neděle 20. března 2016

Dračí prokletí - Kapitola 15


Max tiše zaklel, když v oslepujícím světle pochodní uviděl Kessara. Zatracená past... a on nakráčel přímo do ní. Měl vědět, že najít a získat Desku nebude tak jednoduché.
Jak velký jsem pitomec?
No, o tom by raději právě teď přemýšlet neměl. Horší bylo, že věděl, že ten démon není idiot. Že má v tomhle všem jen jedinou šanci a tohle je ona.
Podělal jsem to.
Dobrá práce, osle.

Nejen, že zabil sebe, zabil taky Seru. Přesto se ale odmítal podílet na její smrti. Ať tak či onak, alespoň ji odsud dostane.
Modlil se za zázrak, když se otočil k Seře a jemně ji zatlačil do stínů. Doufal, že tohle bude fungovat, protože byl větším cílem, po kterém by měli jít. Pak se rozběhl a odváděl ostatní od místa, kde byla ona. No dobře, sice to nebyl ten nejchytřejší plán na světě, ale naštěstí byli dost hloupí na to, aby se všichni rozběhli za ním.
Co neočekával, bylo to, že Sera za ním poběží taky. A když se proměnila v draka a zvedla ho do vzduchu nad démony, kteří je pronásledovali, nemohl být ohromenější.
V první chvíli dokonce ani nevěřil tomu, že je to ona. Ale když vzhlédl k jejím překrásným rudým šupinám a drápům, které ho svíraly, nebylo o tom pochyb.
Jeho dračí družka ho zachránila... jako drak, kterého nenáviděla.
Naneštěstí se v téhle podobě nemohla dostat příliš daleko. Stěny jeskyně se zužovaly natolik, že ho musela pustit a znovu se proměnit v člověka, jinak by totiž riskovala, že si zlomí křídla.
„Působivé,“ řekl ohromeně.
Natáhla před sebe paži, aby se ujistila, že je znovu ‚normální‘. „To, co jsi udělal, bylo pěkně hloupé. Jak se ti podařilo přežít tak dlouho?“
„Vlastně nemám ani ponětí.“ Zkontroloval, jestli u sebe má pořád Desku, a pak hmatal podél hladkých zdí a snažil se najít skrz tohle místo cestu k východu nebo aspoň k nějakému světlu. Ne snad, že by svou mocí něco z toho cítil. Bylo frustrující být takto úplně slepý.
„Máš pořád tu Desku?“
„Jo. Ale nezdá se, že by nám byla co k čemu. A jestli mě Kessar chytí a já budu krvácet, bude to mnohem horší. Pro všechny... a zvláště pro mě.“
Sero to zvažovala. „Použil Desku, aby probudil můj kmen. Můžeš ji použít a udělat to samé?“
Max zaváhal. „Jak to myslíš?“
„Můžeš zvrátit to, co udělal mému kmeni a znovu je osvobodit?“
Nebyl si jistý, jestli se mu líbí, jakým směrem se vydávají její myšlenky. „Ano, ale nedaří se mi pochopit, jak by to mohlo pomoci.“ Zvlášť když Amazonky a Katagariáni toužili po jeho smrti víc než démoni.
„Když je pustíš, můžeme zatlačit démony zpátky a myslím si, že Nala ví, jak se odsud dostat.“
„I kdyby to věděla, pochybuji, že ti pomůže a vím zcela jistě, že nepomůže mně. Jsem drak, jehož hlavu by si ráda pověsila na zeď.“
„Myslím, že ji dokážu přesvědčit.“
„Nejsem si jistý, jestli na tohle chci vsadit svůj život.“
„Máš lepší nápad?“
„Probojovat se odsud.“
Ušklíbla se nad tím, co on považoval za normální, příčetný plán. „Myslíš, že to bude fungovat?“
„Copak já na tebe jdu s logikou? Ne. Proč na mě ty musíš být tak zlá?“
Usmála se jeho škádlivému tónu. „Myslím to vážně, Maxisi. Dokážu je přesvědčit, aby nám pomohly a bojovaly proti nim.“
„A jestli se pleteš?“
„Postavím ti překrásnou pohřební hranici.“
Krátce se zasmál. „Jsi všechno, jen ne vtipná.“
„Máš něco lepšího?“
„Bohužel ne. Alespoň nic takového, za co bych nedostal nafackováno.“ Dlouze si povzdechl, když uslyšel blížící se démony. Měli by se rychle rozhodnout a vyrazit, než je znovu chytí. „Dobře. Zkusíme to po tvém s tvým kmenem. Ale jestli mě sežerou nebo nabodnou na kopí... nebudu z toho mít radost.“
Vykročila, ale pak se zarazila. „Máš nějaký nápad, kam démoni mohli vzít můj kmen?“
Při její otázce zaúpěl. „Ne.“
Než mohla promluvit, vtáhl ji za sebe a začal démony znovu ostřelovat ohněm. Vyděsilo ji, jak blízko se k nim dostali, zatímco ona promýšlela útěk. Kdyby nedával pozor, démoni by je dostali. Ale jelikož dával, zařvali pod Maxovým útokem a ustoupili zpět do temnoty.
Max ji tlačil kupředu, hlouběji do podsvětní říše, kterou vůbec neznal, a přál si, aby znal jinou cestu ven. Ještě horší bylo, že zápach a pohled na vlhké stěny jeskyně vytáhly na světlo dlouho pohřbené vzpomínky, které momentálně nechtěl ani nepotřeboval.
Vzadu u mysli viděl Dagona ve chvíli, kdy starověký bůh kráčel mezi jejich klecemi a pokoušel se rozhodnout, koho použije při svých nelidských experimentech jako dalšího. Mladého tmavovlasého prince, který se podobal svému otci a ne své Apollitské matce, který se vlekl za ním.
„Chci být drak! Musíš ze mě jednoho udělat! Slíbil jsi to!“
Dagon na prince zíral. „Přestaň kňučet, Linusi. Dělám, co můžu. Viděl jsi, co se stalo. Poslední Apollita, kterého jsem spojil s drakem, vybuchl na krvavou kaši. Vážně to chceš riskovat?“
Linus si frustrovaně povzdechl a dupl nohou jako vzteklé dítě. „To není fér! Jsem princ. Druhý v pořadí. Měl bych si moct vybrat zvíře, se kterým se spojím!“
Dagon na mladšího muže podrážděně zíral. Máš štěstí, že nevlastní sestra tvého otce je bohyně, jejíž oddaný manžel je ochotný pro vás tuhle hovadinu udělat. Takže místo toho, abys mě otravoval svými neustálými stížnostmi, měl bys říct: ‚Děkuji ti, strýčku Dagone, že děláš, co můžeš, abys mi zachránil život, a děkuji, že mě nespojíš s hyenou nebo oslem.“
„Toho by ses neodvážil!“
Dagon se k němu obrátil s ďábelským úšklebkem. „Jsem bůh černé magie a mám zlomyslný smysl pro ironii a nepřátelství. Vážně chceš pokoušet mou trpělivost, chlapče?“
Linus moudře ustoupil a nechal Dagona, aby z klece vytáhl lva a vzal ho do místnosti, kde prováděl své groteskní experimenty.
Když princ osaměl, otočil se k Maxovi a Illarionovi. Jak na ně zíral, v pohledu se mu zračilo šílenství. „Rozumíte mi, že ano? Vím, že ano. Chci být taky drak. Jako vy. Mít vaši moc a sílu. Představa, co bychom spolu mohli dokázat... moc draka a krevní linie božského prince. Mohli bychom vládnout téhle zemi a všem královstvím a lidem. Pak bychom ukázali otci a bratrovi, kdo by měl být skutečným dědicem...“
Když odešel, Illarion se podíval na Maxe. Řekneš bohu, co si jeho synovec myslí?
Ne. Nechme Dagona spojit ho s jedním z nás. To nejlepší, co se může tomuto světu stát je to, že princ Linus vybuchne a zemře. Pokud možno v obrovských bolestech.
Maxisi! To nemůžeš udělat. Měli bychom lidský život chránit.
On není člověk, Illy. Je to Apollita a je šílený.
I tak si ale myslím, že bychom to Dagonovi měli říct.
A já si myslím, že bychom se měli držet mimo. Když se drakomai vměšovali do záležitostí lidí a bohů, nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Zatáhli nás do toho. My se musíme dostat pryč tak rychle a čistě, jak je to jen možné.
Ale jak bylo Illarionovým otravným zvykem, neposlouchal ho. Řekl Dagonovi o princových úžasných plánech. A aby před nimi Dagon svého synovce ochránil, lhal a řekl Linusovi a jeho otci, že nechce riskovat princovo spojení s draky. Místo něj s nimi měl být spojen Linusův starší bratr Eumon a Linus sám pak měl dostat vlka.
Což ale bylo ještě riskantnější spojení a ne bezpečnější varianta, jak si Dagon představoval. Vzhledem k tomu, že spojení zesilovalo postatu obou druhů, vzal ambice Apollitského prince a zkřížil je s mimořádnou lstivostí a krvežíznivou bezohledností, typickou pro vlky.
Díky snaze zachránit svého syna, je Lycaon proklel všechny.
Což jen dokazuje, že dokonce i bohové a králové dokážou být hloupě zaslepení, když jde o rodinu a její blaho. City se vždycky postaví do cesty zdravého rozumu a zaslepí i ty nejinteligentnější bytosti.
A kvůli tomu Maxe a Seru sežerou Gallu.
Max frustrovaně zasténal. Celý jeho život stál za prd kvůli bohům, kteří si zahrávali s věcmi, které by raději měli nechat na pokoji. Což zahrnovalo i jeho matku a její fascinaci jeho otcem. Nebýt jednoho nadrženého odpoledne, vůbec by nebyl počat.
Právě teď by byl Max svému otci hluboce vděčný, kdyby si na sobě udržel kalhoty a nezapletl se s děvkou, která ho zplodila. Kolik alkoholu do něj vlastně jeho matinka musela nalít?
Naštvaný Max jemně stáhl Seru ze směru, kterým mířili, a strčil ji do boční chodby. Neměl ponětí, kam to vede. Ale zdálo se to být o trochu bezpečnější, než cesta, kterou šli.
Měl tolik moci, ale ani ta jim odsud nedokázala pomoci. Tak k čemu mu tedy byla?
„Bude to v pořádku, Maxi.“
Váhal nad jejím povzbudivým tónem. „Jsem rád, že sis uchovala svůj optimismus. Můj už před nějakou dobou narazil do zdi. Myslím, že má otřes mozku.“
„Věřím v tebe.“
„Od kdy?“
„Od vždycky.“ Položila mu ruku na paži. „Víš, proč jsem si tě vybrala tu noc v nálevně?“
„Byl jsem jediný střízlivý muž v místnosti?“
Zasmála se. „Ne. V té místnosti plné bojovníků jsi byl ten nejdivočejší. Zatímco ostatní se kvůli ochraně a bezpečí sdružovali do skupin, tys byl sám. Nebojácný. Vzdorovitý. Byla to ta nejvíc sexy věc, jakou jsem kdy viděla. Byl jsi vším, čím jsem vždycky chtěla být, ale nikdy jsem k tomu neměla odvahu.“
Max se zarazil, když její slova zasáhla citlivé místo v jeho srdci a on se najednou začal cítit podivně zranitelný. Ještě nikdy mu nikdo neřekl nic tak laskavého. Kupodivu se nikdy necítil být nijak zvlášť velký hrdina. Většinu dní se cítil prostě jen ztracený a unášený proudem. Sotva se přes to dostával.
Ale pro ni chtěl být hrdinou.
„Och Seramio... jsi mnohem statečnější než já.“
„Jak to myslíš?“
„Vždycky ses nejvíc bála draků, kteří zabili tvoji rodinu. Toho, že se vrátí a zavraždí to, co miluješ. Místo aby ses skrývala a utíkala, naučila ses s nimi bojovat a čelit jim. Kdykoliv zaznělo volání k boji, tys byla první v sedle připravená vyrazit. A i když Sudičky tvůj život svázali s tím, čím jsi pohrdala nejvíc, přijala jsi to a vzala jsi mě do svého domova, i když jsi celou dobu očekávala, že tě zradím.“
„To nebyla odvaha. To, co jsem ti udělala, bylo špatné. Vinila jsem tě z toho, co udělali jiní draci. Místo abych tě posuzovala podle tvých činů a za tvého srdce, soudila jsem tě za ty jejich a za můj vlastní strach.“
„Jsi člověk. A na tom není nic špatného.“
 Seraphina polkla, když se jí hrdlo ucpalo slzami. Pořád nevěděla, jak ji mohl přijmout na vzdory tomu, kým a čím byla. Možná za to mohlo jeho dračí srdce. Umožňovalo mu občas vidět svět jinak. Jasněji. Přesněji.
Záviděla mu tu schopnost. Ona na všechny a všechno nahlížela přes závoj mlhavého podezření. A měl pravdu. Důvěřovat pro ni nikdy nebylo snadné. V jejím kmeni bylo příliš mnoho žen, které se ji pokoušely sesadit. Lhaly o ní Nale, aby mohly zaujmout její místo šampionky. Dokonce i Nala lhala o Maxovi, aby jim oběma ublížila.
Sera nikdy nevěděla, komu věřit kromě sebe sama.
Až do teď.
V celém jejím životě byl on tím jediným, komu mohla důvěřovat. Její drak by se ji nikdy nepokusil zradit.
„Takže jak se z tohohle dostaneme, Maxi?“
Max se zarazil, když mu na mysl přišel radikální nápad. Ale vážně radikální. Ten druh nápadu, který je buď zachrání, nebo zatratí celý svět. Bylo špatné, že nevěděl co z toho a nebude to vědět, dokud nestiskne tlačítko.
Pak už ale bude příliš pozdě.
Ale koneckonců tohle byl život. Někdy prostě musíte skočit a modlit se.
Prudce zastavil a přitáhl si Seru k sobě. Jen pro případ, že by to špatně dopadlo. Pokud má zemřít, chce, aby ji přitom držel v náručí. Jen doufal, že ona nebude muset zaplatit za jednu z jeho stupidních chyb.
„Myxi?“
Neodpověděl. Místo toho použil svou moc, aby se spojil s Deskou a promluvil ve starověkém jazyce, které nepoužil ode dne, kdy zabil svoji matku za její poslední zradu.
Seraphina sotva dýchala, když kolem ní Max vytvořil pevnou ochranou hradbu svých svalů. Věděla, že to dělá proto, aby ji ochránil, ale v tu chvíli prostě jen toužila po volném nádechu. Pod její tváří prudce bušilo jeho srdce, zatímco kolem nich začalo zářit podivné světlo.
Neměla ponětí, co dělá, dokud se od podlahy a ze stěn nezačal valit bílý kouř. Byl průsvitný, hrál duchovými barvami a kroutil se, jako by tančil. Byl překrásný. Gallu přišli blíž, jako by je jeho rytmický pohyb očaroval. Mlha se točila ve spirále a formovala do podoby velkých tvarů.
Namtar se zarazil a začal démonům nadávat. Pak je začal rozhánět. „Utíkejte! To je liliti!“
Ale bylo příliš pozdě. Liliti se na ně vrhly hladové po pomstě, podobně jako piraně, které desítky let nejedly.
Když se přiblížili k Maxovi, vychrlil oheň, který je zahnal. Vyrazil opačným směrem a táhl Seru za sebou.
„To bylo děsivé!“
„Já vím. Doufejme, že odsud nenajdou cestu ven. Ale to bylo to jediné, co jsem dokázal vymyslet. Když jsi mluvila o probuzení svých sester, vzpomněl jsem si, že i moje matka spí tady v Irkalle. Jako její syn mám schopnost je povolat.“
„Tohle je ještě děsivější.“
„Je to jedna z mála výhod toho být synem mé matky a odkojencem jejích sester.“
Po jeho slovech se zamračila. „Ale já jsem myslela, že jsi mi říkal, že jsi nebyl kojen.“
Hořce se na ni usmál. „Není to stejný způsob, jakým lidské matky krmí své mladé. Věř mi, je to mnohem drsnější a nepříjemnější.“
Víc říkat nemusel. Rozhodně nepotřebovala víc informací, vzhledem k tomu, co věděla o něm a o jeho lidech. „Je mi to líto, Maxisi.“
„Co?“
„Všechno, co se ti stalo. A to, že právě teď vypadáš tak unaveně. Přála bych si, abych pro tebe dokázala najít bezpečné místo, kde by ses mohl na chvíli vyspat.“
Políbil ji na tvář. „To je dobré.“
Přesto se kvůli tomu pořád cítila provinile. Přitáhla je k jeho dveřím a dovedla rovnou k němu. Místo aby z něj udělala svačinku pro démony, měla ho chránit se stejným odhodláním a ctí, jaké projevil on.
Už nikdy nebudu tak sobecká.
 Mateřství ji koneckonců něco naučilo. Ukázalo jí, jak stavět potřeby někoho jiného nad své vlastní. Cenit si jiné bytosti víc než sama sebe. Zvláštní, že Max, zvíře, se narodil s tímhle smyslem pro to, že je jen částí většího celku a jeho život není tak důležitý jako pokračování života ostatních. Nebo to možná bylo tím, že je muž. Nebyla si jistá. Věděla jen to, že se jí musely narodit děti, aby to pochopila.
Jak jen si přála, aby ho v jejich minulost dokázala milovat tak, jak to dokáže nyní.
Ještě není pozdě.
Alespoň doufala, že to tak je.
Přesto když kráčeli temnou podsvětní říší, pochybovala o tom.
Najednou před ní Max ztuhl tak náhle, že mu narazila do zad. Zůstal stát naprosto klidně a prkenně.
Otevřela ústa, aby se ho zeptala, co se děje, když v tom je uviděla.
Tam, přímo před ní byla Nala a zbytek jejího amazonského kmene. Jenže nebyly zkamenělé, ani zachycené v procesu proměny.
Vypadaly úplně normálně. Jako by se nic nestalo, jako by démoni neběhali po venku a nesnažili se je zabít nebo sníst.
Zmatená Seraphina obešla svého druha a přistoupila blíž k Nale, která měla na tváři podivný uvítací úsměv. „Basilinno?“
Nala si úlevně povzdechla. „Tak tady jsi! Myslely jsme, že budeme muset vyslat hlídku, aby tě našla.“
Její podivně úzkostný pocit zesílil. Něco rozhodně nebylo v pořádku. „Přišli jsme vás osvobodit, Max a já.“
Znovu se zasmála, jako by Sera byla šílená. „To nikdy nebylo předmětem obchodu, dítě. Šlo v něm o to, že Kessar svrhne z Olympu řecké bohy a přivede mi je, a já mu za to na oplátku předám tvého druha. On právě svou část dohody splnil. Teď je načase, abych splnila já tu svou.“


26 komentářů:

  1. Strašně moc děkuji za další rychlou kapitolu. Už se nemohu dočkat další! Tak to jsem zvědavá, co teď Sera provede.

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju moc za další kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
  3. Díky za překlad a korekci. Jsem zvědavá, jak to dopadne. :-)

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  5. Bože. Škoda že tu mrchu nemůžu zabit. Mockrát děkuju za další kapitolku. Meduska

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  7. děkuji moc, Alča

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za ďalšiu kapitolu a tak rýchlo

    OdpovědětVymazat
  9. Super !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  10. Potvorská mrcha, dúfam, že dostane, čo jej patrí. Veľmi pekne ďakujem za preklad a korektúru, je to fakt skvelý príbeh, ktorý čitateľa udržuje v napätí. :-)

    OdpovědětVymazat
  11. Moc díky za další kapitolu.

    OdpovědětVymazat
  12. Dakujem za super pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  13. Veľká vdaka za napínavé pokračovanie:-)

    OdpovědětVymazat
  14. ďakujem za úžasný preklad :)

    OdpovědětVymazat
  15. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  16. díky moc za preklad aj korektúru.... to napätie nevydržím:-) už aby to pokračovalo

    OdpovědětVymazat