čtvrtek 31. března 2016

Dračí prokletí - Kapitola 18



Po nejrychlejší sprše svého života se Seraphina oblékla do džínsů a trička. Pak sešla spolu s Maxem do salonu Peltierovic domu, kde na ně čekali jejich děti a v podstatě všichni dospělí obyvatelé tohoto místa. Pak tam byli také všichni neworleanští Temní lovci, bývalí i současní, spolu s Acheronem, Sinem, Zakarem a Styxxem.
„Tohle je pěkná hovadina!“ zavrčel Dev, který o jejich přítomnosti zatím nevěděl. „Říkám, že bychom měli Savitarovi poradit, kam si to má strčit.“
Acheron se zasmál, když se podíval přes Deva a setkal se s Maxovým pohledem. „Vyzývám tě.“
Max se postavil vedle Deva a položil mu ruku na rameno. „To je v pořádku, medvěde. Nebojím se.“
Seraphina si propletla prsty s jeho. „Jen pro pořádek, já ano.“

Aimee se zamračila a pohladila se po břiše. „Nemůžeme něco udělat? Max je tady pod naší ochranou. Myslím, že je naším právem jej chránit, dokud odsud neodejde.“
Styxx si ztěžka povzdechl. „Ale on odešel. A ostatní draci chtějí jeho hlavu. Zaútočil a oni mají právo žádat slyšení kvůli jeho novým trestným činům... a těm starým, když už se objevil.“
Vane přikývl. „To proto jdeme všichni. Jsme Kattalakisovi a budeme svědčit za Maxe. Naše rodina s tímhle vším začala a my máme v úmyslu udělat cokoliv, abychom to zastavili.“
Hadynovo zamračení odráželo Aimeeino. „A když to nedokážete?“
Dev se ďábelsky zašklebil. „Hodím si draka přes rameno a poběžím ke dveřím. Budeš krýt můj ústup, dítě?“
Samia si ztěžka povzdechla a přitiskla si ruku v rukavici k nosu. „Přála bych si, aby to byla jen planá hrozba. Spíš mám ale tuhle ošklivou představu v hlavě a v žaludku se mi tvoří vřed.“
Dev ji políbil na tvář. „Slíbil jsem ti, že život se mnou nikdy nebude nudný.“
Unaveně si povzdechla. „To ano. A rozhodně jsi medvěd, který drží slovo.“
Když vyrazili, Illarion popošel kupředu, aby s nimi předstoupil před Omegrion.
„Ne!“ Zařval Max a zatlačil ho zpět směrem ke svým bratrům. „Blaisi, udrž ho tady.“
Ohromený výraz na Illarionově tváři by byl k popukání, kdyby Maxův život nevisel na vlásku. Nemůžeš mě z toho vynechat.
„Můžu a udělám to.“
Illarion odmítavě zakroutil hlavou. Pokusil se proklouznout kolem Maxe, ale Max neměl v úmyslu mu to dovolit.
Max svého bratra chytil a znovu ho zatlačil zpátky. „Myslím to vážně. Jestli půjdeš, uteču.“ Podíval se na Falcyna a pak na Blaise. „Nemá dovoleno jít. Musíte ho udržet tady. Na nic neberte ohledy.“
Po Seraphinině páteři přejel mráz. Illarion o tom všem něco věděl. Něco, o čem Max nechtěl, aby se mluvilo. A vzhledem k tomu, co o svém druhovi věděla, to bylo něco, co by z vraždy usvědčilo Illariona a Maxe osvobodilo.
Takhle se mohl chovat jen z toho jediného důvodu. Být tak naštvaný a neústupný. Žádný jiný důvod Illarionově přítomnosti na slyšení nebránil. Jedině že by se bál, že jeho bratr ozve a odsoudí sám sebe, aby ochránil Maxe.
Setkala se s Illarionovým zmučeným pohledem, který byl plný žalu, a věděla přesně, co se stalo. „To ty jsi zabil prince, že ano? Nebyl to Maxis. Byl jsi to ty.“
„Sero,“ zavrčel Max. „Nepleť se do toho.“
Ale to nemohla. Ne jestli to znamenalo záchranu jejího druha. Pustila Maxe, přešla k Illarionovi a přinutila ho setkat se s jejím pohledem. „Řekni mi, co se stalo.“
„Na tom nezáleží.“ Max namáhavě polkl. „Já nesu značku a to já jsem Dračí prokletí, ne Illarion. Nech ho na pokoji.“ Zíral na své bratry. „Nenechte ho odsud odejít.“
A než mohla říct něco dalšího, Max zmizel.
„Ne!“ Ale bylo příliš pozdě. Ta iritující šelma už byla pryč.
Byla vyděšená a třásla se, když se otočila k Illarionovi. „Řekni mi pravdu. Co se stalo?“
Byla to nehoda.
Setkala se s Acheronovým pohledem. „Musíme ostatní přimět, aby poslouchali. Nějak.“
Vane souhlasil. „Neboj se, Sero. Slyšení ještě nemůže začít. Čtyři členové rady jsou pořád tady.“
Vyklenula nad tím číslem obočí. „Čtyři?“
„Já, Fury, Alainova družka Tanya, a Wren Tigarian, který je za tebou.“
S Tanyou Peltierovou se setkala, když ošetřovala Maxovo zranění. Tichá a plachá vysoká tmavovlasá Katagariánská medvědice pracovala jako jedna z kuchařek v kuchyni Peltierovic domu. Dohlížela na péči o zdejší obyvatele. Tvořila menu pro jejich děti a rodiny a od smrti Nicolette, matriarchy Peltierovic rodiny, byla také Uršulanský Regis pro Katagariánské záležitosti.
A i když byla Tanya družkou nejstaršího Peltierovic medvěda a měla s ním tři syny, Seraphina si nemohla nevšimnout, jak se medvědice rozzářila pokaždé, když se v její blízkosti vyskytl hlavní zpěvák Howlers. Tanya zahořela pro Angela, který dělal, co mohl, aby se jí vyhnul.
Což o jejich vztahu řeklo mnohé, jelikož Angel byl přátelský a nekonfliktní.
Jelikož o tom Seraphina nechtěla přemýšlet, otočila se, aby nalezla členy rady, kteří ji pozorovali z různých koutů místnosti. Byli součástí skupiny, ale přesto od ní byli oddělení.
Stejně jako Max, i Wren měl kolem sebe zneklidňující auru tichého predátora, která říkala, že se na vás dívá jako na kořist. Že posuzuje každý váš pohyb a hledá slabost, kterou by mohl použít, aby vás dostal a zabil. Nejvíc znepokojující ale byl způsob, jakým se v závislosti na dopadu světla, měnila barva jeho očí. Přecházela ze světle zelenošedé k jasně tyrkysové.
Vážně znepokojující.
Když ji oblažil přátelským úsměvem, kvůli kterému vypadal chlapecky a plaše, pomyslela si, že takto vypadá zhruba stejně starý jako Hadyn. „Promiň. Moje žena Maggie mi vždycky říká, že dokážu přimět lidi cítit se nepohodlně. Ačkoliv se mi zdá, že na koktejlových večírcích jejího otce, se jí líbí, když to dělám. Někdy mě k tomu dokonce vybízí, ale na hřištích je to na houby. Dohnal jsem tři chůvy kamarádky mojí dcery na terapii.“
Nebyla si jistá, co si má myslet, proto se nervózně zasmála.
Napřáhl k ní ruku. „Wren. Těší mě.“
Potřásla mu rukou a podle značky na jeho dlani v něm poznala vzácného Tigarda. Jeho pach jí napověděl, že je to Katagariánský sněžný leopard a tygr... opravdu zvláštní kombinace.
„Sera. Díky, že jsi přišel.“
Strčil si ruce do kapes a ustoupil. „Udělal jsem to rád. Před pár lety jsem měl s Omegrionem podobně nepříjemnou zkušenost. Doufejme, že to tentokrát dopadne stejně dobře.“
Tanya přistoupila blíž a konejšivě Seraphinu pohladila po paži. „Nedělej si starosti. Nedovolíme jim ti Maxe vzít, stejně jako jsme jim nedovolili ublížit Werenovi. Vždycky se o naše lidi staráme.“
Ale když dorazili do místnosti, kde zasedala rada Omegrionu na tajemném ostrově Neratiti, který byl Savitarovým domovem, Sera cítila, že se její naděje rychle scvrkává. Velká kruhová komnata byla vyzdobená v barvách burgundské a zlaté. Otevřenými okny, která sahala od černé mramorové podlahy až ke zlacenému stropu, viděla a slyšela oceán, který místnost ze všech stran obklopoval. Celý pokoj jí zvláštním způsobem připomínal starověký sultánův stan. Uprostřed bohatě zdobené komnaty stál veliký kulatý stůl, díky kterému byla zvědavá na to, jak asi vypadá zbytek paláce. Ale jediný pohled na naštvaný výraz Savitarovy pohledné tváře ji ujistil, že ho nebude chtít žádat o prohlídku.
Savitar na sobě pořád ještě měl černý neopren a jeho vlasy byly vlhké. Se zkříženými pažemi seděl na trůně, který stál po straně místnosti, takže mohl dohlížet na členy rady – většina z nich už tam byla a byli tak potichu, že jste mohli slyšet, jak ve stěnách schne dřevo.
I to vypovídalo o Savitarově pochmurné náladě.
Rada Omegrionu, která byla složená z jednoho zástupce každého druhu Zvěrolovců, z Arkádů i Katagariánů, a která tvořila zákony jejich ras, by měla mít čtyřiadvacet členů.
Ale jedna židle u stolu zůstávala navždy prázdná. Děsivé varování a připomínka zároveň.
Kdysi dávno ta židle patřila Arkádským Baliosům neboli jaguárům. Legenda říká, že před staletími Regis téhle skupiny tolik pokoušel Savitarovu trpělivost, až sám zničil každého člena jejich druhu.
Naprosté vyhlazení.
Což vypovídalo mnohé o moci a temperamentu rozladěného Chtoniana, který měl soudit jejího druha.
Savitar si z tváře odhrnul dlouhé tmavé vlasy a zíral na skupinku, která dorazila s ní. „Jak hezké, že jste se k nám připojili. Věřím, že jste si všichni hezky schrupli, když jsem vás zavolal?“
Acheron měl tu drzost se smát. „Zmeškal jsi parádně úžasnou vlnu, Velký Kahuno?“
„Nezačínej, Ucho. Nemám na to náladu.“ Savitar se znovu usadil na trůn a zíral na velké shromáždění. Ale byla to banda Arkádských a Katagariánských draků spolu s Arkádskými vlky rodu Kattalakis po jeho pravici, díky které měl v čelist tik.
Savitar si dlouze, podrážděně povzdechl. „Slyšte, slyšte... ach, seru na to. Všichni jsme tu dnes kvůli hovadině a všichni to víme. Takže pojďme vynechat obvyklé formality a pohněme s tímhle lovem na čarodějnice, než přijdu i o to málo, co zbývá z mojí trpělivosti.“ Přejel si palcem po bradce. „Takže, Dare Kattalakisi, uveď svůj případ a otravuj s ním radu. A pokud možno udělej to rychle a použij u toho co nejméně slov.“
Vlk, který se nápadně podobal Fangovi a Vaneovi vykročil vpřed. Sera si nebyla jistá tím, jestli pochází z toho samého vrhu, ale podle jeho vzhledu by řekla, že musí být hodně blízký příbuzný.
Odkašlal si a postavil se do středu kulatého stolu, aby přednesl svůj případ. „Nejprve bych chtěl zopakovat, jaká fraška je to, že místo naší rodiny je zabráno –“
„Bla, bla, bla... přestaň plakat nad rozlitým mlékem,“ zavrčel Savitar. „Tvůj bratr Vane je hlavou Arkádů a Fury vede Katagariány. Najdi si terapeuta, kterého to bude zajímat, nebo jestli chceš vyzvat některého z nich kvůli jejich pozici, můžeme to pojmout jako zábavu. Sakra, dokonce bych na tu podívanou udělal popcorn. Jinak se s tím srovnej, kreténe.“
Ty jo, vážně měl obzvlášť hroznou náladu. Sera byla ráda, že není naštvaný na ni.
Dare zvedl bradu, ale moudře se pohledem vyhnul nevrlé starověké bytosti. „Dobrá. Všichni víme, proč jsme tady. Maxis Drago je jako Dračí prokletí příčinou války mezi Arkády a Katagariány. Kvůli jeho činům, jsme my všichni ztratili členy rodin a byli jsme poznamenáni a prokleti nikdy nekončící válkou. Teď na nás vypustil Gallu a Apolla! On –“
„To není pravda!“ Ta slova byla venku, než je Seraphina stihla zastavit.
Každý pohled v místnosti se stočil jejím směrem. Už to bylo dost zlé, ale když na ni zamířil i zkoumavý levandulový pohled Savitara, chtěla s křikem vyběhnout ze dveří. Moc tomu nepomohlo, že si Illarion a jeho bratři vybrali právě tu chvíli, aby se tam objevili a vysloužili si tak ostré zamračení od Maxe.
Ale alespoň Savitarovy rysy konečně trochu změkly, jako by obě události schvaloval. „Drakova družka promluvila.“
„Je to jeho děvka!“
Savitar máchl rukou a popadl draka z roku Kattalakisů, který ji urazil, neviditelnou silou, která ho zvedla do vzduchu a přirazila na stěnu mezi dvě otevřená okna. „Jen já můžu urážet debily v téhle místnosti. Rozumíš?“
Drak přikývl.
Savitar ho pustil, takže spadl na podlahu, kde přistál s bolestným zasténáním jako nešťastná hromádka. Pak starověká bytost obrátila pozornost zpátky k Seře. Když promluvil, učinil tak laskavým, otcovským tónem. „Říkala jsi něco, drahá?“
Jo, jeho laskavost byla ještě děsivější než jeho zloba. Děsila ji. Nikdy neměla ráda mluvení na veřejnosti a tohle... tohle bylo horší než čelit hordě rozzuřených draků, kteří toužili po jejích vnitřnostech.
„To je v pořádku, Sero,“ řekl Max laskavě. „Nemusíš za mě mluvit.“
Ta slova jí dodala odvahu, kterou potřebovala. „Ne, ale někdo to udělat musí. Nevím, kdo vypustil Gallu –“
„To jsme byli my,“ řekl Zakar a zvedl ruku. „Hups. Omlouvám se za to.“
Savitar obrátil oči v sloup. „Sedni si na svůj grázlovskej zadek a drž zobák. My dva si promluvíme později.“
Zakar se dobromyslně zasmál. „Doufám, že si napřed vezmeš svá antipsychotika, starouši.“
Savitar začal na Zakara hrozit prstem, pak to ale vzdal a mávnul nad ním rukou. „Drž zobák.“ Znovu obrátil svou pozornost k Seře. „Říkala jsi něco?“
„Jen to, že je můj druh nevinný. Gallu po něm šli první. A nikdo z nás nemá nic společného s Apollem. Dokonce ani nevíme, o čem to vlastně mluvíte.“ Vložila svou označenou ruku do Maxovy.
Trhl sebou, než si propletl prsty s jejími a pevně popadl její dlaň do své.
Savitar to jednoduché, důvěrné gesto několik vteřin beze slova pozoroval.
„Požaduji, aby zaplatil za své zločiny!“ Promluvil Ermon Kattalakis – jeden z Arkádských draků. „Byla to krev mého děda, kterou prolil!“
Savitar se zvláštně podíval na Acherona a pak na Styxxe, než vstal.
Pak se tiše přiblížil k Maxovi. „Maxisi, napadlo mě, že když je naše historička Nicolette Peltierová pryč, není tu nikdo, kdo by znal historii této rady. Zemřela dřív, než mohla předat vědomosti své jediné dceři.“ Otočil se k Tanye. „Domnívám se, že bys měla zdědit i tuhle část její práce, ne?“
Tanya pod jeho divokým pohledem vypadala stejně vyděšeně, jako se cítila Sera. „Bylo by mi ctí ji zaznamenat, můj pane.“
V koutcích Savitarových úst zahrál podivný malý úsměv, zatímco si dál palcem hladil bradku. Znovu se podíval na Maxe. „Co říkáš, drakomasi? Dovolíš mi porušit naši dohodu?“
Viděla v Maxových zlatých očích nerozhodnost, když o tom přemýšlel. Podíval se na ni, na Illariona a pak na jejich děti.
Je čas. Illarion na něj kývl. Řekni pravdu, bratře. Ať se sami rozhodnou.
Max se slyšitelným polknutím přikývl. „Ačkoliv bych vám oběma rád připomenul, že když jsme řekli pravdu minule, ničemu to nepomohlo. Všem to bylo fuk.“
Savitar jeho poslední slova ignoroval a vykročil podél kulatého stolu. „Někteří z vás sem dochází už celá staletí. Sedíte na místech, která jste zdědili po členech své rodiny nebo která jste vyhráli v souboji. Všichni víte, jaká čest je sedět zde a reprezentovat své nezávislé druhy. Pro ty z vás, kteří máte lidsko-Apollitské srdce i pro ty, kteří se narodili se srdci zvířat. Dvě poloviny jednoho celku. Obě vnímající a navěky bohy odsouzené proti sobě bezdůvodně bojovat, jen proto, že bojové jsou kreténi. Tuhle část příběhu všichni znáte. Co nikdo z vás nikdo neví je to, proč se zodpovídáte mně. Proč se zodpovídáte této radě...“
Savitar ukázal na Maxe. „Obviňujete Dračí prokletí z války, která rozděluje dvě větve jednoho druhu, ale on ji nezavinil. To zařídily tři děvky, které na začátku proklely vaši rasu. Mohou za to Zeus a Apollo a jejich dětinské záchvaty vzteku, které je přiměli řvát na Sudičky, aby něco udělaly, jelikož se cítili podvedení tím, že jste unikli Apollitské kletbě, díky které jste všichni měli zemřít v sedmadvaceti letech příšernou smrtí kvůli události, se kterou jste neměli nic společného. To proto vás rozdělily bezvýznamné rozdíly, když jste měli být jednotní a soustředit se na skutečné tragedie, které máte společné. Takové, které vás sjednocují jako jediný vnímavý druh. Následujte mě, děti, a dovolte mi vám ukázat, co jste nikdy neviděli, ale co potřebujete vědět.“
A s tím máchl rukama. Dveře se prudce rozlétly a do místnosti vtrhla temnota tak dokonalá, že si Sera v první chvíli myslela, že je zpátky v Irkalle.
Ta náhlá, nečekaná nicota byla skličující a děsivá. Nebýt stisku Maxovy ruky a jeho přítomnosti po jejím boku, rozběhla by se ke dveřím.
Právě když už si myslela, že to nevydrží ani minutu, objevilo se světlo, ve kterém uviděla mnohem mladšího Maxe a Illariona. I když vždycky věděla, jak moc je Hadyn podobný svému otci, až teď jí došlo, kolik mají ve skutečnosti shodných rysů ve tváři, podobě i způsobech.
Nejvíc ji ale zasáhlo to, jak příšerně vyhladovělí a špinaví Illarion s Maxem byli. Oba byli v lidské podobě, kolem krku měli obojky a byli zamčení uvnitř klece, do níž se na ně díval další muž. Muž, který na sobě měl dokonalý oděv královského prince.
Seře spadla brada, když uviděla to poslední, co čekala. Maxis nebyl řeckým princem.
To Illarion.
Max hleděl skrze mříže jejich klece na prince a jeho elegantní šaty, a také na tmavovlasou dámu po jeho boku. Od doby, co je sem přivedli, viděl prince už nesčetněkrát, ale ta žena byla novým přírůstkem v jejich jednotvárném, špinavém domově. 
„Eumone?“ fňukla a snažila se prince odtáhnout, zatímco se ho držela za paži. „Proč jsi mě sem přivedl? Neunavuje tě se na ně pořád dívat? Je to tak příšerné!“
Max neocenil to, že jej nazývali příšerným, když jedinou skutečnou podivností v místnosti byli ti, kteří potřebovali jeho druh, aby přežili oslavu svých sedmadvacátých narozenin. Na tom být drakem nebylo nic příšerného.
Lidsko-Apollitská těla?
To byla noční můra. Páchli a měli všelijaké podivnosti, kterými by raději netrpěl.
Prince se na svou krásnou, drobnou manželku usmál, ale jeho pohled ani na chvilku nesklouzl z těch dvou uvnitř klece. „Podívej se na ně, Heleno. Nebýt toho, že nemluví, nikdy bys nepoznala, že to nejsem já. A ten druhý... vypadá úplně jako Pherus. Je to, jako bych v těch očích pořád mohl najít mého bratra.“
Znechuceně nakrčila nos. „Pherus nikdy nebyl tvůj bratr. Byl to syn otrokyně.“
„Otrokyně nebo ne, byl mým bratrem prostřednictvím otce. A já ho tolik miloval.“ Eumon si olízl rty. „Myslíš, že nám rozumí?“
„Ne. Jsou to zvířata a ty máš štěstí, že jsi přežil spojení, které tvůj strýc udělal. Můžeme už jít? Nelíbí se mi tady. Smrtí to tu.“ Přitiskla si svou líbeznou ručku k nosu, aby svá slova dokázala.
Místo aby odešel, Eumon si klekl a natáhl ruku k Illarionovi. „Tady, chlapče... pojď ke mně.“
Illarion zkroutil rty a posunul se blíž k Maxovi.
Eumon spustil ruku a povzdechl si. „Vypadá to, že bychom měli být schopní je vycvičit, ne?“
Max potlačil úšklebek. To určitě.
„Možná dokážou nemočit si do postele, ale víc bych od nich nečekala. Jak už jsem řekla, jsou to hloupá zvířata, neschopná myslet nebo se chovat civilizovaně.“
Jo jasně, to oni jsou v téhle rovnici problém...
„Jsi hrozná, Heleno!“ škádlil ji.
Náhle do žaláře vtrhlo velké množství stráží. Max se při pohledu na ně napjal. Tohle pro ty v klecích nikdy nevěstilo nic dobrého. Pokaždé když jich přišlo tolik...
Některý z vězňů byl vážně zraněný.
Nebo vážně mrtvý.
Princ Eumon vyskočil na nohy, aby se postavil vojákům s kamennými výrazy ve tvářích. „Co tohle znamená?“
„Rozkaz krále, Výsosti. Zničíme všechny experimenty, abychom usmířili bohy.“
Princova tvář zbledla, zatímco Maxovi se scvrkl žaludek. „Cože?“
Strážný přikývl. „Ten příkaz přišel dnes odpoledne od vrchního kněze. Bohové žádají, aby všechny tyto ohavnosti zemřely. Jinak zabijí tvého otce, tebe a tvého bratra.“
Illarion si s Maxem vyměnili zpanikařený pohled.
Žádný strach, bratře. Nevolím jim tě dostat, slíbil Max a doufal, že nelže.
Ale v Illarionových očích se i přesto zračily pochybnosti. Což se Maxovy zařízlo hluboko do srdce. Jak si jeho bratr může třeba jen na chvíli myslet, že by jim dovolil, aby mu ublížili?
To nikdy. Dokonce i kdyby ho to mělo stát život, zachránil by před nimi Illariona a dostal ho z tohohle maléru.
Max se s divokým řevem vrhl proti mřížím.
Prince zavrávoral a prudce lapal po dechu, když za sebou táhl svou ženu.
Vykřikla a upadla na podlahu. „Říkala jsem ti to! Je to zvíře! Zabij ho! Zabij ho hned!“
Maxe se zmocnila zuřivost s takovou prudkostí, že úplně ztratil kontrolu nad svou magií, dokonce i když na sobě měl obojek, který ji měl omezit. Věděl jen to, že prostě odmítá takto padnout, že odmítá přihlížet tomu, jak vraždí jeho bratra.
Jeho sluch naplnilo vytí a výkřiky ostatních, když se vojáci pustili do plnění svých rozkazů.
Tohle byl naprostý nesmysl! Max se vrhal proti mřížím pořád dokola. Když to nestačilo, přivolal každičký kousek svojí magie a soustředil ji. Pak ji vyslal do vzduchu kolem nich.
Vyrazila z něj jako tepelný šok a v pulzující vlně se šířila vzduchem. Rozbila klec a poslala strážce, prince i princeznu k zemi.
Slabý, ale odhodlaný Max popadl Illariona. „Osvoboď ostatní. Ať se propadnu, jestli jim tyhle svině kvůli tomuhle vezmou jejich životy!“
To není naše věc!
„Nezodpovídám se řeckým bohům. Ti mi můžou políbit mou šupinatou prdel.“ Max sebral klíče strážci, který k němu byl nejblíže. Vycenil tesáky, sebral muži meč a pak vyrazil osvobodit Arkády a Katagariány. Jeho bratr tam pořád stál. „Illarione! Pohni se! Zachraň každého, koho můžeš!“
Konečně Illarion začal spolupracovat.
Jakmile otevřeli dveře a vyrazili pryč, stráže se jim postavili do cesty.
„Nejdřív si musíme promluvit s králem. Nikdo odsud neodejde.“
Naprosto ho šokovalo, když Eumon postoupil kupředu. „Nech je jít.“
„Výsosti –“
„Udělej to!“
Strážce neochotně ustoupil a nařídil svým mužům, aby se stáhli.
Max, který byl princovi vděčný, že je nechá odejít bez boje a krveprolití, na něj kývl. „Můžeš nám ukázat cestu ven?“
Princ se na něj zle zašklebil. „Věděl jsem, že umíš mluvit! Potřebuji, abys to ukázal mému otci.“
„A my potřebujeme ukázat cestu ven dřív, než se o tomhle tvůj otec dozví a zabije nás... prosím. Můj bratr a já jsme vždycky byli přemoženi, když jsme se pokoušeli uprchnout. Vím, že je tu někde cesta do lesa, ale nedokážeme ji najít.“
Bez váhání přikývl. „Následujte mě.“
„Eumone!“ vydechla jeho žena. „To nemůžeš. Jestli bohové řekli –“
„Oni vnímají, Heleno. Podívej se na ně.“ Ukázal na Maxe a Illariona. „Jsou to z poloviny Apollité. Nemůžu je odsoudit k smrti a zvlášť ne k popravě v kleci po tom všem, co jsme jim udělali. Bylo by to špatné. Jsem jejich princ. Je mou povinností je ochránit.“
„A co tvůj syn, kterého nosím? Kdo chrání jeho, až tě bohové za tenhle hybris zabijí?“ 
Lehce ji políbil na čelo. „Uklidni se, má drahá ženo. Nikdo mě nezabije.“ Odtáhl se a vedl Illariona a ostatní temnou jeskyní. „Následujte mě a já se postarám o vaši svobodu.“
Zírala na Maxe, zatímco ostatní opouštěli žalář. „Mám z tohohle špatný pocit.“
Max ignoroval ji i uzel v žaludku, který nejspíš také značil špatný pocit, zatímco se snažil ostatní dostat ven tak rychle, jak jen to bylo možné. Nevěřil tomu, že na ně stráže nezaútočí, ať už princ nařídil cokoliv.
Když kolem nich prošlo poslední Apollitské zvíře, začal dýchat trochu volněji. Už odsud byli skoro pryč.
Eumon dodržel slovo a zavedl je k malému tábořišti v lese, kde se Max a Illarion ujistili, že každý má místo na spaní a něco k jídlu.
„Děkuji,“ řekl Max princi, než se šel postarat o svého bratra.
Eumon ho zastavil. „Celý ty týdny jsi nic neřekl. Předstíral jsi, že jsi němý. Proč?“
„Nebylo co říct. Tvůj strýc nás kvůli vám vyrval z našich domovů a životů. Apollity i zvířata. Nezajímalo ho, co si myslíme nebo co chceme. A když nás proměnil v tohle?“ Vztekle ukázal na své lidské tělo. „Možná toužíš, aby v tobě byl drak, Výsosti, ale já ti přísahám, že já ani Illarion jsme tohle nechtěli. Nikdo z nich to nechtěl. Teď když máš v srdci nějaké geny mého bratra, měl bys vědět přesně, jak to myslíme.“
„Máte silný kodex cti a rodinných pout. Odtamtud to pochází?“
Max kývl. „A teď mi říkáte, že vaši bohové nás za vaše činy odsoudili k smrti. Jak myslíš, že se proto cítím?“
„Promluvím s otcem. Je to rozumný člověk.“
Max nad jeho lží povytáhl obočí.
„Miluje nás.“
Což byla pravda, ale... „Díky čemuž je velice nerozumný.“
Princ přikývl. „Jestli půjdete ty a tvůj bratr se mnou... Ukážeme otci, že jste schopní racionálního myšlení a hovoru. Všechno se tím změní. Slibuji. Pojďte a pomozte mi dát tohle do pořádku.“
Max byl přesto skeptický. Nebude to tak snadné, jak princ říká. Věděl to. Ale když se rozhlédl po ztracených, strachem naplněných tvářích, věděl, že to musí zkusit.
Pro ně.
Illarion prošel mezi ostatními a přišel blíž k Maxovi. Jistě těm jeho lžím nevěříš.
„Musíme to zkusit.“
Illarion zavrtěl hlavou, jelikož se na tom nechtěl podílet. Miloval ale svého bratra natolik, že ho nenechá jít do tohohle šílenství samotného.
Takže společně zamířili zpátky do paláce s Eumonem v čele.
Poprvé se vynořili z žaláře a zamířili přes palácové pozemky tam, kde žila královská rodina.
Právě dorazili k zahradám, když se k nim přiblížil muž, který byl přízračně podobný Vaneovi.
„Co je to?“
„Jdeme za otcem.“
Nově příchozí se nesouhlasně zamračil. „Co jsi to udělal?“
Princ si unaveně povzdechl. „Linusi, prosím. Musím si s ním promluvit a nemám moc času.“
„Slyšel jsi, co kněz řekl otci. Rozzlobili jsme bohy. Jestli je hned nevrátíš zpět a nenecháš zabít, budou chtít i naše hlavy! Copak chceš umřít?“
„A co jim zabrání v tom je chtít, i když budou ostatní pryč? Bohové jsou nevypočitatelní. Víš to. Já jim nevěřím.“
Linus ukázal na Maxe a pak na Illariona. „Ale věříš zvířatům?“
„Nejsou to jen zvířata. Umí mluvit.“
Linus se ušklíbl. „Teď jsi ty ten směšný. Nesnědl jsi omylem zkaženou várku lotosu?“
„Nemýlí se.“
Linusovy oči se při zvuku Maxova hlasu rozšířily. „Můžeš myslet a mluvit?“
„Samozřejmě.“
Jeho oči nebezpečně potemněly, když se postavil před Maxe. „To kvůli tobě mi tohle Dagon udělal?“
„Udělal co?“
V odpověď na bratrovu otázku se Linus otočil k Eumonovi. „Nebo jsi to udělal ty?“
„Udělal co?“ zopakoval Eumon.
 Linus ho přejel sžíravým pohledem. „Vždycky jsi byl otcův oblíbený syn. Jsem si jistý, že kdyby nebyl tvůj život ohrožen, nechal by mě zemřít stejně jako naši matku.“
Eumon si unaveně povzdechl. „Nemám čas na tvou malou sebedůvěru. Uhni.“
„No dobrá. Ty nikdy nemáš čas, že ne?“ Linus se zašklebil na Helenu. „Ukradl jsi mi nevěstu, na kterou jsem si myslel, a teď jsi mi ukradl mou skutečnou zvířecí podobu. To já jsem měl být drakem. Ne ty!“
„Co to blábolíš za nesmysly?“
„Helena byla moje nevěsta!“
Vyzývavě zvedla bradu. „Odmítla jsem tvou ruku poté, co jsem se s tebou setkala. Je v tobě krutost, Linusi, která mě děsí. Smlouva nesmlouva, nikdy bych se do této rodiny nepřivdala, kdybych se nesetkala s Eumonem a neviděla na vlastní oči, že na rozdíl od tebe má duši.“
Vztekle zařval a vrhl se na ni, ale Max ho chytil a přinutil ho ustoupit. „Přestaň. Musíme se zúčastnit důležitého jednání.“
Linusovi spadla brada. „Takže je to pravda. Umíš mluvit. Mohl jsi přesvědčit Dagona, aby mi dal podobu, jakou jsem chtěl, ale místo toho jsi zůstal zticha? Raději by ses zabil, abys mi dovolil být jako ty? Udělal jsi to, že ano?“
„Co?“
Linus do Maxe strčil. „Je mi z vás špatně. Nikdy nedovolíte, abych měl to, co chci.“
Je šílený, bratře. Měli bychom odejít.
Max s ním nemohl souhlasit víc. Chraň princeznu.
Když se Illarion pohnul, aby mu vyhověl, Linus vytáhl nůž a zaútočil. „Neotáčej se ke mně zády, Eumone! Mě nebude nikdo ignorovat!“
Eumon ho strhl na stranu, když se vrhl na Illariona. „Jsi hloupý? On je zvíře, ty idiote! Já jsem princ. Jak to, že nás nerozeznáš?“
Ta slova Maxe tvrdě zasáhla. Zvlášť jelikož jediný způsob, jak je od sebe rozeznat byla nádhera, kterou měl jeden z nich na sobě a špína na jeho bratrovi. Podle jeho názoru to o Linusovi vypovídalo mnohé, že si nevšiml, jak rozdílně jsou oblečení.
Linus vykroutil svému bratrovi ruku se zbraní. „To já jsem měl být dědicem! Stojím za mnohem víc!“
Eumon se mu smál do obličeje. „Tys nikdy za nic nestál.“ S těmi slovy ho odzbrojil a odkopl stranou.
Vyděšený Max pomohl Illarionovi na nohy. Pak se postavil mezi Illariona a prince, aby ho ochránil.
Eumon obrátil oči v sloup a odhodil nůž. „Nevšímejte si ho.“ Poplácal po paži Maxe a pak Illariona. „Pojďte za mnou, ať s tím pohneme.“
Když vyrazili, Max koutkem oka zachytil pohyb. Otočil se, aby Linuse odzbrojil, ale pořád ještě své lidské tělo moc dobře neovládal. Než mohl cokoliv udělat, aby to zastavil, Linus ho bodl a pak se otočil k ostatním.
Rozzuřený Illarion zaútočil.
„Přestaň!“ zavrčel Eumon a pokoušel se dostat mezi ně.
Max věděl, že princ bude zraněn, jestli ho z toho nedostane. „Výsosti?“ Odtáhl ho právě ve chvíli, kdy se Illarion a Linus při potyčce o kontrolu nad nožem společně zapotáceli.
Tvrdě narazili do Maxe a Eumona, kteří ztratili rovnováhu.
Všichni čtyři ve velkém klubku padli k zemi.
Když Max vstal, uvědomil si, že jsou pokryti mnohem větším množstvím krve, než by měli být. Byl ohromený, takže mu několik vteřin trvalo, než mu došlo, že byla při pádu naříznuta Eumonova žíla.
Lapal po dechu, když se setkal s Maxovým pohledem. „Ochraň mou ženu.“
Linus s vyděšeným pohledem vyskočil na nohy a vrávoral pryč. Pustil nůž a přitiskl si krví zborcenou ruku ke rtům.
„Výsosti?“
Helena vykřikla bolestí a vrhla se s pláčem ke svému manželovi. „Neopouštěj mě, Eumone! Zůstaň se mnou!“ Tlačila mu na ránu, ale bylo příliš pozdě.
Eumonovým posledním činem bylo to, že zvedl ruku a odstranil Maxův obojek, aby se mohl volně proměňovat. „Ochraň je všechny.“ A s těmi slovy naposledy vydechl.
Helena trhla hlavou dozadu a zaječela jako harpyje. „Ty bestie! Zabil jsi mého manžela!“
„Ne...“ Linus v hrůze couval. „Sama jsi to viděla. Byla to nehoda.“
Kroutila hlavou a úpěnlivě vzlykala.
Max se podíval na Illariona, který je sledoval stejně vyděšeným pohledem. Co budeme dělat?
Neměl ponětí. Linus byl šílený a nikdy o tomhle neřekne pravdu, aby sám sebe nezkompromitoval. Jeho strach z toho, že bude obviněn z bratrovi smrti, mu to nedovolí. Bohové je všechny odsoudili k smrti...
Ale jediný pohled na Illarionovu tvář mu stačil k tomu, aby věděl, že nikdy nedovolí, aby se to stalo.
Musím je dostat do bezpečí.
Existovalo jen jediné místo, o kterém si myslel, že bude mimo dosah bohů. Jediné místo, na kterém král nemohl požadovat Illarionovu hlavu. Vzal bratra a plačící princeznu, proměnil se v draka a vylétl s nimi do vzduchu.
Její vyděšený křik mu naplnil uši, zatímco ho proklínala a pokoušela se osvobodit. Illarion s jeho sevřením také bojoval. Sundej mi obojek, abych mohl taky letět!
Ještě ne. Nebyl si jistý, jakého přijetí se jim dostane na místě, kam míří. Mohli by je uvítat.
Ale zkušenost mu říkala, že to tak nebude.
I tak ale Max zavřel oči a modlil se, aby to fungovalo. Když konečně dorazil na jižní pláž, položil bratra a princeznu na bílý písek, a pak přistál. Se staženým žaludkem zíral na dokonalé vlny a udělal něco, co neudělal už celá staletí.
Přivolal démona Chthoniana. Tu jedinou bytost, která dokázala ochránit a dohlížet na jeho druh.
Je pravda, že toho bastarda nikdo neviděl celá staletí, o čemž kolovaly nejrůznější spekulace. Někteří říkali, že konečně zemřel na zranění, která utržil během velké Chthonianské války. Jiní tvrdili, že ho jako odplatu proklel řecký bůh Mache, a že je spoutaný a uvězněný.
Další říkali, že ho bohyně Apollymi utopila, když poslala ke dnu Atlantidu. Kolovaly dokonce i zkazky o tom, že ho polapila Artemis a držela si ho na Olympu jako svého mazlíčka.
Max nevěděl, jestli něco z toho není pravda.
Jediné co věděl, bylo to, že potřebuje zázrak, a že jediná bytost, která by jim mohla pomoci, je Chthonian, který kdysi dovedl lid Maxovy matky ke svobodě.
Škubnul hlavou dozadu a vypustil zvířecí přivolávací křik.
Princezna od něj ucukla, zatímco vlny dál omývaly pláž.
„Co to dělá?“ zeptala se a zakryla si rukama uši, aby ztlumila zvuky jeho volání.
Max ji ignoroval a dál volal Savitara.
A jak tak čas pomalu plynul a nikdo na jeho volání neodpovídal, došlo mu, že Chthonian musí být mrtvý.
Nebo je mu to jedno.
Zklamaně se odvrátil od pláže a otočil se ke svému bratrovi. Když uviděl, že se k nim blíží vysoký, svalnatý muž, spadla mu brada.
Savitar.
Jeho levandulové oči zazářily, když se zastavil vedle Illariona a přejel pohledem krví nasáklé šaty třesoucí se princezny. „Zdá se, že jsem zmeškal působivý večírek. Můžeš mě zasvětit, draku?“
Max mu rychle vysvětlil, co jim udělali, a co se stalo Eumonovi a Illarionovi. „Potřebuji tvoji pomoc, Chthoniane.“
Savitar se ušklíbl. „S pomáháním ostatním jsem skončil. Když jsem to udělal naposledy... ošklivě se to pro všechny zvrtlo. Zvláště pro mě, a já se mám rád, tedy aspoň většinou.“
„Oni nás zabijí.“
„Každý jednou zemře.“
„Takže tak je to? Prostě si nad námi umyješ ruce?“
Savitar pokrčil rameny. „Máš nový život. Měl by sis ho užít.“
„Myslíš, dokud nás Sudičky nezabijí.“
Savitar se ani nepohnul. „Zopakuj to?“
„Řecké Sudičky? Kvůli Apollovi a Diovi nás všechny odsoudili k smrti.“
„Tímhle jsi měl začít, bratříčku.“
„Proč?“
Savitar se usmál. „Protože toho není moc, co bych neudělal pro to, aby ty tři děvky řvaly bolestí. Vezmi mě do vašeho tábora.“
Když se vrátili, byla většina Apollitsko-zvířecích hybridů mrtvá. Zatímco byl Max pryč, stráže našli jejich tábor a většinu povraždili, než je pár zbylých odrazilo.
Max, znechucený tou krutou hrůzou, obešel ostatní nově stvořené tvaroměniče a ujistil je, že udělá, co bude v jeho moci.
„Co budeme dělat?“
Setkal se se Savitarovým pohledem.
Konečně spatřil jiskru, která žila v jeho srdci.
Savitar přistoupil blíž. „Jako novému druhu vám nabízím svou ochranu. Nechám vejít ve známost, že nad vámi bdí Chthoniané a že nikdo, obzvláště ne bohové, si z vás bez následků nemohou udělat kořist.“
Zatímco Savitar hovořil s novým druhem, Max konečně sundal Illarionovi obojek.
Bylo načase.
 „Já vím. Promiň.“
Proč jsi čekal?
„V případě, že by nás zajali, by ses mohl vydávat za prince a utéct. Alespoň dokud jsi zůstával v lidském těle.“
Zatímco si Illarion prohlížel ostatní, vrtěl hlavou. Jsme zrůdy. Jsi si jistý, že bychom měli žít? Možná by bylo laskavější svěřit nás do náruče smrti.
„Možná. Ale život není laskavý. Abychom se přes tohle dostali, musíme mít jeden druhého. Nemohl jsem jen tak stát a dívat se, jak umírají.“
Illarion si unaveně povzdechl. Tvoje Arelská krev s tebou vážně čas od času pěkně vyjebává. Co to máš za vrozenou potřebu všechno a všechny chránit?
„Nevím, ale ty bys měl být rád, že ji mám. Rozumný drak by tě už dávno nechal daleko za sebou.“
Když se shromáždili, přihnali se k nim Lycaon a jeho armáda, aby dokončili vraždění.
Pak ale král uviděl Savitara. „Co má tohle znamenat?“
Savitar králi čelil beze strachu. „Jsem tu proto, abych je vzal do jejich vlastní země, kde budou moci žít.“
„To nemůžeš.“
Savitar vyklenul obočí. „Chceš mi bránit?“
„Bohové nařídili –“
„A já, jako Chthonian, který přísahal, že bude chránit lidský život před bohy, tohle nařízení ruším.“
Lycaon potřásl hlavou. „To nemůžeš udělat! Zabijí v odvetě mé děti.“
„Už jsem to udělal.“
Zatímco se hádali, Helena popadla Maxe za paži. „Nemůžeš mě nechat vrátit se do paláce. Ne po tom, co se stalo.“
Zmateně se na ni zamračil. „Chceš jít s námi, se zvířaty?“
„Prosím. Bojím se toho, co by Linus mohl udělat mě a mým dětem. I když mě by možná nechal naživu a prohlásil za svou, nikdy nestrpí, aby mé děti žili. Ne dokud jsou dědici trůnu svého otce. Viděl jsi ho. Má nemilosrdné ambice a nezastaví se před ničím. Horší je, že víme, že zabil Eumona. Dokud bude kdokoliv z nás naživu, bude na nás pohlížet jako na hrozbu a bude se nás chtít zbavit. Rozumíš tomu?“
Illarion zavrtěl hlavou. Maxi... Znám tenhle výraz tvojí tváře. Ale to ty jsi byl tím, kdo mi vždycky říkal, ať se do ničeho nepletu.
Max přistrčil princeznu blíž k Illarionovi. „Dohlédni na ni na chvíli.“
Nebyl si tak docela jistý tím, co dělá, když se blížil k Savitarovi a králi. Ve chvíli, kdy ho Linus uviděl, udělal přesně to, co jeho švagrová předpovídala.
Nařídil, aby Maxe zatkli za vraždu jeho bratra a požadoval Helenin návrat.
Měla pravdu. Linus nikdy nestrpí, aby žila a porodila ty děti. Zabil by je a odstranil tak z nástupnické linie.
„On a jeho bratr zabili toho mého a já za to chci jejich hlavy!“
„Illarion je nevinný. To já sám jsem za to zodpovědný.“
Savitar ho počastoval přísným zamračením. „Chápeš, co tu právě děláš?“
Sakra že ne. Ale zdálo se to jako jediná možnost.
Setkal se se Savitarovým zuřivým pohledem. „Chápu jen to, co se stane, když to neudělám.“
Savitar si znechuceně povzdechl, a přitiskl si prsty ke kořeni nosu, jako by se mu tvořil na mozku nádor. Když se stráže přiblížili, aby zajali Maxe, Savitar je zastavil.
„Ne! Arkádi, které jste stvořili, jsou samostatnou rasou a neměli by tedy podléhat lidským zákonům.“ Savitar zíral na Linuse a jeho otce. „Jsou oddělenou vnímající skupinou a měli by tedy mít své vlastní zákony. Jestli se má Maxis postavit před soud, bude stát před porotou složenou z jeho vlastních hybridních druhů. Ne z intrikujícího bratra a truchlícího otce. Jestli je nutné tu parodii udělat, měla by být nestranná.“
„Protože takhle to bude mnohem lepší,“ zamumlal Max.
Savitar se na něj výhružně zamračil. „Nebuď drzý, draku, nebo jim tě vrátím.“
„A co ta porota?“ zeptal se Lycaon. „Kdo bude dohlížet na ni?“
„Osobně se za ni zaručím. Máš mé slovo.“
V králových očích se zračil vztek a slib, že tohle není konec. „Dobrá. Beru tě za slovo. Ale za to, co udělal, chci mít hlavu toho draka připíchnutou na stěně! Očekávám, že mi ji doneseš, až tohle všechno skončí. Jinak tomuhle novému druhu vyhlásím válku.“ A s tím král odvedl svou armádu pryč.
Illarion se k nim konečně přiblížil. Tak to vypadá, že se to moc neurovnalo.
Savitar se hořce zasmál. „Máš pravdu. Ještě není konec. Tohle je jen začátek. Počkej, až o tomhle uslyší Zeus a Apollo.“ Pohlédl do tváří lidí a zvířat...
Apolliti, lvi, orli, sokoli, jestřábi, tygři, vlci, medvědi, panteři, šakali, leopardi, sněžní leopardi, jaguáři, gepardi a draci.
„Co si ten Dagon sakra myslel?“
Max si vyčerpaně povzdechl. „Že jeho žena smutní kvůli svému bratrovi a že on má magii, kterou by dokázal situaci zlepšit.“
„Ty tohle považuješ za zlepšení?“
Max nad Savitarovou otázkou pokrčil rameny. „Je to lepší než smrt? Ano. Těsně ale přece.“
„A ty, draku, jsi idiot.“
„Už mi říkali hůř.“ Podíval se na Illariona. „A to sotva před několika málo hodinami.“
Savitar zavrtěl hlavou, když se setkal s princezniným pohledem. „Ty, které nosíš, jsou první svého druhu, víš to, že ano?“
Její tvář zbledla. „Cože?“
„Počala jsi poté, co byl tvůj manžel proměněn. Dobrá zpráva je, že nezemřou na Apollitskou kletbu, která pochází z Eumonovy krevní linie. Ta špatná, že bohové nebudou šťastní z toho, že princ vyzrál nad jejich kletbou.“ Savitar naštvaně zavrčel. „Já to můžu jen trochu zmírnit. Jak tak znám bohy a tyhle děvky především, můžu ti říct, že tohle není konec. Přijdou s něčím novým. A nebude to milosrdné.“
Měl pravdu. Navzdory důkazům a Helenině svědectví o tom, co se stalo, byl Max během prvního zasedání Omegrionu shledán vinným. Když měl svědčit Illarion, Max mu v tom zabránil, aby se do toho nezamotal a nedostal se tak do palebné linie.
Lepší, když bude označen jen jeden, než oba dva. Připomněl Illarionovi nutnost uchovat Helenu v bezpečí a splnit tak jejich slib daný Eumonovi. Což nebudou moci, když je budou lovit oba.
Takže byl označen, zatímco Illarion odešel jako Katagariánský strážce prvního Arkádského prince zrozeného z lidské matky.
Nebýt Maxe a Illariona žádný Zvěrolovec by nebyl ušetřen meče.
Jen Linus a Eumon.
Lycaon by s radostí zabil všechny ostatní, jen aby své dva syny ušetřil hněvu Olympských bohů.
Jeden vlk a jeden drak.
Seraphina v úžasu zírala na svého druha. Neměla ani tušení, jakou oběť pro jejich lid podstoupil.
Nikdo neměl. Věrný svému Arelskému zrození a krvi, Max uchovával své povinnosti v tichosti. Postavil se proti nim jen ve chvílích, kdy byli ohroženi jeho bratři.
Když byla v ohrožení ona a jejich děti.
Největší ironií bylo to, že on ani jeho bratr nezasedali v radě, na jejímž počátku stáli. Místo toho zaujali pozice prvních Regisů Helena a další Drakos, který se zrodil z dřívějších experimentů mezi Apollitskými otroky a draky. Helena jako Arkádský Regis, dokud nebyl její nejstarší syn Pharell dost starý na to, aby ji zdědil, a Cromus, který postoupil své místo Heleninu Katagariánskému synovi Portheovi, když na to byl dost starý.
Linus založil vlčí krevní linii, která vedla k Vaneovi, Fangovi a Furymu. Jelikož byl zahořklý kvůli tomu, že musel být vlkem, s radostí vedl krevní msty proti Katagariánům a ostatním druhům. Maxe odsoudilo jeho přesvědčivé svědectví a vůdčí schopnosti.
Jeho krutá potřeba porazit všechny ostatní a vládnout jim, přinutila Savitara ke stvoření limani, aby měli Zvěrolovci nějakou ochranu před bohy a ostatními, kteří je pro nic za nic zabíjeli.
Teď se Savitar odtáhl a nechal místnost znovu ozářit světlem. Setkal se s pohledem každého, kdo seděl u stolu rady. „Tady to máte. Ano, Max technicky vzato prolil první krev Zvěrolovců, ale udělal to proto, aby vás všechny ochránil. Vážně budete jako první rada a odsoudíte ho znovu, i když teď tohle víte?“
Damos Kattalakis, potomek Eumona a Heleny, který v současné době seděl na místě Arkádských Drakosů, vstal. Seře vzhledem z velké části připomínal Vana, ale nejvíc se podobal svému bratrovi Sebastianovi, se kterým se předtím setkali.
Pomalu a opatrně se přiblížil k Maxovi a Illarionovi.
S nečitelnou tváří si sundal opeřenou masku, která zakrývala jeho značky Sentinela. Přejel rukou po šupinách a delikátním ručním zpracování a prohlížel si masku, než promluvil. „Je zvykem našeho rodu tohle vyrábět z pozůstatků Katagariánů, které jsme zabili. Děláme to jako připomínku toho, že zatímco oni jsou zvířata, my jimi nejsme. Že my jsme civilizovaní a že pocházíme z krve princů. Zvláště z krve Eumona Kattalakise.“
Odhodil masku na podlahu a setkal se nejdřív s Maxovým a pak i s Illarionovým pohledem. „Nevím, proč nám naše pra-prababička tohle neřekla, ale slibuji, že kdyby se mi jednoho dne poštěstilo mít dráčata, dozví se pravdu o tom, co dlužíme našim Katagariánským bratrancům.“ Udeřil Maxe do ramene a pak se mu poklonil. „Děkuji, že jsi zachránil moji rodinu. Jako hlava Kattalakis Drakosů přísahám, že pokud někdy uslyšíme Křik Prokletých tvůj, tvé družky nebo tvých dětí, každý člen našeho rodu na něj odpoví. Na naši čest.“
Max kývl hlavou a také se poklonil. „Děkuji.“
Damos si ho s úsměvem přitáhl do náruče a pak objal i Illariona. „Můj otec se musí otáčet v hrobě.“ Otočil se zpátky k Savitarovi a zamračil se. „To proto jsi mě vždycky nenáviděl?“
Savitar přikývl. „Hříchy otců, bratře. Hříchy otců. Ale vypadá to, že dnes jsi vykročil správnou cestou. A já to viděl.“
Damos si odfrkl, ale pak zvážněl, než se obrátil k Dareovi Kattalakisovi. „A co ty, bratranče?“

„Oni mi můžou políbit moji chlupatou prdel. Pořád jsme ve válce.“ 

18 komentářů:

  1. děkuji moc za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  2. Ďakujem za preklad a korekciu ďalšej skvelej kapitoly. :-D

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za další kapitolu :D

    OdpovědětVymazat
  4. Ďakujem za ďalšiu super kapitolu

    OdpovědětVymazat
  5. Díky moc za překlad a korekci. Čekala jsem, co ze Savitara vyleze. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Super kapitola. Dakujem za preklad a korekciu. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za další kapitolu

    OdpovědětVymazat
  8. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  9. Milujem Savitara :-)
    veľká vdaka za skvelé pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  10. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad.

    OdpovědětVymazat
  12. Dakujem za dalsiu kapitolu.VV

    OdpovědětVymazat
  13. Dakujem za preklad::

    OdpovědětVymazat
  14. Srdečná vďaka za preklad i korektúru... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  15. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat