daimona tak vytáčí, Kessar nechápal. Stalo se to během války. Cíle se změnily. Hranice posunuly. Bitvy byly vyhrané a prohrané, nová země získaná, zatímco něco přišlo vniveč.
Stalo se to, co se dalo očekávat. Jako velitel by tohle měl Stryker věděl lépe, než kdokoliv jiný.
Na konci na přátelích a spojencích nezáleží. Záleží jen na vašich důvodech.
Vaší oddanosti.
Jejich aliance proti Olympanům se ale bohužel rozpadla poté, co Stryker probudil řeckého Boha Války, a ta starověká potížistická entita je obrátila proti sobě. Už nebyli jednotní a nešlo jim o stejnou věc. Díky jedné opravdu špatné noci, se obrátili proti sobě a spojenectví nevydrželo.
To byl ten problém s přáteli.
Když ten čas nadešel, a on nadešel vždycky, přátelství se rozpadne, a tito přátelé se změní v nepřátele. A moc dobře ví, kam mířit, aby jejich zásah způsobil co nejvíce škody.
Přesto se teď misky vah převážily. Když Stryker dovolil temným lovcům, aby dali kolem Apollova krku Sumerský amulet a dočasně z něj vysáli jeho božskou moc, nevědomky také otevřeli dveře, kterými Kessar proklouznul.
A přivedli ke Kessarovi celou novou skupinu spojenců, se kterými si mohl hrát a na kterých mohl hodovat.
Stejně jako Stryker, i Kessar přesně věděl, jak a kde uštědřit ránu z milosti Daimonům, kteří šli po jeho gallu bratrech. A neváhal toho využít. Oko za oko. Hrdlo za hrdlo.
Koule za koule.
Jeho druh neměl v povaze jen tak přecházet ukážky jakéhokoliv druhu. Gallu byli svými starověkými bohy vyšlechtěni jako konečné „jdi do prdele“. Měli zničit svět v případě, že svět zničí tyto bohy. Kdyby to Stryker věděl, nikdy by se proti nim neobrátil a neudělal z nich zdroj potravy pro své lidi.
Do téhle země bude ten Daimon pohřben.
To si alespoň Kessar myslel, než otevřel dveře cely, ve které věznil mladé zvěrolovce. Očekával, že je oba najde přesně tam, kde je zanechal.
Namísto toho ho uvítal pohled na kouřící ostatky tří bezhlavých gallu. Ohromený tím pohledem vyklenul obočí. Řetězy, kterými byli mladí draci spoutaní, byly vyrvány ze zdí a speciální obojky, který vlastnoručně nasadil kolem jejich krků, aby zablokoval jejich magii a zkrotil je, ležely rozbité na kusy u jeho nohou.
„Co to sakra je?“ zeptal se pomalu.
Po mladých dracích nebylo nikde ani památky. Vytočený tak, že vycenil tesáky, se pomalu otočil k Amazonské královně.
Ta s doširoka rozevřenýma očima zírala na škodu, kterou natropili. „Co se stalo?“
Namtar zavrtěl hlavou. „To vážně nevím. Když jsme Neti a já otevřeli dveře, tohle jsme našli. Jak tohle dokázali?“
Kessar kopnul do ostatků gallu, který byl nejblíže. Existovalo jen velice málo bytostí, které tohohle byli schopné. A jen jediná, proti které bojoval, to mohla udělat takto. Po páteři mu přejel mráz při představě, že by měl znovu čelit tomu vlasatému bastardovi. „Jak se jmenuje jejich otec?“
Nala se zamračila. „Pokouším se si vzpomenout. Nikdy jsme to jméno nepoužívali. Hm...“
Děláš si ze mě srandu? Vážně si nedokáže vzpomenout na něco tak banálního?
Nebo na něco tak velice důležitého?
Setkal se s jejím prázdným pohledem. „Nebyl to třeba Maxis Drago?“
„Ano!“ Ale radost jí rychle vyprchala z tváře, když jí došlo, že to není dobré, když zná drakovo jméno. „Jak to, že ho znáš?“
Jak to, že ho zná...
S bolavým břichem si vyměnil pohled s Namtarem. „Syn lilitu.“
To sedí.
Přesto ona neměla ani ponětí o tom, jakou příšeru nevědomky chovala. „Co je to?“
Vysmál se její hlouposti. Ale jelikož to byla žena, nikdy nemusela upoutat pozornost démonky lilit. Ty se živily výhradně na mužích, zejména na démonech a bozích. „Ve zkratce, naše matky. Gallu se původně vylíhli z vajec lilitu.“
„Chceš mi říct, že je to tvůj bratr?“
Jak jen by si přál, aby to bylo takto jednoduché. „Ne. Byli jsme našimi bohy šlechtěni odlišně. Stvořeni pro specifický účel. On se narodil ze zakázaného spojení, jeho matkou je lilit a otcem arel. Byl vychován jako nástroj starověkých bohů.“ Kessar ji probodl ostrým pohledem, než zprudka vysvětlil, s jakým druhem bytosti mají co dočinění. „Říká se, že se v záchvatu hněvu obrátil proti své vlastní matce a rozerval jí hrdlo svými vlastními zuby.“
„Mluvíš vážně?“
Přikývl a nadzvedl si tričko, aby odhalil zranění na boku, které se mu nikdy nezahojilo. Ošklivá jizva, která zbyla po kousnutí, sahala od bradavky k boku a mokvala dračím jedem. „Není to jen tvoje Dračí prokletí. Je to můj osobní mor a zkáza. Dal bych cokoliv za to, abych se s ním ještě naposledy ocitl v bitvě. 
„Cokoliv?“
„Cokoliv... a navíc, má ve svém vlastnictví něco, co chrání, něco, co je mnohem mocnější než Smaragdová deska.“ Stáhnul si tričko na místo. „Zapomeň na obnovu světa, který jsme kdysi znali. S tím co má on, můžeme vládnout jako bohové. Měli bychom moc nejen brát život, ale také jej stvořit. Tvořit a ničit celé světy, a pantheony.“
V šoku na něj zírala. „Chceš mi říct, že ten hloupý, tupý drak, který žil v mojí vesnici –“  
„Je jedním z nejmocnější a nejpradávnějších bytostí, které kdy kráčely po této planetě.“ Kessar se hořce zasmál. „Nikdy nebyl hloupým zvířetem, ty idiotská děvko. Kdyby nebylo kletby uvalené na jeho matku, narodil by se jako Naşāru.“
Tyto bytosti nejčistšího světla byly ochránci Řádu a obránci primárních bohů. Rozhodní, čestní bojovníci s nejušlechtilejším srdcem. Drželi se dál od světa a ti, kteří v něm žili, nemohli být nikdy zlákáni zlem. 
Ale když se světu ukázali, stali se nejvíc smrtícími bytostmi.
A nikdo by nebyl horší než Maxis.
„Jaké kletby?“ zeptala se Nala.
Kessar si založil paže na hrudi. „Když Lilit udělala tu chybu, že svedla boha a otěhotněla s ním, jeho božská manželka proklela ji a celý její druh tak, že už nikdy neporodí živé dítě, ani nedonosí plod ve svých dělohách. Místo toho budou klást vejce a mít jen plazí děti. Takže první rasa draků se zrodila z prokleté lilitu. Kvůli tomu, čím tyto děti byli, je jejich matky ukryly a nechali je zemřít v jámách a jeskyních. Časem se bohové naučili, že jsou tyto děti vynikající přeživší a že z nich jejich samotářská povaha činí dokonalé vazaly pro ochranu jejich nejposvátnějších objektů.“
„A co je ta věc, kterou chrání?“
„Sa’l Sangue Realle.“
Zamračila se. „O tom jsem nikdy neslyšela.“
Kessar se nad její nevědomostí ušklíbl. „Je to miska, kterou jeho matka ukradla jeho otci, a která může učinit nesmrtelnou každou bytost, která se z ní napije. Také dokáže odejmout nesmrtelnost těm, kteří ji už mají. Jakákoliv zbraň je do ní ponořena, může zabít cokoliv, čeho se dotkne. Ještě víc než jen to, dokáže také poskytnout naprostou všemocnost a vševědoucnost.“
„A ty jsi ji jistý, že ji má on?“
Kessar ji udeřil. „Vím, jakého tvora hledám.“ Ukázal na těla na podlaze. „A vím, jak vzácný je druh, který dokáže takto snadno zlikvidovat tři gallu, zvlášť když teprve dospívá.“ Popadl ji za hrdlo a přitáhl si ji blíž. „Najdi jejich zkurvenou matku. Musíme je a jejich otce dostat na vodítko a najít tu misku. Jestli zklameš, budu mít obrovské potěšení z toho, že strávíš zbytek věčnosti jako moje osobní děvka.“ 


------

„Připrav se, Deenie. Už dál nemůžu.“
Edena se pevně držela bratrova krku, když Hadyn ztratil výšku a zamířil k vypálené zemi dole pod nimi. Právě prchali z dosahu démonů, kterým utekli. Byla zraněná, takže na sebe nedokázala vzít dračí podobu. A když se zřítili a on tvrdě dopadl na zem, cítila s ním. Ale přesně jak měl v povaze, se kolem ní ovinul, aby ji ochránil, jak nejlépe toho byl schopen. 
Když konečně přestali padat a kutálet se, převalil se na záda a roztáhl křídla. Ona byla těsně přivinutá k jeho hrudi přímo mezi jeho obrovskými drápy. Slyšela, jak jí pod pohmožděnou tváří zprudka buší jeho srdce. Byli v jakémsi údolí přímo pod nesmírnou, temnou oblohou, která byla vyplněna jasnými hvězdami. Oblohou, kterou vůbec nepoznávala.
„Hadyne?“
Zaúpěl.
„Žiješ, bratříčku?“
„Ne,“ zareptal a tiše, bolestně se zasmál. Uvolnil sevření, aby mohla proklouznout mezi jeho obrovskými drápy a zkontrolovat jeho zranění. Vyhekl slabostí, naklonil svou velkou ježatou hlavou na stranu a zíral na ni svými děsivě zlatýma hadíma očima. „Kousli tě?“
Zavrtěla hlavou. „Proměnil ses v gallu?“
„Nemyslím si to.“ Vyplázl svůj masivní jazyk na stranu jako pes, který hraje mrtvého. „Ale v tuhle chvíli by mi to zase až tolik nevadilo, kdyby to přestalo bolet.  Blé! Móóózkýý. Já potřebovat...“ Zarazil se a zíral na ni. „A kruci. Jsem tu s tebou. Jestli potřebuju k jídlu mozky, budu o hladu.“
Obrátila oči v sloup a šťouchla ho do drápu. Měl příšerný smysl pro humor, ale oceňovala, že se ji uprostřed jejich zoufalé situace snaží povzbudit. V tom byl vždycky dobrý. Vždycky ochotný snažit se ji přinutit vidět lepší stránku věcí, i když to rozhodně neměla v povaze.
To proto svého bratra tolik milovala. Proč by pro něj zabila či zemřela.
Díky bohům byl Hadyn v pořádku a pořád ten stejný Hadyn, ne nějaký příšerný gallu otrok.
Bylo to zvláštní, ale když se z něj ten gallu přišel nakrmit, místo toho, aby se stal jedním z nich, přimělo ho kousnutí proměnit se do své skutečné podoby, i přes obojek, který měl na sobě. Což opravdu potřeboval, jelikož už byl člověkem příliš dlouho a pomalu jej to zabíjelo.
Málokdo věděl, že je její bratr Katagari Drakos – stejně jako jejich otec – který potřebuje být ve své dračí formě víc, než v té lidské. Oni dva to drželi v tajnosti dokonce i před svou vlastní matkou ze strachu, co by mohl jejich kmen Hadynovi udělat, kdyby se někdy dozvěděl pravdu. Oba vyrůstali s děsivými historkami o tom, jak byl jejich otec vyhnán z kmene kvůli svému zvířecímu zrození.
Raději by zabila, než aby jim dovolila jejího bratra vyhnat. Nebo mu jakkoliv ublížit.
A jak tam tak leželi, uvědomila si, že je jeho dech náhle trhaný a chraplavý. Místo aby se projasňoval, zhoršovalo se to.
Edena vzala jeho dračí tvář do dlaní. „Dýchej pomaleji, ať nenastane hyperventilace.“
„Snažím se.“
„Hade? Podívej se na mě.“ Pohladila šupiny na jeho čenichu, aby ho uklidnila. „Soustřeď se a dýchej. Nádech... výdech... nádech... výdech.“ Opakovala to pořád dokola v pomalém a stabilním rytmu, dokud se jeho trhaný dech nevrátil do normálu.
Od jejich narození měl problémy s plícemi. Nikdo si nebyl tak docela jistý tím, proč to tak je. A od té doby, co se stal drakem v pubertě, se to jen a jen zhoršovalo. Měl kvůli tomu také velice hluboký a chraplavý hlas. Byl to sotva víc než šepot, takže ostatním nezbývalo, než velice pečlivě naslouchat, kdykoliv promluvil.
Nala po jejich matce chtěla, aby ho opustila už jako dítě a neplýtvala cennými zdroji na takového slabocha. Matka to ale odmítla a bojovala, aby s nimi zůstal. Byl to její syn a ona odmítala dovolit, aby mu kdokoliv ublížil.
Celé ty roky Seraphina zabíjela kohokoliv, kdo šel po Hadynovi nebo kdo ho jakýmkoliv způsobem urazil.
Alespoň kdykoliv to slyšela.
Jen Edena věděla, jakou bolest srdce její bratr snášel každičký den. Jelikož s tím jejich matka nemohla nic udělat, většinu toho před ní tajil, a žádal Edenu o to samé. Byl mnohem silnější, než kdokoliv věděl.
Mnohem silnější než ona. Pochybovala, že by se bez něj dostala přes bídu, jakou byl jejich život.
Zakašlal a převalil se na bok, aby mohl snadněji dýchat.
Pohladila ho po zádech a dávala přitom pozor, aby se vyhnula ranám, které po sobě zanechali démoni. „Kde myslíš, že jsme?“
„Nevím.“
Byla tu taková tma. A zima. Ale alespoň už nejsou uvězněni v kameni. Konečně se mohou znovu hýbat.
„Měla bych zkusit zavolat Materu?“
Zasípal a zavrtěl hlavou. „Mohlo by to ostatní upozornit na to, kde jsme.“ Ovinul kolem ní ocas a vyslal k ní jeho prostřednictvím vlnu tepla.
Přitiskla tvář na jeho šupiny a usmála se. „Děkuji.“
Zabalil ji do svých křídel jako do kožené přikrývky. „Je ti teď teplo?“
„Ano. Jak jsi věděl, že je mi zima?“
„Tobě je pořád zima. Nemáš na sobě dost tuku, který by tě udržoval v teple.“
Zasmála se. „Jsem dost velká, abych ti napráskala.“
Hrubě, odmítavě odfrkl. „Jen kdybych tě nechal vyhrát.“  
Najednou se nad jejich hlavami ozval hlasitý, divoký zvuk. Znělo to jako děsivé hromobití. Krajinou se roztančila jasná světla.
„Co je to?“
Hadyn se okamžitě proměnil v člověka, i když to pro něj právě teď bylo nesmírně obtížné. „Nevím. Ale pochybuji, že je to dobré.“
Vzala ho za ruku, zatímco ustupovali do stínů a sledovali divné věci, které kroužily po obloze nad jejich hlavami. A co hůř? Slyšeli hlasy, jak po nich ostatní pátrali.
Co je to vojenské zařízení? zeptala se bratra prostřednictvím myšlenek.
Nevím. Ale nemyslím si, že bychom tady měli být. Jsem si docela jistý, že jestli nás chytí, strčí nás do další klece.
Proti tomu neměla argumenty.
Drželi se ve stínech a běželi podél jakési zdi, pryč od zvuků a strojů, kterým nerozuměli. Podle vegetace hádala, že se nacházejí na nějaké poušti. Ale neměla ani ponětí na jaké.
Nebo v jaké době.
Když dosáhli konce zdi, prudce se zarazila. Zastavila se tak náhle, že do ní Hadyn narazil, než uviděl, co způsobilo její paniku.
Tam ve tmě čekala další skupina démonů připravená je znovu zajmout.  


18 komentářů:

  1. Ďakujem za ďalšiu kapitolu ☺

    OdpovědětVymazat
  2. Dekuji za dalsi kapitolu @-}-- tesim se na dalsi :-)

    OdpovědětVymazat
  3. vdaka za dalsiu kapitolu......

    OdpovědětVymazat
  4. super....děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  6. moc díky za pokračování

    OdpovědětVymazat
  7. Děkujíííííí.Jste nejlepší :)

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem za kapitolu. Tesim sa na dalsiu.

    OdpovědětVymazat
  9. Vdaka za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  10. Mockrát děkuji za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem za dalsiu kapitolu

    OdpovědětVymazat
  12. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  13. ďakujem za novú kapitolu :)

    OdpovědětVymazat