čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 13



Sonda bylo malé, elektronické skenovací zařízení, které prohledávalo okolí a hledalo živé organismy, které potom nahlašovalo pátrací skupině. Desideria nepochybovala, že ona i Caillen jsou cílem. Pokud ta věc zachytí jen drobnou stopu jejich přítomnosti, budou mít Andarioňany v patách.
Pohybuj se pomalu, naznačil jí Caillen neslyšně ústy. Zůstaň u zdi.
Udělala přesně to, co řekl. Snažila se uklidnit svůj srdeční tep, který uháněl panikou. Každý malý zvuk je mohl prozradit…
Dokonce i její dech.

Čas se táhl jako artritický šnek, než sonda nakonec zmizela.
Chtěla se pohnout, ale Caillen jí jemně pokynul, ať to nedělá.
A samozřejmě, další sonda vyskočila ze země a prohlížela si okolí o několik minut déle. Teprve poté, co zmizela, šel Caillen krůček po krůčku k ní. Stál mezi ní a vchodem, zastiňujíc ji. Byl tak blízko, že cítila jeho tělesné teplo.
„Jsme v bezpečí?“ Zašeptala mu do ucha.
„To zjistíme během několika minut.“ Jeho dech ji šimral na tváři a jeho teplo se jí rozlévalo po těle a uklidňovalo roztřesené nervy.
Stáli těsně u sebe a čekali. Neušla jí skutečnost, že ji chrání svým tělem. Ačkoliv nevěděla, jestli to dělá ze zvyku nebo se za tím skrývá nějaký záměr. Ano, uměla se postarat sama o sebe, ale nečekaně shledávala jeho činy sladkými.
A nejvíc ze všeho jí to připadalo podivně roztomilé.
Caillen pohlédl na Desideriu, aby se ujistil, že nezačíná panikařit.
Což se rozhodně nestalo. Její rty byly pootevřené, zatímco se rozhlížela kolem, směrem ke vchodu. Ale to nebylo to, co přitáhlo jeho pozornost. Byl to hluboký výstřih mezi jejími ňadry. Její tričko bylo tak těsné, že je tlačilo ven, až to vypadalo, jako kdyby stačil malý nádech, a vypadnou ven.
Kýchni kotě, kýchni.
Bohužel, nestalo se tak. Sakra. Rád by si užil něco pěkného po tom nákladu stupidních situací, které se mu dnes přihodily. I kdyby to mělo znamenat, že je Andarioňané najdou a on si bude muset probojovat cestu ven. Některé věci prostě stály za to. A on měl pocit, že vidět ji nahou rozhodně spadá do jedné z těchto věcí.
Jen malé ochutnání…
Desideria ztuhnula, když si uvědomila, že Caillen má prakticky hlavu pohřbenou v jejích vlasech.
„Ty mě očucháváš?“
Jeho hřejivý slabý smích jí způsobil mrazení po celém těle.
„Raději bych řekl, že obdivuju tvou vůni, ale jo, myslím, že se to dá říct i tak, že tě očuchávám, protože voníš vážně skvěle.“
Normálně by vyletěla. Místo toho, byla skutečně zasáhnutá tím gestem. Nebo by možná bylo přesnější říct, že byla zasažená jeho přítomností. Dokonce, i když byl oblečený jako nějaké bloudivé stvoření, byl sexy. Jen Caillen měl takový pohled. A ona měla zvláštní chuť vyzkoušet, jak by jeho tesáky byly cítit na její kůži. Jako kdyby vyslyšel její myšlenky, sklonil hlavu blíž k ní. Ale dříve, než se stihl dotknout jejích rtů, ozval se z venku hlasitý hlas.
Desideria naslouchala. Ničemu ale nerozuměla. Ani jediné slabice. „Co říkají?“ Zašeptala Caillenovi do ucha.
Jemně položil prst na její rty a poslouchal. Z toho pocitu ji zamrazilo a přimělo ji to přemýšlet nad tím, jaké by to bylo, kdyby ho políbila. Neměl by ji přitahovat. Přesto si nemohla pomoci…
Ani se nepohnul, dokud hlas nezmizel z jejich sluchového rozsahu. Když promluvil, šeptal jí do ucha z takové blízkosti, že jí v těle ještě víc zamrazilo. „Volají skupinu hledačů, což jsou zvířata, která nás budou schopná vycítit i přes zrcadla. Musíme vypadnout.“
„A kam půjdeme?“
„Kamkoliv, kde je něco, co zamaskuje náš pach.“ Odstoupil od ní, aby zvedl svůj batoh. „Budeme potřebovat krycí příběh, kdybychom zkřížili cestu s domorodci. Budu používat jméno Dancer Hauk. Když bude kolem někdo jiný, říkej mi Hauku.“
Zkroutila rty nad výběrem jeho přezdívky. To bylo pěkně hloupé jméno. Jistě je díky tomu chytí dřív, než kvůli jejímu vzhledu. „Dancer Hauk?“
Zvedl ruce nad hlavu ve znamení kapitulace. „Věř mi, vím, že je to šílené jméno. Ale on je vlastně skutečnou osobou a je to Andarioňan. S trochou štěstí, budou znát jeho jméno a ne jeho tvář. Pokud budeme mít opravdu štěstí, tak určitě slyšeli o jeho hrůzostrašné pověsti, která nám propůjčí určitou prestiž.“ Přehodil si batoh přes rameno. „Pokud budou znát jeho tvář, no… Budeme se s tím muset vypořádat. Jen doufejme, že si alespoň někde dnes budeme moci odpočinout.“
Její pusa se otevřela dokořán nad způsobem, kterým se pohyboval ve tmě. S lehkým krokem, ladnými pohyby vyškoleného tanečníka vytáhl světelnou hůl a zhasl ji ještě předtím, než ji zasunul do kapsy. Bylo jasné, že tohle bylo jeho přirozené prostředí - skrývání se před nepřáteli… rozhodně to nebyla plavba na palubě lodi plné aristokratů.
Během několika okamžiků odstranil veškeré stopy po jejich přítomnosti a pak kolem nastříkal něco, co zamaskuje jejich pach před zvířaty. Zakýval na ni prstem, aby ho následovala. U vchodu zvedl zrcadla, vrátil je do batohu a vedl ji znovu do lesa. Cestou stále stříkal obsah z láhve kolem nich, ale nedokázala rozpoznat, že by z ní vůbec něco vycházelo.
„Co je to?“ Zeptala se.
„Aquibrade.“
Řekl to, jako kdyby měla vědět, o čem mluví. Pro ni to byl jen blábol. „A dělá to…?“
„Jsou to feromony erackla.“
Hlava jí začínala bolet z neznámé slovní zásoby. „Co je to erackles?“
„Jedno z těch nejodporněji vypadajících zvířat, které kdy můžeš potkat. Ale vylučují vůni, které když se nadechne nějaké jiné zvíře, tak má na několik dní posrané čichové žlázy. Jen jediný nádech a nebudou nás schopni najít.“
„Neměli bychom se v tom vykoupat?“
Věnoval jí okouzlující úsměv. „Mohli bychom, ale pokud pak nějakého eracla potkáme, snažil by se s námi dát dohromady. Věř mi, že by to bylo ošklivě rychlé.“
Jo, ale to by pro ně nemusel být problém. „Jsou tady?“
„Nemám ponětí.“ Podal jí láhev. „Pokud jsi ochotná to riskovat, tak já jsem ochotný to natočit a vydělat tím spoustu peněz.“
Zírala na něj. „Nejsi vtipný.“
„Ani se nesnažím být. Jsem jen příležitostný podnikatel v tom nejčistším smyslu slova.“
Ušklíbla se nad jeho nízkým tónem, než se ujistila, že šeptá tak, jako on.
„Kolik že jsi říkal, že máš sester?“
„Tři. Proč?“
„Pověz mi, jak to, že tě nechaly žít tak dlouho?“
Ukázal na jizvu na hlavě. „Ujišťuji tě, že z jejich strany tam nebyl nedostatek pokusů o mé zabití. Jsem jen vážně odolný.“
Šla za ním přes padlý strom. „Zřejmě ano.“
Zasunul si něco do ucha, když ji vedl skrz hustý zarostlý plevel, hlouběji do lesa.
Ukázala k jeho uchu. „Co je to?“
„Zesilovač zvuků, proto prosím neřvi ani nekřič. Prasknul by mi bubínek.“
Což by bylo špatné. Poslední věcí, kterou potřebovali, bylo jeho zranění, protože ona nemohla na této planetě ukázat svou tvář bez toho, že by ji uvěznili nebo snědli. Ta myšlenka ji přiměla přitáhnout si plášť blíž k tělu, když spěchala, aby dohnala jeho dlouhé kroky. „To bylo to, co ses mi snažil předtím říct těmi všemi gesty, která jsi na mě vrhal?“
Přidržujíc několik nízce visících větví se zastavil, aby mohla projít. „Ty neznáš znakový jazyk Ligy?“
„Nikdy jsem o tom neslyšela.“
Zavrtěl hlavou a znovu se vrátil dopředu. „Je to znaková řeč vojáků a vrahů, kterou využívají ke komunikaci mezi sebou, když jsou na misích.“
To vysvětlovalo, proč to nikdy předtím neviděla, ale nechápala, jak to že to zná on. „Byl jsi v Lize?“
Hlasitě se rozesmál a pak okamžitě ztišil hlas. „Ne. Naučil jsem se to, abych mohl poznat, co říkají, když se mě snažili chytit.“
Tak tohle bylo zajímavé. Jak moc velký to byl zločinec? „Co jsi přesně dělal před tím, než tě otec našel?“
„Přežíval jsem, princezno. Většinu dní jsem si sotva zachránil zadek.“
Otevřela ústa, aby ho vyzvala k vysvětlení, ale než to stihla, ukázal nahoru. Následovala ho očima a spatřila vznášedlo, mířící k nim.
Proč to prostě nevzdají?
Ale to nebylo to, co ji znepokojilo. Byla to skutečnost, že skrz mraky vystřelila rozžhavená střela a udeřila do vznášedla. S hrůzou sledovala, jak se loď rozpadá a hořící trosky prší všude kolem nich.
Ach, dobrotivý Pane. Vrahové našli místo jejich havárie a přichází si pro odvetu.
Caillen ji vzal za ruku a vedl ji ke spadlé větvi, která musela být z velkého stromu. Přitiskl se na ní, když vše kolem nich bylo doslova nasáklé ohněm. „Vypadá to, že naši přátelé se rozhodli přidat k párty.“
Desideria se zašklebila, když ji část kůry řezala do zad. „Jak moc uražený on, nebo ona budou, pokud odvoláme jejich pozvání, co myslíš?“
„No, vzhledem k tomu, že jejich domácím, hřejivým dárečkem pro nás bylo vybouchnutí Andarionského vznášedla, řekl bych, že budou vážně naštvaní. Nejspíš nám chtějí ublížit.“
Obrátila oči v sloup nad jeho sarkasmem. „Máš v batohu nějaké zbraně?“
„Ani jednu.“
Tím byla ohromená. Byl tak moc připravený na všechno ostatní. Jaký šílenec by neměl po ruce alespoň jednu zbraň?
Mrkl na ni, než si rozepnul bundu a ukázal jí arzenál, připoutaný k jeho tělu.
Tak tohle ji vážně překvapilo, zejména s ohledem na to, jak blízko byla jeho tělu během několika posledních hodin. „Jak to, že jsem je necítila?“
„Jsem zvyklý, že je mám na sobě. A nebylo by moc dobré, kdyby je na mě cítil frotteur, nebo nějaký kapsář.“
Zase další slovo, které neznala. „Frotteur?“
„Někdo, kdo má sexuální potěšení z toho, že tře o někoho své tělo.“ Zamlaskal na ni. „Frottise je ženská verze. Neváhej a vyzkoušej to na mně, kdykoliv budeš chtít. Slibuju ti, že mi to ani v nejmenším nebude vadit.“
Jak vůbec mohl uvažovat o sexu, když nad nimi byla vyhozená loď do vzduchu? Ten muž byl úplně šílený. A přesto jím byla okouzlená. „Na to, že tě vychovávali na ulicích, máš úžasnou slovní zásobu.“
„Za to musím poděkovat sestře Tesse. Na rozdíl ode mě a mých dalších dvou sester, ráda uráží lidi tak, aby si neuvědomili, jak je krutá. Proto je Kasina oblíbená fráze: „Zavolám Tess, aby ti nakopala zadek a nazvala tě slovy, na které se budeš muset podívat do slovníku, aby ses cítil uraženě.“
Zasmála se navzdory nebezpečí. „Tvoje sestry jsou… zajímavé.“
„To je zdvořilý způsob, jak říct, že jsou všechny totálně šílené. Ale to je v pořádku. Já příčetnosti zamával na rozloučenou už dávno.“
Stíhačka nad nimi proletěla. Zvuk motoru byl tak hlasitý, že si Caillen vytrhl zesilovač z ucha. Ostře se nadechl.
Tolik k tomu, že už nebude schopný chytat okolní zvuky.
Sakra.
Desideria se zamračila na stíhačku, která znovu začala pálit, tentokrát na zem, jako kdyby pilot věděl, že jsou tady. „Asi není možné, že máš něco, co to sestřelí dolů, že?“
„Mohl bych zkusit tvoji teorii s botami, ale pochybuji, že se stane něco víc, než že znovu spadnou přímo na naše hlavy a my budeme mít otřes mozku. A myslím, že na jeden den nám oběma ty zranění hlavy už stačí. To co mám sebou, není až tak silné. Nicméně, můžu mu vypíchnout oko, až se k nám přiblíží.“
„Co máš s propichováním očí?“
„Další věc, kterou jsem se naučil od sester. Ony nikdy nebojovaly fér, zvlášť Tess.“ Zvedl jednu ruku do poloviny své hrudi. „A ona je asi takhle vysoká. Rozzuřený drobek. Připomínáš mi ji.“
„Myslím, že se urazím.“
„Nedělej to… Já silné ženy obdivuji…skoro každý den.“ Zaklel, když nad nimi stíhačka přeletěla a shodila na zem kouřovou bombu. „Zadrž dech.“
Bez otázek to udělala, zatímco on vytáhl z batohu dvě malé masky a jednu jí podal. Kašlajíc si zakryla obličej. Stále ji pálily oči. „Jak můžou vědět, že jsme tady?“
„Nemyslím si, že to ví. Pilot létá v příliš širokém rozpětí. Ten bastard jen doufá, že bude mít štěstí.“ Upravil si GPS na zápěstí. „Musíme se dostat pryč, než nás najde.“
„Jak daleko musíme jít?“
Caillen dvakrát zakašlal, než odpověděl. „Nejbližší město je několik kilometrů odtud. Ale jsou v něm odlehlé části, nad kterými nebude schopný přeletět. Dříve nebo později se tu objeví další Andarionská hlídka a sejme ho.“
Zvedl ruku, aby mohla vidět satelitní snímky nejbližšího města na jeho časoměřiči. Lehce rozestavěné, domy byly na kolonii až příliš rozvinuté.
„Jsi si jistý, že víš, kde jsme?“
„Jo. Myslím, že tohle město je to, kde žijí místní guvernéři a politici. Což není zrovna dobrá věc, pokud nás chytí, ale jestli se tam proplížíme a vyspíme se, ráno by už všechno mělo být v pořádku.“
Teď se rozhodl být optimistický? To bylo skoro děsivější, než vrah bombardující les kolem nich. Stíhačka nad nimi znovu proletěla. „Co náš přítel?“
„Jakmile dorazíme do města, bude muset přistát a pak bude mít stejný problém s úředníky, jako my.“
„Doufám, že máš pravdu.“
„Já taky. Pokud se mýlím… To je v pořádku. Je jen jediný vrah, o kterém si myslím, že ho nejsem schopný porazit a Nyk tu není. Zbytek z nich jsou jen terče.“
Protočila oči nad jeho vysokým egem. „Ty jsi tak arogantní.“
„Ne tak docela. Vím, že jsem v boji nejlepší. Je to fakt. Prostý a jednoduchý.“
Jo, jasně. „Jsem si jistá, že jsi už někdy musel prohrát.“
„Jen, když jsem se nesnažil vyhrát. Nikdy jsem neprohrál boj nebo bitvu proti nepříteli a to se počítá. Nikdy.“ Po vyslovení těchto slov, vylezl z jejich krytu, jako kdyby vyzíval stíhačku, ať ho trefí.
Dívala se, ohromená a mlčky, jak testuje, jestli jsou v bezpečí.
Jakmile si byl jistý, že ho stíhačka nevidí, pokynul jí, aby se k němu připojila. Udělala sotva čtyři kroky, než znovu zaslechla motory, řítící se k nim. Vzhlédla a uvědomila si, že to jsou Andariosnká vznášedla, sledující jejich „přítele“.
Ještě nikdy víc nevítala takový pohled. Ale to jen způsobilo, že Caillen zrychlil své tempo.
„Musíme se od nich dostat co nejdál, zatímco jsou rozptýlení.“
Nemohla nesouhlasit.
Oba běželi tak dlouho, že s ním už ani nemohla udržet krok s tou dálkou, kterou už měli za sebou. Plíce ji bolely a nohy začaly protestovat. Caillen stále běžel s vytrvalostí, která pro ni byla jak frustrující, tak působivá. Nemůžu uvěřit, že s ním neudržím krok. Ale její hrdost jí nedovolila zpomalit. U všech Bohů, klidně se udrží v pohybu, dokud neumře. A v tuto chvíli, opravdu měla pocit, že by mohla.
Jak mohl běžet se zraněnou nohou? Jak? Její zranění pulzovalo a bolelo do takové míry, že se bála, že bude zvracet. Jediné, co chtěla, bylo si lehnout. Jen na jedinou minutu.
Stále běžel… Brrr, měla bych ho zabít. Bylo by lákavé ho zastřelit jen proto, aby ho zastavila.
Caillen skřípal zuby, když se přes něj při každém kroku převalovaly vlny bolesti. Zatracená noha. Chtělo se mu z bolesti tak moc křičet, ale už na to byl zvyklý. Už zažil mnohem horší bolest. Ačkoliv v současné době se mu těžko vzpomínalo na chvíle, kdy ho něco bolelo víc. Ale byl si jistý, že nějaké takové existují. Jediná věc, která ho stále držela v pohybu, bylo vědomí, že jeho otec a Desideria zemřou, pokud zklame.
Ohlédl se přes rameno, aby ji zkontroloval.
Byla jen kousek za ním, držela s ním krok, ale její tvář byla bledá. Obličej měla strnulý. Sakra. Vypadala, jako kdyby se chystala vrhnout. Zpomalil, čímž jí dovolil, aby ho dohnala. „Jsi
v pořádku?“
Její oči jiskřily pýchou, když lapala po dechu. „Samozřejmě.“
To, s jakým rozhořčením a výzvou tato slova řekla, ho přinutilo se usmát. Znovu se skryli, aby je lodě nemohly vidět. „Pojďme chytit druhý dech.“
„Pokud ho potřebuješ…“
Zašklebil se, když se v něm vzepjala mužská hrdost a dožadovala se, aby ji přiměl za to zaplatit. Jo… Malý bráška uvnitř něj ji zoufale chtěl nechat běhat, dokud se z toho nepozvrací. Ale nebyl tak krutý. Ne v současné době.
Vytáhl láhev s vodou a podal jí ji. Nebylo pochyb o tom, že její oči jsou plné vděčnosti a úlevy, které jí zjemnily rysy. Na jediný okamžik se na něj dívala, jako kdyby byl hrdina a to způsobilo zaškubání v jeho břiše i penisu. Nikdy takový pocit neměl u někoho jiného, než svých sester.
„Děkuju ti,“ řekla a vzala od něj lahev. Ruce se jí třásly, když se ji snažila otevřít.
„Tady.“ Zvedl ruku, aby mu láhev vrátila.
Zaváhala, než to udělala. Věděl, že moc často nenechala někoho, aby jí pomohl.
Otevřel horní uzávěr, a když jí tentokrát láhev podával, jejich ruce se o sebe otřely tím nejjemnějším laskáním. Na sotva jediný úder srdce chtěl vzít její ruku a políbit ji na jemné klouby, zatímco by jí šeptal, že všechno bude v pořádku.
Jsem šílený. Měl ukrutné bolesti. Byli uprostřed honičky a jediné, na co on se uměl zaměřit, bylo to, jak rozkošně vypadala, když se jí kůže leskla od potu. Jak je roztomilá, i když má špinavé a rozcuchané vlasy.
Jo, musel se praštit do té hlavy víc, než myslel. Ženy mu nikdy nezpůsobily nic jiného, než potíže.
Odtlačil tyto myšlenky stranou a vzal si láhev, kterou předtím také otevřel a dopil ji.
Desideria upíjela vodu pomalu, zatímco Caillen tu svou zhltnul tak rychle, že byla překvapená, že mu není špatně. Z batohu vytáhl hadřík a otřel si pot z čela. Náhle měla nutkání to udělat za něj, i když nevěděla proč.
„Jak daleko to ještě je, co myslíš?“ Zeptala se, snažíc se rozptýlit sama sebe.
„Pár kilometrů.“
Musela se přinutit, aby nezakňučela na protest. Ty to zvládneš. Alespoň v to doufala.
„Myslíš, že Andarioňané chytili našeho vraha?“
Caillen pokrčil rameny. „Doufám, že ano, ale moje štěstí mi říká, že ten parchant nás bude znovu honit jako psy ve chvíli, kdy to budeme nejméně očekávat.“
Napila se vody. „To je tvé štěstí opravdu tak špatné?“
Sarkasticky se rozesmál. „Moje štěstí je legendou. Je tak špatné, že pokud by ses snažila udělat analýzu pravidelnosti, řekli by ti, že je to nemožné. A přesto, sere mi na hlavu pokaždé, když dostane šanci. Statická anomálie a tak.“
Zavrtěla hlavou, když začal znovu kráčet kupředu, tentokrát podstatně pomalejším tempem. Vedl ji přes vysokou trávu v lese. Dalších několik hodin příliš nemluvili, když hledali cestu do míst, která jí ukázal na mapě.
V době, kdy se blížili k domům, byla již skoro tma. Celé tělo ji příšerně bolelo, byla vyčerpaná a hladová. Caillen musel trpět mnohem horší bolestí, vzhledem k jeho zraněné noze, ale nestěžoval si.
Zastavil se těsně u dvorku domu, jehož zadní část byla skrytá před zrakem silnice i před zrakem sousedů obřím živým plotem. Bez svitu světel vypadal zcela neobydlený. Ale samozřejmě, byl jen jediný způsob, jak to můžou vědět jistě. Jeden z nich se tam bude muset vloupat a uvidí se.
Caillen na ni mrkl. „Hlavu vzhůru, princezno. Jsme jen krůček od toho, abychom se vyspali. Já půjdu první. Pokud to zvládnu a nenechám se chytit, navedu tě dovnitř.“
Přikývla, i když se jí nelíbila myšlenka na jakákoliv vloupání. Kdyby byla v jakékoliv jiné situaci, odmítla by to. Ale tohle bylo výjimečné a někdy musíte dělat věci, které nechcete, abyste ochránili ty, které milujete. Její matka by to radši měla ocenit.
Caillen se zastavil u plotu a na chvilku ho spalovaly pochybnosti, když viděl Desideriiny vyčerpané oči. Během poslední hodiny očekával, že klesne na kolena a nechá ho, aby ji nesl. To, že nejen šla dál, ale dokonce s ním udržela krok a nebuzerovala ho, byl důkaz její síly. Pokud by existovala žena,
kterou by mohl mít za zády, byla by to ona. Ale on byl mnohem chytřejší, než aby udělal takovou chybu. V jejím světě byli muži jen majetkem a jeho nikdy nikdo vlastnit nebude.
Podal jí další láhev vody a konejšivě jí stiskl ruku, než začal obcházet plot na dvoře a došel blízko k domu. Dům měl kolem čtyři sta stop a vypadal jako typický nájemní dům. I když vypadal jako neobydlený, nebyl ochoten to riskovat. I kdyby byl neobydlený, mohl mít všechny druhy zabezpečení a on byl teď příliš unavený na to, aby se snažil vypnout jakýkoliv systém. Chtěl si jen lehnout a chvilku relaxovat.
Když šel ze svého úkrytu ke dveřím, doufal, že vnější objekt nemá kameru zamířenou na dveře, nebo ji má alespoň vypojenou. Vypáčil elektronický zámek, než vklouzl dovnitř.
Naštěstí tam bylo prázdno až na pár kusů věcí a hromady pytlů se semeny. Bohužel, bylo to tam až tak prázdné, že jim to nenabízelo žádnou možnost úkrytu, kdyby někdo vešel dovnitř. Sakra. Rozhlédl se, než konečně uviděl malé podkroví nad svou hlavou, které je alespoň trochu ukryje.
Vděčný za malou laskavost, šel ke dveřím a pokynul Desiderie, ať jde dovnitř.
Sotva opustila úkryt, když se přes dvůr roztančilo světlo.
Caillen zaklel.
Desideria spadla a přitlačila se k zemi. Po dobu několika vteřin se nikdo nepohnul, když čekali, kdo se objeví.
Ale světlo se nevrátilo.
Naslouchal přes zesilovač a nic neslyšel. Předpokládal, že jsou v bezpečí, tak jí pokynul, aby k němu šla.
Vyskočila na nohy a běžela k němu tak rychle, že ji sotva viděl, než se na něj vrhla. Dopad jejího těla shodil oba dva do budovy. Díky tomu pochopil, jak by bylo těžké ji porazit v boji.
Byla sice malá, ale byla silná a statná.
Ležel na zádech a díval se na ni. „Víš, bylo by to mnohem lepší, kdybychom byli oba nazí.“
Nakrčila na něj nos. „Jsi prase.“
„Ne tak docela, princezno. Jen muž. Kdyby ses někdy pohybovala kolem skutečných chlapů a ne jen nějakých mláďat, která zbožňují své ženy, rozuměla bys tomu lépe. Vidíš, co ti chybí, když se topíš v bazénu estrogenu?“
Ušklíbla se na něj. „Mám takovou vodu ráda.“
Popichoval ji vyklenutým obočím. „To je důvod, proč na mně ještě ležíš?“
Desideria byla zděšená, když si uvědomila, že se ani nepohnula. Každý kousek jejího těla byl přitisknutý na jeho tvrdém, svalnatém těle. A upřímně, byl to skvělý pocit. Opravdu dobrý. Se zrudlou tváří z něj prakticky odskočila.
„Ach, tak tohle je prostě neslušné,“ zareptal. „Víš, že jsem se vykoupal a všechno. Sice před několika hodinami, ale přesto.“
Vyskočil na nohy a pak se zašklebil, jak dal váhu na špatnou nohu, než se odbelhal ke dveřím, aby je zajistil.
I když se kvůli jeho bolesti cítila špatně, nezareagovala na to, než se rozhlédla po chudém interiéru jejich nového útočiště.
„Jak moc si myslíš, že je to tu bezpečné?“
„Moc ne, vzhledem k tomu, že majitelé můžou každou vteřinou vkráčet dovnitř.“ Ukázal na podkroví. „To by nemělo být až tak špatné. Mělo by nám to do rána stačit.“
„Opravdu si myslíš, že tady někdo žije?“
Ukázal na hromadu krabic v rohu. „Jo, to vypadá, jako kdyby to někdo používal. Nemluvě o tom, že tu nejsou žádní hlodavci ani pavučiny. Někdo to tu udržuje v čistotě.“
To jí už došlo.
Ukázal trhnutím brady na podkroví. „Pomůžu ti nahoru.“
Část z ní byla nadšená jeho nabídkou, ale její hrdost jí nedovolila ukázat slabost. Kdyby se pohyboval a nechoval, jako kdyby nebyl v bolestech, možná by ho nechala. „Díky, ale nepotřebuju pomoc.“
Caillen ji pozoroval, když vyskočila a použila provaz, aby sama sebe zvedla do malého otvoru, kterým prolezla tak, že na ni neviděl. Aniž by se jakkoliv pohnul, namířil svůj navíjecí háček na horní příčku a nechal se jím vystřelit ze země do podkroví, kde se vedle ní houpal.
Zasyčela na něj. „Vypadni.“
Zasmál se, když vyškubl svůj háček. „Když to mám, zlato, tak se tím pochlubím.“
Desideria stiskla rty, aby se na něj neusmála. Povzbuzení bylo tou poslední věcí, kterou potřeboval. Ale musela připustit, že byl rozkošný, i když ji štval.
Musím být v obrovské bolesti. Jen to by totiž vysvětlovalo podivnost jejích myšlenek.
Pokrčil rameny, aby shodil batoh na zem, než z něj vytáhl malý balíček s dehydratovanými potravinami. „Chuťově to není nejlepší, ale budeme moct pokračovat v cestě.“
„Jsem příliš hladová na to, abych vnímala chutě.“
„Dobrá. To ti pomůže.“ Podal jí malou fólii s baleným vínem.
„Tohle si schovej nakonec a použij to, aby to zabilo chuť z toho předešlého.“
Prohnula obočí nad jeho vážným tónem. „Děláš to často, že?“
Když neodpověděl, uvědomila si, že kdykoliv začala mluvit o minulosti, měl ve zvyku neodpovědět. Něco mu na tom opravdu vadilo. Mluvil s ní o jeho sestrách, ale o ničem jiném.
Co skrýval?
Zeptala by se, ale věděla, že by jí to bylo k ničemu. Takže se zakousla do fólie a vzala si váhavé sousto. Než se stačila zarazit, otřásla se.
„Jo,“ vydechl. „Vojáci to láskyplně nazývají S.S.“
„S.S?“
„Oblázky z hoven. (Shit Shingles) A pro více zábavy, to zkus říct třikrát rychle za sebou.“
Zasmála se. „Obvinila bych tě ze lži, ale pochybuju, že lžeš.“
„Nejsem dost kreativní, abych si tohle vymyslel.“ Kousnul si a ona si nemohla pomoci, aby se nezašklebila při pouhém pomyšlení, že by to znovu vzala do pusy.
Najednou, jeho comlink zabzučel.
Vyměnili si šťastný, ohromený pohled.
Caillen se rychle vrhl k batohu, dal ho do ucha a odpověděl.
„Tady Dagan.“
„Díky bohům, chlapče. Kde jsi byl?“
Caillen se usmál, když slyšel Darlingův nabručený hlas. „Řekl bych, že mi neuvěříš, ale sakra, mohl bys. Jsme na Andarionské základně.“
„My?“
„Já a Qillaqská princezna. Byli jsme napadeni a…“
„Neříkej nic víc. Můžu říct jen pár slov, než nás vystopují. Její lidé si myslí, že jsi ji unesl. Právě teď mají všechny výkonné orgány nařízeno střílet hned, jak tě uvidí. Chtějí tě zabít.“
Caillen zaťal zuby, když se mu vztek usadil hluboko v žaludku.
Ach jo, její matka byla vážně ta největší mrcha. „Chraň mého otce a její matku. Vrahové jdou po nás, ale i po nich. V Gardě její matky jsou zrádci.“
„Jsi si jistý?“
„Ano.“
Darling zaklel. „Nikdo tomu neuvěří.“
„Já vím. Hlídej je, dokud nebudeme mít důkaz.“
„Budu. Hladkou cestu, bratře.“ Darling zavěsil.
Byl by se urazil jeho prudkostí, kdyby nevěděl, že to dělá jen, aby je ochránil.
Desideria měla v očích netrpělivý lesk. „Co říkal?“
„Tvoje matka vydala rozkaz na mou hlavu. Mají střílet, až mě uvidí. Zřejmě jsem tě unesl.“
Zamračila se. „Proč by…“
„Zrádci nás můžou zabít oba a řeknou, že jsem tě zabil já a mě zabili oni, když mě zadrželi. Je to perfektní způsob, jak nás oba umlčet a nechat je svobodné k tomu, aby zavraždili tvou matku.“
Desideria ze sebe vyrazila zvuk hluboké frustrace, zatímco on schovával comlink. „Co to děláš? Proč ten přístroj dáváš pryč?“
„Pokud to bude zapnuté a oni najdou můj UIN, mohou mě vystopovat. Nechci žádné překvapení, takže dokut ho nebudu potřebovat, bude pryč.“
To dávalo smysl a byla vděčná, že zná takové věci. Vtipné bylo, že vždy považovala sama sebe za velmi vzdělanou, ale jak její otec poukázal, ve světě byla spousta věcí, které její lidé neznali. Naštěstí Caillenovy zkušenosti pokryly nedostatek jejího vzdělání. „Děkuju ti, mimochodem.“
„Za co?“
„Za to, že jsi řekl, že má chránit mou matku. Máš všechny důvody pro to, abys ji nenáviděl a chtěl ji vidět mrtvou. Ale to, co jsi udělal, bylo slušné a já si toho vážím.“
Ušklíbl se nad její chválou. „Ach, neboj se, princezno. Moje důvody jsou čistě sobecké. Chci, aby žila. Nechci, aby se jí něco stalo, dokonce ani aby si zlomila nehet - abych měl tu možnost z ní osobně vydusit život.“
„Víš, že tě tohle nemůžu nechat udělat.“
Přejel po jejím těle hodnotícím pohledem. „Pak už bys měla začít trénovat, protože, zlatíčko, nejsi dost velká na to, abys mě zastavila.“
Tato slova jí sjížděla po páteři jako žiletka a způsobila jí husí kůži. „Ujišťuji tě, že jsem více než schopná, abych tě zvládla.“
Jeho tmavé oči se jí stále vysmívaly. „Jen si živ své ego, kotě.“
Kousnula se do rtu nad jeho posměšným tónem. V současné chvíli mu chtěla dát facku, aby vymazala ten arogantní pohled z jeho tváře. Brrr, kdyby byl jen z desetiny takovým vojákem, jako si myslelo jeho ego, nebyli by chyceni v takové situaci. Koneckonců, už by byl mrtvý rukou matčiných strážkyň, kdyby ho nestrčila do modulu.
Když si na to vzpomněla, on jí za to vlastně nikdy nepoděkoval.
Jo… a díky tomu na něj měla ještě větší zlost.
„Ty jsi tak nesnesitelný.“
„Alespoň mě nezplodila děvka.“
Zaťala ruce v pěst, aby ho nezačala mlátit v jejich malém přístřešku. Ach, jak moc si přála, aby od něj mohla odejít, nebo aby mu mohla dát výprask, který si zasloužil. Ale kvůli tomu by je pravděpodobně chytili a vymlácení toho arogantního pohledu z jeho tváře nestálo za její život, nebo její svobodu, i když bylo těžké to udržet v paměti, zatímco jedl to své mizerné jídlo tak, aby ji to skutečně štvalo. Doufám, že se udusíš, ty arogantní hajzle. Proč si alespoň na jedinou nanosekundu myslela, že je slušný a hezký, nebo cokoliv jiného, než jen odporný trouba?
Nemohoucí to vydržet, ulehla a otočila se k němu zády, aby se na něj nemusela dívat ani o chvilku déle.
Caillen se podivně bavil její rozzlobenou reakci na urážku její matky. Přece musela vědět, že ta žena je mrcha. Jak se mohla udržet, aby ji sama neuškrtila?
Je to její matka. Bez ohledu na cokoliv, lidé byli tolerantnější k těm, kteří je porodili. On by byl pravděpodobně stejný, kdyby měl matku.
A když žvýkal, snažil se vybavit si tvář jeho adoptivní matky.
Ale jediné, na co si pamatoval, byla Shahara vypadající strašlivě unaveně, když se starala o něj, Kasen, Tess a jejich matku. Jeho sestry držící ho v náručí, brečící tu noc, kdy zemřela jejich matka. Byl příliš mladý, aby to skutečně chápal.
Jejich táta byl na alkoholovém maratónu, který trval několik dní. Mezitím Shahara, sama ještě dítě, byla zanechána, aby zaopatřila všechno týkající se pohřbu jejich matky.
I kdyby žil tisíce let, nikdy nezapomene na pohled do její mladé, smutné tváře a na statečnost v jejích očích, když vybírala šaty, ve kterých má být jejich matka pohřbena. „Kéž bychom pro ni měli něco pěknějšího. Zasloužila by si něco hezkého. Jen jednou.“
Život k nim všem byl tak brutální. Ale k Shahaře byl mnohem krutější. Protože jsem zklamal. Neochránil jsem ji. Bolest, z té jedné noci, kdy ji nechal jít na trh, ho stále pronásledovala.
Jasně, byl jen malý kluk, co pracoval celý den v hangáru, kde opravoval stroje a různá zařízení - a jediné co chtěl, bylo moci si na minutu sednout bez toho, aby na něj někdo křičel, že je hloupý a pomalý.
Kdyby jen našel sílu, aby se s ní prošel po ulici…
Jsem takový kretén. Nikdy si neodpustí to, co se stalo jediné osobě v jeho životě, na kterou se vždycky mohl spolehnout. Jediný člověk, který mu kdy řekl, že za něco stojí.
Tak moc ji zklamal.
Jeho pohled přeběhl po Desiderii tuhých zádech. Další žena, jejíž bezpečnost byla závislá na něm. Andarioňané k ní nebudou o nic víc laskavější, než byl k Shahaře její útočník.
Desideria netušila, jak moc brutální může být život. Myslela si, že to ví, ale nikdy neviděla někoho silného zlomeného tou brutalitou. Ten pohled strašidelné mizérie a hanby, který nikdy nezmizí. Strach, který nikdy nezmizí. Shahara se nikdy úplně nezotavila. Alespoň ne do chvíle, než potkala Syna. Nevěděl, co jeho švagr udělal, ale nějak se mu povedlo vyhnat toho ducha v jejích očích.
To byl důvod, proč by pro toho muže zemřel, i když neměl rád myšlenku, že Syn je ženatý s jeho sestrou. Hlavně proto, že žil ve strachu, že ji Syn někdy zraní, ať už záměrně, nebo náhodou. Nikdy nechtěl vidět Shaharu vypadat tak, jak vypadala první dva roky po znásilnění. Poražená a vystrašená z každého a ze všeho. Byla na něj silně fixovaná v době, kdy nebyl nic víc než vyhublé děcko, které potřebovalo někoho, aby se o něj postaral. Byla to doba, kdy byla Kasen hodně nemocná a Tess místo toho, aby jim pomohla, vztahovala všechno na sebe a chovala se, jako kdyby byla ta, které bylo brutálně ublíženo.
Ne Caillene, nemůžu nic udělat na vlastní pěst. Někdo by mě mohl chytit. Pomoz mi, Cai! Nechci, aby mi někdo ublížil.
Tess byla vždy děvka, co stála o pozornost a odmítala udělat cokoliv sama. Tyhle roky pro něj byly tak zatraceně těžké.
Všechny tři se na něj spoléhaly a on si stále nebyl jistý, jak se mu podařilo je udržet pohromadě.
Přesto byl zde…
A stále pokroucený.
A než si uvědomil, co dělá, natáhl ruku a dotkl se pramene Desideriiných vlasů, které byly rozložené na podlaze mezi nimi. Tmavé hedvábné prameny škádlily jeho tělo. To, že ho ženy tak přitahovaly, bylo jeho prokletím. Miloval způsob, jakým voněly a pocit z toho, že ho někdo drží. Jeho matka byla
příliš nemocná, aby ho držela, když byl malý a Shahara se ho přestala dotýkat po jejím napadení. Nejhorší ze všeho bylo, že se na něj několik let dívala, jako kdyby se bála, že ji taky napadne. To ho zabíjelo ze všeho nejvíc. Pokud šlo o Tess a Kasen, ty k němu nikdy nebyly laskavé.
Takže byl nucený hledat lásku u cizích lidí, kteří se o něj doopravdy nezajímali. Lidé byli od přírody krutí a on viděl jejich nejošklivější stránky víckrát, než chtěl. Vůbec nepochyboval o tom, že by ho Desideria předhodila ostatním, jen aby si zachránila vlastní zadek. Každý život má svou cenu a ta jeho byla většinu dní velice nízká.
Přesto, stále v něm byla část, kterou si nechtěl připustit a která toužila přesně po tom, co měla Shahara a Syn. Mít jedinou osobu, která by vám stála za zády a chránila vás bez ohledu na to, co se děje. Tuhle svou část nenáviděl, a přesto tam stále byla, potřebující. Bolestivá. Chtivá.
Proč fňukáš? Jsi poškozený. No a co? To je každý veterán z posraného vesmíru.
Nijak se nelišil od někoho jiného. A jak tam ležel a kroutil si její vlasy kolem prstu, zatímco byla stále nehybná, uvažoval nad tím, jaké jizvy má ona. Kdo s ní vyběhl a ublížil jí? Koneckonců, její matka byla obrovská mrcha a zdálo se, že postrádá jakýkoliv druh lidské slušnosti. Skutečnost, že Desideria byla součástí strážkyň, které se na ni dívaly s nosem nahoru, mu vypověděla, že její matka se k ní chovala jako k hovnu. Jací rodiče by své dítě uvrhli do tak nebezpečné situace? Upřímně řečeno, její loajalita k té zmiji byla obdivuhodná. A než si uvědomil, co dělá, z úst mu vyklouzlo jediné slovo.
„Promiň.“ Wow, tak to bylo něco, co nikdy neudělal. Omlouvání pro něj znamenalo slabost a on byl vším, jen ne slabým.
Nemyslel by si, že je to možné, ale nějak se mu podařilo ji ještě víc naštvat. „Ne. Ty jsi myslel vážně každé slovo.“
„Jo, ale je mi líto, že jsem tě urazil.“
„Proč?“ Její hlas byl křehký.
Odpověděl na její otázku prostou pravdou. „Nemám tušení.“
„Stále s tebou nemluvím.“
Usmál se nad směšností téhle poznámky. Tak ať. Mohl by ji pravděpodobně okouzlit, aby mu odpustila, ale právě teď neměl náladu. Tělo ho příliš bolelo, než aby to zkoušel. Tenhle den stál za hovno v tolika ohledech, že je ani nemohl všechny spočítat. Právě teď byl příliš unavený na to, aby se staral o něco jiného, než trochu spánku. Promnul si oči, natáhl se na studené podlaze a snažil se na ni nemyslet. Bohužel, sladká vůně její kůže dráždila jeho chřípí tak silně, že se nemohl soustředit na nic jiného, než na to, jak blízko něj leží a jak snadné by bylo posunout ruku k jejímu žhavému výstřihu, kde by se mohl dotknout kůže, o které věděl, že bude neuvěřitelně jemná a chutná. Kdyby si ho osedlala alespoň s poloviční vášní, kterou dávala do všeho ostatního, byla by neuvěřitelná milenka.
Jsem v pekle.
To nebyla až tak úplně pravda. Už byl v úplném pekle a tohle nebylo ono. Ale bylo to blízko.
Mysli na zítřek. Měli co dělat, aby se dostali z téhle skály zpět do Arimandy. Alespoň věděl, že Darling dá pozor na jeho otce, i kdyby musel použít svoji druhou identitu v Sentelle. Tak dlouho, dokud jeho přítel bude na palubě, se nikdo nebude schopný k Evženovi dostat blízko.
A když přemýšlel o všech těch těžkostech, které budou muset ráno udělat, usnul.

***

Desideria se probudila při zvuku jemného chrápání u jejího těla. Něco hřejivého a těžkého bylo úplně obmotané kolem jejího těla. Jako kdyby byla zabalená v pevné přikrývce. Zpočátku neměla ponětí, co to je, dokud ji do nosu neudeřila Caillenova vůně a ona si neuvědomila, že její polštář je jeho levý biceps. Na drobný okamžik si dovolila užít tu novotu, jakou pro ni bylo probuzení v něčí náruči. Cítila se tak dobře a pocit jeho těla okolo jejího…
Cítila, jak ji něco divného tlačí do boku. Bylo to…?
Oh můj bože…
Zděšená z jeho důvěrné části, od něj odskočila se zahanbeným vypísknutím. Probudil se připravený k boji. Z ničeho nic se mu v ruce objevil nůž a rozhlížel se po nepříteli. Jeho pohled se na ni zaměřil, než se divoce zamračil.
Mráz jí přejel po páteři z jeho zlověstného vzhledu. Vlasy mu spadaly těsně kolem ramen, přesně jak předpovídal. Jejich černost dělala jeho Andarionské oči ještě tajemnější. Vůbec nevypadal jako ten rošťák, kterého znala…
Dokud se nezazubil.
Jo, tohle arogantní zkroucení rtů by poznala kdekoliv. „Ty jsi celkem hříčkou přírody. Víš to, že?“
Jeho smích byl tak temný, jako jeho vzhled. „Ano, ale budeš mi vděčná, že takhle vypadám, až narazíme na domorodce.“
Nebyla si tím až tak jistá.
Se zívnutím se protáhl, pak si poškrábal vousy na bradě v gestu, které znala až příliš dobře.
Trhla bradou k jeho ruce. „Ty se vždycky budíš s nožem?“
„Ne. Obvykle je to můj blaster a normálně bych už střílel. Buď ráda, že jsem pořád unavený.“
Ušklíbla se nad jeho chvástáním. „Čekáš, že tomu uvěřím, co?“
„Věř tomu, nebo ne, ale je to pravda.“ Zasunul nůž zpátky do pochvy, kterou měl ukrytou v rukávu.
Pokud měl nějakou vzpomínku na to, jak se s ní ve spánku mazlil, nedával to najevo, když si protahoval tělo a procházel se kolem v sérii ladných pohybů, které byly na člověka až příliš pružné.
Jakmile byl hotov, vytáhl batoh. „Máš hlad?“
„Na tu ošklivost ne. Promiň.“
„Chápu.“ Vzal z batohu malou šňůrku, kterou si stáhl vlasy z obličeje a svázal je do ohonu. „Teď, když vypadám, jako kdybych sem patřil, pojďme se dostat z téhle barabizny a najdeme něco slušného k jídlu.“
Žaludek jí zamručel připomínkou, že už den pořádně nejedla.
„Copak tady mají jedlé jídlo?“
„Pravděpodobně ano, ale první pravidlo přežití. Nepřestávej s jídlem ani se sexem. Znám více lidí, kteří se nechali zabít, jen proto, že jejich žaludek nebo hormony jim diktovaly, co mají dělat. Nevím jak ty, ale já nechci být varovným příběhem pro ostatní.“
Měl pravdu.
Caillen jí podal plášť. „Nezapomeň, musíš zůstat zakrytá bez ohledu na to, co se děje.“
Desideria si stáhla vlasy a stočila si je do drdolu, než zvedla kapuci. „Jak to vypadá?“
„Perfektně.“ Přehodil si batoh přes rameno, než ji dovedl dolů, do přízemí.
Vyplížili se z domu zpět k lesu, kde se mohli ukrýt před zbloudilými pohledy. Pohybujíc se rychle a elegantně, Caillen je vedl k hustěji obydlené oblasti.
Desideria byla překvapené rozdílem mezi tímto městem a rodnou Qillou. Domy zde byly úzké a dlouhé, střechy řezané v ostrých úhlech. Qillsové používali většinou neobarvené sklo a okna se spoustou kruhových vzorů. Andarionské domy měly malá okna, která byla zakrytá.
„Mají averzi k dennímu světlu?“ Zeptala se, přemýšlející nad tím zvykem.
„Jejich oči jsou citlivější, než ty naše.“
Dokonce i jejich transporty byly radikálně odlišné. Její lidé cestovali ve velkých vozidlech, ale Andarionská se zdála navržená tak, aby byla co nejrychlejší a jen pro pár lidí. Ale to, co ji nejvíce překvapilo, bylo to, že na ulici chyběly jakékoliv známky po dětech.
„Kde jsou všechny děti?“
Caillen přešel padlý strom. „Pravděpodobně trénují.“
„Chceš říct, že jsou ve škole?“
„Ne, trénují. Škola je v noci a většinou přes internet. Ve dne hodiny a hodiny bojují. Nemůžu již víc zdůraznit tu myšlenku, že vedle nich tvoji lidé vypadají jako velcí ňoumové. I když máte válečnou kulturu, pořád vám tam dominuje žena. Andarioňanům dominuje muž a ten je zvrácený na té nejvyšší úrovni.“
„Oni si podrobují své ženy?“
„Ne. Jediná věc, která je ještě víc nebezpečná než Andarionský muž, je Andarionská žena. Jejich ženy z pravidla nejsou ženské v ničem, co dělají. Jsou tady výjimky, ale velmi vzácné. Všichni jsou to totální zkurvysyni.“
Netušila, co tím má namysli, dokud neopustili jejich úkryt a nevyšli na ulici, směrem do středu města.
Caillen si odkašlal, než promluvil. „Na nikoho nekoukej. Drž hlavu dole za všech okolností.“
On však tuhle radu nenásledoval. Ve skutečnosti se díval na každou osobu, kolem které prošel, jako kdyby je vyzýval, ať promluví. Jako kdyby si z každého kolemjdoucího dělal soupeře a prosil ho, aby se o něco pokusil.
Na největší křižovatce se Caillen zastavil vedle červené tyče a zavolal pro ně autotran. Nechal ji vstoupil do malého vozidla ve tvaru vajíčka, než také vlezl dovnitř a zavřel dveře. Chtěla si sundat svoje krytí, ale divoký pohled, který jí věnoval, ji zastavil. Ostře se podíval do rohu. Sledovala trajektorii jeho pohledu a uviděla tam kameru.
Takže předstírala, že si kapuci jen upravuje, zatímco on použil svou kartu, aby mohl na elektronické klávesnici namačkat jejich cíl. Když jí nevysvětlil, co je tam napsáno ani svoje chování, pochopila, že to znamená, že v autotranu je i mikrofon.
Věrný jejímu podezření, k nim promluvil hluboký hlas, pravděpodobně Andarionským jazykem. Caillen odpověděl klidným a hladkým tónem. Mluvili ještě několik vteřin a Caillenův tón neodhaloval žádný stres, dokud nevytáhl blaster a nestřelil do kamery v autotranu, i do té na ulici.
Pohyboval se tak rychle a nečekaně, že zalapala po dechu. „Co se děje?“

„Odhalili nás.“

1 komentář: