neděle 7. února 2016

Dračí prokletí - Kapitola 6



„Tady. Vypadá to, že by se ti to mohlo hodit. Je to horký jablečný mošt s rumem. Pomáhá to s předbitevními nervy.“
Seraphina odstoupila od skupiny, která připravovala plán na záchranu jejích dětí, aby Aimee poděkovala. Vzala si podivný šálek, jehož vůně byla docela lahodná. A když její pohled padl na Aimeeino vzduté břicho, došlo jí něco, čeho si předtím nevšimla.
Medvědice byla Arkádka. Musela být. Aimee se během těhotenství nedokázala proměnit. Byla to jedna z nejhorších stránek toho být zvěrolovkyní – během každého těhotenství jste byla nucena zůstat ve své základní podobě. Kdyby je cokoliv přimělo k přeměně v době, kdy nosily další život, matka i dítě, či děti, by zemřeli.

Bohové, když nosila své vlastní děti, strašně se bála. Vůbec si nedokázala představit tu nesmírnou hrůzu, s jakou se musela potýkat Aimee. Ona a Maxis alespoň byli stejného druhu. Jak mohla být Arkádská medvědice s Katagariánským vlkem?
Jak se vůbec mohli dát dohromady? Jak mohla počít? Už jen samotné pomyšlení na takový pár bylo sterilní. Koneckonců, samotná existence takového spojení byla proti přirozenému řádu. Vzhledem k tomu, co jim Lycaon a bohové provedli, se ale ve skutečnosti nedalo říct, co Zvěrolovci mohou nebo nemohou dělat.
„Jsi družkou Katagariána?“ Ta otázka jí vyklouzla dřív, než tomu mohla zabránit.
Aimeeiny rysy ztuhly na kámen a z očí jí vymizela jakákoliv známka přátelskosti. „Dávej si pozor, kam budeš směřovat svá další slova. Moje matka byla Katagariánka. Otec Arkád. A zemřeli jako svázaní druhové.“
To ji ohromilo. Svázání bylo pro jejich druh nejvyšším vyjádřením lásky. Znamenalo to, že pár druhů učiní vědomé a vzájemné rozhodnutí, že je ani smrt nerozdělí. Zvolili si spojení jejich životních sil do jediného vlákna. Kdykoliv pak jeden z druhů zemřel, ten druhý jej následoval na věčnost.
Arkádi se k tomuto nezlomnému poutu zavazovali jen velmi zřídka. Prostě to nebylo praktické. A i když ji o to Maxis požádal a ona jej ze strachu odmítla, vždycky předpokládala, že u Katagariánců je takto silný závazek ještě vzácnější. Většina Arkádů věřila, že jej nejsou schopní pochopit. K její věčné hanbě se odmítla spoutat s Maxisem v naději, že některého z nich jednoho dne smrt osvobodí a on si pak bude moci najít partnera svého vlastního druhu.
Ale to bylo předtím, než měla jeho děti. Oni a jeho nepřítomnost ji naučili svému druhovi rozumět tak, jak by si přála mu rozumět předtím, než odešel.
„Copak ti jejich odlišnost nikdy nevadila?“
Aimeeiny rysy změkly, když položila ruku na své břicho a láskyplně pohladila nenarozené děti, které nosila. „To, co mi vadilo, bylo to, že jsem se musela skrývat a lhát o svojí pravé podobě kvůli předsudkům ostatních. Že jsem se musela skrývat a utíkat se svými rodiči a bratry předtím, než jsme získali povolení od limani. To, že moji rodiče museli žít v tajnostech, dokonce i před svou vlastní rodinou, nebo riskovat, že ublíží jim nebo nám.“
To si Seraphina sotva dokázala představit. Bohově vědí, že její kmen k Maxisovi nikdy nebyl laskavý. To jediné, co její děti zachránilo, bylo to, že se narodili jako Arkádi a také její dovednost v boji s mečem, která zamezila posměchu. Nikdo nechtěl čelit jejím bojovým schopnostem nebo jít proti její mateřské oddanosti. 
Ani tak to ale Hadyn neměl lehké. Přinutilo jej to vyrůst rychleji a tvrději, než by měl. A v jeho očích se zračila hluboko zakořeněná hořkost, která mučila její srdce kdykoliv v nestřežené chvíli zachytila jeho pohled. Její lid se k němu nikdy nechoval spravedlivě a ona to věděla.
Stejně jako k jeho otci.
Už jen kvůli tomu Seraphina svůj kmen téměř nenáviděla.
Přesto jí Aimeeina slova dávala naději, že snad Hadyn jednoho dne najde ženu, která jej bude milovat tak, jak si zaslouží. „Děkuji ti, Aimee.“
Kývla hlavou. „Kdykoliv.“
„Můžu mít další otázku?“
„Jistě.“
„Vadilo...“ Seraphina se zarazila a snažila se vymyslet jemnější způsob, jak tu otázku položit. „Nevadí ti někdy, že je Fang vlk?“
„Kvůli tomu, že jsem medvědice nebo Arkádka?“
„Obojí.“
Aimee zavrtěla hlavou. „Ne. Nikdy mi nezáleželo na tom, že je Lykos Katagaria. I když jsem si to nechtěla přiznat, ztratila jsem sama sebe v den, kdy jsem mu poprvé pohlédla do tváře. Ale děsilo mě to, jak ostatní – zejména pak moje matka – zareagují na naše spojení. A děsí mě, co by mohli udělat našim dětem, až tu jednou budou. Můj druh má pár opravdu děsivých nepřátel. A to nejen v naší komunitě.“ Zalétla pohledem k jejím obrovitánským bratrům. „Ale dobrá zpráva je, že já pocházím z děsivé, extra pánovité medvědí rodiny.“
Zasmála se. Pak zvážněla, když si vzpomněla, proč je proti Katagariánům tak zaujatá. Ty vzpomínky ji pořád budily uprostřed noci s hrůzou, která nikdy nezmizí. „Ale tvoji rodinu koneckonců Katagariáni nerozervali na kusy.“
Do Aimeených očí se vrátil hněv. „Ne. Jen jsem sledovala, jak mé starší bratry a rodiče krutě zabili kvůli lžím Arkádských bastardů a jejich bezdůvodné nenávisti a nesnášenlivosti vůči svým Katagariánským bratrům... a moji bratři, které zabili, byli Arkádi. Ale oni tomu nechtěli věřit... Upřímně? Raději bych si v noci lehla se zvířaty. Podle mých zkušeností je méně pravděpodobné, že mi půjdou po krku, než jejich lidské protějšky.“
Seraphina přejela pohledem po malé skupince shromážděné ve třetím patře Útočiště, která se připravovala na záchranu jejích dětí.
Různé druhy.
Katagariáni a Arkádi.
Všichni spolupracovali na záchraně dvou dospívajících dětí, které nikdy neviděli, a o kterých nic nevěděli. Každý z nich byl připraven pro ně krvácet a zemřít.
Nedokázala to pochopit a hluboko v srdci věděla, že její kmen by pro záchranu cizinců nikdy nic takového neudělal, zvlášť pokud by se jednalo o děti Katagariánů.
Aimee se trefila přímo do černého.
Jelikož o tom nechtěla přemýšlet, měla v plánu prostě si jen vypít svůj drink. Vtom na patro vstoupili další tři vlci, aby se připojili k jejich skupince plánující útok, a vedli sebou atraktivní lidskou ženu... každý z nich nesl v náručí malé dítě. Tři chlapci a jedna dívka ve věku pohybujícím se mezi rokem a šesti lety nebo tak nějak. Ale vzhledem k tomu, že to byli Zvěrolovci, mohly být ty děti i starší. Na rozdíl od svých Apollitských bratranců a lidí, stárli Zvěrolovci mnohem pomaleji, takže to, co se jevilo jako šestiletý Arkád, mohlo mít klidně deset, jedenáct nebo i dvanáct.
Vypadalo to, že děti uhnízděné v náručích dospělých spaly.
Fang okamžitě přiskočil, aby převzal dívku z náruče jediného člověka. „Co tady děláte lidi?“
Žena jej políbila na tvář. „Jako by tě do toho tvůj velký bráška nechal jít samotného. Nebo mě nechal samotnou v domě s jakousi bezprostřední hrozbou poblíž, i když mám v celém našem bloku v každém domě dva párky vlků? Vzpamatuj se. Tohle je poplach, takže jsme tady, dokud se to nevyjasní a všechno nebude bezpečné a klidné.“
Fang se rozesmál. „No, jsem rád, že vás vidím. Možná bys mohla přemluvit Aimee, ať jde do postele. Mě neposlouchá a je vzhůru už víc než dvanáct hodin v kuse.“
Žena se ušklíbla a přešla blíž, aby Aimee objala. „Co jsem ti říkala o tom, že ta štěňata musí odpočívat?“
„Já vím. Já vím. Chystala jsem se jít do postele, když tohle všechno vypuklo. Je těžké spát, když celá moje rodina plánuje, že půjde nakopat zadky hordě Sumerských démonů, kteří byli stvořeni proto, aby pro zábavu požírali bohy.“
Vlčice, která chovala malého chlapečka, měla ve tváři stejně vyčítavý výraz. „Musíš odpočívat, Aims. No tak. Pojďme uložit tyhle drobečky do postelí. Bride to tady za tebe na pár hodin převezme.“ Podala dítě ve své náruči Aimee a vzala si od Fanga dívenku. „Za pár minut se vrátím, abych se připravila na bitvu.“
Fang ji políbil na tvář. „Díky, Lio.“
Seraphina ztuhla, když se k ní malá skupinka přiblížila. Vnadná lidská žena s kaštanovými vlasy jí nabídla laskavý úsměv. „Jsem Bride Kattalakis. Fangova švagrová a družka jeho bratra Vana, to je ten tmavovlasý fešák vedle něj.“ Přejela rukou po hlavičce nejstaršího spícího chlapce. „Tohle je náš syn, Trace, a ta dívka je naše dcera, Trinity.“
Seraphina na ni kývla. „Ráda tě poznávám.“
„Já tebe také.“
Vlčice měla zvláštní barvu vlasů. U kořínků byly světlounce blond, ale směrem ke konečkům postupně tmavly, až úplně zčernaly. Její hnědé oči byly stejně přátelské. „Já jsem družka jejich bratra Furyho, Angelia. Říkej mi, Lio, stejně to tak dělají všichni... ti dva mladší chlapci jsou naši. Asher je ten starší, blonďatý, a to tmavovlasé dítko je Ryan.“
Nejspíš se tvářila dost zvláštně, jelikož se Lia v další vteřině rozesmála. „Ano, já vím. Fury a Fang jsou Katagariáni. Vane a já jsme oba Arkádští Sentinelové. A všechny děti jsou Arkádi... aspoň prozatím. Ale jelikož Vane i Fury změnili svou základní formu během puberty, uvidíme, jestli děti zůstanou Arkády nebo jestli se to za pár let změní.“
Její oči se rozšířily. „To mohou?“
Aimee se zasmála. „Ano. My můžeme, když jsme smíšeného původu. Já jsem se narodila jako medvídě a změnila jsem se.“
Tohle bylo něco, co Seraphina nevěděla a o čem nepřemýšlela. Mohlo se to stát některému z jejích dětí? Edena byla velmi zvláštní a tajnůstkářská. Seraphina si hloupě myslela, že je to kvůli neopětované zamilovanosti. Ale tohle by dokázalo vysvětlit dceřino iracionální chování...
Mohla se Edena změnit z Arkádky na Katagariánku a ze strachu jí to neříct?
Nebyla si jistá, co ji štve víc. To, že se to mohlo stát nebo to, že jí její dcera nevěřila dost na to, aby jí řekla pravdu. Že se Edena mohla bát toho, že ji její vlastní matka bude soudit za něco, čemu nemohla zabránit.
Když ženy odešly, Fury, který byl se svými světle blond vlasy podobný Blaisovi, přistoupil blíž. Přesunul si Trace v náručí. „Nedělej si starosti. Naše jména se naučíš rychle. Mě si zapamatuješ nejsnadněji, jelikož já jsem ten, kdo nejspíš řekne nebo udělá něco vážně hloupého nebo urážlivého. Ale neurážej se. Jsem totiž společensky nepřizpůsobivý a mentálně zakrnělý.“ Nakrčil nos v naprosto vlčím gestu. „Když se dozvěděli, že už nejsem Arkád, dost drsně mě vyklopli z mojí Arkádské smečky, než jsem byl zcela vychován. Lia a Bride se mě snaží naučit lidskému chování, ale zjistil jsem, že je vážně těžké naučit starého vlka novým společenským způsobům. Takže mi nedovol zranit tvoje city. Nic tím nemyslím.“
Usmála se na něj. „Jsem na tom stejně. Vážně tomuhle časovému období nerozumím... ani tomu, jak vy všichni děláte různé věci.“
Přejel pohledem její oděv. „Čtvrté století před naším letopočtem? Stepní kmen?“
„Amazonský. Nejsem si jistá, co myslíš tím čtvrtým stoletím před naším letopočtem.“
Pohladil spící dítě po zádech velice lidským, otcovským způsobem. „Který císař či vojevůdce ti jde nejvíc na nervy?“
„Filip Makedonský a jeho syn Alexandr.“
Tiše hvízdl. „Jo, jsi ze starověku. Jsi pro Řím, nebo nenávidíš i jejich vnitřnosti?“
„Není to má oblíbená tlupa.“
„Pak tě musím varovat. Dva z nich jsou v tomhle městě, Roman a Valerius. Jsou na naší straně. Nepokoušej se je zabít. Obzvláště ne Vala. Když se dostaneš přes všechno to jeho hajzlíkovství, zjistíš, že je to docela slušnej chlápek. A jeho žena je Bridina nejlepší přítelkyně. Vážně by se naštvala, kdybys ho zabila, což by rozrušilo Vana a, no... znáš to, zákon padajícího hovna.“
Seraphina se rozesmála. Ano, to ano. „Díky za varování.“
Kývl na ni. „Půjdu teď uložit svého synovce k mým synům a pak se hned vrátím.“
Když znovu osaměla, vrátila se k poslouchání malé skupinky, která dál diskutovala o nejlepším způsobu, jak se pokusit o záchranu jejích dětí a neskončit při tom jako gallu svačinka.
Seraphina pochopila, jak se Maxis musel cítit, když se po jejich spojení připojil k jejímu kmeni. Jak se musel cítit odtržený, obklopený cizími zvyky a tvářemi. Jelikož ona se mezi Amazonkami narodila, vždycky jejich tradice znala. Znala jejich jazyk a cítila se jejich součástí. Věděla, jak bojují a jak válčí.
Ano, po útoku na její vesnici osiřela, ale nebyla té noci jediná, která přežila. Amazonský kmen její tety je přivítal s otevřenou náručí a s velkým pochopením. Každá z nich dostala adoptivní rodinu, ve které byly považovány za rodné dcery.
Od chvíle, kdy Maxis vstoupil do její vesnice, jej měli za outsidera a nikdy mu nedovolili zapomenout na to, že není jedním z nich. Že jej její rasa nikdy plně nepřijme.
Když Maxis poprvé spatřil množství stanů Drakainy, zpomalil koně a v jeho očích se objevila prudká výhrada.
„Neříkej mi, že se bojíš.“
„Nebojím se. Jsem jen znepokojený.“ Jeho pohled putoval po množství plášťů a štítů, které její kmenové sestry vystavovaly před svými stany. Ty byly vyrobené z vyčiněných kůží a koster draků, které zabily, a které teď hrdě předváděly jako své válečné trofeje. „Jaký je trest za zabití Amazonky v souboji?“
„Žádný, pokud je boj spravedlivý a otevřený. Naproti tomu vražda je trestána rychle a tvrdě. Nedoporučovala bych to dělat. Bez ohledu na to, jak moc by tě k tomu někdo mohl pokoušet.“
A když se přiblížili k Nalinu velkému stanu, u kterého byla na podpěře tvořené dračí páteří vystavená řada dračích lebek, vyklenul na ni obočí. „Myslím, že jsem toho chlápka znal.“
Smála se, dokud si neuvědomila, že nežertuje. „Vážně?“
„Jo, ale to je v pohodě. Dlužil jsem mu prachy.“ Mrknul na ni.
Jeho smysl pro humor a obrovská inteligence ji vždycky zastihly nepřipravenou. To ji na jejím druhovi vždycky okouzlovalo.
Maxis nikdy nebyl takový, jak čekala.
„Jsi v pořádku?“
Těžce polkla, když ji Samiina otázka přitáhla zpátky do přítomnosti. „Přemýšlím o minulosti.“
Sam se soucitně pousmála a přikývla. „Slyšela jsem, že jste se nedávno probraly z kletby, při které jste byly proměněny v kámen? Co jste udělaly?“
„Bojovaly proti špatné partě bohů, a byly v tom až příliš úspěšné.“
Sam ostře vtáhla dech. „To se stává. A koho jste vytočily?“
„Dia.“
„Au.“
Seraphina to nekomentovala, jelikož její pohled padl na krátký spodní okraj Samiiny košile, ze kterého vykukovala značka dvou luků.
Symbol Temných lovců – což byli nesmrtelní bojovníci, kteří zaprodali svou duši bohyni Artemis, aby mohli bojovat v její armádě a chránit lidstvo před Daimony, kteří lapali lidské duše, aby si prodloužili své vlastní životy. Jelikož lovili bratrance rasy, ze které se zrodili Zvěrolovci, její lidé se jim obvykle vyhýbali nebo je považovali za nepřátele.
Jak zvláštní, že Samia skončila ve svazku se Zvěrolovcem... muselo to být to nejpodivnější spojení ze všech.
„Pořád sloužíš Artemis?“
Sam zavrtěla hlavou. „Dostala jsem svou duši zpět.“ Kývla hlavou směrem k Devovi, který se pošťuchoval se svým dvojčetem. „Nyní ji vlastní tamten rozkošný medvídek.“
„A jsi šťastná?“
Po tváři se jí rozšířil uličnický úsměv. „Je to velmi zvláštní druh štěstí.“
„Což znamená?“
„Miluje, když mě může škádlit a dobírat si mě, až mám chuť ho zamordovat, ale jinak bych to ani nechtěla. Je pro mě na tomto světě vším.“ Vrátila se zpátky k Devovi a pevně ho zezadu objala.
Jedna část Seraphiny Sam záviděla, jak snadno vychází se svým druhem. Tohle s Maxisem nikdy neměla. Tak trochu to bylo i tím, že byl mnohem vyšší a mnohem obrovitější než ona, a to dokonce i v lidské podobě.
Ale převážně to pramenilo z faktu, že ona si intenzivně uvědomovala to, že jsou extrémně rozdílní. Z faktu, že jej nelze snadno zařadit mezi ostatní muže.
Dokonce ani v této skupině ne.
Jeho, Illariona, ani Blaise. I když nebyli ve svých lidských podobách největší, byla na nich něco divočejšího a přirozeně mocného. Něco, co ostatní varovalo, že jsou něčím mnohem víc, než se zdá. Vyzařovala z nich klidná, smrtící predátorská sebedůvěra, kterou jiné druhy postrádaly.
Vznášela se kolem nich aura, která říkala, že to oni jsou na vrcholu potravního řetězce, a že na jejich jídelní lístek může být přidán kdykoliv úplně kdokoliv.
Podle jejich vlastního uvážení. A že nikdo nemůže udělat nic pro to, aby je zastavil.
Také se pohybovali s dokonalou ladností. Plynulost pohybu svalů a šlach byla překrásná a zneklidňující – jako sledovat elegantní pralesní kočku, která na savaně stopuje svou kořist.
Maxis byl dokonalým strojem na zabíjení.
To k němu byl určen. Z toho jediného důvodu byl stvořen. Od počátku věků jeho druh existoval jen proto, aby zabíjel a množil se. Strážil a ochraňoval.
Aby žil samotářsky v ústraní, v krutých přírodních podmínkách, horku či zimě, nadbytku či hladomoru. Zatímco ostatní bytosti k zachování zdravého rozumu potřebovali sociální interakci, draci ne.
Ženy byly biologicky nuceny najít si dvakrát za rok muže, aby se spářily a zajistily tak pokračování jejich druhu. Pokud muž nezachytil vůni právě takovéto plodné ženy, spokojeně zůstával v celibátu a osamění.
Sám po celá staletí.
Spojení s lidmi tohle změnilo. Arkádi, kteří vlastnili lidská srdce, tvořili komunity a kmeny dračích klanů, stejně jako mnozí Katagariáni se srdci zvířat.
Ale Maxis zůstával sám, dokonce i po jeho proměně.
Dokud se z nich nestali druhové. Jen vůči ní byl Maxis neuvěřitelně pozorný a milující. Nenasytný. Jak bylo v povaze jeho dračí krve, učinil si z ní svůj vlastní posvátný objekt, který střežil a ochraňoval. Nikomu nedovolil jí vyhrožovat nebo jí ublížit. Byla tím jediným, na co usilovně dohlížel.
Dokonce zřídkakdy spal, kdykoliv byla s ním. Nikdo se k ní nemohl přiblížit, aniž by jej sledoval s opatrným podezřením, připravený zaútočit, kdyby řekli nebo udělali něco, co by jí ublížilo.
Celou tu dobu, co s ní žil, vyhledával její společnost. Díky němu se cítila, jako by byla nejkrásnější a nejvzácnější žena na celém světě.
Vzhledem k tomu, jak jí byl posedlý, nechápala, jak se přinutil odejít a vrátit se ke svému mnišskému způsobu života. Dokonce i teď se na ni díval s tím známým, spalujícím žárem, který říkal, že by pro ně chtěl najít nějaký odlehlý kout... mnul si rty, jako by ji už ochutnal. Byla díky tomu vyhladovělá a bez dechu, a také jej díky tomu téměř nenáviděla.
Opravdu podcenila to, jaký na ni jeho přítomnost bude mít vliv. Jak ji její tělo zradí ve chvíli, kdy se k němu dostane dost blízko. Drazí bohové, bylo nesnesitelné znovu se ocitnout pod jeho pečlivým zlatým pohledem a nemít přitom možnost ochutnat jeho rty. Přejet rukama po jeho dlouhém, sexy těle a užít si dotek jeho zlatohnědé kůže...
Cítí se takhle všichni druhové? Mají také ty samé ohromující potřeby, když jsou spolu?
Seraphina ale ze zkušenosti věděla, že jiné Arkádské Draki takhle na své druhy nereagují. Ve skutečnosti byly ženy jejího kmene, a to dokonce i ty, které druhy měly, přitahovány k Maxisovi způsobem, který ji příšerně vytáčel. Kdykoliv si myslely, že jim to projde, zaháněly ho do kouta a nazývaly to „zvědavostí“ nad tím, že je to Katagarián. Nikdy, kromě bitev, prý nebyly Katagariánskému Drakosovi tak blízko, zvlášť když byl v lidské formě. Tvrdily, že jen chtějí zjistit, jestli jsou mezi jeho druhem a mužskými Arkády nějaké rozdíly.
Bylo to přesně to, co vedlo k jejich prvnímu skutečnému boji, když se po lovu vrátila do vesnice a zjistila, že je pryč. Její stan byl prázdný.
Vůbec žádná známka toho, že by tam kdy byl. Bylo to něco jako brutálně tvrdý veřejný políček, jelikož se od druhů očekávalo, že své válečnice po jejich návratu uvítají. Měl tam být spolu se zbytkem mužů, dětí a starých vesničanů, aby oslavil návrat válečné jízdy na přehlídce směřující k Nalinu stanu. Jelikož Seraphina byla královnina šampionka, očekávalo se od něj, že bude čekat před Naliným stanem, aby pozdravil ji a Nalu.
Vzhledem k tomu, že to byl její druh, byla jeho nepřítomnost dobře zaznamenána. Zvláště proto, že mu vyčlenili čestné místo, kde měl stát.
Místo toho ji ale uvítaly posměšky, úšklebky a jízlivé narážky.
Rychle vyzpovídala svoje sousedy a zjistila, že Maxis opustil její vesnici jen chvíli po tom, co její útočná jízda vyjela. Od té doby ho nikdo neviděl.
Rozzuřená a vyděšená Seraphina zamířila do lesů a v uších jí přitom zněly divoké spekulace jejího kmene. Od toho, že šel lovit lidi, až po praktikování temného umění a zaříkávání cizích bohů.
Jelikož byli druhové, neměla žádný problém s vystopování jeho pachu, i když byl celé dny starý. Byla to ta samá schopnost, která jí umožnila lokalizovat ho tady v Útočišti.
Pokud Maxis nezablokoval svůj pach a nepoužil proti ní svou moc, dokázala ho Seraphina najít velice snadno.
Bylo to také poprvé a naposled, co ho viděla v jeho dračí podobě.
Bez přemýšlení ho sledovala do tmavé jeskyně, ve které si našel útočiště a kde očekával její návrat. Jelikož to bylo úplné dračí doupě, kam si bez jejího vědomí uložil všechen svůj majetek, nedošlo jí, že patří jemu. 
Až do té chvíle nevěnovala žádnou pozornost faktu, že Maxis do jejich manželství nepřinesl nic víc než drakobijský meč, který sebral vrahům jeho bratra, oblečení, které nesl na zádech, a koně, kterého mu věnovala jako svatební dar.
Když narazila na spícího draka, tasila meč s úmyslem tu bestii zabít. Jeho uši sebou zacukaly, když zachytil jemný zvuk škrábajícího kovu.
S divokým duněním, které vypovídalo o tom, že je připravený vychrlit oheň, otevřel oči a otočil se k ní se surovým, hlubokým zavrčením. Jeho temně modré šupiny změnily barvu na jasně rudou – bitevní zabarvení... pak zezelenaly, když na ni soustředil svůj pohled a uklidnil se. Složil křídla zpátky na záda a ocas stočil vedle svojí obrovité levé zadní nohy – dračí pozice vyjadřující mír a přijetí.
„Sero?“
Když si plně uvědomila, že tohle je něco, s čím ji spojili bohové, zmocnila se jí hrůza a upadla do šoku, takže si následujících několik minut nepamatovala. Věděla jen to, že když se konečně vzpamatovala, Maxis byl znovu člověkem a tiskl si ji k hrudi, zatímco prudce štkala. Což absolutně neměla v povaze.
„Moc se omlouvám.“ Zatímco se ji snažil uklidnit, slíbával jí z tváří slzy. „Neměl jsem v úmyslu tě vyděsit.“
Když její šok odezněl a její mysl znovu začala pracovat, zírala na něj.
Je to drak. Plnokrevný, strašlivý drak.
Drak.
Ano, přesně věděla, jak pitomě to zní. Věděla přece, co je zač.
Ale vědět a vidět...
Bylo velice rozdílné.
Byl jedním z těch příšerných, vražedných věcí, které brutálně vyvraždili celou její rodinu. Její matku a sestry. Bez úcty či slitování. Jedním z těch zvířat, které nebrali žádné ohledy ani se nezajímali o její lid. Kteří se jimi živili, jako by byli dobytek.
Jako by nebyli nic.
A když se rozhlédla po temné jeskyni a spatřila jeho truhly s pokladem a jeho doupě – věci, které pro něj měli cenu – uvědomila si, že tohle on považuje za svůj domov.
Ne její stan. Ne její kmen.
Ne ji.
Tohle byl jeho domov. Jeho brloh.
Je to zvíře. Hromada slámy na podlaze to dokazovala. Spí na slámě jako její kůň. Ne v posteli nebo na polštáři. S pokrývkou.
Dokonce tu měl i žlab plný vody.
Znechuceně ho odstrčila a zvedla se na nohy, když ji tvrdě zasáhla realita.
V jeho tváři se objevil šokovaný výraz, když vstával. „Co je špatně?“
Nevěděla, kde má začít. Správná otázka nezněla: ‚Co je špatně?‘, spíš ‚Co je správně.‘ „Měl jsi být ve vesnici, abys mě přivítal doma. Proč jsi tam nebyl?“
Pohrdavě se zasmál. „Vážně jsem nechtěl vidět, jak se vracíte domů se zakrvácenými kůžemi a šupinami mých bratří přehozenými přes zadky svých koní, zatímco je táhnete vesnicí. A zatraceně jistě vím, že jsem nechtěl oslavovat vaše úskočné vítězství a krveprolití.“
Úskočné? To ji jen ještě víc naštvalo. Jak se opovažuje pustit z hlavy nebezpečí, které podstupují! „Jsem tvoje družka!“
Jeho zdánlivě lidská tvář potemněla. „A já jsem tvůj druh! Jen jedinkrát mě spatříš v mém skutečném těle a hodinu tu ječíš, a pak z pohledu na mě upadneš do šoku. Jak bys ses cítila ty, kdybych tohle udělal, když jsem tě poprvé uviděl nahou?“
„To není to samé!“
„Že ne? Nebo ještě lépe, co kdybys sem přišla a viděla po podlaze rozházené lidské lebky a kosti, které by navíc zdobily i zdi? No? Jak bys reagovala, kdyby to byl lidský tuk, který by hořel v mých loučích? Přesto jsi mě nechala samotného ve tvojí vesnici, kterou drží pohromadě ostatky dracokynů. Což zahrnuje i stan, ve kterém spíš. Vážně si myslíš, že uniklo mé pozornosti, že jsou jeho podpěry vyrobené z kostí a zubů drakomai? Nebo to, že svíčky, které hoří v celé vesnici, jsou vyrobené z dračího tuku? Myslíš, že ten pach neznám?“
Neochotná připustit, že má pravdu, se ani neobtěžovala mu oponovat. Na místo toho se přesunula k něčemu, proti čemu nemohl protestovat. „Tvoje místo je po mém boku!“
„Ano, po tvém boku. Ne pod tvýma nohama, abys po mě mohla šlapat. Já nejsem amazonský muž, který splní každičký tvůj rozmar, a který tě prosí o laskavé slůvko. Nevlastníš mě. Nejsem tvůj majetek! A nedovolím ti, takhle mi vyhrožovat!“
„A já ti nedovolím mě ponižovat před mou basilinnou a před mým kmenem. Pracovala jsem příliš těžce, abych se stala –“
„Vražedkyní?“
„Drakobijkou.“
„Ne.“ Zavrtěl hlavou. „Vplížit se do doupěte zatímco drak spí a podříznout mu hrdlo není ušlechtilé. Je to vražda. Ty nelovíš. Plížíš se po špičkách, abys popravila.“
„A co dělají draci? Útočíte na spící vesnice! Copak to není vražda?“
„Ne, to neděláme. My neútočíme, nikdy. Katagariáni nejsou drakomai. Neurážej mě tím, že by sis moje bratry s jedním z nich spletla. Jsou úplně odlišným druhem. Vytvořeným arkádským králem a psychotickým bohem, který ho chtěl potěšit. Spojený s Apollity temnou magií. To krevní linie tvého druhu pošpinila ty ubohé bastardy. Drakomai bez provokace neútočí. Nelovíme kvůli ničemu jinému než kvůli jídlu, a nekrmíme se lidmi. Nemáme to v povaze. Dokud se držíte mimo naše teritoria a doupata, necháváme vás na pokoji.“
„Lžeš!“
Zavrtěl hlavou. „Jsme samotářské bytosti, které bojují, jen když musí.“
Ukázala na truhly s pokladem, které je obklopovaly. Zlato a šperky, které se leskly v přítmí. „A co tohle? Copak tohle nejsou tvé válečné trofeje?“
Jeho pohledné rysy poznamenal výraz upřímného šoku. „To sotva. Nepotřebuji poklad nebo peníze. Tohle jsou věci, které mi byly dány do úschovy. Chráním je pro jejich právoplatné vlastníky.“
„Očekáváš, že tomu uvěřím?“
„Věř nebo ne, to je jen na tobě. Je to pravda. Všechno co vlastním, jsem si dal do tvého stanu.“
„A proč jsi nebyl v mém stanu při mém návratu?“
Rozmrzele a vzpurně na ni zíral.
„Odpověz mi!“
Jeho oči se prudce rozhořely tím samým ohněm, kterým by ji lehce dokázal celou zahalit svým dechem. „Nemluv se mnou tímhle tónem. Já s tebou takhle nemluvím a žádám tě, abys mi projevovala stejnou úctu, jako já projevuji tobě, jako svojí družce.“
Hluboko uvnitř ní se rozhořel vztek a ona jej za to chtěla uhodit. V amazonské kultuře se muži klaněli svým ženám, ve skutečnosti jim byli podřízeni. Ale ona věděla, že on z takového druhu prostředí nepochází. Dělala, co mohla, aby to pochopila a respektovala.
Přesto to bylo obtížné, jelikož to šlo proti všemu, co znala.
„Dobrá tedy. Prosím, vysvětli mi, proč jsi mě dnes ponížil.“
Šokovaně si odfrkl a nevěřícně po ní zopakoval její slova. „Prosím, vysvětli mi, jak jsem tě ponížil?“
„Tím, že jsi tam nebyl, když jsem se vrátila. Ukázal jsi naprostý nedostatek ohledů vůči mně a mému postavení v kmeni. A všichni se mi kvůli tomu smáli.“
Spadla mu brada. „Nevěděl jsem to.“ Obočí se mu svraštilo upřímnou lítostí, když zkrátil vzdálenost mezi nimi a vzal její tvář do svých teplých dlaní. „Jestli je to pravda, pak se ti moc omlouvám, Sero. Neměl jsem ani ponětí, že je to váš zvyk. Nikdo mi to neřekl. Přísahám, že jsem ti nikdy nezamýšlel ublížit.“
Bylo těžké, být na něho naštvaná, když se na ni takhle díval. Když se jí dotýkal s takovou milující upřímností. Cítila, jak její vztek mizí. Ale horší než vztek byla bolest, která ležela pod ním. Jejich výsměch, který ji zasáhl hlouběji, než byla ochotná přiznat. „Proč jsi tam nebyl?“
Pak to uviděla. Hořké utrpení v jeho očích. Jeho vlastní bolest a stud. „V budoucnu na mě zavolej, až se budeš blížit, a já se postarám o to, abych byl při tvém příjezdu přítomen.“
„Ale nezůstaneš ve vesnici, když budu pryč?“
Zavrtěl hlavou.
„Proč?“
Jeho pohled se zabodl do jejího. „Ty víš proč, Sero. Kdybych to řekl nahlas, jen by tě to naštvalo a nic by to nevyřešilo. A my oba víme, že ta jediná věc, kterou můžeš udělat, je odejít... což udělat nechceš.“ Něžně ji políbil na rty. „Už s tebou nechci bojovat. Pojď, nech mě napravit mou neúmyslnou urážku. Slibuji, že než skončí noc, dostanu se zpět do tvojí přízně.“
A to taky udělal. Vždycky to tak bylo. Nezáleželo na tom, jak moc na něj chtěla být dál naštvaná, dokázal ji přinutit k úsměvu. Rozpouštěl její led, dokud se nesmála a nebyla zase šťastná.
To bylo jeho úplně největší kouzlo. Jeho schopnost odstranit její bolest a zahnat její démony jen a pouze svým škádlivým úsměvem, hřejivým objetím a něžnými polibky.
Horší bylo, že měl toho dne pravdu. Členky jejího kmene vždycky příliš popouštěly uzdu svým dlaním na jeho těle. Dokonce i když věděly, že je spojený s ní a tedy mimo dosah – že nemůže nic udělat, ani kdyby chtěl – pořád se ho pokoušely zahnat do rohu, aby jej mohli porovnávat s ‚normálním‘ mužem. Pořádné ‚ruční‘ srovnávání.
Musela uznat, že Maxis dělá všechno, co je v jeho moci, aby se vyhnul jim a jejich lacinému laskání. Dělal všechno, co mohl, aby zapadl a potěšil ji tak. Aby jejich spojení fungovalo.
Kdybych se tak snažila alespoň z poloviny tak jako on.
Seraphina zamrkala, když se jí na ramenou ztěžka rozprostřela vina. Žádala ho o věci, které dalece přesahovaly jeho toleranci. Dokonce ani teď se nedokázala přimět o nich uvažovat. Věci, kvůli kterým trpěl.
Aby ji potěšil.
Nezasloužila si ho a věděla to. Naneštěstí tohle vědomí přišlo příliš pozdě. Poslouchala špatné lidi a dovolila jejich jedu, aby pošpinil její srdce. Dovolila jejich přesvědčením a názorům narušit její vztah s Maxisem. Místo aby věřila sama sobě a svému manželovi, věřila jim.
A těžce se poučila, že mnozí lidé promlouvají v žárlivosti a zastírají to ‚pravdou‘ a ‚dobrými úmysly‘. Když přitom jejich jediným záměrem je učinit život ostatních stejně mizerným jako jsou jejich vlastní.
Místo toho, aby po svém boku měla oddaného manžela, když její děti přicházely na svět – tak jako má Aimee svého Fanga – byla tehdy naprosto osamocená.
Nejvíce smutku jí přinášela ztráta toho, co mohlo být. Její pýcha a slepá hloupost je všechny připravily o rodinný život, jaký mohli mít.
Ale není cesty zpět. A nemůže z toho vinit nikoho jiného než sebe.
„Takže jak zjistíme, do jaké díry je strčili?“ zeptal se Dev Fanga a vyrušil ji tak z jejích myšlenek.
„Volal jsem Thornovi, ale jelikož se jedná o gallu, nemá ani páru. Jelikož nespadají pod jeho jurisdikci, nepřišel s nimi do styku a nic o nich neví. Snažil jsem se dovolat Sinovi, ale nezvedl mi to, takže jsem nechal zprávu u Kishe, aby mu řekl, co se děje. Řekl mi, že mu vzkáže, aby se mi co nejdřív ozval.“
Dev se ohlédl na svého mladšího bratra Kyla, který se k nim před chvíli připojil. „A co Kerryna? Copak je nezná? Je to technicky vzato její rodina, no ne?“
Kyle vydal hrubý medvědí zvuk. „Hm. Jo. Lovili ji, aby ji mohli zotročit a použít ji k probuzení jejích ďábelských sester. Netřeba říkat, že má sklony držet se od gallu tak daleko, jak jen může. Něco jako ty a Rémi. I když nás všechny miluje, není ochotná nám s tímhle bojem dobrovolně pomoci. A jestli to po ní budeme chtít jako laskavost, její manžel nám urve hlavy a z našich kůží si udělá předložky. Charonti jsou někdy až směšně ochranářští, zvlášť když dojde na matku jejich mladých. Xed mě v podstatě vyhnal z klubu už jen proto, že jsem se s ní pokoušel o gallu vůbec bavit.“
Dev si odfrkl. „Ale mohla by nám poskytnout nějaké informace, no ne?“
Kyle se na něj zašklebil. „Nech mě ti to zopakovat. Hnal mě ven z klubu.. s barbecue omáčkou. Zatímco mlaskal a vyslovoval moje jméno.“
„A?“
Fang odpověděl za něj. „Dej tomu klukovi pokoj. Byla zamčená v podstatě od narození, takže s nimi ve skutečnosti není ve styku... a i když se narodila jako gallu, není doopravdy jednou z nich. Podle toho co v minulosti říkala, jsou to jiné bestie.“
Seraphině bylo zle z toho, jak to pokračuje. A jak pomalu. Už nemají moc času, než se sem Nala vrátí a bude chtít, aby šla s ní.
Nebo hůř, než přijde na to, že lhala a Maxis, že je vlastně zde. Když se tak dívala zpětně, možná sem neměla chodit. Měla se s tím nějak vypořádat sama.
Vážně nepotřebovala vůbec žádnou pomoc.
Kousek od ní si Maxis vyměňoval s Illarionem pohledy, které napovídaly, že ti dva spolu mluví v myšlenkách. Pak se s ní setkal pohledem. „Možná bych je dokázal najít. Ale to by vyžadovalo, aby mi moje družka věřila a udělala něco, co je pro ni odporné.“
Její oči se rozšířily. „Cože?“
Illarion ho popadl za paži a prudce zakroutil hlavou, aby dal najevo svůj nesouhlas.
Maxis ho ignoroval. „Bude to v pořádku.“
Illarion obrátil oči v sloup. Jeho ústa bratra nehlasně proklínala.
Blaise vybuchl smíchy, pak se ale zarazil, když mu došlo, že ostatní se jejich soukromého rozhovoru nezúčastnili. Odkašlal si, odplížil se do kouta a začal zkoumat skvrnu na zdi, i přes to, že byl slepý.
Seraphina se zamračila. „Co se děje?“
Max zaváhal, než přejel pohledem po těch, kteří se tam shromáždili. Tahle pestrá všehochuť bytostí byla jeho rodinou a on nechtěl riskovat, že je ztratí. „Můžu děti vystopovat.“
„Není jak,“ řekla Sera. „Zaštítili je. Kdyby to šlo, už bych to udělala.“
„Já je najít můžu.“ V jeho hlase znělo absolutní odhodlání.
Její pochybovačný výraz byl stejně legrační jako krásný. Koneckonců ona ale jeho schopnosti vždycky podceňovala. Stejně jako to k jejich smůle dělala většina tvorů. „Jak?“
„Pokud mi budeš věřit. Naprosto. Pak to dokážu.“
Fang kývl hlavou, jako by mu už bylo úplně jasné, o co jde. „Jsi Oneroi?“
Max si nad předpokladem, že je jedním z bohů, kteří vpadávají lidem do snů, aby jim mohli odčerpávat emoce, odfrkl. „Neurážej mě. Nejsem Řek. Byl jsem zajat a odvlečen do Arkádie. Nikdy to nebyla moje vlast.“
Fangovi spadla brada. „Vážně?“
Illarion přikývl. Jelikož já jsem synem Area, jsme příbuzní jen prostřednictvím naší matky. Max je o hodně starší. Jeho moc je mnohem větší a podobnější bohům, než typickým Zvěrolovcům.
Dokonce i Dev byl ohromen. „Takže co tedy jsi?“
„Xaruňan.“
„Bůh ti žehnej,“ řek Dev suše. „Potřebuješ Kleenex? Nebo Benadryl?“
Max si povzdechl nad medvědovým zatraceným smyslem pro humor. „Země Xarun. Stejně jako u Atlantidy, i tady si s ní pohráli bohové. Nějaké drobné pozůstatky leží na dně Černého moře. Jsem jedním z mála, kteří přežili její potopení.“
„Ouvej.“
Max pokývl hlavou na Kylovým způsobem verbalizování bolesti kvůli téhle konkrétní noční můře.
„Tak počkej chvilku.“ Dev naklonil hlavu, jako by si právě uvědomil, co jim tím Max říká. „Nejsi Řek ani Apollita... jakým způsobem tedy jsi Katagarián?“
Carson Whitethunder, jestřáb, který byl také jejich veterinářem a doktorem, se na Deva ušklíbl. On a Aimee tady byli jediné dvě bytosti, které viděli značku na Maxově stehně. A to jen proto, že ošetřovali jeho zranění. Aimee tehdy, když se u nich Max poprvé na pokraji smrti ukázal, a Carson o desítky let později, když pár jejich drsňáků konfrontovalo s nepřáteli, kteří se Peltierovic rodinu v průběhu let pokoušeli zničit. „Nedivil ses nikdy, proč Max nevystrčil za celých sto let, co tady žije, z téhle budovy ani nos?“
Dev si odfrkl. „My všichni tady jsme zrůdy. Já nikoho nesoudím.“
Max se krátce podíval na Seraphinu, když si vzpomněl na méně než příjemný způsob, jakým zareagovala, když se dozvěděla, co ta značka znamená. Proč ji má.
Nikdy neměl v úmyslu, aby se o ní kdokoliv tady dozvěděl. Ale bylo na čase být upřímný.
„Nezapomeňte, že jste všichni vázáni zákony Omegrionu. Nikdo z vás na mě nemůže zaútočit na půdě Útočiště.“
„Ježíš, chlape,“ zabručel Dev. „Co jsi zač? Dračí prokletí nebo něco takového?“
Max na něj kývl. Ve chvíli, kdy to udělal, z místnosti zmizel veškerý vzduch. Polovina tvaroměničů kolem něj udělala krok vzad, jako by se báli, že je jeho blízkost může pošpinit.
Dev zalapal po dechu a veškerý smysl pro humor a přátelskost z jeho očí vymizely. „Děláš si ze mě prdel? Ty jsi tím jediným důvodem pro válku mezi Katagariány a Arkády?“
Illarion vstoupil mezi ně. Takhle jednoduché to není, Deve. Uklidni se.
Dev se zašklebil. „Není to tak jednoduché, u všech čertů. Chladnokrevně jsi zavraždil Lycaonova dědice a odstartoval tak celé tohle krveprolití mezi našimi lidmi, a ty mi teď říkáš, že to není tak jednoduché?“
Max ucítil v břiše ten stejný nepříjemný pocit jako kdykoliv, kdy někdo spatřil jeho značku a poznal ji.
Byl mezi svými lidmi tím nejnenáviděnějším.
Ne, ne jeho lidmi.
Oni byli Řekové a Apollité.
On ne. Ve skutečnosti nikdy nebyl jedním z nich. Vždycky byl nenáviděným outsiderem. Vetřelec, kterého si pletli ode dne, kdy ho Dagon zajal a spojil s jejich předkem.
Neschopný snést jejich odvržení, se setkal se Seřiným pohledem a čekal, že ho odsoudí stejně jako oni.
Seraphina se dusila slzami, když v jeho zlatých očích spatřila známou bolest. Rezervovanost a přijetí faktu, že na něm nikomu nezáleží.
Vůbec poprvé, jej skutečně uviděla.
Horší bylo, že ve způsobu, jakým zareagovali ostatní, viděla sama sebe. V tom, jak křičeli a obviňovali ho ze zločinů a hříchů. V tom, jak ho soudili, aniž by ho vyslechli nebo pochopili. Stejně jako ona ho ještě před minutou přijímali a nyní na něj útočili, aniž by poslouchali. Byli tak zaneprázdnění jeho odsuzováním kvůli příběhu, který jim byl vyprávěn, že se ho žádný z nich ani nezeptal, co se stalo.
Chovali se, jako by to věděli.
Ale nikdo z nich tam nebyl. Kromě Maxise se nikdo z nich ještě ani nenarodil.
Přesto byli experty, kteří znají všechny odpovědi.
„Dost!“ zařval Fang a zvedl ruce, aby ostatní uklidnil. „S touhle záležitostí kolem Dračího prokletí se vypořádáme později. Právě teď se musíme soustředit na to, abychom ty děti dostali od gallu dřív, než je promění. Bez ohledu na všechno ostatní, oni jsou v tomhle nevinně.“ 
Max s pohledem, který byl plný stínů, natáhl ruku směrem k Seraphině. Podle výrazu na jeho tváři odhadovala, že čeká, že zareaguje úplně stejně, jako když se poprvé dozvěděla, že je Dračí prokletí.
Že ho naprosto odmítne a odstrčí ho, jako by byl jedovatý.
Tentokrát udělala to, co měla udělat tehdy – vzala ho za ruku a usmála se na něj. „Věřím ti, pane Draku. Veď mě do svého doupěte.“
Ale kdy sevřel svoji ruku kolem její, přejelo jí ve zlé předtuše po páteři zamrazení. Tímhle jediným činem, buď zachránila všechny jejich životy...
Nebo je odsoudila k smrti. A nejen je. Její děti spoléhaly na to, že to nepodělá. Přesto, jakou jinou šanci měla?
Neměla na koho jiného se obrátit.
Ano, Maxis byl mezi jejími lidmi nejvíc nenáviděným nepřítelem. Ale byl to otec jejích dětí. A byl také jedinou šancí na jejich záchranu, kterou měla.
Prosím bohové, ať je tohle ta správná volba.


24 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  3. Perfektní !!!Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  4. vdaka za preklad a korekciu dalsej kapitoly. Som strasne zvedava co sa skutocne stalo ze sa Maxis stal dracim prekliatim... :-D

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem velmi pekne za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem velmi pekne za preklad a korekciu :-)

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za kapitolu

    OdpovědětVymazat
  8. Krása! Veľmi pekne ďakujem za pokračovanie. :-)

    OdpovědětVymazat
  9. Tak tahle kapitola me prinuti precist si celou serii jeste jednou. Asi mi neco uniklo. Potrebuju se do pribehu nejak dostat.
    Dik za preklad

    OdpovědětVymazat
  10. moc díky za pokračování!!!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Vdaka za uzasne pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  12. Dakujem za preklad..tiez som sa chvilami stracala.

    OdpovědětVymazat
  13. MOC DÍKY ZA NOVÝ PŘEKLAD.

    OdpovědětVymazat
  14. Díky moc za překlad :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Díky moc za překlad. Fakt skvělý :). Iva

    OdpovědětVymazat
  16. Děkuji za další kapitolu. Chudák Max. Těším se na další.

    OdpovědětVymazat
  17. Děkuji za další kapitolu. Chudák Max. Těším se na další.

    OdpovědětVymazat
  18. ďakujem za preklad :)

    OdpovědětVymazat