neděle 5. listopadu 2017

Alterant - Kapitola 30



Evalle se natiskla na Tristana a on ji otočil čelem ke Kiziře, která se na ně zuřivě dívala. Vlasy čarodějnice vlály ve vzduchu díky vší té statické elektřině, co z ní do okolí vystřelovala.
            Zabít ji bylo lákavé, ale Evalle měla alternativu, takže nemohla použít nic smrtelného. Promluvila hlasem ochraptělým prachem a ohněm okolo. „Z moci darované mi Tribunálem, přikazuji, aby se padající kameny spojily do jednoho nad mojí hlavou a vytvořily zeď, která se mě ani nedotkne.“
            Kameny zůstaly viset ve vzduchu, pak okamžitě změnily směr. Ať už jakékoliv velikosti a tvaru, začaly do sebe narážet, jako by je k sobě přitahoval magnet.

            Kizira se zarazila a zírala na Evalle, naprázdno otevírala pusu.
            Evalle se zašklebila. „Nečekalas, že budu mít v rukávu takovou moc, že ne… mrcho?“
            Hádala, že dokonce i Brina by ji tak teď nazvala.
            Kizira zaklela a začala na tu zeď, co se pod ní formovala, házet ohnivé koule. Ale mezery se zmenšovaly na otvory menší než Evallina pěst. Se syčením jimi pronikaly neškodné jiskřičky.
            Při posledním pohledu na Kiziru se rozesmála. Pak si všimla, že na ni Tristan a ti dva Alteranti ohromeně zírají.
            „Kde jsi vzala takovou schopnost?“ zeptal se Tristan.
            Pokrčila rameny. „Řekla bych, že mám přátele na vyšších místech, co mi propůjčili jeden fígl, jenže to nejsou moji přátelé a nemůžu to zopakovat. Nejsem si jistá, na jak dlouho ji to zadrží, nebo jestli třeba není lepší v teleportaci po tomhle místě než ty, takže musíme pohnout.“
            Tristan se vydal k východu, teď zablokovanému kameny, co se dříve dostaly až k zemi. Nadzvedl ruce, aby použil svou kinetiku, a z vrcholu hromady se skulily dva malé kamínky.
            Evalle mu nemohla žádnou sílu propůjčit, dokud se ta její neobnoví. Co ji mohlo takhle vyšťavit? Propojení s Tristanem? „Kolik Alterantů je zapotřebí k úniku z takhle příšernýho mejdanu?“
            Jeden z Alterantů, stále proměněný na bestii, udělal pár těžkých kroků před Tristana a začal odsunovat kameny, jako by šlo o pěnové balónky. Když skončil, stočil hlavu k Evalle a Tristanovi.
            Poznala ho podle jeho exotických haitských očí… stále byly hnědé. Usmála se. „Tak tohle bylo fakt skvělý.“
            „Díky, Webstere,“ souhlasil Tristan.
            Evalle si rychle prohlédla toho druhého Alteranta. Měl modré oči.
            Modré a hnědé oči.
            Proč je Kizira nazvala Ríové? Tihle Alteranti vypadali jako ten, co se proměnil v mlze, ale oni měli svoje bestie pod kontrolou.
            Znamenalo to snad, že každý Alterant se mohl naučit ji ovládat?
            Tristan zamířil ven a ona klopýtala vedle něj. Někdy během pár posledních minut se od ní Tristan odpojil. Cítila, jak se jí do končetin konečně pomalu vlévá zpátky energie.
            Ustoupila od něj a on nechal ruku klesnout. „Proč jsem tak vyčerpaná? Takové to nikdy nebývá.“
            Tristan udělal několik dlouhých kroků, než odpověděl. „Myslím, že to má co dělat s tím koktejlem, co mi dali Kujoo. Čarodějnice do něj zamíchala jejich krev.“
            Znovu si v duchu prolétla boj s nimi. „Ti byli nesmrtelní. Jsi ty…“
            „Ne. Já ne.“
            Ale stinnou stránkou jeho extra schopností, například teleportace, bylo rychlé vyčerpávání jeho moci. Její síly se musely vytratit díky spojení s ním… ve stejném duchu, jako když Beladoři po napojení na ni získali výhodu jejího nočního vidění.
            To byl také důvod, proč se při boji s těmi plazy neproměnil na bestii. Kdyby to udělal, nebyl by schopný se brzy na to teleportovat.
            Dokáže teď odsud dostat všechny? „Zvládneš nás pak teleportovat, i kdyby jen po jednom?“
            „Myslím, že jo. Jestli se odsud dokážeme dostat bez dalšího boje s Kizirou nebo těmi duchy, budu brzy zase stoprocentně fit.“
            „Naše kinetika se neobrátila proti nám, takže hádám, že duchové dělají cokoliv jen jde, abychom mohli dál. Jen doufám, že Kizira má respekt ze schopnosti labyrintu měnit tvar.“ Evalle se ohlédla, aby se ujistila, že jim ti dva za nimi stále stačí. Stačili. Ale drželi se zpátky, jako by se zdráhali jít spolu s nimi.
            Začali se už vracet do svých normálních těl? Ne.
            „Budou tihle dva schopní vrátit se do lidské podoby?“ zeptala se Tristana tiše.
            Letmo se ohlédl přes rameno, hned se znovu zadíval před sebe. „Jasně. Zvládnou to za míň než minutu. Když jsem je přivedl do Labyrintu smrti, ukázal jsem jim, jak se proměnit a udržet si nad tím kontrolu.“
            „Tak proč se teda nepromění?“
            Pousmál se. „Nemyslím, že by se jim chtělo být v tvojí blízkosti v celé své mužské kráse. To sis nevšimla, že od konce boje se k tobě otáčejí zády? Když mužským tělem proudí tolik adrenalinu, je po boji tvrdý jako kámen.“
            „Ou.“ Tvář jí zaplála, když konečně pochopila. „Jak se jmenuje ten s červenými vlasy?“
            „Aaron.“
            „Nemají příjmení?“
            „Nejsou potřeba.“
            Nebo se o to prostě nechtěl podělit. „Co tím Kizira myslela, když je nazvala Ríové?“ zeptala se. „Proč nemají jasně zelené oči jako my? A proč jsem se s nima nemohla propojit? Neví snad, jak se to dělá?“
            Tristan zpomalil na další odbočce a pak se vydal tunelem vlevo.
            Snad s nimi duchové nechtěli znovu vyběhnout, ale jinak byl tenhle tunel povědomý dokonce i jí. Na jeho zdech byly šlahouny a ze země rostl jetel, takže v tom dalším by měly být starožitnosti, obrazy a koberce.
            Tristan konečně odpověděl. „Ti dva za námi nejsou Beladorští Alteranti. Co ale myslela těmi Ríi nevím. Nikdy předtím jsem od ní ten termín neslyšel.“
            „A co teda jsou?“
            „Mám takový tušení.“
            Stočila prsty a znovu je uvolnila. „Ale nehodláš se o něj podělit.“
            „Ne dokud nebude moje sestra na bezpečným místě. Myslíš, že mi ušlo, že ti teď na to tvoje slyšení chybí jeden Alterant, i kdybych ti ty dva svěřil?“
            Nad tímhle se vlastně ještě nezamýšlela, ale měl pravdu. Musela se ukázat se třemi, což znamenalo, že bude muset přesvědčit Tristana, aby do toho šel taky.
            Snazší by bylo přesvědčit Kiziru, aby vstoupila do kláštera.
            A protože VIPER šel po všech Alterantech, musela vymyslet, jak se dostat až na jeho ústředí živá. Když o tom teď přemýšlela, Tribunál jí nedal instrukce, jak někoho kontaktovat, až ty tři bude mít.
            Proč ne?
            Protože všichni očekávali, že selže.
            Proto plánovali nařídit Senovi, aby ji našel, jen až se písek přesype. Pokud nebudou všichni zaneprázdnění bojem s tou mlhou.
            „Kizira říkala, že tu mlhu vytvořila ona. Doufám, že jsem neudělala chybu, když jsem nešla s ní,“ zamumlala.
            Tristan zavrtěl hlavou. „Lhala o tom, že by ji zastavila. Prostě by vzala nás dva, zabila ty dva za námi a nechala mlhu být. Chce konkrétní Alteranty a nejspíš věří, že je díky ní odhalí.“
            Evalle si po těch slovech dovolila trochu ulehčit svému svědomí. Musela kontaktovat Tzadera a Quinna, aby mohli obeznámit VIPER… ale proč VIPER tu mlhu ještě nezastavil? Museli vědět, že není součástí běžných přírodních jevů.
            „Zrovna mi něco došlo, Tristane. VIPER už určitě zjistil, že je za tou mlhou něco nadpřirozeného, ale když jsem scházela do metra, pořád se šířila.“
            „No a?“
            „Jestli VIPER ještě nepřišel na způsob, jak její šíření zastavit… tak to znamená, že toho možná nebudou schopní ani bohové.“
            Pár kroků neřekl nic, ale v očích se mu zaleskly opravdové obavy.
            Vyslovila to, na co podle ní sám myslel. „Jestli ta mlha do týdne překryje úplně všechno, nebude žádné bezpečné místo pro nikoho z Alterantů, ani pro tvou sestru.“
            Chtěla, aby jemu samotnému došlo nevyřčené - že on, jeho sestra, a ti dva za nimi by mohli být ve větším bezpečí uvnitř organizace VIPERu, než venku v ulicích. Navíc Tristan věděl o spoustě dalších věcí o hodně víc, než jí byl ochotný říct. „K čemu nás Medbové chtějí?“
            Chvíli přemýšlel, jak odpovědět, ale nezdálo se, že by se přitom chtěl vytáčet, jen si dával dohromady myšlenky. „Myslím, že Medbové ví něco o naší minulosti a plánují Alteranty nějak využít k obsazení Brinina ostrova. To jsem si dal dohromady z toho mála, co jsem zachytil, když jsme s Kizirou byli u Kujoo.“
            Tzader jí řekl, že do hradu k Brině se nemohl dostat nikdo nesmrtelný, ale dokázal by královně ublížit Alterant?
            Nemohla Brinu zklamat a vystavit ji neblahým následkům. Kdyby se ukázala s méně než třemi Alteranty, pokládalo by se to za selhání, ať už by se to před Tribunálem kdokoliv snažil překroutit sebevíc.
            „Proč si Medbové myslí, že někdo z Alterantů dokáže proniknout do domova někoho nesmrtelného?“ zeptala se, když se zamyslela nad jeho slovy.
            „Mám pocit, že Medbové něco ví o způsobu, jakým se vyvíjíme.“
            „No tak moment. Vyvíjíme? To se jako budeme proměňovat do něčeho odpornějšího, než je bestie?“
            Pokrčil rameny. „To nevím. Medbové o nás ví hodně věcí, až moc.“ Zavrtěl hlavou. „Ještě nemám všechny odpovědi, ale myslím, že právě Beladorští Alteranti můžou v tomhle boji nejvíc ztratit... a v rukách Medbů se z nás můžou stát nejnebezpečnější stvoření na světě.“
            Tohle vědomí by jen podpořilo stranu odmítající dát Alterantům svobodu.
            „Ty dva za námi Medbové považují za nedůležité,“ dodal. „Všechny tři by zabila, ať už bych se objevil, nebo ne. Myslím, že se snažila dostat nás dva, a pak by přišla na to, jak vylákat moji sestru z úkrytu.“
            „Řekni mi, co víš o tom, jak jsou všichni Alteranti propojený.“
            „Zatím ne. Nehodlám se vzdát téhle výhody pro vyjednávání, dokud nebudu muset. Pro případ, že by ji moje sestra potřebovala.“
            Evalle se vyhnula šlahounu, co se po ní natahoval. Zdejší duchové měli až moc volného času. „Jestli se se mnou o nic nepodělíš, jak chceš, abych pomohla Beladorským Alterantům a komukoliv jako jsou ti dva za námi?“
            „Už jsem ti toho svěřil dost. Víc ti prozradím, až budu moct. Říkal jsem, že si o tomhle promluvíme, až se dostaneme mimo nebezpečí.“
            Nechala to tedy pro teď být a doufala, že až najde pro ně všechny bezpečné místo, dokáže Tristana přemluvit, aby šel s ní, přestože Adrianna Stormovi tvrdila, že se k ní Tristan nepřidá. To jí opravdu dělalo trochu starosti, jenže Adrianna nebyla neomylná.
            Evalle stále ještě zbýval poslední dar od Tribunálu, ale nemohla znovu použít teleportaci, protože žádný z nich se nemohl opakovat.
            A popravdě je nechtěla nutit přidat se k ní.
            Svobodná vůle pro ni znamenala vše. Chtěla, aby si vybrali jít s ní. A byla si jistá, že jakmile se odsud dostanou, bude stačit, aby těm dvěma za nimi vysvětlila svůj plán, a to už je přesvědčí, že je to jejich nejlepší šance na získání svobody.
            Pokud se Sen s přesýpacími hodinami ukáže dřív, půjde to rozhodnutí mimo ně.
            Při přemýšlení o čase si uvědomila, že devadesát minut, po které byl na ni Storm ochotný čekat, už vypršelo. „Musíme pohnout.“
            Tristan se zadíval na svoje hodinky a mávl na ty dva, aby přidali.
            Duchové už se jich museli chtít zbavit, protože po cestě ke zdi, za kterou bylo metro, nikdo neřekl ani Baf.
            Jakmile došli na místo, kudy do Labyrintu vstoupili, obrátila se na Tristana. „Nejspíš budu muset jít první a zajistit, aby Storm věděl, že žiju, než dostaneš ven tyhle dva.“
            Výjimečně se nehádal. „Dobrý nápad.“
            Webster a Aaron stáli pár metrů od nich, otočení zády, ale Webster už se měnil zpátky na člověka. Ještě ne zcela lidským hlasem zavolal: „Půjdeme na Deca—“
            Tristan ho přerušil. „Ještě ne. Vezmu ji ven a hned budu zpátky.“
            Webster zamručel a přikývl.
            Evalle Tristanovi dovolila, aby jí znovu dal ruku kolem pasu a teleportoval je. Chválabohu šlo o krátkou cestu, což jí dovolilo aktivovat mentální štíty bránící telepatii hned, jak pod nohama opět ucítila pevnou zem. Odtáhla se od něj a přelétla pohledem všemi směry, hledala Storma. „Sakra,“ zaklela.
            „Co se děje?“
            „Nic.“ Ale myslela si, že Storm nad tím desetiminutovým skluzem přimhouří oči. Otočila se na Tristana, okamžitě v duchu promýšlela nejlepší způsob, jak jeho a ty dva propašovat z metra, než se objeví hrozba pro ně všechny. „Webster a Aaron se musí proměnit, než se dostanou na tuhle stranu.“
            „Ti se mění právě v tuhle… chvíli.“ Tristan zavrávoral a chytil se za hlavu.
            „Co je?“
            „To ta teleportace… je… to je fuk.“
            Chápala. Teleportace vysávala jeho síly. Které zatím ještě neměl úplně zpátky. „Určitě zvládneš dostat ven ty dva?“
            „Ano.“
            „Jak dlouho to potrvá?“
            „Na takový kousek tak jednu, dvě minuty.“
            Rychle se zadívala na hodinky. Už to bylo skoro patnáct minut, co ji tu Storm čekal. „Tak si teda pospěš, než nějakej agent VIPERu nebo Belador zjistí, že jsme tady. Až se vrátíš, budu mít vymyšleno, kam se můžeme bezpečně zašít. Jestli teda tvoje sestra o nějakém útočišti neví.“
            „Ne, neví.“
            „A co nějaký oblečení pro Aarona a Webstera?“
            „To mám zajištěný.“ Tristan ze sebe setřásl svůj momentální pocit slabosti a narovnal se v zádech, zadíval se na ni. „Díky, že jsi bojovala na mojí straně.“
            „Měla jsem snad na vybranou?“ Ale uculila se a nepatrně nadzvedla bradu v gestu uznání. „Jakmile se dostaneme na bezpečný místo, řeknu Stormovi nebo Tzaderovi, aby přivedli tvoji sestru a dostali ji tak taky do bezpečí, přesně, jak jsem slíbila.“
            Zaváhal, než jen přikývl a hned na to se propadl do víru a zmizel.
            „Evalle?“
            Otočila se a spatřila, jak k ní běží muž s kapucí. Ale pohyby toho těla by poznala kdekoliv. Storm v lidské podobě běžel se stejnou plynulostí, jako když byl právě proměněný v jaguára.
            Byl sám, takže možná ještě nikoho nezavolal.
            Usmála se upřímnou radostí, že je venku z labyrintu, a ještě větší z toho, že vidí jeho.
            „Co se sakra stalo?“ zavolal na ni, když byl tři metry od ní.
            To jí úsměv vymazalo z tváře. „Byla jsem trochu zaneprázdněná odrážením duchů s vidlema, ohnivých plazů a šílené kněžky. Nekřič na mě proto, že mám zpoždění,“ oplatila mu to.
            Zastavil se dva kroky před ní.
            Celá se chvěla návalem adrenalinu, takže zachytila jen záplavu silné emoce, co se z něj linula. Po poslední hodině a půl byla příliš zřízená na to, aby její empatický smysl dokázal přesněji určit detaily, ale každý by dokázal slyšet ten vztek, co mu ovládal hlas.
            „To jsem tím nemyslel,“ hlesl a sklouzl přitom ke svému druhému hlasu.
            Právě si uvědomila, že má něco jako druhý hlas, ten, co v její blízkosti občas používal. Jako když ji před dvěma dny konejšil po tom, co ji démonický ghúl bodl do nohy a infikoval ji Noirrskou magií, nebo ji uklidňoval, když se s ním dnes teleportovala.
            „A co jsi tím myslel, Storme?“
            „Měl jsem starosti, když ses zpozdila. Co se stalo?“
            K tomu, aby vnímala upřímnost, svou empatickou schopnost nepotřebovala. Unaveně se na něj usmála. „Všechno ti řeknu, až bude čas. Ale zrovna teď mám jen dva Alteranty.“
            Udělal krok blíž. „Dva?“
            „Medbové jednoho zabili.“
            Jakmile vzdálenost mezi nimi snížil na pouhých pár centimetrů, nadzvedl ruku a zastrčil jí vlasy za ucho, pohladil ji po tváři. Stačil jediný dotek a středem jejího těla se začala šířit slast.
            Jemně bříšky prstů zkoumal poraněné místečko na jejím krku. „To proto vypadáš, jako by ses připletla do bitky s kameny?“
            Přikývla. Snažila se neusmát a nedat tak najevo své emoce, přestože by je dokázal přečíst i se zavázanýma očima. Byl rozrušený kvůli tomu, co se jí stalo. Znovu. Kdy ji tohle přestane překvapovat? Znala ho jen týden. To bylo přece sotva dost dlouho na to, aby v ní v nestřežených chvílích vyvolával takové záchvěvy emocí.
            „Ale tu bitku jsme vyhráli,“ dodala.
            „My?“
            „Tristan a další dva Alteranti.“
            Přikývl, stále si ji prohlížel. „Až se sem Tristan dostane, budu s ním potřebovat chvíli o samotě.“
            Storm jí to oznámil tak přátelským tónem, že si ta slova musela v hlavě projet znovu, než pochopila, co tím myslí. „No tak, Storme.“
            „Viděla ses vůbec?“
            Sklopila hlavu, aby se prohlédla, a musela uznat, že pojišťovák by její tělo prohlásil za zdevastované. Jenže ta zranění se zahojí, dokonce i rychleji, pokud obětuje trochu času a načerpá sílu ze svého Alteranta.
            A ona rozhodně měla v úmyslu sama cvičit. Potřebovala cokoliv, čím by mohla dokázat, že Alteranti dokáží s trochou tréningu svoje bestie ovládat.
            Ale stačil jediný pohled na jeho tvář, aby jí bylo jasné, že měl v plánu vybít všechnu tu potlačovanou agresi na jediném člověku. „Za tohle Tristan nemůže.“
            Ne úplně.
            „Zatáhl tě do toho očistce. Varoval jsem ho, co se stane, jestli se vrátíš v takovýmhle stavu.“
            Neměla ponětí, jestli by mohl ublížit někomu tak silnému, jako byl Tristan, ale srdce jí při tom prohlášení zvláštně poskočilo. „Tzaderovi s Quinnem jsi nevolal?“ zeptala se, aby odvedla jeho myšlenky od Tristana.
            „Ne, ale celou dobu mě hledají, což má nejspíš co dělat s tím, že všichni jdou po Alterantech a snaží se najít tebe.“
            To měl pravdu. Treyova telepatie začala dunivě narážet do jejích štítů hned, jak se objevila na téhle straně zdi.
            „Děkuju, že jsi počkal.“ Nadzvedla se, líbla ho na rty a musela se usmát při pohledu na jeho šokovaný výraz. „Vím, že jsme o tomhle mluvili, a že tě nemůžu jen tak začít líbat, kdykoliv—“
            Umlčel její slova svými ústy. Vjel jí dlaní do vlasů, které se jí během boje uvolnily. Líbání se Stormem začalo léčit její bolístky skoro stejně rychle, jako kdyby čerpala ze své vnitřní síly.
            Objala jeho tvář dlaněmi a začala mu ten polibek oplácet. Sama sebe zaskočila takovou odvážností, ale zdálo se to tak skvělé… a správné. Mohla v tom labyrintu umřít a stále ještě neměla z krku Tribunál.
            Tahle chvíle byla její.
            Storm kolem ní omotal ruce a přivinul si ji k sobě, nadzvedl ji ze země.
            Za tím, co pak udělala, musel být adrenalin. Poškádlila jazykem ten jeho. Jednou rukou sklouzl níž, a pak pod jejím tričkem zase nahoru, kůže na kůži. Tou druhou stiskl její zadek a přitiskl ji blíž k sobě.
            K velice vzrušené části sebe.
            Myšlenky jí sklouzly k poslední chvíli, kdy se jí dotkl vzrušený muž… Chvíli slasti proklál oštěp bolesti.
            Napjala se. Zachvěla se a odtáhla, zírala do jeho očí.
            Díval se na ni pohledem planoucím spalujícím chtíčem.
            „Storme.“ Zaťala mu prsty do ramen. Milovala být v jeho náručí... a nenáviděla ten strach, co se v ní vzpínal, když se její kůže dotkla cizí ruka.
            Roztřeseně vydechl, opřel čelo o její. „Jsem naprostý blázen, že jsem tohle dopustil zrovna tady,“ zamumlal.
            „Já… ech…“
            Stáhl ruku. „Dobrý nápad. Špatná chvíle. Moje chyba, ne tvoje.“
            „Umm,“ zamumlala. Tělo se jí proměnilo na jeden velký, roztřesený nerv.
            Jemně ji od sebe odtáhl. „Ale až tahle záležitost s Tribunálem skončí a ty budeš volná, najdeme si nějaké místo, kde budeme mít soukromí, a tenhle rozhovor dokončíme. Mám na mysli nejmíň večeři.“
            Mozek dohnal její tělo a spojil kousky toho, co řekl, do srozumitelné myšlenky. Od toho útoku žádnému muži nedovolila se jí dotknout. Ne takhle.
            Ale kupodivu chtěla vědět, jaké by bylo dovolit to jemu.
            S tím chlapem, co ji napadl, neměl nic společného, ale dovolit Stormovi takovou intimitu nebyl zrovna nejlepší nápad.
            Jestli ho bude dál takhle odstrkovat, bude si myslet, že si s ním jen hraje. Mohla by tohle nechat zajít dál, když jí Tristan ukázal, jak čerpat ze svého vnitřního Alteranta bez proměny?
            Nikdo nemohl jen tak cvaknout vypínačem a vymazat znásilnění, ale už byla unavená z toho být sama.
            Jenže co ta chvíle, kdy ho hodila přes koleje po tom, co ji přitiskl ke zdi, aby ji ochránil? A teď měl výčitky, že ji políbil, přestože to byla její chyba, protože to udělala první.
            Kdokoliv by to vzal jako pozvání, tím spíš někdo tak čišící mužstvím, jako Storm. Mysl jí zaplavil zmatek. Svoje rozporuplné emoce probere později, až si trochu odpočine.
            „Evalle—“
            „Fakt je to v poho.“ Nehodlala nikomu ukázat zranitelnost, ani Stormovi ne.
            Otřel si ústa dlaní a zavrtěl hlavou. „Patří mi to.“
            „Co?“
            „Ale nic.“ Naklonil hlavu, aby se zadíval za ni. „Jak dlouho Tristanovi trvá se teleportovat?“
            Úplně zapomněla na všechno kolem. Takový nedostatek pozornosti byl v její branži dost nebezpečný.
            „Ne víc, než… minutu… dvě.“ Zvedla ruku a zadívala se na hodinky. Uplynulo skoro deset minut.
            Tristan jí tvrdil, že ti dva se už proměňovali, když se s ní teleportoval sem. Chytila Storma za ruku. „Měl by tu dávno být.“
            „Myslíš, že má nějaký problém?“
            „Ne. Adrianna měla pravdu. Ten bastard mi lhal. Říkal, že se odtamtud může teleportovat na několik míst. Bere ty dva Alteranty ven jinudy. A já ho zabiju.“

            „Tak se mi to líbí.“

7 komentářů:

  1. Moc děkuji za pokračování♥♥♥

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitolky !!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Mockrát děkuji za kapitolku :)

    OdpovědětVymazat