neděle 3. prosince 2017

Dračí znamení - Kapitola 10



V momentě, kdy se Illarion vrátil, praštil ho ten pocit do tváře. Stalo se něco moc špatného. Nejen, že doslova cítil pach strachu, ale taky na něj nikde nečekala, jak bylo jejím zvykem.
Zvláštní, nikdy si neuvědomil, jak moc se pokaždé těší na její pozdrav. Ještě zvláštnější bylo, jak rychle si na její přítomnost ve svém životě zvykl. A nebylo to jen proto, že se svázali. Prostě se stala důležitou součástí jeho vlastní existence. Tou nejlepší součástí, samozřejmě.
Addie?

Nakonec se objevila, vyšla z kouta, kde spolu spávali. Odkašlala si a rozechvěle se zasmála. „Promiň, neslyšela jsem tě přijít…“ Hmmm, nebylo mu jasné, jak ho mohla neslyšet, nebyl zrovna nejtišší. Ještě stále ve své dračí podobě se k ní přiblížil. Je všechno v pořádku?
„Jo, všechno je dobrý.“
Přeměnil se do lidské podoby, zkrátil vzdálenost mezi nimi a políbil ji na rty. Její polibek postrádal obvyklou vášeň. Byla rezervovaná, odtažitá. Podezíravě si ji změřil. Co je s tebou? Proč jsi tak chladná?
Edilyn zavřela oči a bojovala se svými pocity. Nevěděla, co dělat. Takové rozhodnutí prostě nedokázala udělat. Nechtěla si hrát na boha. Před nikým a už vůbec ne před svým drakem. Ať ji Virag prosil sebevíc, neokázala udělat, o co ji požádal. Prostě nemohla. „Nevím, co dělat.“ zašeptala.
S čím?
„Můj bratr mi řekl, že vzal tvůj kámen, aby ho vyměnil s královnou Fey za svobodu naší matky.“
Zamračil se. Říkala jsi, že tvá matka je mrtvá.
„Jo, to mi řekli, a já tomu uvěřila. Tři dny po mých sedmých narozeninách šla sbírat do lesa nějaké bobule a nikdy se odtud nevrátila. Řekli mi, že ji napadlo divoké zvíře. Nedovolili mi vidět její tělo. Můj otec mi to zdůvodnil tak, že by mě to příliš rozrušilo.“ Po tváři jí stekla slza. „Nikdy jsem jí neřekla sbohem. Celý život lituju, že jsem jí nestihla říct všechny ty věci, co jsem chtěla nebo měla. A teď…se dozvím, že je naživu a v zajetí? Jsem nepříčetná! A zraněná! Virag mi řekl, že můj otec zemřel, když se snažil ji osvobodit!“
Illarion slíbal slzy z jejích tváří. Shh moje růže, neplač.
Pohřbila ruku do jeho vlasů a tvář si opřela o jeho hruď. „Ještě nevíš to nejhorší. Virag přísahal, že jestli jim tě nenaservíruju na zlatém podnosu, zabijí matku i jeho.“ Zavřela oči a bolestně zaťala zuby. „Nevím, komu mám věřit. Jestli je pravda, co říká, pak mi lhal celý život. Všichni mi lhali. Tak jak mám sakra vědět, že tohle není jen další lež?“
Illarion musel uznat, že není hloupá. Většina ostatních by nebyla tak obezřetná, obzvláště vzhledem k emocionálnímu vypětí. I mě sotva znáš, tak jak můžeš věřit mně, když ti, jimž jsi tak dlouho věřila, ti celý život lhali?
„Přesně tak!“ Začervenala se, když si uvědomila, že ho neúmyslně urazila. S rozkošným výrazem si otřela tváře. „Vnímáš to dilema?“
Přesto už jsi mi uvěřila.
„Nemám v povaze lhát. Nerada předstírám. Je to hnusný a vede to k tomu nejhoršímu, co v člověku je.“
Ano, máš pravdu. Pohladil jí po vlasech a snažil se ji co nejlépe utěšit. Říkáš, že žije v zajetí? A víš kde?
„Ne. Vím jen to, že uzavřela s Morgen le Fey nějakou špinavou dohodu.“
Illarion se hořce zasmál.
„Ty ji znáš?“
Jo, je to pěkná děvka. Ale na druhou stranu znám taky někoho, kdo k ní má opravdu blízko.
Edilyn pocítila záchvěv naděje.  „Kdo je to?“
Můj bratr Blaise. Pokud vaše matka uzavřela dohodu s Morgen, můj bratr o tom bude vědět. Ví o všem, co se kolem ní děje.
„A myslíš, že nám může pomoci?“
Existuje jen jeden způsob, jak to zjistit. Pojď, má drahá, setkáš se s mým nejbláznivějším bratrem.
Edilyn si nebyla úplně jistá, co očekávat, ale podala Illarionovi ruku. Předpokládala, že budou muset někam doletět, ale nestalo se tak. Jakmile ho vzala za ruku, přenesl ji z jejich jeskyně rovnou na louku, zalitou zářivým sluncem. Nikdy na takovém místě nebyla. Všechno tu bylo až neskutečné, zářivé a třpytivé. Bylo těžké se na to i jen chvíli dívat.
„Co je tohle za místo?"
Avalon.
Zamračila se nad neznámým jménem. „Říkáš to, jako bych to tu snad měla znát."
Jednoho dne zatracen buď kdokoliv, kdo toto místo nebude znát. Ale prozatím… přesně tady musím být, abych mohl svého bratra zavolat. Mrkl na ni a vydal zvláštní hvízdavý zvuk.
Ale nebyl to jeho bratr, kdo odpověděl. Na zahradě, nedaleko od nich, se objevila překrásná blondýnka. Měla tak průsvitnou pleť, že vypadala spíš mrtvá, než živá. Když Illariona uviděla, našpulila rty.
„Illarion? Už je to tak dlouho, co jsme se naposledy mohli těšit z tvé přítomnosti. Hledáš svého bratra?“
Ahoj, Merlin. Ano hledám. Je tu někde?
"Ne osobně. Vyřizuje pro mě nějaké pochůzky.“ Zvědavě se podívala na Edilyn a zvedla obočí.
Moje dračí milá. Edilyn, tohle je Aquila Penmerlin. Stará se o Avalon a je to skvělá ženská.
 Merlin mávla rukou se slovy. „Až moc mi lichotí. Ráda tě poznávám, Edilyn.“
„A já tebe, má paní.“
Illarion natáhl hlavu, a upřeně pozoroval mocnou čarodějku. Děje se něco, Merlin?
Aquila Edilyn upřeně pozorovala. „Odpusť, že na tebe tak zírám. Připomínáš mi někoho, koho jsem kdysi dávno znala. Starou přítelkyni. Nezlob se. Sevira byla mému srdci velmi drahá.“
Edilyn se ohromeně zeptala. „Sevira, dcera Vyggova?“
Teď byla ohromená zas Merlin. „Byla to Vyggova dcera, ale já ji pod znám pod jiným jménem.“
A pod jakým jménem ji znáš?
"Sevira Feythhed. V podstatě královna Kikimory.“
Edilyn zalapala po dechu a krve by se v ní v tu chvíli nedořezal. „Tak je to pravda. Virag nelhal.“
Merlin zaváhala, než se zeptala. „Ty jsi její dcera?“
Její otec byl člověk. Proto jsme tady. Morgen to ví a jde po Edilyn, a po mě. Merlin zaklela. Zamračila se na Illariona. „Ví Morgen, koho strážíš?“
Nechci ani domyslet, vzhledem k jejím činům a ultimátům.
Merlin zaklela. „Pak musíš ihned odtud odejít!“
Edilyn se ale nenechala zastrašit. „Neodejdu bez své matky!“
Merlin jí jemně stiskla bradu. „ Seviru jsem milovala, ale tohle je mnohem větší než láska nebo přátelství. A dokonce větší, než láska k matce. Nesmíš nechat Morgen ani sáhnout na cokoliv, co má Illarion.“
Edilyn trochu zaváhala, ale nebylo to to, co chtěla slyšet. Jasně, bylo to dětinské a sobecké, ale
chtěla znovu svou matku vidět. Kdyby existovala byť jen maličká šance…
„Illarione?“
Merlin má pravdu, Edilyn. Nemůžeme to udělat.
„Vezmi ji a jděte,“ vyzvala je Merlin a jemně tlačila Edilyn směrem k Illarionovi. „Zmizte oba odsud!“
„Ne!“ Pokoušela se Edilyn vzdorovat. Ale bylo pozdě, Merlin je poslala zpět dřív, než Edilyn stihla domluvit. V očích ji pálily slzy, když se znova ocitla v Illarionově jeskyni, kterou pomalu začínala nenávidět. „Bože, vždycky musím skončit tady?“
Edilyn-
Zavrtěla hlavou a přerušila jeho slova. Právě teď nechtěla slyšet žádný důvod. Všechno, co chtěla,
bylo dát průchod té části svého já, která byla ta dlouhá léta opuštěná a bez matky.

„Tohle nepochopíš, Illarione. Nikdy jsi svou matku nemiloval tak moc jako já tu svoji. Vlastně to ani nemůžeš pochopit. Zmizela z mého života tak náhle! Ráno jsem se probudila, všechno bylo tak, jak má být… prostě jsem si hrála celý den na dvorku, jako milionkrát předtím. A pak mi došlo, že slunce zapadá a ona se nevrátila, aby uvařila večeři. Hledala jsem ji v domě, ale ani tam nebyla, zato seděl u stolu můj otec… Hlavu měl v dlaních a plakal. Já ani netušila, že vůbec umí plakat! Milovaný otec – divoký velký kus chlapa, silný tolik, že to snad ani nemohl být člověk… A teď tu seděl…zlomený. A v tom momentě jsem to pochopila. Celý svět se mi zhroutil a nebylo nic, co bych mohla udělat, abych to zastavila nebo s tím dokázala bojovat. V jediném úderu srdce jsem byla kompletně bezmocná.“
Edilina vzlykla. „A proč to všechno? Abych se dozvěděla, že je naživu a že ji můžu znovu vidět? Jak se s tím mám vyrovnat?“
Vyběhla po schodech do svého pokoje. Zůstal stát a nebyl si jistý, co má dělat. Měla pravdu, láska matky byla pro něj nepochopitelná. Sotva svou matku znal. Něco podobného mateřskému poutu znal jen od Maxise a Falcyna. A ani jeden z nich nebyl zrovna zvlášť mateřský. Ale snědli by každého, kdo by ho ohrožoval. To byla si tak všechno, i když…
Šel za ní. Ležela na posteli a plakala. Ten zvuk zněl divně, spouštěl v něm cizí emoce, které nikdy předtím necítil. Netušil, co s nimi.
Edilyn? Co mohu udělat, aby ses cítila líp?
„Já… chci… v...v... vidět svou… matku!“
Přitáhl si ji k sobě a jemně ji přitiskl k hrudi, zatímco ji držel. Nemůžu to udělat, je mi to moc líto.
Začala ještě víc plakat.
Zarazil se nad tou srdcervoucí bolestí. Měla jsi pravdu. Nerozumím tvému zármutku. Vlastně jsem nikdy nepoznal cit, dokud jsem tě nepotkal.
Edilyn šokovaně zvedla hlavu a zadívala se mu nevěřícně do očí „Cože?“ O upřímnosti jeho slov však nebylo pochyb.
Pokud to pro tebe tolik znamená, najdu způsob, jak ji dostat ze zajetí.
„Jak?“
Netuším. Ale jsem Drakomas, syn Arese, který je svázán s dcerou kikimory. Už tak se to celé zdá nemožné. Takže zvládneme i tohle.
Usmála se, políbila ho na tvář a přitiskla se k němu blíž. „Děkuji.“

Neděkuj mi. Jsem si stoprocentně jistý, že než se nám to podaří, budeme toho oba litovat. Ale nikdy nevíš, kam tě cesta zavede, dokud nevystrčíš nos z jeskyně a nevydáš se do lesa, abys našla cestu skrz trní, i kdyby ti mělo podrápat ruce až na kost. 

13 komentářů:

  1. Díky moc za překlad a korekci další kapitolky !!!!!!!

    OdpovědětVymazat
  2. Tohle asi nebude zrovna jednoduché :( Děkuji za úžasný překlad i korekci.

    OdpovědětVymazat
  3. Ďakujem. Vzdy sa tak teším z novej kapitoly. Diky moc

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji za novou kapitolu. Katka

    OdpovědětVymazat
  5. Ďakujem krásne za ďalšiu kapitolu

    OdpovědětVymazat
  6. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat