čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 20



Desideria viděla, jak Caillen padl k zemi. Všechno se pohybovalo jakoby zpomaleně, když se její svět hroutil. Narazil do zdi s takovou silou, že neexistoval způsob, jak by to mohl přežít.
Žádný.
Nemohla dýchat, když k němu utíkala se vší silou, co v sobě měla, zatímco jí hlavou projížděly obrazy smrti. Neopovažuj se zemřít. Neopovažuj se!
Nemohla snést ani to pomyšlení. Ne poté, co se pohádali.
Proč se s ním hádala?

Najednou jí na ničem nezáleželo. Ani na matčině smrti. Ani na její planetě.
Na ničem.
Vše bledlo ve srovnání s tím, že by ho měla ztratit. Zpomalila, když se k němu blížila. Caillen ležel na zemi, která byla zalitá krví, zcela nehybně. Nezdálo se, že by byl při vědomí. Jeho rysy byly tak bledé…
Slzy ji zaslepily. Qillaqové nebrečí. Přesto, nemohla se zarazit. „Caillene?“
Vzlykla, když padla na kolena. Přitáhla si ho do náruče a pevně ho k sobě přitiskla. „Neopouštěj mě.“ Ne po tom, co ji naučil, aby se na něj spoléhala. Ne potom, co ji přiměl chtít něco, co nemohla mít.
„Caillene prosím, otevři oči.“
Neudělal to.
„Desiderio?“
Slyšela hlas jeho sestry, ale neodpovídala. Nemohla. Vzpomínky na Caillenův škádlivý úsměv ji pronásledovaly. Způsob, jakým se s ní předtím miloval. Zvuk jeho hlasu.
Potřebuju tě. Prosím, prosím, neumírej. Ne takhle. Ne s posledními slovy, které jsem ti řekla.
Shahara ji odtáhla. „Musíš ho pustit.“
Chtěla odporovat, ale pak si všimla zdravotníků. Celé tělo se jí třáslo strachy, když ho přenechala jejich péči. Syn a Shahara jí něco říkali, ale ona je neslyšela. Ne přes bolestivou mlhu, která všechno zastínila.
„Sejdeme se v nemocnici.“
Sklonila hlavu, pokynula jim, i když věděla, že to není místo, kam má namířeno.
Nejdříve musela někoho zabít.

***

Caillen se probudil při zvuku blízko šeptajících hlasů. Otevřel oči a zjistil, že leží na sterilní nemocniční posteli zaplavený monitory v malé místnosti. Trvalo celou minutu, než si vzpomněl, co všechno se stalo.
Exploze. Jeho noha.
Desideria!
Byla před ním. Přímo v místě exploze.
Strach zmáčkl jeho srdce, když se posadil a chtěl opustit lůžko, aby ji našel.
Shahara vystoupila ze stínu, aby ho chytila. Odmítla mu dovolit, aby položil nohy na podlahu.
„Neopovažuj se.“ Tak tenhle tón na něj už dlouho nepoužila. V čelisti mu začalo škubat, když uzamkl pohled se svou malou sestrou. Pokud si upřímně myslela, že ho tady může udržet, potřebovala by mnohem větší pomoc, než Syna, který stál za ní.
„Kde je Desideria?“
Vyměnila si přes rameno se Synem nervózní pohled, který akorát umocnil jeho hrůzu. Ach bože… Desideria byla zraněná.
Možná mrtvá. Proč by jinak neodpovídala na jeho otázku?
Nepředstavitelná bolest do něj narazila, když se snažil dýchat. Jejich poslední slova byla v rozčilení. Ze všech lidí na světě věděl, jak je špatné, když vám někdo odejde a vaše poslední slova jsou ve vzteku.
Proč jsem nebyl rychlejší? Proč jsem se neomluvil?
„Kde je teď?“ Zeptal se.
Shahara se přikrčila.
Cítil, jak mu v očích pálí slzy, když jím projížděl nepředstavitelný smutek. Jak se mu mohlo nepodařit zachránit ji? Jak? „Je mrtvá, že?“
Veškerá barva jí zmizela z obličeje, než jí zrudly tváře. „Dobrý bože, chlapče, ne! Přísahám, že ty máš občas ty nejbizarnější nápady.“
Úleva se přes něj přelila. Desideria byla naživu. Konečně mohl znovu dýchat.
Alespoň trochu. „Kde tedy je?“
Syn se ďábelsky usmál, když přistoupil blíž. „Momentálně je zamčená.“
Caillen se zmateně zamračil. „Co? Jak? Proč?“
Syn se lehce zasmál. „Vzpomínáš si na explozi?“
Jak by mohl zapomenout? V uších mu stále zvonilo.
Caillen se posadil na posteli a snažil se přijít na to, jak to souviselo s Desideriiným uvězněním. Určitě si nemohli myslet, že by se nějak podílela na explozi Nebo mohli?
„Samozřejmě, že ano. Zadrželi jste ji při výbuchu?“
Syn zavrtěl hlavou. „Ne. Není v tom zapletená, běžela k tobě, když jsi narazil do zdi.“
„Byla hysterická,“ vložila se do toho Shahara. „A strachovala se o tebe. Stejně jako my. Sotva nás k tobě pustila a vyhrožovala nám, že nás zabije, jestli ti ublížíme.“
Syn si odfrkl. „Jo, ve svém vzteku byla impozantní, nehnula se od tebe a chránila tě, dokud nedorazili zdravotníci. Jakmile jsi byl stabilizovaný a připravený k přepravě, mysleli jsme si, že nás bude následovat do zdravotnického centra. Ale neudělala to.“
Caillen se ještě víc zamračil. „Kam šla?“
Shahara si otráveně povzdechla. „Tvůj zajíček zamířil přímo do vězení, vynutila si přístup a pak málem zabila vraha, který po vás šel.“
To mu nedávalo smysl. „Proč by něco takového dělala?“
Shahara stáhla chumáček bavlny z jeho nemocniční košile, než ji uhladila. „On byl tím, kdo nastavil past na jeho lodi a ta se spustila, když se technici snažili zjistit, jestli se loď nedá kabelově odpálit. Jelikož jsi byl zraněn výbuchem, chtěla jeho hlavu a to tím nejhorším možným způsobem.“
„A to se jí málem povedlo,“ řekl Syn s náznakem smíchu v hlase. „Sakra, chlapče, myslel jsem si, že tvoje sestra je tou nejvíce vznětlivou ženou, kterou znám. Ale teď věřím, že jsi našel jedinou ženu, která je ještě horší- hej!“ Vyštěkl, když ho Shahara praštila do břicha. S grimasou si hladil místo, kam ho udeřila. „Vidíš, co tím myslím? Je brutální s ní žít.“
„Každopádně,“ pokračovala Shahara, než po Synovi hodila poslední zlovolný pohled. „Z vraha dostala informace, ale ne předtím, než ho při výslechu málem zabila. A ona ho nebila jen pro odpovědi. Přísahám bohu, že ho udeřila dvakrát tak silně, když jí odpověděl správně. Chápu to tak, že Qillsové nenaučili své lidi, že si nemají dělat výtvarné umění z vyslýchajících vězňů.“
Syn se znovu zasmál. „Jo, vypadalo to, jako kdyby chodila do Nykyrianovy školy.“
Caillen si nebyl jistý, jestli by měl být pobavený nebo zděšený tím, co mu tu popisovali. Nakonec byl polichocen, že na něm Desiderie záleželo dost na to, aby ho přišla zkontrolovat a pak se rozhodla, že stojí za to, aby kvůli němu někomu nakopala zadek. Na druhé straně, rozhodně nechtěl, aby ho někdy vyslýchala. Zvláště po jejich hádce. „A ty jjsi ji zamkl?“
Syn pokrčil rameny. „Neměl jsem na výběr. Měla v plánu zamířit do Exeteru, aby zmrzačila poradce a tvého strýce. Mysleli jsme si, že bude lepší ji zadržet, než se jí vrátí zdravý rozum… nebo než zemřou přirozenou cestou. Podle toho, co by nastalo dříve.“
Caillen zavrtěl hlavou. „Dobrý nápad. Takže, co zjistila?“
Shahařin pohled se změnil na ponurý a smrtící. „Vrah byl najat primárním poradcem tvého strýce, aby zabil tebe, a tvého otce. Když jsi unikl, měl se ujistit, že se nevrátíš živý.“
Trhl sebou při potvrzení svých nejhorších podezření. „Takže je to pravda. Talián byl tím, kdo zaplatil smlouvu na život mého otce.“
Přikývla. „Tak to vypadá.“
„A co Desideriina matka?“
Syn si se Shaharou vyměnil soucitný pohled. „Tvrdí, že o tom vůbec nic neví. Měl jít jen po tobě a tvém otci.“
Ale to nesouhlasilo s tím, co slyšel Caillen… „Tyhle dvě věci jsou spojené. Vím, že jsou.“
Syn pokračoval v odporování. „Prohledal jsem všechny databáze Ligy a všechny záznamy, co jsem našel na jejich serverech.“ Což bylo působivé, přestože informace byly to, v čem Syn vynikal.
„Nic ty dva nespojovalo. Myslím, že ti dva měli prostě jen zatracenou smůlu, že umřeli v době, kdy byli na stejném místě.“
Možná, že měl Syn pravdu. Náhody se stávaly, ale…
Něco tu prostě nesedělo. Bylo to příliš uhlazené a příliš ironické. Caillen odmítal uvěřit tomu, že je to jen náhoda. Podíval se na Shaharu. „Můžu už vstát?“
„Opravdu tady není žádný způsob, jak bych tě mohla zastavit, že?“
„Záleží na tom, jak moc velkou palebnou sílu máš u sebe.“
Protočila oči v sloup. „Bojím se o tebe, Cai. Pořád. Ale víš, viděla jsem ten výraz v tvých očích, když sis myslel, že je Desideria mrtvá a taky jsem viděla, jak zešílela, když viděla, jak jsi byl zraněný. Viděla sem i ten hněv, se kterým šla po tom, kdo tě zranil. Nevím, co je to mezi vámi dvěma, ale z venku to vypadá docela reálně a hodně divoce. Já jen chci, aby sis uvědomil ten pocit, který jsi měl před chvílí, a který máš kdykoliv, když na ni myslíš. Ten zoufalý, dusivý pocit, který jsi měl, když sis myslel, že už jí nikdy neuvidíš a že bude navždy pryč.“
Zabodla do Syna pronikavý pohled. „Vztahy nejsou jednoduché. Některé dny se ani nezdají snesitelné. Zvlášť, když jde o nás Dagany. Budou tu chvíle, kdy z ní budeš bláznit natolik, že ji budeš chtít zavraždit. Většinou kvůli té největší hlouposti.“
„Třeba to, že si v noci dovolíš vstát z postele, nebo zapomeneš utáhnout víčko na balené vodě,“ zamumlal Syn.
Shahara si ho nevšímala. „Ale nikdy nezapomeň, že osoba, na které ti záleží, vyplní tu prázdnotu jako nikdo jiný, a i když život s ní může stát někdy vážně za hovno, budou tu chvíle, které stojí za všechno to rozčilování se, i za to, že v noci spadneš do záchodu a budeš celý promočený, i když jsi ještě v polospánku.“
„A co ta voda?“ Zeptal se Syn s nadějí.
Shahara se na něj zamračila. „Zničil jsi můj počítač, ztratila jsem všechna data. Nezačínej s tím, Syne. Jsem stále dost naštvaná, abych tě za to zadusila.“
„Koupil jsem ti nový a obnovil jsem většinu tvých dat… bylo jen pár věcí, které jsem nemohl zachránit.“ Tak tohle byl Synův nový tón, který Caillen ještě nikdy předtím neslyšel. Byl nedůtklivý jako dítě, což by Caillena pobavilo, kdyby nežil se svou sestrou dost dlouho na to, aby k Synovi cítil lítost za to, že něčím vyvolal její hněv.
Zvedla svou ruku, aby ho umlčela.
Caillen se rozesmál. „Vy dva máte pokroucené manželství.“
„A já jsem za to i za Syna vděčná každou minutu svého života.“
Nebylo pochyb o přesvědčení v jejích očích. „Nemohla bych bez něj žít.“
A on věděl, že má pravdu, zejména vzhledem k jejich minulosti. Duchové, kteří se objevovali i v tom nejlepším dětství, s těmi bylo divoké bojovat. Ale démoni, proti kterým museli kráčet oni…
To bylo vysilující.
Kdyby měl někoho, kdo by byl statečný dost na to, aby se vedle něj postavil a bojoval proti těm démonům, byl by to zázrak, na který by nikdy nezapomněl.
Shahara ustoupila, aby mohl opustit lůžko. Když došel ke dveřím, Synův hlas mu vyrazil dech. „Jen mimochodem, kámo, možná budeš chtít nějaké kalhoty, než za ní půjdeš. Těžko ohromíš ženu tak, že se jí podlomí kolena, když tam vlezeš v nemocniční košili, ze které ti visí zadek ven.“

***

Caillen zpomalil své kroky, když se blížil k cele, kde byla Desideria zavřená. Hauk, Fain a Chayden seděli v přední části před monitorem a sledovali, jak přechází sem a tam ve svém pokoji, jako dravec v kleci.
Chayden se nervózně rozesmál. „Víte, že jeden z nás ji bude muset nakonec pustit.“
Fain se mu posmíval. „Pro záznam, já to nebudu. Moji rodiče ty hloupější z nás zabili.“
„Jo, dobře, ty bys nepoznal blbce, ani kdyby to měl vytetované na čele. Myslím, že bys to měl udělat.“ Hauk věnoval svému bratrovi významný pohled.
Fainův výraz byl plný nejstrašlivější hrůzy. „Proč?“
„No, tys ji tam nestrčil. Mohla by tě mít ještě ráda.“ Ukázal na sebe a Chaydena. „On je ten blbec, který ji tam hodil a já jsem ten idiot, který zamkl dveře.“
Caillenovi se rozšířily oči, když přes něj přešla vlna vzteku. „Cože jste udělali?“ Jestli ji praštili, postará se o to, aby až do stáří kulhali.
Chayden vstal a opřel se, jako kdyby očekával boj. „Neudělal jsem nic. Jen jsem si ji zvedl přes rameno a odnesl dovnitř, než ji hlídka Sentelly stihla chytit a spoutat. Věř mi, zachránil jsem ji před tou hrůzou. Mimochodem, tenhle vztah ti fakt nezávidím. Ona je peklo na vysokých podpatcích a bojuje jako osm ozbrojených Prostigů.“
To pro něj nebylo dost dobré vysvětlení. „Radši doufej, že jsi jí neublížil.“
„Uklidni se.“ Chayden ukázal směrem k cele. „Běž se podívat sám. Je naštvaná, ale je v pořádku a nezraněná.“
„Jo,“ přidal se Hauk. „A pusť ji odtamtud, když už budeš v tom. Mám rád své koule připojené k tělu, takže mám v úmyslu se k ní chvíli nepřibližovat. Nejméně sto let, nebo dvě stě. Možná pět…staletí.“
Caillen, lhostejný k Haukovi, zamířil ke dveřím. Možná, že by své chlapečky měl taky ochránit…
S jeho malou Qill nemůže být nikdy dost opatrný.
Jakmile vstoupil do malé, holé místnosti s ocelovými stěnami, Desideria se otočila a její pohled byl plně zaměřený na jeho rozkrok, do kterého se ho chystala kopnout, přesně jak se Hauk obával. Ale v okamžiku, kdy se její pohled zaměřil na jeho tvář, a uvědomila si, že je to on, nádherný úsměv jí
zakřivil rty a v očích se jí objevil oheň. O dva údery srdce později, se k němu rozběhla tak rychle, že se pod její vahou zapotácel. Zoufale ho líbala. Její chuť s kombinací sladké vůně jejích vlasů a lahodností jejího dechu mu vyhnaly z hlavy veškeré myšlenky a po několika vteřinách se jeho tělo probralo k životu a toužilo po ní tak moc, že jediné co mohl udělat, bylo si neustále opakovat, že je sledují. I tak, se nedokázal soustředit na něco jiného, než na to, jak dobře pasovala do jeho náruče.
Odtáhla se a podívala se na něj s výrazem takové obavy, že se mu sevřel žaludek. Tak tohle bylo něco, na co by si určitě zvykl.
„Jsi v pořádku?“ V jejím hlase byla znát stopa zoufalství.
„A neměl bych být?“ Dobíral si ji.
Vzala jeho obličej do dlaní. „Ne potom, jak jsi trefil tu zeď. Nikdy jsem neviděla nic děsivějšího. Myslela jsem, že jsem tě ztratila.“
„Mám jen zraněnou nohu. Pravděpodobně mi to zarachotilo s mozkem. Bolí to, ale budu jen kulhat. Pokud jde o mozek… stejně jsem ho nikdy nepoužíval dost na to, aby mi chyběl.“
Vypustila frustrovaný povzdech a zavrtěla hlavou. „Přísahám, že tě zabalím do polstrovaného, blasterům odolného obleku a zamknu tě do stísněného protibombového krytu.“
Nevěděl proč, ale ta hrozba ho přiměla usmát se. Bohové, jak byl rád, že ji viděl živou a zdravou. Políbil ji na špičku nosu. „Je mi tedy odpuštěno?“
„Za co?“
Chtěl jí připomenout jeho „um…“ chybu, ale naštěstí jeho zatoulaný zdravý rozum ho přivedl zpátky na zem a řekl mu, aby zavřel ústa, než tenhle okamžik zničí. Oh, rychle hledal něco víc inteligentního, co by mohl říct.
„Za to, že jsem tě vystrašil.“
Vzala do pěstí jeho košili a přitáhla si jeho hlavu ke své. „Ne. Už nikdy mi tohle znovu nedělej.“
Usmál se nad jejím rozzlobeným tónem. „Slyšel jsem, že jsi pořádně naklepala zadek našemu přátelskému vrahovi.“
„Jo, chvíli ho bude cítit. Vyrvala bych mu srdce, ale Fain mě zastavil.“
„Proč?“
Desideria stěží zachytila odpověď předtím, než vyrazila z jejích rtů. Možná, že by mu měla říct, že ho miluje. Ale strach z jeho reakce tato slova uzamkl hluboko v ní. Mohl by mít radost, ale taky by se mohl sebrat a uhánět ke dveřím. Caillen byl velmi komplikovaný muž a tohle rozhodně nebyl správný čas, ani místo.
Zvláště po jeho „um“ komentáři. Mohl si myslet, že na to úplně zapomněla, ale to rozhodně ne. A nakonec, on byl hráč a to málo, co o takových lidech věděla, bylo to, že z jakéhokoliv závazku nebo emocí mají panický strach.
Nikdy jako první nepokládej své srdce na stůl…
Muž by ho mohl zmasakrovat a ona nechtěla být zraněná ani odmítnutá.
Odkašlala si, než odpověděla. „Měl informace, které jsem potřebovala.“
V tom lesku krásných tmavých očí bylo vidět, že jí Caillen nevěří. Ale aspoň ji neobvinil ze lži.
Tentokrát.
Místo toho jí věnoval arogantní úsměv. „Půjdeme po tom poradci a pak mu způsobíme otřes mozku, nebo dva?“
Zasmála se jeho přehnaně energickému tónu. „Přesně tak.“
Ukázala palcem směrem k bezpečnostní kameře, která byla vysoko na zdi nad jejich hlavami. „Za předpokladu, že nám posádka kreténů umožní vyjít ven.“
„To jsem slyšel,“ řekl Hauk přes interkom. „Už ti někdy někdo řekl, že bys měla respektovat člověka, který drží klíč k zámku tvé cely?“
Ušklíbla se. „Jsem Qillaq, Hauku. Kopala bych ho do rozkroku nebo zubů do té doby, než by mi ho vydal.“
Caillen se rozesmál, když se zámek s cvaknutím otevřel.
Fain a Chayden na ně čekali hned za dveřmi. „Mimochodem, jdeme s tebou.“
Co…?
Tato slova vážně urazila jeho ego. Zvláště proto, že to bylo něco, co říkaly jeho sestry, když byl bezmocný. „Nepotřebuji pomoc.“
Hauk se ušklíbl, když se k nim připojil. „Jo, dobře. Pokaždé, když vás dva necháme o samotě, stane se něco špatného. Ztratíte se, nebo vás vyhodí do povětří, nebo nějaké podobné sračky. Jsem už unavený z čištění skvrn od krve. Takže vám budeme krýt záda.“
„Skvělé,“ zamumlal Fain. „Teď bude krev šplíchat na nás.“
Caillen by se s Haukem mohl dohadovat, ale věděl, že to nemá cenu. Hauk byl stejně tvrdohlavý a stejný blázen, jako všichni tady. Jakýkoliv pokus o diskuzi by je pouze zdržel. Nemluvě o drobné skutečnosti, že měl Hauk náhodou pravdu. Věci zrovna nešly nejlépe od té doby, co potkal Desideriu. Další dvojice blasterů, nebo v tomhle případě trojice, by mohla přijít vhod.
„Fajn. Budou to vaše pohřby.“
Chayden si odfrkl. „Ne tak nahlas. Bohové by tě mohli slyšet.“
Vyšel do chodby, aby je vedl.
Za chvíli už byli v Chaydenově lodi a zamířili směrem k Exeteru, aby uskutečnili neohlášenou schůzku s hlavním poradcem Taliána. Pokud někdy existovala naděje, jak se z tohohle dostat, tak to byl poradce, který jim mohl poskytnout svědectví o tom, kdo mu nařídil najmout vraha a proč byl cílem Caillen a jeho otec. To by mělo stačit k tomu, aby se Liga zapojila a umožnila Caillenovi očistit si jméno.
Jo, splacení se blíží a bude to krvavé.
Caillen nechal všechny na můstku a šel do hlavní místnosti, aby si zkontroloval ránu na noze. Cítil, že mu opět krvácí, ale nechtěl, aby to ostatní věděli. Lepší bude, když to zamaskuje teď, než až to bude všem zřejmé. Jakmile to dokončil a opustil místnost, setkal se s Desideriou na chodbě. Obavy jí lemovaly obočí, když se zájmem skenovala jeho tělo a on z toho okamžitě ztvrdl. Obraz jejího nahého těla mu probleskl myslí, což mu rozhodně nepomohlo získat zpět příčetnost.
Jo, přímo to z něj vysávalo bolest.
Zastavila se a podívala se na jeho stehno, jako kdyby přesně věděla, co se stalo. „Jak se drží tvá noha?“
V současné době lépe, než můj rozkrok…
Ale nechtěl, aby se o něj strachovala. „Bolí to, ale budu žít.“
Nevypadala zrovna přesvědčeně. „Jak se ti daří tak dobře zvládat bolest?“
„Zaměřuju se na jiné věci.“
„Například?“
Sklonil pohled k jejím ňadrům, umírající touhou je znovu ochutnat.
Horko ji štíplo do tváří. „Ty jsi hrozný.“
Jako kdyby měl litovat, že jí řekl pravdu. „Ty jsi ta, kdo se zeptal.“
Z krku se jí vydralo hluboké zavrčení. „Proč ti nevěřím, že je to tak jednoduché?“
Pokrčil rameny a rozhodl se smilovat se nad ní s jeho chlípnými tendencemi. „Protože není. Chceš slyšet pravdu?“
„Vždy.“
Caillen polknul, když ho staré vzpomínky pronásledovaly. Nikdy je moc rád nesdílel, ale zjistil, že mu z nějakého důvodu nevadí, říct to Desiderii. Ani něco tak osobního, jako byla nevyslovená minulost, která se stále vznášela na okrajích jeho vědomého myšlení. „Co mě drží je vzpomínka na mého adoptivního otce, umírajícího o samotě ve škarpě. Byl jsem tam, ten den, skrýval se a pozoroval ho přes malou škvírku, když ho jeho nepřítel převrátil a ukončil jeho život jednou chladnou, brutální ranou. Byl to druhý nejhorší den mého života.“ Shahařino znásilnění měl označený jako první.
Desideria se dusila sympatickým žalem, který v ní narůstal. Slyšela bolest v jeho hlase, když mluvil o něčem, z čeho musel mít noční můry. „Caillene, je mi to tak líto. Proč jsi tam byl?“
Nebylo pochyb, že v jeho očích jsou muka a trápení, když se díval na zem. „Bylo to na Kaseniny narozeniny a můj otec prodal svůj snubní prsten, aby jí mohl koupit něco speciálního, protože na tom ten rok byla opravdu špatně. Právě jsme šli vyzvednout dárek, když si můj otec všiml, že nás někdo sleduje. Nikdy ve svém životě jsem u něj do té doby neviděl strach. Přinutil mě jít napřed a pak mi nařídil, ať běžím domů. Místo toho jsem se schoval a myslel na to… já si už ani nepamatuju na co, protože jsem byl příliš vyděšený, abych myslel jasně. Ale to, co mě straší každou noc, když zavřu oči, je obraz mého otce na ulici, krvácejícího v bolestech. Zvuk závěrečné rány, která ho zabila a tváře lidí, kteří mu to udělali. Přál bych si, u všech bohů, abych měl šanci jim to oplatit.“
Taky si to přála. To bylo to, co si zasloužili. „Možná, že tu šanci jednoho dne dostaneš.“
Zavrtěl hlavou. „Ne. I když je zabiju, nic nenapraví to, že jsem tam stál v díře, příliš vystrašený a traumatizovaný, ani to, že jsem pak musel říct sestrám, že jsme sirotci.“
Zakryla jeho ruku tou svou. „Přála bych si, abych tě té vzpomínky mohla zbavit.“
„Jo…je to na hovno, že? A teď už víš, proč tolik nenávidím narozeniny. Při žádných se nic dobrého nestalo. Vždycky dopadly jako velký kopanec do huby. A tohle je mé tajemství. Ten den, kdy můj otec naposledy vydechl, cítím jako fyzickou bolest. Dokud cítím bolest, vím, že jsem naživu a život, i když stojí za hovno, je mnohem lepší než smrt, takže takovou agónii přijímám.“
Jak moc rozdílný byl jeho pohled od toho, co ji učili. Její lidé přijímali smrt. Nebylo nic slavnějšího, než smrt v boji. „Nevěříš v posmrtný život?“
„Ano. Ale jsem pragmatik. Tento život znám a je skutečný. Další…to by byla hazardní hra. Takže v současné době raději přijímám to, co znám, i když to bolí.“
Jak to, že ji vždycky překvapil a ohromil? Právě si myslela, že ho zná a on jí tu odhalil hloubku a sílu, o které si myslela, že nemůže existovat. Na první pohled vypadal Caillen jako prostý požitkář. Ale v něm nebylo nic jednoduchého. A přesto, že byl určitě požitkářský, nebyl sobecký ani sociopatický.
Stiskla mu ruku. „Líbí se mi tvá logika.“
„Hej, Dagane.“ Ozval se Chaydenův hlas přes interkom, vyrušujíc je. „Blížíme se k přístavu Mykonia na Exeterianu. Zůstaňte skrytí a my vám dáme vědět, až budeme proskenovaní a budeme mít povolení. Dokud zůstanete zastrčení, nemůžou o vás nic zjistit.“
Tohle bylo rozhodně krásné na pirátech, které začínala poznávat. Jejich lodě měly všechny druhy zajímavých rušiček a zařízení, které jim pomáhaly unikat vládním orgánům a jejich vybavení.
Pro jednou, přistáli bez problémů.
Chayden a Fain je šli vyzvednout, zatímco Hauk zůstal na palubě a strážil jejich loď.
Oba muži měli Tavali pirátský oděv a to včetně masky přes obličej, takže jediné co mohl kdokoliv spatřit, byly jejich oči. To jim dávalo divoký, zastrašující vzhled, zejména Chaydenovi, protože jeho maska byla vyrobená z kovu ve stříbrné barvě. Nebylo pochyb, proč ji nosil. To, že lidé neviděli jejich tváře, zabraňovalo tomu, že by je poznali, když by je viděli na plakátech hledaných osob.
Chayden jim oběma podal masky, které zahrnovaly oční štítky.
„Dokud budeme spolu, budou si myslet, že je tu pokřivený Pán pro svou zásilku a že jste součástí mé posádky.“
„Tady nejsi hledaný, že ne?“ Zeptal se ho Caillen, než si přetáhl masku přes obličej.
Chayden si odfrkl. „Jako kdyby tě to mělo trápit, vzhledem k tomu, že vás dva teď ukazují ve všech médiích? Prosím tě. Neurážej mě.“ Pak se v jeho očích objevily lehké rozpaky. „Ale abych odpověděl na tvou otázku, to je důvod, proč mám na sobě masku.“ A rychle zvedl kápi, aby si zakryl hlavu.
Caillen se rozesmál. „Teď vypadáš vážně statečně, ty pun’kine.“
Chayden na něj udělal obscénní gesto, než je vyvedl z lodi.
Desideria si držela zakrytou hlavu, když šla za Caillenem a Fainem. Muži se pohybovali s predátorskou ladností, která byla jedinečná pro vojáky a vrahy. Chůze někoho, o kom nebylo pochyb, že by vyhrál jakoukoliv bitvu nebo boj.
Z jejich společné moci ji zamrazilo.
Vzhledem k tomu, že bylo chvilku po setmění, provoz na ulicích byl malý. Přesto, když kolem nich projelo jakékoliv vozidlo, ztuhla a čekala, že z něj vyskočí vládní orgány a pokusí se je zatknout.
Štěstí se jich drželo, když se blížili ke královskému paláci.
Caillen je stáhl do uličky naproti přes ulici. Vedl je do stínu a ujistil se, že jsou z dohledu kamer a stráží.
„Vzadu je zadní vchod pro sluhy.“
Fain vyklenul obočí nad Caillenovými slovy. „A tohle víš jak?“
„Prolezl jsem celé jejich zabezpečení, zatímco jsem tam žil. Snažil jsem se otce přesvědčit, aby to zaštítil, ale jeho vrchní rádce, ten kretén, si myslel, že to ví lépe než já, takže je tam pár nedotčených děr. Jedna z nich je určitě dost velká na to, abych se tam proplížil.“
Desideria zavrtěla hlavou. „Ne beze mě.“
Caillen se pozastavil nad jejím odhodlaným tónem. „Bude to rychlejší, když půjdu sám.“
„Jsi zraněný a já mám v sázce to, co ty. Tady…“
„Děti, utněte to,“ odsekl Chayden. „Krky nás všech jsou na šibenici. Caillene, veď nás. Budeme tě následovat.“
„Jo, ale nezvykej si na to.“ Zamumlal Fain.
Caillen se chtěl začít hádat, ale uvědomil si, jak by je to zpozdilo. „Fajn. Ale dávejte pozor a postupujte přesně v mých krocích. Jinak nás uvidí a já se právě teď vážně necítím na útěk.“
Plížili se podél zdi do zadní zahrady. Bylo tam v dohledu několik tmavých zón. Část z něj byla znechucena, že tam byly i po útoku na život jeho otce, ale druhá část byla vděčná, protože jim to dovolilo vklouznout dovnitř a dojít do otcovy kanceláře.
Caillen se zastavil u dveří, do kterých již předtím vstoupil mnohokrát.
Nechtěl na to myslet, proto je otevřel a vklouzl dovnitř. Místnost byla úplně tmavá a prázdná a zdálo se, že vypadala stejně, jako když odjížděli do Arimandy. Každou chvíli očekával, že uvidí, jak vchází jeho otec.
Zatnul zuby nad agónií, kterou mu takové myšlenky způsobily a došel k monitorům, na kterých nechal zobrazit ostrahu paláce. Jeho otec tady měl všechno zapojené tak, aby mohl sledovat a vidět, co se kdekoliv děje. Trvalo mu jen pár vteřin, než našel poradce svého otce. Jak ironické, že byl ve válečné místnosti a zdálo se, že pročítá několik zpráv. Dobře. Nad tou místností byl jen malý dohled, protože to bylo místo, kde se jeho otec setkával se svými vojenskými veliteli.
Beze slova vedl svou malou skupinu skrz chodby pro sluhy, které byly skryty. Měly být také sledovány, ale Bogimir a ostatní si mysleli, že je to hrubé a zbytečné.
Nikdy, za celé naše dějiny, jsme je nesledovali. Proč bychom s tím teď měli začínat?
Jo…
Caillen se zastavil před skrytými dveřmi do válečné místnosti a setkal se s Desideriiným pohledem. Neměl žádný plán pro to, co chtěl říkat, nebo dělat, jakmile bude čelit poradci. Oh sakra, prostě na to vlítni. To byl způsob, jakým řídil svůj život a teď už byl příliš starý na to, aby to měnil.
Otevřel dveře a vplížil se dovnitř. Hněv v něm narůstal, když tiše přešel po místnosti a šťouchl do židle. V okamžiku, kdy se jí dotkl, poradce spadl a rozplácl se na zemi, na kterou dopadl se žuchnutím.
Co to…?
„Je mrtvý,“ vydechla Desideria.
Caillenovi se zúžil pohled na zbytek krve na křesle. Cestička, která vedla do další místnosti. Instinktivně položil ruku na blaster a sledoval ji. Na druhé straně našel svého strýce. Taky mrtvého.
Do prdele. Je to past. Dříve, než tahle myšlenka stihla plně dojít jeho mysli, zaburácel alarm.
Fain zaklel a vytáhl svou zbraň, aby je kryl. „Rozdělte se!“
Slyšeli, jak ze všech stran přicházejí stráže. Caillen vytáhl do každé ruky blaster a připravil se tak, že budou vážně litovat svého rozhodnutí, že po nich jdou.
„Sejdeme se zpátky na mé lodi,“ řekl Chayden a vyběhl sám do chodby.
Caillen sklonil hlavu, než chytil Desideriinu ruku a táhl ji za sebou.
Zamračila se. „Tohle není rozdělení se.“
„Jo, ale ty nevíš, kde jsi, ani jak mluvit a číst v tomhle jazyce. Opravdu chceš, abych tě tu nechal na vlastní pěst?“
Tak za tohle měl bod. „Dobře.“
Caillen ji vedl skrz strážní stanici, kde bylo několik zaparkovaných transportů. Obešli stráže, které hlídaly oblast, rychle jeden zabavili a pohráli si s kabely tak, aby si ho mohli „vypůjčit“ a dostali se tak zpátky do hangáru. V okamžiku, kdy motor nastartoval, po nich vyběhli stráže, stříleli na ně.
Desideria zatajila dech, když se Caillen hnal z parkoviště a unikal jim. O pár minut později měli náskok a dorazili k Chaydenově lodi.
Oznámila Haukovi, který připravoval zbraně, co se děje, zatímco Caillen spěchal, aby rozžhavil motory a spustil předletové kontroly, zatímco čekali, až se k nim připojí Fain a Chayden.
Očima sledovala přístav, aby mohla pustit Faina a Chaydena dovnitř. Podívala se zpátky na Caillena a viděla, že je zamrzlý na místě a sleduje malý monitor před sebou.
„Desiderio?“
„Ano?“

Hodil to, na co se díval, na hlavní monitor. „Máš ponětí, proč tady má Chayden celý soubor o tobě a tvojí matce? Takový, který je sbíraný celá desetiletí?“

2 komentáře: