čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 22



„Měl jsi Desiderii říct, že naše matka je stále naživu.“
Caillen vyklenul obočí na Chaydenovu poznámku. „Zajímej se o řízení a nestarej se o to. Musíme se tam dostat tak rychle, jak jen to bude možné.“
„Jo, ale…“

„Chayi, co by bylo dobrého na tom, kdybych jí řekl, že je její matka naživu, když by se pak následně během hodiny sama zabila. Vážně? Můžeš mi říkat burane, ale vážně se mi zdá, že by to bylo kruté, ne? Tvoje máma je naživu. Ne počkej. Byla naživu. Teď je znovu mrtvá, protože jsme příliš bezcenní oslové a nestihli jsme jí zachránit. Je nám to líto, zlato. Doufám, že ti nevadí, že kopu do tvých emocí a dupu po nich. A když už jsem u toho, nemáš náhodou nové maličké štěně, do kterého bych taky mohl kopnout?“
„Má pravdu.“
Chayden zíral na Faina a jeho poslední komentář. „Drž hubu, Hauku.“ Pak pohlédl na Caillena. „Dobře, ale jestli pak bude chtít tvoji hlavu za to, že jsi jí to zapomněl říct, pamatuj si, že já byl ten, kdo se snažil zachránit tvou kůži.“
„A já si myslel, že jsem pomotal metafory.“ Caillen zaměřil veškerou svou pozornost na to, aby dohnali Darlinga. Upřímně řečeno, nechtěl Desiderii sdělovat žádné špatné zprávy. Chtěl být schopen jí říct, že je její matka naživu a že se má dobře. Chtěl na její tváři způsobit radost a úlevu, ne smutek.
Nemůžu uvěřit, že jdu zachránit život ženy, kterou nenávidím.
Kdyby ta děvka zemřela. Byla by to veřejná služba. Ale Desideriino štěstí pro něj znamenalo mnohem víc.
Fain zaklel, čímž na sebe upozornil.
„Co je?“ Zeptal se Chayden.
„Vosí hnízdo.“ Nastrčil obrázky na hlavní monitor, aby je všichni viděli.
Caillen sebou trhl, když spatřil značnou armádu, řítící se přímo na ně. „Stíhačky Ligy?“
„Nemají žádné značky. Ale nemyslím si to. Nestřílejí na nás.“
Chayden uvítal nově příchozí.
Nikdo nepromluvil, ani se nenadechl, zatímco čekali na odpověď. Zpočátku jediné co zaznělo, bylo šumění. Dokut tichý hlas neprolomil ticho. „Jsme tady, abychom vám pomohli.“
Caillen zíral na tu poslední věc, kterou by očekával.
Desideriina tvář se zobrazila přes celou obrazovku.
Ohromený, jí věnoval významný pohled. „Co to děláš, zlato?“
Její úsměv ho rozehřál. „Zachraňuju tě. Nemůžeš tam jít sám. Tedy, můžeš. Ale já tě nechci vidět zraněného. Když jsi odešel, došlo mi, že mám k dispozici celou armádu. Tak jsem tady, abych ti pomáhala, dokud tvé jméno nebude očištěno.“
Zavrtěl hlavou. „Není tam náhodou vláda, kterou musíš řídit?“
„Ta to několik hodin vydrží. Když je Narcissa zatčena, není tam žádná další bezprostřední hrozba.“
Chayden zašeptal. „Radši jí to řekni.“
Měl pravdu.
Tentokrát.
„Přehoď obraz do přespávací místnosti,“ Caillen si odepl pás a zamířil pryč z můstku, aby si s ní mohl promluvit o samotě.
Bylo tam vlastně hodně věcí, o kterých s ní chtěl mluvit. Ale tohle nebyl správný čas, ani místo. Jednou z těch věcí byla něžnost v jeho srdci pro ženu, která riskovala všechno, aby mu šla na pomoc. Nevěděla o své matce, ani o skutečnosti, že jeho jméno bylo očištěno, protože jeho otec byl stále naživu. Neměla důvod tu být. Kromě toho, aby ho udržela v bezpečí, jak řekla.
A tentokrát konečně věděl, jak nazvat své zmatené pocity, které měl v sobě, když šlo o ni. Miloval ji. Miloval ji tak, jak to nikdy nepovažoval za možné. Věřil jí a položil by svůj život, aby ji udržel v bezpečí.
Tyto myšlenky mu těžce visely v mysli, když zapnul monitor v přespávací místnosti a spatřil znovu Desideriinu krásnou tvář. Ach jo, to bylo přesně to, co potřeboval. Ne, co opravdu potřeboval, byla ona, nahá v jeho posteli. Jo, to bylo ono.
„Hej, krásko. Mám pro tebe novinku. Jsi sama?“
Vrhla na něj pobavený pohled. „Do stíhačky se vejde jen jeden.“
Povytáhl obočí nad jejím suchým tónem. „Nevěděl jsem, že umíš létat. Nechávala jsi to na mně.“
Usmála se. „Jen s Qillaqskými stíhačkami. Nevím nic jiného o ostatních lodích.“
Ano i ne. Létání bylo létání. Ale mohl pochopit, proč byla tak rezervovaná, zvlášť v případě, že neuměla přečíst značky u měřidel a u ovládacích prvků. To by byl jednosměrný výlet do nemocnice.
Nebo do márnice.
A když se na ni tak díval, uvědomil si, jak moc rád je blízko ní.
Dokonce, i když z ní šílel.
„Hodláš na mě jen tak zírat?“
Zazubil se na její otázku. „To bych mohl.“
„Není to moc produktivní.“
„Ale je to velmi zábavné. Alespoň z mého pohledu.“
Zavrtěla hlavou, která byla zakrytá letovou přilbou. Musel přiznat, že se mu mnohem více líbila tahle přilba s odkrytým obličejem, než ty uzavřené, které používala Sentella. Tak ji totiž mohl vidět.
„Dobře,“ protáhla to slovo. „Kdybych tě odstřihla, tak je to proto, že potřebuji vést své lidi a…“
„To je to, o čem jsem s tebou chtěl mluvit.“
Zamračila se na něj. „Nejsem si jistá, jestli se mi líbí tón tvého hlasu.“
„To proto, že si nejsem jistý, jak přijmeš tuhle zprávu.“
Její tvář se znechuceně stáhla. „Další špatná zpráva?“
„Z mého pohledu, určitě. Z toho tvého, ne až tak moc.“
Vztekem jí potemněly oči. „Přestaň se mnou hrát tuhle hru, Caillene. Vyklop to, co potřebuji vědět.“
„Tvoje matka je naživu.“
Její obočí vystřelilo vzhůru. „Pardon?“
„Byla ukrytá, aby vylákala zrádce. Teď, když ví, kdo to je, chystá se je zabít.“
„Je to blázen?“
Zasmál se, vděčný, že to vidí stejně, jako on. „O tom nehodlám mluvit, vzhledem k tomu, že je to tvá matka.“
„Je sama?“
„Darling se k ní dostane…doufejme, že včas.“
Proklela ho slovy, která ho šokovala. „Neexistuje tady žádný způsob, jak bychom se tam mohli teleportovat, že?“
„Ne, pokud se tam chceš dostat neporušená. Vzdálenost je příliš velká a je tam příliš mnoho rušiček.“
„Umí Darling bojovat?“
„Ach ano. Nenech se zmást jeho diplomatickým chováním. Je to zkušený a divoký bojovník, jako každý vrah, kterého Liga kdy vytrénovala. Je zručnější, než většina z nich. Něco, na co jsem měl tendenci taky zapomínat, dokud jsem ho neviděl v akci. Možná je menší, než většina z nás, ale nakope zadek i těm nejlepším.“
„Pokud se tam dostane včas.“
„Jo.“
Náhlý smutek v jejích očích pro něj byl jako rána do břicha.
„Kdy jsi zjistil, že je naživu.“ Zeptala se.
„Před pár minutami. Měli jsme v plánu dohnat Darlinga a chytit ji, když ses objevila.“
Nedůvěra naleptala její rysy. „Ty jsi chtěl ochránit moji matku, i když ji nenávidíš?“
„Jen kvůli tobě, kotě. Nic by mě jinak nemotivovalo k téhle sebevražedné misi. To ti slibuju.“
Desideria polkla, když po těchto slovech cítila, jak se jí sevřela hruď. Nikdy ho nemilovala víc, než právě teď. „Děkuju ti.“
Políbil si konečky prstů a pak je zvedl, což bylo znamení respektu a péče. „Udělej mi jen jednu laskavost.“
„Jistě.“
„Až boj začne, drž se zpátky. Já vím, že to odporuje celé tvé bytosti. Ale kvůli mně, se drž zpátky.“
Pravda… musel ztratit rozum, jestli si myslel, že se ho tam chystá poslat a pak se bude držet zpátky, zatímco jemu bude hrozit nebezpečí. „Co kdybych tě požádala o to samé?“
„Jasně, ale já…“
„Žádné ale, Cai. Nedokážu ustát představu, že ti někdo ublíží a ty už teď máš zranění. Nebylo by fér, kdybys mě držel stranou boje, když sám pro mě nejsi ochoten udělat to samé.“
„Opravdu to nenávidím, i když to dává smysl.“
Usmála se. „Já vím. Cítím k tobě to samé.“
„Takže bychom se na to všechno měli vykašlat a půjdeme na kafe? Nebo ještě lépe, do postele?“
Protočila oči v sloup. „Ty jsi hrozný.“
„To je pravda.“ Zhluboka se nadechl. „Dobře, takže pokračujeme s plánem B. Oba si necháme nakopat zadek. Pak dokulháme k posteli, kde já políbím tvoje bolístky a ty políbíš ty mé. Jo. To by mohlo fungovat.“
Rozesmála se. „Co s tebou mám dělat?“
„Cokoliv, dokud to bude vyžadovat naši vzájemnou nahotu, tak jsem pro.“
„Cai…“
„Vážně,“ řekl a tím ji přerušil. Podíval se dolů na bouli v jeho kalhotách. „Já jsem vážně hodně pro.“
Ach, byl rozkošný zcela dráždivým způsobem. „Já teď utnu tohle spojení.“
„Ne.“
Desideria zaváhala nad pohřebním tónem jeho hlasu, když řekl to jediné slovo. „Dej mi jeden jediný důvod, proč bych neměla.“
„Protože když se na tebe dívám, vidím nekonečno.“
Zamračila se, chtějíc pochopit, co říkal. „Co to má znamenat?“
„Miluju tě, Desiderio.“
Teď to řekl? Ostře se nadechla nad slovy, které nikdy neočekávala.
„To byl ten důvod, proč jsem předtím řekl „uhm…“. Nedokázal jsem ta správná slova vyslovit před ostatními.“
„Proč mi to říkáš až teď?“
„Nemám tušení. Vím, že nemůžeme být spolu. Tvůj osud je zcela odlišný od toho mého. Ale kdyby se někomu z nás něco stalo, chtěl jsem, abys věděla, jak to cítím. Nikdy jsem si nemyslel, že najdu někoho, z koho budu tak šílený, jako jsem z tebe. Někoho, kdo pro mě bude znamenat tolik.“
Přesně věděla, co měl na mysli, protože to cítila stejně. „Taky tě miluji.“
Caillen ztuhl nad těmito vzácnými slovy. „Opravdu?“
Přikývla. „Proč bych jinak byla tady?“
„Žiješ pro boj.“
„Ne tak docela. Nesnáším boj. Ale nikomu to neříkej.“
„Já bych tě nikdy nezradil.“
Položila ruku na obrazovku. „Nenávidím tě za to, že jsi mi to neřekl, když jsme byli spolu.“
„Jo, stojím v tom za hovno.“
„Nestojíš za hovno…moc.“
Blýsk po ní úsměvem. „Leť bezpečně.“
„Ty taky. Uvidíme se na Exeteru.“ Přerušila přenos.
Caillen tam stál několik minut, když do něj narážela realita toho, co udělal. Svěřil se jí. Nahlas. Nikdy v životě nevyznal lásku nikomu, kdo s ním nežil. Ani jeho vlastnímu otci. Nebyl na to zvyklý, a přesto jí to chtěl říkat znovu a znovu.
Jsem takový sentimentální kretén. Příliš mnoho let s jeho sestrami ho zkazilo. Celý svůj život byl pyšný na to, že dokázal manipulovat s každou ženou ve vesmíru. Dokud nepoznal Desideriu.
Úplně ho ovládla. Nebylo nic, co by pro ni neudělal. Zaprodal by svou duši, jen aby se usmála. Tak proč by měl být jejich vztah nemožný?
Nechtěl o tom přemýšlet, proto se vrátil na můstek, kde se Chayden a Fain dohadovali o nejlepším postupu. Normálně by se k nim připojil, ale jeho myšlenky teď byly u armády, která je následovala a u ženy, která ji vedla. Kdyby tak mohl mít alespoň jeden den, kdy by s ní mohl být o samotě.
V době, kdy dorazili do Exetery, Caillen už v duchu přecházel po podlaze, aby se uklidnil. Několikrát se snažili dovolat Darlingovi, ale neodpovídal. To mohlo být dobré. Nebo vážně špatné.
Caillen jako první vyběhl z lodi. Nečekal na Desideriu, Hauka, Faina ani Chaydena. Šel přímo do Exeterianského paláce. S trochou štěstí to bude schopen ukončit, než Desideria přistane. To ji udrží v bezpečí a zdravou.
Ale když opustil hangár a blížil se k otcově paláci, začínal tušit, že to nebude tak jednoduché. Z přední brány zůstaly jen zbytky, na kterých se spirálovitě točily plameny. Vojáci tam pobíhali, ale zdálo se, že jim nikdo nevelí. Prostě a jednoduše to tam vypadalo jako chaotická válečná zóna, kde se vojáci poflakovali kolem sebe, jako kdyby hledali někoho, kdo jim řekne, co mají dělat. Byli tak zmatení, že ho ani nikdo nepoznal.
Jeho srdce mu spadlo do žaludku.
Co se tu sakra stalo? V ulicích se povalovali krvácející vojáci, hasiči se snažili ovládnout plameny v severním kvadrantu paláce a civilisti plakali a uháněli kolem něj, zatímco zdravotníci hledali raněné.
Caillen obrátil zápěstí a pomocí lokátoru hledal Darlinga. „No tak, kámo, buď ve vybavení Sentelly.“ Každý z jejich obleků byl vybavený čipem, který jim umožňoval své přátele najít. Pouze Sentelle a těm, které schválil Nykyrian bylo umožněno znát polohovou frekvenci.
Naštěstí, Caillen byl jeden z mála důvěryhodných.
Po několik vteřin nic nenacházel. Ale když zahnul za roh, spatřil malou, drobnou tečku, která mu uváděla Darlingovu polohu. Caillen rychle šel do otcovy kanceláře v paláci. Když uháněl hlavní chodbou, spatřil známou tvář na nosítkách. Srdce mu bušilo, když si k němu prorážel cestu. Pokrytý krví, Maris měl přes obličej kyslíkovou masku. Oči se mu rozšířily v okamžiku, kdy poznal Caillena.
„Co se stalo?“
Maris si stáhl masku. „Dostali jsme se sem hned po královně. Přišla se svojí Gardou a… byla to krvavá lázeň. Nedlouho poté, co boj začal, mě Darling vystrčil ze dveří a než jsem se stihl pohnout, uvnitř něco explodovalo a celé se to rozbilo.“
„Kde je Darling?“
„Bojoval po boku královniny Gardy. Pak jsem ztratil vědomí, a když jsem se probral, tak byl pryč. Od té doby jsem ho neviděl.“
Caillen spokl kletbu, když dával svému kamarádovi masku zpátky na tvář. „Raději buď v pořádku, Marisi. Nenuť mě, abych si kupoval oblek na tvůj pohřeb.“
Zasmál se a pak sebou bolestně škubl. „Najdi Darlinga. Řekni mi, že je v pořádku.“
Caillen k němu sklonil hlavu a pak se vrátil a sledoval svou stopu. Jakmile se blížil k pracovně, škoda byla stále větší. Na alabastrových zdech byly černé jizvy. Veškerý nábytek byl roztříštěný a on mohl vidět, jak oheň olizuje spálené stěny až ke stropu. V kanceláři bylo tucet vyšetřovatelů, psali si poznámky a dělali záznamy.
Prošel skrz ně a stále sledoval stopu, která ho vedla na nádvoří, kde všude ležela těla. Byli tam lidé, kteří se snažili identifikovat mrtvé, a skládali je, aby je mohli převést do márnice.
Bolest a pocit viny se v něm nadouvaly a dusily ho. Darling byl jeho nejlepší přítel. Jedna z osob, na kterou se mohl vždy spolehnout, kdykoliv něco potřeboval. Prošli si spolu peklem víckrát, než mohl spočítat.
Jak by mohl být Darling mrtvý?
Tečka se začala pohybovat. Na vteřinu v něm vzplanula naděje. Jen pohybují s jeho tělem na jiné místo. To bylo to nejpravděpodobnější vysvětlení.
Zklamaný, uzavíral vzdálenost s místem, které bylo nejvíce přeplněné těly. Z toho pohledu se mu dělalo zle. Darling tam někde byl.
„Už bylo na čase, abys sem dostal svůj líný zadek a něco dělal.“
Po dobu dvou vteřin nemohl dýchat, když slyšel ten rafinovaný akcent, který mluvil jeho jazykem a syntaxí. To byl rozpor, který používal jen jeden jediný šlechtic.
Darling.
Spatřil temný stín opřený o zeď. V plné zbroji Sentelly, nic zvenčí neprozrazovalo Darlingovu identitu.
„Tvůj měnič hlasu je rozbitý.“
„Já vím. To je ten důvod, proč jsem nic neříkal, zatímco kolem mě byli vojáci. Pochybuji, že by mě identifikovali, ale za to riziko to nestojí.“
Caillen pohledem skenoval těla kolem. „Co se stalo?“
„Královna Qillsů je zkurvený idiot.“
Zíral na slova, která nikdy předtím Darling nepoužil. „Někdo je tu trošku naštvaný.“
„Někdo je hodně nasraný a všude krvácí.“ To bylo dobré i špatné na uniformách Sentelly. Byly navrženy tak, aby skryly zranění. Jediná osoba, která věděla o zranění, byl její nositel. Díky tomu se také o členech Sentelly vyprávěli pověsti, jako to, že jsou nesmrtelní a neporazitelní.
„Potřebuješ doktora?“
„Jo. Znáš někoho, kdo mě bude léčit bez toho, aby po mně chtěl, ať si sundám helmu?“
Jo, to byl problém. Vzhledem k tomu, že to byl chtěný psanec, vystavení jeho skutečné identity by byl debilní tah. „Hauk je tu se mnou.“
„Škoda, že to není Syn.“ Syn byl kdysi doktor. Ale i když Hauk neměl žádnou oficiální praxi, byl stejně dobrý, jako většina lékařů, které Caillen potkal.
Caillen ho donutil, aby došel k lavičce. „Musíš si sednout.“
Darling se zarazil a odtáhl se od něj. „Vůbec ne. Nechci, aby si nějaký idiot myslel, že jsem zraněný. Hned by kolem mě všichni poskakovali.“ Aby získali obrovskou cenu za jeho hlavu.
To bylo něco, čemu Caillen rozhodně rozuměl. „No tak, doprovodím tě k němu.“
Darling se ušklíbl. „Ty máš teda nervy, že jsi tady odhalený. Víš, stále si myslí, že si zabil svého otce.“
„Jo, ale nevěnují mi žádnou pozornost.“
„Stačí, aby si všiml jeden a jsi v háji. Bez urážky, ale na jeden den už jsem vyčerpal své zásoby stupidity a vážně teď nejsem ve stavu, kdy bych mohl znovu bojovat, takže tu hodlám jen tak stát a krvácet, dokud Hauk nepřijde.“
„Tvoje rozhodnutí.“ Caillenův pohled se zastavil na počtu vojáků, kteří padli pod náporem četných zranění. „Kolik z nich si sundal ty?“
„Většinu. Vojáci nemají ponětí, co se stalo. Zatím. Bomba, kterou Karissa narafičila, zasáhla polovinu paláce, mnohé zaměstnance i spoustu těl, které jsou kolem. V okamžiku, kdy uslyšela, že si pro ni jde Sarra, ona i její dcera vyhlásily Qillsům válku a svolaly všechny vojáky na dosah. Musím přiznat Saře bod, protože ona a její Garda se skrz ně prořezaly tak, že by jim tým Ligy mohl závidět.“
„Kolik jsi jich tedy vyřídil?“
„Ne dost, z toho plynou moje zranění.“
Vypustil ze sebe „heh“ zvuk nad Darlingovým komickým tónem. „Kde jsou ženy teď?“
„Jo, tak odtud to začíná být zajímavé.“
„Zajímavé čím?“
„Byl jsem po boku čtyřem členkám královské gardy, když se ty děvky obrátily proti mně.“
Caillen se zamračil, nejistý, jestli slyšel správně. „Cože?“
Přikývl. „Zabily tři členky, které stály královně po boku a pak zajmuly Sarru předtím, než si uvědomila, co se děje. A v okamžiku, kdy se hnaly pryč, aby se skryly, jsem si uvědomil, že Karissin přesný plán byl nás všechny zabít tak, aby si koupila čas k útěku. Odhodil jsem Marise za dveře a pokusil se zachránit muže, kteří byli zranění.“
„Ze všech lidí víš nejlépe, jak výbušniny fungují. Neběhá se k nim, kámo.“
„Jo, to já vím a taky jsem věděl, že kancelář tvého otce bude chráněná. Ta samá věc, co drží bombu od vybuchnutí zevnitř, také funguje tak, že se dá výbuch zadržet uvnitř.“
Pravda, ale Caillenovi se nelíbilo, že jeho přítel málem spáchal sebevraždu. „Proč ses nedostal pryč, než to vybuchlo?“
„Odstrčil šest mužů a zachránil jim tím život.“
Caillen se otočil a spatřil Hauka, který se k nim připojil.
„Našel jsem jednoho ze zachráněných cestou sem a ten mi řekl, že svůj život dluží Sentelle.“ Hauk na Darlinga zavrtěl hlavou. „Jak moc jsi zraněný?“
„Dost na to, že mě bolí i dýchání. Ale už mi bylo i hůř.“ Darling obrátil svou pozornost zpátky na jejich rozhovor. „Nemám tušení, kam ženy zmizely. Ale dávám jim jedničku s hvězdičkou za tuhle ověřenou teorii chaosu. Dobře skryly své stopy. Nikdo je teď chvíli nedokáže najít.“
Caillen si unaveně povzdechl. Copak to vůbec nikdy neskončí? „Hauku, dostaň ho odsud a postarej se o něj.“ Darling rozhořčeně vydechl.
Hauk zaváhal, než se podvolil. „Co budeš dělat ty?“ Zeptal se Caillena.
„Vystopuju je.“
„Smál bych se tvé aroganci, ale kromě tvé sestry jsi tou jedinou osobou, o které vím, že má v sobě dostatek temné hmoty, aby to zvládla.“ A vzhledem k tomu, že temná hmota tvořila sedmdesát procent vesmíru, tak to o něčem vypovídalo.
„Hodně štěstí, Cai.“
„Tobě taky.“
Darling Haukovi nedovolil, aby mu pomohl, dokud kolem byli vojáci, ale jeho pomalé metodické pohyby potvrzovaly skutečnost, že má vážné bolesti. Caillen obdivoval, že to všechno mohl ustát.
„Stále je tu naprostý chaos. Snaží se shromáždit těla.“
Caillen ztuhl při zvuku hlubokého, chraplavého hlasu, který ho strašil v nočních můrách. Mráz skrz něj prošel, když si prohlížel lidi kolem sebe a snažil se najít jeho zdroj. Ten parchant tu někde byl.
„Postarám se o to a zavolám, jakmile budu moci.“
Jeho pohled se zúžil, když spatřil plešatého muže pár metrů od své pravice. I když byl o hodně starší, jeho rysy byly stejné. Dokonce i teď viděl tohoto muže, jak kope do jeho otce znovu a znovu a vystřeluje tu smrtelnou ránu.
Zmocnil se ho temný opar vzteku. Než si alespoň stihl uvědomit co dělá, přeskočil vzdálenost ve dvoru a přitiskl toho parchanta ke stěně. Mužovy oči se rozšířily poznáním, když se snažil dýchat, zatímco ho Caillen přidržel na místě sevřením svého předloktí.
„Jsi právě teď naživu jen proto, že vím, že ty víš, kde je moje teta. Jestli mi to hned nepovíš, poddám se té potřebě rozřezat tě na kousíčky.“
Nebylo pochyb o strachu v mužových očích. „Nevím, o čem to mluvíš.“
Caillen zesílil sevření na jeho krku. „Byl jsem tam, schovaný, když jsi zabil v uličce mého otce.“
Jeho tvář zbledla. „Co?“
„Viděl jsem i slyšel všechno, co jsi řekl ty i má teta. A ty ses mýlil. Odpadky neshoří. Vyrostou do jednoho opravdu naštvaného chlapa, který se tě chystá zabít.“
Muž začal pod jeho sevřením sípat.
Caillen lehce couvl. Ještě ho nemohl zabít. Ne, dokud měl informaci, kterou potřeboval. „Řekni mi, kde je.“
„Čekají na mě ve východním přístavu.“
„A královna Qillsů?“
„Je s nimi jako rukojmí.“
„Cai?“
Podíval se stranou na Faina, který se k nim připojil. „Perfektní načasování.“
„Proč?“
Caillen hodil muže na Faina. „Drž ho. Hlídej ho. Nenech ho zavolat si, ani poslat zprávu.“
„Proč?“
„Protože jestli mi lhal, budu zpátky za pár minut a zabiju ho.“
Než stihl Fain říct jediné slovo, odešel a zamířil do přístavu. Netrvalo mu dlouho, aby tam došel, hlavně proto, že celou cestu běžel, dokud se nedostal k severnímu přístavu, kde měli přistát. Bylo to tam prakticky prázdné. Bylo tam několik velkých nákladních lodí a tucet ukotvených raketoplánů. Ale jeho zájem upoutalo plavidlo s diplomatickými značkami. Celkem hloupá volba. Nicméně, přesně to sedělo na velikost ega jeho tety.
Krev se mu rozproudila tělem, když k němu zamířil. Ale po dvou krocích si rozmyslel, že není moc chytré tam vběhnout přímo a konfrontovat je. Nedovol, aby tě vedl tvůj temperament. Protože když se tak stalo, tak ho dovedl přímo do hrobu.
Musel počkat, až jeho válečnický klid převezme kontrolu.
Přesto z nějakého důvodu ho opustil. Dokázal před očima vidět jen to, jak jeho otec umírá. Jak jeho rodina bojuje o přežití bez rodičů. A proč? Jen kvůli zbytečné chamtivosti.
Nech to být.
To bylo něco, co se mnohem snadněji řeklo, než udělalo. Zavřel oči a myslel na Desideriu. Ve chvíli, kdy to udělal, se jeho hněv rozplynul. Našel klid, který potřeboval.
Tentokrát, se plížil k lodi zezadu, skrz stíny, které ho porodily a obklopovaly. I kdyby to tu kolem skenovali, nenajdou ho.
Hlavní poklop byl zvednutý, což by zastavilo většinu lidí od toho, aby se dostali na palubu bez toho, aby na sebe upozornili. Ale nádhernou věcí na tom, že jste pašeráci, je to, že přesně znáte lodě zevnitř i zvenčí. Nejlepší ze všeho však bylo to, že znal přístupové body, kudy se mohl náklad naložit, nebo kudy se dal ukrást i pod nosem vycvičených vojáků.
Sice tohle byla diplomatická loď, ale stále měla drobný poklop, kterým se na palubu donášelo jídlo tak, aby se při tom nevyrušovali šlechtici. Byl v zadní části, pod levým křídlem a bylo to ideální místo, kterým se mohl vplížit na palubu.
Ujistil se, že ho nikdo nevidí a rychle k němu zamířil, vypáčil jej a otevřel. Netrvalo mu dlouho se skrz něj proplazit do kuchyně. Vklouzl do lodi a zavřel poklop. Vytáhl svůj blaster, šel ke dveřím a naslouchal. Loď byla tak tichá, že jediné, co slyšel, byl tlukot vlastního srdce. Ale když se plížil chodbou dál, zachytil útržky konverzace.
„Měli bychom se na něj vykašlat.“
„Neopovažuj se spustit ovládání lodi. Bude tu za chvíli.“
„Gah, co je to s tebou, matko? Ty přece máš být Qillaq. Proč bys riskovala svou vlastní bezpečnost pro jediného muže?“
„Sedni si, ty malá nevděčnice. Kdyby nebylo mě, tvůj otec by tě již před lety provdal kvůli politickým stykům. Stejně, jako jsi to ty udělala mně.“
Samozřejmě, že ta poslední poznámka byla zaměřena na Desideriinu matku, což znamenalo, že byla stále naživu. To bylo rozhodně dobré znamení.
Alespoň pro Desideriu.
„Matko, ty jsi nemožná. Musíme odejít. Hned!“
Caillen vklouzl do přespávací místnosti. Tak tiše, jak jen to bylo možné, se proplížil kolem posádky a naboural se do palubního počítače, aby mohl využít kamerový systém na špehování můstku.
Jeho teta seděla v kapitánském křesle, zatímco její dcera byla usazená po její levici. V předních sedadlech byli dva piloti a Desideriina matka byla svázaná s roubíkem a umístěná na sedadle za jeho tetou.
Šance byly rozhodně v jeho prospěch. Ale byl chytřejší, než aby tam vběhl a praštil jim hlavami o sebe.
Uzavřel a zamkl dveře přespávací místnosti, než otevřel zvukový kanál. „Pěkný tah, dámy. Ale to vám nepomůže.“
Lapající po dechu, jeho teta a sestřenice vyskočily na nohy a vytáhly zbraně. „Kde jsi?“
„Dost blízko, abych se stal vaším nejniternějším hemeroidem.“
Jeho teta pokynula dvěma pilotům, aby vstali a šli ho hledat. Caillen uzamkl vstupní dveře k můstku tak, že jediné co mohli dělat, bylo snažit se otevřít nereagující portál. Pohled na jejich hněv ho pobavil.
Leran se rozběhla do rohu, aby zažehla motory, jen aby zjistila, že úplnou kontrolu nad lodí má on. Ne oni. Neexistovalo tady nic, co by mohly udělat, aby to změnily. Ne, pokud by nebyly Syn. Což, naštěstí, nebyly.
Sežerte si to, vy kurvy.
Jeho teta si odkašlala. „Hele, my nemusíme být nepřátelé. Pokud chceš, můžeme se s tebou rozdělit...“
„Jediné, co na tobě chci rozdělit, je tvá lebka. Nejsem tak hloupý, abych se sklonil před každou lží, která vyjde z tvých úst.“
Pozvedla blaster a namířila na královninu hlavu. „Vzdej se nám, nebo ji zabijeme.“
„Tak ji zabij. Je mi to opravdu fuk. Jsi to jediné, co chci a je mi jedno, kdo bude muset padnout, abych se dostal k tobě.“
Jeho teta nevěřícně zírala. „Jsem opravdu tím jediným, co chceš?“
„Ano.“
Sklopila blaster. „Pak ti bude jedno, jestli zabiju svou drahou neteř, Desideriu?“
Srdce se mu zastavilo. Neodvážil se říct nic, co by ho mohlo prozradit.
Její pravá ruka se zvedla a v ní byl dálkový ovladač. „Jediné, co musím udělat, je stisknout tohle tlačítko a Desideriiino hrdlo bude prořízlé. To stupidní mrně je obklopené mými lidmi, kteří jsou víc než ochotni, ji na můj povel zabít. Opravdu sis myslel, že jsem tohle naplánovala sama?“
Caillen se pokusil nabourat do frekvence dálkového ovládání. Ale nešlo to. Ten, kdo to navrhl, měl zkušenosti a to nastartovalo jeho temperament.
Neexistovalo tu nic, co by mohl udělat.
Rty jeho tety se v uspokojení ohrnuly. „Pokud se snažíš zrušit můj signál, neobtěžuj se. Nikdy ho nenajdeš. Teď buď hodný chlapec a vzdej se, nebo uvidíš Desideriu mrtvou v příští minutě…možná dvou.“
Caillen věděl, že to udělá. Už zabíjela vlastní rodinu. Co pro ni znamenala další neteř?
Ale pro něj ta neteř znamenala všechno.
Co budu dělat?
Na konec, věděl, že nemá na výběr. Nemohl nechat Desideriu zemřít. „Dobře. Nemačkej to.“
Zasmála se. „Jsi stejný, jako všichni muži. Slabý až do konce.“
Jo, moc rád by jí ukázal, jak slabý je. Ale nechtěl zabít Desideriu kvůli svému egu. „Odemkni loď a pak máš deset vteřin na to, abys sem došel. O jednu vteřinu víc a z mojí neteře nebude nic jiného, než jen špatná vzpomínka.“
I když se mu z toho zvedala žluč, udělal přesně to, co řekla. Jakmile přeprogramoval počítač, rozběhl se k můstku, kde na něj teta čekala s blasterem zamířeným přímo na jeho hlavu.
„Copak ty nikdy neumřeš? Byl jsi osinou v mém zadku od chvíle, co ses narodil.“
Přejel ji studeným pohledem. „Jo, jasně, ty si taky nebyla zrovna sluníčkem v mé sluneční soustavě, ty svině.“
„Ty ubohý, zamilovaný blázne. Ale to je v pořádku. Budeme pokračovat s naším původním plánem. Zabil jsi královnu Qillaqů a pak jsme tě zabily my, když jsi prchal z místa činu.“
„Nikdo ti nebude věřit.“
„Jasně, že ano. Lidé jsou jako ovce. Věří všemu, co jim řekneš a to zejména, pokud je to skrz média. Koneckonců, zprávy nikdy nelžou."
Smutné na tom bylo to, že s ní souhlasil. Většinu času to tak bylo.
„Na kolena.“
Caillen odmítl. „Pro nikoho klečet nebudu. Umřu přesně tak, jak jsem žil. Na nohou.“ Vzdorovitý až do konce.
„Fajn.“ Stiskla spínač, kterým zbraň přepnula z omráčení na zabíjení okamžik před tím, než se cílená tečka usídlila na jeho čele.
Caillen na ni hleděl, zatímco čekal na zvuk, který ukončí jeho život.
O vteřinu později, se další tečka objevila na jejím srdci. Mračící se, se jeho teta podívala dolů, se stejně zmateným výrazem, který měl i on.
„Jen já ho můžu zastřelit.“
Jeho čelist ztuhla, když poznal Desideriin hlas, vycházející z úst pilota.
Ne, to nemohla být ona.
Nebo mohla?
Bylo jasné, že pilotem je žena, ale přes oblek nešlo poznat identitu nositele.
Omráčená, jeho teta ustoupila a zamířila na Desideriu. Leran vyrazila kupředu, aby ji napadla, ale druhý pilot ji zastavil.
Jeho teta začala střílet, ale Caillen po ní skočil dřív, než stihla Desideriu zabít. Což bylo něco, co nebylo zrovna chytré, protože střela tvrdě zasáhla jeho hruď. Ale dokonce i v téhle chvíli, odmítal padnout. Nehodlal ji nechat, aby ublížila Desiderii.
Desideria se rozběhla, když viděla, jak Caillen bojuje se svou tetou o nadvládu o blaster. V okamžiku, kdy k nim doběhla, si uvědomila, že ho výstřel neminul. Krev mu vytékala z hrudi a břicha, zatímco bojoval se vší silou, co v sobě měl. Hněv a hrůza se v ní mísily a vytvořily smrtící kombinaci. Všechen vztek z jejího života, ze zrady její tety se v ní hromadil - a obava z toho, že Caillen zemře.
Než si stihla uvědomit, co dělá, popadla svou tetu za krk a zlomila ho, což bylo doprovázeno zvukem, který skrz ni prošel, jako glycerin skrz sklo. Celou minutu potom, co Karissa sklouzla k zemi, se nikdo nepohnul.
Desideria byla zděšená svým činem, točila se jí hlava a cítila se, jako kdyby ji někdo vytrhl z vlastního těla.
Někoho jsem zabila. Ne, zabila svou vlastní tetu…
„Mamí!“ Leriin výkřik konečně prolomil jejich šok, když se dívka rozběhla k matce a poklesla u ní na podlahu. „Mami… prosím, mluv se mnou.“ Přitáhla svou matku k sobě a plakala a prosila, aby žila.
Caillen se zapotácel.
„Cai?“ Desideria k němu šla, zatímco Kara vešla na můstek, aby uvolnila její matku z pout.
Jeho hezké rysy byly pobledlé a ztuhlé z bolesti. „Přísahal jsem, že nikdy nebudu riskovat vlastní život kvůli žádné ženě, kromě mých sester. Co to v tobě je, pun’kine, že se ze mě stává hlupák kdykoliv ti někdo vyhrožuje?“ Podlomily se mu nohy.
Desideria ho popadla a pomohla mu klesnout na podlahu tak, aby se ještě víc nezranil. Roztrhla mu košili a zalapala po dechu, když spatřila jeho ránu. Střela mu roztrhla celou levou stranu, na které teď byla syrová, zející rána.
„Ty zasraná děvko!“ Leran pustila svou matku a vyběhla po Desiderii.
Bez rozmýšlení, Desideria vyskočila na nohy. Chytila svou sestřenici a udeřila ji tak tvrdě, že dopadla na zem a otřásla celou lodí. „Zabila jsi svého vlastního otce, ty bezcenný kuse hovna. Příště, až se ke mně pokusíš přiblížit, si raději přines pytel na vlastní tělo. Budeš ho potřebovat.“
Obě, její matka i Kara, vytřeštily oči nad jejími slovy.
Desideria ji spoutala a pak se vrátila k Caillenovi. „Zůstaň se mnou, lásko.“
Polkl, když se ho zmocňovala bolest, zatímco volala doktora. Utnula hovor a pak ho k sobě přitáhla, zatímco na ni její sestřenice řvala a vyhrožovala, že se pomstí. „Oh, drž hubu, ty ufňukané děcko.“ Sarra vytrhla blaster z Kariných rukou, nastavila ho ze zabití na omráčení a střelila ji.
Kara se tvářila překvapeně. „Nezabiješ ji?“
„Ale ne. Chci mít to potěšení vidět ji ve vězení, kde bude prosit o milost, kterou jí nemám v úmyslu dát.“
Desideria je ignorovala, zatímco se snažila soustředit na to, na čem jí záleželo nejvíc. Caillenova krev byla všude kolem ní, když se snažila zpomalit jeho krvácení. „Kde je tvůj batoh?“
„Byl jsem tak zaneprázdněný tím, že jsem to chtěl ukončit předtím, než se sem dostaneš, že jsem na něj zapomněl.“
Cítila, jak ji v očích pálí slzy. „Měla jsem ti říct o našem plánu. Ale nevěděla jsem, který z našich vojáků by mohl být důvěryhodný, a bála jsem se, že by zrádce mohl varovat Karissu.“ Teď si přála, aby to riskla. Byla by mnohem raději, kdyby na té podlaze ležela sama. „Kdybych jen věděla, že uděláš něco tak hloupého…“
Usmál se, než se zašklebil. „Jsem hloupý jen, když jde o tebe.“
A zahodil by svůj život, aby ji udržel v bezpečí. „Miluju tě, Caillene. Neopovažuj se mi umřít. Jestli to uděláš, tak tě budu honit po celém pekle, abych ti mohla nakopat. Nejsi bastard a nejsi k ničemu. Pro mě jsi vším.“ Znovu popadla svůj komunikační přístroj. „Kde sakra jsou ti doktoři?“
Caillen si uchovával zvuk obav v jejím hlase. Jestli zemře, bude rád, když to bude v jejím náručí. Nemohl si představit lepší způsob, jak by mohl odejít na věčnost, než když se při tom může dívat do těch krásných očí, které mu vrátily jeho duši. Pro ni bojoval o svůj život víc, než kdykoliv předtím. Čekal příliš dlouho, než našel někoho, jako byla ona, aby to hned vzdal.
Nechtěla ho pustit, dokud nepřijeli zdravotníci. Teprve pak se stáhla a umožnila jim dělat svou práci. Jeho pohled od ní nikdy nezakolísal. Ani když mu dávali kyslíkovou masku přes obličej.
Desideria zadusila skrytý vzdych, když se dívala na Caillena, ležícího na nosítkách. Vypadal tak slabě a bledě. Ale dokonce i teď, na ni mrkl. Když promluvil, jeho slova byla tlumená maskou, ale stále byla zřetelná. „Nezemřu ti, cukroušku. Mám příliš mnoho bolístek, které musíš políbit a stále mi dlužíš obrovský polibek za tu díru v mé hrudi.“
Přes slzy, které jí svíraly hrdlo, se zasmála. „Neshledávám tě vtipným.“ Ustoupila, aby měli větší prostor. „Přijdu za tebou do nemocnice a dám vědět tvým sestrám a otci.“
Zdravotníci ho odvezli. Chtěla jít kupředu, ale zjistila, že jí v cestě stojí matka. Když s ní uzamkla svůj pohled, v jejích očích byly emoce, které nedokázala jmenovat. Jako kdyby se její matka dívala na cizinku a nevěděla, co si o ní má myslet.
„Co se ti to stalo?“
Desideria si nebyla jistá, jak odpovědět. Honili ji, bili a stříleli po ní.
A také se naučila milovat tak, jak to nikdy nepovažovala za možné.
„Nemám na tohle čas.“ Protáhla se kolem své matky a zamířila ke dveřím.
„Nemáš moje svolení k odchodu.“
Tato slova i nepřátelský tón hlasu skrz ni prošly jako kyselinová bomba. Dny, kdy se jen krčila, skončily. Nejraději by za to vinila tu hodinu, kdy z ní byla královna, ale věděla to lépe. Tenhle dar jí dal Caillen.
Otočila se a setkala se s matčiným pohledem. „Už nejsem členem tvé gardy, matko. Pamatuješ? Vyhodila jsi mě.“
„Nech ji jít, Sarro.“ Ozvala se Kara. „Stejně je jen poloviční Qillaq.“
Desideria zvedla bradu, když ji Kařina slova ještě ví rozhněvala. „A jsem na to hrdá.“ Přimhouřila oči na svou tetu. „Můj otec nebyl zrádce. Byl to zatraceně dobrý muž a já podříznu hrdlo každému, kdo bude tvrdit něco jiného. Taky by sis měla pamatovat, Karo, že už jsem jednou ušetřila tvůj život a pak tě znovu zachránila. Já nejsem dítě a nenechám vás, aby jste se mnou tak jednaly. Neřídíte můj život. To já.“
Její matka vytáhla zlatý řetízek, který vždycky nosila kolem krku, neustále při svém srdci. A jak se zvedl z jejího těla, Desideria spatřila prsten, který na něm visel. Na temně fialovém kameni byl vytesaný erb, který se leskl na světle. Její matka zastavila, podívala se na něj, než jí ho podala.
Mračící se, si Desideria nebyla jistá, jestli si ho může vzít. „Co je to?“
Matka ji popadla za ruku, vložila jí prsten do dlaně a sevřela jí nad ním prsty. „Byl to prsten tvého otce. Ve svém světě byl princem, a přesto se rozhodl zůstat se mnou, i když věděl, že už nikdy nebude znovu respektovaný. I když věděl, že už nikdy neuvidí svou rodinu.“ K jejímu kompletnímu šoku začaly oči její matky slzet. „Máš pravdu, Desiderio, on naše lidi nezradil, ale zradil mě. Přísahal, že se vrátí a místo toho byl absurdní náhodou zabit, když na jeho lodi prasklo palivové vedení.“
Desideria nemohla dýchat, když si uvědomila, že jí matka lhala o jeho smrti. „Nebojoval?“
Zavrtěla hlavou. „Můj syn utekl z výcvikového zařízení. Byl tam sám a já se bála, co se mu stane. Tvůj otec šel, aby ho přivedl domů. Přísahal, že ho najde a on byl jediný, kdo to mohl dokázat, tak jsem ho nechala jít.“
„Proč jsi mi celou dobu lhala?“
„Byla jsi příliš mladá, abys to chápala a já nechtěla, aby se mě kdokoliv ptal na nějaké otázky, když pouhé pomyšlení na jeho smrt bylo víc, než jsem dokázala snést. Ty jsi byla jediná, kdo ho miloval stejně jako já a já nechtěla, abys ho nenáviděla za to, že nás opustil. Byla jsem raději, když jsi nenáviděla mě a ctila jeho památku. Zasloužil si to mnohem víc, než já.“
Byla zděšená zkroucenou logikou své matky. „Ty jsi dovolila každému, aby ho nazýval zbabělcem. To je láska?“
Její matka sebou trhla, jako kdyby ji ta otázka zasáhla jako rána. „Nejsem dokonalá a spoustu let jsem ho za to nenáviděla. Neustále jsem přemýšlela nad tím, že kdyby byl silnější, tak stále žije. Vím, že to nedává smysl, ale myslela jsem si, že když ho budou urážet i ostatní, udrží mě to silnou.“
To musela být ta nejdementnější věc, kterou kdy slyšela. A když si pomyslela, že dovolili její matce, aby stála v čele planety…
Části z ní bylo její matky líto, ale druhá část jí chtěla dát facku, za to co provedla jejímu otci, bratrovi i jí.
„Nechápu, proč mi to teď říkáš.“
Její matka se zadívala na Karu, než promluvila. „Když jsem byla mladá, byla jsem hloupá. Stavěla jsem povinnost před rodinu. A co z toho mám? Jednu dceru, která se mě pokusila zabít. Syna, kterého už nikdy neuvidím. Dvě sestry, které mnou pohrdají, jedna až natolik, že se mi chystala udělat díru v hlavě. Jediný člověk, který mě kdy miloval zemřel, protože jsem neměla odvahu postavit se zákonům tak, aby můj syn mohl zůstat tam, kam patřil. Po mém boku. Chayden by jinak
nikdy nebyl v ohrožení a tvůj otec by měl povoleno stát se králem, kterým se narodil.“
Natáhla ruce a uchopila do nich Desideriinu tvář. „Od té doby, co jsi odešla, jsem hodně přemýšlela a měla jsem o tebe starosti při každém kroku na tvé cestě. Chtěla jsem vidět, jak to zvládneš na vlastní pěst a ty jsi více než předčila má očekávání. Nikdy jsem na tebe nebyla pyšnější.“ Její matka si ztěžka povzdechla. „Jediné, co mně kdy má matka dala, byla tíha odpovědnosti. To, co já chci dát tobě, je svoboda, kterou potřebuješ, abys neopakovala mé chyby. Jsi dcerou svého otce. On mě vždycky převyšoval. A teď.“ Spustila ruce. „Jdi za svým princem, dcero. Buď s ním.“
„Pokud to udělá, vzdá se svého místa v dědičné linii.“
Její matka ohrnula rty. „No a co? Být královna mi nikdy nepřineslo nic jiného, než utrpení.“ Otočila se zpátky k Desiderii. „Zastala ses ho, i když jsem se tě snažila před několika minutami zastavit. Nikdy s tím nepřestávej.“ Odstoupila od ní, aby mohla projít. „Považuj se za vyděděnou.“
Desideria cítila, jak jí z očí přetékají slzy. Poprvé ve svém životě, se je nesnažila skrýt. „Miluju tě, mami.“ Vzala ji za ruku a táhla ji ke dveřím.
Její matka se zamračila. „Co to děláš?“
„Mám pro tebe překvapení.“
Její matka se zapřela na nohou. „Nevím, jestli dnes zvládnu ještě nějaké překvapení.“
Desideria se usmála. „Věř mi, tohle se ti bude líbit.“ Podívala se za svou matku na Karu. „Doufám, že se zvládneš postarat o těla Leran i Karissy?“
„Neurážej mě tak směšnou otázkou.“
Desideria by jí nejradši odpověděla vlastní urážkou, ale nestálo jí to za to a nechtěla ztratit další čas, který mohla strávit s Caillenem.
Vytáhla matku z hangáru a nacpala ji do transportu, zatímco obvolala Caillenovu rodinu a dala jim vědět, co se děje. Netrvalo to dlouho a dorazili do nemocnice. Ale po výbuchu, který způsobila její teta, tam byl celkem chaos.
Fain a Hauk čekali v rušné čekárně. Alespoň oni nebyli nijak zranění. V okamžiku, kdy ji spatřili, se zvedli a pustili ji i její matku na svá sedadla. Sledovala krvavé skvrny na jejich oblečení, ale nezdálo se, že by krev byla jejich. „Zranili vás?“
Hauk zavrtěl hlavou. „Ne, jsme v pohodě.“
„Takže, jak jste se dozvěděli o Caillenovi?“ Neměla možnost jim zavolat.
Vyměnili si zmatené zamračení. „Co je s Caillenem?“ Zeptal se Fain.
„Byl vážně zraněn. Nejste tu kvůli němu?“
Hauk zaklel. „Ne. Jsme tu pro Darlinga. Byl zraněn, když chránil ji.“ Zlostně ukázal na její matku. „Protože nikoho neposlouchala.“
Její matka se na něj zamračila. „Jak se opovažuješ na mě vytáhnout tenhle tón.“
„Dámo, pokud kvůli vám zemře jeden z mých přátel, vytáhnu na vás mnohem víc, než jen svůj tón. Na to si můžete vsadit.“
Desideria se mezi ně postavila. „Zkuste se teď vzájemně nezabít.“
S královsky vztyčenou bradou, se její matka posadila, zatímco stále zírala na Hauka s ohnutými rty, skrz které unikalo vrčení, což jí napovědělo, že si o nich moc nemyslí.
Než stačila něco dalšího říct, přišel k nim Chayden s pitím v rukou. Srdce jí bušilo, když se bála jeho reakce. Měla na to předtím myslet.
383
Jo, měla.
„Došlo jim mléko, takže chlapi, budete se muset vzmužit a vypít…“ Jeho hlas se vytratil, když ji spatřil. Pomalý úsměv mu zkroutil rty. „Hej, sestřičko. Kde je Dagan?“
Hlasivky jí ztuhly, když její mysl diskutovala o tom, co má udělat. Jak mu to říct.
V hlavě neměla žádnou skutečnou myšlenku a nevymyslela nic lepšího, než že ustoupila stranou, aby viděl jejich matku. Když to udělala, Fain vyškubl Chaydenovi nápoje z rukou, aby je nemohl vylít na sebe, ani na ně.
Všude zaznívalo jen ticho, když se její matka pomalu zvedla na nohy.
Výraz na tváři Chaydena jí napověděl, že je právě trhaný mezi touhou ji obejmout, a touhou zabít ji. Matčin výraz byl úplně stoický. Desideria neměla tušení, na co myslí, nebo jak bude reagovat. Dokud její matka nepřešla tu malou vzdálenost a nepřitáhla si ho do těsného objetí.
Chayden tam stál s rukama volně u těla, stále se jí ještě nedotkl. Jeho zmatený pohled se zabodl do Hauka a pak přešel na ni.
Jejich matka ho stále držela a pomalu se pohupovala ze strany na stranu. „Vypadáš přesně, jako tvůj otec. Na chvíli jsem si myslela, že ho znovu vidím.“
To rozhodně neměla říkat. Chayden ji od sebe odstrčil. „S touhle sračkou na mě nechoď.“ Jeho rozzlobený pohled přešel na Desideriu. „Neměla jsi právo ji sem přivést bez toho, aby ses mě zeptala.“
„Myslela jsem si, že budeš nadšený.“
„Jo, stejně, jako když mi vytrhávali nehty… což se mi stalo už několikrát, když jsem byl na Qille.“
Barva z matčiných tváří zmizela. „Cože?“
„Ach, jen se nedělej. Myslela sis, že jsem odešel, protože to tam bylo hřejivé a křupavé? Určitě nejsi tak hloupá.“ Udělal krok vzad. „Mizím odsud. Hauku, zavolej mi, až budeš vědět něco o Darlovi.“ Otočil se a zamířil ke dveřím.
Jejich matka se za ním rozběhla.
Desidera je chtěla následovat, ale Fain ji chytil za ruku.
„Ať si to vyřeší na vlastní pěst.“
„Jo, ale…“
„Žádné ale, princezno. Pouč se od někoho, kdo byl svou rodinou taky zapřen. Chayden se s tím musí vyrovnat. Je těžké pustit do svého života zpět někoho, kdo vás kopl do zubů.“
Vzhledem k tomu, že neměla žádné zkušenosti s tím, čím si Chayden procházel, podřídila se Fainovi. Ale poté, co byla její matka pryč víc, než dvacet minut, začala mít znovu obavy.
„Nemyslíš si, že ji zabil, že ne?“
Hauk hodil šálek do odpadkového koše. „Začínal jsem mít stejnou myšlenku. Pojď. Jdeme je zkontrolovat.“
Vedl ji skrz chodbu zpět k elektronickým dveřím. Zprvu je neviděli. Ale když se jeden z transportů posunul, spatřili je stát bok po boku u budovy. Zdálo se, že mluví jen její matka, zatímco Chayden s nečitelným výrazem poslouchal. Jediné, co prozrazovalo jeho náladu, byl tik v jeho čelisti. Její matka se otočila, podívala se na ni a pak řekla Chaydenovi něco dalšího.
Přikývl, než odešel.
Její matka si zkřížila ruce na prsou, když zamířila zpátky k nim.
„Je všechno v pořádku?“ Zeptala se Desideria, když se k nim vrátila.
„Myslím, že to bude nadlouho. Ale je ochotný si se mnou za pár dní promluvit, takže to možná není až tak špatné. Jak jsi ho našla?“
Pokrčila rameny. „Je to Caillenův přítel.“
Její matka zavrtěla hlavou. „Takže mu dlužím za to, že udržel moji dceru naživu, že zachránil můj trůn a teď ještě za to, že mi dal šanci se podruhé setkat s mým synem… Jakých dalších zázraků je schopen?“
Hauk zaburácel hlubokým smíchem. „Věřte mi. Dagan není žádný svatoušek.“
To byla jistě pravda. „Ne, ale je to válečný hrdina. Zachránil dva trůny…“
Fain k nim přiběhl. „Dagan je po operaci a ptá se po tobě.“
Desideria neztrácela čas s tím, aby hledala sestru a rovnou vtrhla do Caillenova pokoje. Sterilní a studená místnost nebyla o moc větší, než její drobná ložnice. Caillen ležel na posteli a byl připojený k více monitorům, než viděla kdykoliv předtím. Bílá deka ho přikrývala.
„Nerozrušte ho,“ varovala ji sestra. „Jeho krevní tlak musí zůstat nízký.“
Přikývla sestře, než přešla místnost.
I když byla jeho tvář stále pokrytá kyslíkovou maskou, usmál se na ni. „Ahoj sluníčko.“
Ulevilo se jí, že je naživu a čilý, když brala jeho ruku do své. „Jak se cítíš?“
„Asi tak, jako kdybych měl rozmašírovanou jednu nohu, rozřezaný zadek a díru v hrudi po střele.“ Zamračil se, když spatřil na její ruce prsten. „Ty sis někoho vzala, zatímco jsem byl mimo?“
„Je mého otce. Dala mi ho matka.“
„Opravdu?“
Přikývla. „Myslím si, že jí některé věci začínají docházet.“
„Ach bože, já jsem mrtvý, že jo?“
Podrážděně si povzdechla. „Přestaň být tak dramatický, ty děcko.“
„Přestanu, když slíbíš, že ty nepřestaneš.“
„Nepřestanu s čím?“
„Nepřestaneš mě milovat.“ Tón jeho hlasu jí vehnal slzy do očí. Slyšela v něm hlubokou zranitelnost a strach.
„Neboj se, Cai. Neexistuje způsob, jak bych mohla žít bez tebe.“
Stáhl si masku a políbil ji na ruku. „O tom tě hodlám stále přesvědčovat.“
„A to je jediná věc, o které mě budeš přesvědčovat?“
Zlomyslně se zasmál. „Ne. Stále tu jsou bolístky, které musíš políbit.“
„No, v tom případě… Radši začnu s tvými rty.“
Caillenovi se zatočila hlava ve chvíli, kdy ho políbila. Po všech nehodách v jeho životě by nikdy nečekal, že najde někoho, jako je ona. Nikdy nečekal, že se bude cítit tak naživu, zatímco smrti utekl jen o krůček. Ale když ji ochutnával, poprvé v životě se dokázal podívat na svou budoucnost.
Teď měl cíl. Chtěl být s ní, dokud je smrt nerozdělí. Nikdo se mezi ně už nikdy znovu nepostaví. „Vezmi si mě, Desiderio.“
Přitiskla svou tvář k jeho, než mu zašeptala do ucha.

„Rozhodně.“

2 komentáře: