pondělí 28. března 2016

Dračí prokletí - Kapitola 16

 

Max se nedokázal nadechnout, když uslyšel ta krutá slova, která ho okamžitě přenesla do minulosti, do dne, kdy ho Sera obklopila svým kmenem kvůli jeho potrestání. Pořád si pamatoval na chladnou rezignaci, která se zračila v rysech její tváře, když ho táhli ven, aby ho mohli zbít.
Způsob, jakým tam jen tak stála...
Jako by si to zasloužil. Jako by jí bylo úplně jedno, co mu udělají.
Jedna jeho část toho dne zemřela. Největší kus jeho srdce se z toho tak docela nikdy nedostal.
Teď mu to provede znovu. Jenže tentokrát ho Kessar zabije. Věděl to vším, čím byl. Neexistovala žádná šance na přežití.

Byl tohle celou dobu její plán? To proto se tak zoufale snažila najít svoje sestry, zatímco byli zde?
Jsi takový hlupák. Kdy už konečně pochopíš, že pro svou družku nejsi na prvním místě?
Seraphina viděla výraz Maxisovy tváře. V tu chvíli přesně věděla, co si myslí a to vědomí ji tvrdě zasáhlo. Pochyboval o ní.
A ona věděla, že si jeho pochyby plně zaslouží.
Vztáhla ruku a vzala jeho tvář do dlaní. „Něco jsem ti slíbila, zlato. Mám v úmyslu svůj slib dodržet.“
Zároveň s těmi slovy udělala něco, co nikdy dřív. Ustoupila, otočila se ke své královně a vychrlila na ně na všechny oheň.
„A já musím splnit svou, Nalo. Každá, která chce mého druha, bude muset přejít přese mě.  Chcete boj? Raději se vyzbrojte, děvky.“ Poslala na ně ještě jednu dávku ohně, než popadla Maxe kolem pasu a táhla ho zpět cestou, kterou přišli.
Zakopl a téměř upadl, zatímco běželi. „Právě jsi napadla svůj kmen.“
„Ne. Jen jsem bránila svého druha.“
„Vychrlila jsi na ně oheň.“
Zarazila se a podívala se na něj. „Vážně musíme ztrácet čas tím, že to budeme omílat pořád dokola?“
„Rozhodně ano.“ Jeho tvář se roztáhla v rozkošném úsměvu. „Vyzbrojte se, děvky?“
„Nechal jsi mě příliš dlouho o samotě s Furym.“
Zasmála se ve stejnou chvíli, kdy se přiblížil její kmen, pod jehož nohama země ubíhala mnohem rychleji, než se ona starala. Kolem nich svištěly šípy. „Vyzbroj se, Strah Draga.“
S těmi slovy se proměnil v draka. Vyskočila do svého sedla a pevně se chytila.
Max se zvedl na zadních nohách a použil křídla k vytvoření silného větru, který je srazil rovnou na jejich zadky.
V tu chvíli ho milovala víc než kdy dřív. „Nemusíš na ně kvůli mně brát ohledy. Chtěly bojovat s drakem. Tak pojďme bojovat.“
„Jsi si jistá?“
Sklonila se nad jeho krkem a políbila ho. „Jasně. V téhle bitvě jsi jediný, na kom mi záleží.“
„V tom případě...“ Max trhl hlavou dozadu a použil Křik Prokletých.
Bylo to něco, co drakomas nedělal snadno a šetřil si to jen pro chvíle, kdy byl jeho život vážně ohrožen a kdy neměl, jak se z toho dostat. Za všechna staletí jeho života, jej nikdy nepoužil. Jen na něj odpovídal.
Hlavně proto, že se nikdy nestaral o to, jestli přežije nebo ne.
Úplně poprvé chtěl žít. A bojoval s Amazonkami a gallu vším, co měl k dispozici. Šli po něm oštěpy a drápy, a on na ně použil oheň a magii, zatímco na ně útočil svým ocasem.
Praštil do země a seslal na ně ze stropu jeskyně stalaktity. Když je probodly, několik jich vykřiklo.
Přesto stále přicházeli další.
Max se nemohl teleportovat pryč. Gallu neuvolnili brány do této říše. Což znamenalo, že se žádný z jeho drakomai bratrů nedostane dovnitř.
Ale nezastavilo to jeho démonické tety. Kroužili kolem Gallu a Amazonek a dělaly, co bylo v jejich silách, aby ochránily jeho a Seru.
Couval zpátky do temnoty a snažil se najít nějakou cestu z tohohle zmatku a temného podsvětí.
Zatímco šel pozpátku, vynechal krok a upadl, skutálel se stěně rokle.
V uších mu zaznělo Seřino vyheknutí.
Srdce mu vynechalo pár úderů, jelikož měl strach, že o ni přišel. Pak ucítil na šupinách blízko sedla tápavé dotyky jejích rukou. „Pořád jsem tady,“ vydechla.
Už klidnější roztáhl svá křídla a nastavil je proti slabému větru, aby mohli prolétnout temnotou, ve které nic neviděli. Jeho drápy škrábaly o stěny, které se zdály být dost velké na to, aby ho udržely. „Vidíš něco?“
„Ne. A ty?“
„Nic.“
Najednou uslyšel Kessarův křik. „Jestli chceš, abych vás pustil, draku, dej nám Desku a Misku.“
Max si unaveně povzdechl, jelikož mu bylo jasné, že oni dva se spolu nikdy nedomluví. Neexistovalo, že by se vzdal kteréhokoliv z těch předmětů kvůli bytosti jako je Kessar. Byl by s nimi příliš destruktivní.
„Je to tu jako v příjemné prázdninové chatce. Co myslíš?“
„Jistě,“ řekla Sera stejně hravým tónem. „Stačí rozvěsit nějaké závěsy. Přidat trochu barvy. A nějaké ty scvrklé hlavy. To zvládneme. Zvlášť jestli přibijeme ke stěně Kessarovu kůži. To by mohla být rozkošná dekorace. Souhlasíš?“
„Přihoď Nalin skalp a... ano. Docela útulné.“
Seraphina se zasmála. Jen její drak dokáže být tak zábavný, i když situace vypadá tak vážně a děsivě.
„Jaká je tvoje odpověď, draku?“ zeptal se Kessar znovu.
Max zrychlil.
A narazil do sítě.
Jelikož se bál, aby nerozdrtil nebo nezranil Seru, okamžitě se proměnil v člověka a přitiskl ji k sobě. Naneštěstí právě ve chvíli, kdy to udělal, ona vytáhla nůž, aby se pokusila přeříznout lana. Ostří zajelo hluboko do jeho velice lidského žaludku.
Seřina tvář zbledla. „Maxi?“
Max, který nemohl dýchat kvůli neočekávané bolesti a hloubce rány, upadl na záda a použil každičký ždibec svojí magie, aby dokázal zůstat v lidské podobě. Musel. V síti by pro ně nebylo dost místa, kdyby měl podobu draka.
Zabil by ji.
Seraphina se třásla, když uviděla, kolik krve mu prýští po boku. „Co jsem to udělala?“
Dýchal nepravidelně, zatímco se na ni smutně usmíval. „Musíš utéct, Sero.“ Napřáhl k ní malou Desku a vtiskl jí ji do rukou. „Nedovol jim, aby tě chytili.“
„Takhle tě nemůžu opustit.“
„Musíš. Mysli na svoje děti. Potřebují tě.“ Když ji líbal, třásly se mu ruce. „Miluji tě, Seramio.“ A s těmi slovy drápy prořízl síť. „Proměň se a odleť.“
Sera propadla hrubým konopným provazem a změnila se, ale nedostala se daleko. Nemohla. Zvlášť když se ohlédla zpět a viděla ho, jak leží v síti a čeká na smrt.
Sám.
A to všechno kvůli ní.
Odmítla dovolit, aby to skončilo takhle, a proto se pro něj vrátila.
Ve chvíli, kdy uviděl její vznášející se dračí tělo, vykulil oči. „Sero! Co to děláš?“
„Dostali jsme se do toho spolu a spolu se z toho taky dostaneme ven.“ Tak opatrně, jak jen mohla, si ho přitiskla svými dračími pažemi na hruď, a ocenila přitom jeho sebeovládání. U něj vypadalo velice snadno, když používal dračí tělo jako lidské, ale nebylo to tak. Vyžadovalo to úplně jiný druh zručnosti a dovedností.
Zatímco letěla, modlila se za zázrak.
Bohužel ale nepřicházel, zatímco jeho dech byl pořád slabší a démoni se neustále blížili.
„Neopouštěj mě, Maxisi. Prosím...“
Když už si myslela, že snad kolem nepřátel proklouzli, oslepil ji jasný záblesk světla.
A pak je obklopilo ještě víc nepřátel.


15 komentářů:

  1. Ďakujem za ďalšiu úžasnú kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Vďaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. krása... vďaka..:)
    bety

    OdpovědětVymazat
  4. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  5. D9ky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  7. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  8. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat