neděle 20. srpna 2017

Dračí znamení - Kapitola 4


Illarion se bez dechu odtáhl a díval se na Edilyn v naprostém překvapení.  Jak sladký a neohrabaný její polibek byl! A prozradil mu, jak moc nevinná ve skutečnosti byla ona. Ale dotkl se ho víc, než byl ochoten si připustit. Usmál se na ni, něžně ji políbil na čelo a odvrátil se.
Opět ho zastavila.
Co to děláš?
Kousla se do rtu a položila mu ruku na hruď. „Vím, co to znamená být zaslíbena drakovi. Jsem připravena.“
Čelist mu zacukala. Dál se mi takhle nabízej, Edilyn, a jednoho dne ti neřeknu ne.
„Illarione.“ Chytila ​​ho kolem pasu.

Ostře se nadechl, když se její ruce dotkly jeho kůže. Skutečnost, že přejela pravou rukou přes břicho ke krku přesně v místě, kde měl strašlivou jizvu, co utržil v zajetí, mu nijak na náladě nepřidala.
„Opravdu chceš, abych odešla?“
Ne, to nechtěl. Co si pamatoval, bylo to poprvé, co se doslova dožadoval přítomnosti někoho jiného.
Nehraj si se mnou, Edilyn. Draci jsou divoké, nemilosrdné bytosti. Vášnivé ve všech ohledech. Nejsme jako lidé. Jestli uplatním svůj nárok na tebe, bude to navěky. Nikdy tě nebudu moct nechat jít. Musíš pochopit a akceptovat, že nemohu žít s lidmi.  A i když jsem tebe a tvého bratra pustil do svého světa, moje tolerance dál nesahá. Tohle by pak byl tvůj život – osamělý a odloučený. A to navždy.
Edilyn mu prsty prohrábla vlhké vlasy, když uvažovala o tom, co řekl. Fakt, že byl velmi trpělivý a na rovinu jí řekl pravdu, jí jen usnadnil rozhodnutí. „Žila jsem mezi svými lidmi celý život a stejně jsem byla většinu času sama. Říkáš, že se vzdám něčeho, co jsem nikdy neměla. Jestli mi můžeš slíbit víc dnů, jako byl ten dnešní, přísahám, že není nic, co by mi chybělo na mé vesnici nebo lidech, se kterými jsem žila.“
Tentokrát on sklonil rty a zachytil její ústa v tom nejvášnivějším polibku, jaký si lze představit.
Edilyn vzdychla, když jeho jazyk pohladil ten její, a krev se jí vařila v žilách.
Vzal ji do náručí s lehkostí, jako by nevážila ani gram, a odnesl ji na stinné místo, které bylo měkce vystlané mechem a trávou. Než ji položil na zem, přičaroval kožešinovou přikrývku.
Se zavřenýma očima si vychutnávala svaly, které se jí vlnily pod rukama. Svaly tvrdé jako kámen, pod neuvěřitelně měkkou kůží.  Jeho tělo bylo tak odlišné od jejího. Obzvláště jeho vousy, které jí jemně škrábaly rty a tváře, až ji brněly.
Hravě ji štípl do brady, a pak uchopil zip jejího podivného obleku a zatáhl za něj, aby odhalil její nahé tělo. Upřeně se jí díval do očí a pozorně ji sledoval, jakoby snad čekal, že si to rozmyslí.  A pak, mučivě pomalu, vsunul ruku dovnitř a jemně pohladil její ňadra.
Edilyn sykla, teplo jeho ruky jí vysílalo horkost do celého těla.
Illarionovy rty se zvlnily v jemném úsměvu a pak sklonil hlavu, aby ochutnal ztopořené růžové vrcholky. Zabořila mu prsty do vlasů, když každý z nich pečlivě líbal a sál, až se svíjela rozkoší.
Edilyn ani nenapadlo, že by to snad mohlo být ještě lepší. Dokázal jí opak, když využil magii, aby úplně odstranil její oblek, a něžnými polibky se posouval přes bříško až k místu, které pro něj nejvíc hořelo.
Nahlas vykřikla, když jí začal jemně jazykem dráždit naběhlé místečko mezi nohama. „Illarione?“
Mmm?
„Co mi to děláš?“
Jemně do ní vsunul prst a pohyboval s ním v rytmu svého jazyka. Líbí se ti to?
Odpověděla s hlasitým zasténáním.
Chceš, abych přestal?
„Ne!“
Illarion se zasmál zoufalství v jejím hlase, když si ho přidržela za vlasy. Edilyn rozhodně byla přesně tak vášnivá, jak si představoval. Plně se mu oddala. Bylo to poprvé, co se mu takto oddala žena, která věděla, kdo a co ve skutečnosti byl.
Z nějakého důvodu jí to činilo jedinečnou. Cítil intenzivní něhu. Rozhodně se jen nepářili, jak to předtím nazvala. Milovala se s jeho skutečným já s plným vědomím toho, že je zlomený a prokletý. A byl první, kdo se jí mohl dotknout. Nikomu jinému to nikdy nedovolila.
Byla jen jeho.
Jeho jazyk kmital stále rychleji, a když její tělo o několik minut později vybuchlo v mohutném orgasmu, pochopil Illarion, že to pro ni bylo poprvé.
Vyděšeně se od něj odtáhla. „Co jsi mi to udělal?“
To byl orgasmus, má paní. Je vyvrcholením společného páření.
Edilyn se snažila popadnout dech, ale bylo to těžké. Tělo jí stále uvnitř pulzovalo. „Mám se cítit opravdu takhle… dobře?"
Illarion se na ni usmál. Ano.
„Taky jsi to cítil?“
Já ještě ne. Chtěl jsem tě potěšit jako první, protože, jak už jsem ti říkal, první spojení je pro ženu často bolestivé. Nechtěl jsem tě vystrašit. Jenže tenhle plán mi evidentně nevyšel…
Jeho suché konstatování ji pobavilo. „Promiň, asi jsem pokazila atmosféru…“
Přejel pohledem přes její nahé tělo. Mně rozhodně ne.
Povzdechla si a přisunula se blíž k němu. „Nemám strach.“
S nejistým výrazem ve tváři pomalu stáhla dolů tu část oděvu, která zakrývala jeho bedra.
Okamžitě zalitovala svého prohlášení. Vzhledem k jeho velikosti dávalo teď varování ohledně bolesti mnohem větší smysl.
Illarion k ní natáhl ruku. Jsi připravena zjistit, jak se páří můj druh?
Neměla tušení, co tím myslí, dokud se k ní pomalu nepřiblížil. Illarion ji jemně otočil zády k sobě a vytáhl ji na kolena. Klekl si za ni a přitáhl si ji k hrudi tak, aby ji podepřel. Políbil ji na krk a tiše jí vydechl do ucha, když jí přejížděl rukama po kůži. Hladil ji a škádlil na prsou, dokud nezačala zase jemně vzdychat.
To je ono, moje drahá. Jen relaxuj a vychutnávej.
Illarion do ní jemně vnikl dvěma prsty, aby se ujistil, že je připravena ho přijmout. Byla vlhká a horká. Slastně zamručela, prohnula záda a vjela mu rukou do vlasů.
Nikdy v životě po nikom takhle netoužil. Roztáhl jí kolenem stehna a jedním mocným přírazem vnikl do jejího lůna. Okamžitě vykřikla.
Ztuhl. Jsi v pořádku?
Edilyn se kousla do rtu. Snažila se zvyknout si na pocit podivného naplnění hluboko uvnitř sebe. „Jsem v pořádku. Bylo to jen trochu nečekané.“
Sklonil hlavu, začal ji špičkou jazyka dráždit na ušním lalůčku a druhou rukou ji hladil v místě, kde byla jejich těla spojena. Když se opět uvolnila, začal se pohybovat proti ní. Nejdřív zlehka, ale pak jeho přírazy nabyly na rychlosti a síle.
Edilyn nemohla uvěřit, jak rychle bolest odplula, aby jí vystřídalo nezměrné potěšení. Dokonale pochopila, proč je sex tak vyhledávanou kratochvílí. Byla mu tak blízko. A když cítila, jak se v ní napnul a s výkřikem se uvolnil ve vlastním orgasmu, usmála se.
„Jsi můj, dračí pane.“
Trhaně dýchal, zůstal v ní hluboko zabořený a přikryl je další přikrývkou.
Navždy budu tvůj, Edilyn. Zvedl její ruku a přitiskl si ji ke rtům, aby mohl okusovat konečky prstů. Pak ji něžně políbil. A přitom to poslední, cos v životě chtěla, je drak.
„Pravda, ale jsi úplně jiný, než jsem si myslela, že budeš.“
Vydal zvláštní zvuk, než zhmotnil něco v dlani. Když ji otevřel, uviděla zvláštní zlaté píšťalky.
„Co je to?“
Odhrnul jí vlasy stranou a připnul píšťalky kolem krku.
Abys mě mohla zavolat, kdykoliv mě budeš potřebovat. Zapískáš a já budu hned u tebe. A kdyby se mi něco stalo, píšťalka přivolá mé bratry, kteří tě ochrání. Říká se tomu  Bane-Cry. Jakmile  zazní, všichni draci jsou povinni odpovědět.
Pohlédla na něj.  „Děkuji.“
Sklonil hlavu a pak ji políbil. Jak jsem řekl, bojovně chráním vše, co mi patří, a to nyní zahrnuje i tebe.
„Měla bych se bát?“
Ne. Jsi moje dračí milá. Nikdy nebudeš mít důvod se mě bát.
„Jsem tvoje co...?“
Dračí milá.
Kousla se do rtu a usmála se na něj. „Líbí se mi to. A z tebe to dělá mého...?“
Dračího milého.
Opřela se mu o rameno a přitiskla se k jeho tváři.  „Můj Dračí milý.“
Illarion zavřel oči a vychutnával si její slova, stejně tak jako jemné hlazení a vůni její kůže. Nejraději by tu vůni ze sebe nikdy nesmyl, ale bohužel, nakonec bude muset.
Edilyn se lehce zamračila.
Něco je špatně?
„Ne, jen přemýšlím, jaké děti budeme mít. Budou to draci nebo lidé?“
Zaváhal. Byla to chvíle, která musela přijít, i když by ji rád oddálil. Chvíle, kdy bylo na čase zjistit, jak Edilyn skutečně vnímá jeho a celý jeho druh.
Pokud se bohové z nějakého vlastního rozmaru nerozhodnou nás dva svázat, nikdy tě nebudu moci oplodnit. Stejně jako všichni zvěrolovci, jsem sterilní, Edilyn. Řečtí bohové nám tuto možnost vzali, když nás stvořili a pak prokleli.
Její pohled potemněl smutkem. „Ne, to vůči tobě není fér!“
Byl rád za její upřímnost. Byla skutečně rozčilená a rozhořčená.
Býval bych přísahal, že se ti spíš uleví...
V očích se jí zaleskly slzy. „Pak ses mýlil. Nic by pro mě nebyla větší čest než ti porodit děti. Ale říkal jsi, že není nic ztraceno a naděje tu ještě je.“
Ano, naděje ještě je.
„Pak se budu modlit, aby tento den přišel.“
Illarion znejistěl. A kdybych ti řekl, že to budou draci?
„Pak bys mi musel ukázat, jak o ně pečovat. Nemám tušení, co potřebují, ale naučila bych se to.“"
Pohladil ji prsty po tváři.  A milovala bys taková... stvoření?
„Nebyla by to nějaká stvoření, Illarione, byly by to mé děti. Můj bratr také není člověk a přesto ho miluju.  Moje matka byla dost překvapená, když jsem se narodila já, a můj otec ji musel naučit, jak pečovat o lidské dítě. Zřejmě je to ve srovnání s Kikimory mnohem složitější. Přesto mě milovala. A já ji také neměla o nic méně ráda, když se ukázalo, že je to, co byla. Spíš jsem se cítila bezpečně. Nikdy jsem se nemusela starat o své sny, dokud byla naživu.“
Ona byla zázrak. Illarion  nemohl uvěřit, že měl takové štěstí a potkal ji. Vlastně si nikdy nemyslel, že by se s někým kdy spářil. Nikdy ho nenapadlo, že najde někoho, s kým by se cítil tak, jako právě teď s ní.
Cítil se jako člověk. I když Edilyn věděla, že není. Neděsil jí ani jako člověk, ani jako zvíře. Viděla obě jeho stránky a ani jednu nezatratila.  Bylo to dokonalé.
Minimálně do té chvíle, než jí v žaludku hlasitě zakručelo. Illarion si povzdychl. Veděl, že pro ni potřebuje zajistit nějaké jídlo. Zatímco on nemusel jíst celé dny, lidé byli jiní. Jejich těla neuměla ukládat energii tak jako ta dračí. Potřebovali pravidelný přísun potravy.
V mé jeskyni se toho musí dost změnit, když tam budeš žít se mnou.
„Co tím myslíš?“
Klidně nahlas přemýšlej  se mnou, co všechno bys mohla potřebovat.  Nemám žádnou kuchyň, vlastně ani hrnce a pánve, aby sis mohla uvařit aspoň jednoduchý pokrm, takže ti musím zajistit prostor pro skladování a přípravu jídla. A budeš potřebovat víc oblečení... Co dalšího lidé potřebují, aby byli nasycení a spokojení?
Zvedla hlavu a zamračila se na něj. „A ty jíš své jídlo syrové?“
Usmál se a zavrtěl hlavou. Výhoda toho, že  umím dštít oheň, je,  že si každé jídlo okamžitě připravím ke konzumaci. A když se jednou nakrmím, trvá několik dní, než vůbec začnu trávit. Stačí jen jednou 
a téměř týden nemusím jíst znovu. Někdy i déle, závisí to na tom, kolik toho sním.
„To se rozhodně hodí.“
Překulil se s ní a lehce ji políbil. Ty ale nejsi drak, má růže, a potřebuješ nakrmit.  Pojďme se vykoupat a já ti potom seženu něco k jídlu.
Edilyn  cítila zvláštní slabost. Nemohla uvěřit, jak starostlivý její drak byl, jak laskavý. Nebo hravý, uvědomila si, když ji stáhnul do vody a rozpustile na ni cákal vodu.
Když pro ni tentokrát magií vyčaroval oblečení, bylo z nejjemnějšího třpytivě  temně zeleného sametu, jaký kdy viděla. Citila se jako princezna.
„To je nádhera!“ vydechla, když přejela rukou po jemné látce.
Jeho oči potemněly.  Nikde v okolí není krásnější žena, než ta, která si oblékne tyto šaty. Osobně bych tě raději nechal nahou, ale vím, že bys protestovala. Tak to musí stačit, abychom by spokojeni oba dva.
Edilyn zrudly tváře. „Ujišťuji tě, že jsi jediný, kdo mě tak vidí. Většina mužů by se nademnou jen ušklíbla a upřednostila takové ženy, jako je Morla  a Nesta.“
Každý, kdo nevidí, jak jsi krásná, je blázen.
Edilyn se usmála a rychle se oblékla. V tom okamžiku se Illarion vrátil do dračí podoby a odnesl je zpět do své jeskyně za Viragem.
Ještě se ani nedostali dovnitř, když Edilyn ucítila v Illarionově těle napětí. „Děje se něco?“
Illarion neodpověděl.  Místo toho se bleskově a bez varování přeměnil z draka na člověka.  Udělal to tak rychle, že Edilyn téměř upadla.  On ji ale chytil a postavil na nohy.  Potom pospíchal do jeskyně.
„Můj pane?“
Stále neodpovídal. Místo toho začal prohledávat skříně a komory.
„Illarione?“
Konečně se na ni otočil, ale ucouvla, když ji probodl vzteklým a vražedným pohledem.
To všechno... byla to od tebe lest?
Ustoupila ještě o krok.  „Jaká lest? O čem to mluvíš?“
Kde je tvůj bratr, Edilyn?
„Měl by být tam, kde jsme ho nechali.“ Zamířila ke kamenným schodům, které vedly k ložnicím.
„Viragu!“
Když její bratr neodpověděl, projel jí špatný pocit. Takový, který rozhodně potvrzoval podezření v Illarionových očích.
Zradila jsi mě!
„Cože? Ne! Proč si myslíš něco takového?“
Nemyslím si nic. Je to holý fakt. Odlákala jsi mě odtud jenom proto, abys umožnila svému bratrovi ukrást mé poklady!
Jeho slova ji dusila. „To je úplná hloupost“ Virag by nikdy nic takového neudělal!“
Nelži mi! Myslíš, že neznám velmi dobře každou věc, kterou tu strážím?  Myslíš, že necítím, kam všude tvuj bratr strkal nos, když jsme tu nebyli? Jeho pach je cítit po celé jeskyni!
Díval se na ni studeným, smrtícím pohledem, který by ji dozajista vyděsil, kdyby neviděla mučivou bolest skrytou pod ním.
Opravdu obdivuji tvé herecké schopnosti. Udělala jsi ze mě dokonalého hlupáka!
„Illarione ...“ Natáhla se, aby se ho dotkla.
Prudce se odtáhl. Doufám, že všechno, co si vzal, stojí za to, že  se z tebe kvůli tomu stala kurva!
Všechna sympatie k němu zmizely, když pronesl ta drsná slova. „Jak se opovažuješ!“
Jak ty se opovažuješ! Zasyčel na oplátku. Vypadni odsud! A třes se, abych tě už nikdy nepotkal. Pak já budu ta bestie, které se budeš bát nejvíc!
Sotva to dořekl, ocitla se uprostřed vesnice, oblečená v sametu, se svým lukem a toulcem ležícím u jejích nohou. Všechny pohledy se k ní otočily, včetně Brenina Cynfryna a Morly. Jejich pobavené pohledy ji soudily, bylo jí jasné, že vědí, že ji její drak odmítl. Nesta a Morla dokonce zašly tak daleko, že se hlasitě rozesmály. Příliš vyděšená a ponížená, aby vůbec promluvila, vzala luk a toulec s co největší důstojností, které byla schopna, a polykaje slzy, odešla do své chatrče.
Dnešní den se rozhodně nepodařil tak, jak plánovala. Na začátku nečekala nic dobrého, ale tohle bylo to nejhorší. Kde byl Virag? Opravdu ukradl část Illarionova pokladu? Proč by proboha dělal takovou věc? Nechtěla uvěřit, že by její bratr byl schopen tak podlého činu, ale přesto...
Všechno bylo jako sen až do té chvíle, než se vrátili do jeskyně.  Illarionův hněv byl příliš skutečný, než aby byl předstírán. Byl rozhodně přesvědčivý. Z nějakého důvodu je Virag oba zradil a ji tam zanechal  samotnou čelit Illarionovu hněvu. Znal jediné pravidlo, které drak chtěl, aby dodrželi - mohli  v jeskyni použít jakýkoliv předmět, ale nesměli žádný odnést pryč.
Proč, Viragu? Proč? Proč jsi mi to udělal?
Se zlomeným srdcem seděla na posteli a plakala.
* * *
Illarion zaklel. Zmizel jeho dračí kámen. Bez něj postrádal schopnost se uzdravovat. A dračí kámen rozhodně nebylo něco, co by se dalo jen tak nahradit. Na světě jich zbylo jen málo. On sám byl jeden z posledních drakomai, který ještě dračí kámen vlastnil. A to jen proto, že mu ho dal kdysi Max, který cítil vinu za to, co se mu stalo jako malému dráčeti.
Sakra! Měl si lépe rozmyslet, než začal někomu důvěřovat, zvlášť člověku a záludné kikimoře.  Opravdu tak zoufale prahl po laskavosti, že se nechal takhle oklamat?
Odpověď byla zřejmá. Byl hlupák.  Max by byl první, kdo by ho za něco takového zmlátil. A zaslouženě. Bylo mu špatně od žaludku a přál si, aby mohl plivat oheň... cokoliv, co by zmírnilo zuřivost, která mu kolovala v krvi. Snažil se uklidnit a soustředit se na tu optimističtější část. Alespoň kikimora neukradl... Proboha...! Zalila ho naprostá hrůza, když si uvědomil, co skutečně Virag mohl vzít. Nejhorší noční můra by se stala skutečností.
Buď tady, buď tady, prosím, buď tady... Hučelo mu v uších, bolelo ho srdce a jeho dech se otřásl panikou. Jestli ten bastard vzal to, rozpoutá se hotové peklo.
A jeho otec si posadí svůj bezcenný a hloupý zadek na Olymp.
Illarion se teleportoval do svých komnat a spěchal ke střežené zdi, kde uchovával nejposvátnější
předmět ve své sbírce. Byl tak vzácný a nebezpečný, že ani jeho bratři nevěděli, že ho má. Nikdo
o něm nevěděl.  Ruce se mu třásly, když pomalu otvíral starou vyřezávanou dubovou truhlu. Na okamžik přestal dýchat, dokud neuviděl obrovské bílé zuby, které ležely na podložce z červeného saténu. Pro toho, kdo nevěděl, co to je, se zdály být jako bezvýznamné a neškodné kusy slonoviny.
Ale nebyly neškodné a už vůbec ne bezvýznamné. S těmito zuby může jakékoliv stvoření zničit nebo si podmanit svět. Odhalit podstatu samotného vesmíru. Díky bohu byly netknuté a v bezpečí.
Illarion ztěžka dosedl na paty a cítil obrovskou úlevu. Nikdo nevyrušil jeho Spartoi, všech dvacet leželo vyrovnaných na saténu. Vděčný ta ty dary, uzamkl truhlu a skryl ji ve svých komnatách. Tohle byla jediná věc, kterou nikdy nemohl nikomu dovolit najít. Původně byly tři sady zubů. Jedna sada byla v dávných dobách použita Kadmosem, aby našel město Théby. Druhou sadu zaseli Iáson a Argonauti na polích Kolchidy, když hledali zlaté rouno.
V obou případech povstala téměř neporazitelná armáda, kterou vytvořily zuby Drakomai a téměř zničila celý svět. PO zkušenostech s Iásonem a jeho armádou, která byla poražena pouze proto, že se vojíci obrátili proti sobě, přinesl Ares poslední sadu zubů Illarionovi a prosil ho, aby je ukryl a držel co nejdál z dosahu lidí. A protože byl syn boha války neschopen mluvit a žil zcela odloučeně, považoval ho Ares  za nejlepšího strážce.  Doposud se jeho otec v tomhle nemýlil.
Přesto to bylo až bolestivě jasné.
Nikdy k sobě nikoho nepouštěj. Kolikrát mu to jen Falcyn řekl? Vždycky s ním souhlasil. Na rozdíl od Maxe, Illarion nevěřil v dobro druhých. Nežil v iluzi, že lidé si zaslouží být ochraňováni. Skutečně mu na nich nezáleželo. Ať klidně zhynou v ohni. S tímhle světem skončil. Nikdy se už nebude zabývat záležitostmi jiných druhů. Dnes dostal tvrdou lekci. Pokaždé, když opustil svůj domov a odvážil se s nimi sblížit, skončil špatně.
A když se uložil k odpočinku, snažil se nevnímat přetrvávající vůni ženy v jeho jeskyni. Odmítal myslet na to, jak ho jemně hladí rukou na kůži nebo šupinách.
Byl Drakomai. Osamělý. Od úsvitu času byl jeho druh veden k tomu, aby žili a umírali sami. Nic nepotřebovali a po ničem netoužili. Byli divocí, a chránili to, co spadalo pod jejich ochranu. A nejvíc ze všeho, byli oddaní a věrní. Jakmile dali své slovo, radši by zemřeli, než by porušili svou přísahu.


16 komentářů:

  1. Děkuji moc!! a jsem napnutá jako kšandy, jak to bude pokračovat!!

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za preklad, uz som sa nemohla dockat dalsej kapitoly :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Super !!!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další skvělé kapitolky !!!!!

    OdpovědětVymazat
  4. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem! Tinushka

    OdpovědětVymazat
  6. Děkuji moc za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  7. Srdečná vďaka ya preklad... :-) ;-)

    OdpovědětVymazat
  8. A sakra. Děkuju strašně moc za novou kapitolku. Meduska

    OdpovědětVymazat
  9. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat