neděle 27. srpna 2017

Dračí znamení - Kapitola 5


„Už se mnou konečně zase začneš mluvit?“

Edilyn si odfoukla, jak nesla kbelík těžké vody, a svého bratra ignorovala. Ignorovala ho už celé tři dny. Pořád na něj byla tak moc naštvaná, že by ho nejradši bodla do srdce. Nebo do slabin...ano, rozhodně radši do slabin. Koneckonců, přesně tím orgánem ve slabinách žil a dýchal. A zřejmě to bylo také místo, kde měl mozek. Ostatně, to bylo to jediné,co za něco stálo. Zjevně nikdy nikoho nemiloval, jinak by nikdy neudělal to, co udělal.

„Řekni něco!“


„Sklapni!“ Zavrčela, když se snažila dostat kbelíky vody ze studny na pole, kde rostla ta zatracená pšenice, kterou nenáviděla každou částí své bytosti. Bohužel, díky Viragovi byla tohle činnost, kterou bude dělat po zbytek svého bídného života. Bude žít, a jednou umře, v tomhle úděsném poli, aby ošetřovala tuto nechutnou plodinu, orala a obdělávala půdu, dokud se neunudí k smrti.

Nikdo jí nepomůže. Všichni věděli, že ji Illarion zavrhl a poslal zahanbeně domů. I když byl výsměch od všech předtím bolestný, nyní to bylo třikrát tak hrozné. Od jejího návratu si všichni muži mysleli, že není nic jiného než děvka.

Díky Viragovi.

„Mluvíš!“ Vykřikl Virag. „Ne sice to, co bych očekával, ale aspoň něco jsem z tebe dostal!“

Edilyn mrskla vědry na zem, až se polovina vody vylila. Viraga nenáviděla tím spíš, protože se bude muset vrátit ke studni a nabrat vodu znovu. Pohlédla na něj a plivla mu do tváře.

„Jdi do pekla a shnij tam!“

Jeho oči upřímně žhnuly, když vykoktal. „Kolikrát se budu muset ještě omluvit?“

Odfrkla si nad jeho zbytečným prohlášením. „Žádná omluva nebude dostatečná. To, cos udělal, nebude nikdy slovy omluvitelné.“

Čelist mu zacukala. „Chceš, abych odešel?“

Upřímně? Chtěla, aby umřel. Ale protože byl její jediná rodina, nevyslovila to. Odešel by, navždy. Stejně navždy, jako ztratila Illariona. Nemohla pochopit, proč to tak bolelo. Znala Illariona jen několik hodin. Na druhou stranu, Viraga znala už velmi dlouho. Byl s ní od dětství, její věrný opatrovník. A ona svého bratra ve skutečnosti ztratit nechtěla.

Ale její hněv nad tím, co udělal, jí pálil v žilách. Chtěla ho vykuchat až na kost. Způsobit mu stejnou bolest, jakou způsobil on jí. Bezohledný bastard! Jak mohl myslet jen na sebe? Na rozdíl od ní měl svou magii, která stačila na to, aby dostal, cokoliv chce, a kdykoliv to chce. Aby si dělal, co chce. Už byl na světě dlouho a ještě dlouho bude, i když ona už bude dávno mrtvá a pohřbená. To co jí udělal, nedávalo smysl.

"Proč jsi mi to udělal? Věděl jsi, jak moc se chci dostat z tohohle života. Přesto si mě odmítl sám vzít odtud a stále si jen tvrdil, že z různých hloupých důvodů nemůžeš. A když jsem si našla vlastní cestu, vše si zničil a stáhl mě zpět. Proč bys mi to k čertu dělal? Co sis myslel?“

„Abych byl upřímný, myslel jsem si, že si toho nevšimne. Sakra, Eddie, viděla jsi tu jeskyni? Jak sakra poznal, že chybí jeden malý kámen?“

„Fuj!“ Hodila po něm blátivou špínu. „Jsi takový osel!“

Znechuceně si otřela pot z čela. Bohužel, mezi ňadry jí ho stékalo mnohem víc a nesnesitelně to svědilo. Bojovala s touhou Viraga uškrtit. Ale i kdyby dala průchod své touze, stejně by jí přemohl a byla by ještě naštvanější. Na náladě jí nepřidalo ani to, že použil svou magii, aby odstranil bahno a špínu ze svých šatů, a v mžiku byl zas jako ze škatulky. Zatímco ona tam stála zpocená a špinavá.  Paže po lokty od bláta a na lemu šatů nalepené kusy mokré hlíny. Smrděla tak, že sama sebe urážela. Polní špínu, bláto a pot měla i ve vlasech. Nechtěla ani pomyslet, co se nachází na podrážkách jejích obnošených kožených bot. Ostrý zápach ji praštil přes nos pokaždé, když zavanul i jen lehký větřík.

Zatracení volové. A ona byla hloupá, že nedávala pozor, kam šlape.

„Vidím, že jsi naštvaná...“

Zarazila jeho tirádu vražedným pohledem.

„Promluvíme si o tom později.“

„Samozřejmě, nejlépe až budu vyzbrojená něčím hodně špičatým, abych tě mohla zapíchnout!“

S reptáním se vrátila k zalévání výhonků, které právě začínaly růst z hlíny. Nejradši by po nich šlapala tak dlouho, dokud by se její hněv aspoň trochu nezmenšil. Vlastně to nebylo přesné. Chtěla spíš praštit Viraga do hlavy.

Edilyn nenáviděla slzy, které ji pálily v očích. Nenáviděla je víc než svůj vztek.  Zuřivost jí poháněla dopředu, s tím se dalo pracovat. Ale tato neúprosná bolest ji naplňovala vědomím, že ztratila svůj sen a svou budoucnost. Cítila hlubokou beznaděj, že promarnila svou jedinou šanci.
Všechno bylo pryč. A z takového zbytečného důvodu. Se zlomeným srdcem zvedla prázdné vědro a zamířila zpátky ke studni, když uviděla přijíždět jezdce na koni.

Ostatní rolníci na poli se s křikem vrhli za hradby vesnice. Edilyn se neobtěžovala. Ze zkušenosti věděla, že ji mine bez povšimnutí. Vždycky se to stalo. Nebylo třeba ho ještě bavit tím, aby ji viděl strachy utíkat. Pomalu popošla ke studni, když k ní jezdec přistoupil. Překvapilo ji, že na koni seděla žena. Obvykle ženy necestovaly samy. Vlastně, ani muži už necestovali sami. Během několika posledních let bylo tolik válek a nepřátel, kteří bažili po hrdlech svých soupeřů, tolik banditů, kteří neváhali zabít pro kořist...

Žena přehodila dlouhou a elegantní nohu přes sedlo a ladně sklouzla k zemi vedle Edilyn. Byla to nádherná saská žena oblečená v černém kroužkovém brnění. Musela to být princezna nebo královna, ne-li bohyně. Její olivová pleť byla bezchybná a ostře kontrastovala se zářivýma, inteligentníma zelenýma očima. Když se přiblížila k Edilyn, sundala si kapuci, aby odhalila ohnivě rudé vlasy, které se jí vlnily ve složitém spleteném účesu kolem tváře.

„Je ta voda čerstvá?“

„Ano, to je.“

„Mohu dostat napít?“
Edilyn jí nabídla hrnek, pak vzala vědro čerstvé vody a napojila i koně.

Žena stáhla obočí. „To bylo od tebe laskavé.“

Edilyn přešla poznámku mlčením a pohladila koně po černé hřívě, zatímco pil.

„Je krásný, jak se jmenuje?“

„Samson.“

Obdivně se usmála.  „Trefný název pro takového fešáka.“

Jemně koně objala a pak se vrátila k vědru. „Chcete ještě vodu?“

„Ne, děkuji.“

Když válečnice vyndala malý kožený váček s mincemi, Edilyn ji zastavila.

„Nemusíte mi nic platit.“  Vzala vědro do rukou, aby ho mohla naplnit a vrátit se zpět k práci.

Žena sledovala Edilyn, jak pracuje. „Ty jsi plakala.“

Bylo to prohlášení, ne otázka. Edilyn si odkašlala. „Něco mi vlétlo do oka, nic víc.“

„Ach, chápu.“

Edilyn se zamračila. Cosi na tom, jak to ta žena vyslovila, nebylo obvyklé.

„Chápete co?“

„Proč si tě Illarion vybral. Ty jsi v tom vskutku nevinně, že?“

„Nerozumím...“

Žena se jemně usmála, když si zastrčila vlasy za levé ucho a odhalila tak, že je docela špičaté.

„Jsem Xyn. Illarionova starší sestra.“

Edilyn prudce vydechla. „Neřekl mi, že jsi Arcadian.“

Xyn se zlověstně ušklíbla. „Nejsem Arcadian, miláčku. Jsem něco daleko horšího a staršího než jejich plemeno.“

Edilyn se náhle vyděsila a o krok ustoupila. „Co ode mě chcete?“

Než mohla i jen mrknout, husté bouřkové mraky zakryly slunce a zatemnily oblohu. Zelená z Xyniných očí vybledla do strašidelně bílé, která se třpytila ​​a zářila. Na obličeji se jí objevilo zvláštní tetování, které pokrývalo její tvář od vlasů až po čelist.  Bylo špičaté a zubaté, a připomínalo krvácející rány po trnech nebo drápech. Morbidně krásné a přitom naprosto děsivé.  Ve chvíli, kdy se k Edilyn přiblížila, na zádech se jí objevila dvě lesklá černá křídla.


„Nevinná nebo ne, je to jedno. Za to, co jsi mému bratrovi udělala, človíčku, zemřeš...“

15 komentářů:

  1. dakujem za preklad akorekciu

    OdpovědětVymazat
  2. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  3. Dakujeeeem. Už sa neviem dočkať ďalšej časti :) Tinushka

    OdpovědětVymazat
  4. Zatracene! A jak je to dál??? Auuuuu!

    OdpovědětVymazat
  5. Super !!!! Díky moc za překlad a korekci !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  6. jajx. Strašně moc děkuji celému týmu za super novou kapitolku.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  8. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat