čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 18



Hauk hlasitě zasténal nad zvukem střel, které vojáci pálili do jejich dveří, když se snažili dostat dovnitř. Setkal se s Caillenovým pohledem. „Pro záznam, rozsudek smrti čeká každého, kdo se vám pokusí pomoc, lidi. Jen, abyste to věděli.“
„Oceňuji aktualizaci, která stojí za hovno, pun’kine.“ Caillen na něj svým jazykem udělal podivně cvakající zvuk. „A to vážně má být novinka?“
Hauk si ztěžka povzdechl. „Nenávidím tě, Dagane. Opravdu.“
„Já vím…“ Caillen začal mačkat spínače nad hlavou. „Teď se skrč, děcko, později mi budeš líbat prdel, za to, že jsem zachránil tu tvou.“

Fain si odfrkl a natáhl masku zpátky na své místo. „Motory budou hořet. Kéž jsou bohové s námi. Tohle má veškeré znaky velmi krátkého výletu.“
Caillen se ušklíbl s nonšalancí, kterou Desideria rozhodně necítila, zatímco převzal kontrolu nad lodí a spustil předletovou kontrolu. „Kdo chce žít věčně?“
Vlastně, jí by nevadila malá dávka nesmrtelnosti. Ten návrh by s radostí přijala.
Jakmile se motory probudily k životu, Fain zamumlal. „Jasně, ale nikdo neřekl, že chci zemřít dnes.“
Navzdory nebezpečí a jejímu závodícímu srdci, se Desideria usmála jeho suchým slovům. Normální lidé by se báli, ale Caillen, Hauk a Fain se zdáli být naprosto nedotčeni bezprostředním nebezpečím. Jejich postoj byl nakažlivý a probudil v ní válečnici, kterou popírala. Byla připravená bojovat až do hořkého konce. „Kde jsou tu zbraně?“
Všichni tři muži se na ni obrátili se zvědavým pohledem, který ji naštval. „Vím, jak bojovat, hoši. Jsem Qillaq.“ Přimhouřila na Caillena oči. „Ty možná umíš létat se vším, co má křídla. Já zas umím střílet se vším, co má spoušť a pokud to má zaměřovač, můžu způsobit velké škody.“
S okouzlujícím pohledem prozkoumal její tělo, což ji podivně rozehřálo. Cítila se velmi žensky a žádoucí. „Kotě, nikdy jsem o tobě nepochyboval. Ani na chvíli.“
Fain trhl bradou k Haukovi. „Vezmi ji a nezraň se. Musel bych ti nakopat prdel, kdyby se ti něco stalo.“
Nechtěla komentovat podivnost téhle konkrétní hrozby. Hauk sklonil hlavu k Fainovi, než odtáhl Desideriu k zádi lodi. Caillen elegantně vklouzl do pilotního křesla v okamžiku, kdy raketoplán zasáhla rána z kanónu tak silná, že se loď pootočila. Připomínalo mu to staré časy – nehodlal přistávat, dokud nebude pod masivní palbou. Ocel kolem nich kňučela na protest, ale k jejich štěstí, držela na místě. Měli jen pár vteřin, než sem vojáci vtrhnou a oni budou mrtví. Vážně by bylo nemožné letět s raketoplánem, který má obří díru ve dveřích, což moc dobře věděl, protože se to snažil uskutečnit při víc než jedné příležitosti. Dobrou zprávou bylo, že se mu to skutečně podařilo.
Jednou.
Nech toho. Některé vzpomínky je potřeba vymazat.
Fain vyklenul obočí, když zasedl ke kormidlu. „Vyrazíš mi vnitřnosti z těla?“
„Pravděpodobně.“
Další hlasitý výbuch otřásl lodí.
„Tak tohle od nich bylo prostě sprostý.“ Caillen stiskl další tlačítko nad svou hlavou, které zapnulo energetický štít. Slyšel, jak vojáci nadávají a kňučí, když je to odhodilo do vzduchu.
Dobře, vy malí parchanti. Doufám, že vás to poznamená a zničí to vaše sexuální plány nejméně na příští týden.
Dodělal poslední systémovou kontrolu a cítil, jak mu krev rychle uhání žilami. Loď byla připravena ke startu. Až na to, že dveře hangáru byly stále zavřené a vojáci přilétali na vznášedlech, aby dveře zablokovali a oni nemohli odletět.
„Tohle nevypadá slibně,“ řekl Hauk přes interkom.
Najednou z jejich lodi vyletěla střela a zasáhla vojáky. Ti okamžitě začali utíkat do úkrytu, při čemž naráželi sami do sebe, když kolem nich explodovaly barevné záblesky, které zanechávaly na zdích vypálené značky.
Caillen si dal do ucha comlink a zazubil se nad Desideriinou přesností. Trefila všechno, na co zamířila, což nebyli vojáci. Střílela dost blízko, aby se museli skrčit a aby je rozptýlila pryč od východu, ale ne natolik blízko, aby je zabila.
Jen do toho, kotě. Vážil si jejího milosrdenství a to, že je nezabíjela, o ní mnohé vypovídalo.
Zatímco pokračovala, Fain naboural dveře hangáru jejich dělem. Díra, kterou vytvořil, nebyla tak velká, ale Caillen by měl být schopný se jí protáhnout. Ledažeby kýchl. Sebemenší chybný výpočet je zabije rychleji, než vojáci.
Caillen snížil gravitaci, naplno sešlápl plyn a zamířil plnou rychlostí k otvoru – bláznivý krok, to ano, ale on byl tímhle známý.
Zamračil se nad rozzlobenými hlasy vojáků, které se mu ozývaly v uchu. „Je moje Andarionština rezavá, nebo nás právě nazvali kouskem sračky v broučím hnoji?“
Hauk se přes interkom rozesmál. „Ty jsi idiot. Říkali, že přivolávají stíhačky, aby šli po nás.“
„Ah. Myslím, že kdyby mě nazvali kusem sračky z brouka, tak se mi to líbí víc. Asi bychom měli zmizet, co?“
„Ne, pojďme se tady posadit a pozveme je na čaj.“ Fainův hlas odkapával sarkasmem.
Caillen nastavil silové pole lodi na maximum. „Držte se pevně, děti. Bude to ostré a zůstane to tak, dokud buď neutečeme, nebo neskončíme jako hořící palivo po zářivém výbuchu. Doufám, že si někdo z vás vzpomněl na marshmallow. Jen kdyby náhodou. Alespoň bychom mohli jít do ráje se sladkou chutí v ústech.“
„Ty jsi nemocný bastard, Dagane.“ Fain zaujal pozici navigátora. „Víš, že se tím neprotlačíme. Zasekneme se tam.“
Caillen se zasmál nad jeho suchým, zoufalým tónem. „Ach ty bezvěrče. Nejsi tady s nějakým bezvýznamným pilotem, ty giakone. Jsi tady s Daganem. Neexistuje tady žádná červí dírka dostatečně úzká na to, abych do ní nemohl vklouznout.“
„Přicházejí!“ Varoval je Hauk.
Caillen sledoval lodě, které se vznesly přímo před dveře a svá děla zamířily přímo na raketoplán. Nastavil přední štíty a zamířil rovnou ke svým pronásledovatelům. „Dej do toho všechno, co v sobě máš, Desiderio. Buď připravená po nich házet i boty.“
Desideria se zasmála, jako kdyby ji vyhlídka boje vzrušovala tak, jako jeho. Společně s Haukem zaplavili celý přístav střelami, včetně hlídek, které po nich šly.
Lodě se je snažily zablokovat okamžik předtím, než si uvědomily, jak sebevražedný Caillen opravdu je. Radši by do nich narazil, než aby se vzdal. Když už do toho skočil po hlavě, odmítal uhnout, odmítal zabrzdit.
Seru na ně. Pokud zemře, tak oni taky.
V okamžiku, kdy už do nich málem narážel, mu prudce uhnuly z cesty.
Smějící se z adrenalinu, který mu proudil v krvi, vystřelil ven s takovou rychlostí, že by slabší pilot ztratil vědomí.
Hauk mu v uchu zasténal, zatímco Fain upravoval úroveň paliva, aby měly motory dostatečnou šťávu k udržení rychlosti, kterou využívali k útěku. Ale to nebylo tak jednoduché. Stíhačky se otočily, aby je pronásledovaly a celou dobu po nich střílely děly. Oh, kdyby tak měl svou loď, se kterou se dalo mnohem lépe manévrovat, než s touhle bednou. Alespoň tohle si myslel, dokud nevzal na vědomí Desideriinu spolupráci.
Zatraceně, kéž by měl všechny ty roky za partnerku ji, místo Kasen, která jen řvala, že je zabijí. Ani zapípnutí nevyšlo z úst krásné Qill, když nabíjela a znovu po nich začala střílet.
Fain na něj otočil monitor a ukázal na pravý dolní kvadrant.
„Křižníky míří na bránu na naší zádi.“
„Mám to.“ Caillen s lodí poklesl a vyhnul se palebné linii.
„Tahač se připravuje vystřelit paprsek,“ varoval ho Fain.
Zuřivě se na něj podíval. „Budeš to komentovat pokaždé, když se budou připravovat k střílení?“
„Chci se ujistit, že nic nevynecháš.
Ušklíbl se na Andarioňana. „Jediná věc, kterou jsem vynechal, je můj zdravý rozum.“
Další lodě po nich šly. Caillen jedním okem sledoval skenery, zatímco mu hlavou procházely nekonečné výpočty, podle kterých pilotoval. Potřeboval ještě pár minut, než se dostanou do červí díry.
No tak, kotě, teď mě nezklam…
Desideria couvnula, když viděla, jak se jejich děla přehřívají. Loď byla navržená k osobní, nebo kyvadlové dopravě, takže nemohla využívat tolik palebné síly. Děla tu byla jen preventivně, byla určena jen ke krátké obraně, než přiletí záložní hlídky, aby loď zachránily. Ah, kéž by tady teď měli takovou zálohu…
Naklonila se ke straně, aby si mohla ověřit svou strašidelnou představu. Bohužel, měla pravdu. Haukovo dělo bylo také mimo provoz. A Andarioňané po nich stále šli.
Poklepala si na přístroj v uchu. „Caillene, děla jsou přehřátá.“
„Potřebuju pár minut.“
Stiskla spoušť.
Nic se nestalo.
Přikrčila se a vyměnila si s Haukem zúčastněný pohled.
„Nemáme pár minut, drahoušku.“
„Tak si začni sundávat ty boty, slaďoušku.“
Vůbec nebyl vtipný. Zvlášť, když sledovala, jak Andarioňanům přilétaly posily, které ji ohromily. Ale byla tam jedna stíhačka, která ji zaujala nejvíce…
Ta, o které doufala, že ji už nikdy neuvidí.
„Náš vrah je zpátky a vypadá odhodlaně.“
„Dělám na tom.“
Desideria zatajila dech, když loď poklesla, otočila se a vystřelila pryč od jejich pronásledovatelů.
Dokonce i od vraha.
Hauk jí poklepal na rameno a ukázal na tmavý mrak, ke kterému mířili. „Červí díra.“
Úleva se přes ni přelila. Jestli k ní zvládnou doletět, pak se vypaří Andarioňanům i vrahovi. Neexistoval žádný způsob, jak by je mohli sledovat.
Jen kousek…
Už.
Jsou.
Skoro.
Tam.
Se zatajeným dechem si přála, aby mohla být venku z lodi a mohla ji tlačit blíž k díře. Ale jediné, co mohla dělat, bylo si to představovat se vším, co měla uvnitř.
Caillen zahalekal, když už byli téměř uvnitř.
V okamžiku, kdy už si myslela, že jsou v bezpečí, do nich narazila střela, která jim odřízla cestu. Síla nárazu je vychýlila a ona vyletěla i přes popruhy z křesla. Kožené popruhy se do ní zaryly, způsobily jí modřiny na ramenech i na bocích.
Chytili je.
„Vzdejte se!“
Nepotřebovala na tohle slovo překladatele. Horší bylo, že vrah přiletěl a využil toho, že je jejich loď
blokovaná k tomu, aby na ně vystřelil torpéda. Andarioňané začali pálit na vraha, ale bylo již příliš pozdě. Viděla, jak světelná bomba letí přímo na ně.
Jsme mrtví…
Ani Caillen, ani magický batoh nejsou dostatečně mocní, aby je teď zachránili. Zatajila dech a čekala na smrtelnou ránu.
Slyšela v uchu Caillenovo klení. „Nikdo se nehýbejte. Vytáhneme Nykyriana.“
„Co…“ Odmlčela se v půli věty, když raketoplán úplně ztmavnul.
V jednu chvíli byla připoutaná k židli. V další stála uprostřed neznámého kapitánského můstku. Výbuch raketoplánu byl tak jasný, že ji dočasně oslepil.
Dokud nezaslechla křik inženýra po její pravici, který varoval posádku, že mají vetřelce.
Caillen, Hauk i Fain skočili do akce. Desideria se otočila a pokusila se odzbrojit prvního člena posádky, na kterého dosáhla. Ale odzbrojit Andarioňana, to se snadněji řekne, než udělá.
Vůbec na bolest nereagoval.
Copak nemají stejný nervový systém?
Zvedl ji, doslova, a hodil ji na zeď. Dopad z ní vyrazil dech a bolest jí explodovala v celém těle. Žádný z těch bojů, kterými za celý život prošla, ji nepřipravil na takovou škodu. Jasně, mlátili ji, kopali do ní, ale nikdo s ní ještě nikdy nehodil přes celou místnost.
Snažila se postavit se, ale nemohla. Ach můj bože, jsem bezmocná. Ten pocit ji zděsil.
Omámená, cítila, jak ji Andarioňan chytil zezadu. Ovinul jí paži kolem krku a začal ji dusit, v uších jí začalo zvonit a její zrak zešedl.
Najednou byla volná. Otočila se a viděla, že Caillen narazil do Andarioňana tak silně, že si nebyla jistá, jak to ustál. Bylo to divoké a působivé.
Fain hvízdl, aby si získal Caillenovu pozornost. „Dost! Máme kontrolu nad lodí. Soustřeď se, veverko, soustřeď.“
Zdálo se, že se Caillen uklidnil, až na divoký pohled v jeho očích. Bylo jasné, že byl víc než připravený na to, aby pokračoval v boji. Ale nějak nad sebou udržel kontrolu.
Hauk a Fain svými blastery postrkávali muže z posádky směrem k únikovým modulům. „Převezmi kontrolu nad lodí, Cai, zatímco my vyhodíme odpadky.“
Caillen k ní natáhl ruku, aby jí pomohl na nohy. „Jsi mrtvá?“
Humor v jeho hlase byl zastíněn vážností jeho pohledu. Kdyby ho neznala lépe, myslela by si, že o ní má strach.
„Blízko, ale zatím ne. Díky moc za pomoc.“
V jeho pohledu se najednou objevila něha, která jí zkroutila žaludek. Nevěděla proč, ale najednou si myslela, že se tak rozhněval kvůli Andarioňanovi, který na ni zaútočil.
„Kdykoliv.“ Rozkošným pohybem rozpačitě sklonil hlavu, což bylo zcela mimo jeho charakter, než se otočil a šel převzít kontrolu. Teprve pak si uvědomila, že někdy během posledních hodin si sundal kontaktní čočky a znovu viděla jeho tmavé oči. S největší pravděpodobností to udělal proto, že to omezovalo jeho periferní vidění v boji a při letu. Ale kdy to stihl?
A proč pohled do jeho skutečných očí dělal tak podivné věci s jejím tělem? Byla současně rozehřátá a zmrzlá. Třásla se. Nechtěla na to myslet. Vzala si chvilku, aby převzala kontrolu nad bolestí ve svém těle, zatímco sledovala, jak Caillen vklouzl do křesla a pracoval nad ovládacími prvky, jako kdyby se právě pro tohle narodil. Ale nikdy by to nepřiznala, protože nenáviděla, když někdo krmil jeho přerostlé ego. Byl to opravdu skvělý pilot. Byl každým kouskem přesně tak zručný, jak tvrdil a skutečnost, že ovládal loď, jejíž ovládání ani monitory nebyly v jeho rodném jazyku, ani v Univerzálu, byla ještě působivější.
Než si uvědomila, že se vůbec pohnula, stála nad ním a pozorovala, jak jeho ruce létají nad palubní deskou a počítačem takovým způsobem, který jí tělem vyslal zimnici. Jak mohl tak snadno rozluštit cizí jazyk? A to ji přimělo probírat se vzpomínkami za posledních pár dní. Tolik se toho stalo od chvíle, co se s ním setkala. A téměř všechno bylo špatné. A přesto se mu nějak podařilo pro ni být tou světlou stránkou této pekelné cesty. Jak podivné to bylo? Právě teď jeho přítomnost byla tou jedinou věcí, která ji držela naživu v životě, který se pro ni stal noční můrou. Panika v ní narůstala, když se snažila vyrovnat s tím, co se dělo, i s rychlostí, kterou se jejich životy rozpadly.
Její matka byla mrtvá a ona z toho byla obviněna. Každá známá vláda se je snažila chytit a popravit. Veřejné ponížení a smrt.
Můj život je u konce a já jsem nevinná.
Caillen ztuhl, když ucítil, jak něčí ruka hladí jeho vlasy. Otočil hlavu a spatřil Desideriu, která na něj zírala a v očích měla pohled, který byl neskutečně zranitelný a sexy.
Úlevně se nadechl. „Ach, díky bohům, že jsi to ty. Vážně by mi zpackalo den, kdyby po mě Hauk nebo Fain začali vyjíždě uprostřed tohohle svinstva.“
Zasmála se. „Ty nejsi v pořádku.“
„Jo, to mi říkají. Často.“ Ukázal bradou k sedadlu vedle sebe. „Pomůžeš mi?“
„Nejsem pilot.“
„Jen potřebuji, abys postupně odemykala různé ovládací prvky, abych nás odsud mohl dostat.“
„Neumím přečíst Andarionštinu,“ připomněla mu.
„Nepotřebuješ. Je to jednoduchá posloupnost. Pohybuj rukou na stejných místech panelu, jako já pohybuji tou svou a budeme v pohodě. Nebo explodujeme, ale já doufám, že v sobě máš více rytmu, než Hauk.“
Přikrčila se nad tím, v co doufala, že je jen humor a ne pravdivá prognóza. Posadila se a napodobovala ho. Neměla tušení, co dělá, ale jeho klidný hlas ji provázel při každém stisknutí, takže to vypadalo tak jednoduše, jak slíbil. Naštěstí nevyletěli do povětří.
Jakmile skončila, vrátil se Hauk s Fainem. Ve Fainových děsivých očích byl spokojený záblesk, který napovídal, jak velmi si užíval vyhazování Andarioňanů z lodi.
Hauk se postavil za její židli a prohlédl si nastavení. Pak se podíval na Caillena. „Máme asi tak dvě minuty, než si Andarioňané uvědomí, že jsme naživu a na této lodi.“
Caillen přikývl, když nastavoval souřadnice. „Víte, co máte dělat. Držte si pevně to, co nechcete ztratit.“
Jakmile to udělali, Caillen škubnul s lodí a zamířil přímo k červí díře. To upozornilo vojáky, takže se okamžitě dali do jejich pronásledování.
Fain zaklel, když na ně znovu začali střílet. „Měl by ses naučit být důvtipnější, Dagane.“
Caillen se mu vysmíval. „Důvtip je pro ty, kteří nemají schopnosti a koule na to, aby byli odvážní.“
Fainův pohled byl vražedný. „Důvtip je pro ty, co mají mozek a nenechají se honit celou flotilou.“
Caillen si odfrkl v popření. „Jsem v reálné lodi, chlapče. Zapomínáš, že tohle dělám pro zábavu. Nehrozí nám žádné nebezpečí.“
Desideria by mohla něco namítat, ale místo toho sevřela opěradlo svého křesla, když Caillen proletl úzkou škvírou mezi dvěma stíhačkami a natočil při tom celou loď.
Kontrolka zablikala.
Fain zaklel. „Aha, a teď si tu zatracenou loď rozbil, Dagane. Můžeme tě vůbec nechat něco dělat?“
Caillen na něj udělal obscénní gesto.
Zrovna, když už si byla jistá, že je znovu chytí, Caillen jejich loď srovnal otočkou, kterou hladce vklouznuli rovnou do červí díry. Na okamžik vše zčernalo. Veškerý jejich pohon zmizel, ale hned zase naskočil a vystřelil je vpřed takovou silou, že se přilepili na sedadla.
Jakmile se srovnali, Caillen se na ně otočil se samolibým úsměvem. „A vy jste o mně pochybovali.“ Rozhořčeně na ně zasyčel.
„Pochybuju o tobě každou minutu, kdy jsi naživu a dýcháš,“ zamumlal Fain. Převzal kontrolu nad lodí a plácl Caillena přes prsty. „Teď odtud zmiz, než uděláš nějaké další škody na mém již už dost omezeném zdravém rozumu.“
Caillen chtěl protestovat, ale Hauk ho zastavil. „Máme několik hodin, než dorazíme k Sentelle VII. Proč si vy dva neodpočinete?“
Fain souhlasil. „A vykoupejte se, když už jsme u toho.“
„Já nesmrdím,“ Caillenův tón byl kompletně uražený.
Fain přejel s rozporuplným úšklebkem nad Caillenovým odrbaný vzhledem. „Věř mi, člověče, ty páchneš. Kdy ses v poslední době vlastně umyl?“
Caillen si zastrčil ruce do zadních kapes, než se jeho obvykle dobrá nálada vzpamatovala. „Fajn. Tohle ti jednou připomenu. Nemusel jsi být tak neslušný.“
„Jestli si myslíš, že je tohle neslušné, tak…“
„Hej, lidi!“ řekl Hauk, čímž přerušil jejich hádku. „Nechte si tyhle názory alespoň na chvíli pro sebe a buďte chvilku vděční, že jsme naživu a nedotčení, což je vzhledem ke Caillenovým sebevražedným tendencím a omezenosti při řízení opravdu úžasné. Víte, my právě prožili zázrak.“
Caillen by mohl namítnout, že to bylo díky jeho schopnostem a ne nějaké tajuplné bytosti, ale když si všiml zármutku v Desideriných očí, rozhodl se, že Haukovým slovům nebude věnovat pozornost. Ona potřebovala pauzu a upřímně, on taky. „Fajn. Budeme v pokojích pro posádku, kdybyste něco potřebovali.“
Hauk se posadil na jeho židli hned, jak se zvedl. Vzdávající se kontroly, což pro něj bylo opravdu těžké, Caillen vedl Desideriu úzkou chodbou, zkonstruovanou tak, aby útočníci museli chodit po jednom a tak, aby omezila jejich pohyb, do malé místnosti, kde obyčejná posádka trávila svůj čas, když zrovna nebyla na hlídce. Zřejmě tam nebude zrovna luxusní sprchový kout, ale mělo by to stačit na to, aby se opláchli a on vážně doufal, že alespoň jeden z původních členů Andarionské
posádky měl zálibu v mýdle. Možná i v šamponu.
Otevřel dveře do místnosti a nechal Desideriu vejít první.
Světla se automaticky rozsvítila, zatímco zamířila k rohu, kde byl malý kulatý stůl se dvěma čalouněnými židlemi, vedle byla chladící jednotka a skříň s potravinami. Tři úzké, skládající palandy lemovaly protější stěnu. Vedle byl malý sprchový kout.
„Jsi v pořádku?“
Její oči byly vystrašené. „Nevím jistě. Cítím se… podivně otupělá.“
„Jo. Já taky. Během velmi krátkého času nás toho trefilo fakt hodně. Mysl má tendenci vypnout se, abychom se s tím dokázali vyrovnat.“ Bohužel, později to do nich udeří ještě s větší silou a bude ještě těžší se s tím vyrovnat. Stejně jako když zemřel jeho adoptivní otec, když byl ještě
dítě.
Po tři dny byl naprosto normální, když podplácel doktory a pomáhal svým sestrám, aby se s tím vyrovnaly, ale po pohřbu, když byl na cestě do školy, se něco uvnitř něj utrhlo. V postranní uličce se posadil a brečel, dokud mu nebylo špatně. Nikdo o tom nevěděl a on to nikdy nikomu neřekne. Trvalo mu hodiny, než se dal znovu dohromady.
„Neboj se, princezno. Jsem tady, pokud si o tom chceš promluvit.“
Desideria neodpovídala, když do ní realita jejího dilema znovu udeřila. Pro ně nebylo úniku. Žádná naděje. Veškeré sny, které měla o své budoucnosti, byly pryč. Tohle mohl být poslední den, kdy bude žít…
Strach a smutek ji dusily. „Nejsem ještě připravená zemřít.“
„Nezemřeš.“
Jak snadno to znělo. Ale ani jeho odhodlaný tón jí nemohl tuhle lež prodat. Pravda byla chladná a tvrdá. Měla ji vepsanou ve tváři. Jsem chodící mrtvola. Odsoudí ji a neexistuje nic, co by proti tomu mohla udělat.
Natáhl k ní ruku. „No tak. Osprchuj se a budeš se cítit lépe.“
Ušklíbla se jeho zbytečnému optimismu. „Sprcha nevyléčí naše problémy.“
„Ne, ale zvedne ti náladu. Slibuji.“
„Jo, jasně. Já ne…“
Umlčel její slova polibkem tak žhavým, že rozpálil její krev. Hlava se jí točila nad teplem jeho těla, které se pevně tisklo k jejímu. Z pocitu jeho paží omotaných kolem jejího pasu. Její surové a rozedrané emoce byly tak ohromující a matoucí. Nikdo ji nikdy předtím nedržel jako on. Jako kdyby byla drahocenná. Jako kdyby mu na ní záleželo.
Jako kdyby byla milována…
V tom okamžiku uvnitř ní něco prasklo. Všechny potlačované emoce ji zaplavily s divokostí tak intenzivní, že ji to zanechalo bez dechu, stejně jako jeho polibek. Ale jediná věc, která ji držela pohromadě a při smyslech během toho šílenství, byla chuť jeho rtů. Vůně muže, který ji doprovázel peklem a stál po jejím boku při každém kroku na téhle cestě. Muže, který ji chránil, i když bojovali proti sobě. Nikdy jí nikdo neprojevil takovou laskavost a pozornost.
Tak či onak, její život skončí. I když celou svou existenci zaměřila na jediný cíl, aby byla svědomitá a její matka na ni mohla být hrdá. To všechno teď bylo k ničemu.
K ničemu.
A když už měla zemřít, chtěla udělat alespoň jednou něco pro sebe. Něco jen pro ni.
Chtěla Caillena. Chtěla jít do hrobu se vzpomínkou na to, jak jeho dotek navždy označil její kůži. Chtěla vědět, jaké to je být s ním. Jen oni dva, bez jakéhokoliv předstírání a lítosti. Poprvé ve svém životě cítila, že dělá rozhodnutí, ke kterému ji nedotlačily její povinnosti ani závazky. Dělala rozhodnutí jen pro ni, protože to bylo to, co chtěla.
Jsi Qillaq, vázaná zákony svého lidu.
Ano a ta část v ní znala sama sebe. Rozhodne se o svém osudu sama a nedovolí, aby jí někdo vládl. Nikdy. Její matka je mrtvá. Ona najde vrahy a postaví je před soud. Jen ona to mohla udělat. Ale dokud nepřistanou, neexistuje žádný způsob, jakým by zrádce mohla stopovat. Nemohla dělat nic, kromě toho, aby si nárokovala toho jediného muže, se kterým se kdy cítila jako člověk. Muže, který se dotýkal té části z ní, který se nikdo jiný nedotkl.
Caillen zavrčel, když ucítil změnu v Desideriině polibku i v její náladě. Přitáhla ho k sobě a převzala kontrolu nad situací přesně tak, jak o tom snil. Jeho smysly se točily, když prozkoumávala jeho ústa a škádlila ho zuby.
Ach ano, kotě…
Tohle bylo to, po čem toužil od prvního okamžiku, kdy ji poprvé spatřil. Každý hormon uvnitř něj slintal, umíral nad chutí jejího těla. Když se odtáhla a zadívala se na něj, cítil jak mu penis ještě víc tvrdne. Očekával, že promluví, ale neudělala to. Místo toho začala rozepínat jeho košili, přejížděla mu dlaněmi po hrudi, otírala se o jeho pohmožděné tělo. Její pohlazení mu vyslalo mrazení po celém těle. V té chvíli byl ztracen a věděl, že není cesty zpět.
„Nezačínej takový oheň, Desiderio. Ne, pokud to nemáš v úmyslu dokončit.“
Naklonila se a štípla ho zuby do brady. „Jsem ochotná to dokončit.“
Rychle ji políbil a pak ji pomalu tlačil ke sprchovému koutu, aby mohl zapnout vodu.
Zamračila se na něj. „Co to děláš?“
„V případě, že měl Fain poprvé v životě pravdu, tě nechci urážet svým tělesným pachem.“
Smějící se, zavrtěla hlavou. „Jak jsi sám řekl, jednou ti tu poznámku oplatím. Já už se taky pár dní nekoupala.“
„Ano, ale voníš mnohem lépe než já. Věř mi, že mi sestry nacpaly do hlavy fakt, že muži vždy smrdí víc, než ženy.“
„No, nevím. Své sestry bych přirovnala k těm nejsmradlavějším zvířatům ve vesmíru. Ve skutečnosti, Cissy vždy tvrdí, že pokud získáme lahvičku Gwenina potu, budeme mít zcela novou biologickou zbraň schopnou zlikvidovat celou armádu, jen co si k ní čichnou. A musím říct, že by to bylo fakt silné.“
Desideria vystřízlivěla, jakmile se Caillen začal svlékat a odhaloval víc a víc svého delikátního těla jejímu hladovému pohledu. Dobře, její sestry nebyly blázni. Na nahém muži rozhodně něco bylo a Caillen byl nádherný. Od jeho širokých, svalnatých ramen, k plochému břichu, na kterém by mohla prát prádlo až po dlouhé, chlupaté nohy. Ano, byl pohmožděný a raněný, ale to mu rozhodně neubíralo na kráse.
Přejížděla ho pohledem a červeň jí explodovala ve tvářích, když spatřila tu část z něj, která byla jednoznačně mužská. Bohové ho museli milovat a on byl ve své nahotě naprosto nestoudný. Co by za to dala, kdyby si byla tak jistá vlastním vzhledem. Byla fascinována a zároveň vyděšena tou tvrdou mužskou částí. Bylo to pro ni zároveň cizí a zvláštní, stejně jako krásné a lákavé.
Jeho jemný smích ji škádlil, když si ji k sobě přitáhl. „Nekousnu tě, miláčku, stejně jako tě ne…no, alespoň ne bez pozvání.“
Zachvěla se, když jí začal rozepínat košili a vlna staré nejistoty do ní narazila. Shledával ji přitažlivou? „Víš, já nikdy předtím s mužem nebyla.“
Ztuhl a zúžil na ni ty bystré oči. „Jak je to možné?“
„Doposud jsem si na to nevybojovala právo.“
Zamračil se na ni. „Tak proč bys…“
Přerušila jeho slova tím, že mu přitiskla prst na rty. „Nejsme teď na Qille. Myslím, že si chci na chvíli vyzkoušet tvé zvyky.“
Kousl ji do prstu a vychutnával si slanou chuť její kůže. „Jsi si tím jistá? Sex je jedna z věcí, které nejdou vrátit. Poslední věc, kterou chci, je být chybou, alespoň ve tvé hlavě.“
Zírala na něj s posvátnou úctou. „Vždycky máš takové obavy o pocity svých milenek?“
Caillen polkl, když ho těmito slovy vrátila do dne, kdy našel svou sestru po tom, co ji znásilnili. Vypadala tak otřeseně a zraněně. Tak zničeně, jak psychicky, tak fyzicky. Tento okamžik byl v jeho srdci a mysli navždy zakořeněn. Nenáviděl, jak na něm Shahara lpěla, a najednou ho proklínala za to, že je muž. Nenáviděl, jak si ostříhala vlasy i to, že se ho mnoho let odmítala dotknout. Dlouhou dobu se bála opustit jejich byt. Dokonce i teď, po tak dlouhé době a s jejími rozsáhlými bojovými schopnostmi, se občas přikrčila, když k ní přišel, když nebyla ve střehu. Zřídkakdy ho objala nebo se ho dotkla.
Nikdy by tohle neudělal jiné lidské bytosti. Nikdy by tak strašlivě ženu nezničil, zvlášť když by pro něj znamenala tak mnoho, jako Desideria. „Nechci být něčím, čeho bys litovala. Nikdy.“
Desideria vzhlédla a v tu chvíli na ní dolehla strašlivá pravda.
Byla zamilována do tohoto šílence, do tuláka, který žil na hraně se smrtí. Do muže, který měl tak úžasný úsměv a dráždivé ego. To zjištění ji uzemnilo.
Láska. Taková hloupá emoce. Nikdy ji nechápala. Až do této chvíle, kdy se dívala do tmavých očí té jediné osoby, které kdy důvěřovala se svou bezpečností. Jediná osoba, o kterou se starala, i když nevěděla jak. Tento muž jí šel na nervy, byl arogantní a nepříjemný. A přesto byl úžasný.
Chtělo se jí brečet z divokých emocí, které se v ní hromadily. Část z ní ho chtěla pohltit. Další část ho chtěla držet, dokud vše znovu nebude dobré. Nemohoucí to vydržet, si ho vtáhla do náruče a nechala se uklidnit jeho tělem. Bylo tak skvělé být mu nablízku.
Caillen vycítil, že v tom jak ho drží, je teď něco jiného. Tiskla se k němu, tvář měla zabořenou v jamce u jeho krku. Nehýbala se, jen se ho držela, jako kdyby jí šlo o život, jako kdyby se bála, že ji odstrčí pryč.
Přeskočilo jí? To ji ty sračky z posledních několika dní vážně zlomily?
Nevěděl proč, ale ta myšlenka ho nahněvala. Nesnesl pomyšlení, že by se s ní dělo něco špatného. „Jsi v pořádku?“
Přikývla, ustoupila a pokrčením ramen shodila svou košili.
Vyschlo mu v krku při pohledu na její odhalená prsa. Věděl, že je krásná, ale tato štědrost před jeho očima byla víc, než očekával. Ach ano, tyhle mu přeplní ruce a zanechají ho úplně uspokojeného. S vrčením sklonil hlavu, aby mohl ochutnat kousek nebe.
Desideria se zachvěla, když cítila jeho horký dech na svém nahém těle. Každý tah jeho jazyka přes ni vysílal vlnu horka. Nikdy v životě nic podobného necítila. Rozpaky uprchly pod útokem touhy a její potřebou potěšit ho.
Než si vůbec stihla uvědomit, že se jeho ruce pohybují, byla úplně nahá. Na kratičký okamžik cítila stud, ale Caillen jí nedal žádný čas si to promyslet, protože ji přitáhl pod sprchu. Přitiskl ji ke zdi, zatímco po nich stékala teplá voda. Jen on mohl být tak nádherný s těmi dlouhými černými vlasy, lepícími se na jeho kůži. Kousla se do rtů, když mu je odtahovala z obličeje a usmála se, když si vzpomněla, co jí říkal, když si bral prášek na to, aby mu narostly. „Budou ti překážet?“
Blýsk po ní hravým úsměvem, který jí zkroutil žaludek a ve středu jejího těla začalo pulzovat. „Jo, ale ty stojíš za tu bolest.“ Otřel se svou tváří o její a jeho strniště jí vyslalo mrazení po celém těle.
Ostře se nadechla, když se dotýkala jizev na jeho zádech, i těch hlubších na břiše. Jeho tetování ptáka se kolem nich obtáčelo tak dokonale, že na to byla zvědavá. „Udělal sis to tetování, abys zakryl své jizvy?“
Caillen ztuhl nad vychytralou otázkou, kterou mu ještě nikdy nikdo nepoložil. Chtěl začít lhát, ale nechtěl vztah s ní stavět na lžích. „Jo. Vždycky jsem z nich byl rozpačitý.“
„Proč?“
Přejel rukou po nejhorší jizvě na jeho levé straně, která vypadala, jako kdyby ho někdo chtěl celého rozpárat. „Ženy mají rády dokonalá těla a já jich viděl dostatek na to, abych věděl, že kvůli mnoha hlubokým jizvám to můžou utnout v nejlepším.“
Přejela rukou po té samé jizvě, kterou naznačil. „Mně to vůbec nevadí. To jen dokazuje, že jsi šílený.“
Žár v jeho očích ji popálil. „To jsem.“
Kousla se do rtu, když viděla nové jizvy, které se tvořily v místech, kde byl postřelen. A to ji přimělo myslet na ostatní rány. „Jak si k nim přišel?“
„Shahara vždy říkala, že se musím naučit s ostatními vyběhnout první. Každá jizva slouží jako trvalá připomínka na to, že co tě nezabije, bude vyžadovat mnoho stehů.“
Caillen se snažil udržet lehký tón, ale pravdou bylo, že nenáviděl každou jizvu, kterou sám sobě způsobil. To byla daň, kterou musel zaplatit za svůj život. Ale jak již bylo řečeno, v jejích krásných tmavých očích neviděl ani stopu po znechucení.
Hluboce se zamračila, když se dotkla jizvy na jeho čele. „Nemůžu uvěřit, že tě sestra praštila páčidlem.“
„Říkala jsi, že jsem si to zasloužil.“
„Já to tak nemyslela.“
Tahle slova ho zahřála, když ji líbal na špičku nosu, než ji vzal za ruku. Svůj pohled uzamkl pevně s jejím a vedl její ruku, dokud se dlaní nedotkla té části z něj, která byla nejvíc zoufalá po jejím doteku.
Desideria zatajila dech a nechala Caillena, aby jí ukázal, jak se má postarat o jeho tělo. Udivilo ji, jak jemná kůže je na té tvrdosti. Ale nejúžasnější bylo nadšení v jeho tváři, když se na něj dívala. Viděla tolik vášně a touhy. Tolik něhy. Kroužil dlaněmi na jejích prsou, škádlil ji tak, že se bála, že roztaje. Nikdo a nikdy se na ni nedíval tak, jako kdyby jí chtěl pohltit. Díky tomu se cítila tak silná a mocná, jako ještě nikdy.
Jeho mumlavé zvuky rozkoše jí zaplnily uši, díky čemuž byla ve svém laskání ještě odvážnější. Sáhla dolů a pevně ho stiskla. Se zasyčením odskočil. „Opatrně lásko. Když to bude příliš silné, budeme oba zklamaní.“
Zaťala ruku v pěst. „Promiň. Nechtěla jsem ti ublížit.“
Políbil ji na ruku, než ji položil zpátky na svůj penis. „To je v pořádku. Budeš tu bolest prostě muset vytřít pryč. Nebo ho polib a rozhodně mi bude mnohem lépe.“
„Ty jsi vychytralý.“ Nakrčila na něj nos.
„Přesně tak.“ Vzal její tvář do dlaní a polibkem zahnal její rozmrzelost pryč. Přejížděla rukou po celé délce jeho kopí. Bylo to pro ni tak zvláštní, že ji to zanechalo paralyzovanou. Celý život si dávala pozor, aby byla zahalená od hlavy až k patě, aby se jí matka ani sestry nemohly posmívat. Ale s Caillenem se cítila krásná. Nezdálo se, že by si myslel, že je příliš svalnatá nebo větší, než ostatní ženy. Užíval si to.
Pomalu ji omýval, jeho ruce jí sklouzávaly po celém těle a vklouzávaly i do ní. Každé pohlazení a každé vniknutí jeho prstu ji rozechvělo. Jako kdyby celým jejím tělem projížděla elektřina. A když si před ní klekl, aby ruku nahradil ústy, vykřikla rozkoší. Její smysly vybouchly, když zabořila ruku do
jeho vlasů, zatímco si ji dobíral a ochutnával ji. Racionální myšlenky prchly z její mysli. Jak mohlo něco být tak neuvěřitelné? Ve všech jejích utajených představách to takové nikdy nebylo. Najednou cítila, jak se její tělo rozpadá a naplňovaly jí vlny extáze. Oči se jí rozšířily, když znovu vykřikla.
Caillen ji k sobě přitiskl a pokračoval v jejím ochutnávání, dokud se její tělo konečně nesneslo na zem a nezačala jevit známky zdravého rozumu.
Dech měla stále přerývavý a užasle se na něj dívala. „Co jsi mi to udělal?“
Kousl ji jemně do stehna. „To, můj miláčku, byl orgasmus.“
Nebylo divu, že kvůli tomu lidé riskovali smrt. Konečně pochopila, proč lidé toužili po sexu. Bylo to neuvěřitelné.
Caillenovy oči potemněly a jeho výraz zvážněl, když se před ni postavil. Vzal ji za ruku, jednu z jejích nohou nadzvedl a obtočil si ji kolem pasu.
Její tělo se stále chvělo a pulzovalo, když vklouzával hluboce do ní. Prudce se nadechla, když cítila neznámý pocit z toho, jak ji úplně naplňoval. Na několik vteřin její rozkoš zastínila ostrá bolest, ale jen do chvíle, než ji začal hladit rukou. Bolest utekla, když ji přitlačil ke zdi a začal ji líbat. Obtočila mu obě nohy kolem štíhlého pasu, libovala si v pocitu toho, jak se k ní tiskne, zatímco vyplňoval její tělo.
„Jsi tak příjemná na dotek,“ vydechl jí do ucha.
Odpovědí mu bylo drobné zalapání po dechu, když vyrazil proti jejím bokům. Další a další vlny rozkoše se jí přelévaly přes tělo, když se pohyboval pomalu a lehce. Intimita tohoto okamžiku ji ohromila tak, že si to nikdy neuměla ani představit. Byla nahá a měla uvnitř sebe muže. Ve vesmíru
neexistoval nikdo jiný. Jen oni dva. Nic, kromě pocitu toho, jak se dělili o své těla, zatímco po nich stékala horká voda.
Sklonil hlavu, aby mohl okusovat její prsa, zatímco do ní stále narážel. Přitáhla k sobě jeho hlavu, když se její emoce staly ještě zmatenější. Byla teď ženou, v každém smyslu toho slova. A Caillen, hledaný uprchlík, byl její milenec.
To jediné slovo jí šepotalo myslí a najednou měla na okamžik pocit, jako kdyby stála mimo své tělo a shlížela na ně dolů, do malého koutu. Byli spojeni. Nešlo jen o fyzický akt, ale o něco mnohem hlubšího. Mnohem hlubšího.
Caillen zabořil hlavu do Desideriina krku, když mu horká voda stékala po zádech. Přejížděla mu nehty jemně přes kůži, čímž vysílala mrazení po celé délce jeho těla. Nikdy v životě se takhle necítil. Nevěděl, co je na ní tak zvláštního, že se to dostalo přes jeho obranu, ale pustil si ji na místo, kde ho
mohla zranit. Nebylo to jen tím, že byl její první. Bylo v tom něco víc. Způsob, jakým se s ní cítil… Ne jako ztroskotanec, ne jako hračka. Cítil se jako hrdina. Jak hloupé to je?
Zradí tě. Dříve či později to udělá každý. Nechtěl tomu věřit. Ani na okamžik. Poprvé ve svém životě viděl i jiné možnosti,cnež zradu.
Viděl…
Celý život strávený takhle – ztracený v její náruči.
Nebuď hloupý. Oba zemřete, pokud vás chytí. Ano, ale to bylocobrovské pokud. A právě teď se chtěl ujistit, že se nestane nic, co by tohle mohlo pokazit. Že jí nic neublíží. Byla pro něj tou nejdůležitější věcí. S touto myšlenkou cítil, jak se jeho tělo přehouplo přes okraj. Zaklonil hlavu a nechal orgasmus, aby uspokojil jeho tělo na nejvyšší úrovni.
Desideria k němu byla přitisknutá, její dech ho lechtal, když měla sevřené nohy kolem jeho pasu. Jo, takhle by určitě mohl zůstat na věčnost.

***

O dvě hodiny později ležel Caillen nahý na studené podlaze a poslouchal Desideriino jemné chrápání, když odpočívala na jeho hrudi. Byl každým svým kouskem stejně vyčerpaný jako ona a poprvé po mnoha měsících se necítil úplně vystresovaný, i když by měl. Její dech ho šimral na kůži, když se snažil promyslet, co všechno budou muset udělat, jakmile přistanou. Pořád neměl tušení, jak se dostat k důkazům, které potřeboval, aby očistil své jméno a našel vraha svého otce. Ledaže by našel vraha a přinutil ho mluvit. Což se mnohem snadněji řekne, než udělá. To na tom bylo tou nejnešťastnější věcí – vrahové na volné noze byli početnější, než zrnka písku na pláži. A nalezení jednoho určitého…
Jo, to chtělo víc štěstí, než schopností.
A pak tu byla ta záležitost s Desideriou.
Jen pouhá myšlenka na její jméno ho rozehřála. Její vůně se kolem něj vznášela a jediné co chtěl, bylo navždy zůstat přesně takhle. A to ho děsilo. Nechtěl být k nikomu připoutaný. To by do jeho již dostatečně posraného života přineslo mnoho dramatu a sraček.
Jo, ale nebylo by to skvělé, mít stejný vztah, jaký mezi sebou mají Shahara a Syn? Stejný, jako mají Nykyrian a Kiara?
Snažil se přesvědčit sám sebe, že o nic takového nestojí, ale hluboko uvnitř znal pravdu. Rád by měl ženu, jejíž tvář by se rozzářila stejně jako Desideriina, jen při pohledu na něj.
Zajímalo by mě, jestli má vůbec tušení, že tohle dělá.
Znamenal pro ni vůbec něco? Byl příliš zvyklý na to, že mu ženy říkají, jak je bezcenný a že je jen odpad. Na ženy, které mu chtěly vyškrábat oči kvůli jeho neúmyslnému chování. Jako třeba kvůli tomu, že zapomněl na jejich narozeniny, zatímco se mu rozpadal celý život. Mít někoho, kdo by ho miloval a byl tady, když by ho potřeboval…
Přestaň se chovat jako ženská, ty troubo. Máš na starost mnoho jiných věcí, na které se musíš soustředit a pokud vás oba dva zabijí, tak i ten největší pytel plný lásky ti nepomůže, až budeš mrtvý.
Jo, velká pravda.
Můj otec je mrtvý. Tato skutečnost se mu stále vracela a tvrdě ho kopala do žaludku. Neznal svého skutečného otce příliš dlouho, ale ten muž pro něj znamenal mnoho. Pořád nemohl uvěřit, že ho znovu neuvidí. Že už neuslyší jeho podrážděný hlas, když říkal tu obávanou větu: „Mluvil jsem s Bogimirem.“
Možná se měl snažit víc, aby byl princem. Chtěl, aby na něj byl otec pyšný. Ten muž ho miloval a popravdě řečeno, i on se toho staříka naučil milovat.
Měl jsem mu to říct.
Ze všech lidí na světě věděl nejlíp, jak prchavý a křehký je život. Pokaždé, když mu otec řekl, že ho miluje, viděl to očekávání v jeho očích. Viděl, jak doufal, že mu Caillen tento cit oplatí. A on to nikdy neudělal.
Já jsem takový kretén.
Proč mu to neřekl? Alespoň jednou? Zlepšil by mu tím den a nic by ho to nestálo.
Nemůžu uvěřit, že jsem mu to neřekl.
Vina a smutek ho začali dusit. Ale neexistovalo nic, co by teď mohl udělat, aby to napravil.
Bylo příliš pozdě. Povzdechl si. V životě byla spousta věcí, kterých litoval.
Kromě toho, že byl s Desideriou.
Díval se na ni, jak ležela na jeho nahé hrudi, a usmál se. Jo, toho nikdy nebude litovat.
„Hej, Cai?“
Zamračil se nad Haukovým napjatým hlasem, který se ozýval z interkomu. „Jo?“
„Máme tady trochu prekérní situaci. Myslím, že bys sem měl přijít. Rychle.“
„Proč?“

Odpověděl mu Fain. „Ale nic, vážně. Jen na nás útočí, to je všechno. Myslel jsem, že budeš chtít vidět, jak na nás letí smrtelná střela předtím, než nás změní v plápolající kouli rozdrceného šrotu.“

2 komentáře: