čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 11



Střela narazila do zadní části jejich modulu a roztočila je. Desideria zaklela, když byla nárazem odhozena na opěradlo křesla, což jí pohmoždilo žebra. Podívala se na Caillena, který se stále válel pod konzolí. Ležel na zádech s nohama roztaženýma a ohnutýma v kolenou, čímž se snažil získat stabilitu, zatímco se loď otřásala pod tíhou útoku. Nezvyklá na takové pohyby, se snažila potlačit svou nevolnost, a potom se zadívala na jeho staré odřené pracovní boty, které byly svázané tkaničkami, které na některých místech byly přetržené a znovu svázané dohromady. Ty boty vypadaly, jako kdyby vyšly ze samotného pekla - jako kdyby to byl jediný pár bot, který vlastnil. Nikdy nepoznala žádného prince, který by se dotkl něčeho tak roztrhaného, natož aby mu nevadilo to nosit. A teď, když o tom přemýšlela, jeho šaty vypadaly podobně. Byly čisté, ale opotřebované. Na jeho hnědé bundě dokonce zahlédla něco, co připomínalo vypálené značky po střelbě z blasteru.
Jeho hlava i ramena byly úplně zakryté kovovým panelem, když tiše pracoval. A ve spěchu, se kterým se dostával pod konzoli, byla jeho bunda i košile vyhrnuté a jeho opálené břicho bylo vystavěno na obdiv. S každým nádechem a pohybem se jeho svaly stáhly tak, že byly ještě výraznější. Ach jo, část z ní ho chtěla úplně olízat. A pokud se nepletla, na levé straně jeho těla bylo tetování, které překrývala ošklivě vypadající jizva.

Na šlechtici? Oni považují tyhle věci za vulgární a prosté.
Proč by měl mít tetování? To nedávalo smysl. Princ Caillen byl rozhodně muž plný kompletních rozporů.
Další střela je tvrdě zasáhla.
Šklebící se bolestí se narovnala na židli. „Nech mě hádat. Na téhle věci nejsou ani žádné zbraně?“
V jeho hlubokém barytonu nebylo pochyb o stopách znechucení. „Což si myslím, že je velmi hloupé. Pokud používáš únikový modul k… no, víš, k úniku, tak devětkrát z deseti případů utíkáš právě proto, že je tvá loď pod útokem a musíš se evakuovat. Jaký zkurvený idiot si myslel, že je chytré udělat únikový modul tak, že lidé v něm se stanou úplně bezbranným pohyblivým cílem, zatímco jsou napadeni? Ah počkej, neodpovídej. Setkal jsem se s příliš mnoho konstruktéry, jejichž IQ je menší, než velikost mých bot,“ řekl a vykoukl hlavou zpod konzole, aby jí věnoval ostrý pohled a potom dodal, „která je pro záznam ve skutečnosti větší, než má většina mužů s výjimkou Syna, který je zmutovaný zkurvysyn.“ Znovu se vrátil k práci. „Ale co se týče IQ, tak je na stejné úrovni jako prvoci. V mém životě je otravou číslo jedna. Myslete hlavou, lidi. Myslete hlavou.“ Odmlčel se, jen aby ze sebe vydal nadávku, když mu jeden z drátků dal ránu. „Jen abys věděla, moje loď má modul zásobený tolika zbraněmi, že by v nich bylo dostatek šťávy k tomu, aby sestřelily hvězdný křižník. Tenhle je… vážně na hovno.“
Nemohla by souhlasit víc. „Ty máš vážný případ ADD, že?“ (Pozn. Překl. - Attention Deficit Disorder, neurovývojová porucha)
Otřel si ruku o kalhoty a pak ji posunul tak, aby podržel něco, co nemohla vidět. „Jen trochu. Naštěstí je to většinou jen ústní.“ Prudce zasyčel, jako kdyby se znovu zranil. „Sakra, ztratil jsem všechen cit v pravé ruce.“
„Tak co budeme dělat?“ Zeptala se a snažila se ho udržet zaměřeného na nebezpečí.
Další střela je znovu rozhoupala.
Desideria zasténala, když znovu narazila do opěradla křesla a znovu dostala ránu do žeber. „Kromě toho, že bolestně zemřeme.“ Snažila se zůstat v klidu, ale bylo to stále těžší a těžší. Nenáviděla pocit bezmocnosti a tahle situace jí opravdu začínala štvát. „Jsem připravená po nich házet boty,“
zamumlala si potichu. „Já vím, že to té stíhačce neublíží, ale mně bude líp.“ Alespoň kdyby mohla dělat tohle, nemusela by jen sedět a dívat se.
Caillen se rozesmál, jako kdyby obdivoval její kuráž. „Drž nám palce.“
Desideria byla zmatená jeho slovy, když konečně vyklouzl zpod panelu. „Proč?“
Bez odpovědi si sedl zpátky na přední sedadlo a jeho ruce se rozletěly přes počítač. Schémata a diagramy se zobrazovaly na monitoru tak rychle, že ani nezjistila, na co se dívá, nebo co on upravuje, než se obrázek mihl na další.
Další střela se řítila přímo na ně. Prudce se nadechla a připravila se na náraz.
Nepřišel.
Místo toho, se prudce otočili a vrhli vpřed, zatímco střela neškodně prosvištěla kolem nich ve velmi blízké vzdálenosti.
Caillen radostně vykřikl. Políbil si prsty a potom pohladil konzoli. „To je moje holka. No tak, kotě, nebuď vrtkavá ke svému milenci. Víš, že mi chceš udělat dobře. Zůstaň silná a leť tam, kam ti říkám.“ Udělal další úpravy na počítači a modul zareagoval.
Desideria byla tak šťastná, že mají alespoň nějakou kontrolu nad jejich letem, že se jí chtělo ho políbit. Mohl to být naprostý blbec, ale naštěstí pro ni, rozuměl kosmickým lodím.
Stíhačka změnila kurs a zamířila rovnou k nim v rychlejším tempu.
Přikrčila se, když spatřila jasně oranžové záblesky ve tmě.
„Přijde další střela.“
„Já vím. Drž se, v případě, že by to nefungovalo.“
Znovu natočil modul, ale ne natolik, aby se úplně vyhnuli střele. Síla výstřelu jí odhodila. Udeřila hlavou tvrdě proti panelu. Zamrkala bolestí, ale nepromluvila ani nekřičela ze strachu, že by ho vyrušila. K jejímu naprostému úžasu, se Caillen vyhnul další střele.
„No tak, zlato. Leť. Ty víš, že to tak chceš. Jen bzuč dál a nezastavuj se.“
Jejich modul vyrazil kupředu a tentokrát konečně vletěli do gravitačního pole planety. Což zrychlilo jejich dramatický pád k povrchu.
Stíhačka na ně vypálila další střely, snažící se přestřelit prostor s poslední zoufalou snahou je zabít. Naštěstí se Caillen většině vyhnul.
Ale ne všem. Světla zablikala a zajiskřila, když se modul znovu otřásl tak, že se bála, aby se jí znovu nezvedl žaludek. Nebo ještě hůř, že se modul rozpadne.
Caillen stiskl knoflík nad hlavou. „Bude to žhavé.“
„Což znamená?“
„Střela trefila naše brzdy a naváděcí světla. Zkusím pro nás najít něco měkkého, na čem bychom přistáli. Nicméně, nic neslibuju. Moje kontrola nad touhle věcí není nejlepší a…no, jestli vyznáváš nějakou víru, jakoukoliv, tak právě teď je čas na to, abys přivolala nějaký boží zásah, protože bez urážky, bohové si o mě moc nemyslí, alespoň většinu dní. Nicméně, tebe by mohli poslouchat.“
Desideria se začala modlit. Zadržela dech, když bojoval proti zkratu elektroniky. Smrad z hořících drátů byl štiplavý a ona doufala, že dráty jsou jedinou věcí, která se pálí a že to není jejich vedení paliva.
Caillen vypadal zcela neovlivněný vším, co se kolem nich dělo. Jen občas zamumlal nějakou oplzlost, když ho elektronika popálila nebo mu dala ránu.
„Zabíjel bych pro jedno dělo. Jen jedno.“
Znala ten pocit. Caillen zkontroloval jejich nastavení, když posuzoval jejich přicházející problém. Dobrá zpráva? Mohli dýchat na povrchu.
Špatná zpráva? Neměl o té planetě vůbec žádné informace. Žádné mapy, ani nevěděl nic o kultuře. Nada. (pozn. Překl. - španělsky "nic") Ani neznal jméno toho místa.
Tohle předpovídalo trestaneckou kolonii a to by vysvětlovalo, proč modul nevybral tuto planetu pro jejich přistání.
Proč jen nenechal jejich kurz? Na Andarionské planetě by alespoň věděl, do čeho se dostal.
Ale na téhle planetě…
Představa věznice s obřími lidožravými cizinci problikla jeho myslí. Jo, tak to s jeho štěstím dopadne. Pár tisíc nasraných nadlidí, psychopatických cizinců se sekerou, chystajících se ulovit
pašeráka a princeznu…
Proč jsem nezůstal ve svém pokoji?
Pohlédl na princeznu. Její tvář byla bledá, vyčerpaná a křečovitě se držela křesla. Alespoň nekřičela nebo nepředváděla žádný jiný skutečně ženský moment. Držela to v sobě a on to opravdu oceňoval.
I když byla oblečená jako strážkyně, její postoj byl královský. Měla v plánu zemřít s důstojností, což způsobilo, že se v něm zvedla vlna respektu. Pokud v životě něco obdivoval, pak to byli ti, kteří dokázali stát tváří v tvář smrti s odvahou, i když byli vyděšení.
Kdybych se do ničeho nepletl, byla by mrtvá.
Jasně, jo, díky tomu se cítil lépe, ale ne o moc. Nebylo by k ničemu, kdyby ji zachránil jen proto, aby zemřela při nárazu, nebo ji zabil některý z vrahů, kteří je pronásledují. Nebo kdyby ji sežral jeden z obřích, po mase toužících vězňů.
Bohové, jak sem se mohl dostat do takových sraček? Ať už byl narozený pod jakýmkoliv nešťastným souhvězdím, rozhodně poslední dobou pracovalo přesčas.
Modul se začal třást.
„Co je to?“ Zeptala se Desideria s nádechem paniky v hlase.
Výstražná světla zablikala, dávajíc mu na vědomí, že jejich motory zhasínají, zatímco se šrám v zadním stabilizátoru rozšiřuje. Ale stačilo, že byl vyděšený jen jeden z nich, proto Caillen zlehčil závažnost situace. „Turbulence. Jen seď a připrav se na přistání.“ Pokud se modul nerozpadne dřív, než to zvládnou tak daleko.
„Proč mi lžeš?“
Její otázka ho překvapila. Ohlédl se přes rameno a všiml si, že zírá přímo do středu jeho zad. „Kdo říká, že lžu?“
„Tón tvého hlasu. Klesl o oktávu.“
Sakra, byla dobrá. Vrátil svou pozornost ke katastrofě pod svýma rukama. „Fajn. Modul se rozpadá.“ Otočil na ni monitor právě včas, aby jí ukázal, že poslední z jejich stabilizátorů se na pravé straně odtrhnul a spadl, což byla opravdu ta poslední věc, kterou chtěl vidět. „Mimochodem, tohle jsme potřebovali. Byla to součást vybavení důležitá pro přistání. Snažil jsem se tě nevyděsit, ale protože na tom trváš…“
Desideria polknula. Teď si přála, aby se byla neptala. „Když přesuneme naší váhu, pomůže ti to v řízení?“
„Nevážíš tolik, aby to mělo nějaký vliv.“
„Tak co budeme dělat?“
„Popadni se za zadek a drž si ho tak, jako kdyby sis ho chtěla nechat.“ V duchu už dělal další výpočty, když se povrch planety vykresloval a rychle přibližoval.
Letěli tak rychle, že Desideria nevěděla, jak můžou přistát bez toho, aby se z nich stala pouhá skvrna na povrchu planety. No, její teta by byla šťastná. Ona už tolik ne.
Přikrčila se, když vmanévrovali do vrcholků stromů. Byl to tak silný náraz, že sotva zůstala na svém místě, i když byla připoutaná. Srdce jí bušilo, když ji objal strach, který zpochybňoval a ničil její poslední naději na život.
Najednou se Caillen otočil, rozepnul její pásy a obmotal své tělo kolem ní, přičemž ji stáhl na podlahu. Modul tvrdě udeřil o zem, ale náraz ztlumilo Caillenovo tělo, které měla pod sebou. I když upřímně, bylo skoro stejně tak tvrdé, jako ocelová stěna, která ji obklopovala.
Vyrazila si dech, když byla odhozená proti oceli a modul se znovu a znovu obracel. Motali se jako kámen ve válci a Caillen ji stále pevně držel, snažící se udržet ji v bezpečí.
Na okamžik si myslela, že havárii přežijí, dokud jí hlava neudeřila o něco tak silně, že se jí udělalo špatně. Její vidění se zatemňovalo. Bojovala s temnotou, jak nejlépe to uměla, ale nakonec si ji temnota podmanila.
Modul se konečně zastavil.
Caillen zůstal stále v klidu, čekající na něco dalšího - měli tak hrubé přistání, že se mu zdálo, že se stále pohybují, i když viděl, že ne.
Ale zůstali na místě. Modul kolem něj praskal a syčel. Všechno kolem něj volně viselo tak, že to vypadalo, jako kdyby tu věc někdo vykuchal. Dráty, popruhy a kusy oceli se houpaly a jiskřily, ale aspoň požár byl nějakou formou světla v jinak tmavém vnitřku. Místo, kde byly jejich sedačky, bylo úplně zničené. Ležel na zádech s Desideriou přehozenou přes sebe. Její dech ho lechtal na kůži a dával mu najevo, že je naživu, i když byla úplně nehybná. Bolest se ozývala v jeho těle a hlavě
s každým úderem srdce.
Nemůžu se pohnout. No, alespoň tím, že je stáhl dolů, jim zachránil život.
Náhlý zápach motorového paliva ho praštil… jako kdyby z něčeho unikalo a stékalo do kaluže blízko nich. A mísilo se to s drsným pachem hořících drátů.
Do prdele. Modul exploduje.
V potvrzení jeho předpovědi uviděl plameny šířící se po podlaze. Olizovaly jeho boty. Horko bylo tak spalující. Zaskřípal zuby a snažil se přinutit své zpustošené tělo k pohybu a to rychle. Ale bylo to těžké. Nic s ním nechtělo spolupracovat, když dupal po ohni u jeho nohou.
„Princezno?“
Byla v bezvědomí a krvácela z rány na hlavě. S hlasitým zasténáním ji od sebe odstrčil natolik, aby se zpod ní mohl vysoukat. Na nejistých nohou ji zvedl a přitáhl k sobě. Opravdu byla droboučká. Což bylo něco, co člověk snadně přehlédl, když byla vzhůru a nadávala mu. To se potom zdála větší než samotný život.
Jeho tělo se bouřilo proti jakémukoliv pohybu, který se nerovnal poloze vleže, ale přesto ji odnesl ven z lodi a odtáhl je do bezpečné vzdálenosti od modulu, kde jí položil na zem. Posadil se na paty, vděčný za to že se může místo kouře nadýchat čerstvého vzduchu.
Shrnul si vlasy z čela a spatřil krev na ruce. Jo, to bylo přesně to, co potřeboval. Vlastní ránu na hlavě. Porovnával své zranění s jejím. Instinktivně sáhl po batohu, aby našel hadřík, kterým by zastavil její krvácení, ale v tom okamžiku si uvědomil, že je stále v modulu.
Do prdele. Musel pro něj. Měl v něm zdravotnické potřeby, jídlo a další věci, které budou potřebovat v případě, že plánují přežít.
Podíval se zpátky na hořící modul. Jen prokletý, zkurvený idiot by se vrátil do něčeho, co se chystá explodovat…
Tou dobrou věcí je, že já jsem idiot.
Než zdravý rozum stihl převážit nad jeho stupiditou, vběhl zpátky do modulu. Kov byl rozžhavený od plamene, což zjistil, když se jeho ruka náhodou otřela o zeď a on se popálil.
Kašlal a zakrýval si ústa košilí a držel jí na rtech pomocí popálené ruky, zatímco se snažil vidět v malém prostoru. Ach člověče, všechno bylo tak rozházené, že nedokázal nic identifikovat. Spustil se na všechny čtyři a prohledával vrak tak rychle, jak jen mohl. Dusil se a kašlal, snažící se dýchat. Právě když se to chystal vzdát, uviděl černý popruh na podlaze.
Jeho batoh byl pod troskami u konzole. Posunul se dopředu a popadl ho, ale zarazil se, když uslyšel něco skučet.
Střecha se chystala propadnout dolů.
Sakra! Škubnutím k sobě přitáhl batoh a rozběhl se ke dveřím.
Zrovna když si myslel, že už je volný, mu část stropu spadla na záda a přišpendlila ho k zemi. Snažil se zpod ní vylézt, ale byl uvězněný. Plameny šlehaly výš a jasněji. Ze zápachu paliva se mu točila hlava. Jeho plíce se snažily najít kyslík.
Do prdele… Já umřu.
Právě tady. Právě teď.
Přesto bojoval, i když to bylo marné. Koneckonců, on je Dagan a Daganové se nikdy nevzdávají, když čelí smrti. Ne bez krvavé bitvy.

***

Desideria přišla k sobě právě v čas, aby viděla Caillena běžet zpátky k hořícímu modulu.
Co ten blbec dělá tentokrát? Copak mu nikdo neřekl, že správný postup je běžet pryč od hořících objektů?
Její hlava třeštila tak moc, že se bála, že bude zvracet. Víc než to, její vidění bylo rozmazané. Natáhla se, aby si setřela pot z čela. V okamžiku, kdy se dotkla své hlavy, si uvědomila, že to není pot.
Všude krvácela.
Mám otřes mozku.
Stáhl se jí žaludek, když víc a víc bolesti bušilo skrz její tělo.
Přetočila se a viděla Caillena mizícího uvnitř modulu. Chystá se na smrt.
Nech ho.
Bohužel, nemohla. Vytáhl ji ven a už dvakrát jí zachránil život. Kdyby ho nebylo, byla by stále uvnitř hořícího modulu.
Vstávej vojáku. Je načase zachránit hrdinského idiota.
Jakmile byla na nohou, zaslechla hlasitou ránu z modulu.
Nebylo tam ani stopy po Caillenovi. Přešel skrz ni špatný pocit.
Byl mrtvý, nebo v pasti.
Pouze kompletní imbecil by se rozběhl do hořícího modulu…
Špatnou věcí bylo, že ona byla imbecil. Zejména proto, že Caillenovi dlužila svůj život a i kdyby tady byla jen malá šance, že je stále naživu, nemohla ho tam nechat uhořet.
Nutící svou nevolnost, aby ustoupila, zamířila k modulu na nejistých nohou.
Když se blížila, byl kouř tak hustý, že sotva viděla. A zápach zrovna nepomohl její nevolnosti.
Jsi Qillaq. Přestaň fňukat.
Přes hlasité praskání a burácení ohně slyšela něco…něco co znělo jako řetězec obscénního rouhání.
Nemohla se ubránit úsměvu a využila jeho vzteklé tirády zaměřené proti bohům, aby ho našla v pasti pod hořící troskou. Jeho hněv byl šťavnatý, když se snažil osvobodit.
„Doufám, že se roztavíš do zapomnění! Ty stupidní, stupidní zkurvy….“ Slova se zarazila, když ji uviděl. Na okamžik se celá jeho tvář rozzářila, ale pak se jeho výraz změnil na temné zamračení. „Ztratila si veškerý zkurvený rozum? Utíkej!“
Poslechla ho, ale rozběhla se k němu.
Caillen byl ohromen, když poklekla, aby mu pomohla osvobodit se. „Nádrž brzo vybuchne. Musíš zmizet. Máme jen pár vteřin. Cítím to.“
„Ne bez tebe.“
„Princezno…“
„Ne bez tebe,“ řekla a každé slovo ostře formulovala, dávajíc mu najevo, že ztrácí čas se zbytečnými argumenty. Zatáhla, jak nejvíc mohla proti rozžhavenému kovu, který ho přišpendloval k zemi. „Už bych byla mrtvá, kdyby nebylo tebe. Po tom všem tě tady nenechám. Teď drž hubu a pomoz mi!“
Caillen se usmál jejímu ostrému rozkazu. Jen nemocný bastard by tohle shledával zábavným, zvlášť v takové situaci. Neměli moc času.
Zavrčel, když nadzvedla hořící nosník, který mu zatěžoval nohu. Osvobodil se a popadl batoh okamžik předtím, než zaslechl kvílení a pískání nádrže.
Bylo na čase jít. Jejich čas byl právě teď měřen pouhými údery srdce.
I když cítil, že je jeho noha zlomená, popadl ji za ruku, do druhé vzal svůj batoh a vyběhl s ní z modulu.
Přesto stále nebyli v bezpečí. Střepiny se dokázaly rozpršet do několika yardů a dost dobře je mohly prošpikovat. Zpevnil sevření na její ruce a táhl ji směrem k lesíku, který nabízel určitou ochranu.
Byli sotva v půlce cesty, když modul explodoval. Tlaková vlna výbuchu je odhodila dopředu a přiměla je udělat několik kotrmelců. Jediné co mohl Caillen dělat, bylo pokusit se chránit si hlavu, když se převaloval a úlomky lodi padaly všude kolem nich.
Zůstal ležet s obličejem připlácnutým k zemi.
Desideria ležela pár metrů od něj, na zádech. Nehybně.
Odporný pocit strachu zmáčkl jeho žaludek. „Princezno? Jsi naživu?“
„Ne,“ zasténala.
„Já taky ne.“
Ozvala se druhá exploze. Caillen zaklel, když viděl, jak se na ně řítí střepina z modulu, včetně velkého kusu dveří. Popadl Desideriu a sotva je odtáhl za padlý kmen stromu, dveře se zabodly přesně do místa, kde předtím ležela. Všude kolem nich hořely malé požáry.
Její bledý obličej na něj užasle hleděl. „Děkuju ti.“
Caillen ze sebe vypustil dlouhý úlevný výdech, než položil hlavu na zem a snažil se nezačít fňukat bolestí, která trhala každý kousek jeho těla. Cítil se, jako kdyby ho přejel parní válec. Poslední věcí, kterou právě teď chtěl dělat, byl pohyb, ale musel ji zkontrolovat a pak si ošetřit dlouhou ránu na
noze. S jeho štěstím se to zanítí a on by si ji pak mohl amputovat, kdyby se opozdil s léčbou.
„Kdykoliv, Princezno. Ale vážně musíme něco udělat s našimi častými setkáními se smrtí.“ Obrňující se proti bolesti, se posadil.
Vyčítavě na něj zírala, když ho šťouchla do ramene.
„Neopovažuj se mě za to vinit. Co sakra bylo tak důležité, že ses pro to musel vrátit a riskovals tím naše životy?“
„Riskoval jsem jen svůj život. Ty jsi blázen, který se pro mě vrátil.“
Obrátila oči v sloup. „Nemohla bych souhlasit více. A teď, proč ses tam vracel?“
Ukázal na batoh.
Zírala na něj a pak se zamračila, jako kdyby ho nejradši sama zabila. „Málem jsi nás zabil kvůli hloupému batohu?“
„To není jen batoh, kotě. To je batůžek pro přežití.“
„Radši nebudu komentovat tu ironii, že jsi pro něj málem zemřel, protože mě teď opravdu všechno bolí až moc na to, abych se obtěžovala.“
Zasmál se a začal se v něm přehrabovat. Dokud neuslyšel lehký bzukot blížícího se motoru. Díky tomu rychle vystřízlivěl.
„Někdo sem jede.“
Její obličej se úlevně rozzářil. „Oh, Bože, prosím, ať je to záchranná posádka… nějaká s čistou koupelnou.“
Nesdílel její optimismus. Místo toho, se studený strach zakousl do jeho střev. „Pojď.“
Táhl ji k řadě stromů, hlouběji do lesa.
Zaryla paty do země, aby ho zpomalila. „Co to děláš?“
„Nevíme, kde jsme, ani kdo jsou oni. Mohli by to být naši přátelští vrazi, nebo nějaký jejich komplic. Dokud nebudeme mít jistotu, bude lepší, když nás neuvidí.“
Desiderie se chtělo frustrovaně křičet z jeho paranoji. Ale hluboce uvnitř věděla, že má pravdu a dokud nezjistí, kdo se blíží, musí zůstat nenápadní.
„Opravdu tě nenávidím.“
„Taky tě nenávidím, miláčku.“ Věnoval jí okouzlující úsměv a mrknul na ni, takže dokázal být rozkošný i přes to, že ho chtěla nakopnout do nějakého velmi bolestivého místa. „Teď sebou pohni.“
Desideria zasténala, když se přinutila rozběhnout se za ním. Jak se zvládl pohybovat se zraněnou nohou? To ten chlap necítí bolest? Pohlédla na les a trhnula sebou. Ty stromy se zdály být tak daleko…
Caillen se otočil a chtěl ji nést.
Zarazila ho. „Jsi zraněný a já můžu chodit. Nejsem bezmocná ani slabá. Jsem prostě naštvaná,“ zavrčela.
Zvedl ruce nad hlavu v omluvném gestu. „Dobře, ale musíme si pospíšit.“ Ukázal bradou na oblohu, kde viděla blížící se plavidlo.
Utíkej!
Sotva to stihli ke stromům, když se plavidlo dostalo k nim.
Váhavě se několik minut vznášelo nad pozůstatky jejich lodi, jako kdyby posádka prováděla nějaké testy a snažila se vyhodnotit situaci.
Caillen se zamračil a snažil se přijít na to, co dělají. Normálně by vylezli ven a skenovali zem. Ale tihle…
Měli vlastní protokol, který se odchyloval od normy, což znamenalo, že neměl tušení, co je čeká. Sakra.
„Můžeš mi o nich něco říct?“
„Jsou to Andarioňané.“
„Jak to víš?“
Vytáhl z batohu FVG a přidržel si ho u očí, aby viděl na piloty v kokpitu, kteří skenovali zem a mluvili mezi sebou.
„Podle stylu lodi. Je to starší model, Andarion S10-B60. Většina lidí je příliš malá na to, aby ho pilotovala. A teď, když na ně vidím, jsou to rozhodně NHL." (pozn. Překl. - Non Human Life Forms - Nelidská forma života.)
„Je to pro nás dobré, nebo špatné?“
Caillen si povzdechl. „Záleží na jejich záměrech.“
„Nejsi vtipný.“
„Nesnažím se být.“
Plavidlo se pomalu snášelo k zemi, dokud úplně nepřistálo. Jakmile se dveře otevřely, Caillen jí pokynul, aby byla potichu, zatímco si do ucha strčil zesilovač, aby slyšel jejich rozhovor i z této vzdálenosti. Naštěstí to zesilovalo jen hlasy a ne okolní zvuky, jinak by veškerý rozhovor byl překrytý
rachotem jejich motorů.
Dva důstojníci šli vyšetřovat havárii, zatímco dva piloti zůstali uvnitř.
Desideria otevřela ústa, aby promluvila, ale on ji přerušil s divokým zavrtěním hlavy. Jednou z Andarionských schopností bylo, že ti parchanti slyšeli na míle daleko i bez zesilovače.
Mohou být rádi, že je vojáci nezaslechli dýchat.
A z toho, o čem mluvili, se mu scvrkl žaludek.
Ne, oni nepřistáli v trestanecké kolonii. Tohle bylo ještě horší.

Mnohem horší.

1 komentář: