sobota 27. února 2016

Dračí prokletí - Kapitola 7



Seraphina se pomalu, nervózně nadechla, když se rozhlédla po obrovském podkroví, které Maxis nazýval svým domovem. Byly tam ‚moderní‘ věci, kterým vůbec nerozuměla, ale když od nich odhlédla, tolik jí to připomínalo jeho jeskyni, až měla pocit déjà vu.
Truhlice, které lemovaly cihlovou zeď napravo, byly rozhodně ty samé, které viděla v jeho jeskyni. Tohle byl jeho domov způsobem, jakým její vesnice nikdy nebyla.
To na tom všem bylo nejsmutnější. Tady mezi cizinci našel útěchu, kterou měl poznat s ní. Se svou družkou.

Maxis použil svou moc, aby zapálil čtyři obrovské kovové svícny. Světlo zablikalo, spojilo se s paprsky vycházejícího slunce a vrhlo na zeď stíny.
Illarion a Blaise je do pokoje následovali a zavřeli dveře. Podle způsobu, jakým se Maxis dál šklebil a choval ke svému bratrovi, předpokládala, že v myslích pokračují ve své soukromé konverzaci.
S povzdechem se setkala s Blaisovým prázdným pohledem. „Nemyslí si o mně nic moc, že ne?“
„Snažím se být nezaujatý, ale jestli je pravda jen čtvrtina toho, co Illy říká... vážně si tvoji lidé vyrábí šperky ze zubů, šupin a kostí draků?“
Cítila, že jí zčervenaly tváře. „Mandragory nelovíme.“
„Podle toho, co jsem slyšel, o nás nic nevíte. Tvoji lidé se nijak zvlášť nesnažili zjistit, jestli loví Katagariány nebo ne. V podstatě zabíjíte hlava nehlava a jdete po každém velkém plazu, který není Arkád.“
„Přestaň, Blaisi,“ řekl Maxis mírně. „Není to její vina.“
 Ne. Je naše, tvoje a má. Proklínám den, kdy jsem ti dovolil, abys mě přemluvil k záchraně jejich druhu. Illarion ji přejel nenávistným pohledem. Měli jsme je všechny nechat bohům.
„Přestaň, Illarione. A já jsem tě k tomu zatraceně nepřemlouval, jak si vzpomínám. Hrnul ses do toho víc než já. Kromě toho, co se stalo, stalo se. Teď si můžeš vybrat. Buď tohohle všeho budeš součástí, nebo odejdeš. Nebudu tolerovat tvoje nepřetržité nadávání. Musím se soustředit.“
Illarion zvedl ruce dlaněmi vzhůru. Dobrá. Pojďme se mrknout, jak se s tím vypořádá. Koneckonců se tě nikdy neobtěžovala zeptat, co jsi vlastně zač. Odkud pocházíš. Jak jsi byl vtažen do jejího světa, aby ses stal jeho součástí. Žil jsi s ní tři roky a ona se o tebe nikdy nezajímala natolik, aby to chtěla zjistit.
Maxis na bratra zavrčel. „Drž se dál od mojí hlavy a od mých myšlenek... kruci, měl jsem tvoje vejce raději sníst, místo abych ho vyseděl.“
Seraphina na to vyklenula obočí. „Tys ho vyseděl?“
„Bohužel ano a odvedl jsem vážně mizernou práci, jak můžeš vidět.“
Illarion obrátil oči v sloup.
Blaise se zasmál. „Max se pokoušel vysedět všechny své sourozence. Alespoň ty z nás, které dokázal najít. Dokud žila naše matka, podnikal jednou ročně cestu po místech, kde nechávala vejce a sbíral je, aby se nemuseli vylíhnout sami a bojovat o přežití.“
Podrážděný výraz Maxisovy tváře jí napověděl, že si nepřál, aby s ní jeho bratr sdílel tuhle chuťovku. Ale ona byla ráda, že to Blaise řekl.
A Illarion měl pravdu. Bylo toho hodně, co se nikdy neobtěžovala o svém manželovi dozvědět.
„Vyseděl jsi Hadyna?“
Maxis přikývl. „Byl první, kterého jsem našel, jen pár dní starý. Chodil okolo a byl ztracený jako malá štěnice.“
Není divu, že si byli tak blízcí.
Maxis nás naučil Křiku Prokletých, aby vyčistil naše plíce. Nezáleželo na tom, jak daleko od sebe jsme byli, vždycky jsme jeden druhého slyšeli, když někdo volal o pomoc, kterou potřeboval. A i když třeba ostatní naši sourozenci neodpověděli, Max za námi vždycky přišel, pokud toho byl fyzicky schopen.
To pomyšlení jí vehnalo do očí slzy. Nejvíc se jí stýskalo po množství lásky, které byl její druh schopen. Ne, nebyl zvířetem, za které ho označil její kmen. Jak jsem tě kdy mohla nechat odejít?
„Na tom nezáleží,“ řekl Max a věnoval oběma bratrům otrávený úšklebek. Odvedl ji k velké části podkroví, která byla oddělená závěsem.
Dokud neodtáhl těžký, tmavě modrý brokátový závěs, neuvědomila si, že se za ním skrývá jeho současné hnízdo.
Vlastně to dávalo smysl. Jelikož spí ve své dračí podobě, je příliš velký na jakoukoliv postel. Znovu jí to připomnělo, jak jsou odlišní. Skutečnost, že navzdory tomu, jak je její druh nádherný a skvěle stavěný, pořád v srdci zůstává zvířetem.
Illarion se na ni ušklíbl, jako by její myšlenku zaslechl. Tohle je špatný nápad.
Maxis si ztěžka povzdechl a věnoval bratrovi otrávený pohled, než ji vzal za ruku a vtáhl ji dovnitř závěsem odděleného prostoru. Jeho pohled ji sežehl tou podivnou směsicí unavené světaznalosti a vzácné nevinnosti, který k němu tak neodmyslitelně patřil. „Vím, že jsi ve mě nikdy neviděla nic jiného než zvíře, a jsem si velmi dobře vědom toho, co si myslíš o mém druhu. Ale vzpomeň si, že tohle děláš pro svoje děti a drž podobné myšlenky na uzdě.“
Otevřela ústa, aby to popřela, ale jemně jí položil ukazováček na rty. „Nelži. Oba známe příšernou pravdu. Jsem zvíře. Vylíhnuté z vejce.“ Ustoupil. „Blaisi? Můžeš ji na minutku podržet? Nejsem si jistý, jak na tohle zareaguje.“
Už už měla na jazyku, že se k ní nemusí chovat jako k dítěti, když vtom se proměnil tak rychle, že málem vykřikla hrůzou.
Už zapomněla, jak je jeho dračí tělo velké. Jak obrovské a děsivé. 
I když bylo podkroví prostorné, Maxis se musel krčit a sotva se mohl pohnout. Dočista ten prostor vyplnil. Když na to přijde, vlastně se vůbec nemohl otočit. Musel zacouvat ke zdi, u které předpokládala, že spí. Proboha, byl obrovitý.
„Jsi v pořádku?“ Blaise ji pohladil po paži, aby ji uklidnil.
Těžce polkla a přikývla. „Jen je to už dlouho, co jsem byla takhle blízko živému drakovi. A nikdy ne takovému, který by se mě nepokoušel zabít.“ Jelikož byli členové jejího kmene hrdí na to, že jsou lidmi, zřídkakdy na sebe brali dračí podobu. Bylo to považováno za ztrátu kontroly... něco jako házet kolem sebe věcmi v záchvatu vzteku.
Maxisovy duhové šupiny se v mdlém světle třpytily jako drahokamy. Když se pohnul, spatřila na jeho křídlech příšerné jizvy, které způsobila Nala a její kmen. Kvůli roli, kterou v tom všem sehrála, ji prudce bodla vina.
„Je mi to líto, Maxisi,“ vydechla.
Max při zvuku jejích upřímných slov ztuhl. Tohle byla úplně jiná reakce, než ta, kterou předvedla, když jej naposledy spatřila v dračí podobě.
Neječela děsem. Neutíkala, ani neútočila.
Místo toho se k němu pomalu přiblížila a jemně položila dlaň na jeho zjizvené křídlo, které se nikdy tak docela nezahojilo. I když mohl létat, nebylo to nijak zvlášť příjemné.
Tak, jak se jej nyní dotýkala, se ho v jeho skutečném těle nikdy nikdo nedotkl.
Jako by jim na něm záleželo.
Dokonce ani Aimee ne...
Zvedl hlavu a očekával, že v jejím pohledu spatří známé pohrdání jeho dračí podobou. Přesto tam žádné nebylo. Sera poprvé za celou dobu rukou zvědavě přejela po jeho šupinách. A i když to nedávalo smysl, uklidnilo ho to.
„Jsi tak teploučký.“
Nejsme jako jiní plazi. Vložil jí do hlavy svoji myšlenku. Já osobně věřím tomu, že je to proto, že dokážeme chrlit oheň. Zdá se, že to z nějakého důvodu zvedá naši tělesnou teplotu, zvlášť když jsme v dračí podobě.
Smutně se na něj usmála. „Ne. Ty rozhodně nejsi jako ostatní.“ Kousla se do rtu a dotkla se jizvy na jeho zadní noze, která jej označovala jako prvorozeného jejich rasy. Obávané Dračí prokletí. „Co potřebuješ, abych udělala?“
Věřila mi. Musíš si se mnou lehnout a nechat mě tě vyvést z této říše tam, kam vzali naše dráčata. Ale jestli se mnou budeš bojovat, způsobíš nenapravitelnou škodu.
„Ty mi věříš?“
Max zaváhal. Upřímně? Bál se toho, co by mu mohla udělat. Ale neměl na vybranou. Byl to jediný způsob, jak lokalizovat jejich děti. A jelikož se s nimi nikdy nesetkal, nemohl je bez ní začít stopovat. Jakýkoliv tvor by mohl použít jejich pach, aby jej svedl na scestí. Jen jejich matka dokáže poznat pravdu. Její mateřské instinkty nic nezmate.
Ano.
Přesto v jejích očích viděl ukrytý strach, když si vedle něj klekala.
Lehce se pootočil, aby se mohla pohodlně usadit v jeho náruči. Byla teď strašně droboučká. Není divu, že z něj měla strach. Jeden jeho dráp byl téměř tak velký jako celé její tělo. Což jí nepochybně neušlo.
Třesoucí se rukou se dotkla jeho drápu.
Je ostrý, varoval ji. Dej pozor na hranu.
Odtáhla se a uvelebila se mezi jeho předníma nohama. „Jak tě Dagon dokázal zajmout?“
Max mi přišel na pomoc, když Dagon zajal mě. Illarionovy oči potemněly hněvem. Moje moc byla spoutána, takže jsem nemohl bojovat ani se chránit.
Nebylo to tvoje vina Illy. Vlétl jsem tam slepě.
Protože jsem panicky řval a ty ses příliš bál, než abys byl opatrný.
Max si povzdechl. Na tom nezáleží. Vážně nepotřebuji důvod k tomu, abych se choval pitomě. Našel bych spoustu důvodů, abych se na tomhle podílel na vlastní pěst.
Illarion si odfrkl, zatímco on a Blaise přistupovali blíž, aby Seře pomohli uvelebit se proti němu.
Blaise ustoupil. „Budu držet stráž u dveří, abych se ujistil, že tě nikdo nevyruší.“
„Děkuji.“ Sera byla v jeho náruči ztuhlá.
Illarion přešel k závěsu. Počkám, a pak se k vám připojím.
„Co znamená, že se k nám připojíš?“
Usmál se, ale neodpověděl, když zatahoval závěs a nechával je o samotě.
Otočila se k Maxovi. „Co tím myslel?“
Nic. Zavři oči a mysli na naše mladé. Představ si, že jsi s nimi a nech své myšlenky u nich. Ať se stane cokoliv, nedovol, aby tě cokoliv nebo kdokoliv vyrušilo.
Seraphina si nebyla jistá tím, co má očekávat. Upřímně řečeno, byla vyděšená. Ale na tom, jak Maxis dýchal, bylo něco uklidňujícího. Teplo, které vyzařovalo z jeho těla, se do ní vsakovalo, uklidňovalo ji. Připomínalo jí to noci, kdy ji držel v náručí a čekal, až usne, aby se mohl vyplížit ven a vyhledat odpočinek v jeho jeskyni. Jelikož se narodil jako drak, musel se soustředit a vydávat energii na to, aby zůstal v lidské podobě, zvláště pak za denního světla.
Jen velice málo Katagariánů dokázalo zůstat v lidské podobě, když byli zranění nebo když bojovali. Dokázali to jen ti nejsilnější ze silných. Ale když spali, nezáleželo na tom, jak jsou mocní. Vždycky se pak vrátili do své rodné podoby. Bylo to stejně nedobrovolné jako změna podoby při zásahu elektrickým proudem. Cokoliv, co narušilo elektrický proud kolem jejich buněk, je dokázalo proměnit.
Takže se Maxis vždycky postaral o to, aby opustil její stan a vesnici, kdykoliv si potřeboval odpočinout. Nikdy jim nevěřil, že mu neublíží.
„Proč jsou tvoje šupiny tak měkké?“ vydechla, zatímco se snažila zůstat vzhůru, i když se jí zmocnilo náhlé vyčerpání způsobené hřejivým, uklidňujícím pohodlím jeho těla.
„Všichni drakomai mají pružné šupiny.“
„Jsou jako peří.“
„Vážně?“
Přikývla a zavrtala se do nich hlouběji. Byl to ten nejpříjemnější a nejvíc uklidňující pocit. Něco jako luxusní postel. Ještě lepší byla vůně santalového dřeva a vanilky, která byla jednoznačně jeho. Už zapomněla na delikátní vůni jeho kůže, která ji kdysi přiměla prahnout po jakémkoliv kusu oblečení, jež nosil.
Proč se kdy tohohle obávala?
Než se stihla zarazit, vtiskla tvář do šupin a vdechla jejich mužnou vůni.
Maxis zaklel, když ucítil její hlazení, které mu tělem projelo jako šíp. Celou dlouhou minutu viděl hvězdičky kvůli intenzitě chtíče, který jej zasáhl jako fyzická rána.  
K čertu! Už zapomněl, jak je jeho touha po ní intenzivní. Jak moc prahne po tom být s ní. I když mohlo být jeho tělo mírně vzrušené ostatními ženami, nebylo to nic ve srovnání s tím, co cítil teď, když s ním znovu byla jeho družka.
A hůř...
„Právě procházíš plodným obdobím, že ano?“
 Odpověděla tím, že se k němu přivinula pevněji. Tím, že zabořila pěst do jeho šupin.
Max ostře vtáhl dech, když každý hormon v jeho těle ožil pod jejím dotekem. „Sero?“ zkusil to znovu. „Slyšíš mě?“
„Ano?“ Její bezdechý hlas vyslal mrazení do celého jeho těla. Byla to další forma hlazení.
Další forma mučení.
Kousl se do rtu a věděl, že na tohle není správné místo ani čas. Ale nebylo snadné odpoutat se od tepla jejího těla tisknoucího se k jeho. Od křivek jejího svůdného, plného poprsí, které jí prakticky přetékalo z oděvu. Od pozvání jejích rtů, které chtěl líbat, dokud nebude nahlas křičet rozkoší.
Právě se chystal podlehnout, když v éteru kolem nich ucítil zvláštní narušení.
Nebyl to Illarion.
Najednou byl zcela ve střehu. Zvedl hlavu, aby mohl propátrat okolí všemi svými smysly. Starověké, tajuplné zlo bylo něčím, co necítil už velice dlouhou dobu.
A nebylo samo.
„Maxisi?“
Srdce se mu rozbušilo náhlým přívalem adrenalinu. Přenesl je oba do tmy a strčil Seru za sebe, aby ji ochránil. Propátrával mlžnou oblast kolem nich, která mu velice připomínala Irkallu.
A když o tom teď tak přemýšlel...
Proč by měli být právě tady? Copak udělal chybu?
Každé nervové zakončení v jeho těle bilo na poplach.
No, tohle nemůže být dobré. Max, znepokojený tím, co má Kessar v úmyslu, se proměnil do lidské podoby a podíval se na Seraphinu. Bohové, už zapomněl, jak je krásná. Kolik toho pro něj kdysi znamenala.
Kolik pro něj pořád ještě znamená, navzdory jeho zdravému rozumu a nejlepším úmyslům. Teď není čas se s tím párat. Je čas dělat to, proč ji sem přivedl.
Vzal její překrásnou, okrouhlou tvář do dlaní a usmál se na ni. „Věříš mi?“
Viděl v jejích oříškových očích nejistotu, když mu ostražitě vracela pohled. „Ano. Proč?“
Max nepromluvil. Nemohl. To, co má v úmyslu udělat, mu možná nikdy neodpustí. Přesto to bylo něco, co udělat musí. Ať ho za to nenávidí, jestli musí.
Tentokrát alespoň bude její nenávist oprávněná.
Seraphina věděla, že se světlem v těch zlatých očích není něco v pořádku, ale nevěděla, co to je. Namísto mluvení kolem ní Maxis pevně ovinul paže a přitiskl si její zčervenalou tvář ke své pevné, svalnaté hrudi. Sklonil se a přitiskl obličej k jejímu krku. Jeho teplý dech jí rozechvíval kůži a vysílal chvění do celého jejího těla. Horší ale bylo, že kvůli tomu byla bez dechu a rozpálená tak, že ho chtěla uvnitř svého těla tolik, že bylo téměř nemožné tomu odolat.
Než se ho mohla zeptat, co to dělá, ucítila na krku ostré bodnutí jeho tesáků. Vykřikla a začala bojovat, ale nebylo to k ničemu. Úplně si ji podmanil.
Byla mu vydaná na milost a nemilost.
Byla slabá a zmatená a nechápala, proč jí tohle dělá. Snaží se jí ublížit nebo ji zabít? Potrestat ji za to, co mu udělala? Má tohle být jeho pomsta? Zabití jí a jejich děti?
Byla úplně mimo. V jednu chvíli se vznášela v jeho náručí v temnotě. V tu další byla zpátky v jeho ložnici, ležela na podlaze za zataženým závěsem. Sama.
„Maxisi?“
Cože? Proč je tady?
Co si myslel?
Závěs se rozhrnul a odhalil Illariona, který vypadal stejně zmateně, jako se cítila i ona. Co se stalo?
„Já nevím.“ Cítila se slabě a bylo jí nevolno. Přejela si po krku a našla tam slabou stopu krve. „Napil se ode mě?“ Vůbec nevěděla, že tohle draci mohou či vůbec chtějí udělat.
 Z Illarionovy tváře vyprchala barva. Cože?
Ukázala mu svou krví potřísněnou dlaň. „Kousl mě... kousl,“ zdůraznila a ukázala na svůj krk, „a pak jsem se probudila tady. Proč?“
Blaise přiběhl za Illarionem. „Co se děje?“
Illarion hluboce, hrdelně zavrčel. Max se právě napil její krve, aby mohl sledovat jejich dráčata na vlastní pěst, a pak ji samotnou poslal zpátky sem.
Blaise zaklel a zaskřípal zuby. „Proč to udělal? Měli jsme plán! Docela, téměř obstojný plán... Skoro mohl fungovat. Možná, v dobrém osvětlení a s dobrým načasováním. Proč by ho měnil?“
Protože měl celou dobu vlastní plán. Postavit se jim, aniž by kohokoliv z nás uvedl v nebezpečí. Ten pitomý bastard má v plánu bojovat s nimi sám. Protože je to podělaný idiot! Měl jsem vědět, že mu nemůžu věřit. Měl jsem to vědět! Potřásl hlavou. Proč jsem mu kdy věřil?
Vyděšená Seraphina se zvedla na nohy. „Tohle mu nemůžeme dovolit! Jediné kousnutí. Jeden škrábanec a stane se z něj gallu!“
Illarion se jejím obavám hořce vysmál. Tohle není naše nejhorší obava.
„Jak to, že to ve jménu všech bohů není naše nejhorší obava? Kromě jeho smrti, je tohle nejhorší.“
Illarion vystřízlivěl a postavil se proti ní s tvrdým, jedovatým pohledem. Ty vážně o mém bratrovi vůbec nic nevíš, že ne?  


29 komentářů:

  1. Moc díky za pokračování!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Super !!! Jste všichni skvělí !!! Díky moc za Vaši práci s překlady i korekci ! Díky za další kapitolku!!!

    OdpovědětVymazat
  4. veľká vďaka, :)
    bety

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji moc za pokračování a nemohu se dočkat dalšího :) ❤

    OdpovědětVymazat
  6. A co teda nevime? Jsem napnuta jak kšandy!

    OdpovědětVymazat
  7. Ďakujem za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Moc díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  9. Skvelý preklad, skvelá korekcia a skvelá celá kapitola. Ďakujem veľmi pekne, už sa teším na pokračovanie. :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Úžasné. Díky moc za překlad :-). Iva

    OdpovědětVymazat
  11. ďakujem moc za preklad :)

    OdpovědětVymazat
  12. Dakujem za pokracovanie. Som zvedava co noveho sa o Maxovi dozvieme. GabiM

    OdpovědětVymazat
  13. Dakujem. Super kapitola. VV

    OdpovědětVymazat
  14. Dakujem za dalsiu uzasnu kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  15. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  16. Dakujem velmi pekne za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  17. Dekuji moc za dalsi kapitolu @-}--

    OdpovědětVymazat
  18. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat