středa 6. září 2017

Alterant - Kapitola 25



Aby byla vůbec slyšet přes ten řev, Evalle sama zakřičela: „Nemůžu ani vytvořit zeď energie na ochranu?“
            Museli něco udělat. Něco, co by zastavilo toho šíleného ducha, který měl každou chvíli vyletět přímo na ně, s vidlemi jako zbraní.
            „Kinetika ho nezastaví,“ křikl Tristan nazpátek. Pronikavý vřískot by mohl běžným lidem způsobit krvácení z uší. „Energie se prostě odrazí a bolí jako čert, když tě zasáhne.“
            Kdo zaváhá, nechá se zabít. Hleděla do dlouhé chodby, kde se třicet metrů před nimi tunel rozdělil a připomínal velké Y. „Jak poznáme, ze kterýho tunelu sem míří?“
            „To nemůžeme.“

            „Tak co teda budeme dělat?“ Kde byl nějaký krotitel duchů, když byl potřeba?
            „Utíkat.“ Popadl ji za ruku a rozeběhl se přímo vpřed, táhl ji za sebou.
            Vytrhla mu ji, než pokračovala v běhu sama.
            Vzduch proťal vřískot o síle výstražné sirény zapnuté naplno v malém prostoru.
            Když byl tři metry od místa, kde se tunel rozděloval, odbočil Tristan doleva.
            Rozdělit se by nijak nepomohlo, když by to znamenalo pobodání kteréhokoliv z nich. Následovala ho. Po patnácti metrech v temnotě se na zdech začaly zjevovat plynové lampy. Před očima se jim objevily plameny a osvětlily chodbu pokrytou šlahouny v květu.
            Zem pokrývala záplava jetele.
            Kolem bylo pokojné ticho.
            Evalle se zadívala přes rameno, pak zpátky na něj. „Půjde za námi?“
            „Nemyslím si. Viděl jsem ho dvakrát a v obou případech běžel jedním směrem, zastavil se jen jednou.“
            „Co ho přimělo zastavit?“
            „Zasekly se mu vidle v mojí hrudi.“
            To žertoval? Ne. V jeho tričku opravdu byly tři díry. „Co pak udělal?“
            „Vytrhnul je a běžel dál.“
            „A ty ses vyléčil.“ Položila si dlaň na břicho. To vlastně nemuselo být tak zlé. Až na to, že z něj chvíli byl špíz. „Zajímalo by mě, co ho zabilo.“
            „Hlava mu padá na jednu stranu. Spadl a zlomil si krk, když se právě hnal za někým, kdo mu podle něj ukradl prasata.“
            „Je aspoň tohle to nejhorší, na co se tu dá narazit?“
            „Ne.“
            Jasně, že ne. „A co je teda nejhorší?“
            „Když budeš vědět, co tu dole je, budeš z toho jen jako na jehlách a čekat, že je nebezpečí všude.“
            „Aspoň jednou bych od tebe ráda dostala čistou a jasnou odpověď.“
            „Já bych rád žil normální život,“ odbyl ji. „Možná dostaneš svou jasnou odpověď, až se splní přání mně.“
            Jinými slovy se to nikdy nestane, jenže to ji rozhodně neodradí od snahy dostat z něj, co jen půjde. „Vysvětlíš mi, proč tě Kizira chce?“
            „Nechce ani tolik , jako to, co jsem zač.“
            „A co jako jsi, o čem nevím?“
            „Už jsem ti to řek. Beladorský Alterant.“
            „Ne, vážně? Právě ty jsi přece ten, co neustále opakuje, že není Belador,“ připomněla.
            Vydal podrážděný zvuk. „Fajn. Jsem Alterant, co má v sobě Beladorskou krev. Mění to snad něco? Zkoušela jsi někdy zjistit něco o otci, nebo najít info o svým narození?“
            „Ne, vím, že by to nikam nevedlo.“
            Tristan zavrtěl hlavou. „Ani ses nepokusila najít svoje kořeny a zjistit svůj původ, a to jsi byla na svobodě a mohla jsi. Přitom říkáš, že opravdu chceš pomoci všem Alterantům. Jasně.“
            Zastavil před dalším rozcestím, ale jen na tak dlouho, aby se rozmyslel. Pak zamířil doprava do další nekonečné chodby.
            Ztuhla při té výtce. „Na rozdíl od tebe a většiny světa nemůžu jít na sluneční světlo. K tomu jsem vázaná svou přísahou plnit své povinnosti, což zahrnuje i to, že jsem součástí týmu VIPERu. Všechno, co jde, dělám přes internet, jenže ten mi nic o mně neukáže. Mám jaksi omezený čas a možnosti k hledání.“
            „Já chápu—“
            „Vážně? Nepřijde mi.“ Zastavila se a počkala, než se otočí. „Kdybychom byli uznaná rasa, musel by nám Tribunál dát stejná práva, jako mají všichni ostatní. Ráda bych, aby sis to uvědomil.“
            „To se nestane, Evalle. Museli bysme být přijatý do panteonu. A kdo by nás vzal? Macha?“
            „Nevím.“ Kdyby měla odpověď na všechno, nevězela by uprostřed tohohle labyrintu. „Ale ráda bych šanci na život, ve kterém bych se nemusela neustále vyhýbat zavření do klece. Nemůžeš prostě utýct, Tristane. Jen se podívej, co se stalo. Nebylo lepší místo, kam vzít Alteranty, než do podzemní kobky. Jak mají být v bezpečí někde jinde, když nebyli ani tady?“
            „Pořád očekáváš, že vložím svoji důvěru do Briny, když to v první řadě byla ona, kdo mě dostal do sraček, a Tribunálu, kterýmu jsme všichni u prdele.“
            „Já ti věřila, když jsem tě nechala vzít mě na místo, které nemám možnost opustit, aniž bys mě ty teleportoval zpátky. Udělala jsem to, protože chci přijít na způsob, jak pomoct nám všem. Tak mi prokaž trochu důvěry a řekni mi, co víš.“
            Věnoval jí zdrcující pohled. „Prokazuju ti důvěru právě tím, že jsem tě sem vzal. Nemám vůbec žádnou záruku, můžu jenom věřit, že dodržíš slovo a nevydáš místo toho ty tři výměnou za svou svobodu. Kdybych měl jinou možnost, ani bych to nedělal. Je to víc, než si zasloužíš, po tom, co jsi mě poslala zpátky do džungle. Když přitom, jak si jistě pamatuješ, Brina ani nepopřela, že bych byl zavřený neprávem. Jsem ochotný udělat cokoliv, abych těm třem zajistil lepší budoucnost. Otázka je, co uděláš ty, když to bude buď jejich svoboda, nebo tvoje.“
            Svůj plán mu už řekla.
            Mohl se jít bodnout. Byla ochotná bojovat za jejich šanci na život a svobodu.
            To muselo stačit.
            Ale nepřežila až doteď díky tomu, že by se za někoho obětovala. „Nemám na všechno odpověď. Netuším, jestli nějaký panteon někdy aspoň zváží přijetí skupinky míšenců. Ale jestli tolik myslíš na ty tři, že jsi ochotný za ně vyměnit svůj život, tak proč nechceš bojovat za šanci na uznání Alterantů jako opravdové rasy?“
            Sklonil hlavu a upřeně se zadíval na jetel kolem svých podrážek. „V sázce je pro mě mnohem víc, než jen ti tři.“ Když hlavu zase nadzvedl, jako by se mu v očích odrazila celá duše, zcela odhalená. „Až budu moct spočinout s vědomím, že všechno, na čem mi záleží, bude v bezpečí, tak budu bojovat. Ale do té doby nikomu nesvěřím to, co musím chránit.“
            Otočil se a odkráčel. Konec rozmluvy.
            Šla za ním. O kom to mluvil? Koho musí chránit? Teď nebyla vhodná doba na to to z něj zkusit vymáčknout, ale k tomu pramínku se ještě vrátí, až bude vědět, jak ho nechat prýštit.
            Zpomalil, když se blížili k dalšímu rozcestí, potom pokračoval přímo doleva, pak doprava, pak doleva, a to tak dlouho, že si byla jistá, že chodí v kruzích.
            Světla podél tunelu zablikala. Chtěla se Tristana zeptat, jestli ví, co to znamená, ale ten nadzvedl ruku na znamení, aby zastavila a byla zticha.
            Zůstala stát tři metry za ním a zadívala se přes rameno, aby se ujistila, že tam není žádná cihlová zeď, šílenci s vidlemi ani nějaké nové nebezpečí. Když se otočila zpátky, před Tristanem se vznášela nejasná postava, která spíš jen probleskávala. Po malých kouskách získávala jasnou podobu, až se z ní stal voják. Měl dokonce i pušku s bajonetem, blátem zamazanou uniformu Konfederace a zakrvácený cár látky omotaný kolem hlavy.
            Vypadal, že je mu něco málo přes dvacet. Aspoň dokud si nevšimla jeho smutných očí, které už byly svědkem mnoha těžkých let.
            Evalle se ani nepohnula, aby ducha nerozrušila. U Nočních slídilů, jako byl Grady, se to jen tak nestalo, jenže ti byli zvyklí jednat s lidmi a nelidmi.
            Pochybovala, že by tenhle duch vojáka viděl za poslední staletí nějakého člověka, než se setkal s Tristanem. Nejspíš nikdy nenarazil na nic jako Alteranti nebo Medbské kněžky.
            „Vyřídil jsi té čarodějce moji zprávu?“ zeptal se ho Tristan.
            Mladík přikývl. Mluvil ospalým tónem. „Povídala, že esli se nedostavěj do půl hodiny, pustí se do zabíjení rukojmí.“
            „Do půl hodiny odkdy?“ zeptal se.
            Duch se zahleděl do dálky, než odvětil: „Odteď.“
            „Kde je?“ Tristanův hlas zněl napjatě.
            „Moh bych vám to ukázat, ale mám vyřídit i další zprávu.“
            „Jakou?“
            „Má teď už čtyři zajatce. Prej tu novou zabije jako první.“
            Evalle zapojila své empatické smysly, aby zjistila, jestli z toho ducha nedokáže něco vyčíst. Jenže zachytila jen únavu a pocit, že je využívaný.
            Když se Tristan zeptal, kdo je ten čtvrtý rukojmí, voják odpověděl: „Petrina.“
            „Ne!“ Zařval. Zvedl ruce zaťaté v pěst, v předloktích se mu začaly boulit svaly. Kosti začaly praskat… měnil se na bestii.
            Duch zmizel.


7 komentářů:

  1. Srdečná vďaka za preklad i korektúru...😘😉

    OdpovědětVymazat
  2. Super !!! Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitoly !!!! Díky !!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat