neděle 3. dubna 2016

Dračí prokletí - Kapitola 19



„Měl jsi ty vlky sníst, bratříčku.“
Když Falcyn vyslovil ta necitelná slova svým suchým, emocí prostých hlasem, všichni v místnosti se k němu otočili.
Vůbec se nestyděl, když jim pohled oplácel. „Jen to říkám. Když je opečete, jsou křupaví. Libové maso. Málo chrupavek. Všechny by nás to teď ušetřilo migrény, kterou jednání s nimi nevyhnutelně přináší.
Fury prudce vtáhl dech. „Jako jeden z vlků jsem tím hrubě uražen.“
„Dobře,“ řekl Falcyn bez náznaku lítosti nebo omluvy v hlase. „Urazil jsem vlky a zároveň i Zvěrolovce. Teď už si jen potřebuji dát k jídlu roztomilé dítě a moje práce je pro dnešek hotová.“
Blaise praštil Falcyna do hrudi. „Nedělejte si starosti, je to z části Charont. Podejte mu nějakou barbecue omáčku a bude šťastný.“

Falcyn se na Blaise podrážděně zamračil. I přesto že byl Blaise slepý, to nějak vycítil a ucouvl – ne kvůli strachu, ale kvůli zdravému rozumu. 
„Není Charont,“ řekl Max suše. „To by pro něj byla příliš snadná omluva tam, kde ve skutečnosti žádná není. Je to prostě popudlivý bastard... něco jako Savitar.“
Savitar povytáhl obočí. „Já ti zachránil zadek a ty mi to teď takhle vracíš? To jako vážně?“
„Omluvil bych se, ale nenávidíš neupřímnost víc než urážky.“
„Jo, to jo.“ Savitar se rozhlédl po členech rady. „Ne, oficiálně už tedy víme, kde stojí draci a kde vlci...“ Podíval se na Vana, aby potvrdil jejich postoj.
Vane vrhl rozčarovaný pohled na svého druha z vrhu, Dara. „Kattalakis Lykos, Arkádi i Katagariáni považující Maxe oficiálně za bratra. Nemáme s ním žádný problém a hlasujeme pro to, aby byla značka odstraněna.“
„Souhlasím,“ řekl Fury. „A doufám, že se kvůli tomu zadusíš, Dare. Navíc je to i můj chlupatý zadek.“
Dare vyrazil kupředu, ale jeho sestra ho chytila a zabránila mu tak udělat něco opravdu hloupého. Jako třeba zaútočit na své bratry před Omegrionem a Savitarem.
Savitar obrátil svoji pozornost k ostatním Kattalakis Drakosům, kteří stáli za Darem a Star. Vysoký a tmavý Katagari Regis měl rád Fanga víc než ostatní.
V jeho ebenově černých očích se blýskalo, zatímco zvažoval svou odpověď. Po několika vteřinách si z krku sundal stříbrný dračí přívěsek a díval se, jak mu leží v dlani. „Vyrostl jsem s historkami o tom, jak Dračí prokletí chladně a nemilosrdně zabil prvního Arkáda, a rozpoutal tak válku mezi druhy. Můj otec mi zdůrazňoval, že my nikdy nesmíme být taková zvířata. Že bychom se měli snažit najít v sobě člověka, i když se zdá být pohřbený a ztracený.“ Podíval se na Dara a Star. „Myslím, že se můj otec mýlil. Měli bychom spoléhat víc na Drakose než na tu takzvanou lidskost.“
Darion přistoupil blíž a vložil přívěsek Illarionovy do dlaně. „Hlasuji pro odstranění značky a přenechávám své místo v radě právoplatnému dědici. Ty pocházíš z krve prince Eumona, ne má rodina. Je jen správné, abys byl tím, kdo má tvořit zákony našeho lidu.“
Illarion zavrtěl hlavou. Nemůžu si to vzít.
Darion zvedl ruce a ustoupil. „Jsi Regis, Stra Drago. Vzdal jsem se svého místa. Nemám na něj právo.“
Savitar se rozhlédl po zbytku členů Omegrionu. „V zájmu stručnosti předpokládám, že vy ostatní souhlasíte. Je tu někdo, kdo protestuje?“
Dante Pontis, Regis Katagariánských panterů, zvedl ruku. S dlouhými tmavými vlasy svázanými do ohonu byl ztělesněním nespokojeného predátora. „Neprotestuji, ale mám otázku.“ Otočil se k Maxisovi. „Proč jsi byl původně označen?“
Max pokrčil rameny s nenuceností, kterou ve skutečnosti necítil. „Jsem pitomec.“
Dante se zazubil. „I když to, jako kolega pitomec, dokážu respektovat, můžeš to rozvést?“
„Nálada původní rady byla tehdy hodně odlišná. Všechno to bylo čerstvé a oni byli naštvaní kvůli tomu, že je drželi v klecích a experimentovali na nich. Právě se dozvěděli o vynesení kletby Sudiček, podle které si nemůžeme vybrat druhy. Že nám budou přiřazeni, ať už budeme nebo nebudeme chtít, a že Sudičky nařídili věčnou válku mezi našimi druhy.“
Pro zvířata byla lidská logika něco nového, vložil se do toho Illarion. Byla naštvaná a útočila na každého, obzvlášť na mého bratra a mě.
Max přikývl. „Když na mě začali útočit, zareagoval jsem jako kterýkoliv drakomas. Poslal jsem je do prdele a zaútočil taky.“
Savitar si pohrdavě odfrkl. „Z hovna růži neuděláš... klidně můžeš říct, že jsi to nevzal příliš dobře.“
„No fajn, nevzal jsem to příliš dobře.“
„Jo, bylo to trochu přehnané,“ zamumlal si Savitar po vousy.
Max předstíral rozhořčení. „Nevím, o čem to mluvíš. Už to jsou miliony let, co jsem naposledy něco přehnal.“
Savitar obrátil oči v sloup.
„Každopádně,“ pokračoval Max. „Ztratil jsem kvůli jejich obviňování nervy a...“ Ukázal na strop. „Tam kde jsme se střetli, pořád můžete vidět známky boje. Také jsme skoro vypálili budovu.“
„Tehdy jsem to zase nevzal příliš dobře já.“ Usmál se Savitar falešně. „Výsledkem bylo, že byl Max odsouzen a já neměl náladu na to, abych změnil nebo zrušil jejich jednomyslné rozhodnutí. Všichni jsme tehdy měli opravdu špatný den.“
„Já jich měl víc než jeden,“ zašeptal Max hlasitě.
„Jo. Za to se omlouvám.“ Savitar si zkřížil paže na hrudi.
„Ty jo,“ řekl Dante sarkasticky. „To zní jako nálada, kterou jsem měl tehdy, když jsem připíchl bratrovu kůži na zeď svého klubu.“
Savitar přikývl. „V podstatě... Takže jsme všichni zajedno?“
 „Ano.“ Fury se ďábelsky usmál. „Dare je kretén a vůbec nikdo ho nemá rád.“
Dare po něm vystartoval.
Fury vycenil zuby. „Tak pojď, ty malý skunku! Jen do toho! Jen ty a já. Tady a teď! Jsem připravený vynést odsud tvůj kožich v zubech! No tak pojď!“
Vane Furyho chytil a zatlačil ho směrem k Maxovi. „Nepřinesl jsi náhodou vodítko? Nebo náhubek?“
„Ne, ale asi jsem měl.“
Právě když se Dare rozběhl proti Furymu, který ho pořád popichoval a zpochybňoval jeho původ, v místnosti se jasně zablesklo, což ho přimrazilo na místě. Veškerý pohyb se zastavil, když se poblíž Savitara objevili Cadegan a Thorn. Oba krváceli a byli na tom fyzicky dost špatně. Stěží naživu upadli na jednu hromadu u Savitarových nohou.
Thorn objímal Cadegana, jako by je tak tak dostal z hrozné situace těsně předtím, než je roztrhali na kusy. Bledost jeho zhmožděných rysů tento předpoklad podpořila.
Ohromený Max se ani nepohnul. Oni oba byli syny mocného démona. Navíc to byli ostřílení bojovníci a kdysi bývali středověkými rytíři. Thorn byl ve skutečnosti ještě starší, narodil se jako starověký válečník a vůdce, a měl tisícileté zkušenosti z nelehkých bojů proti zatraceným a krutým bytostem.
Oba moc dobře věděli, jak...
Bojovat. Zvlášť s čímkoliv zubatým, drápatým, okřídleným a nadpřirozeným.
Thorn nepravidelně oddechoval, když bral Cadeganovu tvář podivně něžně do dlaní. „Jsi pořád se mnou, bratříčku?“
„Ach ano, chlapče, ale jen proto, že by mě Jo nakopala do zadku, kdybych přišel domů mrtvý.“
Analise Romanová, která byla Arkádskou Regis sněžných leopardů a také doktorkou, vyrazila se svého místa ke Cadeganovi, aby ho zkontrolovala.
Thorn jí opatrně uhnul, aby se mohla postarat o jeho bratra, pak vstal a setřel si z úst krev. Nejdřív se podíval na Fanga, pak na Savitara. „Vzpomínáte na to, o čem jsem mluvil?“
„Tak trochu to vybouchlo?“ zeptal se Savitar sarkasticky.
„Stejně jako tvoje nálada na Olympu během párty za úplňku. Netřeba říkat, že máme obrovský problém. A naše jména jsou vyrytá do celého tohohle kola zábavy.“ Thorn se přesunul, jednou rukou objal kolem ramen Styxxe a druhou Acherona. „Kontrolovali jste v poslední době mámu?“
Acheron se viditelně přikrčil. „Ach bože, co provedla teď?“
„No,“ Thorn jim oběma předloktím omezil přívod kyslíku, „Jen bych rád věděl... čí úžasný nápad byl svěřit Apolla do její péče?“
Styxxovy se ve tváři objevil stejný výraz, jaký tam měl Acheron před chvilkou. „Tím idiotem budu já. Proč? Co jsem udělal?“
Thoern pustil Acherona, hravě poplácal Styxxe po tváři a pak jim srazil hlavy k sobě. „Mamka Apollymi si našla nové kamarády,“ řekl fistulí, kterou obvykle lidé používají, když mluví s malými dětmi. „Nakrmila jeho zadkem Kessara. No nemáme my radost, že má náš hoch nového přítele, chlapci a děvčata?“
„Ach bohové.“ Zopakoval Zakar Acheronova slova a zavrávoral. „Prosím, řekni mi, že to neudělala.“
Thorn se sarkastickým chechotem pustil Styxxe, ustoupil a spráskl ruce. „Ne, počkej! Pokračujeme! Ještě jste neslyšeli co je na tom všem nejlepší. Ne! Jo... rozhodla se, že je skvělý nápad udělat z Apolla krevní děvku, jako jsi býval ty, Z. Ano... ano, udělala to.“
Zakar zasténal a zakryl si tvář.
Thorn přikývl a poplácal sumerského boha po zádech. „Alespoň vidíš, odkud letí nůž.“
Acheron na něj zíral. „Vysvětli nám to.“
Thorn ustoupil a pokračoval. „Je to dlouhý příběh, ale ve zkratce: Kessar se nakrmil z boha. Uzavřeli smlouvu, že spojí své zábavu milující přirozenosti a laskavé duchy. V důsledku toho Apollo zaútočil na Olymp.“
„Ne.“ Acheron zavrtěl hlavou. „Byl jsem tam. To Kessar zaútočil na Olymp.“
„Ne, syčáku. To Apollo ty démony vedl. Tak se dostali dovnitř. Můžeš třikrát hádat, co chtěl. Světový mír to rozhodně nebyl.“
„Pomstu.“
Thorn na Danta zavrtěl hlavou a sarkasticky zabzučel. „Příliš jednoduché a zřejmé. Hádej znovu.“
Maxovi bylo špatně, když si vyměňoval zpanikařený pohled s Illarionem.
Thorn zatleskal. „A hele, zdá se, že to draci mají. A proč taky ne? Illarion, který je synem Area, by měl přesně vědět, co chce.“
Jde po Spartoi.
„Ano. Přesně tak.“
Fury se zamračil. „Co je to Spartoi? Jsou to figurky postav z filmu 300? Bohové, někdo, prosím, řekněte mi, že to jsou jen plastové postavičky a ne to, co se bojím, že by to mohlo být...“
Seraphina se zašklebila. „Ne. Je to přesně tak, jak se obáváš. Určitě. Je to dost ošklivá a neporazitelná součást Areovy armády. Říká se, že když je Areovy Drakoni zasejí do země, vyraší z ní připravení k boji a ničí na příkaz kohokoliv, kdo je zasadil.“
„A hádejte, kdo se o tyhle malé miláčky právě teď stará?“ Thorn ukázal na Illariona. „Jak to, že tohle vím? Tvůj otec kvičel, jako když třináctiletá holka vidí Shawna Mendese.“
„Ano, to vskutku ano,“ souhlasil Cadegan, zatímco se stavěl na své roztřesené nohy a držel se za žebra. „Na boha války je Ares tak trochu kokot. Není to žádný Aeron, to je jisté.“
„A když už tak mluvíme o našem oblíbeném keltském bohu války, on s nimi pořád bojuje. Musím se vrátit zpátky a pomoct mu, než z něj udělají Gallu a všechno půjde do prdele v oblaku Aeronova jedovatého ohně. Jestli ho promění, jdu od toho. Na tomhle boji se podílet nebudu. Nikdy.“ Thorn se podíval na Savitara. „Ano, jsem obrovský zbabělec na to, abych bojoval se zlým Aeronem, který by si dal můj zadek na talíři s jablečným pyré a oblohou, a tak... prostě ne, děkuji. Za tak příšerné nakopání prdele nic nestojí.“
Max udělal krok vpřed. „Jdeme s tebou.“
„My?“
„Drakomai.“
Sera přikývla. „A Drakosové taky.“
Maxovi se rozšířily zorničky, zatímco na ni zíral. Výhružně se na něj usmála. „Nedívej se na mě takhle, lorde Draku. Já taky nechci, abys bojoval.“
Edena a Hadyn vykročili, aby se k nim připojili.
„Och sakra to ne!“ vyhrkl Max. „Možná nemůžu mluvit do toho, co dělá Sera, ale vy dva nikam nejdete!“
 Když začali protestovat, Seraphina zakroutila hlavou. „Váš otec má pravdu. Žádný z vás na tohle není připravený. A jestli na mě obrátíš oči v sloup, mladá dámo, dostaneš domácí vězení, dokud nevybuchne slunce, a tvůj bratr s tebou, protože tě to naučil, když jsi byla malá.“
Edena zafuněla a založila si paže na hrudi. „Líbilo se mi víc, když spolu nemluvili a nevycházeli.“
Hadyn přikývl na souhlas, ale moudře zůstal zticha.
Když se Thorn pohnul k odchodu, čtyři Zvěrolovci bezdůvodně padli na podlahu.
Mrtví.
Ticho se násobilo, jelikož každý přesně věděl, co to znamená. Měli vázané druhy a jejich manželé a manželky byli zabiti někde jinde. Tři členové rady a jeden Arkádský vlk, který přišel se Star a Darem. Jelikož se to stalo současně, existovala jen jedna příčina.
Válka.
„Co to do prdele je?“ vydechl Dante.
Thorn a Savitar zbledli.
Stejně jako Acheron. „Rozdělili se a zaútočili na naše rodiny, aby ztenčili naši obranu a zasáhli naši morálku.“
„Funguje to,“ řekl Fury panicky.
Savitar kývl na Zakara, Sina a Styxxe. „Půjdeme do Kalosis za Apollymi a ujistíme se, že je pod zámkem.“
Thorn kývl bradou na Peltierovi a bratry Kattalakisovi. „My si vezmeme na starost Útočiště. Sero, raději bys měla jít s námi. Nala je s nimi. Cítím to.“
Cadegan a Blaise si vyměnili odhodlaný pohled. „My tu zůstaneme a budeme chránit vaše mladé. Takže se o ně nebojte.“
Acheron se podíval na drakomai. „My se vrátíme na Olymp a skoncujeme s tím. Jednou provždy.“
Illarion a Max přikývli.
Seraphina zaváhala. Zvláštní, nikdy jí nevadilo vyjíždět do bitvy samotná.
Teď ale ano. To poslední co chtěla, bylo nemít Maxe po svém boku. Ale musí to udělat jeden pro druhého a pro svůj lid.
„Pamatuj, Maxisi,“ připomněla mu Sera. „V týmu není žádné já.“
 Mrkl na ni. „Pravda, ale je tu ‚vyhrát‘, ‚bojovat‘ a ‚zemřít.‘“
Zavrčela na něj a cítila pokušení bít ho, dokud se nepodvolí. „To poslední bys raději dělat neměl.“
„To ani ty. Nenuť mě jít k Hádovi a bít toho parchanta, dokud mi tě nevrátí.“ Políbil ji a na chvilku si vychutnával její vůni a pocit jejího těla přitisknutého k jeho. „Miluji tě, Seramio. Nezlom mi srdce.“
Zabořila mu ruku do jeho dlouhých vlasů a sevřela ji v pěst. „Dýchám jen pro tebe.“
Max při těch slovech zaskřípal zuby. Pro její lid tohle bylo tím nejhlubším vyjádřením lásky. Bylo kvůli tomu téměř nemožné od ní odejít.
Ale neměl na vybranou. S poslední polibkem se podíval za ni, na jejich děti. „Nezapomeň si svůj meč, má dračí paní.“
Mrkla na něj. „Nikdy.“
Kývl, otočil se a připojil se k Acheronovi a jeho bratrům. Už to byla staletí, co šel s Falcynem a Illarionem do skutečné války. Přesto se zdálo, jako by neuběhl žádný čas, když se proměnili a zaujali formaci.
Falcyn byl jako nejstarší v čele. Katagariánští Drakosové šli do boje s nimi na Olymp, zatímco Arkádi následovali Seru a ostatní, aby ochránili Útočiště.
Když dorazili na místo, bylo to hodně jiné než předtím. Apollo a Kessar už zapálili prakticky každou budovu a většina bohů se z boje stáhla. Zůstávala jen hrstka statečných, kteří se pokoušeli zachránit, co se dalo. Demon a jeho dvojče Phobos. Většina Snolovců, včetně Arika a Delphine, spolu s Lydií, Solinem a Xypherem, kterého museli ostatní zavolat, když boj začal.
Jediný Apollonův chrám zůstal dokonale nedotčený. Ale ten nebyl jejich cílem.
Jejich pozornost se zaměřila na chrám Area. Kus železa rozerval přední dveře. Bidla, kde obvykle seděli Insidia a Nefas byla prázdná. Na schodech doutnala těla démonů.
Bylo snadné najít místo, kde Malachai pořád hořce bojoval proti démonům a Apollovi.
Max se při tom pohledu usmál. Nick byl při rvačkách vždycky tvrdohlavý. Ten kluk nikdy nevěděl, kdy se má vzdát nebo utéct. Byla to jedna z věcí, kterou měl na tom dítěti nejraději. Také mu to bránilo podlehnout zlu.
Zatím.
I přesto, že se Nick narodil prokletý a předurčený k tomu být jednou z bytostí, které nakonec zničí zemi, bojoval každý den s tím, aby nepřešel na druhou stranu a nestal se tím, čím byl jeho otec.
Cherise Gautierová by na svého syna byla pyšná. Zvlášť kdyby viděla, jak jako cajunský zadek bojuje za obranu pantheonu, který se o něj nikdy nestaral. Nickovi ale záleželo na těch, kteří byli k Olympu vázáni, a aby je zachránil, bojoval proti drtivé přesile.
Jo, pořád to byl dobrý kluk.
Zatímco tam kroužili, zachytil Max Illarionův pohled a spatřil v bratrových očích smutek. Na rozdíl od něj a Falcyna byl Illarion zrozen a trénován pro boj v týmu. Pokaždé, když šel jeho bratr do boje bez své Edilyn, cítil její ztrátu každou částí své bytosti.
Skutečnost, že Illarion vyjel na Seřinu obranu pro Maxe znamenala všechno. Nejvíc si na svém bratrovi cenil jeho nesobeckosti.
V každé zahradě roste jen jediná růže tak dokonalá, že když ji spálí mráz, už tam taková nikdy nemůže vyrůst. Má růže je a vždycky bude má Edilyn. Nikdy po ní nepřestanu truchlit.
Ta slova měl Illarion vytetovaná na ruce spolu s růží za jeho padlou manželku.
Kdykoliv byl sám, hladil Illarion ta slova, jako by se dotýkal své ženy. Když odešla, roztříštila jeho srdce a Max si nebyl jistý, jestli bude ještě vůbec kdy znovu celé.
Kdybych mohl mít jedno přání, chtěl bych tě zbavit tvé bolesti, bratře.
Ale Sudičky k drakům nikdy nebyly laskavé.
„Blíží se!“
Max se ve snaze ochránit své bratry, přesunul tak, aby na okřídlené démony narazil jako první. Illarion a Falcyn zůstali za jeho zády a kryli jeho boky.
Sin měl pravdu. Gallu byli vynikající bojovníci.
„Nedovolte jim vás poškrábat!“ varoval je Acheron, který si nebyl vědom toho, že jsou imunní.
Max vychrlil oheň a smetl jich k zemi, kolik jen mohl. On a jeho bratři se zřítili vedle Zareka a Jericha, kteří se pokoušeli dostat skupinu démonů ze Síně bohů. Chvíli to trvalo, ale nakonec je přiměli utíkat nahoru na kopec směrem k Apollovu chrámu.
Jericho, který měl také křídla, vystřelil mezi draky. „Díky za pomoc.“
Falcyn na něj kývl. „Po čem jdou?“
„Ukázal se tu Apollo a řekl Diovi, aby abdikoval. Víš, jak to chodí. I když je v této době už jen figurka, Zeus po nich hodil pár blesků a bylo to.“
Zarek popadl démona, který se ho pokoušel kousnout a odmrštil ho s takovou silou, že téměř trefil Maxe.
„Hej!“
„Uhni,“ řekl Zarek s drobným zpožděním.
Max do nevrlého boha strčil.
Pro jednou Zarek ignoroval urážku, jelikož mířil k další skupině. Alespoň někdo si boj užíval.
Když se Max začal otáčet, rozptýlil jeho pozornost podivný záblesk. Ohlédl se přes rameno a viděl, že Illarion ztrácí výšku. Jelikož měl strach, že se něco stalo, nebo že je Illarion zraněný, vyrazil k němu.
Illarion beze slova stáhl křídla a přistál poblíž otcova chrámu.
„Děje se něco?“
Slyšíš to?
„Co?“ Jeho uši naplňovaly pouze zvuky bitvy. To a divoké bušení jeho uhánějícího srdce.
Illarion zavrtěl hlavou. Je to Cercamon.
„Kdo?“
Trubadúr z dvanáctého století. Edilyn mě pořád nutila, abych ji vzal někam, kde ho uvidí hrát.
Pak to Max taky zaslechl. Lehký a jemný zvuk. Sotva slyšitelný, ale přesto zřetelný.

Bel m’es quant ilh m’enfolhetis
E∙m fai badar e∙n vau muzan!
De leis m’es bel si m’escarnis
O∙m gaba dereir’o denan,
Qu’apres lo mal me venra bes
Be leu, s’a lieys ven a plazer.

Co to sakra je? Proč tu tohle hraje v pozadí? Na řeckého boha války to byl dost divný výběr hudby.
Metallica, Pantera... to by dávalo smysl. Death metal, to rozhodně. Ale středověká milostná poezie?
Ne, to se prostě nehodí.
Illarion se proměnil v člověka, aby se mohl vplížit dovnitř a prozkoumat to. Max ho těsně následoval, jen aby zjistil, že to nebyl Ares, kdo uprostřed bitvy hrál a zpíval.
Byl to Apollo. Což podivně dávalo smysl, jelikož Apollo byl bohem hudby a poezie, spíš tedy pasivní ale. Jasně, proč ne? On a Nero. Fidlá, i když Řím, nebo v tomhle případě Olymp, hoří.
Bůh se svýma starýma očima pravděpodobně potřebuje oheň, aby to přečetl.
Jako by vycítil jejich přítomnost, Apollo přestal hrát a vztekle se zamračil na stíny, ve kterých se skrývali. „Malí dráčci, pěkně v řadě. Řekněte velkému řeckému bohu, jak hluboko sahá váš smutek?“
Maxovi přejel po zádech mráz. Popadl Illariona za paži a snažil se ho odtáhnout, ale jeho bratr neposlouchal. Bylo to jako by ho kupředu táhla nějaká neviditelná mystická síla. Jako by ho proti jeho vůli hudba táhla kupředu.
Apollo vstal, zatímco dál drnkal na lyru. „Vím, že tam jsi, syne Area. Cítím tě. Pojď a pěkně strýčka obejmi... zazpívej si se mnou.“
Illarion udělal krok kupředu.
Max zabořil drápy do bratrovy paže doufajíc, že k němu pronikne alespoň bolest, když už nic jiného nefungovalo. Vrtěl přitom hlavou. Je to trik!
Illarion stiskl rty a konečně zaváhal.
„Ach,“ řekl Apollo mrzutě. Zahrál falešnou notu. „Copak mi nevěříš? Víš, proč si Dagon vybral před všemi těmi staletími pro své experimenty tebe, ne snad? Jelikož jsem tvůj strýc, myslel si, že by toho mohl využít, aby Apollity zachránil před mojí kletbou. Věděl, že má láska k tobě jako k mému synovci, by mohla zahrát na notu mého milosrdenství. To proto jsem žádal Dia a Sudičky, aby tě ušetřili.“
Apollo se ušklíbl. „To ti tvůj žárlivý nevlastní bratr Max neřekl, že ne? Že jsem nikdy nechtěl, aby se ti něco stalo. Ty a Lycaonovi synové jste měli být z té čistky vynecháni. Tvůj bratr ti lhal, Illarione, aby si zachránil svůj vlastní zadek, a aby tě získal pro svou věc. To je to, co dělal od samého začátku. Proč myslíš, že tě po všechna ta staletí nechal hnít v Le Terre Derrière le Voile?“
Max po tom obvinění vztekle zasyčel. Jak se opovažuje! Blbost! Víš, jak to bylo, Illy. Byl jsi tam. Slyšel jsi je, stejně jako já. Takhle se to nestalo! A nikdy jsem nevěděl, že jsi tam uvězněný. Kdyby ano, přišel bych pro tebe.
Náhlá pochybnost v Illarionových očích se mu zařízla hluboko do duše. Jak mohl třeba jen na chvilku Apollovi uvěřit? Zvlášť po tom všem, čím spolu prošli.
„Nejsi arelské krve, synovečku. Nejsi povinován věrností k nikomu z těch, co zachraňují náš pantheon. Připoj se k nám a já ti dám to, po čem nejvíc ze všeho toužíš.“
„Illarione,“ řekl Max tiše a snažil se dosáhnout k bratrovi myšlenkami a prolomit tak to kouzlo, které bůh splétá svou lyrou a slovy. „Neposlouchej ho. Lže. Víš, že lže!“
Jeho bratr udělal krok zpět a popadl Maxe za rameno, aby se uklidnil. Max, kterému se neuvěřitelně ulevilo, že si jeho bratr zvolil moudře, ho objal a přitiskl k sobě. Cítil, jak se proti němu Illarion chvěje.
Dokud na něj nezavolal lehký, muzikální hlas s dokonalou andělskou intonací.
„Illarione?“
Illarion začal nepravidelně dýchat, otočil se a zíral s vykulenýma očima. Edilyn?
„Jsem tady, můj drahý miláčku. Strašně jsi mi chyběl!“
Apollo se zasmál. „Jediné, co musíš udělat, je připojit se ke mně, synovče. Pomoz mi získat zpět to, co bylo ukradeno, a já se postarám o to, aby ses znovu shledal se svou Edilyn.“
Max zavrtěl hlavou a zpevnil sevření Illarionových paží. „To nemůžeš udělat! Illarione! Je to trik!“
Bolest v Illarionových očích byla příšerná. V jeho pohledu se zračilo toužebné šílenství, na které nikdy nezapomene. Co kdyby to byla Seraphina? Co by sis vybral, bratře?
Kruci! Pravdivost toho prohlášení ho pálila v útrobách jako oheň. Věděl, co by si vybral.
To samé, co Illarion, když ho jeho bratr odstrčil a rozběhl se k Apollovi.
V tu chvíli Max věděl, že tu nemůže zůstat. Kdyby to udělal, byl mu nucen bojovat proti poslední bytosti na této planetě, které by dokázal ublížit.
Bratrovi, kterého ochraňoval celý svůj život.
Horší bylo, že věděl, že to nebyla Edilyn. Nemohla být. Byla to nějaká iluze. Ale Illarion ji chtěl tak zoufale zpět, že mu to bylo jedno. Nenaslouchal zdůvodňování.
Rozrušený Max se ohlédl zpět do chrámu a viděl, jak Illarion objal démona nebo bytost, která na sebe vzala podobu bratrovy ženy. Jeho myšlenky a emoce byly v tu chvíli tak roztěkané a syrové, že zapomněl, že je pořád ještě v lidském těle.
Zapomněl, že je uprostřed války, uprostřed bitvy.

Ale rychle si to uvědomil, když se před ním zhmotnil démon, probodl mu srdce mečem a odkopl ho na zem, aby ho tam nechal zemřít. 

17 komentářů:

  1. no teda, žeby koniec?
    vďaka, bety

    OdpovědětVymazat
  2. Nooooo. Jak milé.
    Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  3. Děkuji moc za překlad.Petra

    OdpovědětVymazat
  4. dakujem velmi pekne za preklad a korekciu

    OdpovědětVymazat
  5. Perfektní !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad a korekci. Ještě to bude hodně zajímavé. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. díky moc za skvělou kapitolu....ale ten konec :-/

    OdpovědětVymazat
  9. Díky za překlad

    OdpovědětVymazat
  10. Dakujem za preklad. VV

    OdpovědětVymazat
  11. Díky za překlad, to jsem zvědavá jak to dopadne.

    OdpovědětVymazat
  12. Bože dúfam že nezomrel ,ďakujem za dalsiu uzasnu kapitolku :)

    OdpovědětVymazat
  13. Mockrát děkuji za další skvělý překlad a korekturu.

    OdpovědětVymazat