čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 10



Jeho hlava pulzovala bolestí od toho, jak byl odhozen na ocelově tvrdou zeď ženou, kterou chtěl uškrtit. Caillen zaklel, když se mu vrátila vyrovnanost a on si uvědomil, co se děje.
Odlétají od Arimandy.
Vzpamatoval se, přelezl přes tu rozmrzelou ženu, která vypadala zmrazená hrůzou z jejích vlastních činů, ale v době, kdy se doplazil ke konzoli, bylo už příliš pozdě.
Neovladatelně se řítili pryč a loď je unášela na svou pouť. No do prd…
Copak mizérie tohohle dne nikdy neskončí? Posadil se do černého koženého křesla vedle ní a zavrtěl hlavou, když ho pohltil silný vztek.

Neexistovalo nic, co by mohl udělat, aby to zastavil. Nic.
Vypustil pomalý, rozrušený výdech a proklínal své mizerné štěstí, které ho znovu zradilo. Ze všech těch pitomých sraček…
„Nemůžeme se vrátit na loď?“
Ach jo, tak to by mělo být uznáno za vítěznou otázku dne, která dostala jeho temperament do varu.
Věnoval jí zničující pohled. A ani zranitelný výraz na její tváři, který ji dělal velmi atraktivní, nedokázal proplout svou potřebou popadnout ji a vyhodit ji přetlakovou komorou po hlavě ven. Přesto se přinutil, aby jeho tón i jeho sarkasmus byly na přijatelné úrovni, která by ji nemotivovala k vraždě - nebylo potřeba, aby byli naštvaní oba, zvlášť v tak omezeném prostoru.
„Tohle je jenom malá kosmická raketa, která je dostatečně silná leda na to, aby bezpečně přistála na planetě.“
Caillen ukázal z okna na loď, ze které se rychle stávala jen stříbrná tečka ve tmě. „V případě, že sis nevšimla, pohybují se mnohem rychleji. Nevím, jaké zákony fyziky máte na vaší planetě, ale v místě odkud pocházím, víme, že když se objekt pohybuje pomalejší rychlostí, nikdy nedokáže chytit ten, který letí rychlostí světla. Ale pokud víš něco ohledně trysek, modulů a motorů, kvantové nebo klasické fyzice, co mi uniklo, tak mě prosím pouč.“
Jo tak dobře, nikdy nebyl nejlepší v mírnění svého sarkasmu. Alespoň se snažil. To se počítalo, že jo.
Zkřivila rty. „Nemusíš být takový debil.“
Nyní byly jeho rukavičky pryč. „Oh kotě, nejsem debil. Věř mi. Je ve mně celý sud debilismu, který jsem ještě ani nezačal využívat.“
Výraz na její tváři byl tak spalující, že i ze svého sedadla cítil žár jejího hněvu. Na jiném místě a v jiném čase, by už oba byli nazí. Ale tohle nebylo to správné místo a rozhodně to nebyl správný čas. Jediné, co teď chtěl, bylo dokončit to, co začal falešný útočník. Neboli škrtit ji, až bude mít oči vyboulené ven.
„Vůbec se na mě takhle nedívej. Ne po tom, co jsi naplánovala.“
Zamračila se na něj, jako kdyby byla zmatena jeho slovy. Byl by to hezký výraz, pokud by byl skutečný. „Co? Ochranu mojí matky?“
O čem to ksakru mluví? Nevypadala, že by někoho chránila, zatímco ležela na podlaze a někdo ji škrtil. „Hmm, ne. Celé to byla habaďůra k tomu, aby se mi tvoje královna mohla pomstít za to, že jsem nazval její blbost blbostí. Pěkný tah. Ale já nejsem tak hloupý.“ Alespoň ne dnes. A rozhodně ne kvůli ní.
„Směřuješ tím někam?“
Byla dobrá. Málem jí uvěřil tu nevinnost, kterou se tu snažila prodat. Ale už se pohyboval kolem hereček a podfukářů, kteří byli mnohem přesvědčivější.
„Jako kdybys nevěděla, o čem mluvím.“
Zavrtěla hlavou. „Nemám ponětí a ty mrháš mým časem.“
Ukázala na okno, ve kterém Arimanda mizela. „Musíme se dostat zpátky na loď, než půjdou vrazi po mé matce. Je to nezbytné.“
Ve zmatku se odmlčel. Byla její matka jednou z Gardy, nebo někdo jiný? „O čem to mluvíš?“
Desideria nikdy ve svém životě nebyla více frustrovaná. Ten muž byl šílený. Měl snad nějaký psychický problém, že si nemohl vzpomenout, co se stalo těsně předtím, než se dostali do modulu? Jak moc ho slabomyslnost udeřila do hlavy?
„Haló? Vzpomínáš si na boj, do kterého ses připletl? Já škrcená na podlaze? Protivníci, kteří tě napadli…“
„Nechtěl jsem se připlést do boje. Tys mě do něj zatáhla tím, že ses od nich nechala škrtit.“
Byl skutečně psychicky vadný. Upřímně si myslel, že by někdy někomu dovolila, aby ji takhle škrtil? Záměrně? Jaké lidi znal, že se takový nápad vůbec dostal do jeho hlavy? Ukázala na ošklivé popáleniny na jejím krku, jistá si tím, že je pohmožděný, pokud rovnou nekrvácela.
„Vážně to vypadá, jako kdybych to předstírala?“
Caillen se odmlčel, když se zadíval na fialové šrámy, které byly v rozporu s jeho prohlášením. Vlastně vypadaly bolestivě a věrohodně. Nemluvě o skutečnosti, že po nich pravděpodobně zůstanou jizvy a většina žen, které znal, se tvrdě bránila proti trvalému znetvoření.
Přesto, existovali lidé, kteří sami sebe zmrzačili pro mnohem nerozumnější důvody a Qills nebyli normální v žádném slova smyslu. Pro potěšení své královny, mohla být prostě dost šílená na to, aby si zjizvila svůj krk, obličej, nebo dokonce snědla malé děti k snídani.
„Dobře sloužíš své zemi. Jsem si jistý, že tě za to odmění.“ Přeci jen, to bylo to jediné, pro co její lidé žili.
Obličej se jí zkroutil odporem. „Co si myslíš, že se dělo, když jsi tam vpadl?“
Vpadl? Jo, s ní byl kus práce. V jeho okolí by se to nazvalo pomocí. Což jen dokázalo to, co věděl, aneb že nebyla v žádném skutečném nebezpečí.
„Já si to nemyslím. Já to vím. Slyšel jsem, že tvoje šéfová volala ochranku a řekla jim, že jsem se snažil zabít princeznu. To je chladný, tvrdý fakt.“
„A o které z žen z chodby si myslíš, že je princeznou?“
Caillen si vzpomínal na lidi, kteří tam byli. Dvě postavy v róbách, jejichž pohlaví bylo neznámé a tři strážkyně. Princezna by neměla být ve službách strážkyň, což mu jako jedinou možnost ponechávalo zbylé dvě postavy, se kterými bojoval.
„Buď byla jednou z těch lidí v róbách, nebo tam nebyla. Ta děvka prostě lhala.“
Protočila oči v sloup. „Chápeš kvantovou fyziku a nedokážeš si odůvodnit tohle? Já jsem princezna, ty tupče.“
Jo, jasně. Jistě, že je. To nedávalo ani v nejmenším smysl.
Viděl, jak se na ni ostatní dívají a jak se k ní chovají - jako ke špíně. Kdyby byla dcera sadistické královny, neměli by takovou odvahu. Nemluvě o další drobnosti… „Nechtěl jsem tě zabít.“
I když by mohl, pokud alespoň o trochu nezmírní svůj postoj. Vrhla na něj „duh“ pohled.
A to ho přimělo cítit se jako úplný blázen, když mu došlo, co se mu snažila říct. „Ty jsi princezna.“
Přikývla.
„Snažili se tě zabít a hodit to na mě… ty skunku.“ Nehodlal ji nechat chrlit na něj lavinu urážek bez toho, aby přidal nějakou svoji.
Ze záře jejích očí poznal, že by ho nejraději rozčtvrtila na malé krvavé nugetky.
„Dobře, přestaneme s těmi urážkami.“
„Ty jsi začala.“
Přejela ho s protivným úšklebkem. „Kolik nám je? Čtyři? Prosím, přestaň dřív, než mě začneš nazývat pomocí dalších skvělých slovních obratů. Opravdu si nemyslím, že v mé současné náladě bych mohla přežít tak mladistvý útok. Ve skutečnosti by mě to mohlo rozběsnit.“ Zkřivila rty, než po
něm švihla nehty - obscénní gesto Qillsů. ůMusíš respektovat skutečnost, že v současné době musím soustředit veškerou svou sílu na to, abych ti neublížila.“
Rozesmál se její hrozbě. Sice byla svalnatá, ale byla maličká ve srovnání s jeho velikostí. Dokud si bude hlídat svůj penis, neexistuje nic, co by mohla udělat, aby mu ublížila.
„Kotě, rád bych viděl, jak se o to pokoušíš. Věř mi, že se mě pokoušeli zabít muži i ženy, kteří by si tě dali k obědu, a přesto jsem tady. Stále stojící. Stále nakopávající lidi do zadku.“
Ušklíbla se. „Vysvětli mi, jak je možné, že jsme se my tři dostali do tohohle modulu?“
Teď to byl on, kdo byl zmatený. Na jejich planetě měli taky jinou matematiku? „Tři?“
„Já, ty a tvoje velmi nadměrné ego.“
Otevřel ústa, aby promluvil, ale ona mu položila ruku na rty.
„Dost,“ řekla panovačným tónem, který potvrzoval její královskou krev. „Moje matka je na té lodi a oni se jí chystají zabít. Umíš pochopit jazyk konzole natolik, abys mi pomohl najít nějaký způsob, jak bych jí mohla dát vědět, co se stalo? Nebo alespoň jak by se dalo upozornit ochranku, že ji mají
chránit?“
Netečný k faktu, že je její ruka neuvěřitelně jemná a že je skvělé ji cítit na své kůži, odtáhl ji od svých rtů a vrátil ji na opěradlo jejího křesla.
„Jsme v únikovém modulu, kotě. Ten není určen pro jakoukoliv komunikaci.“
„No, to je blbost. Jak je pak upozorníme, že…“
„Nouzový impulz je vysílán každých šest sekund. Je to něco jako SOS, aby autority věděly, že jsou v modulu osoby, které potřebují zachránit.“
Vypustila úlevný výdech. „Pak pro nás přijedou.“
„Ne. Nepřijedou.“
„Proč?“
Ukázal do tmy, kde Arimanda mizela. „Je to loď plná politiků a královských rodin. Budou informovat hlídku Ligy, aby nás zkontrolovali. Ale v pekle neexistuje žádný způsob, jak by se k nám přiblížili ze strachu, že je to na ně narafičená past. Budou si myslet, že někdo tohohle zlého chlapce nacpal dostatkem výbušnin tak, aby dokázal zničit obyčejnou planetu s nějakou formou života, a v okamžiku kdy se přiblíží…“ Dokončil větu zvukem nechutné exploze. „Věř mi, nebudou to riskovat.“
Prohrábla si rukama vlasy, jak jí také začala naplňovat frustrace. „Nemůžu uvěřit, že se tohle děje.“
„Ty? Měl jsem v plánu opustit náš malý večírek, ale ne takhle.“
A rozhodně ne s ní. Tohle bylo to, co dostal za to, že se rozmyslel a zamířil zpátky do svých pokojů, aby se omluvil otci.
Caillen zavrčel, když se posadil na židli a začal prozkoumávat nastavení modulu, aby zjistil, kam je nese.
„Co budeme dělat?“
Jako kdyby se jí to chystal říct? To nebyla její věc. Nemluvě o malé skutečnosti, že stále nebyl na sto procent přesvědčen, že to nebylo z její strany nastrojené. Podle všeho co věděl, si s ním mohla stále pohrávat. Klidně ho právě teď mohli obviňovat z jejího únosu. Což bylo něco, za co byl také trest smrti.
Dokonce i pro prince.
Její lidé byli nemilosrdní a on urazil jejich královnu. Veřejně.
Nebylo pochyb o tom, co budou chtít jako odplatu. Jeho otec mu alespoň tohle řekl.
„Nedělej si s tím starosti.“ Pohnul rukou nad monitorem a přitáhl hvězdné mapy na hlavní displej. Nejraději by použil svůj comlink, aby zavolal posily, ale bez posilovacího signálu to bylo zbytečné. Nebude moc zavolat nikomu, dokud nepřistanou. Sakra.
Zamračila se na pestrobarevný graf, který zobrazoval každý kout sektoru, ve kterém právě byli. „Co je to?“
Ukázal na planetu na pravé straně a dotkl se jí, potom táhl prst šikmo, aby se zvětšila a ona ji mohla vidět. „Tam míříme a na povrch se dostaneme zhruba tak za hodinu.“
„Hodinu?“
Vyklenul obočí nad jejím skleslým tónem. „Jsme uprostřed vesmíru, daleko od gravitace, tažení v obrovském kameni a obklopeni světélkujícími sférami plynu. To dělá z přistávání
děvku, ale aspoň nás to chrání před nabouráním do něčeho nepříjemného. Je mi líto, pokud tě to uráží.“
„Ty jsi to, co mě uráží.“
Musel se udržet, aby neodpověděl na takový panovačný tón něčím ještě víc dětinským. Bylo na ní něco, co se mu dostávalo pod kůži a nutilo ho to chtít jí ublížit. Bohové, když už musel být uvězněný se ženou, nemohla by to být nějaká, se kterou by mohl být plynoucí čas o mnoho příjemnější?
„No dobře… příště až uvidím někoho, kdo tě dusí, nechám je, aby to dodělali.“ Nebo jim pomůže. „Zvlášť teď, když jsem pochopil, co je motivovalo. Škoda, že sem sebou nedonesl škrtící strunu.“
„Nejsi vtipný.“
„Opravdu se nesnažím být.“ Odmlčel se a vytáhl informace o planetě, na kterou mířili.
Desideria nechtěla být ohromená, ale lehkost, s jakou navigoval ten složitý počítač a četl cizí jazyk, bylo něco, co mu mohla jen závidět. Přimělo ji to přát si, aby věnovala ve škole větší pozornost části svého vzdělání.
„Jaký je to jazyk?“
„Univerzál. Stejný, kterým mluvíme. Ty ho neumíš přečíst?“
Cítila, jak se jí do tváří vlévá teplo, způsobené rozpaky.
„Kdybych to uměla, nezmáčkla bych špatné tlačítko.“
Jeho oči se rozšířily překvapením. „Nikdo tě nenaučil číst Univerzál?“
Pohlédla stranou, vděčná, že to není úplně její vina, když ho nezná. „Začali by mě to učit číst příští rok. Pro moje lidi to není považováno za prioritu. Ale umím přečíst Quillaqštinu.“
Caillen se donutil ji za to nekritizovat. Vzhledem k tomu, jak samotářští byli její lidé, to dávalo smysl a on z její náhlé odtažitosti poznal, že jí vadí nedostatek vzdělání. Sakra, on by to taky neznal, kdyby neplatilo pravidlo, že čím více jazyků pašerák zná, tím je menší pravděpodobnost, že ho chytí. „No,
buď ráda, že to nemůžeš přečíst.“
„Proč?“
„Protože to říká, že míříme směrem k Andarionské planetě.“
Naklonila hlavu. „A to je špatně?“
Z hrdla se mu vydral slabý smích. Je to špatné? Jo… „Víš o nich něco?“
„Ne. Ne tak docela. Moji lidé se s nimi nestýkají. Proč?“
Šťastlivci. Ale nakonec, nejlepší způsob vyjednávání s Andarioňany je držet hlavu skloněnou a být od nich tak daleko, jak jen to je možné.
„Jednoduše řečeno, vedle nich by vaši lidé vypadali jako teplouši v nadýchaných oblečcích.“
Oheň se vrátil do jejích očí. „Jsi shardridden, pokud si tohle myslíš.“
Nevěděl proč, ale miloval, jak vypadala, když byla podrážděná. V očích měla jiskru a tváře zčervenalé. „Nejsem plný výkalů, drahoušku. Je to pravda. V průměru mají kolem sedmi stop, mají tesáky, se kterými tě s radostí přivítají, noční vidění a od narození mají schopnost zabít všechny a všechno, co se jim dostane do cesty. Jo, a abych nezapomněl, jejich oblíbenou pochoutkou je lidské maso. Jsme šťastlivci.“
Ušklíbla se na něj. „Jen se mě snažíš vyděsit.“
Otevřel na monitoru encyklopedii v jejím jazyce a ukázal na ni.
„Podívej se sama.“
Desideria se musela nutit, aby nerozšířila oči, když četla slova, která potvrzovala jeho zoufalé předpovědi. Měl pravdu. Jako válečná rasa v tom nejčistším smyslu toho slova, Andariaňané
by dokázali, aby její lidé vypadali jako teplouši. Normálně by byla víc než připravená přijmout takovou výzvu, aby dokázala svou cenu. Ale oni neměli žádné zbraně, alespoň podle toho, co věděla a sebevražda se jí vůbec nelíbila.
„Nemůžeme přesměrovat souřadnice?“
Opřel se v křesle a přimhouřil na ni ten arogantní pohled, který začínala nenávidět. Vůbec nepomáhalo, že světla z konzole ten úšklebek ještě zvýrazňovala.
„Podívej, to je problém únikových modulů… jsou navrženy tak, aby tě odvezly, i když jsi úplný invalida. Jakmile jsi uvnitř a zmáčkneš to kouzelné oranžové tlačítko, které jsi tak mile objevila, o vše se to postará za tebe. Přivolá pomoc a donese tě k nejbližší obyvatelné planetě, bez ohledu na to, jaké dýchající potvory jsou na ní.“
„Ale je přece blbost, aby tu nebyla možnost ho přesměrovat, jakýmkoliv způsobem.“
Poškrábal se na straně úst a jeho oči se na ni tiše smály.
„Navrhuji, abys o tom promluvila s tím, co to navrhl, až ho někdy potkáš. Tedy, pokud přežijeme dost dlouho na to, aby nás někdo zachránil.“
„Budeme zachráněni.“
„Jak si můžeš být tak jistá?“
„Protože nedovolím, aby moje matka zemřela. Zrádce je součástí Hlavní Gardy. Moje matka jim bezvýhradně věří. Pokud se k ní včas nedostanu a nebudu ji varovat před Plebou, bude mrtvá.“
Caillen chtěl poukázat na to, že se vážně nestaral o její matku, která měla v úmyslu podrobit si celou rasu, ale jeho pozornost byla přitáhnuta k displeji. „Jo a máme tu další problém.“
„A to je?“
Zvětšil část hvězdného grafu, která zobrazovala oblast, kde Arimanda mizela. Ukázal na zářící kouli, která se rychle stávala větší. „Opravdu doufám, že se mýlím, ale podle velikosti a rychlosti, to podle mě vypadá jako stíhačka.“
Celá tvář se jí rozzářila nadějí. „Letí nás zachránit?“
Wow, prodal by svou duši, aby byl tak naivní. Bez reakce na její otázku, vyklouzl z křesla a přikrčil se pod konzoli, aby mohl otevřít panel a získal přístup k drátům. „Je to stíhačka,“ zopakoval.
Desideria byla zmatená jeho posedlostí tímto jediným prohlášením. Pro ni to byla dobrá věc.
„Což znamená?“
„Nevejdou se do ní víc než dva lidé a ti už tam jsou,“ jeho hluboký hlas byl tlumený kovem, pod kterým byl skloněný. „Jsou navrženy na zabíjení, ne na záchranu. A pokud se nepletu, což se mi nikdy nestalo, jsem si docela jistý, že jen letí dokončit to, co začali v té chodbě.“
Ale prosím tě…
Neexistoval důvod si tohle myslet. Mohl to být jen průzkumník. Zvlášť pokud si mysleli, že to může být past, jak už dříve řekl. Dávalo přece smysl poslat jednu stíhačku, aby zjistili, zda uvnitř nejsou ranění, co by potřebovali zachránit.
Mohl to být jen doprovod pro ně, nic víc. To ten chlap neuměl být nikdy optimistický? Musel v každé situaci vždy vidět to nejhorší, i když to bylo neoprávněné?
„Jsi paranoidní.“ Slova sotva stihla opustit její rty, když se na ně napříč vesmírem řítila střela, kterou doprovázely barevné jiskry.
Byli pod útokem.

A byli kompletně bezbranní.

1 komentář: