čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 16



Desideria chtěla jít za Caillenem, i když jí řekl, ať zůstane na místě. Nelíbilo se jí zůstávat pozadu. Co když se nevrátí? Nebo co když ji Andarioňané najdou, zatímco bude pryč?
Vzdáš se jim a budeš doufat, že tě nesežerou. Jo, být snězená by bylo rozhodně nanic. A bylo zvláštní, že zatímco byl v bezvědomí, její strach nebyl tak silný. Teď ji zahlcoval.
Co je se mnou špatně?

Mohla s Andarioňany bojovat na vlastní pěst. Teď by to bylo jednoduší, protože nemusela krýt nikoho v bezvědomí. Zpevnila sevření na svém blasteru, když se snažila ve své hlavě zosnovat všemožné plány útěku. Štěstí vždy přálo těm připraveným. Plánování boje byla jediná věc, kterou její lidé uměli skvěle.
Caillen ji tam nechal se dvěma zbraněmi, ale vzal si svůj batoh. To nenáviděla. Během posledních dní na něj začala spoléhat stejně, jako on. Na jeho obsahu bylo něco podivně uklidňujícího. Nebylo divu, že riskoval svůj život, aby se pro něj vrátil.
Zešílela jsem.
Kdo by si cenil batohu stejně, jako svého života?
Kromě Caillena.
S každou vteřinou, která ubíhala, cítila, jak její příčetnost sklouzává po okraji. Vlastně s postupujícím časem to došlo až k bodu, kdy musela vstát a chodila dokola ve stísněném, prázdném prostoru. Zvláštní, že jí to tam nevadilo, když byl Caillen v bezvědomí. Dokonce i když omdlel, jeho přítomnost byla tak panovačná, že ji to uklidňovalo a dodávalo jí to trpělivost.
Jo, super, teď jsem vážně ztratila poslední zbytky rozumu.
Protože jediné, na co se teď dokázala soustředit, bylo to, jak moc se jí líbilo v noci využít jeho tělo jako polštář a jak moc se jí líbilo přejíždět prstem po linii jeho vousaté tváře těsně předtím, než usnula. Nejspíš by ji zabil, kdyby si uvědomil, co dělala. Jenže on byl tak neodolatelný, že ji to vedlo k myšlenkám, které o žádném muži nesměla mít. Zejména proto, že se nemohla s žádným mužem spojit nejméně rok. Kdyby se tak stalo, její matka by ji jistě degradovala zpátky do dětského stavu, jakmile by se dostala domů.
Nemysli na to.
Pokračovala v pochodování po malé místnosti a čekala. Zdálo se, že mnoho let přišlo a odešlo, než nad sebou zaslechla zvuky.
Srdce se jí zastavilo. Vytáhla blaster, připravila se k boji a zamířila na místo, ze kterého se na ni někdo pravděpodobně chystal vrhnout. Zrezivělý zámek se s mučivou pomalostí otáčel, když s ním někdo zápolil.
Konečně se dveře se skřípěním otevřely a odhalily Caillena.
Lhostejný k tomu, že jí málem způsobil infarkt, se spustil k ní. Když pevně zavíral dveře, ignoroval fakt, že má blaster zaměřený na svou hlavu, jako kdyby to pro něj bylo něco normálního.
Podal jí malou tašku, zatímco si schovávala zbraň do pouzdra.
Usmál se. „Jsi kanibal?“
Zamračila se nad tou zvláštní otázkou. „Cože?“
„Ty. Jíš. Lidi?“ Vyslovil pečlivě každé slovo.
„Nevím. O. Tom.“ Napodobila jeho pomalý a suchý tón.
„Myslel jsem si to.“ Odhodil batoh do rohu a pak vytáhl novou svítící tyč, kterou uchopil a zatřásl s ní. „Máš vůbec představu, jak je těžké tady sehnat k jídlu něco jiného, než lidské maso? Opravdu, Liga by měla totální záchvat vzteku, kdyby viděla, jaké menu se nabízí na tomhle kusu šutru.“
Bylo by ji to pobavilo, kdyby nevypadal tak, jak vypadal. Nad jeho okem byla nová řezná rána a jeho šaty byly ještě víc zmačkané, než když odcházel. Bojoval? Určitě ne a přesto…
„Ty krvácíš?“
Poškrábal se na bradě, což bylo z rozhodně to nejrozkošnější rozpačité gesto, které kdy viděla. „Povrchová rána.“ Jasně, jeho tón byl zcela defenzivní.
„Co se stalo?“
Unaveně si povzdechl. „Věřila bys, že nějaký psycho hloupý osel se mě pokusil přepadnout? Mě? Zpočátku jsem si myslel, že je to voják s velkým štěstím. Ale ne. Byl to idiot. Má teď mnohem horší den, než my dva.“
„Jak to?“
„Vyměnil jsem si s ním ID.“
Byla zároveň zděšená i pobavené z toho, co udělal. Pokud najdou jeho ID, budou vědět, že jsou tady. „Zbláznil ses?“
„Ano. Ale na chvíli to dostane vojáky z naší stopy a doufejme, že náš šílený vrah taky nemá mozek. Budou lovit zloděje pokaždé, kdy se pokusí použít mojí ID, což doufám bude hodně krát – a jestli jim bude utíkat, tak nám to koupí spoustu času. A nejlepší na tom všem je, že sem z jeho kapsy vybral docela slušný balík peněz. Ten idiot ani nevěděl, co jsem mu udělal. Ptám se tě, co je to za zloděje, když si ani nevšimne, že mu beru peněženku? Víš, je prostě načase, aby změnil povolání, když v něm stojí za hovno.“ Smějící se, vytáhl z tašky čerstvý sendvič a podal jí ho.
Nejraději by ho políbila za jeho laskavost. Lahodná vůně způsobila v jejím žaludku tak silné křeče, že si na chvíli myslela, že bude zvracet. Přinutila se vzít si od něj sendvič s klidem, který necítila a pomalu ho rozbalila, i když jedna její část ho chtěla začíst hltat klidně i zabalený.
„Jestli si začnu ukusovat prsty, nezastavuj mě.“
Vědoucně se na ni usmál, než začal jíst vlastní.
Kousla do sendviče a vychutnávala si sladkou chuť masa. Ach jo, bylo to tak skvělé a ona mu byla tak neuvěřitelně vděčná.
„Děkuju ti.“
„Žádný problém.“ Polkl svou kořist, než znovu promluvil.
„Mimochodem, jen abys věděla, normálně si za tuhle službu účtuji poplatek.“
„Jakou službu?“
„Nakrmení tě.“
Nevěděla proč, ale uráželo ji to. „Prosím?“
Jeho tmavé oči zářily zlomyslným žárem, když jí pohledem sjížděl pomalu po celém těle, jako kdyby si vychutnával každý centimetr. Z nějakého důvodu, který neuměla pojmenovat, se jí zachvělo v břiše. „No jo, kotě. Jídlo pro krásnou ženu… za to chci alespoň polibek. Je to povinné. Ale protože vím, jak hladová jsi, tak na to zapomenu. Ale příště… tě to bude něco stát.“
Pod tíhou jemného škádlení její hněv vyprchal.
„Já nevím. Kdybych byla tebou, požadovala bych něco lepšího.“
Jeho oči se rozšířily. „Opravdu?“
„Hmmm, jo, aby zamrzlo peklo.“
Dobromyslně se zasmál, než se vrátil k jídlu. „V batohu je ještě víc jídla a pití. Jen abys věděla. Mám toho tolik, že by to dokonce nakrmilo mou sestru Kasen a věř mi, že ta jí jako obézní torna.“
Tak tohle bylo působivé. Tvrdilo se, že torna denně sní trojnásobek své tělesné hmotnosti, což bylo přes dvě stě liber. Krát tři.
Desideria zmlkla, když se snažila jíst i přes křeče v žaludku.
Byla hladová, ale její tělo bylo momentálně tak navyklé na hlad, že odmítalo přijmout to, co mu nabízela. Ještě nikdy se necítila mizerněji.
Trvalo několik minut, než se její tělo uklidnilo natolik, že se dokázala soustředit i na něco jiného. Pohlédla na Caillena.
Seděl v rohu na studené zemi a nezdálo se, že by mu to vadilo. Na levé botě měl rozvázané tkaničky. Byl takovou okouzlující kombinací zloděje a gentlemana. Jeho sestra ho rozhodně vychovala dobře.
A ta myšlenka jí připomněla kameru s fotkou ženy, kterou nedokázala identifikovat. Netušila proč, ale kdykoliv si vzpomněla na to, že má fotku této ženy společně s fotkami jeho rodiny a přátel, cítila hořkou bolest.
Než jí mozek stihl zacpat ústa, otevřela je a ticho prolomila ta poslední otázka, na kterou se ho chtěla zeptat. „Kdo je ta žena na poslední fotce ve tvé kameře?“
Kompletně ztuhnul, než na ní namířil vražedným pohledem. Ten hrozivý pohled jí skutečně vyslal mrazení po celém těle a odhalil vraha, který v něm byl zakořeněný. Na jednu nanosekundu vážně očekávala, že jí skočí po krku. „Ty jsi prohledávala moje věci?“
„Byly to dlouhé dva dny.“
Zdálo se, že ho to ještě více rozzuřilo. „Ty jsi prohledávala moje věci?“
Podrážděně vzdychla. „Chystáš se tuhle otázku neustále opakovat?“
Rozzuřenost v jeho pohledu zesílila a jed v jeho hlase byl mrazivý. „Nenávidím, když mi kdokoliv prohledává věci bez mého svolení. Dostane se mi to tak hluboce pod kůži, jako by se dostal DNA čip.“
„Promiň,“ řekla upřímně. „Neuvědomila jsem si, že je to pro tebe takový problém.“
Ušklíbl se, než se napil. „Kdybys vyrůstala v krabici, která má šest set metrů čtverečných se třemi staršími otravnými nos—do—všeho-strkajícími sestrami, které se ti neustále hrabají ve věcech a prohlašují, že je to jen pro tvé dobro, tak bys věděla, jak velmi cenné je soukromí. Nemůžu dostatečně zdůraznit, jak moc nenávidím pomyšlení na to, že se někdo bez mého vědomí dotýká mého majetku. To můžu jen já.“
Zjevně prohledávaly jeho věci tak často, že ho to zanechalo velmi zatrpklého. „Řekla jsem, že se omlouvám a myslela jsem to vážně a slibuju, že už to nikdy neudělám, když už vím, jak moc ti to vadí. Tak kdo je to? Poznala jsem tvé sestry a tvou matku. Ale ona mi nikam nezapadá.“
Neznámá žena byla mnohem vyšší než jeho sestry a ještě krásnější než Shahara. Měl jen jedinou fotografii, na které stála nedaleko zchátralé nákladní lodi, o které Desideria předpokládala, že je jeho. I přes chladné oči žena vypadala andělsky a tak sladce, že to přes ni vysílalo vlny neoprávněné žárlivosti.
Caillen několik minut neodpovídal, když zíral na podlahu, jako kdyby ho tohle také nějak uráželo. Bylo jasné, že vůči ženě chová stále velmi silné a velmi nešťastné pocity, tedy alespoň doufala, že je to vůči té ženě a ne vůči jejímu špehování.
„Jmenuje se Teratin.“
Použil přítomný čas, což znamenalo, že byla stále naživu, což byla další věc, která ji opravdu naštvala, i když by neměla.
Nemůžeš ji zabít, Desi.
Zvláštní věcí bylo, že ji opravdu chtěla srazit k zemi a alespoň jednou ji praštit. Ale neměla v úmyslu to dát Caillenovi najevo.
„To je hezké jméno.“
„Jo, no, spousta jedovatých věcí má krásné jméno.“
Nebylo pochyb o jedovatosti v jeho pohledu, který jí zabodl dýku přímo do srdce, když se jejich oči setkaly. Nenáviděl tu ženu s vášní, která byla ohromující. Takový stupeň nepřátelství ji překvapil a část z ní, ta část, na kterou by byla její matka hrdá, byla ráda, že ji nenáviděl. „Pokud ji nemáš rád, proč si schováváš její fotku?“
Oheň v jeho pohledu byl spalující. „Chci si připomínat, že nemám nikomu důvěřovat. Nikdy. Nezáleží na tom, co vychází z něčích úst, nezáleží na tom, jak moc říkají, že tě nezradí, stačí jen jediná malá bezvýznamná drobnost a hned se k tobě navždy obrátí zády.“
Srdce se jí sevřelo nad bolestí, kterou slyšela v jeho vzteklé tirádě. Vzhledem k tomu že se z něj vyklubal velmi příjemný muž, nedokázala si představit, jak by mu někdo mohl ublížit. Udělal něco, čím si to zasloužil? „Co ti udělala?“
Caillen odvrátil pohled, když v něm narůstaly staré vzpomínky. Teratin vypadala jako velmi milá žena, když ji potkal. Skromná, dokonce sladká. Stydlivá natolik, aby to bylo roztomilé, ale ne
nepříjemné. Malá část v něm tušila, že to je vše jen dobře nacvičená přetvářka. Sakra, dokonce s ní po většinu dní byla kloudná řeč. Had pod tím krásným obličejem byl dobře skrytý. K čertu s ním za to, že byl tak hloupý a nechal se podvést. Cítil, jak mu škube sval v čelisti, když pil vodu a snažil se umlčet potřebu, která mu našeptávala, aby tu děvku ulovil a zabil.
„Příležitostně jsme spolu byli asi tři roky.“
Pravé obočí jí vystřelilo vzhůru ve výrazu, který by ho pobavil, kdyby zrovna nediskutovali o Velkém Zlu. „Definuj příležitostně.“
Jo, to bylo jádrem toho všeho. Jedno slovo, které mělo mnoho definic. Škoda, že on ten vztah vnímal úplně jinak, než slečna psycho-kráva.
„Několikrát jsme spolu měli sex, několikrát jsme spolu šli na večeři a kdykoliv byla ve městě, tak jsme si někam vyšli. Já ji nikdy nevyhledával. Ani jednou. Ona za mnou chodila bez konkrétního důvodu. Říkala, že je jí se mnou dobře a mně bylo líto, že nemá nikoho jiného, s kým by mohla být. Zpětně jsem si pak uvědomil, že někdo, kdo cestuje z planety na planetu, jen aby s tebou strávil jedno odpoledne, je zkurveně šílený. Ale pokud mám v životě nějakou vadu, je to ta, že lidem příliš často upravuju ciferník, i když bych to neměl dělat. Ale když přijde na blázny, vždy se zarazím. Přísahám bohu, že se jednoho dne naučím, jak být lhostejný k bláznům a spodině z kanálů.“
Což se mnohem snadněji řekne, než udělá. Uměl být lhostejný v okolí podfukářů a vymahačů dluhů. Ale byl zelenáč, když stál proti komukoliv se smutným příběhem. Proti samotářům, kteří nikoho neměli. Proti lidem, které ostatní nenáviděli. Jakýkoliv smolař ho mohl dostat. Většina z nich byla slušná. Ale hrstka…
Byli to cvoci na takové úrovni, která se vzpírala lidskému chápání. Zesílil sevření na lahvi, když se znovu napil a temné stádo útočilo na jeho náladu. Bohové ať pomáhají Teratin, jestli na ni někdy znovu narazí. S největší pravděpodobností ji zabije. A bude si užívat její posmrtný třes. Pravděpodobně to zajde i oslavit a to bylo to, co ho nejvíce děsilo.
„Dovol mi, abych zopakoval, že to nebylo nic vážného. Alespoň to jsem si myslel. Jednoho dne jsem si vyslechl nepřátelskou zprávu v hlasové schránce, protože jsem zapomněl na její narozeniny. Sakra, ani mi to nepřišlo na mysl, chápej, během těch tří let jsem jí nepřál ani jednou. Nevěděl jsem, že třetí rok je magické číslo a pokud na ni znovu zapomenu tenhle daný rok, tak mi ta Šílená Děvka shodí na hlavu samotný hněv pekelný. V té době se silně posralo cokoliv, na co jsem se podíval. Moje sestra Tessa byla honěna vymahači dluhů, kteří ji zmlátili tak, že musela být v nemocnici, Kasen byla v nemocnici na dalším kole zastav-mě-krevní-nemoc-než-ji-zabije a Shahara sledovala svůj cíl a při tom se ztratila, já byl vyděšený, že je mrtvá a že někde najdu její příšerně zohavené tělo. Také jsem přišel o jedno ze svých stálých pracovních míst a druhá práce mě tlačila ke zdi, protože očekávali dodávku vybavení i s předpisy. Byl jsem lehce posedlý rodinou a v práci jsem byl v časové tísni, takže by to každý normální, rozumný člověk pochopil.“
„Místo toho se zbláznila a další věc, na kterou si pamatuju je, že ta děvka zavolala vojáky a chtěla nechat mě i mou sestru Kasen zatknout. Zkontaktovala své obchodní partnery a snažila se zničit moji pověst všemožnými způsoby. Dokonce zavolala mému nejlepšímu příteli a snažila se ho přesvědčit, aby se na mě vykašlal. Nikdy jsem nic takového neviděl. A kvůli čemu? Kvůli zkurvenému přání k narozeninám? Sakra, já si ani nepamatuju, kdy má narozeniny Kasen a to jsem s ní nejen vyrůstal, ale miluju ji, každý kdo mě zná, tohle o mě ví. Neschopnost zapamatovat si narozeniny přece neznamená, že neumím milovat. Věřím v to, že bys měla oslavovat lidi, které miluješ každý den, ne jen jeden konkrétní den. Všechno to vedlo k tomu, že jsem byl až po krk v hovnech a musel jsem se zabývat tou poslední věcí, kterou jsem chtěl a která mi jen způsobila ještě větší bolest v prdeli. Malá Slečna Věnuj-mi-pozornost-protože-nemám-žádné-skutečné-přátele potřebovala, aby ji někdo vyškolil v tom, že vesmír se netočí kolem ní, a že když se ostatní lidé sotva drží útesu za konečky prstů, opravdoví přátelé by mu pomohli a nepřidávali k jeho stresu.“
Desideria dlouze vydechla, když dokončil svůj slovní útok. Ne, že by ho obviňovala. Měl pravdu. Každý člověk, který zraňoval někoho jiného a snažil se ho zničit kvůli něčemu tak malichernému, byl neuvěřitelně ubohý a ona nenáviděla, že si tím musel projít. Chtěla pro něj té ženě ublížit. Stejně jako Caillen, neměla na takové věci žaludek.
Ale to všechno jí zanechalo jedinou otázku. „Takže ses rozhodl hodnotit všechny ženy podle jejího chování?“
Zavrtěl hlavou. „Ne. Soudím podle toho všechny lidi. Viděl jsem už plno scén kvůli ničemu, akorát ne v její nebezpečné míře, ale přesto mě to naučilo dávat si pozor na každého, zvlášť když si ten někdo snaží hrát na oběť. Ona je jen extrémní připomínkou toho, že bez ohledu na to, jak dobře si myslíš, že někoho znáš, může se k tobě obrátit zády kvůli těm nejhloupějším důvodům, které si můžeš představit. Muž, žena, kdokoliv. Myslím tím, nasrat. Šťastné narozeniny, ty děvko. Copak neměla v životě nikoho jiného, na kom by jí záleželo? Myslím tím, hej, moje sestry a přátelé mi na narozeniny taky nevolají a mně to nevadí. Nikdy jsem si na to nestěžoval. Přál bych si, aby můj život byl tak žalostně jednotvárný, že by mě vytrhl z rovnováhy fakt, že mi příležitostný přítel nepopřál k narozeninám. Moje vlastní rodina mé narozeniny zapomíná pravidelně ob rok a moji přátelé ani neví, kdy je mám, a přesto jsem ani jednou nepochyboval o jejich loajalitě. Co je v tom za problém?“
Desideria musela potlačit úsměv. Ne proto, že jí to připadalo legrační, protože to vlastně bylo velmi tragické, ale proto, že jeho přehnaná tiráda byla tak mimo jeho charakter, že ji pobavilo, když viděla tuhle jeho stranu. Skutečně byl velmi temperamentní. Nicméně, nechtěla ho urazit, zvlášť když šlo o něco, co na něm nechalo trvalé jizvy a změnilo to způsob, kterým se díval na lidi. Rozzlobilo ji, že někdo dokázal být tak zbytečně zlý.
„Zjevně pro ni to je velký problém. Ale souhlasím s tebou. Neměla právo tohle dělat.“
„Nekecej…a víš, že dnes je to už více než čtyři roky, od té doby, co se to stalo, ale stále po mě jde? Když najde nějakou šanci, která by mohla poškodit mou pověst, nebo něco, při čem by se mi pletla do práce, okamžitě po tom skočí. Nikdy v životě jsem nic takového neviděl a věř mi, že jsem viděl fakt všelijaké sračky.“
Byla zděšená. „To myslíš vážně? Po čtyřech letech?“
Rozhořčeně zvedl ruku. „Pravou rukou přísahám bohům a tobě, že jsem neudělal vůbec nic, abych ji popichoval. Nic. Vždycky jsem k ní byl milý, bez ohledu na to, jakým divným způsobem se ke mně dostala. Byl jsem na ni hodný, i když ji její údajní přátelé kritizovali a posmívali se jí za zády. Myslím,
že jsem měl udělat přesně to, co dělali oni. Pak by mě milovala navždy.“
Desideria tomu skutečně věřila. Na ni byl hodný, i když se mu její matka pokusila ublížit kvůli ní je teď postřelený. „Je mi to moc líto, Caillene.“
„Jo, nemusí být. Je to tak, jak to je. Já prostě jen nechápu lidi, kteří jsou bezdůvodně krutí. Lidi, kteří se někoho snaží zničit kvůli malicherné zbytečnosti.“ Naklonil hlavu a natáhl se pro malý sáček s potravinami. V jeho chování bylo něco chlapeckého. Něco, co bylo v rozporu s tou divokostí a silou.
Věděla, že by ji mohl zabít, ale přesto s ním byla ráda. Olízla si náhle suché rty, když jí projela vlna touhy. „Obdivuju tě za to, že si to myslíš. Myslím, že je skvělé, že nechápeš takový druh krutosti.“
Caillen se zarazil, když si uvědomil, co mu řekla. Ten něžný pohled, kterým na něj koukala, přinutil jeho srdce zrychlit a jedna část jeho anatomie se se škubnutím probrala k životu a dožadovala se větší intimity, než byl tenhle rozhovor.
„Ty mě obdivuješ?“
Zamrazilo ho z hravého pohledu, kterým přejížděla jeho tělo.
„Ať ti to nestoupne do hlavy. Pokud tvoje ego bude ještě větší, budeme muset najít k úkrytu větší místo, abychom se mu přizpůsobili.“
Zasmál se a to ho udivilo ze všeho nejvíc. Nikdy se nebyl schopen smát nad Teraniným PMS (pozn. Překl – předmenstruační syndrom). Ani Shahara mu nikdy nedokázala zvednout náladu, když probírali tohle téma. Kdykoliv narazili na její jméno, zuřil několik dní. Přesto Desideria dokázala nemožné. „Takže, jsi další vyšinutá žena, která zničí muže jen proto, že zapomene na její narozeniny?“
Vybírala si jídlo elegantním způsobem, který byl neslučitelný s její aurou. Nevěděl proč, ale něco na ní bylo teď téměř zranitelné. To něco na něj volalo a chtělo po něm, ať jí přejede rukou po vlasech a ochutná nejen její vlhké rty, ale i další výstavní částí jejího svěžího těla. Ale ona by byla proti a on by raději dřív zemřel, než aby nějakou ženu k něčemu nutil. Byl k nim drsný jen v případě, kdy se mu snažily skákat po hlavě. A přesto pro něj bylo těžké sedět a nic nedělat, když u něj byla tak blízko, že jediné, co mu stačilo udělat, bylo natáhnout se.
Oh, kéž by měl právo na to, aby uzavřel vzdálenost mezi nimi a mohl políbit ty nádherné rty. Sakra. Čím déle byl s ní, tím více po ní toužil. To ho pomálu dohánělo k šílenství. Znovu se na něj podívala a pak její pohled sklouzl vedle něj.
„Narozeniny nejsou pro mé lidi důležité.“
„Protože oslavujete jen úspěchy?“
Přikývla. „Být narozen je přirozené. Proč bys měl oslavovat něco, co se stává každému?“
Tak tohle bylo kruté a přimělo ho to být vděčný za to, že není Qill. Sice se o ně jako dospělý nemusel starat, přesto jedny z jeho nejlepších vzpomínek z dětství byly, když jeho sestry zdobily jejich malý dům věcmi, které vyrobily pro něj. Když mu Shahara nosila malé pamlsky, kdykoliv to šlo. To byl důvod, proč se nepotil, když na něj lidé zapomínali.
Nebodněte mě do zad a jsme v pohodě. „Tvoji lidé to vážně nemají v hlavě v pořádku.“
Vyklenula obočí. „Jako kdyby to u tvých bylo jiné, že?“
„Ach, nikdy jsem neřekl, že to tak není. My vymýšlíme jiné způsoby, jak ze sebe udělat navzájem ty největší kretény.“
Zasmála se, ale pak vystřízlivěla. „Vážně, není to až tak špatné. Na rozdíl od mých sester, když jsem byla malá, táta mi tajně na narozeniny dával dárky a nikdy na to datum nezapomněl.“
Všiml si, jak její hlas změkl, když mluvila o svém otci. Bylo zřejmé, že toho muže miluje. „To bylo od něj hezké.“
„Nemáš ani ponětí.“
Desideria zmlkla, když na ni dolehl neskutečný pocit. Sdílela svou minulost s Caillenem, jako kdyby byl starý přítel. Víc než to, věděla, v jak velké fyzické bolesti musel být ze svých zranění, přesto tu seděl a škádlil ji, místo toho aby na ni vrčel. Nikdy si na ní nevylil svou náladu. Ubohý chlapec. Oceňovala jeho sebekontrolu. Znamenalo pro ni hodně, že byl tak milý, i když pro to neměl důvod.
Naklonila se dopředu a otřela krev z jeho pohmožděného čela. „Bojuješ alespoň někdy tak, že neskončíš krvácející?“
„Pořád.“
Natáhla mu ruku před oči, aby mohl vidět, jak velkou škodu na něm zanechal jeho poslední souboj s lupičem. „Ne od té doby, co jsem tě potkala.“
Podal jí ubrousek, aby si mohla utřít ruku. „Jo, nosíš mi smůlu.“
Předstírající rozhořčení, na něj hodila zkrvavený hadr. „Musíš ke mně být milejší. Nezapomeň, já jsem ta, která ti obváže rány.“
„Uh uh uh. A pokud budeš věrná svému pohlaví, tak mi do nich nasypeš sůl a kopneš mě do zubů, než vyjdeš dveřmi.“
Zamračila se na něj, zatímco její humor vyprchával. Myslel to vážně. „Proč jsi tohle řekl?“
Dojedl zbytky jídla. „To je jednoduché. Ženy pouze chtějí poskakovat na mých kostech, nebo chtějí moje peníze. Mimo ložnici si o mně nemyslí to nejlepší, takže radši si vezmou to, co chtějí a zmizí.“
„Tvé sestry takové nejsou. Milují tě.“
„Jasně, ale myslí si, že jsem mentálně postižený. Většinu dní se mi snaží nakrájet i maso na talíři.“
To ji překvapilo. Byl to bezpochyby ten nejschopnější muž, kterého kdy potkala. Proč by se k němu chovaly jako k dítěti? „Vážně?“
„Jo, je to ta nejvíce zkurvená věc, kterou jsem kdy viděl. Opravdu si myslí, že jsem jen kluk, dokud se jedna z nich nedostane do potíží. Pak jsem první, komu volají, aby složil kauci. Šílené, že jo?“
Nechtěla s ním souhlasit, přesto měl pravdu. Cítila by se divně, kdyby s ní někdo jednal jako s dítětem, ale jakmile by se dostal do potíží, tak by na ni těžce spoléhal, i když by ji odmítal vidět jako dospělou. „Takže, čím se tvé sestry živí?“
Zvedl se na nohy, než se protáhl. Těsnost jeho košile ji rozptýlila od její otázky, protože byla fascinována tím, jak se jeho svaly pohybovaly.
„Shahara je nejstarší. Byla lovkyní, dokud se před pár lety neprovdala. Teď se svým manželem vede charitativní organizaci. Kasen, ta byla mojí obchodní partnerkou a to tento termín používám se vším nepřátelstvím a sarkasmem. Většinou ze mě vysála veškerý podíl z našich zakázek tím, že
mě přiměla cítit se provinile za její zdravotní stav.“
„Což je?“
„Cukrovka a vzácná krevní porucha. Většinu svého života strávila v nemocnici a musíš vážně dávat pozor na to, s čím přichází do styku, nebo ji můžeš lehce zabít, což mě už párkrát napadlo. A nakonec je tu Tessa.“ Zhluboka se nadechl, jako by mu jen pouhá myšlenka na ni způsobovala vředy.
„Co je s ní?“
„Já ji miluju, nechápej mě špatně, ale má stále problémy s výběrčími dluhů. Ne, že já bych měl co říkat. Taky mám nepříjemný sklon k hazardu. Ale umím se zastavit předtím, než spadnu do dluhu. To ona neumí. Od doby co jí bylo šestnáct, jsme všichni museli zasahovat, abychom zachránili její zadek. Znovu a znovu. Ale minulý rok se provdala a zdá se, že si vede líp. Dělá administrativu pro Ritadarionský žurnalistický tým.“
Přišel blíž, aby jí pomohl uklidit zbytky po jídlu. „A co ty? Co dělají tvé sestry?“
„Mám už jen dvě žijící. A ty se buď trénují v boji, nebo vymýšlejí způsoby, jak mě ztrapnit před tetou a mámou, obvykle při tréninku.“
Caiilen se pozastavil nad tím, jak lhostejně to řekla. Jako kdyby to, že na ni útočí, bylo normální a jí to nevadilo. „Vážně?“
Nakrčila noc. „Smutné, že?“
Ano, to bylo. Ale odmítal to říct na hlas, aby jí to neublížilo ještě víc, protože bylo zřejmé, že jí tohle téma vadí.
„Proč?“
Než její pohled stihl sklouznout na zem, všiml si záblesku velké bolesti v jejích očích, kterou v sobě nosila. „Jsem jen poloviční Qillaq.“
To ho omráčilo. Její lidé se tak stranili ostatním, že bylo opravdu vzácné, že byla zplozena s někým jiným. Za jejím stvořením musel stát šťavnatý příběh. „Opravdu?“
„Ano a kvůli tomu si o mě nemyslí nic pěkného. Všichni se domnívají, že jsem pošpiněná nižší krví mého otce.“
„A on byl?“
„Gondarioňan. Byl pilot a byl sestřelen v bitvě. Nouzově přistál a byl zajat.“
Caillen se otřásl při pomyšlení na tu ironii, že Desideria následovala ve stopách svého otce tím, že zde ztroskotala a jeho při tom zatáhla ho do téhle jízdy. „Muselo to být těžké pro vás oba.“
„Nemáš ani ponětí. Všichni na mě zírají, jako kdybych byla mutant. Jako kdybych tam nepatřila. Nemáš ani tušení, jaké to je být souzený kvůli vrozené vadě, které nemůžeš zabránit.“
„Ach, to není pravda,“ opravil ji. „Všichni jsme odsuzováni za věci, kterým nemůžeme zabránit. Ať už jde o naše oblečení, naše narození, naší společenskou třídu nebo náš vzhled. Přísahám, že někdy to vypadá tak, že lidé si jen hledají důvody, aby mohli někoho nenávidět.“
„Já to nedělám.“
Caillen si pochybovačně odfrkl. „Vzpomínám si, když jsi mě poprvé viděla. V tvých krásných očích byl rozsudek hned, jak se podívaly mým směrem.“
Její tváře najednou měly jasně červený odstín. „Měla bych říct, že se to snažím nedělat. Ale je to těžké.“
„To opravdu je.“
Desideria ztichla, když si uvědomila, že Caillen tak lidi neodsuzoval. Alespoň to tak nevypadalo. „Jak to, že ty to neděláš?“
Pokrčil rameny. „Lidi jsou lidi. V životě do mě mnohokrát kopali, takže ostatním nechci tuhle laskavost vracet. Jak jsi řekla, je to těžké a já nejsem dokonalý. Když tě někdo celý život sráží k zemi, je přirozené, že chceš dát první ránu. Ale já jsem se naučil bojovat s touhle potřebou. Někdy se mi to daří a někdy, jako například s Teratin, si přeju, abych byl více odsuzující. To by mě zachránilo od zranění ve velikosti vesmíru.“
Zamračila se nad jeho slovy. Jako kdyby popisoval úplně jinou bytost. „Nevypadáš, jako kdyby ses někdy nechal kvůli čemukoliv zbít.“ Byl na to příliš hrdý, příliš silný.
Podal jí další pití. „Víš, to je to… Nemůžeš se na někoho podívat a hned vědět, co prožil. Jizvy, které bolí nejvíc, nikdy nejsou viditelné na povrchu. Jsi princezna a všichni předpokládají, že jsi prožila svůj život v luxusu se služebníky, kteří tě zbožňovali na každém kroku a splnili každý tvůj rozmar.“
„To vůbec není pravda.“
„O to mi přesně jde. To je jedna z věcí, kterou opravdu nenávidím, když jsem se svým skutečným otcem. Jeho posádka sluhů ze mě dělá něco, čím nechci být.“
Byla zmatená jeho slovy. „Prince?“
„Ne. To mi nevadí. Ale když jsem kolem nich, dělají ze mě odsuzujícího snoba. Smutné je, že nesoudím chudáky jako oni, ale soudím je.“
Rozuměla mu víc, než by chtěla. „Je to zvláštní, že? Chudí nenávidí bohaté za to, že si myslí, že je jejich život snadný a proto, že si myslí, že mají peníze jen pro to, aby je naštvali. Bohatí si myslí, že chudí jsou prosťáčci, kterým chybí vychování, a že jsou neochotní pracovat stejně tvrdě jako oni, aby měli peníze. Obě skupiny se vzájemně považují za zloděje, kteří jim nakradli vše, co mají.“
Přikývl. „Máš pravdu a to je ta největší ironie…. Nikdy se mnou nevyběhl někdo, kdo měl peníze. Odsuzovali mě, ale nikdy mě neokradli. Vždy to byli chudí lidé, nebo střední třída, o kterých jsem věděl, že mě podrazí kvůli penězům. Moji ubozí přátelé byli vždy ti, kteří žárlili a byli malicherní. Pokud jsem měl jen o dva kredity víc než oni, začali s povídačkou o tom jak je to „skvělé“ a pak jim přišlo oprávněné, když mě srazili k zemi, protože si mysleli, že mi to stouplo do hlavy a je potřeba, aby mi udělili lekci. Lidé s penězi mají na starosti příliš mnoho věcí na to, aby se zabývali tím, co mám, nebo nemám v porovnání s nimi. Ve skutečnosti lidé jako Darling, Nyk, Syn a zbytek posádky, ti, kteří jsou opravdu hodně bohatí, byli jedinými lidmi, kteří mi pomohli, když mě všichni přátelé z mé dělnické vrstvy opustili, nebo se mi pokusili vzít to málo, co jsem vydělal.“
„Lidé vidí své hříchy v ostatních.“
„Jo, taky si to myslím.“ Přisedl si k ní blíž.
Desideria se snažila zůstat nonšalantní, ale jeho blízkost byla tak rušivá, že bylo těžké soustředit se na cokoliv jiného, než že se schoulí do jeho náruče. „Takže, která byla ta nejhorší věc, co se ti kdy stala?“
Odtáhl se.
„Caillene?“
Viděla závoj, který se mu jako štít snesl po tváři, aby se bránil před její vlezlou otázkou. „Mám na výběr z opravdu hodně možností a nechci mluvit o žádné z nich.“
„Je mi to líto.“
Vysmíval se jí. „Nemusí být. Jak říká můj kámoš Nyk, život dělá oběti z nás všech.“ Sáhl po lahvi. „Takže, co tvůj otec? Je na lodi s tvou matkou?“
„Ne. Dávno zemřel.“
K jejímu šoku jí dal ruku kolem ramen a lehce ji stiskl. „Cítím tvou bolest. Je to na hovno, když ztratíš někoho, koho miluješ a jsi příliš mladá na to, abys skutečně pochopila, proč je pryč.“
„Už jsi to někdy opravdu pochopil?“
Caillen se odmlčel, jako kdyby to skutečně zvažoval. „Ne. Smrt je vždycky na hovno.“
Ano, to je. A ona na to teď opravdu nechtěla myslet. Místo toho se vrátila k něčemu, co řekl předtím. „Opravdu si myslíš, že moje oči jsou krásné?“
Blýsk po ní zlomyslným úsměvem. „Kotě, kdybys mi za to nedala facku, tak bych ti přesně ukázal, jak krásná jsi všude.“
Začervenala se. „Nejsem zvyklá být kolem někoho, kdo je tak upřímný jako ty.“ Nebo kolem někoho, kdo by ji za cokoliv chválil.
„Jo. Říkal jsem, že jsem jedinečný.“
„Máš pravdu.“
Stáhl svou ruku zpátky k tělu. Seděli na podlaze a jejich boky se dotýkaly. Nohy měla natažené před sebou, zatímco on je měl ohnuté v kolenou a jednu ruku měl opřenou o nohu. Byla to rozhodně mužná póza. Jeho oči plály, když jí věnoval podivný poloviční úsměv.
„Nejsi taková, jakou jsem si tě představoval, když jsem tě poprvé uviděl.“
Věnovala mu šibalský pohled. „Myslím, že mám blíž k tomu, jak se navenek zdám, než ty.“
Zasmál se. „To je pravda. Nejsem moc princ.“
V tom se mýlil. Měl k tomu blíže než kdokoliv jiný, koho kdy potkala. A to vrátilo její myšlenky zpět k tomu, co museli udělat. „Neměli bychom odtud odejít a zkusit…“
„To je příliš mnoho pohybu. Počkal bych alespoň dvě hodiny a pak to zkusíme.“
To dávalo smysl. „Co jsi viděl, když jsi vyšel ven?“
„Hodně Andarioňanů.“
A rozhodně vypadal, jako kdyby mezi ně zapadl. Aby byla upřímná, začínala si zvykat na jeho dlouhé černé vlasy i ty strašidelně podivné oči. Dokonce i na tesáky.
„Bolí to, když jíš s těmi tesáky?“
„Jen, když se kousnu do tváře.“
Zasmála se.
Jeho pohled byl najednou vážný a vrátil se k jejich dřívějšímu tématu. „Takže, co je ta nejhorší věc, která se kdy stala tobě?“
Srdce jí pokleslo nad tou nečekanou otázkou. Teď už chápala, proč byl tak defenzivní. Ale v jejím případě neměla co skrývat. Žila se svou bolestí každý den. „Sledovat, jak mi sestra umírá v náručí.“
Barva zmizela z jeho tváře, když sotva slyšitelně vydechl. „Co se stalo?“
„Nehoda při tréninku.“ Hrdlo se jí stáhlo se známou bolestí a smutkem, dusilo ji. „Moje teta nás tlačila na překážkovou dráhu. Shaya se snažila přelézt nad špičatým údolím, zatímco bojovala s Narcissou a lano se přetrhlo. Stále slyším její křik, když dopadla přímo přede mnou. Snažila jsem se ji chytit, ale byla příliš těžká na to, abych ji udržela. Vyklouzla mi, dopadla a celé její tělo bylo probodnuté. Nemohla jsem to zastavit. Snažila jsem se ji zachránit i po tom, co spadla. Ale hroty prořízly její stehenní tepny a vykrvácela během několika minut.“
V jeho čelisti škubalo, jako kdyby také cítil její bolest. „Je mi to tak líto.“
Několikrát zamrkala a snažila se zahnat pálení v jejích očích. Nechtěla před ním plakat. To bylo zakázáno. Přesto, bolest ze ztráty její sestry byla hluboká a ona by dala cokoliv za to, aby ji mohla zachránit před smrtí. Chtěla se alespoň na okamžik vrátit v čase, aby to změnila. Proč byl život tak nefér?
„Víš, moje matka ani neplakala. Když jsme jí řekli o tom, že Shayla spadla, pohlédla na nás a řekla, že přesně to se stane, když jsi neschopný. Řekla, že skutečná válečnice by byla schopná se zachránit sama a řekla, že kdybych byla silnější a rychlejší, byla bych schopná ji zachránit. Tvrdila, že byla vůle
bohů, aby Shayla zemřela za svou slabost. Ale já tomu nevěřím.“
„Kolik jí bylo?“ Zeptal se.
„Šestnáct.“
Vypustil lehké zahvízdání. „A tobě?“
„Čtrnáct.“
Caillen chtěl praštit její matku za tu krutost. Nejen kvůli smrti její dcery, ale i pro to, že kvůli své chladnosti Desideriu nijak neuklidnila. Říct malé holčičce, že je její vina to, že jí sestra zemřela před očima… Ta děvka. To bylo tak špatné. „Co se stalo tvé druhé sestře?“
To se jí také navždy vrylo do paměti. Dokonce i teď se to pomalu přehrávalo v jejích vzpomínkách. „Narcissa ji zabila při tréninku. Bojovaly spolu a Cissyn meč jí náhodou prořízl hrdlo, když nechtěně zakopla o kus rozbité dlaždice v aréně.“ Když se nad tím zpětně zamyslela, všimla si, že se stalo mnoho nehod. Pokud by se Narcissa pokusila zabít jejich matku, aby mohla vládnout, dávalo by smysl, že by sabotovala dlaždice a využila to k tomu, aby zabila Bethali.
Ohrnul ret. „Kolik jí bylo?“
„Sedmnáct.“
Zamračení mu způsobilo hluboké rýhy na čele. „Proč používáte na trénink skutečné meče?“
Nechápala jeho hněv. „V bitvě taky nepoužíváš falešné. Proč je tedy používat při tréninku?“
„Protože je blbost použít něco, co zabije člověka, když trénuje. V tomhle věku to nedělají ani v Lize a věř mi, že ti parchanti zřídkakdy prohrají bitvu.“
Jeho slova ji urážela. „Nejsou to trénovaní Qillaqové.“
„Opravdu věříš tomu, co říkáš?“
Měla by se cítit pobouřená a měla by bránit své lidi. Ale pravda byla velmi odlišná. „Ne. Myslím, že je bláznovství se zabíjet jen kvůli jednoduchým chybám při tréninku a nenávidím ten pocit, že už tu nejsou se mnou. Ráda přemýšlím nad tím, že až budu mít dítě, budu k němu laskavější a budu ho chránit.“ Ale každý den žila ve strachu, že se jednoho dne probudí a bude stejně bezcitná jako její matka a sestra. Tak bez srdce, jako její teta.
A to přivedlo další vzpomínku, kterou si chtěla nechat pro sebe. Přesto, když seděla vedle Caillena, vyletěla z jejích úst dřív, než se stihla zastavit. „Víš, měla jsem bratra.“
Jeho čelist se napjala. „Opravdu? Co se s ním stalo?“
„Já nevím. Narodil se přede mnou a byl poslán pryč. Moje teta využívala jeho zmizení k tomu, aby nás motivovala. Říkala, že když nepotěšíme ji, nebo matku, taky nás pošlou pryč.“
Její pohled ho spaloval, když v něm spatřil všechen ten strach z hrozeb a obavy z toho, co se stalo s jejím bratrem. „Nikdy sem o tom nikomu neřekla. My zrovna moc nemluvíme a sdílení důvěrností je pro nás tím nejhorším druhem sebevraždy. Cokoliv co prozradíš, je proti tobě pak použito v tom nejhorším možném čase.“
„Tak proč jsi mi to řekla?“
Zavrtěla hlavou a snažila se pochopit sama sebe. „Nevím. Divné, co?“
„Ne tak docela. Jsme ve špatné situaci, uvízlí o samotě v díře na několik hodin. Lidé dělají všechny možné druhy divných věcí, když jsou pod stresem.“
Způsob, kterým to řekl… byla zvědavá, jaké má ohledně toho zkušenosti. „Takže, co je ta nejpodivnější věc, kterou jsi kdy udělal, když tě pronásledovali?“
„Nejpodivnější, nebo nejhloupější?“
„Je v tom nějaký rozdíl?“
Odmlčel se a pak se usmál. „Ne tak docela. Tou nejdivnější věcí byl asi ten nejhloupější tah všech dob.“
„Což bylo?“
„Střelil jsem svou sestru.“
Zírala na něj. „Cože? Kterou? Proč?“
Zasmál se její strnulosti. „Uklidni se, miláčku. Udělal jsem to proto, abych Kasen zachránil život a šel jsem do vězení místo ní.“
To bylo ušlechtilé. Pošetilé, ale vznešené. „Proč jsi to udělal?“
„Říkal jsem ti. Byla to hloupost.“ Na jeho tváři se usadil nevinný výraz, než odpověděl. „S jejím zdravím a mizernou osobností jsem věděl, že by ve vězení nebyla schopná přežít. Trestanci by jí urvali hlavu hned tři minuty potom, co by ji zavřeli. Zatímco já jsem o něco tvrdší a je mi fuk, co na mě kdo pokřikuje.“
Přesto…nedokázala pochopit, že mu na někom záleželo tak moc, že by zahodil svou svobodu a svůj život, jen aby ji zachránil. „To od tebe bylo moc pěkné.“
Pokrčil rameny. „Tam, odkud pocházím, to je v rodině normální.“
Caillen se podíval na hodinky a pak se postavil. „Jsi připravená se odsud dostat?“
„Myslíš, že už uplynulo dost času?“
„Bože, doufám, že ano. V opačném případě to bude velmi krátký výlet.“ Mrkl na ni.
Vydala ze sebe „heh“ zvuk, než se zvedla na nohy. „Takže, jaký je plán?“
„Když jsem byl venku, našel jsem místní přistávací rampu. Bylo tam docela rušno, ale doufám, že tam už bude klid. Pokud ano, tak to znamená, že bychom mohli zabavit loď.“
Zabavit…zbožňovala jeho volbu slov. „Nenavrhuješ, abychom něco ukradli, že ne?“
Jeho výraz byl rozpustilý. „Krádež je takové ošklivé slovo.“
„Krádež je špatná.“
Přesto ji jeho oči stále škádlily. „Podívej, princezno, přežívání nemá žádnou morálku. Uděláš to, co musíš, nebo zemřeš.“
Možná, ale ona byla vychovávána jinak. „Nesouhlasím. Hloubka a síla našeho charakteru je definována našimi morálními zásadami. Lidi jen ukazují svou pravou tvář, když jsou mimo své obvyklé životní podmínky. To je chvíle, kdy se ukáže, kým opravdu jsou a já nejsem zloděj.“
„Ani já ne, ale nevidím nic špatného na tom, že si půjčíme to, co potřebujeme. Zeptal bych se jich, kdyby tady nebyla ta drobnost s tím, že by mi pravděpodobně sežrali hlavu. V naší situaci se akorát ujistím, že ji dostanou zpátky, jakmile budeme v bezpečí.“
„No určitě.“ Nechtěla být taková mrcha, ale opravdu ji to uráželo.
Ztuhl a jeho humor úplně zmizel. „Kdo teď soudí koho? Fajn. Zůstaň tady. Pozdravuj Andarioňany. Raději se dostanu zpátky ke svému otci a ujistím se, že stále žije.“
Desideria sledovala, jak zamířil k padacím dveřím a začal stahovat zrcadlová zařízení. Část z ní se nechtěla protivit své morálce. Ale nakonec věděla, že měl pravdu. Nemohla tu zůstat a dovolit, aby někdo ublížil její matce. Znechucená sama sebou z toho, co se chystala udělat, vstala a sledovala ho.
Popichoval ji vyklenutým obočím, když ho dohnala.
Zírala na jeho samolibost. „Opovaž se říct jediné slovo, nebo přísahám, že tě na místě vykuchám. Kdyby nebyl v ohrožení život mé matky, nikdy bych nesouhlasila.“
„Láska je tím, co lidi nejvíce kazí a je důvodem číslo jedna pro pád lidí od okamžiku jejich stvoření.“
Nekomentovala to, zatímco se drželi ve stínech a plížili se prázdnými ulicemi. Natáhla si kapuci na hlavu a uvědomila si, že se Cai pohybuje mnohem lehčeji, než když předtím odcházel. Byl zázrak, že se vůbec pohyboval, vzhledem k závažnosti jeho zranění. Ji stále bolelo celé tělo z nárazu, ale zdaleka se to nedalo rovnat bolesti, kterou musel utrpět on.
Drželi se v zadních uličkách, mimo dohled lidí i kamer. Zdálo se, že Caillen má zvláštní schopnost vidět všechno dopředu a vyhnout se tomu.
Desideria zaváhala, když zahlédla jinou kameru, která byla příliš blízko. „Sledují nás.“
„Ne. Mám rušičku. Ve chvíli, kdy si uvědomí, že jsme tady, budeme už pryč. Jediné co vidí, je narušený obraz.“
„Když je to tak, proč se jim vyhýbáš?“
„Radši si dám pozor, než abych toho pak litoval.“
Asi měl pravdu. A jak se plížili k přístavu, počet kamer i jejich činnosti exponenciálně vzrůstal. Alespoň se tady nepotloukali žádní lidé. Zdálo se, že je přístav plně automatizován. Stroje bzučely a syčely, když vklouzli do hangáru. Caillen okamžitě ztuhnul, což ji přimělo vrazit mu do zad.
Zamračila se na něj. „Co to děláš?“
Několik okamžiků nepromluvil a díval se na černou loď v zadním rohu. Podle vzhledu poznala, že je to starší model stíhačky. Barva byla narušená tím, co se zdálo být pozůstatkem po výbuchu střely. Ale vypadala jako všechny ostatní zde. Proč by na ni zíral?
Pokud…
Polknula, když jí sevřel strach. „Je to náš vrah?“
Opět, odmítal odpovědět, když zamířil podél zdi přímo k ní.
Frustrovaná se za ním vlekla. Ráda by věděla, co se děje a proč se chová tak divně.
Caillen sklonil hlavu, když dosáhl k vchodu do kokpitu. Jakmile sáhl na žebřík, hluboký zlověstný hlas, který předtím slyšela
v jeho comlinku, promluvil ze tmy.
„Pokud se pohnete, zemřete.“


2 komentáře: