pátek 23. února 2018

Dračí znamení - Kapitola 12




„Co tady děláme?" Edilyn sledovala, jak si Illarion klekl, aby otrhal plevel ze starého hrobu, umístěného poblíž rozpadajících se pozůstatků zapomenutého opatství. Slunce se za jeho mohutnými rameny ztrácelo. Bylo to podivné a osamělé místo. Nejen že bylo daleko, až na vrcholku kopce s výhledem na oceán. Stejně jako jeho ostrov bylo takřka posvátné.
Je tu pohřben Kynon ap Clydno spolu se svou ženou Morvyth. Snažím se vyzvednout jejich esenci, abychom mohli sledovat jejich potomky.
„Nerozumím.“

Podíval se na ni a ukázal na zem, kde zlomený keltský kříž označoval místo pohřbení. Náhrobek ošlehaný neústupným časem a neúprosným počasím zdobilo jen několik run.
Kynon byl jedním z rytířů krále Artuše. Morvyth byla dcera Artušova švagra Uriena. Ten ubohý bastard Urien udělal kardinální chybu, že si vzal Morgen a počal s ní dceru.
Přiškrceně polkla nad tím, co říkal. „Myslíš Morgen le Fey?“
Kývl. Takže si dokážeš představit, že Uriena nepotkal zrovna šťastný konec. Vzdychl a mávl rukou
nad posvátným pozemkem, kde pár spal ve věčném klidu. Bohužel, žádný z nich neskončil dobře. V každém případě to byl Kynon, který mi přinesl oprátku, protože mu ji Merlin svěřil do péče.

Edilyn byla zděšená. Nedávalo to smysl. "Počkej! Merlin svěřil jeden z posvátných předmětů někomu, koho mohla Morgen le Fey využít k převzetí vlády nad světem? To jako vážně?
To je důvod, proč dal oprátku mě. Miloval svoji ženu, ale nevěřil, že by nepředala oprátku své matce.
„Stejně mi není pořád jasné, proč v prvé řadě dal Urien oprátku do rukou Kynona."
Illarion se tiše zasmál. Legenda praví, že Epona původně stvořila oprátku pro Kynonova otce, Clydna Eiddina, když se svou armádou táhl na Gwynedd, aby pokořil padlého prince Elidira. Sílu takového posvátného předmětu může naplno využít pouze potomek přímé pokrevní linie. Ostatní sice mohou sílu částečně čerpat, ale ve většině případů jim to fatálně ublíží. Takže když padl Camelot, oprátka se dostala do Kynonových rukou. Nikdo jiný ji stejně nemohl použít.
Promnula si spánky a ještě více se zamračila. „Tak tohle dává smysl ještě méně. Jak pak tedy mohl král Artuš využívat sílu oprátky a vládnout svému lidu?"
Illarion jí věnoval chápavý úsměv. Než se Uther stala pendragonem, byla známá jako Uther z
Modronu.
Chlad se jí šířil po páteři při vyslovení toho jména. Jména, které až příliš dobře znala. I když se kněží všemožně snažili o opak, snad každé dítě znalo legendu o Uther z Modronu. „Uther z Modronu? Matka všech bohyň?“
Ano, a nikdo neví, kdo byl skutečně její otec. Ale vzhledem k silám, kterými Artuš vládnul, a skutečnosti, že měl přístup ke všem posvátným objektům a mohl je využívat…
„Musel být jednoznačně přímo propojen se silami, kterými tyto objekty vládly."
Přesně tak. V každém případě víme, že matka Uther s těmito silami propojena byla. A jestli byli takoví oba…Rozhodně by to vysvětlovalo, proč byl Artuš tak velký panovník a proč byl schopen zemi sjednotit, proč byla Emrys Penmerlin tím chlapcem tak okouzlena, že zašla tak daleko, aby ho ukryla.
Illarion vstal. V jeho očích bylo zvláštní světlo. Takové, které v ní vždy vzbuzovalo strach a nervozitu.
„Co se děje?“
Přeměnil se do dračí podoby. Nasedni, někdo se blíží.
Srdce se jí rozbušilo, dostala strach a neváhala ani vteřinu. Ani se pořádně nestačila podsadit do sedla a už viděla, kdo se objevil. Byla to armáda draků. Ale nebyli jako zvěrolovci, kteří tenkrát zaútočili na její vesnici. Tihle byli mnohem větší. Vypadali jako poslové z pekla se sklonem k absolutní destrukci.
„Co jsou zač?“
Neměli by tu být…
„Jak to myslíš?“
Mandrakové. Jsou součástí Morgeniných ozbrojených sil.
Zamračila se nad tím pojmenováním. „Jsou jiní než Drakomai?“
Ano, jsou úplně jiní. Jsou to děti draků svedených Adoni. Adoni jsou hybridi, ďábelská vtělení. Ne nadarmo jsou Morgeninými nohsledy.
„A jak se sem dostali?“
Nevím. Neměli vůbec být schopni projít přes Merlinovou ochranné kouzlo. Vůbec! Nějak se jim to ale povedlo -
Ilarion nedořekl, když jeho tělo narazilo do něčeho tvrdého a pevného. Do něčeho, co nebylo vůbec vidět. Srazilo ho to z oblohy jako ruka naštvaného boha a táhlo ho to po zemi tak rychle, že nedokázal vzdorovat. Hlavou mu bleskla jediná myšlenka, že musí ochránit Edylin a tak ji teleportoval ze svých zad do křoví. O chvíli později se zabořil do země tak tvrdě, že měl pocit, jako by si zlomil každou kost ve svém obrovském těle. Dech mu ztěžkl, snažil se zůstat při vědomí a postavit se na nohy.
Co to k sakru?
A následovala pekelná obava...
Addie? Nechoď ke mně! Hledají nás, zůstaň ukrytá a ani nedýchej.
Stále cítil její strach a obavy. Natáhla se k němu a přinutila ho, aby se odvážil jít k ní a ujistit se, že je v pořádku. Nejlepším, co mohl udělat, bylo pokusit se rozptýlit po okolí svůj pach, aby je zmátl a udržel dál od ní a její skrýše.
Byla vyděšená, třásla se, jakoby cítila jeho bolest, když se vzdaloval, aby je od ní odvedl.
„Ale, ale … Není to snad Aresův ztracený syn?“
Illarion ztuhl, když uslyšel známý hlas. Zuřivě se obrátil ke Gale, která tady rozhodně neměla být. Malá řecká bohyně a čarodějka, drobná blondýnka, posluhovačka Hekate. Už jen to stačilo, aby se maximálně naštval, i když měl svůj lepší den. A vzhledem k tomu, že Hekate byla matkou Dagona…
Rozhodně měl dnes chuť na řeckou kuchyni, s Gale jako hlavním chodem!
Co tu děláš?
Úlisně se usmála, až měl chuť rozdrtit její lebku
„Ty víš, co chci. Dej mi to a nikomu se nic nestane.“
Nehodlám se oprátky vzdát.
Gale se hlasitě zasmála. „Rozhodně nejsi tak hloupý, Illarione. Moc dobře víš, že Morgen nebo Cynfryn o oprátku skutečně nestojí. Je to jen dětská hra, podporující naše záměry. Tak trochu jsme využili tenhle důvod, abychom tě vylákali. Řekla jsem Morgen, že pokud ona přitlačí na Viraga, aby ukradl oprátku, půjdeš přesně tam, kam jsme si mysleli, ke hrobu Kynona a Morvyth, abys extrahoval jejich esenci, a zároveň se odhalíš naší armádě. A teď, když vás dva máme na mušce, můžeme se soustředit na to, co skutečně chceme.
A to je?
„Tesáky tvého otce! Co jiného? Máš vůbec představu, o jak výhodný obchod tu jde? Když je rozdělím mezi Morgen a Cynfrina, budu bohatší než Midas.“
Při těch slovech ho zamrazilo. Sakra, měl to vědět!
Ale nehodlal toto bohatství vydat. Ani jí, ani nikomu jinému. Takže jen přivřel oči a snažil se dělat jakoby nic.
Netuším, o čem mluvíš.
„No jistě že tušíš, Illy. A teď mi dej Spartoi. Nebo budu hodovat na srdci tvé ženy.“
Nevyhrožuj mi.
Zle se zasmála. „Ach, ale můžu. Vím totiž něco, co ty nevíš. Tajemství, které mi Cynfryn Brenin o tobě prozradil. Mohu zlomit tvé pouto s Edylin.“
Nemožné!
„Ale jdi, tomu sám nevěříš! Dej mi to, co chci. Nebo zruším Savitarovo kouzlo a s radostí se budu dívat, jak všechno ztrácíš!
S klidem, který rozhodně necítil, se obrátil od místa, kde se ukrývala Edylin a snažil se armádu zavést na opačnou stranu. Právě když nabyl dojmu, že to funguje, uslyšel její bojový pokřik. Mandrakové ji našli! Bůh jí pomoz, bojovala s nimi vším, co měla.
Illarion byl rozhodnutý pomoci. Vrhl se na Gale aby ji roztrhal. Ale už se k ní nedostal. Než se nadál, stál přímo v oku tornáda. To byla Gale. Morgenina posluhovačka ho doslova odsávala z této říše do jiné, bůh ji za to zatrať!
Illarion s ní bojoval, jak nejlépe dovedl. Ale Hekate byla bohyně křižovatek a bran a Gale vládla těmito silami stejně jako ona. Nemohl udělat nic. Jen běžet k Edylin, která nepřestávala bojovat, dokud ho neuviděla.
„Illarione?“
Beze slova se kolem ní omotal. Neměl to srdce jí říct, co se s nimi teď stane.
Alepoň ne do té chvíle, než byli oba vtaženi do víru tornáda a narazili do země takovou silou, se celou minutu nemohli hýbat a snad ani dýchat. Ale jakmile se mu podařilo se rozhlédnout a zjistit, kde jsou…
Upřímně, moc si nepomohli. Sice to nebylo skutečné peklo, ale klidně mohlo být.
„Kde to jsme?“ zeptala se Edilyn.
Illarion si dlouze a pomalu vzdychl, když nad nimi uviděl bezbarvou oblohu. Tohle byla říše zapomnění. Království, ve kterém čas stál a všechno v něm bylo zkroucené, vykořistěné.
Jsme v říši Tor.
„Nerozumím.“
Zapomeň na svět, který si znala, Edilyn. Stará dobrá pravidla lidské říše zde rozhodně neplatí.
Jako by nějaká božská bytost poslouchala a chtěla vyrovnat skóre, vázací značka na jeho dlani začala pálit.  Illarion se zamračil, zaklel a podíval se
V tom okamžiku se jeho svět skutečně vrátil zpět.
Edilyn se zamračila na vlastní ruku, která postrádala vázaci značku stejně jako ta jeho. „Co to znamená?“
Udělalo se mu až zle, protože význam toho všeho ho zasáhl jako rána kladivem. Ta mrcha říkala pravdu a ani trochu nelhala.
Magie tohoto podivně prázdného místa zrušila Savitarovo kouzlo.
Pohlédl do jejích hlubokých očí a přiškrceně polkl.

Už nejsme svázáni.

11 komentářů:

  1. Dakujem za skvele pokracovanie. GabiM

    OdpovědětVymazat
  2. Velka vdaka za pokračovanie :-)

    OdpovědětVymazat
  3. Moc děkuji za skvělý překlad. Katka

    OdpovědětVymazat
  4. Děkuji mnohokrát za překlad a korekci další kapitoly !!!!!

    OdpovědětVymazat
  5. Díky za překlad a korekci. :-)

    OdpovědětVymazat
  6. Paráda, děkuji a už se těším na další!!

    OdpovědětVymazat
  7. Děkuji jsem ráda že čtu další kapitolu.Autorka ví jak zaujmout čtenáře.Děkuji za práci co si s každou kapitolou dáváte.😀

    OdpovědětVymazat