čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 14



Caillenovi se z hrdla vydralo hluboké zavrčení. „Vážně jsem podcenil jejich technologii. Ti bastardi mají skener na obličej i sítnici, který jim oznámil, že nejsem tím, za koho se vydávám.“
Hrůza ji naplnila. „Co budeme dělat?“

Odpověděl tím, že kopl do panelu s elektronikou tak prudce, že ho rozbil a odhalily se dráty. Desideria umírala touhou vědět, co dělá, ale nechtěla ho rozptylovat během takové krizové situace. Nejdůležitější je se odtud dostat tak rychle, jak to jen bude možné.
Caillen zaklel v jazyce, který neznala, jako kdyby všechno bylo beznadějné.
Začala otevírat dveře, aby mohla bojovat, ale on ji chytil za ruku a vtáhl ji dovnitř.
„Pokud poběžíme, jsme mrtví. Pokud chceš utéct, zůstaň se mnou.“
Ale může mu natolik důvěřovat? Nenáviděl její matku a zdálo se, že si o ní taky nic pěkného nemyslí.
Co když lže?
Z toho všeho co věděla by klidně mohl. Všechno tohle fiasko může být způsobené jen tím, že má strach, že zabijí jeho. Možná že by jí Andarioňané neudělali nic víc, než ji posadili na loď a poslali domů. Třeba by ctili její diplomatickou imunitu.
Ale co když nelže? Co kdyby ji věznili, jako její matka věznila jejího otce? Potom by tu byla navždy v pasti. Nebo by byla sežrána zaživa. To by bylo vážně špatné a její matka by byla mrtvá.
Nakonec, ona Caillena vůbec neznala. Neznala jeho morální kodex a nevěděla o něm nic jiného, než že byl vychován jako obyčejný chlap, který měl některé působivé schopnosti zloděje…
A že ho chtěla dostat Andarionská vláda.
Nic z toho jí nedávalo sebemenší důvod, aby mu věřila.
Ale pokud si má vybírat mezi dvěma ďábly, raději si vybere toho, kterého zná, než toho neznámého. O jiných rasách a kulturách skoro nic nevěděla, takže se ani nemohla s Caillenem pohádat o Andarionských zvycích. Třeba mohli mít velké tlusté létající pavouky, kteří žili na dortu a jsou vyškolení tak, aby ji chytili… kdo ví?
Doufala, že není hloupá nebo stupidní, popadla svůj blaster a připravila se k boji.
Sirény burácely a blížily se, zatímco on trhal drátky a spojoval je s jinými.
Podíval se na blaster v její ruce. „Mimochodem, nestřílej s tím Andarioňany. Akorát je to nasere.“
Skvěle. Tak co má dělat, když na ně nemůže střílet? „Tak co…“
Jejich transport vystřelil kupředu trojnásobnou rychlostí, než jaká byla normální. Nečekané škubnutí ji odhodilo zpátky do sedadla a přimělo ji sklonit zbraň, zatímco Caillen kontroloval vozidlo a hnal se s ním přes dopravu v tempu, které bylo děsivé a matoucí.
Jak již bylo řečeno, byl opravdu dobrý v ovládání strojů, zvlášť když jen tak tak uhýbal kolemjdoucím, jiným překážkám a dalším vozidlům. Možná postrádal jakékoliv způsoby a společenskou jemnost, ale když přišlo na komunikaci s elektronikou, pochybovala, že by mohl být ještě někdo lepší.
Dvě vojenská vznášedla se před nimi zastavila, aby jim odřízla únikovou cestu.
Bez jakéhokoliv zpomalení, Caillen škubnul jejich transportem na stranu tak, že se mu nějak podařilo prosmýknout mezi vojáky, kteří na ně začali střílet. Znovu srovnal jejich směr letu a hnali se kupředu. Zadní okno se rozbilo pod těžkou palbou a skleněné úlomky létaly kolem nich. Chtěl ji stlačit k zemi, aby byla mimo nebezpečí kulek, ale zastavila ho.
„Vím, jak bojovat.“
Viděla respekt v jeho tmavých očích, než přikývl. Znovu se věnoval řízení, zatímco ona vystřelila zbývající kousky zadního okna, než na ně začala také střílet. Transport se zakymácel, když se těsně vyhnuli obrovskému dopravnímu vznášedlu. Znova chytili rovnováhu a uháněli vpřed.
„Přichází vzdušná posila,“ varoval ji, než udělal něco s dráty, což je ještě zrychlilo. Teď doslova letěli.
Desideria vylezla k zadnímu oknu, než vystřelila na vznášedlo, které je honilo. Její střela se odrazila od vznášedla a neudělala nic víc, než že popálila jejich barvu. Její rána je ani nevykojila z dráhy. Proklínající zbraň, se znovu skryla za oknem. „Máš něco, co dokáže dát větší ránu?“
Z boty vytáhl menší blaster a podal jí ho.
Myslel to vážně? Vypadalo to jako dětská zbraň.
Usmál se na ni. „Má to plazmový zpětný ráz. Buď opatrná.“
Jo, když z toho vystřelí, tak ji to zraní, ale se správným zamířením dokáže vznášedlo poslat k zemi. Naklonila se znovu z okna, jen proto, aby ji Caillen znovu stáhnul zpátky dřív, než stihla vystřelit. Chtěla na něj křičet, co to dělá, než si uvědomila, že ji zachránil před srážkou s vozidlem, které se
prosmýklo těsně vedle nich. Kdyby se jen o vteřinu zpozdil, byla by poloviční. S tou myšlenkou se jí scvrknul žaludek.
„Díky.“
Naklonil hlavu, když po nich znovu vznášedlo vypálilo. Přikrčila se, když ji výbuchy těsně minuly a prolítly skrz jejich transport. Cítila, jak jí tělem proudí zlost a v ústech měla chuť krvelačnosti. Rozhodnutá, že je za tento útok přiměje zaplatit, se vyklonila z okna a zaměřila. Potom vypálila. Střela zasyčela, proletěla sklem a roztříštila jejich horní rotor. Ale místo toho, aby vznášedlo začalo postupně padat, začalo se řídit přímo na ně tak rychle, že jedinou vyhlídkou byla jejich smrt.
„Kryj se!“ Vykřikla, než znovu vklouzla do křesla a přikrčila se.
Ale bylo příliš pozdě. Vznášedlo dopadlo na zem těsně vedle nich, překulilo se a narazilo zadní částí do jejich transportu. To je rozkymácelo a jejich vozidlo se začalo převalovat, znovu a znovu. Žaludek se jí rozhoupal, když ji popadla závrať. V každé části těla cítila bolest, zatímco klouzala ve vozidle, odrážející se od Caillena a všeho ostatního uvnitř.
Já umřu. Věděla to. Neexistovala žádná možnost, jak by mohli v tomhle rozkutáleném vraku přežít.
Čekala, až se jí zatemní zrak, ale k jejímu úžasu zůstala při vědomí.
Když se konečně přestali převalovat a zastavili se, byla zcela dezorientovaná. Její žaludek se ozýval s takovou zuřivostí, že očekávala, že ji pokoří a vyvrátí celý svůj obsah. Ale nějak se jí podařilo to v sobě udržet, zatímco Caillen zkoušel otevřít rozdrcené dveře vraku. Transport byl tak poškozený, že jí bylo jasné, že není úniku. Zůstali zakuklení v kovovém lusku.
„Sehni se.“
Nedohadovala se s ním nad jeho rozkazem. V okamžiku, kdy se sehnula, Caillen vytáhl tachyonový nabíječ. Přiložil ho ke dveřím, zakryl její tělo svým a pak vystřelil díru do boku.
Vylezl ven jako první a pak ji přitáhl k sobě.
Když lezla ven z vozidla, všimla si, že je pokrytá krví. Byla na jejích šatech, kůži i ve vlasech. Její srdce se zastavilo, když ji požírala panika. Kde byla zraněná? Bolela ji každá část v těle, takže to nemohla přesněji určit.
Trvalo jí celou minutu, než si uvědomila, že ona zraněná není.
Caillen byl.
Stále nezpomaloval. Dovedl ji do opuštěného skladiště, zabouchl, zamkl za nimi dveře a pak svařil zámek tak, aby se k nim nikdo snadno nedostal. Ruce se mu třásly, když si sundával batoh a podával jí ho. „Utíkej. Darling ví, kde jsme. Pošle pomoc, jakmile to půjde. Zůstaň skrytá, dokud tě nenajde.“
Zamračila se nad jeho klidným tónem a fatálním verdiktem, který slyšela v jeho hlase. „A co ty?“
Ušklíbl se. „Nezvládnu to.“ Rozepnul si bundu, aby jí ukázal, že ho střely ze vznášedla neminuly. Celou levou stranu měl prošpikovanou střelnými ranami.
Poprvé spatřila v jeho očích strach, který překrývala jen bolest. Tváře měl potřísněné hlínou a krví, lemované potem. V čelisti mu škubalo a krev mu vytékala z koutku úst. Vytáhl rezervní blaster a pevně ho sevřel ve své zkrvavené dlani. „Budu tě krýt při útěku.“
Dívala se, jak krev stéká z jeho ruky a jak se na špinavé betonové podlaze tvoří drobné stříkance. „Caillene…“
„Nehádej se. Ztrácíme drahocenný čas, který potřebuješ, aby ses odtud dostala.“
I když se za to nenáviděla, přikývla. Měl pravdu, musela vypadnout. Závisel na tom matčin život. Políbila ho na jeho pohmožděnou tvář, otočila se a rozběhla se ven, aby našla cestu.
Caillen naslouchal zvuku jejích kroků, zatímco kulhal pryč od dveří a snažil se za sebou nezanechávat krvavou stopu, aby mohl najít nějaké místo, ze kterého bude moc zničit několik svých pronásledovatelů, než ho zabijí. Z nějakého důvodu, který neuměl pojmenovat, se cítil smutný z toho, že ho tu nechala zemřít.
Je pro tebe cizinkou, tak proč se staráš?
Přesto, nedokázal se zbavit obrazu svého otce, jak osamoceně umíral ve špinavé stoce, jako kdyby nebyl nic víc, než odpad. Stejně, jako se to chystal udělat on.
Takže ať už to má za sebou. Na rozdíl od svého otce, nebude jen tak ležet a čekat na popravu. Zemře v boji se vším, co má a vezme sebou tolik Andarioňanů, kolik jen bude moct.
Tvůj otec zemřel, když tě chránil…
Projela jím vina a bolest, jako vždy, když o tom přemýšlel.
Proto to také bylo něco, čemu se snažil vyhýbat. Znal pravdu.
Jeho otec byl bojovník a vzdal se svým pronásledovatelům jen proto, aby měl Caillen dostatek času k útěku. Přesně to teď dělal pro Desideriu.
Jsem takový zkurvený idiot.
Neznal ji, a přesto byl tady. Zahazoval svůj život, aby ji udržel v bezpečí. Nad tím také nechtěl přemýšlet, proto raději obrátil svou pozornost na ulici, kde přes špinavé okno viděl sbíhající se vojáky, kteří se je chystali hledat.
„No tak, vy parchanti. Nebuďte stydliví.“ Přikrčil se a podepřel si ruku, aby na ně mohl vystřelit hned, jak vstoupí.
Ruka se dotkla jeho ramene.
Prudce se otočil, předpokládal, že to bude jeden z vojáků.
Nebylo tomu tak. Místo toho uviděl krásného anděla, který měl rozmazanou krev a špínu přes tmavou pleť. Vlasy měla zmateně rozcuchané a v očích odhodlání, které mu jasně řeklo, že se s ní nemá hádat.
„Nemůžu tě tady nechat, Caillene. Jsme v tom společně. Společně se z toho dostaneme, nebo zemřeme.“
Byl ohromený Desideriinými vřelými slovy. „A co tvoje máma?“
„Tvůj přítel o ní ví a byla bych mrtvá, kdyby nebylo tebe. Teď sebou pohni, než tě zastřelím .“
Ušklíbl se nad jejím rozkazem. „Ty jsi idiot.“
„Zřejmě ano.“ Položila si jeho ruku kolem ramen a pomohla mu projít tmavou, opuštěnou budovou. „Nějaké nadějné nápady na útěk?“
„Ne tak docela. Pokaždé, když se snažím něco vymyslet, bolest na sebe přitáhne pozornost. Takový druh, který odfoukne všechno ostatní z cesty.“
Z hrdla se jí vydralo slabé zavrčení. „Ach, to je nepříjemné. Nesnáším, když je někdo lepší než já. Nedokážu prohrávat.“
Desideria se pozastavila, když viděla otevřený poklop v podlaze. Nabízelo jim to jen velmi malou šanci na to, že je neodhalí, ale bylo to to jediné, co měli. „Mám nápad.“
Caillen zaváhal, když to také uviděl. „To nikdy nebude fungovat.“
„Podkopávám snad já tvoje plány, i když jsou hloupé? Ne, takže pokud nemáš lepší nápad, vlez dovnitř.“
Zamumlal si pod vousy něco, co znělo jako „smrt panovačným ženám“, než chytil světelnou tyč a hodil ji do malé místnosti, aby viděl. Ignorovala ho, zatímco mu pomáhala dolů a pak se šla ujistit, že k jejich úkrytu nevede žádná krev.
Vojáci už byli venku a snažili se otevřít zrezavělé zamčené dveře. Jejich elektronický hořák hlasitě syčel, zatímco na sebe křičeli. Každou chvíli vtrhnou dovnitř a budou střílet…
Prosím, ať tohle funguje.
Desideria vlezla za Caillenem do otvoru a zavřela nad nimi padací dveře jeden úder srdce předtím, než vojáci vtrhli dovnitř, hledajíc je. Prázdná místnost se koupala v nudně modrém světle z jeho tyče – bylo to temnější a matnější světlo než to, které použil v jeskyni. Musel ho vybrat z tohoto
důvodu.
Došla ke Caillenovi, který omdlel na špinavé podlaze, která byla zdobená pavučinami a trusem hlodavců. Pravděpodobně to tak bylo nejlepší – ne nechutné pavučiny a ten zbytek, ale jeho stav bezvědomí v jejich situaci. Pokud je zajmou, nebude o tom mít ponětí.
Bohužel, ona nebude mít takové štěstí.
Slyšela, jak nad nimi Andarioňané hýbají svým vybavením a rozzuřeně se mezi sebou baví, ve snaze najít je. Sakra, proč nemá překladatele? Bylo tak frustrující, že jim nerozuměla jediné slovo.
Kousla se do rtu, pohlédla na Caillenův batoh a vzpomněla si na jeho zrcadlové zařízení z jeskyně. Fungovalo by to proti jejich skenerům i teď?
Lepší než nic. Hledala zařízení, dokud ho neměla v ruce. Srdce jí bušilo, když ho nesla k malému poklopu a každou figurku položila na jednu stranu, než je zapnula.
Prosím, ať je to správný způsob, jak je rozmístit a zapnout. Pokud to tak není…
Nechtěla na to myslet, když se vracela, aby se pokusila zastavit Caillenovo krvácení. V batohu měl obvazy a všechny druhy věcí, u kterých ani nedokázala odhadnout jejich funkci – přístroje, léky, zbraně. Všechno bylo označené, ale nedokázala přečíst ani jediné písmeno z vysoce stylizovaného textu.
Proč jsem se jen nenaučila číst univerzál?
Proto, že její matka si myslela, že je to ztráta času. To je jen další důvod, proč by té ženě neměla naslouchat.
Sevřela v rukou jednu z lahví a zaváhala, když sama se sebou diskutovala o tom, jestli má nebo nemá dát Caillenovi dávku. Radši to nebude riskovat, vzhledem k tomu, že by ho jediná dávka mohla jednoduše zabít.
Dobře. Měla by zastavit krvácení tlakem.
Hlasy nad její hlavou sílily a byly vzteklejší. Co když našli dveře? Přivolali další vojáky, aby vstoupili?
Nervózně zadržela dech ze strachu a očekávala, že je objeví.
Její pohled padl na Caillena. Jeho pohledná tvář byla tak bledá a kůži měl pokrytou potem. Nevykrvácej. Pokud by zemřel, neměla tušení, jak se odsud dostane. Ale nešlo jen o to. Dlužila mu, a kdyby nebylo jí, nikdy by nebyl takhle zraněný.
Všechno to byla její vina. Mohl být stejný jako ostatní šlechtici a mohl ignorovat její útočníky. Nebo mohl zavolat ochranku. Místo toho riskoval svůj život, aby zachránil její. Bez rozmyšlení. Což málokdo udělá. Naplnila ji neznámá něha, kterou přerušil zvuk, který přitáhl její pozornost zpátky na jejich pronásledovatele.
Někdo zaklepal na padací dveře.
Jdou dovnitř.
Popadla blaster, připravená k boji. Nevezmou Caillena. Ne, pokud tomu může zabránit.
Nad její hlavou se ozývaly zvuky, jako kdyby se tam hádali dva lidé. Po několika minutách hlasy zmizely z jejího doslechu.
Byli pryč?
Nebo to byl stejný trik, který použili se sondou v jeskyni?
Ohlédla se na Caillena, který by pravděpodobně znal odpověď.
Tak či onak, potřebovala ho ošetřit, než ztratí ještě víc krve.
Odložila blaster stranou, stáhla mu kabát a nadzvedla košili. Její rty se mimovolně zvlnily při pohledu na jeho zmrzačenou hruď. Nikdy neviděla nic tak hrozného a stále ji ohromovalo, že je ještě naživu.
Jak mohl přežít něco tak brutálního? To vypovídalo hodně o jeho vůli žít a o schopnosti zvládat bolest. Čím si musel projít, že byl tak schopný zůstat v boji v klidu? Dovednosti, které měl, nebyly vrozené. Byl to ten druh, při kterém se zkušenosti s lety zdokonalovaly, ona to přece musela vědět, když trénovala celý svůj život. Ale nebyla ani zdaleka tak hbitá.
Tak jemně, jak jen mohla, vzala obvaz z opotřebovaného balení a přitiskla ho na nejhůře vypadající ránu, která byla ve středu zdobeného tetování, které se táhlo po jeho levé straně. Vypadalo to, jako cizokrajný pták, jehož hlavu měl namalovanou na rameni.
Caillen otevřel oči a prudce vydechl. Popadl ji za zápěstí tak silně, že si byla jistá, že jí tam zůstane modřina. Ale jakmile se na ni jeho pohled zaměřil, jeho držení bylo najednou něžné.
Pustil její ruku. Jsou ještě tady? Artikuloval na ni slova.
Přikývla.
Ukázal na batoh.
Podala mu ho a sledovala, jak vytahuje několik položek.
Nejdříve vytáhl gumový klacek, který si vložil mezi zuby.
Zamračila se, a přemýšlela, k čemu to je. Byl to nějaký druh léků proti bolesti?
Popadl velký fóliový balíček, otevřel ho a nechal zrnka spadnout na jeho zranění. Skousl klacek tak tvrdě, že slyšela, jak praská. Podle ztuhnutí jeho těla poznala, že to muselo pálit a bolet. Přesto, nevydal žádnou hlásku.
Vzala od něj balíček a začala tím potírat všechny jeho rány. Pokaždé, když se ho dotkla, se mu stáhnuly svaly. Chudák. Ale byl to zatraceně dobrý voják. Vzal to jako chlap.
Jakmile byla hotová, podala mu láhev s vodou, než ho začala obvazovat. Zatímco pracovala, vytáhl ven injekci a píchl si dávku proti bolesti.
Caillen pomalu usrkával vodu, zatímco se snažil dělat to nejlepší pro to, aby nekřičel z naprostého utrpení, které cítil s každým úderem srdce. Nechtěl, aby mu z pohybu bylo ještě hůř, ale musel zůstat hydratovaný. Brrr, to bolelo.
Zavřel oči a zaměřil se na jemnost Desideriiných rukou, když ho obvazovala a snažila se ho uklidnit. Pořád nemohl uvěřit, že se pro něj vrátila. Většina lidí tuto čest a slušnost postrádá. K čertu, většina „přátel“, které měl ve svém životě, by ho svázala, zatímco by byl zraněný, ukradla mu peněženku a
ponechala ho vojákům na pospas. Ale ona se vrátila…
Jako anděl.
Vzala si od něj vodu na tak dlouho, aby navlhčila hadřík, který použila k očištění jeho tváře. Její ruka byla tak jemná a měkká proti jeho kůži, že předtím, než si uvědomil, co dělá, ji zachytil a políbil na klouby.
Desideria ztuhla z pocitu jeho rtů na svém těle. Nikdo k ní nikdy nebyl tak něžný. Z lehoučkého doteku se jí zkroutil žaludek. Její pohled se uzamkl s jeho a na chvíli zapomněla na všechno, kromě jeho skutečně nádherných očí a pocitu z jejich doteku. Bez přemýšlení se jedním prstem dotkla jeho rtů. Byla to jeho jediná část, která nebyla pevná jako kámen. A předtím, než si uvědomila, co dělá, sklonila hlavu, aby je mohla ochutnat.
Caillen se prudce nadechl při nečekaném polibku. Sakra, kdyby necítil takovou bolest, rozhodně by tohohle vzplanutí využil. Ale teď mohl sotva dýchat. Přesto ho tenhle polibek spaloval. To, co jí chybělo ve zkušenostech, více ne vynahrazovalo její nadšení, které přes něj vyslalo vlnu rozkoše,
která tišila bolest. Alespoň na pár okamžiků.
Desideria se odtáhla, jakmile přišla k rozumu a uvědomila si, co dělá.
Já líbám muže. A to nesměla dělat. Ještě ne…
Matka ji zabije, pokud se o tom dozví. Horší bylo, že by musela čekat o rok víc, než by mohla bojovat o muže. Qillaqové věřili, že pokud žena nedokáže kontrolovat svůj chtíč, pak není dostatečně zralá, aby zvládla milence. To, co právě udělala, bylo ostudou pro její matku, i pro ni samou.
Horko se jí vlilo do tváře. „Promiň.“
Jeho arogantní úsměv jí najednou připadal rozkošný.
„Neomlouvej se,“ zašeptal. „Je to ta nejlepší věc, která se mi stala za celé měsíce. Neváhej a spadni na mé rty, kdykoliv dostaneš chuť.“
Zavrtěla hlavou. „Jsi hrozný.“
Caillen uchopil její tvář do dlaní. „Prohnilý až k samému jádru.“
Byl tak okouzlující tím nejničivějším způsobem. „Kolik žen jsi vlastně svedl?“
Pokrčil rameny a pak se ostře zašklebil. „Nepočítám to, protože na tom nezáleží.“
Tak tohle ji uráželo. To bezcitné prase! „Jak můžeš říct, že na tom nezáleží?“
„Protože to nikdy nebyla ta pravá.“
Nad těmi slovy se odmlčela. Možná, že byl menší prase, než si myslela? Bylo možné, že se pod těmi vrstvami bezcitného všiváka opravdu skrývá džentlmen? „Co tím myslíš?“
„Hmm,“ vydechl. „Léky proti bolesti konečně v plné síle zabraly. Jo, už se zase cítím skoro jako člověk.“
Natočila jeho hlavu, aby se na ni musel podívat.
„Neodpověděl jsi na mou otázku.“
„Je to snadné.“ Jeho slova teď byla nezřetelná. „Pokud narazím na nějakou sobeckou svini, přímo mě to k ní táhne. Ženy mě chtějí pouze využít, vlastnit mě, nebo mě zabít. Ani jednou si mě žádná žena nechtěla nechat.“ Pak zavřel oči a znovu usnul.
Tato slova a srdečné emoce, které v nich zaslechla, se dotkly něčeho hluboko uvnitř ní. Zajímalo ji, co mu kdy ženy v životě udělaly, že měl takový pocit. Samozřejmě, že její zkušenosti s ženami byly podobné. Ženy kolem ní byly malicherné, odsuzující, protivné a žárlivé. Myslely si, že ponižování ostatních je nějak podzvedne. Byly špatné a nevadilo jim to. Zato neměla žádnou zkušenost s muži. Až na jejího otce, kterého milovala jako nikoho jiného. Byl jedinou osobou v jejím životě, která ji přijímala takovou, jaká opravdu je. Nikdy ji nesoudil, dokonce ani nekritizoval.
Caillen nebyl vůbec jako její otec, ale v nějakých směrech jí ho připomínal. Jeho spolehlivostí a starostlivostí. Ochotou obětovat se pro druhé.
Zamračila se na zkrvavený hadr ležící vedle něj. „Ty jsi taková záhada.“
Co když zemře?
Desideria odmítala přemýšlet nad neznámou bolestí, kterou jí tato otázka působila. Nemohla si to dovolit. Když začala házet věci zpátky do batohu, našla malý notebook.
Co…? Proč ho nepoužil? Nebo se alespoň nezmínil, že jeden má?
Otevřela ho, aby ho zapnula, ale pak si to rozmyslela.
Andarioňané mohli mít nějaké elektrické zařízení, které mohlo zaznamenat signál. To byl pravděpodobně důvod, proč to Caillen dřív nevyužil. Byl to příliš velký přeživší na to, aby něco
takového nepoužil, když by byla možnost.
Jsi úplně odříznutá.
Nikdy předtím nebyla sama. I když už jí bylo dvacet šest, její rodina ji viděla jako dítě ještě před pár týdny. Byla obklopená stráží a zaměstnanci. Jejími sestrami a tetou. Cítila se ztracená, že je teď nemůže oslovit, ani přivolat. Nebo někoho jiného, kdo by jí pomohl. Její matka nikdy nezažila tenhle pocit samoty na jediný den.
Ale její otec ano. Ztroskotal na planetě neznámých bytostí, které ho viděly jako slabší subjekt, který si zasloužil pouze opovržení a zneužití. Caillen ji ujistil, že od Andarioňanů obdrží stejné zacházení v případě, že je najdou. Byli jen šachovými figurkami, které nemají žádnou naději na útěk. Rozhlédla se po holých šedivých stěnách, zatímco znovu pociťovala paniku. Jak její otec vydržel být celé ty roky vězněm? To bylo hrozné. Poprvé úplně rozuměla tomu, čeho všeho se vzdal.
Najednou Caillenův link zazvonil.
Sakra! To je mohlo prozradit. Srdce jí bušilo, a když ho zvedla z batohu ztuhla. Caillen ho vypnul. Viděla ho. Jak to mohlo vyzvánět?
Byl to trik?
Co když nebyl? Mohla to být pomoc.
Možná.
Doufala v nejlepší, když přijímala hovor, než to znovu zazvoní. „Kdo je to?“ Byl to drsný hlas s mužským přízvukem.
„Desideria,“ zašeptala. „Kdo jste?“
Zavěsil.
Rychle udělala totéž a její střeva se zauzlovala, když si byla tentokrát jistá, že link byl určitě vypnutý.
A pak to zaslechla… zvuk návratu Andarioňanů do skladu. A tentokrát byli mnohem živější.
Právě jsem jim vyzradila naši pozici.

Chystali se k nim přijít a všechno to byla její vina. Sakra! Proč jen odpovídala na ten hovor?

1 komentář: