středa 9. března 2016

Dračí prokletí - Kapitola 10


Když se Illarion otočil k odchodu, Max ho popadl za paži. „Co se mě týče, nemáš se za co omlouvat.“ Křivě se na něj usmál. „Ale jak už jsem říkal, k mojí družce by ses mohl chovat trochu laskavěji.“
Mučivá bolest v Illarionově pohledu byla spalující. Jak je možné, že ke mně necítíš nenávist? Kvůli tomu, co jsem udělal, bys mě měl přinejmenším obviňovat nebo mě proklínat.
Max zabořil ruku do Illarionových dlouhých vlasů a pevně se mu podíval do očí, aby viděl upřímnost, kterou měl v srdci. „Byl by snad můj život bez tebe lepší? Vážně? Řekněme, že se nic z toho nestalo. Že jsem pořád plnohodnotný drakomas. Kde bych teď byl? Někde v jeskyni, stejně osamělý jako jsi byl ty, uvězněný v Avalonu? Máš pravdu, Illy. Jsi odporný, podělaný bastard, že jsi mě ušetřil takového božsky děsného osudu. Měl bych tě hned teď vzít ven a zmlátit tě za to, co jsi mi provedl.“

Illarion si odfrkl. Nenávidím tě.
Max na chvíli s úsměvem sevřel bratrovy vlasy pevněji, než ho pustil. „Já tě taky nenávidím.“
Pak Illarion udělal něco, co naposledy učinil, ještě když byl malé dráče. Přitáhl si Maxe do těsného objetí a pevně ho v něm držel.
Když konečně ustoupil, odmítal se mu podívat do očí, jako by ho jeho čin uvedl do příliš velkých rozpaků. Půjdu zkontrolovat ostatní. Jsem si jistý, že vy dva oceníte chvilku pro sebe, abyste mohli popadnout dech a rozhodnout se, co udělat s jejím kmenem a démony, kteří po tobě jsou.
„Díky.“
Illarion na něj kývl a pak odešel.
Max, který najednou osaměl se Seraphinou, najednou nevěděl, co má říct. Vtrhla zpátky do jeho života jako velká voda a přinesla sebou všelijaké pohromy a tajemství. Bylo to stejně rychlé a zarážející jako Illarionův nečekaný návrat po staletích nepřítomnosti. Upřímně řečeno, kvůli těm dvěma se cítil být šokovaný, uzemněný a zmatený.
Zatímco Illarionův návrat si žádal přehodnocení jeho životního uspořádání – musel se naučit, jak sdílet svoji půdu s dalším drakem – tohle...
Tohle měnilo úplně všechno. Skutečnost, že je teď otcem, zcela změnila, kým a čím byl, stejně jako změnila to, komu náleží jeho loajalita a komu se zodpovídá.
Měl teď rodinu.
Jeho prioritou už teď není ochrana Peltierovy rodiny a Sa’l Sangue Realle. Nyní je jí ochrana jeho vlastních potomků a zajištění pokračování jejich životů.
Max nikdy předtím nelitoval, že je označen jako Dračí prokletí. Dokonce se během soudu ani nepokoušel bránit.
Ale teď...
Jeho rodina potřebuje, aby jej nelovili. Vůbec poprvé litoval toho dávno ztraceného dne a rozhodnutí zahodit svůj život. Co se tehdy zdálo být jednoduchým řešením, se nyní ukázalo mít smrtící, nedozírné následky.
Jak to mám odčinit?
Neměl ponětí.
Seraphina se pomalu blížila k Maxovi. Byla nejistá kvůli jeho najednou chmurné náladě. Nevěděla, co říct, aby jej utěšila. Vznášelo se kolem něj něco, co nedokázala tak docela pojmenovat. Ale jedna věc byla zřejmá...
„Krvácíš.“ Vzala ho za ruku a vedla zpět k jeho... no dobře, váhala, jestli má slámu rozházenou na podlaze nazvat postelí. Cokoliv jiného by jej mohlo urazit. „Musíme ošetřit tvá zranění, než se do nich dostane infekce.“
„Zahojí se to.“
Chtěla se s ním hádat, ale on to jistě věděl lépe než ona. Přesto ale... „Cítila bych se lépe, kdybys mi dovolil je ošetřit.“
Konečně jeho pohled zjemněl. Ztuhlost z jeho těla vyprchala.
Přejela rukou po krvavé skvrně na jeho tričku a zamračila se na ni. „Jak dokážeš zůstat v lidské podobě, když jsi takhle zraněný?“
Pokrčil rameny. „Jsem holt jiná bestie. Kromě Illariona a mě, byli všichni ostatní, které chytili a proměnili na Zvěrolovce, draconi.“ Což byli menší a zvířečtější bratranci drakomai. Neměli také stejné magické a psychické schopnosti.
„Jak to, že ten bůh nepoznal rozdíl?“
„Nemyslím, že by ho to zajímalo. Nebo možná ano a on se pokoušel zjistit, jak bude jiný druh draka reagovat s apollitskou DNA, než smísil naši krev s Lycaonovým synem.“ Povzdechl si. „Záleží snad na tom?“
Ne, vlastně ne. Kvůli tomu, co udělali jemu a jeho bratrovi, ji bolelo srdce. Přetáhla mu tričko přes hlavu, aby mohla prozkoumat zranění na jeho lidském těle. Věděla, že v dračí podobě jsou nejspíš rány hlubší, přesto ale skryté jeho magií – stejně jako často skrýval své označení. Musel s nimi kvůli jejich dětem zuřivě bojovat. Koneckonců to ale bylo to, co uměl nejlépe. Bojovat a krvácet pro to, co chránil. „Jak ses dostal pryč?“
„Bojoval jsem.“
Skryla úsměv, když jí potvrdil to, co si myslela, zatímco prsty sledovala tvrdé hrbolky jeho svalnatého břicha. Jeho tělo vždycky bylo to nejúžasnější mužské tělo, jaké kdy kdo viděl. Tohle tělo, pokryté tmavě zlatavými chloupky, ji pokoušelo a těšilo až k zešílení. Kdysi trávila hodiny tím, že přejížděla špičkami prstů po výstupcích a prohlubních jeho svalnaté hrudi a mohutných nohou. Řecký princ, se kterým byl spojen, musel být v té době docela působivý. Není divu, že byl Lycaon tak odhodlaný zachránit synův život.
Max ji chytil za ruku. „Proč se mě dotýkáš, když já moc dobře vím, že tě můj druh znechucuje?“
Ta upřímná slova jí uvízla v krku. „Ty jsi mě nikdy neznechucoval, Maxisi. Jen jsi mě děsil.“
„Děsil?“
Přikývla, když mu svěřovala tajemství, které před ním vždy chránila. Bylo načase dovolit mu poznat pravdu. Dovolit mu spatřit její srdce a skutečné obavy. Proč se od něj odtahovala, když měla přijmout každou část svého dračího pána. „Bojovala jsem s mnoha draky, takže vím, jak mocní ve skutečnosti jste, i když se to snažíte skrývat. Samotný vzduch kolem tebe srší tvou energií. Jak už jsem řekla, skutečnost, že dokážeš zůstat ve svém druhém těle, zatímco trpíš takovouto bolestí... nikdo jiný by to nedokázal.“
„To není důvod se mě bát.“
Nervózně, nesouhlasně se zasmála. „To je rozhodně důvod se tě bát. Jsi Dračí prokletí. Bezdůvodně jsi prolil první krev.“
Ustoupil, jako by ho udeřila. „Takže takhle je to tedy? Soudíš mě, aniž bys znala pravdu. Viděla jsi moje srdce, a přesto jsi stále tak slepá?“
„Ne, teď jsi ty ten nespravedlivý.“
„Jak to myslíš?“
„Kdybych se nestarala, myslíš, že bych porodila tvoje děti, i když jsem nevěděla, jestli to budou lidé nebo draci? Každičký den mého těhotenství jsem tě děsila toho, co ze mě vyjde.“
Pohrdavě si odfrkl. „To proto, že ses bála, že kdyby se ti narodilo dráče, nedokázala bys ho milovat.“
Vidění jí rozmazaly slzy, když vyslovil nahlas to, co ji bude zahanbovat navěky. „Částečně. Máš pravdu. Bála jsem se toho. Ale pokaždé, když jsem pomyslela na to, že bych se jich zbavila, nemohla jsem. Protože jsem si vzpomněla na to, jak jsi mě objímal a ochraňoval. Jak jsi tiše snášel týrání mého kmene, abys nezranil moje city. Kvůli tomu jsem byla odhodlaná nechat si tuhle tvoji část, bez ohledu na všechno ostatní.“
„Viděla jsi to?“
Přikývla. „A nenávidím sama sebe za to, že jsem nic neřekla.“
V tu chvíli, zatímco vzhlížela k jeho zraněnému pohledu, v něm uviděla tu samou bolestnou vzpomínku, která pronásledovala i ji.
Seraphina se právě vracela z mimořádně nebezpečné mise. Jelikož byli právě na pokraji války s jiným Amazonským kmenem, Nala zůstala vzadu s dalšími válečnicemi, aby bránila vesnici, kdyby na ni zaútočili. Seraphinu poslala, aby vedla jejich jednotky proti drakům, které vystopovali.
Seraphina, která byla vyčerpaná a zraněná poté, co přišla o polovinu svojí lovné skupiny kvůli Katagariánům, jen snila o návratu domů a o několikahodinovém spánku. O tom, že se stulí k Maxisovu hřejivému tělu a nechá se objímat, dokud nezapomene na odporný pach bitvy.
Místo toho ji Nala po jejím návratu okamžitě předvolala ke slyšení.
Polomrtvá Seraphina předstoupila před svou královnu a uklonila se. Myslela si, že ta záležitost má co dělat s jejich lovem nebo Amazonskou hrozbou invaze na jejich území.
Nemohla se víc mýlit.
Nala vstala ze svého trůnu – což nikdy nebylo dobré znamení. „Máme co do činění s tou věcí, kterou jsi přitáhla do naší vesnice a kterou jsi nás přinutila celé roky tolerovat, s tou, ze které sis udělala přítelíčka.“
„Prosím?“
„Tvůj vzteklý druh! Napadl mě!“
Seraphině spadla brada. „Cože?“
Nala ukázala na mizející temně fialovou modřinu na její paži. „Tvoje zvíře zaútočilo. Bez provokace. Je neposlušný. Neuctivý... Nebezpečný! Co když napadne některý z dětí? Nebo druha někoho jiného, který se nedokáže ubránit?“
„Basilinno, prosím. Jsem si jistá –“
„Ne! Už žádné omluvy. Je to nespoutané zvíře, které jsi nechala bez dozoru. Chodí si mezi námi bez pravidel a mezí. My, , mu nemůžeme dovolit se tu takhle potulovat. Ne po tomhle. Nadešel čas, aby sis vybrala – tvoje sestry nebo tvoje zvíře. Tohle neomluvím!“ Ukázala na svoji zraněnou ruku.
„Jsem vykázána?“
„Ne. Musíš ho podrobit trestu. Jen tehdy mu dovolím zůstat v naší vesnici, ale jen dokud ho udržíš na řetězu jako divoké zvíře, kterým je. Pokud nebudeš souhlasit, nechám ho popravit.“
Vyděšená Seraphina slyšitelně polkla. Maxis nikdy nedovolí, aby jej drželi v řetězech. A ona mu to nemohla mít za zlé.
Nala po ní hodila obojek. „Přiveď mi ho do hodiny k potrestání, jinak pošlu tesseru pro jeho hlavu.“
Třásly se jí ruce, když zvedala obojek a strkala si ho do brašny. Jedna její část chtěla Nalu zoufale prosit, aby si to rozmyslela. Věděla ale, že by to bylo k ničemu. Nala byla příliš rozzlobená.
A byla královnou. Její slovo bylo zákonem, pro který žili a umírali.
Seraphina, neschopná bojovat s Naliným rozkazem, zamířila do svého stanu. Tam na ni čekal Max, který již měl sbalené své skrovné oblečení.
Ve chvíli, kdy uviděl její tvář, sebou viditelně škubl. „Hádám, že už jsi to slyšela.“
„Že jsi udělal modřinu mojí basilinně? Samozřejmě, že ano! Na co jsi myslel?“ Nikdy nezapomene na výraz jeho tváře. Opovážil se vypadat, jako by ho bezdůvodně udeřila. Což jen přililo do ohně jejího vzteku.
„Chystal jsem se přesunout do mojí jeskyně, ale nechtěl jsem to udělat, dokud se nevrátíš. Myslel jsem si, že by bylo hrubé se nerozloučit a neříct ti, kam jdu. Vím, jak jsi naštvaná, když nevíš, kde jsem. Takže teď už jsi zpátky...myslím, že takhle je to nejlepší. Nikdo jiný tady neví, kde to je.“
„Takže takhle to je? Tohle je tvoje řešení? Neměl by ses alespoň omluvit?“
Jeho oči, celý výraz jeho tváře byl naplněn šokem. „Za co?“
„Že jsi mě ztrapnil? Že jsi napadl vůdkyni mého kmene? Nezní ti něco z toho povědomě?“
Zamračil se a zíral na ni. „Žádal jsem tě, abys se mnou odešla.“
„Tohle je tvoje odpověď? Neopustila jsem kvůli tobě a na tvůj příkaz své povinnosti a svůj kmen, takže je v pořádku na ně útočit, kdykoliv odjedu?“
„To jsem neřekl.“
Rozzuřeně sledovala, jak zvedl svůj batoh, hodil si ho přes rameno, a pak si vzal svůj meč a kožešinový plášť. V čelisti mu zuřivě škubalo, jako by snad měl nějaké právo být naštvaný po tom, co jim oběma udělal. Měli štěstí, že Nala nechtěla životy jich obou. „Budu v jeskyni, kdykoliv po mě zatoužíš.“
Když procházel kolem ní, popadla ho za ruku a zastavila ho tak. „Maxisi, počkej.“
Zarazil se a shlédl na ni s výrazem nadějného očekávání, které se rychle změnilo ve smutnou rezignaci, když mu došlo, že ho nezastavila proto, aby mu zabránila v odchodu.
S povzdechem se sklonil a políbil ji na tvář.
A zatímco ji líbal, zaklapla mu kolem krku obojek a aktivovala ho.
Okamžitě začal přerývaně oddechovat. Upustil všechno, co držel a pokoušel se ho sundat. Jelikož ona na sobě obojek nikdy neměla, nevěděla, že to bude bolet. Ale když klesl na kolena, lapal po dechu a zoufale se jej snažil odstranit, uvědomila si, že dělá víc, než jen omezuje jeho magické schopnosti. Ve skutečnosti mu to ubližovalo.
„Co jsi mi to udělala?“ Jeho hlas byl plný utrpení.
„Nala požaduje, abys byl potrestán. Je na čase naučit tě, kde je tvoje místo.“
Oči se mu rozšířily, když na ni zíral s takovou zuřivostí, že strachy ustoupila. „Nedělej to, Sero. Tohle ti neodpustím.“
„Na to je příliš pozdě. Nemám na vybranou.“ Popadla ho za obojek a pokusila se ho odtáhnout do Nalina stanu. Pak rychle pochopila, jak těžká dokáže být jeho tvrdohlavá, nehybná váha.
Jelikož neměla na výběr, nechala ho ve svém stanu a šla oznámit Nale, že mu nasadila obojek. Když odcházela, zněly jí v uších slova, kterými ji proklínal.
„Jestli to uděláš, Sero, odejdu navždy! Přísahám, že tohle nepřijmu jen tak! Budeš litovat toho, co jsi udělala. Co jsi dovolila, aby oni udělali mě!“
Když se tak dívala zpátky, nebyla si jistá, proč to udělala. Nala na ni nikdy nebyla nijak hodná. Mohla z toho obviňovat ponížení z toho, že byla předvolána před královnu hned po svém příjezdu. Zvlášť když Maxisovi nespočtukrát řekla, aby se od ostatních držel dál. Nařídila mu, aby se stáhl. Její vyčerpání po návratu...
Tisíc věcí, které byly hloupými a ubohými výmluvami.
Jediná věc, kterou mohla skutečně říct na svou obranu, bylo to, že vážně nevěděla, jak krutě se k němu zachovají. Potrestání obyčejně znamenalo několik ran bičem – pro špatně se chovajícího druha ne víc než deset – a pár dní v jámě, a dalších pár týdnů vyhýbání.
Pak se všechno vrátilo zpátky do normálu. Jelikož už se Maxisovi stejně vyhýbali, a on byl silnější než většina ostatních, nemyslela si o jeho trestu nic zvláštního. Považovala ho jen za způsob, jak uklidnit Nalu a zabránit dalším útokům proti Maxisovi.
Přesto ale ve chvíli, kdy Nale řekla, že mu nasadila obojek, přivedla Nala polovinu vesnice. Vytáhli ho ven a útočili na něj, jako by byl jen on sám zodpovědný za všechna příkoří, která Arkádi kvůli Katagariánům utrpěli. Z divoké radosti v jejich očích, zatímco na něj s nepředstavitelným hněvem pršeli rány, se jí pořád dělalo špatně.
Když vyrazila vpřed, aby ho bránila, Nala ji popadla za paži a odstrčila ji. „Jestli budeš zasahovat, budeš potrestána jako další.“
„Basilinno –“
„Myslím to vážně! Moji autoritu nikdo napadat nebude. Rozhodně ne nějaký kus odporného hovna.“
Seraphina ustoupila a myslela si, že to bude rychle za nimi. Ale když ani o pár minut později nevykazovali žádné známky toho, že se chystají přestat, když jejich nadšené výkřiky neustávaly a volaly po formálním potrestání, pohnula se, aby to zastavila bez ohledu na Naliny výhrůžky.
Pak se obrátili proti ní. Jejich příšerná zuřivost ji nutila ustoupit nebo riskovat ztrátu svých nenarozených dětí.
V době, kdy jejich vztek ustoupil a oni konečně odtáhli poté, co ho hodili do jámy, byla škoda dokonána. Maxis se sotva dokázal nadechnout nebo se pohnout. Ležel tam se zlomeným křídlem a bolestí lapal po dechu jako zvíře, kterým podle nich byl.
„Maxisi?“
Odmítal se na ni podívat. Místo toho zíral na zeď jámy a pomalu mrkal.
Seraphina ho se zlomeným srdcem a staženým žaludkem chtěla utěšit. Vzít všechno zpátky. „Maxisi, prosím, podívej se na mě.“
Konečně ji probodl ledovým, nenávistným pohledem.
Když se snažila přijít na to, co by mu měla říct, vznášelo se mezi nimi ticho a čas. Ale když viděla, v jakém je stavu a spatřila v jeho zlatých očích zradu a zuřivost – vztek a zlost, které si plně zasloužila...
V její mysli se neobjevila žádná myšlenka.
Místo toho promluvil on. Vyřkl slova, která ji od té doby pronásledovala. „Když jsme se stali druhem a družkou, řekl jsem ti, že ti s radostí dám své srdce, svůj život a svou lásku, ale když to udělám, mám jednu podmínku. Nikdy mě nezneužij. Láska není o zneužívání. A ty jsi mi ublížila naposledy, má paní. Skončil jsem s tebou. Navždy.“ Pak zavřel oči a odmítl se na ni podívat.
Teď před ní stál znovu. A ona měla úplně novou šanci všechno pokazit.
Novou šanci to napravit. Pokud jí to dovolí.
Když kolem ní chtěl projít, vztáhla ruku a prohrábla mu jeho krátké vlasy, které jí připomněly, jak odlišný je od toho divokého draka, který byl kdysi dávno jejím druhem. „Řekneš mi, co se stalo mezi tebou a Nalou?“
Oči mu potemněly smutkem. „Nezajímá tě to. Co na tom záleží?“
„Místo toho, abych na tebe tehdy zaútočila, jsem se tě měla zeptat na tvůj pohled na věc. Nikdy jsem to neudělala, ale teď to chci vědět. Prosím?“
Max zaváhal. Pořád si nebyl jistý tím, že tohle je dobrý nápad. Ale vážně, co na tom záleží?
Přikývl a napřáhl k ní ruku. „Dovol mi ti to ukázat.“
Zamračila se. „Ukázat mi to jak?“
Jeho oči při jejím zaváhání potemněly. „Pořád mi nevěříš?“
„To jsem neřekla. Jen –“
„Nevěříš mi, že ti neublížím.“ Mohla si popírat, cokoliv chtěla, ale on v jejích oříškových očích viděl pravdu. S těžkým povzdechem zamířil zpátky do svojí ložnice. „Jestli se ke mně připojíš nebo ne, je jen a jen na tobě. Mě je vlastně úplně jedno, jak se rozhodneš.“ On ji a jejich vztah odepsal už před staletími. 
Unavený, bolavý a upřímně řečeno, naštvaný kvůli tomu všemu, zamířil ke své malé hromádce kožešin, kterou někdy používal jako polštář. Už by se změnil do své dračí podoby nebýt hrůzy, která se jí zračila v očích kdykoliv spatřila jeho skutečné tělo. Ale on byl koneckonců zvyklý na to, že na ni lidé nereagují příliš dobře.
Byl přece drak. Oni jen na jeho druh pořádali hony, přepadávali je a vraždili, a pak jejich smrt oslavovali.
Byl ohromený, když ho následovala a lehla si vedle něj.
„Ukaž mi to.“
Rozevřel paže v pozvání.
Seraphina zaváhala, jelikož nevěděla, co s ní bude dělat. Neměla ale na výběr, proto se k němu schoulila a dovolila mu, aby ji držel. Položil jí ruku na tvář, bradu si opřel o vrcholek její hlavy a přitiskl ji ke svému tělu. Pod uchem slyšela silný, divoký tlukot jeho srdce.
„Zavři oči a dovol mi, abych tě vedl.“
Poslechla, a když se jí v mysli začaly objevovat obrazy... ne, vzpomínky, byla ohromená. Jenže to nebyly její vzpomínky, byly jeho.
Max se šel okoupat a přinést čerstvou vodu v očekávání jejího příjezdu. Už více než dva týdny byl nucen snášet nesnesitelné utrpení života mezi Amazonkami bez ní. Kvůli svému slibu byl uvězněn v její vesnici, kde mu neprojevovali ani trošku pohostinnosti.
I když něco z toho věděla, neuvědomovala si, že byl vykázán i od jejich stolů. Takže kdykoliv se vrátila domů a našla tam čekající jídlo, bylo to něco, co pro ni ulovil a připravil, jelikož mu nedovolili vzít si její porce, dokud tam nebyla a nedošla si pro ně sama.
Dokonce si ani nemohl nabírat vodu z jejich studny, aby ji nekontaminoval. Místo toho musel chodit k potoku, nabral si svoji vlastní a odnést ji zpět do jejich stanu.
Když se vracel, aby naplnil jejich zásobárny, zjistil, že na něj v jejich stanu čeká Nala.
„Kde jsi byl?“
Znepokojený její nečekanou přítomností položil vodu a zamračil se nad její otázkou. „Je Sera zraněná?“ Byl to přirozený předpoklad, jelikož to byla jediná chvíle, kdy královna přicházela navštívit něčího druha.
Zasmála se a obešla ho dokola. „Ne. Poslala jsem jim zprávu. Nevrátí se ještě několik dalších dní.“
Nad vyhlídkou, že bez ní bude muset být ještě déle, se mu stáhl žaludek. „Och.“
„Tak mi řekni, draku, co tady děláš, když je pryč?“
Nenuceně pokrčil rameny a začal plnit jejich zásobník vody. „Čekám.“
Povytáhla obočí. „A?“
Nebyl si jistý, proč se ho na to ptá, když odkládal džbán stranou. Tohle bylo to, co jeho druh dělal. Nebyli právě kreativní parta. Oni kontrolovali svůj perimetr, označovali své území a hlídali cokoliv, co bylo svěřeno do jejich úschovy. Koníčky neměly žádný účel, jen je rozptylovaly od jejich povinností.
„A co?“
„Nenudí tě to čekání?“
„Ani ne.“
Ušklíbla se na něj. „Víš, mohla bych ti s tím pomoci.“
„Jak?“
Nala se postavila před něj. S hladovým pohledem natáhla ruku, přejela mu jí po hrudníku a zamířila k části jeho anatomie, která nebyla určena pro ni.
Max chytil její ruku ve chvíli, kdy putovala od jeho pupku dál na jih. „Mám družku.“
Vůbec ji to neodradilo. Místo toho zahákla prst na opasek jeho kalhot. „Víš, na co teď myslím?“
„Nemám ponětí, moje basilinno.“
„Na noc, kdy tě Seraphina přivedla, abychom si tě mohli prohlédnout.“
Tváře mu zaplavilo teplo při hořké připomínce noci, na kterou by raději zapomněl. Aby uklidnila svoji královnu a svoje kmenové sestry, Sera jim ho ‚představila‘, aby si ho mohly prohlédnout a ujistit se, že je dost krotký na to, aby mohl pobývat v jejich vesnici. Byl úplně nahý a musel snést jejich smělé zkoumání a hrubé osahávání jeho těla, zatímco se ujišťovaly, že je dost ‚mužem‘ na to, aby mezi nimi mohl žít.
Žádná jeho část zkoumání neunikla.
Ani laskání.
Než to skončilo, byl tak rozzuřený a zraněný, že by Seru opustil. Ona se mu ale omluvila a slíbila mu, že už jim znovu nedovolí takhle s ním zacházet. Že to byla jednorázová událost, a že to udělala pro něj.
Přesto se to ponížení a bolest usadily v jeho srdci. Zvlášť když věděl, že Arkádským mužům tohle nedělají. Arkádi byli respektováni a byla jim ponechána jejich důstojnost.
Jemu nikdy.
Zvířeti.
„Co je s tou nocí?“ zeptal se a ustoupil z jejího dosahu.
Zmenšila vzdálenost mezi nimi a natáhla se, aby se dotkla pírek vetknutých do jeho vlasů. „Jsi nejkrásnějším mužem v našem kmeni. Víš to?“
„Ne, basilinno. Nevěnuji ostatním zdejším mužům příliš pozornosti.“
Zasmála se tomu. „Víš, částí tvých povinností v tomto kmeni je sloužit mi a dělat mi radost.“
Z těch slov jej zamrazilo. Zvlášť když sáhla na tkanice jeho kalhot.
Popadl ji za ruce a zarazil ji. „Basilinno, prosím. Nemůžu nic udělat. Znáš zákony našich lidí.“
„Je to plýtvání. Přesto ale... máš jiné části, které jsou schopné mě potěšit.“ Zvedla si jeho ruce k ňadrům. „Neříkej mi, že nejsi zvědavý na ostatní ženy tak, jako jsou zvědavé ony na tebe.“
Snažil se odtáhnout, ale nenechala se odbýt.
„Víš, kolikrát jsem vás dva viděla, jak šukáte jako zvířata? Vím přesně, jak schopný jsi milenec. Vím, co dokážeš svýma rukama a ústy.“
Hněv a rozpaky se v jeho srdci smísily ve smrtící mix. „Špehovala jsi nás?“
„Byla to lidská zvědavost. Něco, čemu zvířata nemohou rozumět.“
Ta urážka ho zasáhla. Vždycky nenáviděl, když mu něco takového říkali.
„Teď ti jako tvá basilinna nařizuji, aby ses mi podřídil. Dej mi, co chci!“
Kdy její ruce pokračovaly v sundávání jeho kalhot, sevřel ji pevněji. „Ne.“
„Ne?“ Její šokovaný tón by byl k smíchu, kdyby situace nebyla tak vážná.
Zíral na ni. „Jsem jen hloupé zvíře neschopné pochopit složitost, s jakou funguje vaše společnost. V mém světě jsou pravidla jednoduchá. Mám družku a patřím jí, nikomu jinému.“
„Ona by byla první, kdo by tě přivedl nahého do mojí postele a připoutal tě tam, kdybych ji o to požádala. Jsi příliš hloupý, než abys to pochopil?“
Zuřivě to začal popírat. Ale hluboko v srdci věděl, že má Nala pravdu. Sera mu pořád ukazovala, jak slouží své královně, bez ohledu na to, jak směšné nebo podlé jsou její rozkazy.
Jak ponižující.
Přesto tohle nebyl ochoten přijmout. Ne bez boje. „Pak požádej Seru o svolení. Ale bez něj... to neudělám. Ona je moje dračí družka. Moje loajalita a srdce patří v první řadě jí.“
Nala ho udeřila. „A její patří mě, ty pitomý bastarde!“ Znovu se napřáhla.
Tentokrát ji Max popadl za paži a odtlačil ji zpět, směrem ke vchodu do stanu. „Já tě šukat nebudu, děvko! Je mi jedno, kdo jsi. Nejsi moje Sera a já tvůj lidský zadek v mojí posteli nechci.“ Vystrčil ji ven tak prudce, že klopýtla a vypadla ze stanu ven.
Max věděl, že kdyby zůstal, nejspíš by ji zabil. Proto okamžitě sebral svůj meč a pár zásob, opustil vesnici a zamířil do své jeskyně, aby tam počkal na Seřin návrat. Tohle bylo jediné místo, kde měl někdy pocit, že tam patří. Kde se mu nikdo nevysmívá ani ho neponižuje.
Jakmile mohl, přeměnil se do své dračí podoby a odletěl do bezpečí svého jediného nebe. Sera kvůli tomuhle bude naštvaná. Věděl to. Nikdy se jí nelíbilo, když naštval její královnu. Později tu bude spoustu křiku.
Ale on nebyl děvka, aby ho prodávali. A i když by udělal cokoliv, aby udělal své družce radost, tohle už bylo přes čáru. Se Seřiným vztekem si dovede poradit. Ale nedovolí jí, aby ho považovala za neživý předmět, který nemá vlastní vůli.
Ano, měl zvířecí srdce. Věrné. Divoké. Ochranářské. Nerozuměl licoměrnosti a lžím jejích lidí. Ještě víc nerozuměl zradě a podlosti.
Upřímně, přál by si, aby Sera dokázala pochopit, proč bez ní doma nechce zůstávat.
Jsou to moje sestry. Staráme se o sebe navzájem.
Copak já se o tebe nestarám?
To není to samé, Maxisi. Ty nechápeš pouto sesterství, které sdílíme. Sloužila jsem přísahu, kterou musím dodržet.
A co naše pouto? Tvoje slovo, že se staneš mou družkou?
Sudičky nás svedly dohromady.
Ty samé Sudičky, které tě daly dohromady s tvými sestrami. Tvoje pouto s nimi není silnější, než tvůj svazek se mnou. Takže ne, nechápu, že jsi vůči nim loajálnější, než vůči svému druhovi. Proč se mnou neodejdeš?
Nemůžu opustit všechno, co znám, abych byla s tebou.
Proč ne? Já pro tebe svůj svět opustil.
To není to samé.
Protože nejsem člověk?
Tenhle argument to vždycky zastavil, jelikož s tímhle faktem všechno stálo a padalo. Byl zvířetem nehodným jejího lidského srdce.
Snila o tom, že najde muže, kterého bude moci milovat. Max pro ni nikdy nebyl nic víc než zklamání. Nezáleželo na tom, co řekl nebo udělal. Když se mu podívala do očí, neviděla tam muže.
Viděla jen nezkrotnou šelmu. Šelmu, která ji uvádí do rozpaků.
Srdce ho bolelo kvůli vzteku, který na něj určitě vypustí, až se vrátí. Dovlekl se do své jeskyně, kde shromáždil všechny věci, které mu byly svěřeny do úschovy, a proklínal každou z nich. Švihl do nich ocasem a nenáviděl to, čím je.
Nenáviděl skutečnost, že jeho dračí srdce miluje lidskou ženu, která mu nebyla schopná lásku oplatit.
To proto zůstával, navzdory nepřátelství a napadání.
Protože hluboko uvnitř, na místě, které nenáviděl nejvíc ze všeho, doufal, že Sera jednoho dne dohlédne za jeho srdce a uvidí duši, která patřila jen jí. Že se naučí neodsuzovat ho kvůli něčemu, s čím nemůže nic udělat o nic víc, než ona může něco udělat s tím, že se narodila v bandě zlomyslných děvek.
Ale naděje a sny jsou pro lidi.
A zdá se, že i láska je jen pro ně.
Když se Seraphina vrátila do svého vlastního těla, odtáhla se. Celou minutu se nemohla pohnout ani dýchat, zatímco naslouchala klidnému rytmu Maxisova srdce. Zatímco si znovu přehrávala jeho vzpomínky a cítila, jak se jí zmocňuje oslepující vztek.
Tentokrát nebyl mířený na něj. Mířil na ty, kteří si to skutečně zasloužili.
„Proč jsi mi to neřekl?“ zašeptala.
„Nikdy jsi neposlouchala.“
Měl pravdu. Zvedla se, zírala do jeho trpících očí a špičkami prstů přejížděla po okrajích jeho rtů. „Omlouvám se.“ Poprvé v jeho očích spatřila lidskost a přesně pochopila, jak to Aimee myslela.
Celý svůj život se soustředila jen na katagariánský klan, který zaútočil na její vesnici a zabil její matku. Pořád nevěděla, proč to udělali.
Vražedné, zvířecké běsnění. To je všechno, co jí kdy řekli. To je to, co Katagariáni dělají. Všichni to vědí. Byla to divoká zvířata, která s klidným svědomím zabila úplně kohokoliv.
Bylo jim jedno koho, a co zničí. Nedokázali to pochopit.
 Ale Maxis měl pravdu. Tuhle stránku jí nikdy neukázal.
No, před pár minutami někomu urval hlavu. Ale to dokázala omluvit. Kdyby tam byla, udělala by něco horšího, aby zachránila své děti.
Poprvé se dívala na svého druha a nehledala v něm člověka.
Viděla jeho zvířecí srdce takové, jaké bylo. Krásné.
A uvědomila si, že to do něj se zamilovala. Bylo to zvíře uvnitř něj, kterého si cenila nade vše. To z něj dělalo Maxise. To jej odlišovalo od ostatních mužů.
Zamračeně přejel prsty po jejích chladných tvářích. „Proč pláčeš?“
„Protože jsem ti ublížila, když jsem neměla. Poslouchala jsem ostatní, když jsem měla věci probírat s tebou. A nejvíc proto, že vím, že si nezasloužím druhou šanci, o kterou se tě chystám požádat.“
Max po jejích slovech ostře vtáhl dech. Cítil, že je myslí vážně. Ale ‚myslela‘ je tak i předtím a on žil a litoval, že jí věřil.
„Já nevím, Sero. Stalo se toho mezi námi příliš mnoho.“
„To ano. Vím, že nemám žádné právo to po tobě chtít.“ Vzala jeho ruku do svých a políbila ho do dlaně. „Můžu s tebou i já sdílet vzpomínky?“
Zaváhal, než přikývl. „Jen na ně mysli a já je uvidím.“
Měla tolik vzpomínek na jejich děti, které mu chtěla ukázat. Ale byla tu jedna, kterou by měl vidět určitě.
Byla z doby, kdy jejich dvojčata vstoupila do puberty. Báli se svých emocí a své magie.
Zvlášť Hadyn byl nervózní. Když se teď dívala zpátky, došlo jí, že se musel bát, že se změnil z člověka na Katagariána. Jako takový vzdoroval své nově nalezené moci ještě víc než Edena. To, že se Arkádi mračili na každého, kdo podlehl své zvířecké přirozenosti a proměnil se, věci také příliš neulehčovalo.
Její lidé považovali proměnu za slabost. Zatímco ostatní Arkádské klany měli vlastní zákony a zvyky, v jejím se očekávalo, že jeho členové zůstanou v lidské podobě, ať se děje, co se děje.
Ale její děti nebyli jako ostatní a ona to věděla. Navíc chtěla, aby se cítili blíže otci, se kterým se nikdy nesetkali.
Aby jim Seraphina pomohla vyrovnat se s tím, co jsou zač, vzala je do jeskyně, která patřila Maxisovi. Její naděje se upíraly k tomu, že je to spojí s jejich ušlechtilým otcem.
Hadyn se zarazil, jakmile dorazili ke vstupu. „Co je to za pach?“
„Tvůj otec. Tohle bylo jeho doupě, když se mnou žil.“
Ta slova změnila jejich postoj. Vstoupili do jeskyně a rozhlíželi se, jako by hledali nějaké spojení s drakem, kterého nikdy nepotkali.
Edena se na ni zamračila. „Proč jsi nás sem přivedla?“
„Abyste se mohli proměnit v draka a nebát se toho, co jste.“
Hadynův výraz zrcadlil sestřin. „Ragna říká, že nemůžeme vypustit bestii, která se v nás skrývá. Když to uděláme, je těžké ji zkrotit.“
„Oni jsou ale přirození Arkádi. Vy dva ne. Váš otec byl divoký, hrdý drak, a vy byste se za tuhle svou část nikdy neměli stydět. Jelikož pocházíte ze smíšeného svazku, myslím, že byste v dračí podobě mohli mít zvláštní schopnosti, které ostatní postrádají. Možná dokážete tu podobu udržet déle. Alespoň byste to mohli zkusit a pak uvidíme.“
Edena se zašklebila. „Já nevím.“
„Udělám to.“ Hadyn ustoupil hlouběji do jeskyně, aby se ujistil, že je mezi nimi dost místa. Blýskl po nich zářivým úsměvem. „Sledujte!“ O chvíli později na sebe vzal svou dračí podobu.
Seru strach okradl o dech, ale rychle to před svým synem skryla.
Vrávoral podobně jako Max a Illarion, když se poprvé proměnili v lidi. Zdálo se, že si není tak docela jistý tím, co má se svým obrovským dračím tělem dělat. „Och, tohle je tak divné.“ Pak udeřil ocasem do stěny. „Jej! Musím si na to dávat pozor.“ Cukl s ním a praštil sám sebe do hlavy jeho ostnatým koncem.
Okamžitě se vrátil do lidské podoby, aby si mohl třít zranění, které si nedobrovolně způsobil. „Ó můj bože! Je to krev?“ Natáhl ruku směrem k matce. „Podívej se na to. Já krvácím!“
Sera se snažila nesmát, když se k němu rozběhla, zatímco Edena se svému statečnému bratrovi posmívala.
„Ó můj bože! Jen moje idiotské dvojče se může knokautovat svým vlastním ocasem. Jak můžeš být tak pitomý?“
„Udělej to a uvidíš, jak těžké je tu věc ovládat. Přísahám, že má svůj vlastní rozum.“
„Ne, cukroušku, ten má tvůj přední ocas.“
„Edeno!“ zalapala Seraphina po dechu. „Nemůžu uvěřit tomu, že jsi tohle bratrovi řekla! Kde jsi to slyšela?“
„Proboha, mami! Je mi skoro třicet. Jsem poslední z mých přítelkyň, kdo ještě neměl milence. A jestli je tohle to, co tě zajímá, pak by sis měla promluvit se svým synem o tom, kam v poslední době strká svůj kratší přední ocas.“
Hadyn zavrčel a vrhl se na svou sestru, ale Sera ho zadržela. „Přestaňte! Vy oba! A komu že se to tedy dvoříš, mladý muži?“
Než mohl odpovědět, Edena to udělala za něho. „Nedá se tomu říct zrovna dvoření.“
Zíral na ni.
„Hadyne?“ Podívej se na mě a odpověz na mou otázku. Proč jsi mi to neřekl?“
Vzpurně zvedl bradu. „Není to něco, o čem by chtěl muž diskutovat se svou matkou.“
„A ani to není jeho vina. Plazí se po něm, kdykoliv od nás odjedeš.“
„Je to pravda?“
Stydlivě přikývl. „Říkají, že můj otec měl neuvěřitelnou výdrž, jelikož to byl drak a chtějí vědět, jestli jsem to zdědil po něm.“
Zděšeně zírala na syna. „A ty je to necháváš vyzkoušet?“
Bez rozpaků se na ni zašklebil. „Kdykoliv dostanu příležitost.“
„Máš domácí vězení navěky. Teď jdi támhle, zůstaň tam a krvácej.“
„Cože?“
„Myslím to vážně, Hadyne. Jdi tam, než ti ublížím ještě víc.“
Našpulil rty, ale poslechl.
Otočila se zpět ke své dceři. „Tak jo, Deenie. Teď ty.“
Edena couvla a zatřásla rukama podél boků. S hlubokým nádechem, kterým si chtěla dodat odvahy, změnila podobu a okamžitě se praštila do hlavy do stropu. „Au!“
„Haha! zasmál se Hadyn svým hlubokým, chraplavým hlasem. „Říkal jsem ti to!“
„Kuš, Hadyne. Nebo na tebe stoupnu.“
„Přál bych si, abys to zkusila.“
Seraphina na ně zavrčela. Proč spolu pořád musí bojovat? Nedávalo jí to smysl a měla je chuť oba zaškrtit. „Děti, přestaňte!“
Spokojená, že na minutu zmlkli, přešla k Edeně. „Jak se cítíš?“
„Hadyn měl pravdu. Je to zvláštní. Cítila ses tak taky, když ses poprvé proměnila?“
Sera se při té otázce usmála. „Chcete znát tajemství?“
„Jasně.“
„Já jsem se nikdy neproměnila.“
Oba na ni zírali.
„Nikdy?“ zalapal Hadyn po dechu.
„Nikdy. Moji rodiče na to nevěřili, jelikož to byli Arkádi. A protože jsem nikdy nedostala zásah elektrickým proudem... vždycky jsem byla člověk.“
Edena se znovu proměnila v člověka. „Tak proč jsi nás přinutila to udělat?“
Odhrnula vlasy s dceřiných překrásných očí, které jí tolik připomínaly Maxise. „Protože váš otec byl krásný, hrdý drak. A já jsem chtěla, abyste s ním tuhle jeho část sdíleli. Tohle by vám nikdo neměl vzít. Nedovolte jim to.“
Hadyn se zamračil a přešel k nim blíž. „Milovala jsi našeho otce?“
„Ano a lituji toho, že jsem vás o něj připravila. Ale nikdy nemějte strach využívat darů, které vám zanechal. Jste drakomai. Buďte na to pyšní a nikdy nikomu nedovolte, abyste se kvůli nim cítili méněcenní.“
Max se vynořil z její paměti a zíral na ni. „Vážně jsi jim tohle řekla?“
Přikývla. „A to, co jsem řekla, jsem myslela vážně, Maxisi.“
„Tak to dokaž.“
„Jak?“
„Proměň se v draka.“
Z tváří jí vyprchala barva. „Cože?“
Max se zhluboka nadechl, než jí vysvětlil své ultimátum. „Říkáš, že chceš nový začátek? Pak otevři své srdce a ukaž mi, že jsi ochotná ustoupit. Chci čelit zvířeti uvnitř tebe. Jak jsi přiměla k proměně naše děti, já k ní chci přimět tebe. Jen jednou. Pokud dokážeš obejmout draka uvnitř tvého srdce, pak bychom snad mohli mít šanci.“
„A když to neudělám?“
„Pak budu vědět, že lžeš. Jestli nemáš žaludek na draka, který žije v tvém těle, jak bys kdy mohla přijmout a milovat toho, který je ve mně?“
Seraphina věděla, že má pravdu. Ale jak tak na něj zírala, pochybovala, že to dokáže. Svoje zvíře popírala až příliš dlouho. Skryla ho. Přivolat ho teď...
Co když ho nedokáže dostat zpátky?
„Myslím to vážně, Sero. Kdysi jsi mi dala nemožnou volbu. Teď tu mám jednu pro tebe. Proměň se pro mě nebo o mě navždy přijdi.“ 


23 komentářů:

  1. Z celého srdce děkuji za skvělý překlad a korekturu celé dlouhé kapitoly.

    OdpovědětVymazat
  2. Přidávám se a taky posílám své velké díky. To byla tak skvělá kapitola :D

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujem za dalsi diel. Je to uzasny preklad.

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji moc za překlad

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad a korekci další kapči. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Krásný překlad. Děkuji a těším se na další

    OdpovědětVymazat
  7. Krásný překlad. Děkuji a těším se na další

    OdpovědětVymazat
  8. ďakujem, už sa teším na ďalšiu kapitolu....

    OdpovědětVymazat
  9. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem velmi pekne za preklad :-)

    OdpovědětVymazat
  12. No uf, to je ale výzva. Som veľmi zvedavá na pokračovanie. Ďakujem za úžasnú kapitolu a samozrejme tiež za skvelý preklad a korekciu. :-)

    OdpovědětVymazat
  13. Moc děkuji za překlad.

    OdpovědětVymazat
  14. tak to som zvedavá, či sa jej to podarí :-))
    ´vďaka za preklad a korekciu, a neviem sa dočkať pokračovania :-)

    OdpovědětVymazat
  15. Díky za skvělý překlad. Těším se na další kapitolu ☺

    OdpovědětVymazat
  16. Som zvedava ci to dokaze ....Dakujem :)

    OdpovědětVymazat
  17. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat