pátek 30. června 2017

Dračí znamení - Kapitola 2



Spářena s drakem.
A ne jen tak ledajakým drakem… s jedním z nejstarších plemen zvěrolovců. Illarionem Kattalakisem.
Takhle si Edilyn rozhodně konec dne nepředstavovala, a to ani v nejhorší noční můře. A
vzhledem k tomu, že její matka kdysi bývala bojovníkem s démony nočních můr, byla to opravdu silná káva.
Oni dva o sobě ve skutečnosti nic nevěděli.
Přesto tu stála a cítila se hloupě a zranitelně. A přála si, aby bývala zvolila vhodnější oděv. Nějaký, který by se aspoň trochu hodil.
Její pocitům nepomohlo ani to, že jí Illarion na hlavě narovnal přilbu s rohy, což jí připomnělo, že má úmyslně slepené vlasy zapletené s ostružiním. Illarion škádlivě pozvedl obočí a trpělivě čekal na její odpověď.

Dobrotivý bože, byl to nejkrásnější muž, jakého kdy viděla!
Tedy na draka.
„Otče!“ Naříkala Morla. „To není fér! Měl to být můj manžel! Můj drak! Chci ho!“ Dupla si. „Udělala jsem všechno, aby ho vyhrála a abych se zbavila JÍ. Hned s tím něco udělej!“
Výraz na Illarionově tváři však jasně napovídal, že by bylo velkou chybou, kdyby to brenin zkusil.
Když se pohnul kupředu, ostatní draci ho zadrželi.
„Můj pane?“ uklonil se uctivě Tarius. „Je mi ctí, že vás poznávám.“
Když se Illarion otočil ke svým bratrům Drakosům, jeho tvář se proměnila v kámen a veškerý humor a přívětivost z jeho očí zmizely. Tohle byla chladná tvář vraha. Smrtící šelma, která je všechny do morku kostí nenáviděla.
Jak zvláštní, neměl draky rád o nic víc než ona.
Když váhala s odpovědí, v těch okouzlujících očích se objevil smutek. Jak si přeješ má paní, už Tě nebudu více obtěžovat. Měj krásný život. Stáhl si kapuci zpět do tváře a otočil se k odchodu.
„Počkej!“ Edilyn promluvila dřív, než si to vůbec stihla uvědomit.
Illarion se zastavil a otočil se k ní.
Nesnášíš draky. Nenávidíš je všechny! Připomínala si.

A přesto…
Hlavou jí běžela myšlenka na to, jak spěchal, aby ji ochránil. Jak ji škádlil a jak se s ním cítila příjemně, i když se jí ostatní během zkoušky posmívali.
Bylo to ve všech směrech pošetilé a věděla to.
Přesto nedokázala zabránit slovům, která jí vyšla z úst. „Půjdu s tebou.“
Zdálo se to až nevhodné pro tak mocnou bytost, když k ní váhavě natáhl ruku. Neudělal krok vpřed ani žádný jiný pohyb, nechal to na ní. Chtěl, aby konečné rozhodnutí bylo jen a jen její. Nechtěl do její volby v žádném případě zasahovat.
To činilo rozhodnutí mnohem jednodušší.
Illarion nebyl jako ostatní. Zdálo se, že je stejně nejistý jako ona.
Vložila svou třesoucí se ruku do jeho dlaně a vyšla vstříc nejisté budoucnosti. Budoucnosti s někým, o kom by se to ani v nejdivočejších snech nenadála.
V okamžiku, kdy se jejich ruce lehce dotkly, oslepil ji jasný záblesk. Svět se s ní zatočil a ztratila pod nohama pevnou zem. Vznášela se a cítila se jako ve snu. Nebo padala? Nedokázala to určit.
Ne do chvíle, než se ocitla uprostřed obrovské, temné jeskyně.
Té největší jeskyně, jakou kdy viděla.
Přesto tam nebylo chladno ani tma. Bylo tam příjemně teplo, zejména proto, že se v okamžiku, kdy se objevili, zapálily samy od sebe tisíce pochodní.
Pomalu se otáčela a zkoumala lesklé černé zdi jeskyně. „Kde to jsme?“
Můj domov.
„A kde to je?“
Tam kde žiju. Jeho tón byl plochý a trpký.
Stejně jako podrážděný.
Otráveně se na něj podívala. „A to je?“
Tam, kde mě nikdo nemůže najít. Sňal si kapuci a propaloval ji očima. Bojíš se?
Edilyn pochopila, že ji chce vyděsit, ale odmítla mu dát pocítit takové zadostiučinění. „Měla bych se bát?“
Zvedl jeden koutek úst. Většina lidí by byla vyděšená.
„Nejsem jako většina ostatních.“
Ne, to nejsi, na takové malé, chutné sousto.
Z nějakého důvodu ji tón jeho hlasu zahřál, navzdory slovům, která by mohla být chápána jako
hrozba. „A přesto bych ráda věděla, co je tohle za místo.“
Místo, kde nebudu vyrušen nebo napaden.
Kde mě nikdo nenajde.

Kdyby to na vlastní oči neviděla, neuvěřila by, že je to možné. Bylo to opravdu úchvatné.
A přimělo jí to se ptát na další věci, které se ho týkaly. „Ty nejsi schopen mluvit?“
Nemám hlasivky, jestli je to to, na co se ptáš. Když jsem byl malým dráčetem, byly mi krutě vyříznuty z hrdla. Pomalu se k ní přiblížil a zastavil se těsně u ní. Přesto se jí nedotkl.
Ne, že by musel. Samotná jeho přítomnost byla tak intenzivní a… zastrašující. Zdrcující. Prýštila z něj moc a vyplňovala prostor kolem něj.
Zasáhla ji jako rána elektrickým proudem.
Děsil ji, i přesto, že se zoufale snažila nenechat se vyděsit. Přestože vypadal jako člověk, byl divokým zvířetem. Bez ohledu na to, jak moc to chtěla cítit jinak, nemohla popřít, že na něm bylo něco dominantního, jakási vrozená syrovost. Byl zlověstný a chladný.
Nemusel nijak zdůrazňovat, že pro něj lidský život nic neznamená, tato skutečnost vyzařovala z každého póru jeho těla.
S neuvěřitelnou něžností, která popírala krvelačného draka rvoucího na kusy své nepřátele, se dotkl pramínku vlasů na jejím rameni. Na rtech mu hrál lehký úsměv, když ponořil tvář do jejích vlasů a  
vdechl tu přenádhernou vůni. V té chvíli byla Edilyn vděčná, že poslechla svého bratra, který byl ovšem nezvykle tichý.
Což ji dovedlo k velmi nepříjemné myšlence…
„Přeješ si se teď se mnou pářit?“
Jízlivě si odfrkl. A to je to, co chceš?
Když se jí zeptal, ztěžka polkla a tepal v ní strach. Bylo jí jasné, co přijde, ale musela si přiznat, že se jí do toho ani trochu nechce. Ne že by nebyl atraktivní, ale… „Nikdy jsem nebyla s mužem, můj pane.“
Illarion ztuhl, ta slova ho zasáhla jako rána do tváře. Očekával by, že žena s takovou jiskrou ochutnala mnohé slasti, které život nabízí. Skutečnost, že ona ne…
Byl překvapený.
Víc než to, nedokázal tomu porozumět. Napadl ho jen jeden důvod, proč to tak je.
Necítíš se na to dost stará?
Začala se smát, ale pak se zarazila. „Promiň. Myslím, že v porovnání s někým, komu je více než deset tisíc let, to není moc odůvodněný dotaz. A ano, na sex jsem víc než dost stará. Většina žen s tím začíná mnohem dříve.“
Pak ale proč?
„Osobní volba. Nebo jsi snad neviděl ty idioty v naší vesnici?“

„Jako by to nestačilo!“ Vykřikl Virag. „Edilyn je osina v zadku. A muži si toho většinou všimnou.“
Edilyn sebou trhla, když její bratr konečně oznámil svou přítomnost, samozřejmě tím nejhrubším a nejotravnějším způsobem.
Illarion povytáhl obočí. Mám se ptát?
Edilyn si povzdechla, zavrtěla hlavou a zvedla lahvičku, kterou měla na krku. „Ne. Ale protože teď patřím tobě… Illarione, seznam se s mým bratrem Viragem.“
Virag se zhmotnil do plné velikosti člověka. Blond a svalnatý, stál tváří v tvář Illarionovi. Většina ostatních by se nechala zastrašit Viragovou intenzivní přítomností, ale Illarion jen zkřížil ruce na hrudi a znuděně si ho prohlížel.
Přejel po Viragově těle zadumaným pohledem, čímž dal najevo, že na něj příliš nezapůsobilo. Kikimora. Je vzácné vidět na světě samce tvého druhu. Musíš být velmi vyhledávaný.
Teď byla řada na Viragovi, aby byl zaskočený. „ Ty víš, co jsem?“
Illarion přikývl. Potloukám se kolem už hodně dlouho a viděl jsem spoustu nechutných věcí. Virag se zasmál tomu, jak Illarion vyslovil slovo „nechutný“, čímž si do něj maličko rýpl. „ Jo, dokážu si to představit.“
Vzhledem k tomu, že jsi schopen odvést svoji sestru pryč odsud stejně jako já, měl bych vás oba zanechat vaší budoucnosti. Mějte dobrý den.
Edilyn se zachmuřeně obrátila k bratrovi. „Dobrý den, nebo Sbohem?“
Znamenají to samé, nebo?
„Ne. To první znamená na chvilku. To druhé je napořád. Nabízíš mi tedy Sbohem?“
Ty jsi ta, která řekla, že se v žádném případě nechce spářit s drakem. Ani jsi nikdy nebyla s mužem.
Mám pro ženu jen jedno uplatnění, a tím je velmi krátká biologická výměna. Pak pohlédl na Viraga. A už vůbec nemám uplatnění pro samce kikimora. Nevidím tedy důvod, Proč bychom měli nadále zůstat pohromadě. Bude lepší, když se teď srdečně rozloučíme, než nás přepadnou divné pocity a…
I když to Edilyn ublížilo mnohem víc, než byla ochotna si přiznat, přinutila se chovat se stejně bezcitně jako Illarion. „Aha, chápu. Takže, Viragu?“
Její bratr kategoricky zavrtěl hlavou. „Ne. Neudělám to.“
Illarion na něj upřel pronikavý pohled. Pardon?
„Souhlasím!“ zavrčela. Měla sto chutí Viraga nakopnout za to, že ji odsud neodvedl dřív, než ji vlastní city zradily. Cítila bolest a bylo téměř nemožné ji spolknout a dělat jakoby nic.
Virag tvrdošíjně zkřížil ruce na prsou a zaujal vzdorný postoj. "Nemáš ani tucha, jak s ní v Pennllynu budou teď zacházet. Nechci ji tam vzít zpět, jsou příliš krutí! Rozhodně ne po tom, co jsi ji přede všemi prohlásil za svou vyvolenou a urazil tak princeznu. Budou k ní nemilosrdní a bude to mnohem horší než předtím. A ona si to nezaslouží! To ji radši nech zemřít, než abys ušetřil její život pro takový osud.“
Zvedl ruku, aby ji umlčel, když začala protestovat. „Neopovažuj se se mnou dohadovat, Eddie.“

„V týhle černý díře je pro nás tři spousta místa, já sám nezaberu víc prostoru než v je v náprstku. Tvůj lidský život je dlouhý, Edilyn, ale je to jen mžik ve srovnání s délkou jeho života. Klidně tě tu může pár desetiletí trpět, zatímco ty si tu budeš žít v klidu a míru. On bude ignorovat nás, my budeme ignorovat jeho a budeme všichni spokojení.“
Možná, že ne všichni.
Zahřímal Illarion zvukem, který ale nepocházel z jeho hrdla. Nebyla si přesně jistá, odkud ten zvuk vyšel, ale rozhodně byl děsivý.
Nepřeceňuj své síly, kikimoro. Vyrval jsem svými zuby kosti z daleko větších tvorů, než jsi ty. Pohltil jsem i bohy!
„A přesto to byl právě bůh, který tě uvrhl do tvé hybridní existence, že?“
Tentokrát nebylo pochyb o zvuku, který Illarion vydal, když zlověstně zasyčel. Zašel jsi příliš daleko! A víš kulový o tom, co říkáš!
Připravil se zaútočit na Viraga.
Edilyn bez přemýšlení vstoupila mezi ně.
Místo aby skočil na Viraga, srazil se Illarion s ní.
Nebyla si jistá, kdo z nich dvou byl víc ohromený nečekaným kontaktem. A proč jako by najednou nemohla dýchat.
Illarion ji objal kolem ramen, aby ji uklidnil. Jsi v pořádku?
Přikývla. „ Tys mi neublížil.“
V jeho tváři se zračila úleva a v očích neklamný žár. Spolu s bolestí tak hlubokou, že jí píchlo hluboko v útrobách. Neměla sebemenší ponětí, kde se ten silný cit vzal.
Ale něco ho pronásledovalo.
Pustil ji a udělal krok zpět. Nahoře máš k dispozici ložnici, je tvá. Jsou tam truhly s hedvábím a šperky, použij, co si budeš přát, aby ses cítila pohodlně. Nic z toho ale nesmí opustit tuto jeskyni.
A s tím se přeměnil zpět na draka, klátivě odešel do tmavého výklenku a ztratil se jí z očí. A to byl neuvěřitelný výkon, vzhledem k jeho velikosti a živosti barev dračích šupin, pomyslela si.
Přesto tak učinil snadno a bez sebemenší námahy.
Zmatená a vzteky bez sebe se zamračeně obrátila na Viraga.
Vůbec se svým výstupem necítil zahanbený. „Nešpul na mě pusu.“
„Nic takového nedělám.“ Odvětila Edilyn.
„Ale ano, děláš. Měla bys mi spíš poděkovat.“
„A za co? Že jsi nás vnutil té ubohé duši, která nás tady ani trochu nechce?“
„Že se nemusíš vrátit do té ubohé chatrče, kterou ti rodiče ve své nerozvážnosti odkázali. Kromě toho, tvému drakovi by neuškodilo trochu společnosti. Je to naprosto neutěšená existence. Jen se na to podívej.“ Ukázal na zdi holé jeskyně. „Tvá mizerná chatrč vypadá v porovnání s tímhle jako palác a to je samo o sobě dost děsivé.“

Nenáviděla se za to, ale musela přiznat, že má Virag pravdu. Ale i tak…
Tohle byla Illarionova existence? Jeho život? Bylo to tak… tak…
Bezútěšné.
Sterilní. Myslí jí prošlo tisíc různých přirovnání. A ty, které ji nejvíc pronásledovaly, byly poslední dvě.
Smutné a osamělé.
Cítila se kvůli tomu drakovi špatně, a tak si stáhla přilbu z hlavy a podala ji bratrovi. „Počkej tady.“
„Proč?“
Útrpně si povzdechla. „Protože tě o to prosím a ty se chováš jako osel.“
„Dobře.“ Nasadil si přilbu na hlavu a šel si sednout na nedaleký stalagmit.
Pohledem se ujistila, že Virag udělal, co mu řekla, a zamířila za Illarionem.
Lávka, po které se pustila dolů, byla dlouhá a klikatá. Příšerně úzká. Neměla sebemenší tušení, jak se na ní Illarion mohl udržet vzhledem ke své impozantní velikosti. Možná, že ji přeletěl. Bylo to pravděpodobnější, než že by po ní přešel, aniž by uklouzl a spadl.
Kousla se do rtu a snažila se zklidnit své pocity ohledně nebezpečné cesty. Nikdy neměla ráda výšky a tmu ještě méně.
Tady dole bylo mnohem chladněji. Přímo mrazivo. Proč by sakra zůstával tady, když by mohl být v
teplejší, světlejší části jeskyně?
Co tu děláš?
Zajíkla se nad nečekaným hlasem, který se jí vetřel do myšlenek. „Kde jsi?“
Jemný povzdech jí naplnil hlavu. Jsem ve své posteli.
Uslyšela hluboký šoupavý zvuk a potom se pochodně samy od sebe rozzářily a osvětlily temnotu kolem sebe. Omráčeně si uvědomila, že stěny jeskyně vůbec nebyly černé. Spíše to byla temná, jiskřivá zeleň, která se ve světle třpytila. A pokud nahoře v jeskyni byly poklady, nebylo to nic ve srovnání s tím, co naplňovalo komory tady dole. Všechno se lesklo a třpytilo zlatem, stříbrem a drahokamy. Válely se dokonce i na podlaze. Mohla v nich prakticky plavat, kdyby chtěla.
Illarion zabíral většinu místnosti na druhé straně. Evidentně si ustlal na slámě, kterou byla pokryta kopa zlatých mincí. Nezdálo se jí to, kdo ví jak pohodlné, ale kdo byla ona, aby ho mohla soudit?
Svou tlustou slámovou matraci v chatrči v Pennlynnu také nepovažovala za vrchol pohodlí.
Zvedl hlavu. Byl tak velký, že se s ní setkal tváří v tvář na římse, aniž by pohnul jakoukoliv jinou částí svého těla.
Potřebovala jsi něco?
Snad i přeslechla jeho otázku, jak byla zaujatá vší tou nádherou kolem sebe. „Smím se zeptat proč s tímhle“ – ukázala na všechno to bohatství – „pokladem kolem spíš na podlaze a ukrýváš se v jeskyni? Nerozumím tomu. Mohl by sis žít jako král v paláci.“
Nejsem člověk, Edilyn. Jsem drakomai. Znáš to slovo?
Zavrtěla hlavou.
Rodíme se jako prokleté děti matkám démonům. Opuštěni hned po narození a ponecháni téměř jisté smrti, jen hrstka z nás přežije. Kvůli tomu, čím jsme, jsme velmi osamělí a teritoriální. Nejsem jako ti hybridní tvorové, kteří přicházejí do tvého světa vybírat si družky. Jsem mnohem starší a také mnohem divočejší.
„A to je ten důvod, proč nemůžeš mluvit?“
Ne. To je výsledek nenávisti tvého druhu, a je to taky důvod, proč nenávidím tak vehementně svou vlastní rasu. To, co se mi stalo, mi udělali zcela záměrně a přestože mě to naplňuje jedem, vím, že se musím vyvarovat toho, aby se ze mě stalo takové monstrum, jaké si všichni myslí, že jsem.
Jeho krutá slova jí vehnala slzy do očí. „Je mi to líto.“ A než se mohla zastavit, natáhla ruku a položila ji na jeho vrásčitý čenich.
Illarion ztuhl nad tou nečekanou laskavostí. Žádný člověk ještě nikdy neprojevil tolik něhy, když byl ve své přirozené formě. Vlastně to nikdo nikdy neudělal, ani když byl v lidské podobě.
Je pravdou, že ženy jeho tělo velmi přitahovalo, ale jejich nadšení ochladlo v okamžiku, kdy jim došlo, že nemůže mluvit. Považovaly ho za neúplného, když byl němý. A on k nim málokdy promlouval telepaticky, protože by to vyzradilo jeho nadpřirozené síly.
Ale Edilyn svou laskavost nijak nemírnila. Bylo to tak přirozené, jako dýchat. Nemohla si pomoct.
Zavřel oči a vychutnával teplo její ruky, když mu hladila šupiny.
„Jestli to pro tebe bude aspoň nějaká útěcha, draci snědli mého otce.“
Ušklíbl se na ni. Jak by tohle mohlo být pro mě útěchou?
"Asi nijak. Jen jsem chtěla, abys věděl, že chápu tvou nenávist. Že je pro mě těžké být s tebou a nemyslet na to.“
Přesto jsi tady. Otevřel oči a zjistil, že se na něj dívá s podivným leskem v očích. S výrazem, kterému úplně nerozuměl.
„Proč jsi mě ochránil?“
Tak za prvé – chovala ses ke mně laskavě.
„A to je všechno co jsem musela udělat?“
Je to smutné, ale když dostaneš v životě tak málo jako já, pak ano. Obávám se, že jsem jen laciná děvka, jejíž city se dají snadno koupit.
Hlasitě se zasmála nad tak nečekaným komentářem. „Tak to je moc dobře, že to brenin nevěděl. Mohl tě ode mne koupit.“

Vskutku. Illarion ostře nasál dech, když přesunula ruku, aby ho mohla podrbat pod bradou. Po celém těle mu přeběhl mráz a v žilách se rozhořel oheň. Jedna jeho část chtěla dokonce příst v reakci na tak úžasné pocity, které v něm její ruka vyvolala.
„Ještě jsi mi neodpověděl na otázku o všem tom bohatství kolem.“
Spokojeně si povzdechl a zavrtěl ocasem. To není moje.
„Jak to myslíš?“
Bohové a jiní hrdinové si všechen ten poklad dali ke mně do úschovy. Ti, kteří ho potřebovali ochránit před zneužitím ve svém světě. Bohužel, mnoho z nich zemře dřív, než se jim ho podaří získat zpět, a tak ho tu v průběhu času hromadím.
„Nikdy ses toho nezbavil?“
To je příliš nebezpečné. Mohu nenávidět draky i lidstvo samotné, ale sdílím tento svět s tebou. Poslední věc, kterou chci zažít, je, jak někdo z nich povstane a převezme vše. Třesu se při pomyšlení na to, jak musím vzdávat poctu Gallu, Charontům nebo miliardě dalších možností, jako je například tvůj bratr.
Znovu se smíchem přikývla. „Chápu tvé obavy. Stouplo by mu to do hlavy a bylo by s ním k nevydržení.“ K Illarionově nelibosti spustila ruku dolů a prohlížela si zdi jeho příbytku.
„A tohle ti stačí?“
Jak to myslíš?
"Tenhle život?  Dělá ti dobře tady být zavřený s pokladem a dělat… co vlastně draci dělají?“
Prostě jsme.
„A?“
Pokrčil rameny. A co? Mému druhu nic jiného nezbývá. Kdykoliv opustíme jeskyni, jsme loveni. Jsme tak velcí, že se nemůžeme jen tak ukrýt. Každý existující druh, včetně bohů, nás chce zotročit, připravit nás o nadpřirozené síly nebo nás zabít, aby využili části našich těl do lektvarů nebo si je někde vystavili jako trofeje. Nesmíme se scházet s ostatními. Takže prostě žijeme ve svých jeskyních a čekáme na den, kdy nás smrt konečně vysvobodí z naší samoty.
Edylin těžce polkla knedlík, který jí vyrostl v krku. Zvláštní, jak nikdy nepřikládala sebemenší důležitost tomu, jak by se draci mohli skutečně cítit. Nikdy se o to ve skutečnosti nestarala. Nikdy o nich nepřemýšlela jako o bytostech, které cítí.
„Ty ale nemusíš být drak.“
Pohled, který na ni upřel, ji vyděsil. Jeho dech se změnil na trhaný, rozzlobeně oddechoval. Hadí zornice jeho žlutých očí se výhružně zúžily.
Myslíš, že bych sám sobě něco takového udělal? Stát se slabým, ubohým a bezmocným člověkem?
Ta slova ji zasáhla jako úder. „Nejsme tak slabí a rozhodně ne ubozí. My alespoň žijeme. A bojujeme. Neschováváme se jako zbabělci v tmavých jeskyních, a nelitujeme se!“
Potom vstala a nechala ho tam ležet a ubíjet se sebelítostí.
Illarion se v šoku odtáhl, když sledoval její rozčílení. Nikdo jiný než Max, Xyn nebo Falcyn s ním nikdy nemluvil takovým způsobem.

Báli se ho? Ano. Dokonce i  když  byl ještě dítě a lidé ho zajali a mučili, vždycky z něj měli hrůzu.
Nikdo, a už vůbec ne člověk, mu nikdy předtím nevynadal. Ne, když byl v dračí kůži.
Necítím sebelítost!
Vyhovovalo mu být drakem. Byl ve své samotě a ve své jeskyni spokojený. Vůbec neměl jiné potřeby.

Až na jednu náhlou potřebu uvést věci na pravou míru před dráždivou ženou, která si myslela, že ví všechno o věcech, o kterých ve skutečnosti nevěděla nic…

21 komentářů:

  1. Dakujem za preklad a korekciu, uz som sa nevedela dockat dalsej kapotoly :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Srdečná vďaka za preklad... :-);-)

    OdpovědětVymazat
  3. velmi pekne dakujem za preklad

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem! Tinushka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  8. Děkují. Moc. Moc. Moc. Meduska

    OdpovědětVymazat
  9. Ďakujem za ďalšiu kapitolu:)

    OdpovědětVymazat
  10. Moc děkuji za další kapitolu!!!

    OdpovědětVymazat
  11. Dakujem za preklad a korekciu. VV

    OdpovědětVymazat
  12. Dakujem za skvele pokracovanie. Uz sa neviem dockat dalsieho. GabiM

    OdpovědětVymazat