čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 6



Království Quillaq, Tréninková aréna

„Chraň si záda!“
Kroužíc kolem své sestry v kruhové, prašné aréně uvnitř jejich přehnaně velkého stadionu, Desidiera Denarii sotva uhnula, než jí její vlastní sestra téměř oddělila hlavu od ramen. Oplatila její
ránu svou vlastní. Jediná stačila k tomu, aby svou sestru zatlačila do obranného postoje. A to zapnulo Narcissin temperament na plné obrátky. S křikem, se vrhnula na Desideriu se vším, co v sobě měla. Ale i přes její zuřivý útok, neměla dostatečnou rovnováhu a Desideria ji odzbrojila jediným tahem meče, což jen přimělo její sestru, aby byla ještě šílenější, když její meč letěl vzduchem tři metry od nich.
Přistál v prachu s hlasitým zaduněním.

Narcissa zaklonila hlavu a černé vlasy se jí rozlily po ramenech, vypustila divoký válečný pokřik a vyběhla proti ní. Desideria se sotva vzpamatovala okamžik před tím, než bodla svou vlastní sestru do srdce, protože to bylo přesně to, na co byla vyškolena, zvlášť když byl někdo tak hloupý, že ji napadl nechráněný. Přesto, i když to patřilo do jejich bojového kodexu, odmítala zabít Narcissu jen ve cvičném boji. I když to pro ni znamenalo dny hladovění. Už pohřbila dvě své sestry, které zemřely při tréninku. Desideria netoužila pohřbít třetí.
Místo toho nechala Narcissu, aby ji shodila na zem, kde na ni její sestra skočila a ránu za ránou ji mlátila do obličeje. Desideria ji odkopla pryč a znovu se zvedla na nohy. Posunula se, aby jí to mohla oplatit.
„Dost!“
Ztuhly nad křikem jejich trenérky. Šest stop vysoká Kara byla skvěle vycvičeným vojákem. Její krátké, na záda spadající černé vlasy byly delší než Narcissiny a obě měly stejné ostré exotické rysy a černé oči. Svalnatá a s ženskými křivkami, Kara a její sestra - dvojče - kdysi byly členkami Nejvyšší Gardy jejich královny. Královny, která je náhodou Desideriinou matkou a Kařinou starší sestrou. Jakmile Desideria a její čtyři sestry dosáhly věku, při kterém mohly trénovat, Kara se ctí ukončila svou službu v Gardě, aby byla jejich soukromou instruktorkou.
Kara k nim od té doby byla nemilosrdná. Zabij, nebo budeš zabit, to bylo motto její tety a neustále se ho snažila nacpat všem svým neteřím do hlavy.
„Narcisso, padej do sprchy. Promluvíme si o tvém výbuchu později.“
Narcissa zkřivila rty, když si otírala krev z nosu a zírala na Desidieru. Beze slova, zamířila přes kruhovou arénu ke schodům, které vedou do sprch.
Její teta se na ni otočila s hlubokým, nelítostným zamračením.
„Ty…“
Desidiera si odevzdaně povzdechla, zatímco ignorovala své krvácení ze rtů a otok na očích. „Trest. Já vím.“
No, alespoň dobrou zprávou bylo, že konečně ztratí nějaká kila, na která si její matka neustále stěžovala. Nebyl to nejlepší způsob, jak toho docílit, ale…
Kara se na ni mračila. „Proč jsi ji neprobodla, když jsi měla šanci?“
Protože Cissy mě možná brnká na nervy až na entou, ale na konci dne je to pořád moje starší sestra a já ji miluju. Nikdy bych jí neublížila, natož abych jí zabila.
Desidiera ale věděla lépe, než uměla dýchat, že takové city nesmí dát najevo. Kara by to nikdy nepochopila. Byla Qillaq a ti nemají takové nedostatky.
Když hned neodpověděla, její teta ji chytila za košili a prudce ji zvedla, dokud se téměř nedotýkaly špičkami nosů, což byl dost působivý výkon, protože Desidiera byla o dobrých šest palců menší. Síla, s kterou s ní zatřásla, způsobila, že Desideriin cop spadl přes její ramena a rozhoupal se jí na zádech.
„Žádné slitování. Nikdy. Bez ohledu na to, kdo to je. Když budeš bojovat, kdykoliv bojovat, tak každý soupeř je tvůj nepřítel. Rozuměla jsi?“
Desideria přikývla.
Její teta s ní zvonu zatřásla. „Rozuměla. Jsi. Mi?“
„Ano.“
Kara ji odhodila pryč a ona se sotva vzpamatovala, než upadla do hlíny.
„Ubohý odpade. Jsi stejná, jako ten tvůj bezcenný otec. Odporný kříženec.“
Tato slova v ní hluboce bublala a než se dokázala udržet na uzdě, napadla ji.
Smějící se její drzosti, Kara uhnula své svěřenkyni a vytáhla vlastní meč, aby proti ní vyrazila.
Desidiera zaváhala, když si uvědomila, co udělala. Ale bylo příliš pozdě. Nemohla ustoupit. Vyřknutá výzva byla přijata. Kdyby se teď stáhnula, dostala by oficiální a veřejný výprask.
Věrná povaze svých lidí, Kara byla nemilosrdná, zatímco se ji snažila ze všech sil zabít. Ale Desideria nechtěla ublížit své tetě o nic víc, než chtěla ublížit své sestře.
To je tou nevinnou krví tvého otce uvnitř tebe. Z toho ji každý obviňoval. A byla to pravda. Na rozdíl od svých sester, ona byla jen z poloviny Qillaq, tím pádem byla v očích všech méněcenná.
Ty jsi má delikátní růže, ta nejcennější věc, kterou mám. Stále slyšela otcova poslední slova. Delikátní růže byl překlad jejího jména do otcova jazyku. Umluvil její matku k tomuhle jménu, i
když jí musel lhát o jeho významu, aby dosáhl svého. Její matka si myslela, že to znamená „silná válečnice.“
Jméno Desideria byl jeho soukromí vtip proti matčiným lidem, kteří ho zotročili.
A zemřel za pochybných okolností.
Dnes už nikdo nesměl vyslovit jeho jméno nahlas, a ona měla zakázáno pro něj truchlit. Za tohle všechno chtěla krev. Ale teď, když bojovala se svou tetou, neměla pocit, jako kdyby patřila ke Gondarionům. Cítila v sobě vzrušení matčiných lidí a chtěla slyšet Karu křičet za její urážku Desideriina milovaného otce.
Vnořila se hluboko do své duše a využila každičký kousek výcviku, rozhoupala svůj meč, otočila se a střetla se s Kařiným mečem. Jediným obratným pohybem ji odzbrojila. Desideria zachytila její meč levou rukou a oba stočila pod Kařin krk, jako kdyby ji chtěla podřezat.
Nebylo nic, co teď mohla Kara udělat, aniž by měla hrdlo na kousky.
„Vzdáváš se?“
Kara na ni přimhouřila temný pohled. „Jen proto, že je to tréninkové cvičení a ty stále budeš potrestaná.“
Jistě, že bude.
Ale vyhrála boj a to bylo nejdůležitější. „Můžeš mě trestat, ale obě známe pravdu. Já už nejsem tvým žákem.“ Ne poté, co ji porazila. Teď byla mistrem a zaslouží si respekt své tety.
Ať už má smíšenou krev, nebo ne.
Kara k ní sklonila hlavu a natáhla se pro svůj meč.
Desideria se zarazila, než jí ho podala. To nebude tak jednoduché. Tentokrát ne. Ujistila se, že má na tváři kamenný výraz, než zlomila čepel v polovině přes svoje stehno a podala Kaře zpátky jeho rukojeť.
Kaře tváře zrudly hněvem a nebylo pochyb o tom, že je její nálada vražedná. Meč dostala jako dárek od své matky, když se stala z žačky mistrem. Ale tohle se stávalo, když jste prohráli. Vítěz si vybral, zda zničí čepel, nebo ji vrátí neporušenou. Pokud ji vrátil neporušenou, byl to akt uctivosti
a zdvořilosti. Zlomený, to byl akt trestu a velmi osobní facka.
Vzhledem k tomu, že její teta urazila jejího otce, v tomhle byla nemilosrdná. Sentimentalita ať je zatracena.
Můj otec byl dobrý člověk. A ona bojovala na život a na smrt pro jeho čest.
Desideria oprášila svůj tréninkový meč a zamířila do sprch, zatímco její teta se vydala opačným směrem. Nebylo pochyb o tom, že při každém kroku plánuje její zánik. Nebo ještě lépe, její trest. Odevzdaně vzdychla a připravila se na to, co přijde.
Jakmile došla ke dveřím, které vedly do šaten, viděla svou matku vykročit ze stínu. To ji přimělo se prudce nadechnout.
Její matka se na tréninku ukazovala velmi zřídka, a když se ukázala, jediným jejím cílem bylo jí vysvětlit, jak jsou její schopnosti pozadu oproti ní, a jejím sestrám. Byla starší verzí Desiderii, se stejně tmavými vlasy, hluboce snědou pletí a černýma očima. Královna Sarra vypadala víc jako její starší sestra, než matka. Její tělo bylo dobře zaoblené a elegantní, což získala ze svých vlastních nesčetných hodin bojových praxí, díky kterým její matka složila zkoušky hned na počátku svých třicátých let.
Vášnivá a divoká, Sarra neměla krále, který by s ní spoluvládl - zákon jejího lidu říká, že si žádná žena nesmí vzít muže, který ji neporazí v boji a žádný muž nikdy neporazil její matku.
Ani žádná žena.
Ale to neznamenalo, že by její matka žila bez milenců. Ve skutečnosti, tři z matčiných mužů jí stáli dva kroky za zády a každý z nich, stejně jako otec Desiderii, byl vyhraný v boji. Její otec byl otrok, který nouzově přistál na jejich planetě a ztroskotal. Pohraniční hlídka ho přivedla a byl využit jako
jedna z cen v jejich soutěži.
Zbylí tři milenci její matky se narodili jako Qillaqové a jako takoví byli od narození cvičeni jako bojovníci, stejně jako Qillaqské ženy. Ale protože byli neuvěřitelně krásní, byli vydraženi, místo toho, aby je poslali do boje, ve kterém by mohli získat jizvy. Boj jim byl dovolen pouze v případě, že to schválila její matka.
Jen jediná bitva, aby se zjistilo, zda jsou hodni být králem. Všichni selhali. Teď z nich nebylo nic víc, než hýčkaní mazlíčci, kteří byli vydáni na milost matčiným rozmarům.
Teď ale oči její matky zářily pýchou, kterou v nich Desideria nikdy předtím neviděla. „Kara si toho meče nadevše cenila.“
Desideria se ujistila, že lítost, kterou cítila po těchto slovech, není vidět na jejím chování ani vyjadřování. „Potom měla bojovat tvrději, aby si ho udržela.“
Její matka se zasmála. „Pokračuj v takovém myšlení a mohla bys být mou nástupkyní, jen škoda tvé poskvrněné krve.“
Desideria stiskla rty, aby neřekla něco, za co by sama sebe poslala do vyhnanství. Koneckonců, její matka se sama rozhodla spát s jejím otcem a dovolila, aby s ním otěhotněla. Pokud může někdo za její vadnou linii, potom to je její matka, ne ona.
Ale to matka slyšet nechtěla.
„Jsem na tebe pyšná, Desiderio. A protože už nejsi ani student ani dítě, chci ti nabídnout Kařinu bývalou pozici v mé gardě.“
Tahle slova ji naprosto překvapila. Ale zas nebylo tak těžké ji překvapit, zvlášť proto, že byla víc zvyklá na matčino odsuzování, než chválu.
„Cože?“
„Slyšela jsi mě a moc dobře víš, jak nenávidím, když se musím opakovat.“
Desideria se sotva vzpamatovala, než by objala svou matku, když se vzrušení hnalo skrz její žíly. Její matka by to nepřijmula dobře. Jediné emoce, které Qillaqsové mohli projevovat, byl hněv, ale ten nesměli projevit nikdy během bitvy. A občas humor. Zbytek času musely být přísné a vážné. Odkašlala si a sklonila hlavu ke své matce. „Přijímám tvou nabídku, má královno a jsem poctěna, že si myslíš, že na to mám dostatečné schopnosti.“
Za ní zalapala po dechu Narcissa, což znamenalo, že musela vyjít ze sprchy.
Otočila se a viděla svou sestru, jak zuřivě míří směrem k nim. Její sestra se na ni s úšklebkem podívala. „A co já? Jsem starší. Pokud si někdo zaslouží být ve tvé gardě, jsem to já.“
Oči jejich matky byly chladné a prázdné. „Ty jsi ještě student. Nikdy jsi neporazila svou tetu a jako taková nejsi hodná být členkou mé gardy.“
„Ale…“
Její matka zvedla ruku v rychlém gestu, které Narcissu umlčelo. „Slyšela jsi mě, dítě.“
To jediné slovo bylo fackou do tváře její sestry a také připomínkou toho, že jejich matka nevidí Narcissu jako dospělou ženu, ale spíš jako malou holku, která potřebuje poučení a disciplínu.
„Teď jdi do svého pokoje.“
Výraz na sestřině tváři byl krutý a sliboval Desiderii odvetu. Rozzuřená na obě, otočila se a odešla.
Desideria nenáviděla skutečnost, že právě teď získala zvráceného nepřítele. Tohle nechtěla.
Ale její matka se o nic nestarala. A když se náhodou starala, tak jen přispěla k jejich vzájemné nenávisti a pak si v tom libovala.
„Ohlas se v dopoledních hodinách a buď v uniformě. Já povím Coryn, aby ti řekla víc detailů o sjezdu. Připrav se na cestu s námi.“
I přes hněv její sestry se jí opravdu chtělo poskakovat po pokoji vzrušením. Nikdy předtím svou planetu neopustila. Jako dítě strávila hodiny tím, že poslouchala svého otce, jak jí vypráví o všech těch místech, která navštívil, než byl zadržen a také o všech těch neuvěřitelných věcech, které viděl a dělal, zatímco byl pryč. Teď konečně něco z toho uvidí. Už se nemohla dočkat.
Na své tváři se jí podařilo udržet klid, když věnovala matce úsměv se sevřenými rty. „Děkuju ti, má královno.“
Její matka k ní natáhla ruku.
Desideria sklonila hlavu a políbila její prsten, než se hluboce uklonila a odešla. Nechtěla, aby si někdo všimnul jejího štěstí, dokud nebude v šatně.
Jakmile se za ní dveře zavřely, její nejlepší přítelkyně a služebnice Tanith ji přepadla.
„Ach můj bože! Nemůžu uvěřit tomu, cos udělala! Rozdrtilas tu děvku a donutilas ji vyžrat si všechny ty roky urážení. Gratuluju!“ Pištěla Tanith, popadla Desideriu za paže a skákala nahoru a dolů.
„Šššššš,“ vydechla Desideria, odmítaje skákat s ní, i když se jí opravdu chtělo. „Nedovol, aby tě někdo slyšel.“
Byly by za to potrestané a teď, když Desideria vlastnila hodnost dospělého, byl by to mnohem krutější trest.
Tanith se uklidnila. „Je mi to líto. Já jsem z toho jen tak nadšená! Narcissa na druhou stranu… já bych v budoucnosti nikdy nepila z volného poháru, kdykoliv ti bude na blízku. Nedá se odhadnout, co po tomhle udělá.“
„Věř mi, já vím.“ Její další sestra, Gwenela, by taky zuřila, kdyby se jí tohle stalo. Stále jen trénovaly a Desideria z nich byla nejmladší. Jak se opovažuje být tou první, která získá dospělou hodnost…
Obě by jí za to chtěly urvat hlavu.
„Nemůžu uvěřit, že jsem vyhrála.“
Tanith se rozzářila. „Já ano. Navzdory tomu všemu, co o tobě říkají, já vždy věděla, že jsi desetkrát lepší bojovnice, než ostatní ženy v tvé rodové linii.“
Přikrčila se nad urážkou, za kterou by Tanith mohla být popravena, kdyby to někdo slyšel. „Tohle jsi neměla říkat.“
„Je to pravda a ty to víš. Tvůj otec byl hrdina a byl to dobrý člověk… Na rozdíl od všech ostatních. Jediné, co dělají je, že sedí a kňučí a čekají, až někdo nakope jejich zadek.“
A to byl ten důvod, proč milovala Tanith. Ona jediná věřila tomu samému, čemu věřila i Desideria. Její otec nezabil sám sebe jako zbabělec. Neměl k tomu geny o nic víc, než je měla ona. I když byla pravda, že normální lidé jsou slabší než Qillaqsové, on vlastnil srdce bojovníka a sílu kyborga. Jeho
bojový duch v ní také proudil.
Moje matka na mě bude hrdá. Prokáže své schopnosti všem a vykoupí tím otcovo jméno. I kdyby to byla ta poslední věc, kterou kdy udělá.

***

„Co chceš říct tím, že atentát selhal?“
„Nově zjevený princ má schopnosti, se kterými jsme nepočítali. Bohužel není neschopný a já ani neumím vyjádřit, jako moc dobře je vytrénovaný.“
„Jak to, že celé ty roky přežil? Byl jen dítě, když jsme ho unesli. Pořád nemůžu uvěřit tomu, že se po tom všem, co jsme udělali, vrátil, i když jsme se ujistili, že se to nestane.“
„Já vím. On i Evžen jsou těmi nejšťastnějšími bastardy, kteří se kdy narodili. Pokaždé, když si myslíme, že už je máme, uniknou.“
„Nemůžeme znovu selhat. Mohli by to rychle odhalit. Po dnešku nemáme času nazbyt. Nemůžeme dovolit změnu v linii nástupnictví.“
„Slyšel jsem tě a já se ujistím, že příští…“
„Ne. Musíme přehodnotit náš plán. Když příště udeříme, musíme trefit cíl. A hlavně, musí to být fatální.“
„A co náš druhý problém?“
„Mám dokonalý plán. Jsi si jistý, že zvládneš svou stranu věci?“
„Jistě. A ty?“
„Mám to pod kontrolou. Ale musíme udeřit během sjezdu.“
„Jsi si jistá, že se dokážeme dostat přes zabezpečení?“
„Neurážej mě takovou stupidní otázkou. Samozřejmě, že to dokážu. Dva týdny a budeme žít život, který jsme měli žít a oni nebudou nic víc než špatnou vzpomínkou, které se budeme smát.“
„A Desideria?“

„Je to jen další oběť. Její jméno vykážeme stejně, jako jméno jejího otce. Potom budeme těmi jedinými, kteří budou stát za to, aby si je někdo zapamatoval.“

3 komentáře:

  1. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji. Začíná se to rozjíždět :D

    OdpovědětVymazat