čtvrtek 14. července 2016

Zrozen ze stínu - Kapitola 9



Desideria sledovala, jak se guvernér Slexanů hluboce poklonil před její matku. Poslední půl hodiny se omlouval za činy prince Caillena a ujišťoval její matku, že zbytek z nich nepodporuje princovy názory.
Zatracení zbabělci. Neměla k nim žádnou úctu. Alespoň Caillen vyslovil své myšlenky a skutečnost, že se proti všem postavil sám, ho v jejích očích dělala ještě větším hrdinou.
Guvernér také sliboval matce, že princ bude dostatečně potrestán za to, že ji urazil.
Zaplatila bych, abych to mohla vidět. Princ Caillen nevypadal jako druh člověka, který se před někým skloní. Nemluvě o tom, že by sem měl přijít a omluvit se její matce osobně, jak vyžadovala.
To by mohlo být zábavné.

Jakmile guvernér odešel, její matka se zvedla od psacího stolu a vztekle na ně zírala. Stále to v ní vřelo po jejím veřejném ponížení a neustále na ně křičela od jejich návratu do její oficiální kanceláře.
„Nejraději bych opustila tohle místo, ale odmítám, aby ten parchant měl uspokojení z toho, že by si myslel, že je toho příčinou. Zůstanu tu alespoň pro to, abych mu byla osinou v zadku.“ Ale bylo jasné, že zůstat tady bylo to poslední, co chtěla její matka dělat. Ne, že by ji obviňovala. Taky tu nechtěla být, i když malá část z ní, ke které se nechtěla přiznávat, si užívala pohled na její matku a na to, jak leží na lopatkách. To neviděla léta.
Do toho, Caillene. Do toho!
Dveře se otevřely a Pleba se vrátila do místnosti. Odešla těsně před guvernérem na nějakou tajemnou pochůzku, na kterou ji vyslala její matka.
Pleba se uklonila, než promluvila slova, která zbořila Desiderii celý svět. „Podle vašich pokynů jsem poslala pro náhradu za Desideriu, má královno. Burna sem dorazí během následujících čtyř hodin a zaujme její místo.“
Desideria předstírala, že neslyší slova, která ji do srdce bodala tak hluboce, jako kdyby bila přímo její duši. Horší bylo to, jak arogantně a sarkasticky se ostatní tvářily. Ony byly tak nadšené, že odejde domů s ostudou. Měla jsem zůstat ve svém pokoji. Ale myslela si, že prokáže sama sebe tím, že přijde na dřívější schůzku a zaujme zde své místo.
Velká chyba.
Zřejmě její matka se už rozhodla, že ji uvolní ze služby.
Dobře. Bezpochyby ji matka degraduje zpět do dětského stavu, jakmile dorazí domů. A proč? Protože se ji snažím chránit? Jo, to dělala a cítila proto dětské nutkání rozkřičet se, protože to bylo nespravedlivé.
No a co. Nebylo tu nic, co by mohla udělat.
Podívej se na to z té světlé stránky, v případě, že ji zabijí, až budeš pryč, nebudeš za to popravena.
Pravda. Ale ona nebyla tak malicherná, a když stála v místnosti se zbytkem Gardy, věděla, že minimálně jedna z nich je zrádce. Jedna z nich plánoval smrt jí i její matce. Právě teď. I když ten člověk předstíral, že dělá svou práci, byl jen krok od útoku.
Pokrytectví v ní vřelo.
Ale kdo?
Jak?
A nejvíc ze všeho, kde zrádce zaútočí?
Matčiny ložnice byly tím nejpravděpodobnějším místem. Na matčinu žádost tam nebyly žádné kamery. Pouze tísňové tlačítko. A pokud se k němu její matka nedostane…
Nebo pokud bude deaktivované…
Přešel skrz ni špatný pocit. Musela zkontrolovat zapojení tlačítka, aby se ujistila, že si s ním nikdo nehrál.
Ať si o ní myslí, co chtějí, ona nezanedbá své povinnosti. Bude chránit svou matku bez ohledu na cokoliv. Tak dlouho, jak bude na této lodi, bude dělat svou povinnost, i když se jí kvůli tomu budou všichni vysmívat.
Odkašlala si, aby získala matčinu pozornost. „Mohu být omluvena, má královno?“
Matka se ani neobtěžovala odpovědět jí ústně. Pohrdavě na ní mávnula rukou. Desideria zaťala ruce v pěst, aby jí to gesto neoplatila nějakým obscénním, které by ji dostalo do ještě větších potíží.
Bez jediného slova odešla z místnosti a zamířila na chodbu, směrem k ložnicím, aby zkontrolovala matčiny soukromé pokoje. A potom, aby si sbalila, co potřebovala a vrátila se domů.
V hanbě.
Kletby jí tančily v hlavě, když si představovala, co by udělala své matce nad tímto nejnovějším ponížením. Upřímně řečeno, bylo jí z toho špatně. Nebyla dítě a přesto s ní tak zacházeli. Příliš mnoho let ponižování a odsuzování zanechalo surovou hořkost v jejím srdci. Nezasloužila si to.
Ne, když jen dělala svou povinnost.
Desidera téměř došla k matčině komoře, když se za ní otevřely dveře. Na maličký okamžik se jí srdce rozbušilo, když jí v mysli vyskočila představa prince Caillena. Dokázala si ho představit s
očima tančícíma zuřivostí, jak proti ní kráčí s elegancí smrtícího válečníka, aby se omluvil její matce…
Než se stačila zarazit, otočila hlavu a doufala, že ho znovu uvidí.
Nebyl to však Caillen.
Místo něj tam byla postava v tmavě šedém plášti s kápí, která se kolem ní protáhla s rychlými kroky. Nepřemýšlela nad tím, než se postava zastavila a zatarasila jí cestu, jako kdyby se chtěla vrátit do místnosti, ze které právě vyšla.
„Promiňte.“ Snažila se projít kolem cizince.
Osoba se postavila před ni a záměrně jí blokovala cestu.
Náhlý záblesk stříbra upoutal její pozornost, když čepel vyrazila ze záhybů pláště směrem k jejímu hrdlu. Připravená vykopla, zachytila útok a praštila útočníka hlavou do čela. Další nůž se objevil a mířil na druhou stranu, sekající po jejím rameni.
Desideria uhnula a skrčila se na nohy. Ale ve chvíli, kdy to udělala, se za ni někdo přiblížil, chytil ji kolem krku provazem a začal ji škrtit. Lapala po dechu, když s ní škubnul a shodil ji na zem, zatímco ji táhnul chodbou směrem k jejímu pokoji. Snažila se volat o pomoc, ale provaz kolem jejího krku jí
nedovolil víc, než chraplavé zaskřehotání.
„Potřebujeme, aby zemřela. Pamatuj si, že to má vypadat, jako kdyby spáchala sebevraždu z hanby.“
Její vidění se zatemňovalo, když kopala nohama a bojovala o svou svobodu, o svůj život. Nechtěla zemřít. Ne takhle. Ne rukou zbabělce, který útočí zezadu. Zoufale sevřela ruce držící provaz, ale nedokázala vyvinout dostatečnou sílu, aby ji uvolnily. Vztek se v ní rozhořel. Nesnesla, když byl někdo lepší než ona. Skutečnost, že se ji snažil zabít, to dělala všechno jenom horší.
Její vidění tmavlo.
Prohrává tenhle boj…
Najednou její útočník odlétl do zdi. Provaz jí spadl z krku a mohla znovu dýchat. Náhlý příval neomezeného vzduchu do plic způsobil, že se jí točila hlava a chtělo se jí omdlít. Sípala a kašlala, snažící se dostat hladinu kyslíku na normál a převrátila se na podlaze. Ale jediné co viděla, byla tmavá rozostřená postava, která napadla její útočníky a odhazovala je na všechny strany.
Ve chvíli, kdy znovu popadl maskovaného útočníka a praštil s ním o zeď, uvědomila si, že to byl Caillen, kdo ji zachránil.
A přesně jak ho podezřívala, bojoval jako ostřílený voják, ne šlechtic.
Sotva se zvedla na nohy, když uviděla Plebu a Tyree řítit se chodbou, aby jim pomohly. Teď její útočníci zaplatí a její matka konečně budě vědět, že nebyla hloupá v tom, že se ji snažila chránit.
Ale její úleva zmizela, když šly proti Caillenovi a ne jejím útočníkům.
Zatracení bohové…
Ony byly součástí zrady!
Caillen přes rameno zahlédl, jak se vrahovy oči zúžily.
Vzhledem k tomu, že před ním stály Qillaqské strážkyně, věděl, že posily přicházejí. Obrátil se právě včas, aby zachytil vrahův úder a začal s ním bojovat. Další z útočníků pozvedl blaster. Uhnul jen okamžik před tím, než by výbuch rozmetal jeho hlavu.
Jedna z těch, o kterých si myslel, že mu běží na pomoc, zvedla svůj comlink a zařvala. „Pomoc! Byly jsme napadeny Exeterianským princem! Je šílený. Snaží se zavraždit naší princeznu. Potřebujeme okamžitě pomoc!“
Namířila na něj svým vlastním blasterem a vypnula hovor.
„Pozdravuj ode mě bohy.“
Zíral na ni, než se vyhnul její střele a uvědomil si, že se ho snaží zabít. „Ty harito!“ Zavrčel na roztomilou členku Gardy, o které si myslel, že ji jde zachránit, když se zapojoval do boje. Jak mohl být tak hloupý, aby si myslel, že Qill může být zraněná?
Idiote!
Nejenže poníží svého otce - znovu - ale bude obviněn ze zločinu, který nespáchal. A to všechno kvůli ní. Pěkná pomsta od té děvkařské královny.
Desideria byla zmatená jeho urážkou a nenávistí planoucí v jeho očích, když na ni hleděl. Ale její zmatek zemřel, když viděla, že Pleba nastavila zbraň na zabíjení a začala po nich střílet. Musela něco udělat, než oba zemřou. Jednající instinktivně, vrhla se na Caillena a srazila ho na zeď,
pryč z palebné linie. V okamžiku, kdy to udělala, stěna vybuchla a objevila se v ní díra, vedoucí k únikovému modulu.
Děkuju bohům za tyto malé laskavosti. Neuvědomila si, že tam byl vchod.
Teď se museli dostat dovnitř, kde mohli v bezpečí počkat na stráže, než je Pleba a ostatní rozstřílí. Neschopná přečíst panely, které byly v jazyce, který neznala, se snažila odhadnout tlačítko, které by uzavřelo dveře. Červená by je s pravděpodobností vyhodilo ven, takže praštila do oranžového tlačítka ve středu konzole. Dveře se zavřely, chránící je před ostatními.
Úlevně prodlouženě vydechla a opřela se, čekajíc na stráže. Dokud si neuvědomila, že se zažehly motory a modul se chystá k odletu, zatímco oni jsou uvězněni uvnitř.

Do prdele…

1 komentář: