neděle 15. října 2017

Alterant - Kapitola 27



Světla v tunelu zmizela, což Evalle umožnilo jasněji vidět, jak se Tristan mění v bestii.
            Ten chlap opravdu naléhavě potřeboval kurz zvládání hněvu.
            Musela mu pomoct se uklidnit. „Kdo je Petrina?“
            „Moje sestra!“ Tristan nadzvedl pěsti a zatřásl jimi proti prázdnému tunelu, ze kterého právě před chvílí zmizel duch vojáka. „Ty děvko jedna! Jsi mrtvá, Kiziro!“ zařval.
            Evalle zůstala stát bez pohnutí, připravená na jakoukoliv náhlou změnu nebo útok. Nerada by, aby byla mrtvá děvka i z ní.

            Buch… buch, buch.
            Otočila se za tím zvukem.
            Spatřila cihly kupící se na sebe. Pomalu se tam stavěla zeď. Prudce trhla hlavou zpátky, zadívala se za Tristana. Hrubě řezané trámy, co mohly být železničními pražci, se začaly kupit na sebe a vytvářet další bariéru.
            Obyvatelé Labyrintu smrti ji tu zabarikádovávali s Tristanem… ze kterého měla každou chvílí být plně vyvinutá bestie.
            Ztratí nad ní kvůli tomu, že je tady, kontrolu?
            „Uklidni se, Tristane,“ napomenula ho.
            Krk mu zmohutněl, na kůži mu vystoupily žíly. Zatřásl hlavou ze strany na stranu, konečně zaregistroval stavící se zdi. Sprostě zaklel, vrazil tělem do hromady pražců. Zeď se nepohnula ani o milimetr.
            Začal do té dřevěné bariéry bušit, stále se přitom měnil.
            „Přestaň!“ zařvala na něj. „Jenom to zhoršuješ.“
            Ruce se mu prodloužily, rukávy roztrhaly. Látka na zádech popraskala, když se mu vyboulil krk. Během pár vteřin měl být o polovinu větší a dvakrát nebezpečnější, jestli se nepřestane měnit.
            „Tristane!“
            Stočil k ní tvář zkřivenou vztekem, které by se zalekl i démon.
            Kosti v čelisti mu popraskaly, svaly se natáhly, aby pojmuly dvě řady tesáků. Zavrčel na ni. Ze rtů mu odkapávaly sliny.
            Tohle nebyla bestie schopná sebekontroly jako v té džungli.
            Souboj s ním nemohla v lidském těle přežít a pochybovala, že by se proměnou do Beladorské bojové formy něco změnilo. Ne když měl na rozdíl od ní díky drinku od Kujoo kus extra síly navíc.
            Tristan zaklonil hlavu a zařval tak, až z toho tuhla krev v žilách. Prsty se mu prodloužily, staly se z nich ostré drápy.
            Jak by ho mohla přimět vnímat? Co by ho dokázalo zarazit, když byl už tak mimo kontrolu? Copak si neuvědomoval, že právě plýtvá cenným časem, co mohli využít na záchranu těch tří Alterantů?
            A jeho sestry?
            Jeho sestry.
            Namířila prst na jeho tvář a doufala, že jí ho ty tesáky neukousnou. „Jestli se okamžitě nepřestaneš proměňovat, tak ti nepomůžu zachránit tvoji sestru!“
            To k němu muselo proniknout, protože se zarazil a jen ztěžka oddechoval.
            Evalle pokračovala v naléhání. „Jen se podívej kolem na ty zdi, co nás obklopujou. Potřebuju, abys byl schopný přemýšlet.“
            Tristanova hruď se tiše nadzvihla a poklesla. Zíral na ni zelenýma očima plnýma vzteku, jako by to snad byla ona, kdo předal jeho sestru Medbům.
            Možná v téhle podobě přeci jen nic nevnímal.
            Možná neměl svoji bestii pod kontrolou natolik, jak ji přiměl věřit.
            „No tak, Tristane, dej se dohromady, jestli nechceš nechat svoji sestru Kiziře napospas.“
            Uplynulo několik napjatých vteřin, než vrazil pěstí do hromady pražců, a spustil ruce podél těla. Konečně se začal měnit zpátky.
            Přestala zadržovat dech. Poprvé od příchodu na tohle místo zakusila chvíli úlevy. Zvláštní, jak hrozba střetu s něčím, o čem věděla, že by ji mohlo zabít, odvedlo její myšlenky od představ, co by tu mohlo být.
            Návrat do normální podoby zcela neutlumil Tristanův hněv. Vztekle dupal z místa na místo a když kolem sebe nemetal kletby, tak vrčel. „Ta mrcha! Zabiju ji, jestli jí ublíží. Urvu jí hlavu.“
            Evalle ho chvíli nechala vyvztekat v naději, že mu to pomůže se zklidnit. „Bez tvýho průvodce nemůžem dělat nic,“ podotkla pak. „Odehnal jsi toho ducha vojáka, co ví, jak nás tam dostat.“
            Tristan přestal přecházet, vstřebal její slova. „Kurva!“
            „Pamatuj na to, že právě křik ho odehnal, a taky ničí zbytky mojí trpělivosti, takže toho nech. Navíc klení ti jen přidává záporný body. Voják z občanské války žil v době, kdy takhle před ženami nemluvili.“
            Pokřiveně se zašklebil a posměšně nadzvedl obočí. „Pochybuju, že by se staral o jemnocit ženy, co má na sobě těsný džíny, kozačky, a košili dost krátkou na to, aby odhalovala břicho. Ne že bych si nějak stěžoval na to, že ti na ní zbyly už jen dva knoflíky, ale do dámy máš hodně daleko.“
            To ji zrovna urazil? „Fajn. Tak si běž vykřičet hlasivky a proklej všechny místí duchy, jestli ti to vyhovuje víc než záchrana sestry z Medbských spárů.“
            To mu z tváře vymazalo povýšenost. A trochu i barvu.
            Nechtěla ho pomyslně nakopnout do koulí, ale docházel jí čas. A jemu v tuhle chvíli taky.
            A měla dost jeho tvrdohlavosti.
            „Máš pravdu,“ přiznal, rozrušeně si prohrábl dlaní krátké blond vlasy a rozcuchal je tak. „Musíme najít místnost toho ducha, a rychle. Kéž by tak aspoň měl ponětí o čase, abysme věděli, kdy chce Kizira začít zabíjet.“
            „Souhlas, jenže tu máme drobný problém. Co ty zdi?“
            „Kruci. Seš ochotná přetrpět snahu uvolnit ty pražce kinetikou?“
            Ani ne, a navíc pochybovala, že by to nějak zlepšilo jejich situaci. „Tu bolest bych zvládla a nakonec bychom se vyléčili, jenže kdybychom teď použili naše síly, mohli bychom ty duchy jen ještě víc rozčílit. Můžeš nás teleportovat někam jinam?“
            „Zatím jsem se teleportoval z labyrintu a do něj jen na pár místech, kde tunely přetíná metro, takže nevím, jestli bychom se mohli teleportovat mimo labyrint odsud. A kdybych nás zkusil teleportovat a labyrint by přesunul něco pevnýho na místo, co si pamatuju jako volný prostranství, bylo by po nás. Jako kdybychom rychlostí světla narazili do zdi.“
            Jiná cesta ven ji nenapadala. „To jsme v háji.“
            „Můžu jít první. Když to bude fungovat, hned se vrátím pro tebe, ale bude mi trvat tak minutu nebo dvě, než se budu moct znova teleportovat.“
            „No tak moment. Ty mě tady chceš nechat? Co když vrazíš do něčeho pevnýho a rozprskneš se? To bych tu ztvrdla napořád.“
            Dal ruce v bok a naklonil se k ní. „Co teda navrhuješ ty?“
            „Já nevím. Nech mě přemýšlet.“ Sundala si brýle a promnula si unavené oči, než je znovu nasadila. Co to právě řekl? „Ty potřebuješ asi minutu nebo dvě, aby ses mohl teleportovat podruhé za sebou, i když jde o takový kousek? To proto ses neproměnil, abys bojoval s těmi démony v džungli, že jo? Šetřil jsi energii na teleportaci z jednoho kontinentu na jiný, až bycom došli do vesnice.“
            Zkřížil paže na hrudi a jako obvykle si hrál na nemluvu.
            To brala jako potvrzení, jen… „To byl další vedlejší efekt koktejlu od Kujoo?“
            Stále žádná odpověď. No dobře. Rozhlédla se, než podotkla: „Tohle nám udělali duchové. Proč je hezky nepoprosíš, aby nás pustili dál? Omluv se, že jsi narušil klid jejich domova.“
            V čelisti mu během přemýšlení cukl drobný sval. Nakonec něco zavrčel, zadíval se na zeď z pražců a pronesl: „Omlouvám se, že jsem vás vyrušil. Pokud nás necháte projít, budu už váš domov respektovat.“
            Nic se nestalo.
            Nasupeně se na ni zadíval. „Spokojená?“
            „Vypadám snad spokojeně?“ S Nočními slídily vyjednávala téměř neustále. Hlavně s Gradym. Někdy chtěli jen prostě ukázat, co dokážou, a kdo je v jejich světě pánem. Pomalu se otáčela, zatímco k nim promlouvala: „Váš dům je ohromně zajímavý. Nic stojícího nad zemí není jako tohle místo.“
            Tristanův povzdech jí sděloval, že je podle něj idiot.
            Na jedné ze zdí se zhmotnila plynová lucerna, pod nohama se jí objevil koberec.
            Výraz na jeho tváři byl k nezaplacení.
            Odkašlala si, než pokračovala: „Už od vstupu sem celý labyrint obdivuju. Máte ještě něco, co byste nám chtěli ukázat?“
            Nic se nestalo.
            Založila si ruce a trpělivě čekala. Pražce se začaly rozpadat. Jakmile zbývaly jen dva, prošla kolem Tristana. „Teď jsem spokojená.“
            Dohnal ji a předešel, pohyboval se ve spěchu. „Tudy.“
            Evalle ho následovala, ale o pět minut později začínala mít pochyby, jestli vůbec ví, kam jde. Pokaždé, když došel na rozcestí, vyrazil bez zaváhání jedním směrem, ocitl se ve slepé uličce, vrátil se a opakoval to.
            Při každém špatném odbočení se z něj vlny stresu šířily silněji.
            Duchové je možná nechali jít dál, ale jen jeden jim mohl ukázat, jak najít Tristanovu sestru a Alteranty.
            „Počkej, Tristane, něco mě napadlo,“ zavolala na něj.
            To, že okamžitě zastavil, jí potvrdilo, že neměl páru, kam jde. Přešel zpátky k ní, ztěžka oddechoval. „Pospěš si s tím.“
            Kdo si myslel, že je? Neměl jí co rozkazovat, když ho zrovna před chvílí dostala z vězení postaveného duchy. Jenže si nemohla dovolit ztrácet čas snahou ho napravit. Storm jí dal pouhých devadesát minut a už jí zbývalo jen třicet.
            Snažila se zachovat trpělivost. „Co toho vojáka přimělo s tebou mluvit poprvý?“
            Tristan si hlasitě povzdechl, zjevně v poznámce, že nemá čas na nějakej dotazník. Zároveň ale v zamyšlení přimhouřil oči. „Když jsem tam ty Alteranty nechal, jenom jsem vnímal, že je to místo bezpečný - žádný duchy jsem tam neviděl. Potom, co jsem zjistil, že po nich není ani stopy, vrátil jsem se do té místnosti, chodil sem a tam a povídal si pro sebe.“
            „Vážně?“ snažila se potlačit zašklebení.
            Rozpačitě pokrčil rameny. „Někdy se mi líp přemýšlí nahlas. Vlastně v tu chvíli jsem duchy žijící tam opravdu potkal. Nejdřív se objevil stařík hrající šachy, o chvíli později ten voják.“
            „Co se stalo pak?“
            „Zeptal se mě, proč jsem nešťastný. Vysvětlil jsem mu, že jsem tady dole ztratil tři lidi. V tu chvíli mi řekl o Kiziře a jejích ochráncích, co Alteranty drží v zajetí.“ Poraženecky mu poklesla ramena. „Vím, že jsem byl na správný cestě, dokud jsem nenaštval toho vojáka a nepřiměl ho zmizet.“
            Když tu předtím procházeli, všimla si něčeho dalšího. „Ty tunely se kolem nás a za námi mění. Myslím, že nám duchové jen dávají najevo, že tohle je jejich území. Odstranili zeď, abychom mohli jít dál, dokud se neprojevíme jako hrozba. Nejspíš teď labyrint neustále mění, abychom nemohli vpřed ani vzad.“
            „To máš asi pravdu, ale jak nám to vědomí pomůže?“
            „Zkusme si s nima znova promluvit.“
            „Nemám čas tu postávat a klábosit s duchy.“
            „To ani já ne, jenže buď můžeme ztratit další minutu nebo dvě probíháním nespočtem zatáček tady, nebo můžeme zkusit znovu najít toho tvýho vojáka.“
            Čas tiše ubíhal, zatímco se rozmýšlel. „Co máš na mysli?“
            „Moje empatické smysly od tebe chytají všechno od vzteku a frustrace až k touze mrzačit a zabíjet.“
            „To všechno zvládneš bez křišťálový koule? Budeš teď hádat moji váhu?“
            „Nechci ti ublížit, ale pořád je možný, že to udělám, když jsi mě zatáhl do tohohle všeho.“
            „Ty ses do toho zatáhla sama, tím, že podkuřuješ Beladorům.“ Zahákl palec za poutko džínsů a přenesl váhu na jednu nohu.
            „Jsi kretén, víš to?“ Evalle čekala, že za tu kletbu dostane vzdušnou facku, jenže žádná nepřišla. Naneštěstí to jen potvrzovalo, že se tu s ní žádný Belador nemůže spojit. „Snažím se ti pomoct se záchranou tvojí sestry a ty mi vůbec nepomáháš.“
            To mu vzalo slova. Zhluboka se nadechl a projel si dlaní vlasy, poškrábal se na hlavě. „Máš pravdu.“
            „Proč se mnou pořád válčíš?“
            „Protože tě tady nechci.“
            „To máš blbý.“
            Zavrtěl v zamyšlení hlavou. „Kdybych měl já dohodu, jako máš ty, vůbec bych nebyl v týhle situaci. Jenže ty máš místo pudu sebezáchovy jakýsi pokřivený smysl pro čest, jinak bys mě podrazila hned, jak ses dostala zpátky do Atlanty.“
            To se jako cítil provinile? Byl snad tolikrát v životě podražený, že proti každému vyjížděl jako zraněný pes? „Myslela jsem vážně, že chci dát šanci nám všem. Jsi připravený začít něco dělat, nebo ne?“
            Semkl rty a přikývl.
            „Tys mě naučil hojit se díky tomu, co jsi pochytil v džungli. Já zase strávila dost času ve městě vyjednáváním s Nočními slídily. Možná jsou mrtví, jenže stále cítí emoce. Duchové tady mi před pár minutami odpověděli, ale tobě neodpovídají vůbec. Myslím, že je to proto, že vytváříš agresivní energii.“
            „Fajn, budu hrát podle tebe, psycholožko. Co navrhuješ?“
            „Naprosto se uklidni. Zavři oči a mysli na to, jak moc pro tebe tvá sestra znamená a jak moc chceš zachránit všechna rukojmí.“
            Viděla na jeho tváři náznak rozpaků, a tak raději pokračovala v radách. „Až přestaneš znít, jako by ses nám chystal roztrhat hrdla, znovu a klidněji začni mluvit o hledání rukojmí. Budu dávat pozor, jestli se něco děje.“
            Nevypadal úplně přesvědčeně, ale zavřel oči. O pár vteřin později mu ruce klesly podél těla, když se napůl uvolnil.
            Evalle naplno otevřela své smysly. Tristanova agrese se pozvolna vytratila a namísto ní začal vysílat impulzy plné znepokojení a obav. Mluvil jemně, nahlas přemýšlel, kde by tak mohl najít svou sestru a Alteranty.
            Téměř po celé minutě jeho nesouvislého řečnění začala blízko nich probleskávat postava.
            Nejprve se zjevil sud, pak stolička, na které seděl scvrklý stařík s brýlemi, oblečený do montérek. Nakláněl se dopředu, jako by něco zkoumal. Jakmile se na sudu zhmotnila vybledlá šachovnice s červenými a černými kameny pro Dámu rozestavěnými na čtvercích, přesunul stařík rudý kámen na prázdné místo.
            V očekávání zvedl pohled k Evalle. Donutila se zachovat neutrální výraz a nereagovat na jeho podříznutý krk.
            Tristan zůstal stát bez hnutí.
            „Jsi na tahu,“ zaskřehotal stařík.
            Já? Zadívala se na Tristana. Byl to tvůj nápad, oznamoval jí jeho pobavený výraz.
            Chtěl ten stařík opravdovou výzvu, nebo prostě jen vyhrát?
            Předtím, než by udělala špatný tah – doslova – se ducha zeptala: „Znáte vojáka?“
            „Ano.“
            „Byl byste tak laskavý a požádal ho, aby sem přišel?“
            „To záleží.“
            „Na čem?“
            „Jestli odehraješ pěknou hru.“
            Protože jí nehrozil žádným ostrým předmětem, přešla blíž a nadzvedla černý kámen. Kotouč o velikosti pokerového žetonu byl lehký a měkký. Ne jako ty plastikové, rozestavěné na stolech před restaurací Cracker Barrel, kde jednou jedla.
            Jeho oči obklopené vráskami v očekávání sledovaly šachovnici. Vyčkával, až položí kámen.
            Který tah přivede vojáka zpátky?
            Který tah přiměje zmizet i jeho?


4 komentáře:

  1. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitoly !!!! Jste úžasné !!! Díky !!!!!

    OdpovědětVymazat