pátek 2. června 2017

Dračí znamení - Kapitola 1 2/2



Emanon tiše seděl, zatímco sledoval, jak se Edilyn tlačí davem. Byla vyšší než většina mužů a vlastnila jistý druh exotické krásy, díky kterému vyčnívala nad ostatními. Nebo to možná byla její chuť do života. Její nevinná živost tváří v tvář jejich negativismu.
Byla majákem v jejich bouři hlouposti.
Nikdy neviděl nikoho tak odhodlaného vzepřít se nepřízni osudu. Vstal a přesunul se k vnějšímu okraji davu, aby mohl sledovat, jak si vede v soutěži. Její dlouhé černé vlasy za ní vlály jako ebenový prapor, když se hnala na své místo vedle ostatních. Tváře měla zčervenalé námahou, zatímco jí hruď stoupala a klesala vzrušením.

Ano, měla bujné, plné tělo, které vypovídalo o tom, že její chuť k životu se vztahuje na více oblastí.
Několik žen se při jejím příchodu ušklíblo a obrátilo oči v sloup.
Ona se na ně na oplátku usmála a troufale jim popřála hodně štěstí. Bylo to takové hubaté, veselé děvče oděné v křiklavě oranžové tunice, která jí spadala k nohám. Byla protkána zelenou a modrou, která se zdála být zašedlá a špinavá. Ve vlasech měla větvičky a na hlavě rohatou přilbu. Emanon si nebyl jistý, zda chce vypadat jako opilý skřet, rozcuchaná kytka...
Nebo opilý býk, který se na chvíli svalil u pole.
Ta myšlenka mu na tváři vymámila vzácný úsměv. Jestli v životě něco dokázal ocenit, pak to byl vzdor tváří v tvář těm, kteří vám nepřáli nic dobrého.
„Přišel s tebou?“
Emanon soustředil svůj zrak na muže blízko sebe, když zaslechl breninův drsný hlas pokládající otázku Tariusi Kattalakisovi. Vzácný katagariánský Drakos byl současným vůdcem skupiny, která si sem přišla vybrat lidské družky. Byl to rituál, který byl v tento jarní čas praktikován už celá desetiletí, a který vzbuzoval v Emanonovi znechucení. 
Drakosové přicházeli každý rok, sledovali lidi a ve snaze protiřečit nařízení řeckých bohů, podle kterého, jak všichni věděli, jim mohly životní druhy vybrat jen a pouze Sudičky. Byl to ten druh arogance, díky kterému byla prokleta celá jejich rasa.
Přesto si katagariánští Drakosové mysleli, že jsou nad to povzneseni. A to jen proto, že jejich předek Illarion byl synem Area a také byl proti své vůli biologicky spojen s arkádským princem, jež byl vnukem bohyně Nyx.
Hlupáci.
Illarion by nikdy nezasáhl v jejich prospěch, aby je zachránil před božským hněvem. Upřímně řečeno, nechoval ke svým hybridním druhům o nic větší lásku, než k samotným lidem. Skutečnou pravdou bylo, že dělal, co mohl, aby přiměl svého bratra nechat je zemřít hned po jejich stvoření. Jediným důvodem, proč Zvěrolovci dosud žili, byla shovívavost Maxise Draga. On byl tím, komu by se měli snažit zavděčit.
Ne Illarionovi.
On byl rozhodně drakem, který by jimi rád nakrmil jejich nepřátele a smál se, dokud by mu nevykrváceli u nohou. Syn Area se o tyhle bytosti vůbec nestaral. Jejich rasa a jejich války mu byly ukradené. Necítil vůči nim vůbec žádnou povinnost.
A nikdy ani nebude.
Shořte v Tartaru, bastardi...
Jejich chování vůči Edilyn bylo přesně tím důvodem, proč Illarion neměl lidstvo v lásce. Problémem lidských bytostí bylo to, že se jen zřídka chovali lidsky. A ti, jejichž genetika byla spojena se zvířaty, byli ještě horší. Místo aby je to učinilo lepšími, klesli na zcela novou úroveň krutosti.
Emanon zaskřípal zuby, když se otočil k odchodu, aby už nemusel strávit ani jedinou další minutu v jejich odporné přítomnosti. Přesto se jeho pohled stočil zpátky k Edilyn.
Přejela rukou po lahvičce, kterou měla zavěšenou kolem krku a usmála se tak, že ho okouzlila způsobem, jakým se to nikdy nikomu jinému nepovedlo. Sakra. Připravila ho o dech.
A co hůř? Rozproudila mu v žilách krev a rozvířila hluboko v něm potřebu ochutnat její rty. Poprvé v jeho vyjímečně dlouhém životě, zatoužil ochutnat lidské maso kvůli něčemu jinému než kvůli rychlé, krvavé svačince.
Hladověl po ní.
Co to u Háda je?
Muži před ním mluvili dál. „Ne, není tady. Ale nic se neboj. Jsme víc než schopní ochránit tvou vesnici a tvé lidi.“
„Copak nedostal nabídku oženit se s mou dcerou?“
Tarius si povzdechl. „Tak to není. Oni tvrdí, že je neplodný.“
„Slyšel jsem, že je šílený,“ dodal Bracis. „Že jako první našeho druhu není schopen ustát proměnu z bestie v člověka. I když to fyzicky přežil, zlomilo ho to na duchu.“
„Je to škoda.“ Brenin si unaveně povzdechl. „Naši nepřátelé jsou čím dál odvážnější a silnější. V poslední bitvě jsme přišli o polovinu našich nejlepších bojovníků.“
„No, teď jsme tady my a postaráme se o vás.“ Tarius obrátil hlavu směrem k soutěžícím. „Kdo je ta ošuntělá bruneta, která vyhrává?“
„Edilyn?“
„Ano. Je tu každý rok.“ Tarius si odfrkl a ušklíbl se na Bracise. „Je docela velká, že?“
Brenin zavrtěl hlavou. „Myslím, že doufá, že si ji jeden z vás bude chtít vzít, jelikož žádný z mých mužů ji chtít nebude.“
„A to proč?“
„Je to nemajetný sirotek. Nemá žádné věno. Ani rodinu. Jediné, co na celém světě má, je ten starý luk, který drží. Ubohá, no vážně.“
A přesto to byla právě ona, kdo v sobě ukrýval mnohem víc laskavosti než většina ostatních. To poslední, co v Emanových očích byla, bylo ubohá.
Zatímco sledoval, jak soutěží s ostatními, jeho respekt vůči ní vzrůstal. Dělali, co mohli, aby jí podrazili nohy, odsunuli ji z cesty nebo jí zabránili dosáhnout cíle.
Edilyn neváhala, ani neklopýtala. Neochvějně a odhodlaně běžela s hlavou vztyčenou a upírala zrak pouze na cíl, aniž by se dala vyrušit ostatními nebo jejich triky, kterými se ji snažili zastavit. Nikdo a nic ji nemohlo zastavit.
Nakonec překročila cílovou čáru jako první. Daleko před ostatními.
Už to bylo opravdu dlouho, co naposledy viděl tak neohroženou odvahu. Místo aby jí za její vítězství, i přes jejich příšerné chování, pogratulovali, jen na ni zírali. Jejich nenávist byla tak obrovská, že ji vnímal jako žijící bytost, která kroužila ve vzduchu kolem nich. Tak hmatatelné zlo způsobilo, že se mu vztyčily chloupky na zátylku.
Přesto s rozhodným půvabem pokračovala dál. Dokonce se po něm ohlédla, usmála se a zamávala.
Ohromený tím neočekávaným činem za ní zíral a cítil uvnitř v žaludku zvláštní chvění. Chvění, jež jen popíchlo jeho hlad. Neměl ponětí, co to je. Nikdy nic takového necítil.
Otřela si z čela pot a šla si pro svůj luk, aby se mohla zúčastnit posledního kola her. Nemohl si nevšimnout toho, jak její exotické rysy zněžněly pokaždé, když se její ruka zlehka dotkla dřeva.
Ano, byl pro ni neobyčejně drahý.
Její nervozitu prozradilo rozkošné kousnutí do rtů, než přejela prsty v rukavicích po řezbách svého otce, jako by z nich čerpala útěchu. Pak přešla na místo před svým cílem a pozorně založila šíp. Držela luk s šípem nízko u svého stehna a trpělivě čekala, až na ni přijde řada.
Jeden pro druhém vysílali lukostřelci své šípy.
Když byla Edilyn na řadě, zvedla ruce s mistrovskou dokonalostí, za kterou musela být léta praxe. „Zvládneš to,“ zašeptala tak tiše, že si byl jistý, že byl jediný, kdo to zaslechl.
Ale když natáhla luk, aby vypustila šíp, stalo se něco nemyslitelného.
Její luk v půli praskl. Horní část spolu s šípem spadla na zem, zatímco spodní část dál vězela v jejím pevném sevření.
„Ne!“ Její oči se naplnily slzami, když přišla o poslední spojení se svým otcem.
Bezchybně oděná Morla se na ni zašklebila. „To je smůla. Ale ať tak či onak, tebe by si stejně nikdo nikdy nevybral. Tohle nikdo nehledá.“ Pak vystřelila.
Emanon bezděčně vykročil směrem k Edilyn dřív, než si to stihl promyslet. Přesto mu bylo jasné, že jí právě teď nemůže přinést žádnou útěchu.
Za to, co jí ta bohatá děvka právě neomaleně a zbytečně sebrala, bez ohledu na následky nebo soucit.
Morla poškodila Edilynin drahocenný luk, aby ji odstranila ze soutěže, protože věděla, že se s ní nemůže měřit. Protože nebyla ochotná strávit roky cvičením, díky kterému by získala takové schopnosti. Bylo jí jedno, co jiným sebrala. Vše na čem jí záleželo, bylo to, co chtěla. Do pekla se všemi ostatními.
Jak jen mohla?
Náhle zazněl hlasitý výkřik. Dřív než utichl, dav kolem nich divoce zaútočil. Pláště odhalily vojáky, kteří přišli pod rouškou oslav.
Morla a zbytek lidí soupeřících o právo stát se dračími druhy, se rozběhli do úkrytů.
Takže tolik k jejich válečnictví či ukázkám schopností. To o jejich věrnosti a statečnosti mnohé vypovídalo.
Jediný, kdo zůstal na místě, byla Edilyn.
Popadla Morlin odhozený luk, přehodila si přes záda svůj toulec a zamířila k jejich nepřátelům. Nepřátelům, kteří si rychle prosekávali cestu skrze Kattalakisské draky a breninovy lidi.
Emanon v úžasu sledoval, jak Edilyn nebojácně chrání přesně ty idioty, kteří k ní byli tak krutí. Proč? Nemohl na to přijít. Osobně by je nechal všechny pobít. Ti jediní, které kdy chránil, byly jeho bratři a sestra.
Nikdo jiný nebyl hoden byť jen jediné kapičky jeho krve.
Za tím si vždycky pevně stál a na to přísahal. 
Pak ale uviděl, jak do Edilyniných zad míří smrtící úder. Úder, který nemohla vidět, jelikož se soustředila na ostatní. V tom jediném, rychlém úderu srdce učinil rozhodnutí, které přísahal, že nikdy neudělá.
Aby zachránil lidský život, přeměnil se do své pravé dračí podoby.
Edilyn ztuhla, když kolem ní zakroužil obrovský drak. Svou obrovskou ostnatou hlavou tvořil zeď žluto-oranžových šupin, které se v denním světle vlnily a mihotaly. S úlekem si v první chvíli myslela, že útočí na ni.
Místo útoku však vypustil proud ohně na ty, kteří tajně vklouzli do její vesnice. S divokým zasyčením prudce švihl ocasem a roztáhl nad ní svá černě zbarvená křídla. Nastup, má paní Edilyn.
 Když poznala ten hluboký hlas, který měl před nedávnem kadenci starého muže, klesla jí čelist. „Emanone?“
Jeho žluté hadí očí zněžněly, když se na ni stydlivě ušklíbl. Illarione, má paní. Bude mi ctí ti posloužit.
Ve chvíli, kdy telepaticky vyslovil své jméno, rozběhli se jejich nepřátelé k bráně jako o závod.
Ale Illarion to tak nehodlal nechat. Jakmile byla Edilyn v bezpečí na jeho zádech, rozběhl se za nimi a ujistil se, že už její lid nikdy neohrozí.
Edilyn se pevně držela jeho šupin, zatímco pod nohama a stehny cítila jeho vlnící se svaly. Jako kouzlem se pro ni objevilo sedlo a otěže spolu s postrojem, který zaručoval, že ji od sedla nedokáže nic oddělit. Měla pocit, jako by tam byla přilepená.
V nitru se jí mísil strach a respekt k nesmírné dračí moci, zatímco sledovala, jak bez námahy mění jejich nepřátele v popel. V úžasu zadržovala dech a tiše se modlila, aby se takový hněv nikdy neobrátil jejím směrem.
Nemusíš se mě bát, Edilyn.
Tím si nebyla tak jistá. A i když se vždycky nad příběhy o moci starověkých Drakosů ušklíbala a uznávala je jen jako legendy, nyní musela uvažovat o tom, kolik z těch příběhů je vlastně pravdivých.
Drazí bohové, byl přesně takový, jak se říkalo. Jeho moc byla větší než moc jakéhokoliv draka, kterého kdy viděla nebo o kterém slyšela.
Když s prakticky nulovým úsilím skončil s jejich nepřáteli, vrátil se zpět na místo, kde probíhala lukostřelba a dovolil jí sesednout mu ze zad. Obklopovala je těla zraněných a mrtvých. Celá oblast byla pořád ještě plná chaosu, jak se lidé pokoušeli najít své milované a poskytnout pomoc.
I když Edilyn nesnášela, jak se k ní v průběhu let chovali, necítila radost, když svůj lid takto viděla. Jak by někdo mohl cítit potěšení při pohledu na bolest někoho jiného? Snažit se jinému ublížit, když to nebylo nutné? Nikdy nechápala bezdůvodnou krutost.
Co to jen s lidmi bylo?
Pak se přímo před ní Illarion proměnil z draka v muže. Jenže tentokrát nebyl starý ani shrbený.
Byl úchvatný.
Zalapala po dechu, když zvedla hlavu a pohlédla do páru stříbřitě modrých očí, ze kterých sálala inteligence a teplo. Nikdy neviděla oči takové barvy. Byly zasazeny do naprosto dokonalé mužské tváře. Pevná, jako z kamene vytesaná čelist, vysoké lícní kosti a orlí nos. Tím nejlepším ale byly jeho rty, které se na ni neušklíbaly, ani ji nezesměšňovaly. Dlouhé, tmavě kaštanové vlasy mu spadaly na ramena a bylo v nich množství malých copánků protkaných pírky.
„Byl jsi v boji zraněn?“ zeptala se.
Člověkem nikdy.
Když jí došlo, že jeho hlas k ní nepřichází prostřednictvím jeho rtů, přejel jí po páteři mráz. Promlouval k ní prostřednictvím jejích myšlenek. Není divu, že se před nimi předtím úplně zakrýval. Musel skrýt to, že k nim jako starý muž nemluví, ale posílá jim své myšlenky.
S něžností, která neodovídala jeho síle a velikosti, jí přejel prsty po tváři a setřel tak vlhkost, která tam ulpěla poté, co se jí zlomil její luk. Jeho pohled potemněl zvědavostí, když jí palcem zavadil o rty.
„Počkat!“ Brenin se hnal kupředu. „Máš špatnou ženu. Tohle není moje dcera. Morla je krásná a bohatá. Ona je tou, kterou hledáš.“
Illarion vrhl na mnohem menšího muže podrážděný pohled, když spouštěl ruku z její tváře. Nepřišel jsem sem pro falešnou princeznu s proradným srdcem a bezohlednou duší, která si necení ničeho vyjma své vlastní nadhodnocené hrdosti.
Edilyn se při opovržlivém tónu jeho hlasu zamračila. „A pro co jsi sem přišel?“
Velice dračím způsobem naklonil hlavu na stranu, aby se podíval na své dračí bratry a pak zpátky na brenina. Pro nic. Opravdu. Každý rok sem chodím jen tak pro zábavu a čekám to samé jako vždycky. Každý rok mě posílají pryč hlupáci, kteří nikdy neopomenou potvrdit mi mé nízké mínění o lidstvu. Vždycky to pro mě byla hra – zjistit, jak daleko se dostanu.
Zašklebil se na Morlu. Lákadlo v podobě princezny mě sem rozhodně napřivábilo, jelikož to jsou jen domýšlivá, bezcenná stvoření, která se zajímají jen o své vlastní malicherné potřeby. Nepotřebuji se zaplétat s takovou nepříjemností.
Pak se Illarion obrátil k Edilyn a koutky jeho úst se mírně nadzvedly. Místo toho jsem nalezl tu nejvzácnější vidinu ze všech. Setkal se s jejím pohledem a upřímnost v těch ledově modrých hlubinách ji přiměla se zachvět. Nalezl jsem překrásnou královnu, která sama sebe zná a nebojí se chránit ty, kteří ji obklopují. Královnu, která sleduje své okolí, a která není slepá k citům ostatních, či k jejich hodnotě. Kráčím po této zemi již více než deset tisíc let, má paní. Nikdy jsem neviděl nikoho, kdo by ti byl roven, ať už srdcem či schopnostmi. A jestli mě přijmeš, i s tím, jak jsem ti odporný, přísahám, že navždy budu tvým věrným služebníkem.
S těmi slovy jí podával luk, který pro ni s láskou vytvořil její otec, a který Morla ve své marné touze po slávě zničila.
Byl v naprostém pořádku.

20 komentářů:

  1. Děkuji moc za skvělý překlad

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem! Tinushka

    OdpovědětVymazat
  4. D9ky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. Pekna kapitola. Tesim sa na pokracovanie. VV

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...:-);-)

    OdpovědětVymazat
  8. Dakujem pekne, Mirka

    OdpovědětVymazat
  9. Moc děkuji za pokračování kapitoly. Katka

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za kapitolku, super knížka....

    OdpovědětVymazat
  11. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  12. Vdaka za preklad, uz sa tesim na pokracovanie :-)

    OdpovědětVymazat