neděle 24. září 2017

Dračí znamení - Kapitola 7




Stejně jako Hybrasil, i Neratiti byl ostrov, který nebylo možné najít. Ledaže jste byli ti, kdo jej nazývali domovem a dovolili, aby byl vidět. Ostrov byl posvátný a skrytý, protože ten, kdo zde vládl, toleroval lidi a bohy ještě míň než Illarion.
Ve skutečnosti se Savitar Illarionovi zdál ve srovnání s ním extrovertní. Ale Illarion byl tak nějak odlišný od všech a krev, co mu proudila v žilách, mu dovolila najít mizející ostrov i přes Savitarovy mocné ochranné štíty.
A tahle schopnost vážně tuhle pravěkou bytost ležící na surfovém prkně daleko od pobřeží štvala. Jednu nohu měl ohnutou a položenou na surfu, zatímco ta druhá líně čeřila vodní hladinu, když se Illarion objevil na obloze nad ním.

„Radši bys měl létat po obloze. Opovaž se přistát a zničit mi můj zen.“
Illarion ignoroval varování a lehce čeřil křídly vodu, aby nedělal velké vlny. Nechtěl náladovému Chtonianovi zničit jeho křehce dobrou náladu.
Ve své dračí formě pomalu přistál na hladině a složil křídla. Podíval se na Savitara a zatímco někoho by mohla jeho majestátní podoba zastrašit, Savitar se tvářil poněkud otráveně.
Prostě si představuj, že jsem tvá osobní, obří gumová kachnička.
„Heh.“ Savitar, svalnatý a potetovaný, byl dokonalou hádankou. Nikdo nevěděl, kdy se narodil a kde, a on sám na tyhle dotazy odmítal odpovídat. Jeho lyrický přízvuk byl tak starý, že ho nikdo nedokázal identifikovat, i když chvílemi se Illarionovi zdálo, jako by v jeho hlase zaslechl náznak řeči Lemuriů.
Jediné, co Illarion věděl jistě, že Savitar byl na světě ještě před ním, a to bylo před třemi tisíci a šesti sty lety. Bůh Dagon tehdy propojil Illarionovu životní sílu s Arkádským princem a sílu Illarionova bratra Maxe s polourozeným princovým bratrem, který se narodil jako otrok. Tehdy byla stvořena rasa zvěrolovců. Sám Savitar vyjednával s bohy, aby je ušetřili jisté smrti za Dagonovu opovážlivost. Královské děti bylo potřeba ochránit před zlomyslným prokletím. Řecký bůh Apollo tehdy nespravedlivě potrestal jejich rasu celá staletí předtím, než se oba narodili. A udělal to jen proto, že hrstka Apolitů ze žárlivosti zavraždila jeho milenku a syna.
Jen Chtonian měl takovou sílu a autoritu. Jen před ním se bohové třásli. A z důvodů, které znal jen on sám, si Savitar jako jediný Chtonian v dějinách náležitě tuto moc užíval, a to speciálně proti třem Sudičkám. O jeho zášti k těm třem děvkám nebylo možné pochybovat.
A právě na tuhle zášť dnes Illarion vsadil.
Kdysi jsi mi řekl, že tě mohu požádat o laskavost.
Savitar hrozivě zavrčel. „Jak si tak vzpomínám, platilo to spíš pro tvého bratra než pro tebe, protože jste ten den zrovna zvlášť nespolupracovali. Pokud mi paměť dobře slouží, a to si piš, že ano, zrovna ty jsi chtěl Arkády i Katagariánce odstranit.
No…všechny ne.
Savitar odfrkl a probodl ho tím děsivým levandulovým pohledem. „Pravda, chtěl jsi ušetřit sebe a svého bratra… ty ostatní zas tak moc ne.“
A ty mě obviňuješ?
„Vlastně ani ne. A máš štěstí, že sdílím tvou neochotu tolerovat zbytek světa. A teď mi prozraď, co tě přivádí do těchto zrádných vod, můj malý gumový dráčku?“
Potkal jsem ženu.
Savitarovo obočí vylétlo vzhůru. „Cože? Žádný z tvých bratrů tě nikdy nepoučil o sexu? No, je to vlastně docela prosté. Jednoduše řečeno, část těla A je potřeba zasunout do části těla B…“
Illarion protočil oči a zavrtěl hlavou. Rád si hraješ na kreténa, co?
„Jedno z mála potěšení, které mi v  mém dlouhém, nesnesitelném životě zůstalo. Slyšel jsem od Maxe, že se si za to můžeš tak trochu sám.“
To Illarion skutečně nemohl popřít. Každopádně, zpět k tématu… Chci se s ní svázat.
Savitar ztuhl. Vlastně přestal dýchat. A trvalo to tak dlouho, až se Illarion začal bát, že je ten bastard snad mrtvý.
Nakonec pomalu zamrkal. Pak si dlouze povzdechl. „Chápeš dostatečně to, co po mě chceš, abych udělal?“
Illarion přikývl.
„Myslím, že nechápeš, dráčku. Myslíš si, že víš, ale ve skutečnosti nemáš ani páru“ Obrátil hlavu a zajal ho svým nepřátelským pohledem. "Jsme zatracení. Když hledáme spásu, najdeme jen šílenství. Tolik se děsíme ztráty zdravého rozumu, že sebereme sebemenší kousíček, který najdeme na zemi, a čert vem následky. A i kdybych ti prozradil, kolik nakonec zaplatíš, stejně odpovíš, že ti na tom nezáleží. Jediné, co vidíš, jsou její andělské oči. Je jedinou pomocí ve tvé osamělosti, kterou držíš pevně v rukou. Možná že cena, kterou zaplatíš, nebude tak vysoká. Pro tvoje vlastní dobro doufám, že to tak bude.“
Illarionovi z těch varovných slov přeběhl mráz po zádech, jako by mu ledovou dýkou přejel po páteři.
Co vidíš?
„Víš dobře, že vidím jen to, co se aktuálně děje a jaké jsou možnosti. Nedokážu ti říct, jaká cesta je správná, dokud se po ní sám nevydáš. A pak už bude pozdě změnit směr. A vzhledem k těm nesčetným možnostem, které vidím… nejsem si jistý, že bych do toho šel.“
A to byl přesně důvod, proč Savitar zůstával sám na mizejícím ostrově. Jen tady nemohl ovlivňovat ničí budoucnost, neviděl svět kolem ani ničí roli v něm. Jeho prokletí ho ochromovalo. Bylo pěkně na nic znát všechny možnosti a vědět všechno kromě výsledku. Vidět věci až v momentě, kdy je pozdě na to je změnit., protože kostky už byly vrženy.
Savitar musel kdysi naštvat špatného boha, když byl tohle jeho osud.
Posadil zpět na prkno. „Takže… jak moc sebevražedné máš tendence?“
Jedině ona mě dokáže rozesmát.
„Zabít se pro nejistou výhru. Ty jsi ale ubožák.“
Illarion se na něj suše usmál. Nikdy jsi neměl ženu, pro kterou bys udělal cokoliv?
Hluboký a temný smutek se na kratičký moment mihl Savitarovi ve tváři. „Ale samozřejmě. A moje jizvy to jen dokazují. Ty na těle i ty uvnitř. Nejradši bych tě poslal tam, kam slunce nesvítí, ale ty už ses evidentně v tomhle šíleném nápadu dokonale utopil. Sakra, draku…zatraceně!“
Když už nic jiného, přinejmenším nasereš Sudičky.
Pomalý, zákeřný úsměv zakřivil Savitarovy rty, než se nahlas rozchechtal. „Pravda. Kolikrát budu muset tobě a tvému bratrovi opakovat, že tuhle skutečnost mi máte připomenout vždy, když po mě chcete laskavost? Faktem je, že je to jedna z mála věcí, která je pro mě skutečně motivační.“
Savitar se sesunul z prkna a líně plaval ve vodě. „Udělám to pro tebe. Ale nezapomeň, dráčku, není růže bez trní.“
A tím myslíš…?
„S dobrým přichází i špatné. Užívej si svoje štěstí, dokud ho máš. Nech ji být tvým lékem na samotu a pozor na ty, kteří vás budou chtít rozdělit.“
Z jeho slov Illariona znovu zamrazilo. Chtonian mu neřekl všechno. Pronásledoval ho špatný pocit. Ale odmítl se poddat strachu. Nikdy nebyl zbabělec. A protože železo se má kout, dokud je žhavé, neváhal ani vteřinu. Byl celý svůj život sám. Tisíce let. Žádná žena se ho takhle nedotkla. Žádná jiná nebyla jako Edilyn. A on už by třeba neměl to štěstí, aby něco podobného zažil znovu s někým jiným. Jak říkal Savitar, všechno spěje k nevyhnutelnému konci.
Kdyby měl zemřít, chtěl, aby to bylo pro jeho růži.
Byla jeho srdcem. Pokud to bude nutné, vytrhne si ho z vlastní hrudi a vloží ho do jejích rukou.
* * *
"Edilyn?"
Tiše zaklela, když uslyšela v hlavě Viragův hlas. Chtěla ho ignorovat, ale věděla, že by jí nedal pokoj, dokud mu neřekne, co se s ní stalo. A taky nebyla jako on.
„Co?“
„Kde jsi?“
Rozhlédla se po stěnách své ložnice, kde teď seděla sama. „U Illariona“
Dlouho se odmlčel, než znovu promluvil. „Proč tě nemohu navštívit?“
Zavrtěla hlavou nad jeho směšnou otázkou. „Proč myslíš? Tvé návštěvy mám striktně zakázány „
„To jako vážně?“
„Samozřejmě. A teď jdi pryč, než se vrátí a uslyší tě!“
„Nechal tě samotnou?“
U všech svatých, pěkně se prořekla. Nejradši by si nakopala zadek za to, že je tak hloupá.
„Viragu odejdi! Může se kdykoliv vrátit a bude opravdu naštvaný, když tě tady uvidí. Myslím, že jsi nadělal dost škody i tak."
„Jsem tvůj bratr!“
Zalil ji pocit viny, a tak pevně stiskla polštář, který držela v náruči. Nechtěla dovolit, aby ji přemohl. Neměla jediný důvod být k němu shovívavá.
„Okradl jsi ho!“
„Neměl jsem na výběr!“
Opět zavrtěla hlavou nad tím, čím ospravedlňoval svůj čin. „Všichni máme možnost volby. A ty jsi zvolil špatně.“
"Takže takhle to je? Po všech těch letech, co jsem tě ochraňoval a pečoval o tebe, mě teď odvrhuješ?“
„Ne!“ Jak se opovažuje hodit to na ni. „Můžeš si za to sám, vůbec nemáš právo obviňovat mě. Jsi zloděj a celé je to tvá vina.
„Takže upřednostňuješ jeho život před mým?“
Edilyn ztuhla. „O čem to mluvíš?“
„Nepředám-li tvého draka, umírající královna mě zabije.“
„Zase lžeš!“

"Ne, nelžu. Budeš se muset holčičko rozhodnout, jestli si víc ceníš života draka, kterého si právě potkala, nebo života bratra, který minulé dvě dekády strávil tím, že tě držel v bezpečí. Buď on anebo já, protože jen jeden z nás tohle může přežít.“

11 komentářů: