pátek 10. listopadu 2017

Dračí znamení - Kapitola 9



O šest měsíců později

Edilyn byla zcela ohromena tím, jak moc se v tak krátkém čase změnilo. Illarion dostál svým slovům a naučil ji vše, co potřebovala, aby mohla bojovat.
Jsi připravena?
Oděná do řecké zbroje, kterou ukoval sám Héfaistos, věděla, že o této chvíli vždycky snila. O okamžiku, kdy se připojí k ostatním.
Ale teď…
Edilyn se zadívala na svého dračího souputníka a přišla na něco překvapivého.
Prostě to nemohla udělat.
S úsměvem zavěsila ruku do otěže a zatáhla, dokud se mu nedívala přímo do očí. Její úsměv se rozšířil, když ho políbila na šupinatou tvář. „Za to riziko, že se ti něco stane, to nestojí.“
Illarion se zamračil, když sledoval, jak si Edilyn sundává helmu. Cože?
„Ty víš, jak moc o to stojím…ale nelíbí se mi skutečnost, že ti někdo ublíží, protože já udělám chybu.“

Zamířila ke schodům a sundávala si další část zbroje.
Edilyn?
Zastavila se v polovině schodů, kousla se do rtu a nakrčila nos přesně tak, aby ho to přivedlo k šílenství a rozehřálo krev v jeho žilách. S hravým úsměvem na něj namířila prst. „Kdyby ses snad chtěl ke mně připojit ve zcela jiné záležitosti, můj dračí pane…“
Změnil se do lidské podoby tak rychle, až jí to rozesmálo. A ještě víc se smála, když bral schody po dvou, aby ji vzal do náruče a teleportoval je do její ložnice.
Od aktu jejich svázání tu stejně nespala. Raději se k němu tiskla na jeho lůžku ze slámy a spala s rukama hladícíma jeho bradu.
Ze začátku se Illarion bál, že by jí mohl ublížit, dokud mu neukázala, že se v tom stísněném prostoru vlastně ani moc hýbat nemůže. Její drak byl prostě na takové věci moc velký. A tak se v její ložnici aspoň milovali.
Rozšafně ho kousla do brady. „Příliš dychtivý, draku?"
Myslíš? Zatáhl za tkanice jejího brnění, dokud se nerozevřelo a nevystavilo její nahé tělo jeho hladovému pohledu. Mohl prostě použít své síly, aby jí šaty odčaroval. Ale v používání svých magických sil byl velmi zdrženlivý, jako by se snad obával, že by ji mohl urazit, nebo hůř, připomínat jí tím, že on je drak a ona není. Aby si snad nepřipadala, jako že je něco míň než on.
Prohloubila polibek. „Spoj se mnou tentokrát svou životní sílu…“
Illarion zaváhal. Zaváhal pokaždé, když vyslovila tohle přání. Přestože s ní chtěl být na věky, děsilo ho, že by jednou mohla litovat tohoto nezvratného rozhodnutí.
Edilyn-
Zastavila jeho protest dalším polibkem. „Vím, co se chystáš říct. Ale já to tak chci Illarione. Jeden život. Spolu. My dva jako jeden.“ Natáhla se, aby ho jemně stiskla a pohladila.
Prudce se nadechl a uvědomil si, že si těžko dokáže vzpomenout na jeden jediný důvod, proč by to neměl dělat, ale…Nebyl zbabělec.
Položil svou označenou dlaň proti její. Dobře moje Růže, jsem navždy tvůj.
Přitáhl ji k posteli, aby mohla ležet na něm. Je to všechno na tobě, má paní. Ty jsi
ta, která mě musí přijmout.
„Jak?“
Probíhá to stejně jako náš rituál. Vezmeš mě do sebe, a když přijde thirio, povedu tě dál.
Edilyn se zamračila. „Co mi neříkáš?“
Nic.
Zasmála se. „Nezkoušej na mě tenhle tón… znám tenhle tón! Něco skrýváš. Co je to?
Prsty si položil na rty a zadíval se na ni. Abychom se skutečně svázali, budu muset pít od tebe a ty budeš muset pít ze mne.
„Pít co?“
Je to krutý rituál, má paní. Chceme-li svázat své životy, musíme spojit naši krev.
Zářivý úsměv rozsvítil jeho obličej. Ještě pořád to chceš udělat?
Nasedla na něj a sledovala, jak se propnul v zádech. Pohled na jeho potěšení ho dělalo ještě krásnějším. Jeho dech se třásl, díval se na ni zpoza hustých řas. Naklonila se a pomalu se na něj spouštěla.
„Samozřejmě že chci.“
Illarion cítil, jak jeho síla roste, ostatně jako vždycky, když byl uvnitř ní. Nejvíc ze všeho cítil potřebu se s ní svázat. V minulosti ji potlačil a odhodil stranou. Dnes ji hodlal podlehnout.
Zatímco jiné druhy Zvěrolovců měly své vlastní ceremonie a slova, on tenhle okamžik něčím tak bezvýznamným nechtěl znevážit. Slova nebyla důležitá. Jejich odhodlání bylo to, na čem opravdu záleželo.
Tiskl její dlaň na svoji a cítil, jak se jeho zuby protahují a špičatí. Před tím se vždycky postaral, aby si toho nevšimla. Nechtěl ji vyděsit. Teď poprvé otevřel pusu, aby viděla jeho tesáky.
Oči se jí rozšířily. Ale neodvrátila se.
Obdivoval její odvahu. Přitáhl si ji k sobě, aby ji držel, zatímco pokračovala v pomalých a smyslných pohybech. Odhrnul jí černé vlasy a opatrně přitiskl tvář na pružnou pokožku jejího krku. Jeho srdce bzučelo, když jí po něm lehce přejel tesáky.
Edilyn se zatřásla, když jí jeho horký dech ovanul kůži. Netušila, co má vlastně čekat. Až do chvíle, než jí zabořil zuby do těla. V momentě, kdy to udělal, cítila, jak se její zuby prodlužují a jak jí žaludek spaluje neznámý oheň. Zesláblá a bez dechu držela jeho tvář v dlaních, dokud se nesetkali pohledem.
Jsi na řadě, má paní. A naklonil hlavu, aby se k němu lépe dostala.
Přijala jeho pozvání a snažila se moc nemyslet na to, co se chystá udělat.
Upřímně řečeno, očekávala, že se jí udělá špatně. Ale nebylo to tak. Bylo na tom něco hřejivého a naplňujícího. Zdálo se to být naprosto správné. Nutilo jí to toužit po jeho blízkosti ještě víc. A když ucítila jeho uvolnění, strhl jí sebou přes okraj. Rukama ji pevně objal, až se v jeho náruči úplně ztratila. Pohladila ho po tváři a on jí vtiskl polibek na označenou dlaň.
Miluju tě, růže moje.
Ta neočekávaná slova ji šokovala. Nemohla jim uvěřit. Pak se usmála a zaplavilo jí teplo. „Taky tě miluju, můj dračí pane.“
Hluboký smutek v jeho očích nahradil světlo.
„Jsi v pořádku?“
Přikývl. Jsem bohy prokletý od chvíle, co jsem se narodil. Nemůžu si pomoct, ale stále přemýšlím, jak toho využijí proti mně.
"Illarione-"
Umlčel ji polibkem. Nerozumíš mi, Addy-Rose. Jeho zvláštní přezdívka ji přiměla cítit něžnost. Je toho tolik, co jsem ti neřekl. Jen mi slib, že bez ohledu na to co přijde, nikdy nebudeš pochybovat o mé oddanosti.
„Já bych nikdy...“
To je dobře.
A přesto jeho pochybnosti způsobily, že se děsila té nemilosrdné krutosti. Co kdyby měl pravdu? Osud k ní nebyl příliš shovívavý. Ztratila oba rodiče během několika let. Ponížení bylo jejím denním chlebem. Proč by si měla myslet, že se to někdy změní? Srdce jí bušilo strachem, a tak pohřbila ruku v jeho dlouhých kaštanových vlasech a modlila se, aby to byly jen paranoidní představy. Ale stejně jako on tomu ve skutečnosti nevěřila. Jak by mohla? Něco uvnitř jí říkalo, že temnota si pro ně přichází. Nějaký šestý smysl, který jí nedopřál klid a nechal ji naprosto rozrušenou.
* * *
Edilyn dojedla večeři, zatímco Illarion si někde dělal svůj dračí business, což ve skutečnosti znamenalo opatřit si své vlastní jídlo. Důrazně odmítal, aby ho přitom doprovázela. A tím pádem, kdykoliv odešel, uvažovala o jediném…
Jak hrozné to může být?
Na druhou stranu, existovalo pár věcí, které s ním také nechtěla sdílet, takže se snažila ho respektovat a chápat. A doufala, že někde venku nežere lidi. Ačkoli …Existovalo pár jedinců, u kterých by jí nevadilo, kdyby je přidal na svůj jídelníček. A někdy byl tenhle seznam zatraceně dlouhý.
„Edilyn?“
A první na seznamu byl Virag. Úplně se lekla, když uslyšela v hlavě jeho hlas. Ignorovala ho už několik týdnů. Kdykoliv se ozval, zněl čím dál prosebněji. A ona měla chuť udělat jedinou věc – uvázat mu provaz kolem krku a silně zatáhnout…
„Eddie! Potřebuji, abys mi odpověděla!“
Za normálních okolností by ho ignorovala dál, ale v jeho hlase se objevil zvláštní podtón, který jí dělal starosti.
„Jsi v pořádku?“
Virag zaváhal, než odpověděl. „Potřebuji tvou pomoc, sestřičko.“
Protočila oči, věděla, že ji nemůže vidět, ale stejně si nemohla pomoct.
„Co po mě žádáš tentokrát?“
„Musíš mi pomoct obětovat tvého draka. Už to nemohu zdržovat. Není jiné volby.“
„Vždy je tu volba, Viragu. Tys tu svou už udělal. Nebudu…“
"Eddie ... to není tak jednoduché. Naše matka… není mrtvá. "
Ztuhla, když jí došlo, co řekl. Na chvíli přestala dýchat. Mluvil pravdu? Nebo to byla jen další lež?
„Cože?“
„Je to pravda. Uzavřela dohodu s Morgen le Fey a to jen na deset let a jeden den. Potom se měla vrátit do Landvætyrie a stát se otrokyní Morgen a jejího kultu. Navždy. Tvůj otec to věděl. Zemřel, když se snažil ji z té dohody vyvázat. To, co jsem ukradl, jsem vzal ve snaze matku osvobodit!“
„Lžeš!“
„Ne. Přísahám, že je to pravda. Na svůj život a zčernalou duši. Tvůj otec nikdy neměl umřít. To nebylo součástí dohody. Když byl zabit, naše matka mě prosila, abych přišel do Myddangeardu a postaral se o tebe. Abych na tebe dával pozor a ujistil se, že tě nikdo nenajde a neublíží ti ve snaze se dostat k ní nebo ukrást její sílu. Proto jsem tě vždycky chránil – a ty hluboko ve svém srdci víš, že říkám pravdu. Přemýšlej o tom. Teď potřebuju, abys mi to oplatila. Musíš mi pomoct dostat to, co potřebuji, nebo nás Morgen všechny tři zabije. Tebe, mě, i naši matku.“
Jeho hlas se při posledních slovech zlomil. „Prosím, Edilyn. Moc tě prosím. Nikdy jsem tě o nic nežádal, ale teď tě potřebuju, sestřičko. Prosím!“
Úzkost jí vehnala slzy do očí. Říkal pravdu. Za celá ta léta jí nikdy o nic nežádal.
Slyšela, že se Illarion vrací.

„Musíš se rozhodnout," zašeptal jí do ucha Virag. „Rodina, která se o tebe starala a milovala tě, nebo drak, kterého sotva znáš. Všichni to nepřežijeme. Kdo bude obětován?“

10 komentářů:

  1. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!!

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Super, dakujem za dalsiu kapitolu :-)

    OdpovědětVymazat
  5. Dakujem za skvele pokracovanie. Akosi viem ako sa rozhodne. Chudacik Ilarion. GabiM

    OdpovědětVymazat