čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 12



Caillen popadl Desideriinu ruku a táhl ji hlouběji do lesa. Pokaždé, když otevřela ústa, aby promluvila, jí naznačil gestem, ať je zticha. Což bylo něco, co ji vážně začínalo štvát.
Dělal i jiná gesta, tak rychle, že si zjevně myslel, že je dokáže rozluštit. Ona jen doufala, že nejsou obscénní, jinak by začal kulhat ještě víc, než kulhal teď. Jejím přičiněním.
Pokračovali v cestě, dokud nenašel jeskyni, ve které se konečně zastavil. Zatáhl je co nejhlouběji, než hodil batoh na zem a vytáhl dvě zařízení, která neuměla identifikovat.
Zamračila se a sledovala, jak na každou stranu otvoru jeskyně upevňuje jedno z nich, než je zapnul. Ozvalo se nízkofrekvenční hučení a přístroje způsobily, že jeskyně ještě víc ztmavla.
Sotva viděla před sebe.

Bez zastavení vytáhl z batohu světelnou tyč, uchopil ji a pořádně s ní zatřásl, než ji odhodil na zem tak, že přistála kousek od ní. Všechno se koupalo v matně fialové záři, když zvedl batoh a zamířil do zadní části jeskyně, kde na něj čekala vedle monstrózního černého stalagmitu, který se vlivem
světla třpytil.
Teprve teď vypustil dlouhý, slyšitelný výdech.
Můžu mluvit? Artikulovala na něj neslyšně.
„Jo, ale potichu,“ zašeptal.
„Proč?“
Otřel si bradu hřbetem ruky, což bylo gesto, které bylo zvláštní směsicí malého chlapce a totálně drsného samce.“Andarioňané mají supersonický sluch a já si nejsem až tak jistý, že proti nim
budou moje tlumiče fungovat, zejména pokud používají nějaký druh zesilovače.“ Ukázal palcem přes rameno na otvor jeskyně. „Ti chlapi tam… Nejsou jen součástí obyčejné posádky. My dva máme opravdu nevyčerpatelné zásoby smůly. Nepřistáli jsme jen na obyčejné Andarionské planetě.
Přistáli jsme na jedné z jejich kolonií.“
Vytáhl z kapsy malý přístroj a vložil si ho do ucha.
Můžete ji nazývat hloupou, ale vážně v tom neviděla žádný velký problém. Andarioňané byli součástí rady, takže se na ně vztahují stejné zákony, jako na kohokoliv jiného. Proč tak vyšiloval? „Což znamená?“
„Jejich kolonie jsou pod válečným právem. Jakýkoliv cizinec chycený bez řádných dokladů, návštěvního pasu a povolení je automaticky považován za zvěda, zejména pokud jde o člověka. A je tak také stíhán. Standartním postupem je, že nás někam zamknou a nechají nás zemřít, aniž by někomu oznámili, že nás mají. Ve skutečnosti, pokud se jich někdo zeptá, tak pravděpodobně všechno popřou. Jsou na to dostatečně velcí bastardi.“
Zvedla bradu nad jeho směšnou předpovědí. „Jsme z královské rodiny, nemohou…“
„Můžou si dělat, co budou chtít,“ řekl, čímž ji přerušil. „Někdo by musel dokázat, že jsme tady a protože jediným člověkem, který zná naše místo pobytu je náš vrah, nemyslím si, že on nebo ona bude tak upovídaný, aby nás zachránil, pokud nás tady chytí.“
„Nemůžeme jim to vysvětlit nebo jim nabídnout odměnu?“
Hlasitě se zasmál. „Už jsi někdy potkala Andarioňana?“
„No…ne.“
„Pak tady máš mé slovo. Nenechají se podplatit. Pár mých přátel jsou Andarioňané. Jeden z nich se narodil jako korunní princ, ale proto, že má nějaké lidské vlastnosti, ho jeho biologická babička poslala do lidského sirotčince, kde byl uvězněný, bitý, připoutaný a rozdrápaný. Vychovávali ho jako zvíře. Vážně nechceš vědět, co všechno mu dělali. Postačí, když ti řeknu, že když nebyli ochotní chránit vlastního prince, tak já i ty jsme, a teď mi odpust tu slovní hříčku, královsky v prdeli. Nebudou se o nás starat, a pokud to pro ně bude znamenat válku? No a co? Jak už jsem řekl, vedle nich tvoji lidé vypadají jako pacifisti. Válka je pro ně bonusová zábava a tyhle kolonie pro ni žijí.“ Rukou si zoufale prohrábl vlasy.
„Tohle je ten důvod, proč by ses měla modlit k bohům, abys nikdy neuvízla na cizí půdě. Jedna špatná bitva, jedno špatné přistání a celý tvůj život se najednou úplně posere, nebo rovnou skončí.“
Stejně jako se to stalo jejímu otci.
Byl to pilot, který nouzově přistál na Qillaqu. Byl zajatý jako válečná kořist a nikdy mu nebylo dovoleno kontaktovat své lidi, nebo rodinu. Jeho jedinou nadějí na svobodu byl souboj, ke kterému byl přinucený v době, kdy byl zraněný. Po tom mu její matka už nikdy nedala další šanci na kontaktování své rodiny, aby věděli, co se s ním stalo. Poprvé ve svém životě chápala skutečnou hrůzu, která provázela otcův život.
„Tam venku je celý vesmír, Dario, kde tvoje matka nevládne. Vesmír plný různých lidí a různých zážitků. Slib mi, že až vyrosteš, najdeš si čas na to, abys ho prozkoumala, a zjistíš, že i když se z vnějšího pohledu můžeme lišit, uvnitř chceme všichni to samé. Bezpečnost. Lásku. Rodinu. Mír.“
Jako dítě si myslela, že ho mír oslabuje. Ale teď už chápala, co měl na mysli. Nemluvil o míru před válkou. Mluvil o vnitřním klidu, který nikdy nepoznala. O útěše, která přišla s porozuměním, že víš, kdo a co jsi a přijímáš své nedostatky. O tom, že se cítíš pohodlně ve vlastní kůži.
Místo toho jediné, co neustále slyšela, byla kritika její matky, tety i sestry. Pokud v životě perfektně znala nějakou věc, tak to byl každý nedostatek, který měla.
Divným zjištěním pro ni bylo, že Caillen má stejný vnitřní klid, který měl i její otec. Že byl schopen zůstat v klidu, i když byl pod nátlakem a uprostřed chaosu.
Nechtěla přemýšlet o těchto nepříjemných srovnáváních, proto vrátila svou pozornost k jejich současné situaci. „Tak co budeme dělat?“
Caillen se odmlčel, když zvažoval jejich možnosti. Nemohli tu zůstat příliš dlouho, nebo je najdou. Vzhledem k tomu. Že v troskách se neválely žádné orgány, budou Andarioňané pročesávat tuhle oblast, dokud je nenajdou. Andarioňané jsou bohužel houževnatý druh, který prahne po boji. Nemluvě o tom, že se musí dostat z tohohle kusu šutru, aby dal jeho otci vědět, co se stalo. A i když to nerad přiznával, potřebovala to vědět i královna Qillů. Ta psychopatická děvka.
Desideriiny tmavé oči ho propalovaly. Díky bohům, že nevypadá jako její matka. Její rysy jsou mnohem měkčí a laskavější. Mnohem krásnější. Kdyby byla víc podobná své matce, nechal by ji v modulu uhořet.
„Musíme se dostat pryč. Hned.“ Naléhala na něj Desideria.
„Já vím, princezno. Já vím.“ Ale nejdřív se museli zbavit svých pronásledovatelů. „Musíme najít jakoukoliv civilizaci, kterou tu mají.“
Zamračila se na něj. „Říkal jsi, že tohle nemůžeme udělat.“
Pohlédl na batoh, který ležel na zemi vedle ní. „Neřekl jsem, že to budeme dělat jako lidé.“
Teď byla Desideria totálně zmatená. Že by se nadýchal moc kouře, než ho zachránila? „Zjevně mi něco uniká. Když jsem to naposled kontrolovala, byli jsme lidé, takže jak zvládneme nebýt lidmi?“ Špinaví, zkrvavení a zmlácení, ale stále nepopiratelně vypadali jako jejich druh. „Máš nějaké
tajemství, které bys mi rád svěřil?“
Caillen se přehraboval v batohu, než vytáhl několik věci.
Stále zmatená sledovala, jak odšroubovává víčko z láhve vody a rozbaluje fólii na balíčku. Balíček obsahoval malou růžovou tabletku.
Já to věděla!
Je na drogách.
„Co je to?“ Zeptala se podezřívavě.
Strčil si pilulku do úst a spláchl ji vodou. „Během dvaceti hodin mi narostou vlasy na ramena a zbarví se na černo.“
Existují takové vymoženosti? Její otec jí vyprávěl o mnoha zázracích, ale tohle pro ni byla novinka. „Je to bezpečné?“
Otřel si ústa hřbetem ruky, než zavřel láhev. „Bože, doufám, že ano. Nikdy dřív jsem to nepoužil, ale bohužel v mé kouzelné tašce nemám paruku. Ne, že bych nějakou používal, i když už jsem to zkoušel. Dávno jsem se těžce poučil, že tyhle věci mají nepěknou tendenci spadnout v tom nejhorším možném okamžiku.“
Otevřel malou krabičku, ve které byly dvě kontaktní čočky.
Zaujatá a zmatená, sledovala, jak si je nasazuje. Ach jo, byly zvláštní. Jeho panenky byly červené a duhovky bíle s červeným okrajem. „Vidíš přes ně?“
Třikrát zamrkal, než rozšířil oči, aby se čočky mohly usadit na místo. „Ne tak dobře jako normálně, ale stačí to.“
Jako další věc vytáhl nějakou oválnou trubičku, a když jí otevřel, vypadlo z ní něco, co vypadalo jako dva podlouhlé tesáky. Vzal je a nasadil si je na špičáky, díky čemuž získal zubatý úsměv.
Nenáviděla, že si to musela přiznat, ale vážně vypadal prapodivným způsobem sexy. „Co to má být?“
Rozepnul vnější kapsu a vytáhl zrcátko, aby mohl zkontrolovat své dílo. „Andarioňan. Jakmile mi narostou a ztmavnou vlasy, budu se moc vydávat za rodáka. Kratší vlasy jsou fakt svině, protože jejich muži nosí ještě delší vlasy než ty, ale já určitě přijdu s nějakým příběhem o tom, proč jsem se nechal ostříhat. Doufejme, že to spolknou bez krveprolití.“ Důkladně ji přejel pohledem. „Ty na druhé straně…“
Zvedla ruce a couvala ze strachu z toho, co pro ni znamená výraz na jeho tváři. „Nevezmu si tu pilulku a nenechám si narůst další končetinu.“
„Pochybuji, že by ti narostla další ruka… Ale možná jednu ztratíš.“ Blýskl po ní zlomyslným úsměvem, který byl ještě hrozivější díky tesákům. „Neboj se. Nebudu ti ji vnucovat. Jsi moc malá a máš špatné rysy obličeje. Nikdo by ti nikdy neuvěřil, že jsi jednou z nich. Nemluvě o tom, že nemám další pár tesáků ani čoček.“ Trhnutím vytáhl z batohu plášť s kapucí a hodil jí ho. „Zakryj se tím a já jim řeknu, že jsi moje dcera. Jen se ujisti, že tě nikdo neuvidí.“
„A pokud uvidí?“
„Pak bychom si měli jen tak lehnout a počkat, až nás najdou naši milí vrazi z lodi a podřežou nám hrdla. Věř mi, bylo by to mnohem méně bolestivé.“
Desideria se zašklebila na plášť. „No, řeknu na to jen jedno. Být v tvé přítomnosti alespoň není nuda.“
Zasmál se. „Jako kdybych to nevěděl. Moje jméno mělo být Katastrofa a já přísahám, že v nějakém jazyce se tak Caillen určitě dá přeložit. Teď pojď sem a nech mě zkontrolovat zranění na tvé hlavě. Poškozený mozek je tou poslední věci, kterou teď potřebujeme.“
„Já už mám poškozený mozek. Proč bych jinak byla tady?“
Odfrkl si. „Jo, taky k tomu nemám daleko.“
Desideria se posadila vedle něj, zatímco se prohrabával v batohu. Napůl očekávala, že z něj vytáhne loď. Nedělal si legraci, když to nazýval balíčkem k přežití. Zdálo se, že v něm má všechno.
Až na černou paruku…
Když se přehrabával, vlasy mu spadaly přes pohmožděné čelo. Jeho noha byla zkrvavená a vypadala bolestivě přes roztrhanou látku, přesto to ignoroval, jako kdyby byl jedním z její rasy. Právě teď měl na sobě opotřebované boty a koženou bundu a nic na něm nepřipomínalo jeho královskou krev. Připomínal jí spíš jednoho z ničemných pirátů, které její matka najala, aby způsobili potíže jejim nepřátelům.
A nějaká její část, která ji děsila, byla skutečně přitahována k temné straně jeho osobnosti. Víc než to, připomínala jí, jak báječně vypadalo jeho vystavené břicho a to ji vedlo k tomu, aby uvažovala nad zbytkem jeho těla…
Jak by vypadal nahý?
Nebuď pitomá. Muži nejsou na tvém seznamu. Alespoň než bude mít výročí dospělosti, což bude za rok.
Ale nemohla si pomoci. Byl podmanivý. Vynalézavý. Silný. Inteligentní. Šílený.
Což byla opojná směs bez ohledu na to, jak moc se nad tím snažila nepřemýšlet.
Přisunul se k ní s lékařskými pomůckami, které vedle ní položil, než jí podal láhev s vodou a poklekl. Odpočíval na svém zdravém koleni, když jí jemně stahoval vlasy z obličeje, aby prozkoumal její zranění. Jeho blízkost ji rozptylovala a způsobila, že se jí zrychlil tep. Nikdy nebyla tak blízko nějakému muži, když nepočítala svého otce a muže její matky. Matčini muži sice byli atraktivní, ale nikdy ji nelákali.
Ne takhle.
Tohle byl ten hlad, o kterém slyšela mluvit své sestry? Zatímco studovala a dělala to, co jí bylo řečeno, ony se vplížily na internet a stahovaly obrázky nahých mužů během hodin ve škole. Pozdě v noci, když všichni ostatní spali, se scházely a chichotaly se nad představou toho, co budou dělat, jakmile budou mít své vlastní muže.
Ale tohle nikdy nebyl její sen. Nechtěla mít zotročeného mazlíčka. Její otec jí vyprávěl příběhy o tom, jak se muži a ženy v jeho světě chovají jako tým. Jak spolu jednají jako rovný s rovnou. Nevěděla proč, ale líbilo se jí to. Chtěla mít partnera, který jí bude chránit záda a ne někoho, kdo bude opovrhovat její mocí nad sebou a kdo bude tak zasmušilý, jako jsou matčini muži. Vždy vypadali spíš jako děti, než muži a ona chtěla skutečného otce pro své potomky.
Caillen vzhlédl a zachytil její pohled. Povytáhl obočí, když mu lstivý, vědoucí úsměv napůl zkřivil rty. „Představuješ si mě nahého, princezno?“
Horko jí vletělo do tváří nad jeho škádlící arogancí - a nad skutečností, že ji při tom přistihl. Cailen rozhodně nebyl ten typ muže, kterého by žena s mozkem chtěla mít za svými zády, nebo kdekoliv jinde v blízkosti pěti tisíc kilometrů.
„To těžko. Vypadáš takhle opravdu strašně.“
Dobromyslně se zasmál. „Už mě nazývali hůř a to přímo lidé, kteří tvrdí, že mě milují.“
„Existují lidé, kteří tě skutečně milují?“
Jeho úsměv se rozšířil. „Těžko se tomu věří, že? Ale jo, existují. Alespoň to tvrdí, když jsem s nimi v pokoji.“
Nedokázala pochopit, jak mohl přijmout urážku s takovou grácií a humorem. V jejím světě se lidé zabíjeli i pro méně.
„Dokážeš se někdy naštvat?“
„Samozřejmě, že ano.“
Trhla sebou, když utřel ubrouskem namočeným v desinfekci rány na jejím krku.
„Co tě naštve?“
Sklonil ubrousek. „Moje sestry a krutost. A krutost vůči mým sestrám mě nasere dvojnásobně, když se najde někdo tak hloupý, aby to zkusil.“
Odtáhla se, aby se na něj podívala. „Myslela jsem, že císař Evžen má jen jediné dítě. Tebe.“
„Ano.“
Když to neupřesnil, pobídla ho. „Jsou ze strany tvé matky?“
„Proč tě to zajímá?“
Její temperament se začínal rozpalovat, ale držela se zpátky. Nebylo třeba se zlobit nad tak jednoduchou otázkou. To by bylo podobné spíš její matce. Jeho tón byl zvědavý, ne konfrontační. Takže když promluvila, přinutila se být milá.
„Jsem jen zvědavá. Když ses o nich zmínil, v tom jediném slově bylo tolik emocí, že z toho poznám, jak moc pro tebe znamenají. Cítit něco takového k nevlastním sourozencům je podle mých zkušeností dost neobvyklé.“
Olízl si rty, než pokračoval v čištění její šíje. „Tam, odkud pocházím, je rodina definována jako ti, kteří se na tebe nevykašlou jen kvůli penězům. Krev v tom nedělá žádný rozdíl. Pokud jim můžeš svěřit svůj život a víš, že přijdou bez ohledu na to, jaké sračky na tebe prší, pak jsou tvou rodinou.“
V jejím světě, rodina znamenala ty, kteří mají tolik slušnosti, aby tě bodnuli, když se ti dívají do očí. Nedovedla si představit, jak by jí sestry z jakéhokoliv důvodu stály po boku.
Neochotna dál pokračovat v tomhle rozhovoru, změnila téma na něco méně bolestivého. „Opravdu si myslíš, že oklameš Andarioňany tak, aby si mysleli, že si jedním z nich?“
„Já vím, že to dokážu. Jak jsem řekl, mám přátele, kteří jsou Andarioňané.“
Ale to nic neznamenalo. Měla otce, který byl Gondoriaňanem a přesto nevěděla nic o jeho lidech a kultuře. „Mluvíš plynně jejich jazykem?“
„Všemi devatenácti dialekty.“
To bylo nečekané. Věděla, že je většina princů dobře vzdělaná, ale nejvíce spoléhali na své poradce nebo elektronické překladače.
„Působivé.“
„Ne tak docela. Strávil jsem spoustu času na jejich území. Vzhledem k tomu, že nemají rádi cizince, naučil jsem se předstírat, že jsem jedním z nich pomocí tesáků a kontaktních čoček. Když jsem dělal nějaké důležité zakázky, dokonce jsem si nechal narůst vlasy a obarvil si je, abych mezi ně zapadl. Ale nejsem fanoušek dlouhých vlasů.“
„Proč ne?“
„Pletou se mi do cesty, když mám sex.“
Z té nečekané odpovědi se nahlas rozesmála.
Caillen se odmlčel při zvuku prvního opravdového a nečekaného smíchu, který od ní kdy slyšel. Byl to čistý, lehký zvuk, který přiměl jeho penis, aby se zaškubal. V kombinaci s tím, jak jí jiskřilo v očích, si přál, aby se nikdy nepřestala smát. Její uvolněné rysy v obličeji z ní činily naprosto neodolatelnou ženu. Sakra, byla tak krásná a on to ze všeho nejvíc nenáviděl. Nechtěl k ženám něco cítit. Zvlášť ne k takové, která je ze světa, kde jsou muži podřadní. A zvlášť ne k takové, jejíž matka ho chce rozcupovat na kousíčky tím nejhorším způsobem.
Otřela si oči. „Jsem si jistá, že to není ten pravý důvod.“
„Přísahám, že je.“
Zavrtěla hlavou. „Ty jsi hrozný.“
„Na to můžu znovu říct jen to, že už mi říkali hůř.“ Přejel jí rukou po hlavě, aby zkontroloval otoky. Trhla sebou, když se dotknul boule, ze které krvácela. „Je mi to líto.“ Sáhl do batohu a vytáhl chemický ledový obklad. Zlomil pečeť, zatřásl s ním a podal jí ho, aby si ho přitiskla na otok. „Nezdá se, že by rána potřebovala stehy. Až ti ten otok splaskne, tak ti na to dáme něco na srážení.“
Desideria povytáhla obočí nad jeho autoritativním tónem. „Ty jsi taky doktor?“
Neodpověděl. Podle výrazu z jeho tváře poznala, že trefila citlivý nerv, ale neměla tušení jak.
Ignorujíc ji, si odtáhl kalhoty z nohy, aby se postaral o své vlastní zranění.
Dívala se v tichém úžasu, jak zastavuje krvácení, čistí ránu a ovazuje ji jako profík.
„Jak to, že toho princ ví tolik o bitvách a medicíně? Říkal jsi, že jsi létal přes jednotlivá Andarionská území. To byly mise dobré vůle?“
Zamračil se na ni. „Myslel jsem, že to víš.“
„Vím co?“
Škrábajíc si vousy na tváři, si odfrkl. „Musíš žít pod šutrem na té nejzabedněnější planetě, abys přeslechla tak významnou zprávu.“
Nevšímala si jeho urážky - bylo to tak slabé oproti tomu, co říkala její rodina, že to sotva zaregistrovala. A poprvé vlastně souhlasila s jeho shrnutím. Qillaq byl poněkud pozadu ve
srovnání s ostatními světy. „Jaká zpráva?“
„Byl jsem unesený, když jsem byl ještě dítě a vychovali mě jako plebejce. Nevěděl jsem, že jsem princ, dokud mě před několika měsíci neidentifikoval test DNA.“
To ji ohromilo. „Opravdu?“
„Jo, fakt.“
To vysvětlovalo ty nesrovnalosti, kterých si všimla. A proč ho obklopovala ta nezkrotnost při všem, co dělal. I jeho otřepané oblečení, neustále se měnící přízvuky, které se měnily od dialektu královské rodiny až k pouličnímu slangu.
„Byl jsi v šoku, když ti to řekli?“
„Stále jsem. Není to zrovna něco, o čem bys očekávala, že o sobě zjistíš. Hej chlapče, tvoji rodiče nebyli tvými rodiči a mimochodem, věděl jsi, že jsi princ a dědic obrovské říše?“
Odmlčel se, když začal balit věci zpátky do obalů. Po několika vteřinách znovu promluvil. „Neboj se. Jsem čistotný. Možná nejsem tak kultivovaný jako zbytek šlechty, ale taky se tu cnevyseru na podlahu.“
Jeho tón byl suchý a vyrovnaný. Přesto chápala bolest, která se za těmito slovy skrývala a věděla, proč to řekl. Ostatní ho odsuzovali, stejně jako ji.
„Moji lidé nejsou jako ostatní šlechtici. Taky proto jsem v Gardě. V mém světě se nikomu nic nedává jen tak. Všechno si musíš zasloužit. Nezáleží na tom, kým jsi, když v životě začínáš. Záleží na tom, jako kdo v něm skončíš.“
Pohled, který po ní hodil, byl tak ledový, že se zachvěla. „Ne, tvoji lidé jen obviňují ostatní z trestných činů, kterých se nedopustili.“
„S tím nemám nic společného.“
Tomu se vysmál. „Rád bych ti věřil, ale neznám tě na to dost dobře. Je jen málo lidí, kterým bezvýhradně věřím. Takže mi budeš muset odpustit mou nedůvěru.“
„Chápu. Důvěra, stejně jako všechno ostatní, musí být zasloužená a já si ji nezasloužím. Beru na vědomí.“
Caillen zaváhal. Chtěl jí věřit. Přesto se neodvážil. Hromadilo se v něm příliš mnoho vzpomínek. Partneři, kteří se k němu obrátili zády v okamžiku, kdy to očekával nejméně. „Přátelé,“ ke kterým se otočil zády a oni ho bodli tak silně, že stále cítil pálivou bolest. A nejvíc ze všeho vzpomínky na tu mrchu, která se ho snažila soustavně zničit bez zjevného důvodu.
Lidé byli od přírody zrádní. A Desideria pro něj byla cizinkou - takovou, která ho přitahuje. Díky čemuž byla víc smrtící, než všichni ostatní.
Odstoupil od ní. „Mám tu jen minimum jídla i vody. Dost na to, aby to vydrželo na jeden den. Zítra se budeme muset živit mršinami.“
Neklid se jí odrážel na čele. „Nemáme čas na nedůsledné lelkování. S každou další minutou můžou ty pijavice popravit moji matku.“
A jeho otce taky. Ale ani tahle myšlenka nezmění jejich situaci.
„Dovol mi, abych ti to vyjasnil, princezno. Jsme na nepřátelské planetě s domorodci, kteří nás sežerou, pokud nás chytí. Náš únikový modul už dál nevysílá naváděcí signál, což sice znemožňuje domorodcům, aby nás našli a identifikovali náš původ, ale také to znemožňuje našim spojencům naši záchranu. A zatímco život tvé matky je mi opravdu ukradený, tak na otci mi záleží, takže si ani na minutu nemysli, že jsi víc motivovaná než já. Protože nejsi. Nicméně pokud zemřeme, tak je pro všechny konec a věř tomu nebo ne, dělám co je v mých silách, abych zajistil, že všichni přežijí. S nezmrzačeným tělem.“
Přimhouřila na něj oči. Nebylo pochyb o stínu schovaném v jeho tmavých očích. „Co mi neříkáš?“
Její otázka ho zachytila nepřipraveného. „Co tím myslíš?“
„Něco si necháváš pro sebe. Poznám to z výrazu ve tvých očích. Co je to?“
Caillen zaváhal. Sakra, byla vnímavá stejně, jako jeho sestra Shahara. Vždycky měla tuhle záhadnou schopnost a uměla ho přečíst.
Začal si něco vymýšlet, ale proč by měl lhát? Potřebovala to vědět, a pokud ho zradí, přijde o vlastní krček. Andarioňané si neumí hrát a netolerují cizince - hlavně jeho. „Jsem hledaný zločinec, kterého Andarioňané chtějí. I když tohle obvinění bylo technicky zrušené, když se ze mě stal princ a následník trůnu, nevěřím tomu, že by kolonie informovala vládu o mojí přítomnosti dřív, než by pro mě připravili pěkný trest smrti - mají v tomhle nechutné tendence.“
Z její tváře zmizela veškerá barva. „Co jsi jim udělal?“
Caillen si povzdechl. Znovu, nechtělo se mu říkat jí to. Bylo to vážně strašně hloupé. Ale když by neodpověděl na její otázku, nejspíš by předpokládala, že je násilník nebo ještě něco hnusnějšího. „Jsem čistý, jasné? Mám trochu problémy se sebekontrolou. Princ Jullien nevhodně popadl mou sestru a měl potíž s pochopením slova ne, i když mu to dala najevo dost razantně, tak jsem mu vyrazil pár zubů. Když byl Nykyrian korunován, tak zrušil rozsudek mé smrti, ale jak už jsem řekl,
nevěřím jejich vládě. Zatímco vím, že by mě Nyk zachránil, přeci jen by o tom musel vědět v čas a od té doby, co je Jullien na mě stále nasraný za můj útok, vsadím se, že tahle kolonie má stále Jullienův seznam hledaných - je hodně mstivý, svým způsobem. S mým štěstím prémii za mé zabití ještě ztrojnásobil.“
Zírala na něj. „Určitě má Jullien něco lepšího na práci, než se zahazovat se rvačkou, zejména v případě, že není vůbec podobný mým lidem. V to musíš doufat.“
Jo, jasně. „Jullien není bojovník a vzhledem k nakopání zadku, které jsem mu uštědřil, to jeho pompézní arogance rozhodně nenechá jen tak. Ten slizký bastard je ten nejhorší druh spodiny.“
„Proč ho tak nenávidíš?“
„Kromě toho, že se snažil znásilnit mou sestru, prodal těhotnou ženu jeho vlastního dvojčete nepřátelům, aby ji mohli zabít. A mí přátelé, včetně mě, jsme téměř zemřeli, když jsme ji dostávali ven. A to není nic proti tomu, co udělal ostatním. Je to totálně nechutný bastard. Nebyl popraven jen proto, že je z královské rodiny a jeho babička zaplatila Lize celé mění, aby ho nechali dýchat.“
Viděl jí na očích, jak se snaží pochopit Jullienovi zločiny, ale na duševní úrovni to nedokázala pochopit o nic víc, než mohl on. Krutost tohoto muže byla překonána jen jeho hloupostí.
„Jeho babička ho nijak nepotrestala za zradu bratra?“ Zeptala se.
„Ne. Ale věř mi, Nyk mu to oplatil a já jsem stále ohromen, že Nykův výprask přežil. Ale je jasné, že Jullien bude nadosmrti kulhat. Oficiálně však nebyl potrestán až na to, že byl odstraněn z linie následovníků trůnu. Což je pro něj osud pravděpodobně horší, než smrt. Ale dle mého názoru se z toho dostal lehce.“
Zavrtěla hlavou. „A já si myslela, že moje rodina to nemá v hlavě v pořádku.“
„Jo… Moje má také své problémy, ale nejhorší co můžu o svých sestrách říct je to, že jsou sebezničující… no, pokud jde o Kasen nebo Tess, tak ty jsou smrtelně stupidní. I když škody, kterých se na mě dopustily, nebyly nikdy úmyslné. No, až na ten incident s páčidlem.“
Desideriu zaujmul ten poslední kousek věty. „Incident s páčidlem?“
Odmlčel se a naházel věci zpátky do batohu, než vypustil trpící výdech. „Když jsme byly děti, dohnal sem Kasen k nepříčetnosti, takže po mě hodila páčidlo.“ Ukázal na jizvu nad levým obočím. „Osm stehů.“
To muselo bolet. „Cos jí udělal?“
Nečekané začervenání zbarvilo jeho tváře. Což bylo podivné, zvlášť s jeho přestrojením. „Na mou obranu, bylo mi šest.“
Oh, tak tohle musí být skvělé, když ho to uvádí do rozpaků a vymlouvá se. „Co jsi udělal?“
On se vážně styděl. „Odmítala si se mnou házet s míčem, tak jsem jí podpálil domeček pro panenky.“
Zírala nad tím prohlášením. Ne, to nemohl… „Ty jsi jí podpálil domeček pro panenky?“
Ukázal na jizvu. „Byl jsem dostatečně potrestán.“
„Ale ty jsi jí spálil domeček pro panenky? To je tak kruté.“
„To napadnutí bratříčka páčidlem taky. Mohl jsem ten den přijít o oko a myslím, že můj nedávný rozsudek smrti za to, že jsem ji chránil od jejího posledního záchvatu hlouposti, byl rozhodně vyšším odškodněním, než si zasloužila.“
Ušklíbla se jeho rozhořčení. „Byla to jen povrchová rána, ty velké děcko.“
Caillen chtěl odpovědět, ale potom se zarazil, když si uvědomil, jak si užívá její škádlení.
Okouzlovala ho…
Sakra. To si nemohl dovolit. Ne, dokud nevěděl, komu skutečně patří její loajalita. Byla dcerou své matky. A ta by si ho nejraději zarámovala.
Desideria viděla jak se přes jeho tvář spouští závoj, měnící jeho výraz znovu na vážný. Z nějakého důvodu to bylo, jako kdyby dostala pěstí přímo do hrudníku. Nebuď směšná. Přesto se nedalo popřít to, co cítila.
Bolelo to.
Měla ráda škádlivého zábavného Caillena mnohem víc, než vážného prince, který se kontroloval.
Ztratila jsem rozum. On ji dráždil úplně vším.
Je po všech stránkách strašně sexy.
A když ji škádlil, jeho oči zářily a díky tomu vypadal ještě žhavěji. Olízla si rty, když sledovala, jak se vrátil k batohu, aby z něj vytáhl další věc. Po tomhle ale zalapala po dechu.
Byla to meziprostorová linka.
Radost v ní explodovala. „Můžeme někomu zavolat?“
„Doufejme. Ale pokud to půjde, nemůžeme mluvit víc jak třicet vteřin. Jinak by nás vysledovali. Nevím, jaký signál chytíme na tomhle místě. Takže teď rozhodně nehodlám udělat nějakou chybu, abychom skončili vykuchaní.“ Pokusil se zavolat své sestře.
Nic. Volání neprošlo.
S podrážděným zavrčením se podíval na Desideriu. „Buď jsme příliš hluboko v jeskyni, nebo je to zaseklé. Zkusím to zase ráno.“
„Co když moji matku zabijí už dnes večer?“
„A co když zabijí mého otce? Nejsi tu jediná, kdo riskuje. Tohle je na hovno v obou případech.“
Zaskřípala zuby, když ji spalovala frustrace. „Nemůžu uvěřit, že neexistuje nic, co bychom mohli udělat.“
„No, můžeme jít ven a nechat je, aby nás našli. Tedy pokud už nemají něco, co dokáže obejít i moje zrcadla. Pokud mají, tak jsme v háji.“
Naklonila hlavu nad použitím slova, které zcela nepatřilo k této větě. Zrcadla. „To je to, co jsi umístil ke vchodu?“
„Jo. Vysílá to impulzy k přístrojům, co skenují okolí a nakecá jim to, že uvnitř nic není. Žádný tepelný otisk, žádné známky života. Pokud vím, nedokáže to nic obejít. Ale technologie se mění rychleji, než kůže na ještěrce roladyn. Takže kolonisté nás možná budou schopni najít.“ Mrkl na ni. „Doufejme, že se jim to nepovede, co ty na to?“
Desideria si třela hlavu, která ji začínala bolet, když myslela na všechno, co se jim dnes stalo a na velké nebezpečí, které jim hrozí. „To je den.“
„Jo. Jeden vrah se snaží dostat mého otce a další jde po tvé matce. Jediný důvod, proč jsem souhlasil, že se zúčastním toho pokryteckého sjezdu strationsů byl ten, že jsem doufal, že vrah půjde po mém otci a já ho budu schopen chytit tam na lodi, kde jsou omezené únikové cesty.“
„Strat…Co to bylo za slovo, které jsi použil?“
„Strationsové. To znamená „sbírka kreténů“. To je opravdu to jediné, čeho sis všimla v mém proslovu?“
„Ne, to ne. Jen to byla část, které jsem nerozuměla. Stejně jako nechápu, kdo se snaží zabít moji matku.“
Odfrkl si. „Motiv, kotě. Všechno je to o motivu, který se obvykle týká balíku peněz…. Osobně si myslím, že po mém otci jde strýc. Můj otec si myslí, že jsem blázen. Ale můj strýc je jediný, kdo dává smysl.“
„Proč by chtěl tvůj strýc zabít tvého otce?“
„Jen on má co získat, pokud já i můj otec zemřeme. První krvavý zákon: Peníze. To tě zavede vždy k cíli.“
Uvažovala nad jeho slovy, když si vzpomněla, že od narození jeho strýce častokrát potkala. Ten muž se zdál extrémně krotký a skromný. „Tomu vážně nevěříš, že ne?“
„Ale ano.“ V jeho pohledu nebylo pochyb o upřímnosti. „Tak co ohledně tvé matky? Kdo nejvíc zdědí, když se dostane z cesty?“
„Mé sestry.“ Žaludek se jí zvedl, když vstala. „Ach můj bože. Je to Narcissa. Ona je tou, která zabila moje dvě sestry při výcviku.“
A dokonce se snažila zabít i ji, sotva před dvěma týdny.
Dokonce jí vyhrožovala…
Narcissa byla vždy ambiciózní. Když budu královna, budou se mi všichni klanět. Ale neboj se. Můžeš taky sloužit v mé Gardě, stejně, jako Kara slouží naší matce.
Kolikrát už jí tohle sestra říkala? Přesto Desideria vždy doufala, že jen žertuje, nebo sní.
Co když to nebylo jen tak?
Bohové, jak mohla být tak hloupá, že jí tohle uniklo? Ze všech lidí, které podezřívala, jí ta nejpravděpodobnější podezřelá až doteď oklamávala. Při tom pomyšlení ji začala užírat panika.
Neschopná dále postávat na místě, začala pochodovat po jeskyni, když jí hrůza z toho všeho užírala mysl. To byl ten důvod, proč Garda pomáhala zavraždit její matku. Pokud bude její matka zavražděna, Narcissa se stane novou královnou a bude mít pravomoc jim udělit milost a ušetří jejich životy.
Najednou to všechno dávalo smysl. Bylo to záludné a chladné a šlapalo to na paty okamžiku, kdy byla povýšena do dospělého stavu. Díky tomu měla větší dědičné právo, než její starší sestra. Ano, musela by si to místo vybojovat, ale ona by byla tou, kdo by vyzýval. Pokud by přežila boj, byla by
královnou.
Narcissa ještě nebyla způsobilá k boji za korunu. Ale pokud by obě, Desideria i její matka zemřely, Narcissa by byla povýšena na stav dědičky a mohla by bojovat o místo královny.
A proč by všichni z Gardy podporovaly její sestru? No, vzhledem k tomu, že si všechny z nich myslely, že je Desideria jen špína pod jejich nohama. Kříženec, kterého Garda nepovažuje za stejně rovného ani k tomu, aby dýchala stejný vzduch jako ony. Samozřejmě, že raději podpoří její sestru s
čistou krví.
A budou slavit, když Des zemře.
Najednou byl vedle ní Caillen, který si ji přitáhl do náruče.
„Šššš… to je v pořádku. Já vím, je to šok. Musíš si na to zvyknout.“
Odstrčila by ho, ale upřímně, byl to vážně dobrý pocit, být držena, zatímco se jí svět rozpadal a ona byla konfrontována tvrdou realitou, nad kterou ani nechtěla uvažovat. Byla ve vesmíru sama a neměla se na koho spolehnout. Na koho se obrátit. Její vlastní rodina se ji snažila zabít. A nikdo neznal tuhle pravdu, až na ni.
„Jak se můžeš vyrovnat s myšlenkou, že se tě snaží zabít vlastní strýc?“
Pokrčil rameny. „Já jsem překvapený, když se mě lidé nesnaží zabít.“
„No, tomu rozumím. Jsi otravný.“
Usmál se na ni a díky tomu se cítila hned lépe z důvodu, který nechtěla pochopit ani odhadnout. „Pokud se ti nelíbí myšlenka na to, že po tobě jde vlastní sestra, nedokážeš vymyslet někoho jiného?“
„Ne.“
„Jsi si jistá?“
Přikývla. Nikdo jiný nedával smysl. „Moje matka má dvě sestry, ale jedna si vzala cizince a nemůže vládnout, dokud má manžela v zahraničí a moje další teta byla z posloupnosti dědiců odstraněna, když ji matka porazila v boji o trůn. Kara by mohla být označená za regentku, ale nikdy nebude
označena za úplnou královnu a byla by nahrazena, jakmile by byl kdokoliv z nás dost zručný na to, aby se jí postavil.“
„Tak je to tak. Tvoje sestra je sebestředná děvka, která chce tvoji hlavu - promiň. Můj otec mi pořád říká, že po něm jde nějaký nepřítel, ale já tomu nevěřím. Nepřítel by nezískal nic, až na osobní uspokojení. A i když dokážu takovou motivaci pochopit, nechápu, proč by do toho zatahovali i mě. Pokud zemřu já i můj otec, jeho bratr dostane trůn a právě teď je jeho bratr jeho hlavní poradce, což znamená, že se nezmění žádný právní předpis. Pokud po něm jde jeden z jeho nepřátel, tak nevidím důvod, proč by riskovali vězení nebo popravu za něco, co pro ně nebude mít žádný vliv. Aby něco mohli změnit, museli by se snažit zabít i jeho bratra. Už jsem promýšlel tisíce scénářů a všechny z nich vedou rovnou k mému strýci, bez jakýchkoliv vedlejších odboček.“
Stejně jako jí všechno vede zpátky k Narcisse… „Moje matka mi nikdy neuvěří.“
Nikdo jí neuvěří.
„Já vím. Musíme najít důkazy. Je to jediný způsob, jak zachránit jejich životy.“
Otevřela ústa, aby promluvila, ale Caillen jí pokynul, aby byla zticha. Ustoupil, a zaměřil se na přední část jeskyně, zatímco se namačkal na zeď.
Zpočátku si myslela, že se zase objevila jeho paranoia, dokud neuslyšela jemný bzukot motoru.
Srdce jí přestalo bít, jak se nad vchodem mihl stín. Byla to vojenská sonda, která skenovala okolí a hledala formy života.


2 komentáře: