čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 15



Desideria zatajila dech, když hlasy přicházely stále blíž a blíž. Podle zvuků se zdálo, že sebou mají zvířata, a to hodně. Mohla slyšet kňučení a štěkání, když Andarioňané prohledávali budovu. Tak rychle, jak to bylo možné, popadla z batohu sprej, který předtím používal Caillen a obrátila se ke dveřím nad jejich hlavami. Prosím, ať v tom loveckém stádě nemají eracklese.
Podle Caillena by to dopadlo špatně. A protože se zatím ještě nikdy nespletl ohledně něčeho, co souviselo s jejich pronásledovateli…

Jo, nadržený erackle by pravděpodobně zničil její den.
Nejvíc ze všeho nenáviděla pocit zranitelnosti. Vždycky se pyšnila tím, jak je soběstačná a zvládne vše, co na ni osud hodí. A bylo to tak. Ale tohle…
Tohle bylo úplně mimo její oblast zkušeností a odborných znalostí. Byla na planetě s cizí kulturou a s cizincem v bezvědomí. Tady neznala žádné zákony ani klima. Ani nevěděla, jaké potraviny je bezpečné sníst, nebo jak je najít. Teď jí připadalo zvláštní to, jak ji teta učila bojovat o přežití, ale nikdy jí neřekla, jak shánět a využívat zdroje. Ne tak, jak to dělal Caillen.
Pohlédla na něj. Z nějakého důvodu, který nedokázala vysvětlit, ji jeho přítomnost uklidňovala. Jo, to nedávalo smysl. Byl zcela mimo provoz. Byl by bezcenný v boji, a kdyby bylo potřeba, tak by rozhodně nebyl schopný utíkat, a přesto…
Dokázala slyšet ve své hlavě jeho sarkastický hlas, jak jí dává rady k tomu, co potřebují k útěku a přežití.
Co je se mnou špatně?
Desideriu učili, aby nikomu nevěřila. Ani rodině. A teď, když potřebovala tenhle trénink poslouchat nejvíc, si nedokázala vybavit pečlivé instrukce svojí tety. Slyšela jen Caillenovi.
Bez přemýšlení vzala jeho ruku do své. I když byla špinavá a plná mozolů, byla krásná, stejně jako zbytek jeho těla. Měl dlouhé, zúžené prsty s nehty, které byly zastřižené ale bez manikúry, která byla typická pro šlechtice. Ruce Caillena byly zvyklé na těžkou práci. Mužské ruce. A to ji také uklidňovalo…
Něco udeřilo do horních dveří. Těžce. Kousla se do rtu, aby nevydala jediný zvuk, zesílila stisk na Caillenově ruce i na svém blasteru a čekala, až dveře vyrazí.
Rána znovu dopadla.
Zvíře vyštěklo a pak udělalo neznámý zvuk, který zněl jako fňukání. Byl tam obrovský hluk předtím, než Andarioňané následovali stvoření. Po několika minutách zavládlo všude ticho. Přesto, zatajila dech a její sevření bylo těsné, když čekala, až se vrátí a objeví jejich doupě.
Hodiny a hodiny utíkaly pomalu a její srdce bilo strašlivým rytmem. Nakonec si dovolila uvolnit se a přijmula fakt, že jsou v bezpečí. I když jen na chvíli.
S povzdechem si opřela zakloněnou hlavu o zeď a položila blaster. Svaly v paži měla napjaté z toho, že jeho váhu držela tak dlouho. Zapletla své prsty s Caillenovými a mlčky seděla, zatímco dovolovala jeho drsné kůži, aby ji ještě více uklidnila. Bylo tak skvělé vědět, že není úplně sama. I když byl v bezvědomí. Díky bohům, že Andarioňané byli pryč. Tenhle okamžik klidu pro ni znamenal bohatství.
Prosím, ať to neskončí.
Na jeden den měla dost vzrušení, vlastně i na padesát tisíc dnů. Opravdu, už toho nepotřebovala víc. Dopadla na ni taková úleva, že se téměř rozplakala a pohled jí padl na Caillena, který se tak dlouho nehýbal, že si začala dělat starosti. Když předtím spal, tak slabě chrápal. Teď nic…
Co když zemřel? Dýchal vůbec? Náhle v ní narůstala panika, když si v hlavě přehrávala všechny možné scénáře.
Prosím, nebuď mrtvý. Nevykrvácej. Ne v době, kdy se bála o jejich úkryt, místo toho, aby ho ošetřovala…
Posunula se dopředu a položila mu ruku pod nos tak, aby ji jeho dech mohl polechtat na kůži. Díky bohům, je stále naživu. Byla to skoro stejně velká úleva, jako když Andarioňané opustili budovu. A jak tam tak ležel a spal, nemohla si nevšimnout, jak krásný je v mdlém modrém světle. Jak vypadá chlapecky a uvolněně. Jak byl úplně mimo provoz a záviselo na ní, jestli přežijí…
Jo, to byla děsivá vyhlídka.
Caillene, jsi v prdeli. Nikdy se o nikoho předtím nestarala. Ani neměla domácího mazlíčka. Upřímně řečeno se bála, že by toho chudáka mohla z nevědomosti zabít. Znala nějaké terénní léky, ale ne mnoho a vše jen teoreticky. Nikdy to nemusela skutečně použít. Prostě to nebylo částí její výuky.
No tak, Desiderio, ty to zvládneš. Její lidé se chlubili svou schopností přežít. Ale nakonec, pro ně bylo přežití synonymem pro boj – být schopni se ubránit.
Její pohled přešel na otrhaný batoh…
Batoh, který v sobě má vše, co člověk potřebuje k přežití.
Zvědavá, co je uvnitř, ho k sobě přitáhla a otevřela opotřebovanou kůži. Pozastavila se, když zachytila nečekaný závan Caillenovy vůně. Teplá a neuvěřitelně mužská vůně, která způsobila, že její srdce bušilo rychleji. Nevěděla, proč zbožňovala vůni jeho kůže, ale bylo to tak. Popravdě řečeno, nejraději by zabořila hlavu do prohloubeniny jeho krku a vdechovala ji.
Odtlačila tu znepokojující myšlenku stranou a začala se probírat obsahem batohu, aby našla zásoby pro případ, že něco bude potřebovat, až se probudí. Opravdu v tom měl tu nejvíce bizarní kombinaci. Ponožky, sluneční brýle, léky, dehydrované jídlo a vodu.
Kondomy…
Tak na tuhle věc ani nechtěla pomyslet. No, to nebyla tak úplně pravda. Z nějakého důvodu byla zvědavá na to, jak by vypadal nahý. Jaké by to bylo, kdyby ho držela v náručí a nechala ho, aby ji líbal jako hladový milenec. Chtěla vědět, jak by vypadal, kdyby mu vlasy spadaly do očí, když by na ní ležel a sledoval ji s tím jeho ďábelským úsměvem…
Pravděpodobně byl v posteli skvělý.
Oh, co se to semnou děje?
No, vlastně Narcissa by nejspíš řekla, že je s ní něco nepořádku, kdyby s ním nechtěla mít sex. To ji přimělo cítit se o něco lépe. Přesto…
Byla uprostřed honičky. Její nepřátelé ji mohli každou chvíli najít, a pokud tohle nestačilo, aby to vytlačilo myšlenky o jeho těle z její hlavy, tak tu stále byl ten malý problém s tím, že to byl tulácký ničema s kondomy v batohu, hledající lehké ženy k sexu. Rozhodně to vůbec nebyl její typ. Ani trochu. Chtěla někoho, kdo uměl být loajální a sladký. Někoho spolehlivého kdo by tu byl, když ho bude potřebovat a kdo by ji podpořil, ale nikdy ji nezastínil. Někoho, jako byl její otec.
To pomyšlení upevnilo její přesvědčení, zatímco se dál prohrabovala batohem, kde narazila na obscénní množství malých balíčků s kořeněnou příchutí. Co to k čertu? To jeden člověk opravdu potřebuje tolik omáčky nebo sušenek?
Opravdu?
Najednou se zarazila. Ve spodní části batohu našla tu nejúžasnější věc ze všech. Něco, z čeho by nikdy muže jako byl Caillen nepodezřívala.
Malá kamera.
Jak velmi podivné.
Sedla si na paty, zapnula ji a čekala, až se fotografie načtou. Ve tmě listovala obrázky, které vypovídaly mnohé o muži vedle ní. Byla tam nádherná žena se zrzavými vlasy a vedle ní stál vysoký tmavovlasý muž. Vypadali tak šťastně a sladce. Láska, kterou cítili k sobě navzájem, když se objímali, byla víc než zřejmá a bylo to dech beroucí. Oba byli oblečení v bíle na nějakém obřadu, který nepoznávala. Vlasy dlouhé až po ramena obklopovaly mužův hezký, oholený obličej. Jeho kůže byla mnohem tmavší, než Caillenova, spíš jako její a jeho oči byly tak černé, že nemohla říct, kde končí panenka a kde začíná duhovka. V levém ušním lalůčku měl dvě malé zlaté náušnice. Oblečení ženy bylo bez ramínek a bylo stejně ohromující, jako ona sama. Spadalo v lehkých vrstvách kolem jejího hubeného těla a v dlouhých vlasech měla zapletené bílé květy.
Desideria stiskla tlačítko „přehrát“.
Okamžitě se políbili.
„Hej lidi, přestaňte. Stop! Dělá se mi z vás špatně. Vážně, asi vám pozvracím boty, a protože Shay za ty své utratila jmění, tak nechci dostat výprask.“ Poznala Caillenův hlas, který je kritizoval. Podle jeho tónu usoudila, že on je ten, kdo drží kameru. „Syne, to je moje sestra, který strkáš jazyk do krku a já ti nakopu prdel, jestli se od ní neodlepíš. Myslím to vážně. Nezajímá mě, že jste manželé. Je to pořád moje sestra a ty jsi mrtvý muž.“
Syn se mu vysmíval a v jeho očích se odrážela výzva. „Posledně jsi mě neporazil, ty giakone. Pokud si vzpomínám, tak jsi dopadl tak, že jsem tě nacpal do balíčku a poslal.“
Kamera skočila na rychle se pohybující zem, když k němu Caillen zamířil. Žena si stoupla mezi ně a odtlačila Caillena zpět. Kamera se houpala kolem jejího těla, až ji nakonec narovnala a donutila tím Caillena, aby udělal další krok pryč od Syna. „Dotkni se znovu mého manžela Cai a já ti zmaluju zadek na červeno. Teď se chovej slušně a ukaž Synovi, že jsem tě vychovala dobře.“ Smějící se, vzala Caillenovi kameru a obrátila ji na něj.
Desideria zadržela dech, když spatřila nikoliv nekompromisního šlechtice, ale muže tak neuvěřitelně nádherného, že bylo těžké se na něj jen dívat. V černém obleku a čerstvě oholený, byl Caillen naprosto úchvatný, i když byl rozzuřený. Jen on mohl vypadat tak neuvěřitelně žhavě a vztekle současně.
„Otravné, že bratříčku?“ Shahara se ho zeptala a posunula kameru tak blízko k němu, že Desideria téměř viděla jeho chřípí.
Jeho obvykle dobrá nálada se vrátila a blýskl po ní oslňujícím úsměvem, než odstoupil.
„Jednou budeš ráda, že máš na tenhle den vzpomínky.“
„Pochybuji. Už jsem tě viděla chovat se bláznivě mnohokrát. Proč bych to měla chtít zachytit na celou věčnost?“
Dvě další ženy se k nim připojily a obmotaly své paže kolem Caillena, než stihl odpovědět.
„Shaharo, dovol mi, abych vzal kameru,“ slyšela, jak řekl Syn.
„Běž támhle se svým bratrem a sestrami, ať máme všechny Dagany pohromadě. Je to jediná příležitost, jak zachytit Kasen v šatech.“
„Hej!“ Silnější ze sester zavrčela. „To si budu pamatovat, Syne. Co že jsi to o mě řekl?“
„Řekl, že se neoblékáš jako žena.“ Ušklíbl se na ni Caillen. „A taky to neděláš. Nejhorším dnem mého života bylo, když jsi dorostla do stejné velikosti, jako já. Od té doby jsi kradla mé oblečení a vytahovala všechny mé košile.“
Tvrdě ho praštila do bicepsu. „Radši si pamatuj, že taky nemám ránu jako žena a vím, kde budeš spát. Shay a Tess budou ronit mučivé slzy, až najdou tvé krvavé pozůstatky po mé pomstě.“
„Jo, jasně. Určitě bys mě zabila, než splatím svou loď. Znám tě lépe. Žiješ ve strachu z takového dluhu a beze mě by tě stejně zatkli.“
„Dost nadávek.“ Shahara zvedla ruku v arogantním gestu, které zázračně utnulo jejich hádku. Potom se posunula a vklouznula mezi Caillena a Kasen.
Desideria zastavila přehrávání na obrazu Caillena a jeho tří sester. Nevypadali podobně. Ale nebylo pochyb, že mezi nimi nechybí láska. Caillen měl ruce obmotané kolem Shahary a Kasen a třetí, Tessa, se chytala Shahary jako záchranného lana. Všichni zářili úsměvem. Byl to takový sladký, něžný moment, že se cítila, jako kdyby mezi ně vstupovala jen tím, že se dívá. A začala cítit bolest z toho, že ona ve svém životě takový moment nikdy nezažila. Nikdy ji její sestry nedržely tak, jako Caillen držel ty své. Nikdy spolu nesdílely smích ani jemné pošťuchování. Jen kousavé, zlomyslné odpovědi. Kdyby se svými sestrami mluvila jako Caillen s Kasen, bojovaly by na smrt.
Srdce ji zabolelo nad mrazivou pravdou o tom, jak málo se o sebe její rodina zajímá, když studovala linie Caillenova úsměvu na obrazovce a přemýšlela, jestli je podobný jejímu otci… když byla dítě, tak v nocích, kdy její matka nevyžadovala jeho přítomnost, vyklouznul ze svých komnat, aby ji navštívil v časných ranních hodinách, když všichni ostatní spali. Chodili na půlnoční procházky a nejednou stanovali pod hvězdami. Z čiré žárlivosti to Narcissa nahlásila kdykoliv to zjistila a její otec za to byl přísně trestán. Ale nikdy k ní nepřestal chodit. Bez ohledu na to, jak divoce ho bili.
„Ty za to stojíš, moje malá růže. Nikdy nedovolím, aby mi tě někdo vzal a nikdo mi nezabrání, abych tě mohl vidět. Ani tvoje matka.“
Stále mohla cítit jeho teplé objetí. Byly chvíle, dokonce i teď, kdy si byla jistá, že je stále s ní. Chvíle, kdy chtěla alespoň předstírat, že cítí jeho něžnou přítomnost. Ale tohle nebylo pro Qillaqi.
Pohlédla na Caillena a srdce jí poskočilo, když viděla, jak těžce byl zraněn, když se ji snažil chránit. Hluboko uvnitř si byla jistá, že by se takhle choval i k vlastní dceři. Ta myšlenka uvnitř ní vyvolala neznámou něhu. Část z ní byla stále naštvaná na bohy, že jí vzali otce. Bylo tak nespravedlivé, že zemřel a nechal ji tu samotnou, opustil ji ve světě, kde si už nikdo nikdy nebude myslet, že je v čemkoliv dobrá. Bez ohledu na to, jak moc se snažila, nedokázala zahladit vzpomínky na neustálou kritiku své matky a tety. Kdyby jen mohla mít svého otce jen o pár let déle, aby jí říkal, že není hloupá, tlustá, ošklivá a bezcenná…
Ale neexistovalo nic, co by mohla udělat. Byl pryč a ona byla sama.
Její pohled se vrátil ke Caillenovi a zajímalo ji, jaké by to bylo, kdyby se s ním mohla smát tak, jak to dělaly jeho sestry. Zavřela oči a představovala si svatbu podobnou té, kterou měl Syn a Shahara.
Manželský obřad pro Qillaqi byl úplně jiný. Nebylo tam žádné něžné chytání se za ruce, žádní svědkové, ani žádné odříkávání toho, jak moc se milují. V jejím světě si žena přivlastnila muže bojem. Pokud ji porazil, byli si rovni. Pokud ne, ona vládla a on byl nucen poslouchat rozkazy. Teoreticky by muži měli mít výhodu, ale Desideria měla nechutné podezření, že muži byli omámeni. I když jí to nikdy nikdo neřekl. Přesto si vzpomínala, jak jí její otec vyprávěl o tom, jak se cítil nemocný, když bojoval proti její matce. Bylo to kruté a nespravedlivé. Nikdy by tohle někomu nemohla udělat. Pokud nemohla muže porazit poctivě, nechtěla mu vládnout.
A to je důvod, proč jsi pro svou matku takovým zklamáním.
Ta myšlenka jí do hlavy pozvala všechny její pochybnosti a rozzlobené hlasy, které se snažila umlčet. Potřebovala se rozptýlit, tak listovala dalšími fotografiemi Caillenovy rodiny.
Byla tam jen hrstka dalších lidí. Jeho sestry tam byly několikrát ve všemožných přirozených záběrech. Spolu se Synem, dvěma Andarioňany – jeden byl blond a nikdy se neusmíval, Darlingem Cruelem a na předposlední fotografii byla nádherná žena, která držela v náručí dítě. Žena vypadala jako Caillen a Desideria si uvědomila, že to musela být jeho skutečná matka. Bylo divné, že neměl jedinou fotku jeho adoptivních rodičů, nebo císaře Evžena. Jen jeho matku, jak ho držela jako dítě.
Velmi zvláštní.
Na poslední fotografii byla nádherná žena, která nevypadala, že by byla s kýmkoliv příbuzná. Ačkoliv se usmívala, její oči byly chladné. Vypočítavé. Něco na ní ji mrazilo až do morku kostí.
Desideria položila kameru stranou a dál dělala inventuru toho, co měli. Našla malý holící strojek, kartáček na zuby a další různé předměty k osobní hygieně. Ale nebylo tam nic dalšího, co by o něm něco vypovídalo.
Zajímalo by ji proč.
Bylo zřejmé, že nedostane žádnou odpověď, když je v bezvědomí. Jen další otázky.
V žaludku jí zakručelo. Nevšímala si toho. Kromě křupek byly v batohu jen další dva balíčky s jídlem a ona nechtěla jíst, zatímco je Caillen mimo. Bude to potřebovat, aby se posilnil.
Naklonila hlavu ke zdi, zavřela oči a zašeptala si malou modlitbu, aby její matka byla v bezpečí a aby se dostali z téhle planety živí.
Jo, no, pokud neubrání sama sebe, tak si zaslouží zemřít.
Byla to krvavá, krutá myšlenka směřovaná k její matce. Taková myšlenka, na kterou by její matka byla pravděpodobně hrdá. Ale ji zostudila a ona nevěděla proč. Potřebovala uklidnit, tak se znovu natáhla pro Caillenovu ruku. Byl to jen drobný kontakt, ale přesto to pro její duši dělalo zázraky. A jak tam seděla, vzpomínala na ty noci, kdy snila o tom, že bude objímat a držet muže. V průběhu let byla nucena na takové myšlenky zapomenout a zakázat si je. Teď byly zpátky a část z ní se bála, že bude dychtit po takovém druhu vřelé intimity.
S Caillenem. Chtěla, aby se na ni díval tak, jako se Syn díval na Shaharu. Chtěla, aby pro ni žil a dýchal. Aby pro něj byla celým vesmírem.
Cože to říkáš? Byla unavená. Jo, to bylo ono.
Dostaňte mě brzo odsud. Pokud ne…
Možná, že sežrání Andarioňany by nakonec nebylo to nejhorší.

***

Caillen se pomalu probudil a zjistil, že je stále v díře, kam vlezli, aby se schovali. Byl stále zraněný a cítil bolest, ale ne takovou, jako předtím než omdlel. Jeho tělo teď bylo otupělé, stále bolavé, ale bolest již nebyla násilná a pulzující.
Byla tma a jen slabé namodralé světlo vycházelo z tyče. Na kratičký okamžik si myslel, že je sám, ale pak zaslech chrápání.
Ten zvuk zrychlil jeho tep, když spatřil Desideriu ležící za ním. Byla přimáčknutá k jeho páteři jako kotě a jednu ruku měla zamotanou v jeho vlasech. Gesto, které ho zahřálo a donutilo jeho tělo, aby se se zasténáním probralo k životu, když si ji představoval nahou, jak ho líbá. Ach jo, nejraději by
zabořil nos do prohlubně jejího hrdla a nadechoval se, dokud by nebyl opilý její vůní, zatímco by vklouzával hluboko do ní.
Nemohl si vzpomenout, kdy nějakou ženu tak strašně chtěl. Stálo ho veškeré sebeovládání, aby se neotočil a nepolíbil ji, ale věděl, že by ji to vylekalo a on se nikdy, nikdy nedotýkal ženy bez výslovného pozvání. Její tělo bylo její a on neměl právo do něj v žádném případě zasahovat.
Sakra…
Lehce se zavrtěl, aby zmírnil bolest ve svém tvrdnoucím penisu – na zbytek svého těla teď nebral ohledy.
Desideria prudce vyskočila na nohy a otáčela se kolem, jako kdyby očekávala, že jí ze všech směrů napadnou. Kdyby nebyla tak vyděšená, rozesmál by se z její paniky. Ale on nebyl tak krutý.
„Promiň.“ Ta slova vyšla z jeho vysušeného hrdla jako chraplavé skřehotání. „Nechtěl jsem tě polekat.“
Vrhla se k němu a úleva s něhou na její tváři mu vzaly dech. Žádná žena, která s ním nebyla příbuzná, se na něj nikdy takhle nedívala. „Ty jsi vzhůru.“ To jediné slovo bylo přeplněné radostí. Chovala se, jako kdyby očekávala, že se probudí a najde ho mrtvého.
Což ho nutilo zeptat se na opravdu důležitou otázku. „Jak dlouho jsem byl mimo?“
Protřela si oči, aby se probrala, když se uklidnila. „Dva dny.“
Její slova ho omráčila. Bylo to možné? „Dva dny?“ Opakoval nevěřícně.
„Jo. Začínala jsem se bát, že se nikdy neprobudíš.“
Byl uvízlý ve stavu úplného popření. Musela se mýlit. Musela. Neexistovala možnost, že by mohl být v bezvědomí tak dlouho a nechal ji, aby se o sebe starala sama. Překvapilo ho, že je stále naživu. A ještě více ho překvapilo, že byla stále tady.
„Jak?“
Zamračila se na něj. „Jak ses dostal do bezvědomí?“
„Ne. Jak jsi přežila?“
To rozpálilo její tváře do ruda a ztuhla, jako kdyby se chystala bojovat. Rozhořčení zapálilo titánský oheň v hloubce jejích tmavých očí. „Nejsem bezmocná.“
„To jsem nechtěl ani v nejmenším naznačit, ale vím, že naše zásoby byly téměř neexistující. Jak jsi získala jídlo?“
Zdálo se, že její hněv lehce zmírnil. „Já mezi nás rozdělovala jídlo, takže už v batohu nemáš žádné sušenky ani omáčkové balíčky – vlastně nejsou tak špatné, když je kombinuješ. Ty jsi v podstatě nemohl vážně jíst, tak sem ti dávala více vody, abys nebyl dehydratovaný.“
Byl uzemněn jejím chováním. „Proč bys něco takového dělala?“
„Už jsem ti říkala, že jsme v tomhle spolu.“
„To od tebe není moc Qillaqské. Myslel jsem, že je vám všem u prdele přežití někoho jiného. Staráte se jen o sebe.“
Desideria se odvrátila od jeho pronikavého pohledu, když ji pravda spalovala. Bylo to jejich pravidlo. Bylo jí to vtloukáno do hlavy hned hodinu po narození. Ale její otec takový nebyl. Učil ji lépe a ona se radši hlásila k jeho loajalitě, než k matčině zradě.
„Dlužím ti.“
Caillen viděl v jejím pohledu stíny. Strašidelné vzpomínky způsobené něčím, co řekl, ale neměl tušení, co to bylo. Po pravdě řečeno byl zcela ohromen jejími slovy a činy. Byla tak netypická na svou rasu…
Nech to být. Bylo zřejmé, že jí vadilo o tom mluvit. A tak změnil téma na něco bezpečnějšího. „Vrátili se Andarioňané?“
„Párkrát. Dala jsem k padacím dveřím tvá zrcadlová zařízení a nastříkala jsem kolem feromony. Myslím, že ví, že jsme tady, ale zdá se, že tohle je udržuje zmatené o přesném místě.“
Caillen se ušklíbl, když se posunul a bolest začala drásat jeho hrudník a rameno. Podíval se k zrcadlům a viděl, že je umístila správně, což bylo působivé. Nebylo s nimi nejlehčí manipulovat.
„Dobrá, zrcadla by měla skrýt dveře a měla by zablokovat i jejich skenovací technologii – i tu nejpokročilejší.“
„Opravdu?“
Přikývl. „Je to jedna z Darlingových lepších hračiček.“
Připravený na další bolest, se začal zvedat pomocí nezraněného ramena.
Najednou tam byla Desideria, aby mu pomohla. Neznámá něha ho zabodala v hrudi. Na takové pocity nebyl zvyklý. Opřel se o zeď a ona se natáhla pro vodu vedle něj. Láhev byla plná jen z poloviny. Podávala mu ji, jako kdyby to byl dar na usmířenou. „To je poslední, takže bys to možná měl pít pomalu.“
Caillen zaváhal. Ano, měl žízeň, ale nehodlal ji ošizovat. Ne po tom, co pro něj udělala. „Kdy ses naposledy napila?“
„Před pár hodinami.“
Jo, jasně. Viděl, jak se podívala dolů a doleva, když promluvila, což byla jasné znamení, že lže. „Proč ti nevěřím?“
„Protože to bylo včera?“ Výraz na její tvář byl rozkošný. Její úsměv byl rozpustilý a vlasy měla rozcuchané. Měl co dělat, aby vydržel ji nepolíbit. To by mu pravděpodobně zajistilo pořádnou facku.
Podal jí láhev. „Pij.“
Zavrtěla hlavou. „Potřebuješ to víc.“
„Fakt ne. Nejsem nesobecký. Pokud bys zkolabovala, tak teď nejsem ve stavu, kdy bych tě mohl nést. Potřebuji, abys byla schopná pohybu, takže budeš moct nést mě, když odpadnu.“
Zavrtěla hlavou a rozesmála se, než vzala lahev a velmi pomalu pila, jako kdyby stále počítala svůj příděl.
Zatímco pila, Caillen k sobě přitáhl batoh. Dívala se, jak vytahuje tři tablety a drží je v dlani.
Polknula a sklonila lahev. „Co to děláš?“
„Jeden je na bolest a další dva jsou na léčení spálenin. Přál bych si, abych si je vzal předtím, než jsem omdlel.“
Zavřela lahev. „Kéž bys měl překladač, alespoň bych mohla pochopit etikety a nápisy.“ Ukázala lahví směrem k batohu.
„Spoustu věcí jsem musela odhadovat.“
Ztuhl, když přes něj přešel strach. Pokud… oh, do prdele.
„Zapnula jsi můj počítač?“
„Ne. Nechtěla jsem, aby našli naši polohu.“
Hodná holka. To samo o sobě byl pravděpodobně důvod, proč stále dýchali. „Jo, jsem si jistý, že by se jim to povedlo.“
Zhluboka povzdechl z rezignace, než vstal.
Zamračila se na něj. „Co to děláš?“
Caillen si vzal minutku, aby popadl dech a ignoroval ostrou, vystřelující bolest, která ho prosila, aby si lehnul. Ale to nemohl udělat. Měl povinnosti a malá injekce adrenalinu mu pomůže, aby to zvládl. Brrr, nenávidím ty malé dávky.
Musíš udělat to, co musíš udělat. To byla celá historie jeho života.
Nabídl jí laskavý úsměv. „Nejedla jsi několik dní a jsme bez jídla. Jdu najít zásoby.“
Zírala na něj. „To nemůžeš udělat! Chytí tě.“
To byla rychlá připomínka toho, že ho vůbec neznala. Někdo ho mohl chytit jedině, když to dovolil. „Ne, to není možné. Věř mi, kotě. V mém životě existují jen tři věci, ve kterých jsem vynikající. Za prvé, umím pilotovat cokoliv, na co existuje řidičák – ať už to má nebo nemá křídla. Za druhé, jsem tím nejlepším milencem, kterého kdy budeš mít a za třetí, dokážu najít zásoby i když si myslíš, že neexistují. Strávil jsem celé dětství usilovnou snahou o to, abych nakrmil své sestry a s přemlouváním bezcitných doktorů, ať pomůžou mojí sestře se zdravotními problémy. Pokud jde o šikovnost, nikdo není lepší.“
Odfrkla si nad jeho chvástáním. „Vzpomínám si na tvou šikovnost, když nás pronásledovali vojáci. Opravdu bezchybná, Sparky. Rozhodně obdivuhodné.“
Dobře, měla pravdu, ale nebyl ochotný to přiznat. „Byli jsme v pasti a já je neočekával. Teď je to jinak.“
„Jo, sotva stojíš.“
„To není poprvé, co jsem v takovém stavu a alespoň tentokrát jsem střízlivý.“
Vrhla na něj pobavený pohled. „To nebylo vtipné.“
„Počkej několik minut, než se to vstřebá a pak se budeš smát.“
„Nejsi tak okouzlující, jak si myslíš, že jsi.“
„Samozřejmě, že jsem. Kdybych nebyl, tak by mě sestry dávno zabily. Teď tady počkej a…“
„Nehodlám tady čekat.“ V jejím odhodlaném tónu byl znát náznak strachu.
Ale ona by se neměla bát jeho odchodu. Strašidla byla živá a pravděpodobně na něj čekala na druhé straně toho malého poklopu. „Musíš. Neumíš se pohybovat mezi Andarioňany a nemluvíš jejich jazykem. Já teď už vím co sledovat a jak se s nimi vypořádat.“ Odmlčel se a přimhouřil na ni oči. „Neboj se. Ty jsi mě neopustila a já neopustím tebe.“
Z jejího výrazu stále bylo poznat, že má nějaké námitky. „Sotva stojíš. Jsi si jistý, že budeš v pořádku?“
Mrkl na ni. „Jsem Dagan, kotě. Jsme přeživší na ulicích.“
„Myslela jsem, že jsi de Orczy.“
Zkřivil tvář nad tím připomenutím. „Neříkej mi takové zlomyslné sračky, zlato. Nebo z toho budu mít smůlu.“
Alespoň se mu podařilo zmírnit její myšlenky o zkáze a beznaději.
Bránící se dalšímu nutkání, aby ji políbil, Caillen z batohu popadl injekci a malou láhev adrenalinu. Nebylo třeba, aby si tohle bral, když je s ní. Některé věci nerad sdílel. Obrátil se k odchodu.
„Počkej.“
Otočil se k ní zpátky. „No?“
„Vytáhla jsem tvé kontaktní čočky a zuby, zatímco jsi spal. Bála jsem se, že ti ublíží.“
To byl opravdu dobrý nápad. Ačkoliv myšlenka na to, že s ním manipulovala, když byl v bezvědomí, mu připadala hrůzostrašná.
Ukázala na vnější kapsu batohu.
Caillen je vytáhl ven a nasadil si je. „Díky.“
Sklonila k němu hlavu. „Hodně štěstí.“
„Nepotřebuju ho.“ Alespoň doufal. Ale nebylo třeba, aby ji ještě víc stresoval.
Desideria sledovala, jak Caillen leze nahoru, pryč z jejich malého úkrytu. Jeho pohyby byly pomalé a metodické a postrádaly jeho obvyklou eleganci, ale někdo, kdo nevěděl, jak jemně se obvykle pohybuje, nebude nikdy schopen uhádnout, že je zraněn. Ale věděla, že je stále v bolestech. Chtěla mu říct, že je blázen, ale zastavila se, protože nechtěla, aby ji někdo zaslechl v případě, že jsou Andarioňané stále kolem.
„Hodně štěstí,“ zašeptala a doufala, že ho znovu uvidí. Protože v tmavém koutku mysli si představovala, že mu někdo ještě víc ublíží a ona zemře. Bože, opravdu doufala, že to není předtucha.
Caillen se na chvilku pozastavil, když sebou škubnul, než vyšel ze skladu a snažil se zorientovat se. Vzduch byl o něco chladnější, narážel do jeho kabátu, až ho zamrazilo na páteři. Sakra, byl v bolestech. Poslední věc, kterou chtěl dělat, bylo lovení zásob, zejména s ohledem na to, jak moc mu třeštila hlava.
Už jsi měl i horší zranění.
Pravda. Velká pravda. Ale aspoň je noc a tahle planeta má jen jeden měsíc. Místo nadávání musí být vděčný, že to není horší.
Zvedl svůj batoh a vyrazil kupředu, při čemž se ujišťoval, že zůstává ve stínech. Jak kráčel klidnou ulicí, přeprogramoval svou platební kartu na Faina Hauka, Dancerova staršího bratra. Dobrou věcí na příjmení Hauk bylo to, že bylo pro Andarioňany tak běžné, až to bylo směšné a Fain, na rozdíl od Dancera, pro ně bylo také časté. Zatímco Fain osobně byl notoricky známý zločinec, jeho jméno samo o sobě bylo dostatečně běžné, aby nevyvolávalo mnoho, nebo dokonce vůbec žádné otázky. A pokud si ho spletou s Dancerovým starším bratrem, jejich strach z Fainovy bezohledné pověsti bude takový, že se ho nikdo na nic nezeptá a nebudou ho obtěžovat.
Zastrčil kartu do zadní kapsy. Pokud by se odvážil zapnout počítač, mohl by přeprogramovat svoje obličejové rysy tak, aby odpovídaly jménu, ale tím by si koledoval o malér. Bude to muset risknout a doufat, že se nebudou obtěžovat kontrolovat jeho obličej. Kdyby se tak stalo…
Prosím, nechte mě, ať mám alespoň jednu malou laskavost.
S trochou štěstí ho jeho obyčejný převlek skryje dost na to, aby se nemusel se svým zmučeným tělem tryskem hnát ulicemi, ani nebude muset použít adrenalinovou injekci. Ale jak se plížil v před, viděl stín, který kopíroval jeho pohyby.

Jo, určitě ho to sledovalo.

2 komentáře: