pátek 26. května 2017

Dračí znamení - Kapitola 1 1/2



Den svatého Jiřího, 619

„Troufám si říct, že kdybys dokázala vyřadit hlupáky, většina dnešních kandidátů by proti tobě nejspíš mohla mít šanci.“
 Edilyn ferch Iago musela při Viragových nečekaných slovech potlačit smích. „Pst... takhle mě jen dostaneš do dalšího maléru.“
Sotva větší než její ukazováček k ní vzhlédl s nevinným výrazem ve tváři. „Což nepomůže, jestli je zbytek těchle kokotů příliš pitomých, než aby viděli, že stojíš přímo před nimi plná nadšení.“ Pochodoval přes mizerně zpracovaný, odřený parapet, parodoval hlasy vesničanů, které dovnitř doléhaly otevřeným oknem, dělal obličeje a hrubá gesta v reakci na jejich nevinnou konverzaci. Měla co dělat, aby nevybuchla smíchy.

„Přestaň s tím, nebo tě přinutím vlézt si zpátky do lahve.“
Pohrdavě si odfrkl. „Děláš, jako by tohle byla nějaká hrozba. Mám svou lahev rád. Raději bych byl v ní, než tady se všemi těmi –“ Pokývl oknem na ulici a nakrčil nos. „– lidmi.“ S divokým zachvěním se posadil na okraj a prohlížel si ji se znechuceným výrazem. „Proč jsi už zase oblečená takhle?“
„Je Den Svatého Jiřího.“
„Och.“ Virag si dlouze, unaveně povzdechl. „Letos to přišlo rychle. Takže jak máš v plánu stát se pro draky nepřijatelnou tentokrát?“
Kousla se do rtu, přistoupila blíž a ukázala mu malou lahvičku, kterou koupila od staré čarodějnice žijící na okraji lesa. Natáhla se s ní k němu. „Tohle je puch hnijících medvědích vnitřností.“
Divoce zaprotestoval, než couvl dozadu a s tlumeným zaduněním dopadl na parapet. „Tohle zabere,“ vykoktal, zatímco se snažil nadechnout. „Jo. Prosím... drž tohle dál od své kůže, než nastane noc. Slzí mi oči. A pálí.“ Zakryl si oči, vyplázl jazyk a zaujal pózu umírajícího, přičemž mu jedna ruka a jedna noha visely dolů z parapetu, zatímco dál prskal a lapal po dechu.
Edilyn se nad svým nevlastním bratrem a jeho šaškárnami rozesmála. Bylo těžké brát ho vážně v jeho přirozené okřídlené podobě se zlatou kůží, zlatými vlasy a očima. Takto byl étericky krásný a vzdálený té děsivé temné bestii, ve kterou, jak věděla, se dokázal proměnit. „Jaký druh skřítka to jsi?“
„Nejsem skřítek,“ zavrčel rozhořčeně, zatímco do ní kopal nožkou pokrytou kožešinou. „Kikimoro! Ježíš! Vdechování těchle výparů už ti dočista zmátlo hlavu. Ještě trošku a budeš stejně pitomá jako ti tupouni venku.“
Odfrkla si. „Jako bys ve své pravé podobě nepáchl hůř než tohle.“
Rozesmál se. „Jen když jsem opilý bezinkovou nebo morušovou... nebo...“ Zarazil se a zvažoval pravdivost jejího tvrzení. „No dobrá, máš bod.“ Posadil se, přitáhl si kolena, opřel si o ně svou vousatou bradu a pozoroval ji, zatímco dokončovala svůj nesourodý kostým. Byl se svými krátkými ježetými vlasy a ostrými rysy ďábelsky pohledný. Ale byla to jeho osobnost a způsob, jakým na ni vždy pohlížel, díky čemu ho milovala nejvíc.
Ode dne kdy se kouzelně objevil v jejím pokoji pouhé tři dny po smrti jejího otce, svému staršímu bratrovi beznadějně propadla. Nebylo nic, co by pro něj neudělala.
Ne že by snad potřeboval její pomoc, vzhledem k hloubce svých božských sil. Upřímně řečeno nechápala, proč za ní přišel, ani proč zůstává. Ráda si myslela, že ji miluje, ale pověsti říkaly, že jeho druh není takových citů schopen. Nesmrtelní duchové nočních můr by měli být prostí jakýchkoliv něžných citů.
Byli to sebestřední, marniví tvorové, kteří využívali lidských slabostí, aby se na nich přiživovali. Manipulovali s lidmi ve prospěch bohů a větší moci, zotročovali je nebo s nimi obchodovali.
Přesto, i navzdory jeho opakujícím se neurvalým hrozbám, byl vždycky na její straně. Vždy věrný. Vždy pečující a dokonce i laskavý.
Byl stejný jako jejich matka, která bývala plnokrevnou kikimorou tak jako on. Jenže její matka uzavřela dohodu a vzdala se nesmrtelnosti, aby se mohla stát člověkem a vdát se za Edilynina otce.
Bylo to téma, o kterém nikdy nemluvili, jelikož dokázalo Viraga neuvěřitelně vytočit.
„Jak vypadám?“ Edilyn se zatočila dokola a natáhla ruce, aby mu předvedla svůj dnešní outfit.
Nevázaně se rozesmál, což by ji urazilo, nebýt to reakce, po které toužila. „Směšně.“
Zašklebila se, když sahala po své rohaté přilbici. „To je dobře. Přesně o to mi šlo.“
Znechuceně bolestiplně zaúpěl. „Co ve jménu celého Samhainu je ta věc na tvé hlavě?“
„Moje bojová přilbice.“
V hrůze zkřivil tvář. „A co jako jsi? Býk?“
„A co jako?“ Předstírala nevinnost. „Draci mají rohy. Pokouším se splynout.“
„Ty nejsi drak.“ Jeho tón byl plochý a suchý.
„To je pravda.“
Znovu bolestiplně zasténal. „Díky bohům, že jsou tvoji rodiče mrtví. Bojím se hádat, co by řekli, kdyby tě takhle viděli.“
Vyplázla na něj jazyk. „Nemáš někde nějakou starou dámu, kterou bys mohl děsit a mučit?“
Virag se poškrábal na bradě, spustil nohy přes okraj parapetu a začal s nimi houpat. „Vlastně ani ne. Raději obtěžuji tebe. Je to mnohem zábavnější.“
„Bezva.“ Ztěžka si povzdechla.
Když si začala nanášet svoji novou voňavku na kůži, Virag ji zarazil. „No vážně, drahoušku... tohle už je příliš. Vzhledem k odpornosti tvého směšného oděvu, už tenhle smrad nepotřebuješ. Žádný drak by si nevybral nikoho, kdo nosí takové hadry. Budeš mít štěstí, když při tvém příchodu neuletí. Pravděpodobně vyklidí sál, jakoby v něm hořelo. Mohli by dokonce úplně opustit Ynys Prydein.“
Zašroubovala lahvičku a znovu se usmála. „Dobře.“ To poslední co chtěla, bylo být přinucena stát se družkou některé z těch kreatur, které sežraly jejího otce. A nejspíš i toho svého. „Nechápu, proč je musíme mít v naší armádě. Co je špatného na koních?“
„Za prvé... neumí létat.“ Zatřepotal na ni svými křídly. „Což sám moc rád dělám a opravdu velice to doporučuji. Jsi ubožátko, když o to jsi ochuzena.“
„Vážně? Mít dvě nohy pevně spojené se zemí rozhodně není špatné. Nemůžu si zlomit křídlo a padat třista stop k zemi, o kterou si zlámu kosti, a na které zanechám jen dlouhou krvavou stopu.
„Důvod číslo dvě?“ pokračoval a ignoroval tak její přerušení. „Koně mívají ve zvyku vzplanout, když na ně zaútočí draci a vychrlí na ně oheň. Což jiní draci nedělají. Ti útok oplatí.“
V tom měl pravdu. Přesto neměla v úmyslu mu to přiznat. „Koně zabírají mnohem méně místa a nesní tebe i celý zbytek domácnosti.“
„S tímhle bych byl opatrný. Koně toho snědí hodně a to včetně tvých bot.“
„Pche.“ Nakrčila nos a opásala se svým mečem. „Je to stupidní tradice mít den, který oslavuje svaté známé díky zabíjení draků, nemyslíš?“
„Možná. Ale je to spíš oslava zkrocení. Muž proti oblutě. To ostatní jsou jen hovadiny.“
„Vážně tomu věříš?“
„Ptáš se démona nočních můr, jestli si myslí, že může být drak zkrocen smrtelníkem? Jistě. Proč ne? To k tomu patří. Za svých časů jsem viděl mnohem podivnější věci – třeba kikimoru, která se vzdala své nesmrtelnosti, aby se mohla stát špinavou farmářkou v nějakém zapadákově, o kterém nikdo nikdy neslyšel. Penllyn... to jako vážně?“
Obrátila oči v sloup při jeho sarkastické poznámce komentující matčino rozhodnutí, které jí stále vyčítal. Snílek v Edilyn si myslel, že je to ta nejromantičnější věc, jakou kdy slyšela.
I když tedy ne moc praktická, vzhledem k tomu, co to nakonec její matku stálo.
A také otce.
Bohužel nikdy nepotkala muže tak čestného, jako byl její otec. Žádného, který by byl tak milující nebo divoký. Jestli někdo takový existoval, pak rozhodně nežil v Penllynu. Nebylo se čemu divit, že se její matka zdráhala opustit tak vzácného jedince jako byl její otec. Byl jako jednorožec, kterého je třeba si vážit a rozmazlovat.
Edilyn se na Viraga posmutněle usmála. „Prostě bych chtěla být bojovnicí svým vlastním způsobem. Tak jako jím byl můj otec.“
„Pak si přeji totéž.“
„Děkuji ti.“
„Nemáš zač. Kéž nikdy nelituješ svých rozhodnutí.“ A s tím vyskočil na nohy a přeletěl z parapetu k malé, tmavě zelené lahvičce, která byla jeho domovem. Se zábleskem bílého světla zmizel uvnitř.
Edilyn lahvičku opatrně zvedla. Přetáhla si přes hlavu silnou koženou šňůrku, na které byla zavěšená, a zastrčila ji do kapsy své tuniky.
„Nic nevidím. Vytáhni mě ven!“
„Jsi ji jistý?“
„Naprosto. Chci tu nadcházející parodii vidět z první řady.“
Zasmála se jeho suché poznámce a vytáhla lahvičku, takže jí visela přes její oranžovou tuniku. Mohl tak všechno vidět, zatímco se jí houpal na krku. Pak popadla luk, který pro ni osobně vyrobil její otec, aby mohla odejít do Velké síně, kde už bude jistě zábava v plném proudu.
Ale jako obvykle do nadcházejících oslav nedávala srdce a rozhodně jej neměla lehké. „Proč jen je věčným prokletím lidstva, že těch nejtoužebnějších snů našich životů je nesmírně obtížné dosáhnout?“ povzdechla si Edilyn a vyslovila tak rétorickou otázku, která jí tížila mysl. Rozumná žena už by to vzdala a zanechala marných tužeb svého srdce.
Škoda, že ona není rozumná...
S hlubokým povzdechem se rozhlédla po nehostinné místnosti, která jí sloužila jako obydlí ode dne, kdy její otec zemřel v bitvě. Jak jen si přála, aby na ni po dnešku už nemusela pohlédnout. Aby už nebyla nucena pracovat na příšerných polích s ostatními chudými sirotky, které kostel přijal.
Snad se jí letos konečně podaří přesvědčit Brenina Cynfryna, že se může stát válečnicí i bez dračího partnera.
Odhodlaná dosáhnout svého cíle pevně rukou v rukavici sevřela svůj válečnický luk. I přesto ji ale zaplavily nezvané vzpomínky na předchozích osm let selhání a zármutku, které jí vytvořily v krku knedlík. Nemysli na to. Minulost nezměníš.
Ovlivnit může jen dnešek.
Dnešek bude jiný. Cítila to hluboko v kostech. Osud ji konečně vezme na vědomí a odmění ji za její nepolevující vytrvalost.
Určitě.
Opravdu zoufale doufající, že sama sobě nelže – už zase – Edilyn zvedla bradu. Přehodila si přes rameno svůj kožený toulec a vyrazila na cestu ze své malé chatrče do Velké síně, kam přicházel každý obyvatel její vesnice kvůli celodenním oslavám a zkoušce zbraní.
V posledních osmi letech v tento den vyhrála každou hru, které se účastnila. Všichni věděli, že je mezi nimi, stejně jako její otec před ní, tou nejlepší lučištnicí. Její schopnosti boje s mečem patřily v jejich klanu k těm nejlepším – i když mohla být přemožena silou, nikdy nebyla odzbrojena. Dokonce vyhrávala i překážkovou dráhu.
Osm let po sobě.
A i přesto jí Brenin Cynfryn odmítal dát svobodu.
Přestaň s tím! Život není fér, a ty to víš. Nejspíš to tak ani nemá být.
Kdyby to tak bylo, její rodiče by s ní pořád ještě byli.
Kategoricky odmítala dovolit černým myšlenkám zpochybnit svou odvahu nebo podkopat svou sebedůvěru, zatímco se blížila k obrovské budově, která dominovala jejich malému městečku.
Nikdo a nic se jí nepostaví do cesty. Tentokrát ne. Ať tak či onak, ona už jim dokáže, že je hodna stát se jedním z breninových jezdců.
„Vypadni! Nikdo tě tu nechce!“
Edilyn se obávala, že rozzuřený křik míří jejím směrem. Proto zpomalila, zatímco se blížila k obrovským dubovým dveřím, které byly lemované ozdobnými železnými panty. Pak si uvědomila, že dva strážní strkají do starého muže, který na sobě měl špinavé hadry a rozčepýřené kožešiny.
„Kolik dlouhých let tě ještě budeme muset vyhazovat, dědku?“
Starý muž s obdivuhodnou tvrdohlavostí odmítal ustoupit. „Dostal jsem pozvání stejně jako ostatní. Není tohle snad pro všechny?“ Starověký hlas byl sotva něčím víc než šepotem, který vycházel z hloubi jeho špinavé kapuce. Byla obrovská a měla tvar vlčí hlavy. Skrývala ho tak dokonale, že neodhalovala nic z rysů jeho tváře.
„Žebráci tu nejsou vítáni. Teď táhni nebo na tebe vypustím psy. A už nás víc neoběžuj!“
Tentokrát do něj strčili tak silně, že kdyby ho Edilyn nezachytila, skácel by se k zemi. Za svou dobročinnost ale zaplatila bolestí, když jeho záda narazila na její hruď. Byl mnohem těžší a živější, než dával jeho ošumělý, přihrbený vzhled tušit.
Edilyn v hrdle zadusila bolestivý výkřik a pomohla mu znovu získat ztracenou rovnováhu. Pak oslovila stráž. „Má pravdu. Dnes je Den svatého Jiřího. Neměli bychom předvádět jen ty nejlepší způsoby? Koneckonců tenhle blahořečený svatý rozdal veškerý svůj majetek předtím, než zemřel za ty méně šťastné. Jistě dokážeme projevit alespoň špetku laskavosti těm, kteří to potřebují, no ne?“
Strážný se na ni ušklíbl. „Ty bys snad ráda pojedla chléb s něčím, co smrdí jako oslí zadek?“
Raději než hodovat s drakem.
Ale moudře si tu poznámku nechala pro sebe.
Místo toho se Edilyn laskavě usmála na starce, který byl nyní podivně zticha. „Raději pojím chléb s někým, kdo jako osel páchne, než s tím, kdo jím je. Zápach lze smýt. Ale osel zůstane oslem navždycky.“
Strážný zkřivil rty, když Edilyn troufale vzala starce pod paží a pak ho, v přímém rozporu s jejich krutostí, odvedla dovnitř. Nicméně její vítězství mělo krátkého trvání, jelikož další strážcova slova ji zasáhla jako rána pěstí.
„Když už mluvíme o oslích... podle obvodu jejího pasu se dá poznat, že ta nikdy jídlo neodbývá ani si nevybírá, kde a kdy si dá něco k snědku. Natožpak s kým.“
Druhý strážný se nad uštěpačnou poznámkou svého druha rozřehtal. Edilyn zaskřípala zuby a odmítla poskytnout jim uspokojení z vědomí, že ji jejich krutá slova zasáhla a zanechala v jejím srdci další krvácející ránu.
„Nevšímej si jich, má paní. Jsi tady zdaleka nejkrásnější.“
Usmála se nad starcovou laskavostí a poklepala ho po paži. Ten chudák musel být stejně slepý jako chudý. „Děkuji ti, milý pane. Ale já nejsem žádná paní. Jsem jen prostá dcera lučištníka.“
„Tvůj otec je na tebe jistě velmi hrdý.“
Jeho slova jí vytvořila v krku knedlík. „Ráda bych si to myslela, kdyby tady byl.“
„Zemřel?“
„Ano. Když jsem byla malá holka.“
„To je mi moc líto.“
Nabídla mu křivý úsměv. „Stejně jako mně. Byl pro mě vším – dobrý muž veselého založení, báječný otec. Moc mi chybí.“ Její náhrdelník se rozehřál jako vždycky, když Virag chtěl, aby věděla, že jí posílá svou lásku a podporu.
Edilyn pustila mužovu paži, aby mu ukázala svůj nejcennější majetek – svůj milovaný luk. „Ale předtím, než mi ho vzala válka, mi dal tohle.“ S hořkosladkým úsměvem přejela rukou po runách, které její otec sám vyryl do rukojeti, zatímco ho dychtivě sledovala.
„Mé drahé Edilyn?“
Přikývla a zamrkala, aby zahnala slzy. Jak jen jí její otec chyběl. Zdálo se jí, že místo aby to bylo časem snazší, každý uplynulý rok bolest z jeho ztráty jen prohluboval.
Stejně jako její stesk po matce.
Odkašlala si. „Vyrobil luk z toho nejsilnějšího tisového dřeva, které dokázal najít, a dal mi ho k narozeninám. Jelikož jsme si zbyli už jen my dva, cvičili jsme celé hodiny. Každý den. Ženy z vesnice říkávaly, že natahuji svůj luk tak často, až z toho mám paže jako muž.“ Obočí se jí zamračeně stáhlo, když ji vzpoměla na starou povídačku o neštěstí, které potká každého, kdo pokácí tis. Tvrdí se, že každý, kdo se toho opováží, do roka zemře.
Byla to jen pouhá náhoda, že její otec zahynul třináctého dne jedenáctého měsíce poté, co se odvážil uřezat dřevo na její luk? Vždycky nad tím uvažovala.
Jelikož nechtěla o něčem takovém přemýšlet zrovna ve chvíli, kdy svírá svůj luk v ruce, odvedla starce k lavici. „Odpočiň si a já ti seženu nějaké občerstvení.“
Vyhověl jí pořád ještě zahalený do svého špinavého, obnošeného pláště.
Když se vydala na cestu napříč místností, zaslechla množství povědomých rozhovorů...
I když se roční doby a roky samotné měnily, zdejší lidé a jejich obavy byly pořád stejné. Slyšela jejich kňučivé klábosení tolikrát, že by ho mohla citovat z paměti. Najednou musela potlačit smích, jelikož si představila Viraga a jeho slova, která pronesl u ní doma.
Její bratr byl vážně zkažený.
„Myslíš, že letos přijde?“
„Starověký Drakos? Ne, není to příliš pravděpodobné. Nikdy to nedělá. Říká se, že nerad dělá věci okázale a hlučně.“
„Slyšel jsem, že brenin nabídl Starověkému Drakosovi ruku své jediné dcery, pokud se k nám připojí.“
Další šlechtic se ušklíbl. „Já slyšel, že by mu dal za muže i jednoho ze svých synů, kdyby ho tím přiměl stát se naším strážcem. Jeho schopnosti jsou legendární. Říká se, že ho nikdy nikdo neporazil.“
„Synku, to nic není. Já slyšel, že by za to klidně dal i obě svá varlata.“
Jak znala jejich brenina, smáli se něčemu, co nejspíš byla pravda. Také to vysvětlovalo, proč je Morla oblečená v takové přepychové a drahé zbroji. Nepochybně doufala, že splní otcovo přání a upoutá pozornost jednoho z nejstarších a nejvražednějších členů dračího klanu. Tajemného Illariona Kattalakise, kterého nikdo nikdy neviděl.
Dokonce ani samotní draci. Jen si o něm šeptali příběhy – jako by měli strach vyslovit jeho jméno příliš nahlas a nějak jej tím snad urazit.
Byl víc mýtem než skutečností. Tajemný čaroděj neskutečné síly a schopností, který nenáviděl lidstvo s legendární vervou. Starší než sám čas, opouštěl svou jeskyni jen proto, aby lovil ty, kteří ho rozzuřili. A tyhle hlupáky pak sežehl svým žhavým dechem.
Příběhy, které kolovaly mezi lidmi, tvrdily, že je strážcem starověkých pokladů a zbraní vytvořených starými pohanskými bohy. Někteří dokonce věřili, že je strážcem Svatého Grálu. Další spekulovali o tom, že byl hadem, který pokoušel Evu v rajských zahradách.
Nikdy neslyšela o jiné bytosti, kterou by provázely tak bizardní spekulace. Mnozí tvrdili, že byl inspirací pro nové příběhy Géatů, Jutů a Wulfů, kteří procházeli kolem, než konečně dorazili ke svým břehům – příběhy o vznešeném Beowulfovi, který byl zabit poté, co otrok ukradl z mýtického dračího doupěte zlatý pohár. Draci byli tou krádeží nadmíru pobouřeni. Ničili jejich zemi a dožadovali se navrácení svého kouzelného poháru a hlavy jeho zloděje.
Po všech svých šlechetných bitvách a vítězstvích, která zahrnovala i zabití nechvalně proslulého Grendela a jeho matky, Beowulf nakonec podlehl divokému dračímu ohni.
Některé příběhy tvrdily, že Beowulf draka zabil, než podlehl svým zraněním. Jiní říkali, že je to naprostý nesmysl vymyšlený Beowulfovým klanem, aby zachovali jeho pověst. Že drak získal zpět svůj pohár a pak hodoval na srdcích a hlavách těch, kteří se na krádeži podíleli.
Což ji nutilo přemítat o tom, jak asi ta bestie opravdu vypadá. Ne že by jí na tom záleželo. Nenáviděla všechny draky za to, co udělali jejímu otci a jejímu lidu. Jediný dobrý drak je mrtvý drak. Jen byla prostě zvědavá na bytost, která inspirovala takové fantaskní legendy.
Nic víc.
S příjemnými představami o nadcházejícím dnu a o tom, jak si přála, aby skončil – jejím úspěchem, samozřejmě – připravila Edilyn pro cizince talíř.
Když se natáhla po šálku medoviny, ucítila, že ji probodl pár vzteklých očí. Vzhlédla a uviděla Morlu, která znechuceně nakrčila nos v reakci nad Edilyiným nevhodným oděvem.
Morla byla vysoká, štíhlá a vlasy měla tak zlaté, až to vypadalo, že je upředly víly. Urozená dívka sklopila pohled k talíři. „Copak nemáš doma jídlo?“
Její nejlepší přítelkyně, tmavovlasá Nesta, si odfrkla. „Není divu, že je velká jako chlap. Jí za tři.“
Otrávená rozmazlenými ženami, které nikdy nepoznaly hladovění či strádání jakéhokoliv druhu, natož tak smutek, které provázel Edilyn celým jejím životem, se neoběžovala jejich mylný úsudek napravovat. Nestály za její čas. Místo toho odnesla talíř svému hostu, který Morlu a Nestu soustředěně pozoroval. Ne že by ho kvůli tomu obviňovala. Byly to nejbohatší a nejkrásnější ženy v jejich vesnici a každý muž, ať už mladý či starý, by za noc s nimi prodal svou duši.
Jen kdyby si toho nebyly tak moc vědomy. A kdyby tak nedovolily proniknout tomuto vědomí do svých nafoukaných hlav. Kdyby se jim ty hlavy nafoukly ještě o trochu víc, zaplnily by celý sál a znemožnily oběma ženám stát vzpřímeně.
Ale to byl jejich problém. Ne její.
Edilyn byla vděčná za to, že s tímhle obřím egem a mrzutostí nemusí žít. Položila talíř vedle svého nového přítele. Sotva ustoupila stranou, rozlétly se dveře dokořán a vpustily tak dovnitř jejich dlouho očekávané čestné hosty.
Dračí klan.
Rty se jí bezděčně zkroutily, když vstoupili do síně v celé své předrahé parádě. Jejich tmavá kožená zbroj byla zdobena zlatem a stříbrem, které se třpytily na slunci, jež dovnitř pronikalo okny. Krásnější než jakýkoliv člověk, byli tu kvůli Winnowingu – vyběru těch nejlepších, nejčestnějších válečníků jejího klanu, kteří se stanou jejich partnery ve válce.
A v životě.
Údajně bylo tou největší ctí jimi být vybrán. Muži a ženy jejího klanu o tu šanci bojovali a celý zbytek roku o ničem jiném nemluvili. Všichni vhodní mladí kvůli tomuto dni cvičili a doufali, že to právě oni budou vyvoleni s nimi žít.
Bylo to to poslední, co by chtěla.
„Proč se tak třeseš?“
Vzteky. Ale to starci neřekla. Nemohla.
„Bojíš se?“
„Ne,“ ušklíbla se.
„Ani trochu?“
Zavrtěla hlavou. „Ani trochu,“ zopakovala jeho slova. „Jen mám obavu, že bych mohla obstát.“
„Co tím myslíš?“
Po jeho otázce se její duše zmocnila bolest, když byla nucena vzpomínat na věci, které chtěla nechat pohřbené. Ale jaký to mělo smysl? A než se stihla zarazit, přešla pravda přes její rty. „Každý rok se účasním breninova konkurzu se všemi svými dovednostmi a tím nejlepším, co umím.“
„A kde je problém? Proč nejsi spářena s drakem?“
„Nechci být. Chci, aby si mě brenin vybral jako svou jezdkyni.“
„Bez draka? Proč?“
„Protože ví, že by jim zlámala záda a udělala z nich tak mrzáky,“ řekl Gryffyth, když kolem nich procházel.
Jeho přátelé vybuchli smíchy.
Edilyn, která potlačovala nutkání po tom arogantním kreténovi něco hodit, zírala na Gryffithovu bezcennou kůži, zatímco on a jeho kumpáni mizeli v davu.
Ale ona nebyla tak bezohledná.
Otočila se zpět ke starci. „Nemám zájem být vybrána draky. Ve skutečnosti jsem se na Winnowingu nikdy neobjevila. Spíš odstupuju ještě předtím, než započne. Chci se jí stát sama za sebe. Ale brenin mě odmítá. Každý rok. Chce ve své armádě jen draigogiony.“
A když o tom tak mluvíme, už svolávají soutěžící.
Shlédla na svého hosta. „Potřebuješ ještě něco, než se k nim půjdu připojit?“
„Ne, má paní. Hodně štěstí.“
„I tobě, můj pane...“ Cítila, jak jí zaplály tváře, když si uvědomila, jak hrubě se k němu zachovala. „Omlouvám se, že jsem se zapomněla zeptat na tvé jméno. Bylo to ode mě hrubé.“
„Jsi kdeco, ale rozhodně ne hrubá, drahá Edilyn. Říkej mi Emanone.“
„Pane Emanone. Bylo mi potěšením moci ti pomoci.“ Lehce se mu uklonila a rozběhla se za ostatními.


18 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, ja som Theresa Williams Po dlhoročnom vzťahu s Andersonom sa rozišiel so mnou, urobil som všetko možné, aby som ho priviedol späť, ale všetko bolo zbytočné, chcel som ho späť tak veľa kvôli láske, ktorú mám pre neho, Prosila som ho so všetkým, urobila som sľuby, ale odmietol. Vysvetlil som svojmu problému svojmu priateľovi a navrhla, že by som radšej mal kontaktovať kúzelníka, ktorý by mi mohol pomôcť, aby som mu dal kúzlo, aby som ho priviedol späť, ale ja som druh, ktorý nikdy neveril v kúzlo, nemal som inú možnosť než to skúsiť, ja Poslal kúzelník a povedal mi, že nie je žiadny problém, že všetko bude v poriadku pred tromi dňami, že môj ex sa vráti ku mne pred troma dňami, on dal kúzlo a prekvapivo druhý deň, to bolo okolo štyridsať hodín. Môj ex mi volal, bol som tak prekvapený, odpovedal som na volanie a všetko, čo povedal, bolo, že bol tak ľúto, že všetko sa stalo, že chcel, aby som sa k nemu vrátil, že ma tak veľmi miluje. Bola som taká šťastná a išla k nemu, a tak sme začali šťastne žiť spolu. Odvtedy som sľuboval, že každý, koho viem, že má problém so vzťahom, by som pomohol takejto osobe tým, že by som ju odkázal na jediného skutočného a mocného kúzelníka, ktorý mi pomohol s vlastným problémom. E-mail: drogunduspellcaster@gmail.com ho môžete poslať e-mailom, ak potrebujete jeho pomoc vo vašom vzťahu alebo inom prípade.

      1) Love Kouzla
      2) Lost Love Spells
      3) Rozvodové kúzla
      4) Manželské kúzla
      5) Viazanie pravopisu.
      6) Oddeľovacie kúzla
      7) Zakázať minulosť milenca
      8.) Chcete byť povýšený v kancelárii / loteriu
      9) chcú uspokojiť svojho milenca
      Ak máte problém s trvalým riešením, obráťte sa na tohto skvelého muža
      Prostredníctvom drogunduspellcaster@gmail.com

      Vymazat
  2. Dakujem za kapitolu. VV

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem krásne za prvú kapitolu

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Paráda! Ďakujem a teším sa na ďalšie časti! Tinushka

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  9. Skvele. Dakujem za pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  10. Velka vdaka za preklad a korekturu :-)

    OdpovědětVymazat