čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 7



O dva týdny později…

Caillen si upravil malý comlink, který měl uvnitř v uchu tak, aby si nikdo nevšiml, že ho Darling a Maris krmí informacemi o tom, jak se má chovat.
Gah, jsem opravdu zasraně pět let starý…
Jen si neposlintej košili. Alespoň ne, dokud je střízlivý.
Nemluvě o tom, že stále cítil, jak se topí v těžkých vrstvách tkaniny. Zkusil ze sebe vyloudit to nejlepší, když se snažil otce přemluvit, aby změnil pět set let starou královskou róbu Orczů, ale jeho otec odmítl. Zřejmě to byla značka cti, když vypadal jako deset tun chodící hříčka přírody.
Boggi na něj hodil varovný pohled.
Oh, měl tak silné nutkání na něj udělat obscénní gesto, že upřímně nevěděl, jak vydržel nic neudělat. Ale nechtěl dnes ztrapnit svého otce. Dnes bude vypadat a jednat královsky, i kdyby ho to mělo zabít. A to by se zatraceně mohlo stát. Zvlášť pokud se jejich vrah rozhodne udělat svůj krok, zatímco má končetiny tažené dolů. Ale bohužel, tohle by mohl zlepšit jedině tím, že by odhodil svoje šaty. Samotná jejich hmotnost ho drtila.

„Neboj se Cai. Jsme s tebou.“
Vzhledem k tomu, že byl na veřejnosti a kolem něj bylo mnoho vysokých hodnostářů, neodpověděl na povzbuzující slova Darlinga, která mu zazněla v uchu. Jeho otec právě zaujímal oficiální pozici u brány, aby mohl pozdravit územní guvernéry, velvyslance, senátory a další představitele různých
planet, kteří tvořili nejvyšší hodnosti v Devíti Systémech. Když naposledy viděl tolik šlechticů na jednom místě, jeho hlava byla jen deset centimetrů od ostří, které se chystalo svrhnout dolů a zabít ho.
Jo, dnes se cítil stejně. Alespoň ale nikdo nezkoušel podniknout kroky proti jeho otci. Zatím vrah zůstával skrytý.
Zbabělý bastard.
Stál po otcově pravici, zatímco Boggi zůstával na levé straně a představoval muže a ženy, kteří chtěli mluvit s jeho otcem. Světla svítila tak jasně, že každého proprala haló efektem (pozn. Překl. - zkreslené hodnocení podle povrchního, ale nápadného dojmu.) Ale nejvíc ze všeho, světla se odrážela od lesklých tkanin a třpytivých šperků. Zloděj klenotů by byl v nirváně, kdyby to viděl.
Zatímco normální stěny lodi byly nejčastěji fádně šedé, tyhle byly obložené zlatem tak, že se lesknuly. Sluhové se proplétali mezi elitou se zlatými podnosy plnými potravin z mnoha světů a s alkoholem, což se zdálo jako špatný nápad. Několik lidí dost popíjelo a mluvilo příliš lehce.
Caillen si prohlížel místnost a dělal to, co vždy, když byl v davu, hledal někoho, kdo by ho chtěl zabít nebo na něj zaútočit. Ale neviděl žádnou hrozbu. Alespoň zatím ne. No, nikoho jiného než Marise a Darlinga v protějším rohu, kteří se mu smáli, když stál s nohama u sebe a rukama strnule složenýma
před sebou.
Jaké to hloupé gesto. Vypadal, jako kdyby stál v krabici položené na polici v hračkářství.
Ahoj lidi, nemám žádné genitálie a umím zopakovat jen tři věty nastavené v mém programu.
„Tohle tě zabijí, že?“ Darling se zlomyslně zahihňal, čímž narušil Caillenovu tichou tirádu.
Maris se k němu posměšně připojil. „Musím říct, že v tom křiklavém oblečení vypadáš sexy.“ Zavrněl jako spokojená kočka, která sleduje kus masa, na který má zrovna chuť.
Caillen udělal tichý „heh“ zvuk, než si rukou prohrábl vlasy a vrhl po nich sotva viditelné oplzlé gesto.
„Ah, tak tohle bylo hrubé.“ Odfrkl si Darling. „Pokračuj v tom a vykašleme se na tebe.“
Maris se ušklíbl. „Mluv za sebe. Pokud to bylo pozvání, tak říkám, abys mi ukázal zadní pokoj, pusinko. Není od tebe fér mě takhle škádlit, Cai, když víš, jak jsem z tebe hotový.“
„Není to tak, Caillene?“
Otázka jeho otce ho překvapila, zatímco se na něj čtyři páry očí podívaly s očekáváním. Do prdele. Co to říkali a kdo byl ten starý manželský pár před ním?
Naštěstí Darling dával pozor. „To jsou Ferrynsovi. Velvyslanec Torren a jeho manželka. Řekni ano. Rozhodně. A usmívej se, jako kdybys ji chtěl mít ve své posteli.“
Neměl vůbec tušení, k čemu ta poslední část věty, ale udělal přesně to, co Darling řekl.
Starší dáma se začervenala. „Jste velmi laskav, Vaše Výsosti. Je to taková radost, vás poznat. Slyšela jsem o vás nádherné věci.“
Vážně? Tak to muselo být poprvé. A rozhodně nevyšly z úst Boggiho.
Ani od jeho strýce. Ve skutečnosti, jeho strýc dělal, co mohl, aby Caillen nikam nejel. Ale protože byl přesvědčen, že vrah zaútočí na jeho otce na sjezdu, Caillen trval na tom, že zůstane po otcově boku.
„Polib jí ruku,“ zašeptal Darling.
Caillen poslechl. Zrudla ještě víc, než i se svým manželem odešla.
Jeho otec se zamračil. „Vypadáš trochu roztržitě. Jsi v pořádku?“
„Nejsem roztržitý. Jen nejsem zvyklý na tolik šlechticů kolem mě, aniž by si kontrolovali své peněženky, nebo volali autority, ať mě zatknou.“
Darlingovo zakuckání se mu ozvalo v uchu. „Všiml jsem si, že jsi vynechal nějaké ze svých starých zvyků.“
Caillen mu věnoval kousavý pohled.
Otec ho poplácal po zádech. „Vedeš si dobře, chlapče. Já jsem věděl, že to dokážeš.“
Jo…Zatím ještě nepochcal koberec.
Ale stačila by další sklenička lihoviny a mohl by.
Přející si, aby mohl být kdekoliv jinde, Caillen se přinutil věnovat větší pozornost tomu, co se děje, i když se cítil jako hořící, navlečený pitomec v nevkusném obleku.

***

Desideria stála v zadní řadě matčiny gardy. Místo vepředu by si musela zasloužit, ale to bylo v pořádku. Zvládne to v příštích několika týdnech. O tom nepochybovala. Zvlášť od chvíle, kdy se k ní ostatní z gardy chovali,  jako kdyby byla něčím méněcenná, jen proto, že byla příbuzná s jejich královnou. Předpokládali, že její jmenování je výsledkem protekce.
Jako kdyby její matka v sobě kdy měla alespoň špetku protekce, že.
Tak pokračujte a vysmívejte se mi. Jejich chování v ní akorát zažehne hněv a dá jí mnohem více odhodlání k tomu, aby je vyzvala, až bude po všem. Jediná věc, která ji posledních čtrnáct dní chladila a bránila jí je vyzvat, byla její nezkušenost se společenským chováním. Protože ještě před
dvěma týdny byla považována za dítě, nikdy se nezúčastnila něčeho takového a upřednostňovala tedy postávání v pozadí, aby mohla nabrat zkušenosti, než se ujme vedení.
Ale dříve než rok skončí, dostane se do Hlavní Gardy a všechny je naučí úctě k jejím schopnostem a dovednostem, které si pracně zasloužila. Zjistí, že to není jen jejím krevním příbuzenstvím s královnou.
„Podívej se na ně,“ řekla matka v jejich rodném jazyce a vrhnula falešný úsměv na Plebu - jednu z nejstarších členů stráže. „Všichni si čechrají peří jako pávi, ale není mezi nimi ani jeden kohout.“
Desideria vyklenula obočí nad matčinou urážkou. Bohužel, byla to pravda. Dokonce i rozmazlení poskoci její matky, kteří byli na Qillaqy přehnaně zženštilí, byli mnohem více mužští, než cokoliv, co Desideria viděla od chvíle, kdy opustili domov.
Zatímco ona nikdy nepovažovala svého otce za zženštilého, teď pochopila, proč její rodina i přátelé byli tak krutí k cizinci, kterým on byl.
Prostě jim nestačil. Bylo to opravdu děsivé. Ne, že by měla zájem najít si milence - musela strávit rok jako dospělá, než o nějakém bude moci uvažovat a to pouze v případě, že si tohle právo zaslouží bojem.
Rozhodně to nebylo něco, co by se jí v tuhle chvíli líbilo. Měla v hlavě mnohem více věcí k promyšlení, než cokoliv, co by souviselo s mužským druhem.
Sex může počkat. Muži jsou v pořádku, ale nic…
Její myšlenky se rozptýlily, když zahnuly za roh a ona skutečně klopýtla.
Oh. Můj. Bože.
Bez dechu, jediné co mohla udělat, bylo zírat na tu poslední věc, kterou by očekávala, že najde na palubě této lodi.
Plnohodnotný mužský bůh…
Byl to bezpochyby ten nejlépe vypadající chlap, kterého kdy viděla a nebyla jediná, která si to uvědomovala. Každá žena v místnosti po něm házela skryté pohledy plné chtíče, zatímco
on lhostejně stál a zíval.
Několik skupin žen postávalo stranou a vedly oplzlou diskusi o tom, co by s ním rády dělaly.
Ale nebyl to jen jeho vzhled, který upoutal její pozornost. Byla to síla jeho přítomnosti. I když byl pokrytý těžkým šatstvem, které zakrývalo křivky jeho těla, stál s váhou na jedné noze, hlavu skloněnou, oči napjaté…
Postoj vojáka.
Víc než to, na tváři měl kamenný výraz, když jeho oči projížděly davem. Ostře. Varovně.
Predátor. Bylo jasné, že skenuje každého v místnosti jako potenciální hrozbu. Aura smrtícího zabijáka se k němu tiskla, varovala vše, co by ho jen zkusilo jednou udeřit a bylo jasné, že kdyby to někdo zkusil, bude to smrtelné.
Mráz se jí plazil dolů po páteři, zatímco srdce se jí zrychlilo po divoké dávce adrenalinu. Byl naprosto úžasný. Krátké tmavé vlasy rámovaly jeho tvář, která byla tak rozkošná, že bylo těžké se na něj dívat. Jen pohled stačil k tomu, aby se roztřásla. A když se jeho tmavé oči setkaly s jejími, cítila záchvěv ocenění, které jí způsobilo husí kůži po celém těle.
Ach jo… Za tohle by byla ochotná bojovat s největším nasazením.

***

„Caillene! Uvolni svou tvář. Děsíš je.“
Caillen zamrkal, když ho překvapil v uchu Darlingův hlas. Jeho přítel měl pravdu. Měl to hluboké, intenzivní zamračení, které používal jako brnění před nežádoucími davy, které obvykle strašily na místech, kde trávil čas. Byl to jeho základní postoj pokaždé, když odešel z domova, nebo když se cítil nesvůj ve svém okolí.
Dívej se tvrdě a nikdo si s tebou nebude zahrávat.
Dívej se vražedně a každý se ti úplně vyhne.
Což nebyla zrovna dobrá věc, když byl kolem stařečků, kteří se sdružovali s jeho otcem. S jeho štěstím by jeden z nich mohl mít infarkt a jeho by za to zažalovali.
„Teď vypadáš, jako kdybys byl na obrovských dávkách antidepresiv.“
Caillen si povzdechl. Nemohl v téhle jasné prohře vyhrát.
Alespoň to si myslel, dokud neucítil známé zachvění, které ho varovalo před tím, že ho někdo pozoruje. Rychle se otočil a viděl…
Ooo jéé. Tak tohle rozjasní tvůj den.
Byla nádherná. Oblečená v těsném, a opravdu myslel těsném, vínovém koženém Armstitch obleku, který byl pokrytý jakýmsi vojenským označením. Z jejích křivek se mu sbíhaly sliny. Tmavé vlasy
měla stažené z exotické tváře, stočené do drdolu na šíji. Pro ženu bylo opravdu těžké vypadat dobře v tak hrozném účesu, ale ona to zvládla tak skvěle, že ho okamžitě napadlo, o kolik lépe by vypadala nahá, s vlasy rozhozenými volně kolem ramen.
Její pokožka byla snědá a tak jemná, že cítil hlubokou, bolestnou potřebu ji ochutnat. Ale byly to její rty, které ho volaly. S perfektním tvarem luku, prosily, aby byly oteklé od jeho polibků. Jo, uměl si představit pocit jejích nehtů na jeho těle, zatínající se hluboko, s hlavou zvrácenou dozadu, zatímco on by…
Darlingův hlas mu zazněl v uchu s ostrým pokáráním. „Vrať si ho do kalhot, Cai. Je tabu.“
Blbost!
„Vážně, Caillene,“ vložil se do toho Maris. „Uklidni se, chlapče. Je to Qillaq.“
Znechuceně se zašklebil. Ah sakra. To nebylo dobré. Qills byly ty nejhorší, muže nenávidějící, zadky nakopávající, Já-mám-osinu-v-zadku ženy, které se kdy narodily. Z toho co slyšel, byly normální, než asi před dvě stě lety válka vyvraždila většinu jejich populace a prakticky všechny jejich muže. Ženy, které přežily, prakticky vyhladily veškeré nepřátele do zapomnění a dovezly si mnoho mužských otroků, aby znovuosídlili jejich planetu. Další generace cíleně vychovávala muže i ženy tak zuřivě, aby je nikdy znovu neporazila žádná jiná armáda. Ve skutečnosti, bojové umění bylo páteří jejich civilizace. Také se starali jen o sebe a zřídkakdy se pouštěli do politiky s jinými planetami. Pokud měli nějaké muže ve vládě, bylo to vzácné. Jejich muži byli buď vojáci, nebo dárci spermatu.
Jo, no, nevadilo by se něčím takovým stát na noc nebo dvě.
Přesto, věděl to lépe. I když byla naprosto lahodná, on nenáviděl ženy, které měly potřebu mu něco nařizovat. Příliš mnoho let žil se třemi sestrami, které kolísaly mezi pozicí jeho matky a dozorkyně, což mu zanechávalo špatnou chuť v ústech, co se takového druhu žen týká. Necítil se ohrožen silnými ženami. Dával jim přednost. Ale nechtěl, aby se mu snažily řídit život, nebo aby mu zkoušely zavazovat tkaničky. Tak dlouho, dokud držely svoji potřebu řízení na něčem jiném, bylo to v pořádku. Když se rozhodly, že potřebuje pomoc s nakrájením jídla…
Chtěl krev.
Zatracená škoda. Protože ta ženská měla tak úžasný zadek, že by mu nevadilo s ní strávit několik hodin. Ale nebyl natolik hloupý, aby se honil za něčím, o čem věděl, že ho jen dovede k šílenství. Tuhle cestu si prošel už mnohokrát. Takže místo toho, věnoval úsměv starší pumě, která ho sledovala s tak upřeným pohledem, jako kdyby byl posledním steakem v její chovatelské stanici.
Pomozte mi…

***

Desideria cítila, jak na ni padá stín. Mrkaje, se zaměřila na matčin vzteklý pohled.
„Máme na tebe počkat? Ztratila jsem snad vzpomínku na to, že jsi královnou ty?“
Teplo jí vystřelilo do tváře, když si uvědomila, že se úplně zastavila a zírala na pohledného muže v rohu. Nemůžu uvěřit, že jsem tak hloupá.
Přesto, byl podmanivý a neodolatelný. Všimnula si ruky senátorky, kterou mu přejížděla po hrudi, když se s ním snažila promluvit.
„Odpusťte mi, má královno. Myslela jsem, že jsem něco zahlédla.“
„Vypadáš, jako kdybys snila, Desiderio. Udělala jsem chybu, když jsem tě podpořila?“
Tato slova z ní vyrazila veškerou touhu a udeřila ji jako náraz ledové vody. „Ne, madam.“
Její matka se zamračila ještě víc. „Pak bys možná měla dávat pozor, nebo najdeš sama sebe v prvním raketoplánu, který poletí domů.“
S hanbou.
Z toho by její teta i sestra byly šťastné.
Desideria chtěla zalézt do díry, když viděla posměšný úšklebek u ostatních členů gardy. Teď jim akorát potvrdila to, že sem nepatří. A kvůli čemu? Bezejmennému muži? Ano, byl sexy a žhavý, ale
nestál za její kariéru, ani za její pověst. To žádný muž.
Chtělo se jí zemřít z rozpaků. Ať to stojí, co to stojí, nesmí se znovu nechat rozptýlit. Nemohla to dovolit. Kráčejíc za svou matkou, následovala ji ven z místnosti a rozhodla se, že nebude už věnovat žádnou větší pozornost žádnému muži, nebo ženě. Ani kdyby byli v jednom ohni a běhali kolem a nazývali sami sebe ďáblem.
Přesto neodolala rychlému ohlédnutí, než odešla. Když se na něj podívala, tak se jejich pohledy střetly a pevně se uzamkly.
Jeden koutek lahodných úst se mu vytáhl vzhůru do toho nejpodivněji se vysmívajícího úsměvu, který kdy viděla. Jako kdyby měl tajemství a zval ji, aby si ho šla vyslechnout. A zatraceně, chtěla jít k němu a zeptat se ho, co to je.
Ztratila jsem rozum.
Pokud nedostane svou hlavu tam, kam patří, ztratí svoji práci a i tu trochu citu, který se jí povedlo vyřezat z matčina tvrdého srdce.
Nic za to nestálo. Nic.
Prolomila jejich dočasné spojení a opustila místnost.

***

Caillen cítil záchvěv zklamání, že je neznámá Qill pryč. Neměl tušení proč. Nebyla jeho typ. Ani zdaleka.
Jo, ale aspoň by nebyla nudná. Což rozmazlené ženy kolem něj rozhodně byly. Ano, byly inteligentní a krásné. Ale neměly tušení, jaký je skutečný svět a on to shledával odporným a nezodpovědným, zvlášť pokud šlo o lidi, kteří vytvářeli veškeré zákony a všechno řídili. Shledával je neuvěřitelně naivními.
Považovali neuspěchané cestování a předražené vzdělání za životní zkušenost. V jeho světě, životní zkušenost znamenalo mít schopnost dát dohromady hrst fazolí na přípravu deseti jídel, ze kterých se museli najíst čtyři lidi. Být schopen opravit svůj domov a dopravovat se kamkoliv za minimální náklady.
Tito lidé si mysleli, že ví, co je to trápení, a přesto byli tak bezradní, jako tři roky staré dítě, plakající nad zničenou banální hračkou, protože to pro ně znamenalo konec světa.
Pravdou bylo, že realita se nikoho z nich ani jednou nedotkla. Ne tak docela. Jejich peníze je izolovaly za ochrannou zeď, která držela vše ošklivé na vnější straně.
Nemít lásku matky ani otce, nedostat se na správnou školu, nebo nedosáhnout nejvyšší hodnosti v práci nebyla tragédie. Byla to zatracená škoda, že si jejich sobečtí rodiče neudělali místo ve svém srdci pro své děti, ale nebyla to katastrofa a fungovalo to. Tragédií bylo, když jste museli sledovat, jak vaši milovaní umírají jen proto, že jste si nemohli dovolit jediný den pobytu v nemocnici poté, co se vaše vůle už zlomila, a vy jste museli žít na ulici, zatímco jste se snažili platit léčbu.
Tragédií bylo znát lidi, kteří prodávají své tělo jen, aby se jednou za dva týdny najedli. Pohřbít své rodiče před desátým rokem života a potom platit činži. Muset prodávat krev, abyste mohli zaplatit léky pro svou sestru k léčbě nevyléčitelné nemoci, která by ji bez nich zabila. Sedět spousty dnů bez jídla jen proto, aby sestra měla na cestu k lékaři a pak doufat, že přijme jen částečnou platbu a nevyhodí její prdel na ulici před čekárnu plnou lidí.
To byly skutečné hrůzy. Ne to, že nejste schopni koupit obraz svého „milovaného“ malíře, jen proto, že vás někdo předhodil. Ale pro lidi kolem něj, právě tohle byla tragédie epických proporcí.
Já sem nepatřím.
Upřímně řečeno, ani nechtěl.
Bylo mu nevolno od žaludku, když si odkašlával, aby upoutal pozornost svého otce.
Jeho otec se na něj podíval s očekáváním, které ho udeřilo do žaludku jako pěst. I když svého otce znal jen několik měsíců, naučil se ho milovat i vážit, navzdory světu, ve kterém žil. Ten muž se o něj staral a on ho nechtěl zklamat. Ale tohle…
Prostě potřeboval pauzu. „Není mi dobře…“
„Jsi v pořádku?“ Ze starosti v otcových očích se mu žaludek sevřel ještě víc.
„Budu. Mohu se omluvit?“ Nenáviděl, jak to znělo. V jeho světě by ten rozhovor zněl úplně jinak - „Ahoj tati, myslím, že budu zvracet. Jdu si dát ránu do hlavy a pak si zdřímnu, okay?“
Ale jak jeho otec, tak Boggi by upadli do bezvědomí, kdyby to řekl nahlas v téhle společnosti.
Jeho otec mávl na bodyguarda. „Dej si na čas. Prosím, dej mi vědět, pokud se nedostavíš k večeři, abych mohl informovat ostatní.“
„Ano, pane.“ Caillen se otočil a zamířil pryč od davu s tím otravným strážcem za sebou. Jako kdyby on potřeboval něčí pomoc v ochraně.
Nechcete mi rovnou vrazit pěst do brady, když už jste v tom?
Darling a Maris se s ním setkali v chodbě.
„Jsi v pořádku?“ Darling se zamračil. „Vypadáš, jako kdyby ses chystal vrhnout.“
Alespoň, že Darling používá normální mluvu. „Jak to, že jsi tak normální, když pocházíš z takových sraček?“
Darling mu věnoval pokřivený úsměv. „Moji tvrdohlaví přátelé. Dlužím vám veškeré své duševní zdraví.“
Jasně, ale Darling pozapomněl zmínit dvojí život, který žil. Pro všechny zde byl královské krve. Pro své přátele byl hledaný uprchlík, který chránil nevinné oběti, které šikanovala Liga. Muž, na jehož
hlavu byla vypsaná ohromující odměna.
Caillen pohlédl na Marise. „Vím, že ty nejsi normální.“
Maris se zasmál. „Vlastně mám rád okázalost a slušnost. Připadá mi osvěžující mít zdvořilost ve vesmíru, kde se běžně lidi navzájem zabíjejí jen pro zisk.“
„Jo, ale v případě, že sis toho nevšiml, tahle zdvořilost je falešná.“
Maris povýšeně nadzvedl obočí. „Falešnost je, když někomu předstíráš doručení květin a místo toho ho střelíš do obličeje, když otevře dveře. Když se na někoho usmíváš a s porozuměním posloucháš jeho problémy, předstíráš, že jsi jeho nejlepší přítel a pak za jeho zády děláš vše pro to, abys ho zničil. Když vyzradíš něčí osobní tajemství pro nic jiného, než pro podlost a krutost. Nebo ještě hůř, když o tom lžeš poté, co ten člověk neudělal nic jiného, než že se ti snažil pomoci, jen
proto, že žárlíš na to, že nikdy nedosáhneš toho, co má on.“
Maris ukázal rukou na lidi za svými zády. „Každý ví, že šlechtici jsou sobečtí a nemilosrdní. Nepředstírají, že jim na tobě záleží a ty víš, že jim nemáš říkat nic, co nechceš, aby se objevilo na veřejnosti. Na tom se shodneme. Přesto stále respektujeme sami sebe i všechny politické machinace, které se neustále objevují. Podle mě je tohle upřímná zrada. Nikdo nikdy není překvapený, když jeden senátor vytlačí druhého. Nebo když si nějaký císař objedná smrt svého rivala. Přesto jsou lidé stále ohromeni, když o nich jejich přátelé mluví za jejich zády a snaží se je zničit pro tak stupidní důvod, jako je drobná žárlivost, nebo jen pouhá podlost.“
Teď měl Caillen opravdu strach, když si uvědomil, že má Maris pravdu. „Víš, v hodně posraném náhledu na život to dává smysl. Mohl bys to všechno dát do perspektivy.“
Maris pokrčil rameny. „Všechno je o perspektivě, můj příteli. To a o schopnosti uhnout dostatečně rychle, když na tebe život hází sračky.“
Caillen se rozesmál jeho nečekané hlášce, když vstupoval do svého pokoje a stráž zůstávala na chodbě. Pro Marise bylo velmi netypické takhle mluvit. „Myslím, že jsme ho konečně zkazili, Darlingu.“
Než Maris stihl odpovědět, přerušil ho Darling. „Chceš, abychom zůstali, nebo potřebuješ prostor?“
„Potřebuju trochu času.“
Darling ho soucitně poplácal po rameni. „Časem to bude snazší. Přísahám.“
Caillen mu nevěřil ani jedinou minutu. Ale ocenil jeho laskavost. Ale přeci jen, pokud někdo věděl něco o dvojím životě, pak to byl Darling. „Díky.“
Počkal, dokud nebyli pryč, než ze sebe strhnul šaty a nechal je spadnout na jednu hromadu u jeho nohou. Měl děsné nutkání je nakopnout. Nejsmutnější část? Ty zatracené věci stály stejně jako jeho loď a zvládly by nakrmit jeho sestry na šest let dopředu.
Hrabaje si rukama do vlasů, zamířil ke svému šatníku, kde měl schovaný batoh. Černý a opotřebovaný, byl jeho útočištěm desítky let. Balíček pro každou příležitost. To bylo kouzlo jeho batohu, který ho provedl přes mnohá ostnatá utrpení.
Usmál se, když ho otevřel a vytahoval věci, které patřily k jeho minulosti. Zbraně, dehydrované jídlo, oblečení…
A na závěr…
„Tady jsi.“ Vytáhl svůj starý přístroj a schoval ho v dlani. To bylo to, co potřeboval…
Vyměnil si ho za ten, který měl v uchu, a zavolal své sestře.
Stále byl na Shaharu a ostatní naštvaný za to, že mu neřekly, že je adoptovaný, ale chápal to. Pro ně byl rodinou. Nezáleželo na tom, jak se to stalo. V okamžiku, kdy se ve dveřích ukázal otec s ním v náručí, všechny tři ho přivítaly ve svém srdci a nikdy se neohlížely zpátky.
„Cai?“ Shahara měla na ženu hluboký a chraplavý hlas, což bylo skvělé, když byl dítě, protože nebyla schopná křičet tak pronikavými tóny jako Kasen a Tess.
„To jsi ty, strašidlo? Tolik se mi po tobě stýskalo! Proč jsi nezavolal a nezasvětil mě do toho, co se děje v tvém novém životě?“
Usmál se nad něžností, kterou ho jeho sestra vždy dostávala.
„Ahoj. Byl jsem zaneprázdněn jako samo peklo se vším… s věcmi, kterými mě můj otec dusil. Co je nového?“
„Nic…“ Usekla svou odpověď a její hlas klesl o dvě oktávy.
„Řekni mi, co se děje.“
Olízl si své suché rty, jeho střeva se ještě víc zauzlovala nad zvukem toho sladkého hlasu v jeho uchu. Bohové, jak moc mu chyběla.
„Kdo říká, že je něco špatně?“
„Zlato, já tě znám. Znám ten tón. Jsi smutný a zraněný. Co se děje, lásko? Mám tam přijít a někoho pro tebe zabít?“
Usmál se nad sestřinou ne-až-tak prázdnou hrozbou. Jako bývalá nájemná lovkyně nejspíš zabila víc lidí, než on.
„Nepotřebuju, abys za mě bojovala mé bitvy. Jen jsem chtěl slyšet přátelský hlas.“
Z její strany se ozval zvuk, jako kdyby se něco otevíralo. „Víš, že tu jsme vždy pro tebe.“
„Já pro vás taky.“ Bylo tak úžasné vědět, že i když byl na druhé straně vesmíru, ona by pro něj bojovala až do hořkého konce.
Viděl ve své mysli její dokonalý obraz. Její dlouhé rudé vlasy a zlaté oči, které vždy byly naplněné mateřskou láskou, kdykoliv se na něj podívala. S největší pravděpodobností měla vlasy stažené na jedné straně hlavy za ucho, a zatímco s ním mluvila, držela jednu ruku blízko přístroji. Nebyl pro to žádný důvod, byl to jen podivný zvyk, který měla. Pravděpodobně na sobě měla splývavé květinové šaty, ve kterých vypadala něžně a jemně. Což bylo v rozporu pro ženu, která dokázala zabít i tu nejodpornější spodinu, kterou kdy vesmír vyplivl z pekla.
„Chystáš se se mnou i mluvit, nebo mi jen budeš dýchat do ucha?“ Zeptala se.
„Rád ti dýchám do ucha.“
„Jsi nemocný muž, Cai. Myslela jsem, že jsem tě vychovala lépe.“
Normálně by to shledával vtipným, ale ne v tuto chvíli. Právě teď ho tahle slova zranila.
„Nedělej to.“
„Co?“
„Neobviňuj mě. Vím, že si děláš legraci. Já jen nechci slyšet žádné nadávky, dobře?“
„Takže tak to je. Teď o tebe mám oficiálně strach. Měla bych pro tebe přijít?“
Dokáže někdy v jejích očích dospět? „Nejsem dítě, Shay.“
„Já vím, že nejsi. Jsi jediný muž v mém životě, když nepočítám svého manžela, na kterého jsem se kdy byla schopná spolehnout. A já nevydržím poslouchat, jak si zneklidněný. Mám z toho chuť někomu ublížit. Miluju tě, Cailene. Chci, abys to věděl.“
Držel se těch slov jako záchranného lana. „Taky tě miluju.“
Potom zaslechl Syna v pozadí. „Mám jeho souřadnice. Můžu nás tam dostat do dvou hodin. Chceš, abych doplnil palivo v mé lodi?“
To ho úspěšně rozesmálo. „Řekni svému šílenému manželovi, že rozhodně nepotřebuji jeho pomoc. Kdybych tady zahlédl jen jeho stín, sám ho zastřelím.“
Bylo tak skvělé vést konverzaci bez předstírání, nebo bez strachování se o svůj slovník, syntaxy nebo výslovnost. „Nebudu vás zdržovat lidi. Jen jsem vás chtěl zkontrolovat.“
„Tak dobře.“ Její tón hlasu byl odměřený, z čehož poznal, že se o něj stále strachuje. „Zůstaň v bezpečí a pamatuj si, že jsem od tebe daleko jen jediný telefonát, když mě budeš potřebovat. A pokud si to rozmyslíš, může mě k tobě můj šílený manžel dostat za dvě hodiny.“
Zavrtěl hlavou a natáhl se po tlačítku vypínající hovor. „Díky.“
Zavěsil a povzdechl si, i když mu stále kolem okraje rtů pohrával úsměv z jejích posledních slov.
Jak se jeho život mohl stát tak složitým? Mnohokrát v minulosti si chtěl jen lehnout do příkopu a nechat vesmír, aby si vzal zpět jeho duši. Prošel si časy, kdy se musel vypořádat se vším svinstvem, které na něj zuřivě pršelo, že ho to pošpinilo a nechalo navždy zahořklého. Tohle nebylo vůbec podobné těm časům, a přesto se cítil poražený. Ztracený.
Zraněný.
Neuměl vysvětlit pocity, které ho nahlodávaly. Ale byly tam a rvaly jeho přesvědčení. Přinutily ho přát si, aby ho jeho otec nikdy nenašel.
Dost kňučení. Sakra, Cai, měníš se v šlechtice. Fuj. Co je se mnou špatně?
Tohle vůbec nebyl on. Měl peníze a moc. Nebylo s ním nic špatně, až na tu stupiditu.
Nechtěl o tom už přemýšlet, zavřel batoh a lehl si na pohovku, aby se mohl dívat z okna na hvězdy, které ho řídily, chránily a konejšily v každém dni jeho dospělosti. Co by za to tak dal, kdyby byl zpátky na své lodi, na smrtícím útěku přes nepřátelské území…
Ale když na ně zíral, jeho myšlenky se začaly pomalu vyprazdňovat, do jeho mysli skočila vidina, kterou nemohl ani nechtěl pochopit.
Byl to obraz tmavovlasé Qills s jejím drzým postojem, který říkal, že by mu radši nakopala zadek, než ho políbila na rty. Vlastně by mu to nevadilo, kdyby pak dostal i tu druhou možnost.
Jo.
Já jsem vážně nemocný bastard.
Neměl tušení, proč se mu zjevila zrovna ona, ale nakonec věděl alespoň jednu věc. Chystal se kvůli ní být hloupý a rozhodně ho to dostane do světa bolesti.
Některé pokušení je prostě víc, než dokáže pouhý smrtelník snést a ona rozhodně patřila mezi ta největší, na která kdy narazil. Jo, příště, až se setkají, ji rozhodně nechá, aby ho svedla na scestí.

***

Desideria vstoupila do velkého apartmá své matky, aby našla léky na její migrénu. Migrénu, o které její matka přísahala, že je spuštěna lidmi, kterými byla obklopena a kteří mají něco, čemu její matka říkala obnošenost.
Došla ke stolku a prohlédla si několik lahviček, než našla tu správnou. Jak zavřela zásuvku, malá lahvička jí vyklouzla z ruky.
„Skvělé,“ vydechla. Měla tyhle příhody s upouštěním už od chvíle, co se vzbudila. Nebylo pochyb o tom, že za to mohly její nervy.
Nejhorší bylo, že se lahvička zakutálela pod postel, na druhou stranu, mimo její dosah. Sklonila se, aby ji zvedla, ale ztuhnula ve chvíli, kdy její hlava byla blízko ventilačnímu otvoru, který byl pod postelí. Slyšela slabý hlas, který říkal tu nejvíce šokující věc, kterou kdy ve svém životě slyšela.
„Sarra zemře dřív, než opustí tuto loď. Pokud při tom dostaneme i Desideriu, tím lépe. Jsem dokonce ochoten ji nechat stát se hrdinkou, která statečně zemře, zatímco se bude snažit zachránit svou matku, pokud dokážeš dostat obě jejich hlavy ke mně.“
„Je to těžší, než jsme si mysleli. Všude jsou tu kamery a bezpečnostní systémy.“
„Chceš mi říct, že jsi tak neschopný, že je nedokážeš obejít?“
„Nikdy.“
„Pak navrhuji, že začneme. Čím dříve to skončí, tím lépe pro nás pro všechny.“
„Považujte to za hotové.“
„Dobře, protože pokud další novinka ve zprávách nebude o jejich smrti, tak vytvořím jednu o tom, jak někdo nešťastnou náhodou vyhodil sám sebe z přetlakové komory.“
Desideria se odtáhla, její srdce bušilo. Někdo chtěl zabít její matku…
Na jejím vlastním životě jí nezáleželo. No, to nebyla tak úplně pravda. Nechtěla zemřít, ale její život byl zanedbatelný ve srovnání s životem její matky. Jako členka Vyšší Gardy přísahala, že položí svůj život při ochraně své královny. V případě, že neudrží svou matku v bezpečí, její život je tak jako tak u konce. Všichni členové gardy byli popraveni, pokud královna zemřela při atentátu během jejich hlídky.
Musela upozornit svou matku dřív, než bude příliš pozdě.
Naklonila se blíž, aby se dozvěděla více o jejich plánu, ale hlasy byly příliš slabé. Tlumené, jako kdyby si uvědomovaly, že je někdo poslouchá.
Desideria se připlazila blíž k otvoru…
Tentokrát byly hlasy úplně pryč.
Sakra!
Popadla léky a rychle zamířila zpátky přes loď k přední palubě, kde její matka mluvila s Plebou, zatímco ostatní šlechtici se poflakovali v jejich blízkosti. Nevěděla proč, ale světlé oblečení jí připomínalo ptáky naparující se jeden na druhého. Kromě její matky, která byla oblečená v černé a hnědé.
Qillaqsové věřili, že tělo je umělecké dílo a že má být ukazováno a oceňováno. Proč by měli pracovat na něčem, co by schovávali pod vrstvami látky? Což byl také důvod, proč měla její matka šaty vyrobené z kožených řemínků, které sotva zakrývaly ty části jejího těla, které by ostatní považovali za vulgární, kdyby byly odhalené.
I přes to, Desideria byla velmi konzervativní v porovnání se zbytkem jejich skupiny. Sice byla pyšná na své tělo, ale styděla se ho dávat na obdiv. Byla mimořádně svalnatá, ale ve srovnání s ostatními ženami v rodině, byla spíše podsaditá a ty spousty let, kdy ji její matka i sestry urážely kvůli její váze, ji naučilo být hodně rozpačitou. Nechtěla ukazovat příliš mnoho, aby se jí znovu neposmívaly.
Její matka se odmlčela, když viděla Desideriu přistupovat. Natáhla ruku pro své léky panovačným gestem, které ji podráždilo.
Desideria zaváhala. „Mohu s vámi mluvit, má královno?“
„Mluv.“
Přejela pohledem přes stráže, dělající si v hlavě poznámky o tom, kdo chybí. „Kde je Xene a Via?“ Jedna z nich nebo obě musely být tím tlumeným ženským hlasem, který slyšela ve větracím otvoru. Nikdo jiný by se nemohl dostat tak blízko k její matce, aby ji mohl zabít.
„Musely jít na toaletu. Chtěla by ses k nim připojit?“ Znovu natáhla ruku. „Můj lék.“
„Matko…“
Její matka si ostře odkašlala nad tím, že Desideria použila tohle oslovení, které měla zakázané, kdykoliv byly na veřejnosti.
Frustrovaně zaťala zuby. „Prosím o milost, má královno, ale moje zpráva je nesmírně důležitá.“
„Tak mluv a dej mi ten lék na vyléčení bolesti mé hlavy, místo toho, abys to natahovala.“
„Já…“ Nerozhodně se kousla do rtu. Co když vrah nepracuje sám? Další členové stráže v tom mohli být zapletení. Právě teď se neodvažovala věřit nikomu, dokud nebude vědět, kde leží jejich skutečná loajalita. „Je to soukromé povahy.“
„Neexistuje nic, co by bylo soukromé před mou gardou. To víš.“
Proč byla její matka tak směšně tvrdohlavá? Chtěla jen ostatní přesvědčit, že neprojevuje své dceři laskavost? Nebo byla její matka prostě hloupá?
Desideria v duchu diskutovala o tom, co má dělat. Nakonec, musela promluvit. Čím déle mlčela, tím dřív se vrah moh dostat na dostřel. Zhluboka se nadechla, podala své matce lahvičku a řekla jí to, co slyšela.
„Mám důvod se obávat o vaší bezpečnost.“
Její matka seděla naprosto klidně a potom se rozchechtala.
„Když jsme tady? Prosím tě. Já vím, že chceš dokázat svou cenu. Ale tady není žádná hrozba, pokud tedy nejde o to, že se unudím k smrti.“
Několik stráží se zasmálo.
Desideria byla ponížena drsnými slovy své matky.
Peria, Vůdce gardy, vykročila vpřed. „Proč si nedáš malou přestávku, dítě?“
Desideria to skutečně mohla zvládnout bez té facky na závěr. Upřímně řečeno, chtělo se jí křičet, ale nehodlala jim dát to uspokojení.
„Právě jsem vyslechla spiknutí, ve kterém plánovali tvou vraždu.“
To alespoň získalo matčinu pozornost.
Jen aby znovu vybuchla smíchy. „Nebuď blázen, dítě. Nikdo tady nemá koule na to, aby šel po mně. Teď si jdi udělat přestávku a nech nás.“
Desideria byla pokořena, když si posbírala zbytky své důstojnosti, které v ní zůstaly, a odvrátila se, když se jí vysmívali.
„Pokus o vraždu na sjezdu?“ Periin posměšný tón přes ni vyslal vlnu nevolnosti.
„Vážně? Co si myslela?“
„Možná jsem byla příliš impulzivní, když jsem ji jmenovala tak brzy.“ Povzdechla si její matka. „Viděla jsem v ní takový potenciál. No dobře. Jen doufám, že Narcissa a Gwenela nebudou tak velkým zklamáním. Nikdy jsem neměla spát s jejím otcem. Tolik k míšení našeho rodokmenu s cizinci. Měla jsem to vědět lépe.“
Tato slova byla jako kopanec do břicha. Nenávidím tě, ty pokrytecká děvko. Ale ona necítila nenávist ke své matce. Byla jen zraněná a zbičována.
Bylo dost zlé, že se jí jiní lidé vysmívali. Když to ale udělala její matka, bylo to mnohem horší. Jediné, co chtěla, bylo, aby na ni její matka byla pyšná. Proč to byl tak nemožný úkol?
Jak budu znovu čelit ostatním?
Nikdo z nich k ní v tuto chvíli neměl žádnou úctu. Mysleli si, že je nešikovná. Horší bylo, že si mysleli, že je slabá.
Ztracená v myšlenkách, nevěnovala žádnou pozornost tomu, kam šla, dokud nenarazila na pevnou stěnu. Alespoň to si myslela, než si uvědomila, že je to muž. Obrovský, silný muž s tělem, které bylo tak tvrdé, jako kdyby bylo vytesané ze žuly.
Lapajíc po dechu vzhlédla a ztuhnula.
Tmavě hnědé oči vřele zářily, když se na tváři muže rozlil pomalý, ničivý úsměv, kterého si všimla dříve. A jejich srážka zahnala veškeré pochybnosti, které předtím měla o jeho těle, když ho zakrýval objemný hábit. Byl lépe stavěný, než kterýkoliv jiný bojovník, kterého kdy viděla.
Škádlivé světlo v jeho očích zmizelo do pohledu hlubokého znepokojení. „Jsi v pořádku?“
Bylo těžké myslet na odpověď, když ji obklopovala příjemná mužská vůně a hlava se jí silně točila z jeho okouzlujících očí. Oh, byl tak nádherný.
„V pohodě.“
Jeho inteligentní pohled zpřísněl. „Nevypadáš dobře… Myslím, vypadáš D-O-B-Ř-E, ale něco tě trápí. Můžu udělat něco, co ti pomůže?“
Nenáviděla, že je pro každého jako transparent. Skvělý, Prostě skvělý. Teď ponižuje sama sebe před cizincem. To bylo přesně to, co potřebovala.
„Máš pravdu. Obtěžuješ mě. Teď mi uhni z cesty.“ Její tón byl ostřejší, než zamýšlela, ale nedokázala
ovládnout svůj hněv na svou vlastní hloupost a rozpaky.
Zvedl ruce nad hlavu a ustoupil stranou, aby mohla projít.
„Promiň, že se ti snažím pomoci.“
Desideria udělala tři kroky, než se otočila, aby se omluvila za svou nezdvořilost.
Už byl pryč.
Divné. A rychlé, nemluvě o tichosti. Nenapadlo by ji, že by se tak mohl pohybovat, vzhledem k tomu, že byl zahalený v tolika látkách.
Části z ní vadilo, že byla tak strohá. On si to nezasloužil.
Nenáviděla, když si vybíjela vztek na nesprávné osobě – to vždycky dělala její matka. Snažila se to nedělat. A přesto tu udeřila do někoho, kdo se jen snažil být milý.
„Nemám svůj den.“ V tuhle chvíli opravdu chtěla pod něco zalézt a umřít.
Umřít…
Vyzradila své matce, co slyšela. Pokud k vrahovi větříček donesl, co ví…
Umírání bylo velmi reálnou možností. Sakra… Co má dělat?
Její chování mohlo dost lehce jen urychlit celou věc. Musí zjistit, kdo to je. Hned.

Protože když to neudělá, obě zemřou.

2 komentáře: